Příště už nebudu psát o holocaustu, říká autorka Tatéra z Osvětimi

novinky

22. října / Dan
Příště už nebudu psát o holocaustu, říká autorka Tatéra z Osvětimi

V exkluzivním rozhovoru pro Databázi knih odpovídá novozélandská spisovatelka Heather Morris, autorka bestselleru Tatér z Osvětimi. K příležitosti vydání její nové knihy Tři sestry, která se na pultech knihkupectví objeví za necelý týden...


Měla jste nějaké předchozí zkušenosti s psaním, když jste se rozhodla napsat svoji první knihu Tatér z Osvětimi? Co – kromě kvality samotné knihy – přispělo k jejímu velkému úspěchu? Každý autor by si přál být vydán ve více než 40 jazycích. Vám se to podařilo, a to hned s vaším debutem…
Rodina mi vždy říkala „vypravěčka“, ovšem vždy mluvených, nikdy psaných příběhů. Miluji filmy, a když už ode mě moje děti nevyžadovaly tolik času jako v mládí, napadlo mě, že bych se mohla naučit psát scénáře. Absolvovala jsem on-line a víkendové výukové kurzy. Dlouhá léta existoval Laleho příběh pouze jako scénář. Protože se mi nepodařilo získat zájemce o zfilmování příběhu, dala jsem na radu své švagrové a napsala ho jako román. Nikdy předtím jsem žádnou knihu nepsala, a tak jsem se rozhodla vyprávět Laleho příběh jednoduchým jazykem, kterým se mnou mluvil. Vždycky říkám, že moje romány jsou sice moje knihy, ale nejsou to moje příběhy – patří lidem, kteří ve mně měli důvěru, že je dokážu sepsat. Úspěch Tatéra z Osvětimi přičítám jednoduchému příběhu o obyčejném muži, který žil v neobyčejné době, přežil, zamiloval se a pomáhal, kde mohl. Je to příběh, s nímž se čtenáři ztotožňují, i když nikdy nezažili nic podobného tomu, co Lale, Gita a šest milionů dalších...

…je zajímavé, že nejprve filmový scénář
Psaní scénářů má svá pravidla a vzorec, od kterého se neodchylujete, pokud tedy nejste Quentin Tarantino. Samozřejmě to není tak jednoduché, ale naučíte se, jak důležitá je struktura, emocionální gradace a jak důležité je zasáhnout čtenáře v určité části příběhu během tříaktového schématu. Podle těchto pravidel se mi podařilo rozdělit Laleho příběh na dílčí části a umístit je do této struktury. Vypadalo to, že tento styl psaní vyhovuje mým vyprávěcím schopnostem, a tak jsem se naučila, jak napsat příběh.

Můžete popsat svůj tvůrčí proces? Pracujete na knihách soustavně, nebo postupně sbíráte materiál a pak z něj vytváříte příběh?
Řídím se radou, kterou jsem kdysi četla a která se týkala psaní historických příběhů. PRŮZKUM, PRŮZKUM, PRŮZKUM, pak průzkum odložit a psát příběh. Spolupracuji s profesionálními badateli, kteří pro mě vyhledávají dokumenty, fotografie, svědectví, jakýkoli materiál, který potřebuji pro vystavění svého příběhu; sama mluvím s lidmi, kteří mi mohou vyprávět o době a místech, o nichž píšu, protože tam byli. Paměť je pro mě důležitá, dokumenty mají podepřít vzpomínky na příběh, který vyprávím. Když je čas psát, nemám kolem sebe žádné dokumenty, vycházím z toho, co jsem si zapamatovala, co jsem slyšela. Pokud mi neutkvěl příběh, který chci vyprávět, nebo jsem ho plně nepochopila, nemohu očekávat, že čtenáře zaujme. Při úpravách používám rešeršní materiál, abych si ujasnila data, časy a místa.

Během přípravy knihy se setkáváte s mnoha lidmi a navštěvujete nová místa. Ovlivňuje to nějak vaše psaní?
Ano, v tom smyslu, že slyším používaný jazyk, popisy míst od lidí, kteří na nich skutečně byli, nemusím se spoléhat na popisy míst z dokumentů nebo si je představovat. Je to taková výsada být v přítomnosti živé historie.

