Šikmý kostel: kniha, která vyvolává emoce

novinky

Zkušený čtenář ví, že dobře napsaný román dokáže připoutat velikou pozornost i k místům, která byla do té doby neznámá. Dobrým důkazem tohoto tvrzení je například Žítková, proslavená Kateřinou Tučkovou v Žítkovských bohyních. A nyní se takovýmto místem stává stará Karwiná – tedy město, které kdysi vyrostlo do bohatství a slávy, aby po několika desítkách let úplně zmizelo z povrchu země. Zbyl z něj jenom šikmý kostel, podle kterého je nazván neobyčejně vyzrálý debut Karin Lednické.

Šikmý kostel je román mnohovrstevnatý, dramatický, vybízející k zamyšlení. O mnohých historických událostech se z něj český čtenář dovídá vůbec poprvé. A především je napsaný tak, že se od něj nebudete umět odtrhnout – což ostatně dokazují nadšené ohlasy prvních čtenářů, kteří autorku připisují na seznam nejzvučnějších jmen současného českého literárního světa.

Román vychází v tištěné i elektronické podobě; audioknihu pro OneHotBook skvostně načetla Vilma Cibulková. A zde je rozhovor s jeho autorkou.

Na pultech knihkupectví se před několika dny objevila vaše románová prvotina. Odborná veřejnost i čtenáři nešetří chválou, oceňují její neobyčejnou vyzrálost a sílu výpovědi. To je asi splněný sen každého začínajícího autora?
Ano, je to tak. Z prvních reakcí mám jako autorka obrovskou radost, protože do románu Šikmý kostel jsem vložila obrovské množství času a energie, považuji ho za svůj nejvýznamnější životní projekt, a proto mě nesmírně těší, že vyvolává tak příznivé odezvy.

Jak jste se dostala k tématu vašeho románu?
To téma si mě vlastně našlo samo. Měla jsem v úmyslu napsat povídku, jejíž děj měl být zasazen právě ke starému kostelu v zaniklé Karviné. Ale když jsem začala sbírat materiál, zjistila jsem, že toto téma vydá na román. A posléze se ukázalo, že zaniklá Karviná a její okolí skrývá tolik dramatických a nikdy dříve literárně nezpracovaných příběhů a historických událostí, že se mi téma rozrostlo do trilogie.

Bude to rodinná sága. Jaké historické období zachycuje a na kolik dílů se čtenáři mohou těšit?
První díl zachycuje léta 1894–1921; začíná největším důlním neštěstím v historii revíru a končí popisem prvních dopadů krvavého česko-polského konfliktu o stanovení státní hranice. V současnosti píšu druhý díl, který bezprostředně navazuje na ten první a skončí krátce po druhé světové válce. A plánovaný díl třetí, závěrečný, povede až do šedesátých let, kdy město zaniklo.

Děj se odehrává ve staré Karwiné, v čem se liší od nového města, které známe dnes?
Stará Karwiná bylo úplně jiné město, než jaké známe pod názvem Karviná v současnosti. Z té původní opravdu zbyl jen šikmý kostel, který stojí uprostřed planin, dále hřbitov, kaple a dvě zavřené šachty. Všechno ostatní zmizelo, což velmi výmluvně ilustrují srovnávací fotografie na mém autorském webu www.karinlednicka.cz.

Poměrně neobvyklá je i historie samotného názvu města. Ten původní byl odvozen od staroslovanského „karwa“, tedy kráva, protože toto místo proslulo obzvláště šťavnatými pastvinami. Historický název se vyskytoval v několika podobách: česky Karvín, polsky Karwina, německy Karwin.

V prvním díle trilogie město nazývám Karwiná, což je název mnou vytvořený, vzniklý z toho polského, jen doplněný o českou dlouhou koncovku. Ilustruji tím přirozenou bilingvnost místa a celého regionu, která je ostatně i velmi významným tématem celé knihy. Ve druhém díle, který připravuji k vydání a odehrává se v letech 1921-1945, užívám název Karvinná, jenž byl úředně schválený v říjnu 1920. A teprve ve třetím se dostanu k dnes známé Karviné, což je název zavedený v roce 1949 po sloučení Karvinné s několika okolními obcemi.

