Zemřel Filip Topol

novinky

19.06.2013 / HTO
Zemřel Filip Topol

Po těžké nemoci zemřel ve středu po poledni zpěvák, klavírista a spisovatel Filip Topol, lídr zásadní kapely českého undergroundu a nové vlny Psí vojáci.

– Píše mi básník Martin Švanda: Skleněná Louka sud 1996. Vedle mě na baru stojící drobný týpek v kabátu říká: "nemáš prosimtě voheň?". Vytahuji sirky třesoucí se rukou a zapaluju legendě... –

Pražský rodák Filip Topol měl vztah k umění takříkajíc už od kolébky: jeho dědeček Karel Schulz kdysi napsal výjimečný román o Michelangelovi nazvaný Kámen a bolest, otec Josef Topol patří k nejznámějším českým dramatikům, z bratra Jáchyma se stal nejdůležitější český spisovatel „generace po Hrabalovi“. Filipovým kmotrem byl pro změnu opat břevnovského kláštera Anastáz Opasek.

– Poloosobní vzpomínka: v našich letech beatnických, toto bylo už k jejich konci, protože již existovaly mobilní telefony, byl jeden kamarád na koncertě Psích vojáků na brněnské hvězdárně a „odchytl“ po něm Filipa Topola, tak celý nadšený vytočil číslo našeho společného přítele, rovněž velkého fanouška Psích Vojáků, a vychrlil: „Ahoj, já mám zrovna u telefonu Filipa Topola, tak já ti ho dám." Načež se ozvalo: „Dobrý večer. Tady Filip Topol.“ Kamarád byl nadšen, že ho slyší, ale co v takové situaci chcete povídat, navíc byla noc a on seděl ve vesnické kuchyni kus za Brnem a dívali se nemě přes sebe na stůl s otcem, protože se právě ohromně pohádali, tak říká: „Dobrý večer. Eee... chcete pozdravit mého tatínka?“ Načež předal telefon svému otci, který o Psích vojácích v životě neslyšel, a výměna přání dobrého večera se opakovala, než se kamarád na koncertě vzpamatoval, poděkoval a přestal Filipa Topola nutit zdravit cizí lidi... –

Ivan Martin Jirous, 1986: „Na Psí vojáky mne poprvé upozornil Václav Havel, když mi vypravoval o Pašijích (Plastic People je na Hrádečku předvedli ponejprv), já byl tehdy ve vězení. Z pásku jsem je poslouchal očarovaný. Říkal jsem si: Jestli mají takhle ostrý start, co budou dělat, až jim bude třicet? Byl to imbosh art, zcela nepochybně. Ten termín (imbosh znamená ,pěna u huby štvané zvěře‘) jsem začal razit pro umění českého undergroundu – rozdílné v poetikách i intencích, ale naplněné stejnou naléhavostí. U Psích vojáků měla ta pěna barvu stříbra.“

*



Nekrology, rozhovory a hudbu, hlavně hudbu, najdete lehce. Sem už jen přepis článku Rozhovor s Filipem T., Respekt, říjen 1999, jehož autorem je Jiří Peňás:

Jiří Peňás: Rozhovor s Filipem T., Respekt, říjen 1999.

Před pár týdny vyšla vaše sólová deska Střepy. Je ještě osobnější, než u vás bývá zvykem: rekapituluje se v ní období, kdy jste skoncoval s alkoholem. Jak to probíhalo konkrétně?

