Doupě bílého červa
Povídka od:
Bram Stoker
Z knihy:
Drákulův host
Popis není zatím k dispozici.
Komentáře (4)
Přidat komentář
(SPOILER)
jak jsem psala u souhrnu v knížce Drákulův host - totální slátanina. Možná by mnohé vysvětlila informace o zkrácení díla, jak píše Horrorman. Nepochopila jsem vztahy mezi postavami, všichni byli tak nějak narušeni, nepochopila jsem souboje mezi Edgarem a Lillou...nepochopila jsem sira Nicolase, furt jsem čekala, že nakonec z něj bude nějaký padouch v pozadí a ono ne...Vztah Adama a Mimmi byl taky dle mého úplně zbytečný..mezihry, kdy je někdo (třeba Adam) svědkem něčeho hrůzného (Oolongova smrt), a pak odejde, jako by se nechumelilo, nikdo se už k tomu nevrací, žádné emoce...no prostě paskvil..
A proč Arabela motala ten drát až k sobě do baráku ?? jako sebevražda ?, nebo byslela, že Edgar pude po drátě jak Jeníček s Mařenkou po perníku ??
doporučuji nečíst !!!
Další z podprůměrných Stokerových kousků ( v tomto případě novela ), kdy mi pointa jaksi unikala - 40 %
Ačkoliv má tato novela skvělý námět je nejhorší z celé sbírky. Občas mi to připadalo jako popis filmového děje. Málo dialogů mezi postavami a některé pasáže, které by normálně zabraly celou jednu kapitolu byly popsány v pár větách, což se asi nejvíce odrazilo na pointě, která je neucelená a hodně věcí zůstalo nevysvětleno. Tohle vše bych však nevyčítal samotnému autorovi, protože kniha byla asi 10 let po autorově smrti zkrácena z původních 40 kapitol na 28. Když jsem se to dozvěděl, vyloženě mě to naštvalo, jak někdo může takhle znehodnotit literární dílo. Dále bych tomu vytknul také to, že postavy vždy s určitými návrhy souhlasili a nepouštěli se do žádných hádek, dále bych chtěl také poukázat na psychologické boje mezi Edgarem a Lilly, u kterých jsem nepochopil vůbec, o co jde a připadali mi dost nesmyslné. I přesto byla novela docela čtivá.
Novela Doupě bílého červa, respektive Hadí zámek. Bravurní koncert zápletek, postav a záhad rozehraný na ploše jednoho panství o čtyřech domech jsem si opravdu užil. Stoker mě okamžitě dostal narážkami na staré legendy, šikovnou fikcí a mícháním zdánlivě nesourodých prvků. Pravda, ten nejzáhadnější byl mesmericko-psychologický boj na farmě Mercy, jehož funkci a podobu jsem tak úplně nepochopil. Jinak tomu bylo s postupujícím Caswallovým šílenstvím a sklony k okultismu na Castra Regis, stejně jako záhady obklopující Arabellu, rozhovory sira Nathaniela s Adamem. Nejinak je tomu v případě postupujícího dramatu a rozplétání těch několika probíhajících příběhů i bouře, která dostupuje svého vrcholu v obrazném i doslovném smyslu. Stoker se v téhle novele pustil do několika polí, které sice neměl úplně "v malíku", čemuž odpovídá i takový ne úplně dotažený závěr, ale nic to nemění na jeho schopnosti tvořit atmosféru, napětí a obrazy, které tolik proslavily Drákulu. Ačkoliv je nedotaženost možno cítit na více úrovních, což je riziko, které jsem častěji pozoroval u kratších novel, nic to nemění na to, že do Mercie a jejího malého příběhu se jistě ještě někdy vrátím.