Historie kraje, o kterém píšete, není široké veřejnosti moc známá. Kde všude jste čerpala podklady?
Čerpala jsem ze všech obvyklých zdrojů: tedy z pramenů, literatury, z konzultací s historiky, odborníky na hornictví, jazykovědci. Při terénních průzkumech jsem našlapala stovky kilometrů. A velmi významným zdrojem informací pro mě byly rozhovory s pamětníky. Vyprávěli mi příběhy, které historici vzhledem k překotnému vývoji tohoto regionu někdy ani nestihli zaznamenat, nabídli mi autentický vhled do života lidí. V rodinných kronikách a fotoalbech jsem našla bezpočet pokladů. Musím říct, že z vyprávění pamětníků mě bezpočtukrát mrazilo a stejně často jsem byla z jejich vzpomínek dojatá. Je opravdu neskutečné, kolik utajených historických událostí a lidských dramat tento kraj skrývá.

V knize zachycujete příběhy několika rodin. Nakolik jsou vyfabulované a nakolik pravdivé?
Je obtížné stanovit nějakou přesnou hranici nebo procentuální poměr. Kostru románu tvoří velké dějiny a zásadní okamžiky regionální historie. S historickými údaji jsem nakládala přesně, nijak jsem u nich neuplatňovala své právo na autorskou licenci. Do takto vystavěné kostry jsem pak dosazovala příběhy skutečných i vyfabulovaných lidí, které ta velká historie občas pořádně semlela. Několik postav románu má reálný předobraz, ale u žádné nepopisuji celý život, vybírala jsem vždy jen některé události. A jiné postavy jsou vyfabulované úplně – to proto, abych v Šikmém kostele mohla čtenářům nabídnout co nejucelenější příběh a obraz doby i místa.

Román je významnou kronikou ostravsko-karvinského regionu. Bude mít co říct i čtenářům jiných krajů, kteří odtud nepochází…?
Bude. Už z prvních ohlasů je zjevné, že Šikmý kostel lidem odjinud umožňuje vidět ostravsko-karvinský region jinýma očima, než ho viděli doposud. A já mám z toho upřímnou radost, protože obraz tohoto kraje je pokřiven letitými zakořeněnými předsudky, ideologickým balastem, absencí některých událostí v učebnicích dějepisu a dalšími faktory. Pokud by se mi to Šikmým kostelem podařilo alespoň trochu napravit, budu šťastná.

Je pravda, že tento region je vnímán ryze jako kraj průmyslu a uhlí.
A to je právě ta mýlka. Protože třeba právě stará Karwiná nebyla pouze hornickou obcí, i když ji samozřejmě těžba uhlí zcela proměnila, poznamenala a nakonec zahubila. Ve své knize však v samostatných dějových liniích ukazuji i na to, že se v Karwiné dařilo třeba pivovarnictví nebo lázeňství. Lázně Darkov byly svého času jedním z nejelegantnějších evropských resortů a navštěvovala je opravdu vznešená klientela. A na nedaleký zámek Solca, který si ve městě postavili Larischové, opakovaně přijížděly špičky ze světa aristokracie a politiky.

Příběh ale vyprávíte z perspektivy obyčejných lidí, je to tak?
Je to tak. Odjakživa jsem se velmi intenzivně zajímala o to, jak velké dějiny nebo významné regionální události ovlivňují osudy obyčejných lidí. Pro mě je mnohem zajímavější zaobírat se kupříkladu tím, jaký dopad měla drastická opatření rakousko-uherských úřadů na život obyvatelstva za Velké války, než těmi opatřeními samotnými. Jen dodám, že míra restrikcí a nařízení uvalená na civilní obyvatelstvo rakousko-uherskými úřady mě opravdu zaskočila. Proto jsem tomu věnovala poměrně rozsáhlou pasáž své knihy.

Také československo-polský konflikt z let 1918-1920 a o jeho pozdější dramatické následky vyobrazuji z pohledu těch, kteří „museli dějiny prostě žít a přečkat“. Vznik samostatného Československa, jinde vnímaný jako radostná událost, byl na Těšínsku začátkem krvavé občanské války. Pro obyvatele znamenal v mnoha ohledech ještě větší zátěž než světová válka a jeho důsledky bohužel přežívají dodnes.

Smutným, ale logickým důsledkem absence těchto témat v učebnicích dějepisu je to, že se mnozí čtenáři setkávají se zmínkou o tomto konfliktu vůbec poprvé až v Šikmém kostele.

O důvod víc si tu knihu přečíst. Vy teď pracujete na druhém díle, že?
Ano. Jsem zhruba v polovině, blížím se k začátku třicátých let – schyluje se k hospodářské krizi, k polskému záboru československých území a následně ke druhé světové válce, jejíž průběh měl v našem regionu taky jistá specifika. Zkrátka a dobře, už teď můžu slíbit, že i druhý díl Šikmého kostela přinese čtenářům mnohá nečekaná poznání. A doufám, že i stejně silný příběh, jaký nalézají v tom prvním.