Začalo to předloni na podzim, kdy už šlo skutečně do tuhýho. Měl jsem za sebou dva záchvaty slinivky, po nichž jsem skončil pokaždý v nemocnici Na Františku, kde mi řekli, že třetí záchvat už nemusím přežít. A protože jsem tušil, že ten třetí na sebe nenechá dlouho čekat, rozhodl jsem se, že musím s pitím hned přestat. Jenomže v případě tak narušenýho organismu, jako byl ten můj, to nejde tak jednoduše: následovaly pekelný dva týdny absťáku, provázený ohromnými bolestmi, stav, kdy jsem se nemohl trefit do dveří koupelny, i když tam žádný dveře nemám, a kdy jsem si bez nadsázky říkal, že možná umřu. Všechno vyvrcholilo, když jsem se pokusil udělat si něco k snědku a jediný, co jsem doma našel, byly špagety a nějaký koření. Ta má slinivka znovu explodovala a já se taktak doplazil k telefonu, abych zavolal Lukáši Pollertovi, kterej mě nechal odvézt do vojenský nemocnice v Střešovicích. A tam mi dali na vybranou: buď půjdu na velkou operaci, vezmou mi půlku slinivky a bude následovat život s přísnou životosprávou, nebo tak do dvou let zhebnu. Takže tady nebylo moc co řešit. Na operaci jsem čekal tři měsíce.

* Jaké to bylo?

Byla to snad nejkrásnější doba mýho života. Držel jsem dietu a nepil, po absťáku už nebylo ani stopy, žil jsem tady v tom svým miniaturním pokoji sám a věnoval se jen sobě a Mozartovi, do jehož hudby jsem se nořil a kterej mi ohromně pomáhal. Tehdy vznikaly motivy desky, o které jste mluvil; je vlastně plodem těch tří přípravných měsíců.

* Připouštěl jste si, že by se operace nemusela povést?

To bylo zvláštní: spíš než strach jsem cítil zvědavost, jak to asi vypadá, když člověk takzvaně není. A byl jsem vlastně úplně klidnej, protože jsem intuitivně cítil, že po smrti určitě něco ještě bude. No, ale operace se naštěstí podařila, já jsem tady zůstal. Jenomže místo úlevy přišlo znovu peklo, tentokrát související s pooperačními komplikacemi, a já jsem se strašně dlouho vzpamatovával. Teď už je to všechno za mnou.

Nechce se mi

* Nemáte obavu, že po tom, co jste přestal pít, budete sledován útrpnými a solidárními zraky jako ten, kdo je handicapován a nejlepší léta života má za sebou?

To je nesmysl, i když vím, že to tak trochu je. Já si přece můžu dělat, co chci. Já nemám žádnej soudní zákaz pití. Klidně si můžu koupit láhev džinu a vypít ji na ex, i když bych pravděpodobně exnul. Ale já to neudělám ne proto, že to mám zakázaný a že bych to možná nepřežil, ale proto, že jednoduše nechci. Já můžu všechno, o tom rozhoduje jenom moje vůle. Ale mně se nechce. A to je to, co myslím některým lidem nedochází. Občas po koncertě za mnou totiž někdo přijde, poklepe mi na rameno a řekne, že moje hraní dřív mělo větší grády.

* A co když to je pravda?

Co na to můžu říct? Kdybych si myslel, že nejsem schopen odvádět stoprocentní výkon, a kdyby mě to, co dělám, neuspokojovalo, tak bych se začal poohlížet po něčem jiným. Ale jsem si jistej, že to tak není. A hlavně je hrozně fajn, že jsem se od něčeho osvobodil, a lidi by spíš měli říkat "jo, ten se má" - jako můj brácha, který mi to vysloveně závidí -, a ne na mě hledět jako na chudáka, kterýmu něco chybí. Ale v podstatě si s tím hlavu nelámu.

* Existuje ovšem dosti pevné přesvědčení, že k jistému druhu tvorby - a ta vaše k ní určitě patří - náleží "život na hraně", ve "stálém opojení", na "pokraji sebezničení".

Já už o tom dost pochybuju a myslím, že není vůbec nezbytný, aby se člověk potácel na nějaké existenční hraně. Čím dál tím víc mě spíš fascinují umělci, kteří to všechno drama nosili v sobě a žádné pomůcky - alkohol nebo drogy - k tomu nepotřebovali.

* Kdyby tělo nedalo tak drastickým způsobem najevo, že už tohohle způsobu života má dost, tak byste v pití pokračoval?

