Hlasy mrtvých

01.09.2020

Pomozte mi někdo.
Ne! Prosím, pomozte!
Devět jedna jedna
Říkali, zavolej v nouzi.
Pomozte, bolí to.

Čekal jsem ponurý příběh. Speciální vlastnost, hlavního hrdiny může být strašidelná. Vidět duchy zemřelých a neustále poslouchat jejich vzlyky, žádosti, stížnosti, prosby a další – to někdy může být velmi náročné. Proto mi také bylo hlavního hrdiny Loinela Zerba líto.

Malá ochutnávka:
Víš, život je jako řeka... my všichni v ní plujeme, hrajeme volejbal, nebo jezdíme pod stan, anebo si třeba přivyděláme mytím aut. Všichni plujeme v řece, která s námi pohupuje a šplouchá. Ale mrtví jsou jako smetí, co se zachytí u břehu. Zaseknou se a nemůžou dál, i když by rádi.....

Smutný příběh u údělu slyšet mrtvé. Příběh o smutném životě a vše, co patří k smrti. A ačkoli vídá mrtvé denně, nikdy prý nespatřil něco, co by ho přimělo věřit v posmrtný život. Toto je pohled živé bytosti na svět mrtvých. Navíc je tu nádherná kresba, když se Alice snaží říci, co se jí stalo. Mrazivá modro-červená malba vám nažene husí kůži. A vše se násobí prohlášením, že Lionel je „polapen v iluzi“.

Citát: Odešla, ale ne daleko. Pořád jsem ji u sebe cítil.