C. J. Tudor: KOLONIE
Barbara Atkinsová přijíždí do zapadlého aljašského městečka Deadhart vyšetřit vraždu středoškoláka, která na první pohled vypadá jako jasný útok upírů. Ti žijí v nedaleké kolonii, a i když už nesají z lidí krev, s místními mají napjaté vztahy odedávna – před pětadvaceti lety se tu totiž stalo totéž.
Poté co městečko odřízne sněhová bouře, hrozí situace přerůst v hon na čarodějnice. Barbara vytvoří tým z několika málo těch, kteří chtějí skutečně najít pachatele. Je to ten z minulosti? Krvelačné monstrum? Nebo zvrácený psychopat? A co je nebezpečnější...?
Novinka od autorky bestsellerů Kříďák, Jáma, Upálené a Závěj.
Ukázka z knihy
Barbara se podívala na hodinky. Ukazovaly teprve něco po čtvrt na čtyři. Touhle roční dobou byla na Aljašce spousta tmy. Ještě severněji zanedlouho začne polární noc; přes dva měsíce čtyřiadvacet hodin temnoty denně. Dokonce i v téhle oblasti bude vděčná za pět hodin denního světla. Proto se kolonie usadila zrovna tady. V létě povětšinou hibernovali. Sluneční svit pro ně nebyl smrtelný, ale ani příjemný. Střední část Aljašky přesto nabízela dostatek temnoty, ačkoli někteří členové kolonie se na léto přesouvali do oblastí, kde polární den netrval tak dlouho.
Reflektory taxíku ozářily u silnice před nimi podomácku vyrobenou dřevěnou ceduli s nápisem Deadhart, 673 obyvatel. Před poslední slovo nějaký chytrák vepsal ŽIVÝCH.
Haha. Až na to, že teď už je jich samozřejmě jenom 672, blesklo hlavou Barbaře.
Auto projelo další širokou zákrutu, stromy prořídly a objevilo se město.
„Panejo –“
Třebaže byl teprve začátek listopadu, městečko zářilo jako vánoční čarokraj. Světla. Spousty světel. Každou stavbu na nedlouhé hlavní třídě zdobila kvanta mihotajících se řetězů. V oknech pableskovaly hvězdy a kříže. Stromy byly ověšené různobarevnými žárovkami. Někteří obyvatelé se nedrželi při zdi a pořídili si jiskřivé soby a blikající nápisy „Veselé Vánoce“. Ty se nepatřičně mísily s halloweenskými lucernami a tradičnějšími dekoracemi s parožím a zvířecími lebkami. Na střeše obchodu se smíšeným zbožím stál obří světelný Santa, který měl mávat rukou nahoru a dolů, jenže některé žárovky nefungovaly, takže to vypadalo, jako by jeho pravice kmitala jaksi blíž u plného pytle.
Barbara zamžikala očima. „Koukám, že tady v Deadhartu berou lidi vánoční atmosféru dost vážně.“
„Připadají si pak víc v bezpečí,“ opáčil Al.
„Uvědomují si ale, že umělé světlo nikoho neodradí, ne?“
„Jasně, každopádně když se svítí, tak víte, kdo nebo co se blíží.“
„To asi ano.“
„Kde budete chtít vysadit?“ zeptal se řidič. „V hotelu, nebo na policejní stanici?“
„Nejspíš můžeme jet přímo na poli–“
Nedořekla. Al dupl na brzdu a Barbara se prudce zadrhla o bezpečnostní pás, přičemž se nepříjemně kousla do jazyka.
„Do hajzlu!“ ulevil si Al.
Ozvala se rána. Barbara vzhlédla. Čelním sklem na ně zíral kluk s bledým obličejem, vytřeštěnýma očima a rukama opřenýma o kapotu.
Potom se mladík stejně nenadále vymrštil, přešplhal přes střechu a seskočil z kufru. Al rázně otevřel dveře a zahulákal na něj: „Jestlis mi zničil auto, tak se těš, smrade!“
Jenže kluk už byl pryč, zbyla z něj jen šmouha mizející mezi domy.
Al zavrtěl hlavou. „Zatracený hajzlíci.“
Barbara vystoupila ze zadních dveří. „My jsme ho srazili?“
„Sama jste viděla, že přelezl celý auto. Myslíte, že by to zvládl, kdybych do něj najel?“
Barbara měla nicméně pocit, že náraz slyšela. Skrčila se. Očima zkoumala zemi. V rozměklém sněhu se zaleskla jasně červená. Krev. Natáhla ruku a prsty nahmatala něco ostrého. Nepravidelný skleněný střep. Opatrně ho zvedla a znovu si prohlédla auto. Nic na něm nebylo. Na zemi však zůstala krev a sklo.
„Vážně jsme ho nesrazili, přísahám.“ Al vystoupil a zůstal stát u předních dveří. Vypadal nervózně.
Barbara se napřímila a luplo jí při tom v zádech. „Vy toho chlapce znáte?“
Zavrtěl hlavou. „Podívejte, zdejší mládež není špatná. Jen se občas nudí. A pak dělá blbosti. Bere drogy. Pije.“ Pokrčil rameny. „Děti jsou děti.“
Barbara se na něj smířlivě usmála. „No jo, všichni jsme bývali mladí.“
„Jojo.“ Napětí opadlo. Al se vrátil za volant.
Barbařin úsměv pohasl. Zamyšleně se zadívala za tím klukem. Děti jsou děti. Třeba má Al pravdu. Jenže ten hoch se nezdál opilý. Ani sjetý.
Vypadal vyděšený k smrti.
C. J. TUDOR (* 1972) se narodila v Salisbury, ale vyrůstala v Nottinghamu, kde žije s partnerem a dcerou. Píše napínavé příběhy s neopakovatelnou atmosférou. Její debutový román Kříďák (2018) se stal celosvětovým bestsellerem vydaným ve více než čtyřiceti zemích a získal řadu ocenění, mimo jiné Barry Award za nejlepší prvotinu roku. Následovaly další originální a úspěšné thrillery Jáma (2019), Ti druzí (2020), Upálené (2021; v roce 2023 adaptován do podoby seriálu), Závěj (2023) a Kolonie (2024), v roce 2022 jí vyšel soubor hororově laděných povídek Škvíra.Více se můžete dozvědět na webu https:/www.shaliniboland.co.uk
C. J. Tudor: Kolonie, přeložila Naďa Špetláková, vydává nakladatelství Kalibr, 408 stran, doporučená cena 459 Kč
Knihu můžete koupit zde
Temná upírská detektivka od autorky bestsellerů Kříďák, Upálené a Závěj. Barbara Atkinsová přijíždí do zapadlého aljašského městečka Deadhart vyšetřit vraždu středoškoláka, která na první pohled vypadá jako jasný útok upírů. Ti ži... více