Haruki Murakami: MĚSTO A JEHO NEJISTÉ ZDI

Město a jeho nejisté zdi – dlouho očekávaný román Harukiho Murakamiho volně navazuje na autorovu starší novelu z roku 1980 a tematicky se prolíná s jeho kultovním dílem Konec světa & Hard-boiled Wonderland.
Bezejmenný vypravěč se v sedmnácti letech zamiluje do dívky, která tvrdí, že její skutečné já existuje v tajemném městě za zdí. Když dívka náhle zmizí, hrdina hledá cestu za ní. Aby mohl do tohoto paralelního světa vůbec vstoupit, musí se oddělit od svého stínu. Ve městě se stává čtenářem starých snů v tajemné knihovně, kde dívku znovu potká – ta ho však už nepoznává. Nakonec se mu v dospělosti podaří vrátit se do reálného světa, aby našel smysl života.
Haruki Murakami přináší melancholický a filozofický román o ztracené lásce, hledání sebe sama a možnosti překonat zdi, snové i reálné.

Ukázka z knihy
V našem skutečném světě bydlíme já a ty poměrně daleko od sebe. Ne zas až tolik daleko, ale ani ne tak blízko, abych tě mohl jít navštívit hned, jakmile se mi zamane. Stačí, když sednu na vlak a jedu se dvěma přestupy asi tak půldruhé hodiny, a už jsem ve městě, kde žiješ. A ani jedno z měst, v kterých bydlíme, není obehnáno vysokými zdmi. Takže ho samozřejmě můžeme opouštět a zase do něj přicházet, jak se nám jen zlíbí.
Já žiju na tichém předměstském sídlišti jen kousek od moře, ty zase v centru mnohem většího rušného velkoměsta. To léto chodím do třetí a ty do druhé na vyšší střední. Já na místní a veřejnou střední, ty na soukromou dívčí ve svém městě. Z několika různých důvodů se spolu reálně setkáváme jednou nebo dvakrát do měsíce, asi tak nějak. Vychází to zhruba na střídačku: jednou já navštívím tvoje město, pak zase ty přijdeš do mého města. Když mám navštívit tvoje město, jdeme do parčíku u vašeho domu nebo do veřejné botanické zahrady. Ve které se sice platí vstupné, hned u skleníku je ale malá kavárna, ve které nikdy není moc plno, a to je naše oblíbené místo. Objednáme si tam kávu a jablečný dortík (což je pro nás trochu přepych) a můžeme se zabrat do tichého rozhovoru jenom ve dvou.
Když navštívíš moje město, skoro vždycky se procházíme po říčním břehu nebo po mořském pobřeží. U tvého domu v centru velkoměsta nikde poblíž žádná řeka neteče, ani tam samozřejmě nemáte moře, a tak kdykoli přijedeš do mého města, chceš vždycky, jak se zdá, nejdřív ze všeho vidět právě moře nebo řeku. Přitahují tě – tou spoustou přírodní vody, která se v nich nachází. „Když se zadívám na vodu, uklidním se, ani nevím jak,“ říkáš mi. „Ráda poslouchám její zvuky.“
Bude to už osm měsíců, co jsem tě loni na podzim při jisté příležitosti poznal a začali jsme se blízce stýkat. Při svých setkáních se někde co nejvíc stranou lidských pohledů obejmeme a lehce spojíme rty. Dál už ale náš vztah nerozvineme. Jedním z důvodů je i to, že na to zkrátka nebude dost času. A pak je a tu i ta prozaická okolnost, že jsme nenašli místo, kde by šel hlouběji rozvíjet vztah důvěrnější. Hlavní důvod ale bude nejspíš ten, že nás především hrozně baví si spolu povídat jenom ve dvou a že nás to pohlcuje natolik, že se snažíme k hovoru využít každou volnou chvilku. Ani já, ani ty jsme se do té doby nesetkali s nikým, komu bychom mohli tak volně, spontánně a bez přetvářky sdělit svoje pocity a myšlenky. Potkat někoho takového nám připadá jako skutečný zázrak. Kdykoli se proto jednou nebo dvakrát do měsíce setkáme, zapomínáme úplně na čas a jen si povídáme. Můžeme mluvit sebedelší dobu a nikdy nevyčerpáme všechna témata, a když pak nadejde čas návratu a my se loučíme u turniketů na nádraží, připadá nám vždycky, že jsme zapomněli probrat většinu toho vůbec nejdůležitějšího.