Když nemáš v mozku úplně prázdno, tak samozřejmě dobře víš, že tě to ničí. Ale nějakou dobu trvá, než se podle toho začneš chovat. Nejhorší byl skutečně ten poslední rok mýho pití, tedy rok 1997, kdy jsem pustil koně z ohrady. Věděl jsem, že takhle to nemůže dobře skončit, ale v tý době jsem se už stal jakýmsi pozorovatelem svýho vlastního zániku, svý sebedestrukce. A přiznávám, že kdyby nepřišly ty tělesný bolesti, bůhví, jak by to skončilo. Jako by ve mně pořád stoupala nějaká láva nebo spíš bahno, který se u svýho ústí ucpalo a celýho mě zahltilo.

* Pil jste i při koncertech. Někdy to vypadalo, že jste už i pro své publikum hrál roli démonického alkoholika, k němuž nutně patří láhev červeného vína u piana a další atrakce.

Tehdy mi bylo fuk, co si kdo o tom myslí. A že bych se aranžoval do role opilce, to rozhodně ne. Prostě to tak bylo, i když nepopírám, že to byla taky trochu show. A mimochodem - to červený víno bylo pivo. Pro zpěváka je červený víno, jako by si lil do krku med.

Nestěžuju si

* Vaším základním inspiračním zdrojem je město, to máte společné s bratrem Jáchymem. A když už jsme u rodiny, lišíte se tím oba od otce Josefa, u něhož má mnohem větší význam venkov a příroda.

Já bych přímo řekl, že jsem ovlivněnej konkrétně a vyloženě Prahou, kterou miluju, a jakmile se ocitnu někde v cizině, tak cítím, jak je dobře, že se vrátím právě do tohohle města. Začalo to už v dětství: okouzloval mě Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert, byl jsem tehdy užaslej z četby Ripelliniho Magické Prahy (otec přinesl samizdatové vydání), bydleli jsme na Malé Straně a já se pokoušel psát o barokních palácích a o Golemovi. Pak jsem se přestěhoval na pražskou periferii, poznal její těžkopádnou zemitost, která byla nejkrásnější a nejčistší za komunismu, kdy existovala jedna hospoda na pět set metrů a jinak nic, jen pusto, věčně stažené a zaprášené rolety a špinavé dvorky. To mělo samozřejmě taky své kouzlo, po kterém se mi někdy stýská. Myslím, že jsem větší realista než bratr. On do Prahy stěhuje mytologii a démonologii. To mý strašidla jsou z masa a kostí.

* Bydlíte v tak malé garsonce, že se do ní nevejde ani pianino. Kde cvičíte?

Klavír mám u mámy a ve zkušebně.

* A jak bez klavíru skládáte?

Když mě něco napadne, tak to holt musím tak dlouho v sobě nosit, dokud si to nemůžu někde přehrát.

* To je pro vás po patnácti letech hraní větší byt nedosažitelný? Moralista by řekl: kdybyste ta léta nepil a nekouřil...

Tak by se po téhle stránce zas tak moc nezměnilo. I dneska jsem rád, že jsem schopen zaplatit takový ty základní poplatky, zbytek dám za jídlo a občas za kompakty, hlavně s Mozartovou hudbou. To je tak všechno.

* Neuvažoval jste o tom, že by se třeba našly cesty, jak být přece jen trochu "populárnější", respektive jak si zařídit trochu komfortnější život?

Čechy jsou malá země a čeština je malej jazyk - tím jsem definovanej. Ale já si nestěžuju a s tím, jak to je, jsem spokojenej. Představa, že za mnou po nějakým koncertě přijde anglickej manažer, který mi bude do ruky cpát fantastickou smlouvu na nahrávání desek v Abbey Road, mě už dávno opustila. Výhra pro mě je už sám fakt, že nemusím chodit do práce a že se hudbou živím, i když je to z ruky do huby. A kromě toho - já prostě chci žít, jak se to tak říká, s čistým štítem, což se mi zatím daří. Nemám důvod, proč rozšiřovat publikum a pronikat do nějakýho byznysu, kde bych musel dělat, co nechci. Samozřejmě, že by nebylo špatný zařídit se trochu pohodlněji, ale já neznám recept ani návod, jak na to a přitom dělat dál to, co dělám. Cpát se do nějakých spolků a part a škemrat o zakázky u filmu? Nebo skládat znělku k Miss Universe? Nebo dělat pop jako Lucie, i když si myslím, že bych to uměl? Proč bych to ale dělal? To už mě víc baví komponovat hudbu k divadlu, jako třeba teď pro Čechova v Divadle Na zábradlí, i když je za to tak málo peněz, že je to až směšný.

