Saša Filipenko: SLON

Co uděláte, když se u vás doma zčistajasna objeví živý slon? A co když zjistíte, že nejste jediní?
V nové satirické alegorii Saši Filipenka se jednoho dne v každé domácnosti, na každém dvorku, v každém sídlišti objeví slon. Obrovský, hmatatelný, mlčící. Nikdo neví proč. Nikdo neví odkud. A většina raději dělá, že ho nevidí. Román Slon je alegorická satira, jež se odehrává ve společnosti, která jednoho dne zažije absurdní a symbolické trauma – náhlé a nevysvětlitelné objevení živých slonů v domácnostech po celé zemi.
Autor pracuje s metaforou, která pochází z anglosaské kultury a označuje velký, zjevný problém nebo téma, které všichni vnímají, ale nikdo o něm nechce mluvit, obvykle kvůli tomu, že je nepříjemné, tabuizované nebo konfliktní.

Ukázka z knihy
Zvířata nezmizela. Policisté, kteří začali hlídkovat ve městě, se už během prvních čtyřiadvaceti hodin setkali s řadou problémů při identifikaci slonů. Přestože nezvaní hosté z velké části stáli nehybně, příslušníci policie, pobíhající z místa na místo, se obávali, že ten či onen slon mohl být již zaevidován – některá zvířata se totiž podobala svým již popsaným soukmenovcům. V této souvislosti se během prvních hodin pozorování ukázalo, že kromě obvyklých ručně psaných záznamů by bylo záhodno slony očíslovat, pořídit jejich fotografie, a dokonce, pokud by na to byly uvolněny dodatečné finanční prostředky, implantovat zvířatům speciální čipy a provést analýzu DNA. Tyto návrhy však byly rázně zamítnuty, protože v té době nikdo nepochyboval o tom, že zvířata si tu jen na čas odpočinou a brzy město opustí a odjedou dál. Této verze se držel i Alexandr. Už následujícího rána, když sešel dolů do jídelny, vrhl Annin otec na zvíře stojící v obývacím pokoji lhostejný pohled a zcela klidně pronesl: „To je zajímavé, že je pořád tady…“ Otec to řekl tak, jako by přesně věděl, kdy má slon dům opustit. Včerejší velký údiv nevydržel ani čtyřiadvacet hodin. Proměna, k níž u otce došlo během jediné noci, Annu, která přišla na snídani, ohromila. „Ještě včera běhal od domu k domu a cosi si horečně psal do deníku,“ pomyslela si, „a dnes je najednou netečný…“ Anna, která v tu chvíli už seděla s matkou u stolu, očekávala, že otec ke zvířeti přistoupí a snad ho i pohladí, ale mýlila se. K jejímu překvapeni Alexandr prošel do jídelny a začal luštit křížovku, kterou normálně nevzal do ruky. „Neměli bychom mu dát jméno?“ zeptala se Anna a snažila se pochopit, co se s jejím otcem děje.

Sdílet příběhy. Spojovat lidi.

„A to proč?!“ odsekl Alexandr, aniž by zvedl oči od křížovky, jen teatrálně pozvedl obočí. „Bylo by divné, kdyby náš mazlíček zůstal bez přezdívky…“

Z doslovu Olgy Pavlovy:

Saša Filipenko píše svého Slona v exilu. Opakovaně zdůrazňuje, že Bělorusko je země s evropskými hodnotami pod nadvládou diktátora a že o jeho směřování se může rozhodnout až tehdy, když společnost začne čelit realitě. Jedním z takových pokusů byly masové protesty po prezidentských volbách v roce 2020, kdy statisíce lidí vyšly do ulic, jen aby byly následně rozdrceny vlnou násilí, zatýkání, systematického umlčování a represí. Filipenko byl přitom jedním z těch, kdo stáli v ulicích, a jeho exil i psaní z této zkušenosti přímo vyrůstají. Masové protesty v Bělorusku tak neukázaly jen sílu společnosti, ale i limity odporu v podmínkách, kdy je násilí monopolem státu a veřejný prostor se rychle uzavírá. Podobné situace nelze redukovat na otázku odvahy či zbabělosti, jak píše Hannah Arendt, velké katastrofy často nezačínají selháním jednotlivců, ale postupným přijetím malých kompromisů, které se časem promění v normu. Právě zde se otevírá prostor, v němž má smysl i zdánlivě nepatrné gesto, jako pojmenovat věci tak, jak jsou, trvat na realitě, kterou se systém snaží rozpustit v každodennosti. V tomto smyslu není „slon v místnosti“ jen metaforou, ale i zkouškou: nikoli toho, zda jej lze odstranit, ale zda jej společnost ještě chce vidět. Podobný mechanismus lze sledovat i v Rusku: po začátku velké invaze na Ukrajinu v roce 2022 sice následovaly demonstrace napřič celou zemí, ty však byly rychle potlačeny a společnost se převážně opět adaptovala na novou situaci. Konkrétně Moskva, která se v románu, byť bez přímého pojmenovaní, ale s odkazem na Velké divadlo (Bolšoj těatr), stává předobrazem hlavního města, odráží tuto dynamiku.

Saša Filipenko (*1984) je běloruský spisovatel a novinář. Vystudoval filologickou fakultu petrohradské univerzity a pracoval pro nezávislou televizní stanici Dožď. Jeho knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků a hry podle jeho děl byly uvedeny v řadě evropských měst. V roce 2021 jej PEN International prohlásil za oběť cenzury. Filipenko žije se svou rodinou ve Švýcarsku, protože návrat do Běloruska je pro něj nebezpečný. Česky dosud vyšly prózy Rudý kříž (2019), Štvanice (2021) a Kremulátor (2024).

Saša Filipenko: Slon, přeložil Jakub Šedivý, doslov napsala Olga Pavlova, vydává nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna – svazek 299, 248 stran, doporučená cena 399 Kč

Knihu můžete koupit zde

---

Slon Saša Filipenko

Dystopický román uznávaného běloruského autora, aktivního odpůrce režimu žijícího ve švýcarském exilu, varuje před nebezpečím konformismu a slepého následování pseudoautorit. Společnost je nečekaně nucena žít vedle slonů. Jsou všu... více

Přejít na komentáře (2)