Z doslovu Tomáše Jurkoviče:
Kdybychom uspořádali pomyslnou soutěž o tu z Murakamiho próz, která je čtenářům vůbec nejobtížněji dostupná, vyhrála by ji beze sporu kratší novela Město, a jeho nejisté zdi. V pořadí třetí dílo, které Murakami od začátku své spisovatelské dráhy napsal. Padesát stránek japonského textu o sedmadvaceti kapitolách a krátkém závěru odpočívá dobře ukryto v japonských knihovnách v archivních výtiscích devátého čísla měsíčníku Bungakkai (Svět literatury) za rok 1980. Jinou formou a v jiné řeči už novela nevyšla a patrně ani nevyjde a zůstane tedy oficiálně přístupná už jen badatelům, kteří si ji budou schopni sehnat v archivu a přečíst v originále. Autor sám nebyl s její podobou spokojen a rozhodl, že má být navždy ponechána ukryta ve zmíněném čísle prestižního časopisu pravě tak, jako jsou v jejím imaginárním Městě zavřeny v zaprášených lebkách letité Staré sny.
Což je možná škoda.
Protože – přesto, že Murakami sám údajně nebyl spokojen s jejím závěrem – je to paradoxně pravě tahle krátká novela, která se (máme-li to štěstí a dostaneme-li se k ní) jeví ve srovnáni s pozdějšími dvěma romány, do nichž se rozrostla, jako nejčistší, nejsevřenější a nejucelenější. Jako by právě ona byla finálním dílem a následné dva romány představovaly spíše různé cesty, jimiž se k této finální verzi snažil autor postupně dobrat.

Město a jeho nejisté zdi jsou textem, ve kterém se Murakami snad vůbec poprvé otevřeně dotýká tématu stárnutí a odchodu ze scény přímo u hlavního protagonisty. Vypravěč na samém konci vyprávění shledá, že nastal čas jeho odchodu a rozhodne se přenechat práci svému nástupci a město opustit sám. Zda a jak se mu podařilo se ve světě venku opět setkat se svým stínem (anebo pravým já?), to už je námět na jiné příběhy.

Haruki Murakami (*1949) je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Roku 1973 absolvoval tokijskou univerzitu Waseda a místo toho, aby se zajímal o stálé zaměstnání u některé velké společnosti, učinil doslova revoluční krok a otevřel si na předměstí Tokia jazzový bar. Když se z náhlého popudu rozhodl a začal psát svůj první román, těžko mohl někdo tušit, jak významným autorem se záhy stane. Již v době, kdy publikoval třetí dílo Hon na ovci (č. 2016) a získal za ně roku 1982 Nomovu cenu pro talentované autory, se začalo mluvit o „fenoménu Murakami“. O tři roky později vychází Konec světa & Hard-boiled Wonderland (č. 2008), za nějž autor obdržel prestižní Tanizakiho cenu. Roku 1987 vyšel román Norské dřevo (č. 2002) – nezískal literární ocenění, ale překonal všechny rekordy, protože jen v Japonsku se knihy prodalo více než čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch měly pak i další jeho práce: Na jih od hranic, na západ od slunce (1992, č. 2004) nebo Sputnik, má láska (1999, č. 2009). Roku 2003 vydal román Kafka na pobřeží (č. 2006) a o rok později prózu Afterdark (č. 2007). Do češtiny byly přeloženy autorovy „memoáry“ O čem mluvím, když mluvím o běhání (2010), sbírky povídek Po otřesech (2010), Muži, kteří nemají ženy (2015) a První osoba jednotného čísla (2022), romány 1Q84 (2012, 2013), Kronika ptáčka na klíček (2014), Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (2015), Komturova smrt (2018) a Tancuj, tancuj, tancuj (2021). Také vyšly ilustrované verze autorových povídek: Spánek (2013), Podivná knihovna (2014), Útok na pekárnu (2016) a Birthday Girl (2017). A také „přednášky o psaní“ nazvané Spisovatel jako povolání (2017). V říjnu 2006 byla autorovi v Praze udělena Cena Franze Kafky. Roku 2009 obdržel Jeruzalémskou cenu. Murakamiho díla byla přeložena do padesáti jazyků.

Haruki Murakami: Město a jeho nejisté zdi, přeložil a doslov napsal Tomáš Jurkovič, vydává nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna – svazek 300, 592 stran, doporučená cena 699 Kč

Knihu můžete koupit zde

---

Město a jeho nejisté zdi Haruki Murakami

Bezejmenný vypravěč se v sedmnácti letech zamiluje do dívky, která tvrdí, že její skutečné já existuje v tajemném městě za zdí. Když dívka náhle zmizí, hrdina hledá cestu za ní. Aby mohl do tohoto paralelního světa vůbec vstoupit,... více

Přejít na komentáře (3)