* Téměř od dětství skládáte hudbu a píšete k ní slova. Nestalo se to pro vás návykem, který jste schopen v sobě kdykoli vyvolat a přitom se můžete spolehnout, že se to podaří? Tak jak to uměl vámi obdivovaný Mozart?

No, rozhodně nepíšu jako Mozart. Lehká nejistota a nervozita mě provází od prvotního nápadu až do úplnýho konce. Ale to je určitě dobře, jinak by to asi byla nuda - pro mě i pro ty, kteří to budou případně poslouchat. Někdy se mi píše snadno, jindy těžce. Ale nejdůležitější je konečnej pocit, že si za tím můžu stát.

* Nemáte někdy obavy, že inspirace třeba vyschne a pro vás se stane nutnost něco skládat utrpením?

O tom pocitu vím a dovedu si představit, že ten stav náhlý jakoby kastrace může přijít. Ale strach z toho nemám. Jednak necítím, že by se něco takového blížilo, a pak si říkám, že by se zase nic tak strašnýho nestalo. Myslím, že je možný žít úplně plnohodnotný život i bez tý věčný potřeby pořád se nějak zveřejňovat. Vždyť se dá žít i tak, že člověk pro sebe spíš přijímá, hledá věci, který by ho obohacovaly, a vůbec nevadí, že je nevytvořil on sám. Možná právě naopak.

Zatím

* Máte pocit, že vás poslední dva krizové roky posílily, že vám nabídly alternativu? Nebo je všechno nejisté a nezaručené?

Všechno, o čem mluvíme, je samozřejmě hrozně čerstvý. Uvědomuju si, že to může působit komicky, protože jsem přestal pít teprve před rokem u půl. A vyvozovat z toho něco bude mít smysl až tak za deset let. Zatím je to všechno předem mnou. I tak mám ale pocit velkýho osvobození a vlastně štěstí. Už jenom zisk času je k nezaplacení. Můžu si samozřejmě klást otázku, jestli je mý společenský postavení adekvátní vzhledem k tomu, co jsem udělal. Vydal jsem čtrnáct desek, který snad k něčemu jsou, a přitom když si jdu koupit nový kalhoty, tak se pětkrát rozmýšlím, jestli si to můžu dovolit. Jenomže jak teď mám v břiše jen půlku slinivky, tak bych se prý měl vyvarovat stresů, tudíž proč bych měl lomit rukama nad svou neutěšenou sociální situací? Teď řeknu něco, co snad nebude znít namyšleně: když jsem ležel v bolestech a v tom utrpení, a ono to skutečně utrpení bylo, tak jsem snad pochopil přístup svatýho Františka z Assisi, podle nějž se má člověk radovat z těch nejprostších a nejjednodušších věcí. Takže se v těch chvílích snažím ze sebe vystoupit a zeptat se: Máš co jíst? Máš boty? Jde ti někdo po krku? Tak proč skuhráš? Uvědomil jsem si, že já toho zas tak moc ke štěstí nepotřebuju. Mně je teď skutečně dobře. Jsem jak na startu.

* Je to celé trochu jako mravoličná povídka. Nepřipadáte si teď jak z příručky doktora Skály?

No, upřímně řečeno, já vlastně to, co se mi stalo, považuju za takovou slabou předehru. Těch mých dosavadních třicet čtyři let, to bylo vlastně zatím jen takový ladění orchestru.



(Část textu převzata z art.ihned.cz. Fotografii jsem mohl sehnat kvalitnější, ale tato je pořízena z televize krátce před mými narozeninami, kdy jsem, ještě třiatřicetiletý, omráčeně v noci Filipu Topolovi naslouchal na ČT2.)


Requiescat in pace.

Komentáře (14)

Marquis
09.07.2013

Bez konce a začátku
vrženej do světa
upletu si oprátku
bez konce a začátku...

