Zemřela Eva Slámová, šéfredaktorka nakladatelství Argo

novinky

16.01.2011 / asam

7. ledna v kostele sv. Prokopa na Žižkově jsme se rozloučili s šéfredaktorkou Evou Slámovou. Na zádušní mši, kterou odsloužil biskup Václav Malý, mimo jiné také zazněla slova spisovatele Roberta Fulghuma.

Pro Evičku
(For Evitchka)

Eva Slámová byla moje kamarádka.
A já byl její kamarád.
Slovo „kamarádka“ zde má ten nejryzejší obsah.
O svých pocitech vůči Evě nedokážu říct nic důležitějšího.
Byla moje kamarádka.
Já byl její kamarád.
Být jejím kamarádem nebylo vždycky jednoduché. Eva byla člověk docela uzavřený, snad dokonce odměřený. V divadle života netoužila po světle reflektorů, chtěla pracovat v zákulisí.
Nesnášela to – když jsem ji na veřejnosti chválil a děkoval jí za to, co v mém životě znamená.
Rozhodně ale nemohla popřít oprávněnost mých slov a pocitů vůči ní. Svou nemocí nechtěla nikoho obtěžovat.
Nestála o to, aby po její smrti následoval pohřeb a cokoliv slavnostního.
Svému světu vzkázala: „Nevšímejte si mě, prosím vás.“
My jsme ji ale neposlechli a vždycky za to budeme rádi.
S Evou jsem toho zažil hodně. Určitě například nezapomenu na týden, který se mnou strávila na Krétě. Většinou jsme byli u moře – hráli jsme si jako děti a hledali poklady vyplavené na písečné pláži.
Na té pláži jsme také poprvé mluvili o její zkušenosti s rakovinou. Na znamení naprosté důvěry vůči mně si sundala tričko, ukázala mi jizvy po mastektomii a řekla: „Jednou mě to dostane celou. A to už nebudu já.“
A dál byla normální Evou, ne obětí té nemoci.
Ve sklepě svého domu na Krétě mám tři nevysoké dřevěné krabice, které jsme s Evou našli na pláži. V těch krabicích jsou oblázky, mušličky, dřívka a kousky drátů a různé vyhozené věci – sbírali jsme všechno ve tvaru srdce. A pod každým předmětem v těch krabicích je cedulka, z níž vyplývá, že jde o artefakt související s nějakou slavnou, avšak fiktivní událostí. Eva na verandě vytvořila galerii a všechno to tam vystavila. Dokonce jsme uspořádali vernisáž: podávalo se víno a sýr. Hráli jsme si na bohaté sběratele výtvarného umění.
Což jsme nakonec byli – sbírali jsme výtvory tohoto úžasného světa. Podle toho, jak většinou uvažujeme o hodnotě, je ta sbírka bezcenná. Ale podle mě má teď cenu nedozírnou.
Eva měla i tváří v tvář tomu, co považovala za nevyhnutelné, ve svém srdci místo pro tvůrčí a pošetilou radost. Vzpomínku na její srdce teď přechovávám v tom svém.
Říká se, že vlastní život můžeme posuzovat podle kvality přátel. Ať si o nás myslí kdo chce co chce, při vědomí, že Eva byla naše kamarádka, naše prestiž stoupne – nejeden člověk o nás bude smýšlet lépe, než by tomu bylo bez Evina přátelství.
Být jejího přátelství hoden bylo skutečné požehnání.
Budu to přátelství vždycky nosit jako neviditelné vyznamenání, budu ho opatrovat jako nějaké ocenění, dárek na památku a talisman, vzpomínku na to, co je na tomto světě dobré a krásné.
Robert Fulghum
7. ledna 2011

zdroj: argo.cz

Komentáře (0)