Tak už lietaš aj bez krídel... Výnimočný muzikant a výnimočná osobnosť. R.I.P.

air
26.06.2013

ahoj "pil" děkuju ti za odkaz na článek! bohužel v článku je jedna smutná pravda. filip abstinoval 5 let a pak zase začal pít.i když zřejmě méně plus k tomu prášky na spaní plus musel brát i jiné medikamenty neb měl cukrovku a měl jen část slinivky plus kouřil plus náročný koncertování plus málo penez a jen městský život...zřejmě nedělal celý život nic pro zdraví.je mi to moc moc moc líto.možná ano možná ne ale kdyby dbal na zdraví velice pravděpodobně by tu ještě byl .je velká velká velká škoda že už není...protože se příliš fyzicky vyčerpal.je mi to hluboce líto.je dost hrozný jak v rozhovoru na který odkazuješ ft říká že víceméně začal pít znovu proto že při koncertech ho diváci nutili se s ním napít a když odmítl tak na něj byli agresivní natolik že se před nimi musel zavírat v šatně.ano takové věci se dějí v čechách..tedy ft uvádí hlavně na moravě ale možná je tomu tak všude na světe.....ft tam říká že alkohol patří ke kultuře klubů v kterých hrál...když nepil davy si ho podle toho co říká drsně pro to dobíraly a zřejmě z jejich nátlaku podlehl....podle toho co kde ft řekl si myslím že měl v mládí vystudovat kompozici na hamu /nebo třeba soukromě jak v.franz/ být skladatel moderní vážné hudby pro vzdělané publikum a nemuset se dopovat alkoholem aby vyburcoval otupělé davy svým extrémním výdejem energie na co jeho křehká konstituce citlivého básníka a skladatele nebyla stavěná.kdyby komponoval svou hlubokou a originální hudbu s použitím svých existencionálně poetickcýh textů "technikou" kompozice moderní vážné hudby pro celosvětové soběrovné vzděláním a citlivostí publikum nemusel by překračovat hranice svých fyzických možností a mohl tvořit dalších 40 let geniální nádherné a ještě užasnější věci které dokázal jen on.tak to prostě je.svuj hluboký a ctilivý talent podmíněný tomu odpovídající vrozenou křehkou konstitucí vyčerpal na překřičení otupělých ne soběrovně vzdělaných a citlivých davů za což zaplatil zkráceným životem plným bolesti.je otázkou zda cena nejvyšší kterou zaplatil za snahu zušlechtit širší davy vyváží tu předčasnou zrátu tak ryzího hlubokého a par excelence muzikálního /i v textech/ talentu tvurce.já myslím že ne!uvádí se že se v mládí "do krve rval na koncertech se svým pianem".ne nerval se do krve se svým pianem rval se do krve posílen alkoholem s otupělostí davů aby jim hnul svědomím výkřikem "nalej čistýho vína pokrytče!"a tento boj ho stál zdraví a nakonec i život.filip o sobě říkal že je kavalír s kordem z 18.století.ach filipe s kordem jsi bojoval jako don quichote s velkými hrubozrnými mlýny českých davu...a místo toho jsi měl jako tví milovaní skladatelé zabroušeným perem kreslit nádheru cos měl v srdci do not partitur!žil bys déle v menší bolesti a větší radosti.

Esterka
24.06.2013

ach jo. takhle mi kazit narozeniny. :(

tyzik.cejka
24.06.2013

odpočívej v nebi sice nejsem fanoušek psích vojáků ale znám tě chudák

zampik75
20.06.2013

Sbohem a řetěz.....
Díky za článek.

Sási
20.06.2013

Odpočívej v pokoji. Odešel si velice předčasně...

HTO
20.06.2013

Jak se mi postupně vybavují vzpomínky: jedna z nejúchvatnějších věcí, které jsem kdy viděl, bylo Pavlicovo Sešli se... s Psími vojáky a hosty (myslím 2000). To jamování na závěr bralo dech. Tady by to mělo být v archivu ČT: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1039018009-sesli-se/400226100031002/dalsi-casti/3/

1