Cilka je ve vašich knihách popisována jako obětavá mladá dívka, která dělala jen to, co musela, aby přežila, a pomáhala ostatním. Ve 26. kapitole knihy 999: příběh žen z prvního transportu do Osvětimi (autorka Heather Dune Macadamová) je Cilka označována za zlou a bezcitnou ženu, která jen zneužívala svého postavení agentky Bloku a nikomu nepomohla. Jaká podle vás Cilka skutečně byla?
Četla jsem svědectví, která Cilku zatracovala i chválila. Několikrát jsem mluvila s pamětníkem, který pocházel ze stejného města jako Cilka, a viděl obě její stránky. Má jasno, přežil totiž jen proto, že mu sehnala jídlo, když si byl jistý, že zemře hlady, sehnala mu deky, když si byl jistý, že zemře zimou. Žádná šestnáctiletá dívka by se neměla dostat do situace, v jaké byla Cilka jako vedoucí ženského bloku smrti. Laleho manželka Gita ve svém svědectví o šoa (hebrejský výraz pro katastrofu - pozn. aut.) uvádí, že Cilka byla slyšet, jak křičí na ženy v bloku a vyhrožuje jim, aby uklidnila esesáky venku. Dokud si mysleli, že je na ženy tvrdá, nepřišli dovnitř a nevystavili je bolesti a mučení. Bylo to jen divadýlko pro stráže. Slyšeli to i mnozí další a vykládali si to tak, že Cilka ženy fyzicky týrala. Gita zůstala její přítelkyní po celý jejich život. Setkala jsem se s mnoha Cilčinými přáteli a sousedy, kteří mi ji popisovali jako nejstarostlivějšího a nejlaskavějšího člověka, jakého znali, a to ji znali desítky let. Za to, že přežila Osvětim i gulag ve Vorkutě, by si podle mě Cilka zasloužila ocenění za svou odvahu, houževnatost a sílu nevzdávat se za těch nejhorších okolností.

Jak jste se seznámila s Cibi, Magdou a Livií, na jejichž příběhu jste založila svůj poslední román Tři sestry?
Dostala jsem e-mail od jednoho z jejich synů, který mi sdělil, že výtisk Tatéra z Osvětimi dovezl ze svého domova v Kanadě své matce do Izraele. Viděla obálku a poznala, o kom příběh je. Poznala to, když uviděla číslo na ruce dívky na obálce. Podívala se na číslo na své vlastní paži, bylo jen o tři vyšší, věděla, že to číslo patří Gitě. Ona a její sestry s Gitou vyrůstaly, chodily s ní do školy, jely s ní vlakem ze Slovenska do Osvětimi. Po výměně e-mailů a telefonátu s 93letou Livií jsem odletěla do Izraele, do bytu a náruče Livie, synů Magdy i Cibi a jejich rodin. Když jsem s nimi trávila čas, pochopila jsem, že mají příběh, který by se měl vyprávět, a navrhla jsem jim, aby našli místního autora, který by jejich příběh napsal. Rodiny se sešly a požádaly mě, zda bych ho nenapsala.

Bude vaše další kniha o holocaustu? Nebo byste příště chtěla psát o něčem úplně jiném?
Tuto otázku stále zvažuji já i moji nakladatelé. Zůstanu u žánru historické beletrie, ale příště už nebudu psát o holocaustu.

Četla jste a máte ráda knihy Jane Austenové, nebo dáváte přednost sestrám Brönteovým?
To je, jako byste se mě zeptal, jestli mám oblíbené dítě! Pokud si musím vybrat jedno, pak Jane Austenovou. Ve světě vytvořeném v knihách Rozum a cit, Emma, Pýcha a předsudek jsem žila jako teenager a znovu jsem po nich sáhla jako dospělá.

Jaké jsou vaše oblíbené autorky a jejich knihy?
Wolf Hall (Hilary Mantel)
Jediný přeživší (Derek Hansen)
Série knih s detektivem Harrym Boschem (Michael Connelly)

Děkuji za rozhovor.



Tři sestryTři sestryHeather Morris

Navždy spolu, navzdory všemu. Od autorky bestselleru Tatér z Osvětimi. Když byly Cibi, Magda a Livia malé, slíbily svému otci, že si zůstanou nablízku, ať se stane cokoliv. O několik let později Livii deportují do Osvětimi – a Cibi se k ...více


Tatér z OsvětimiTatér z OsvětimiHeather Morris

Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a ...více


Wolf HallWolf HallHilary Mantel

Hrdinou košatého románu, oceněného slavnou Booker Prize, je Thomas Cromwell, syn chudého kováře, který se v Anglii 16. století dostane až na vrchol politické moci. Autorka propojuje portrét individua a líčení bouřlivých historických událost...více


Buďte v obraze

Až vydáme další rozhovor, pošleme vám o tom e-mail - více zde.

Komentáře (1)

Ira13
25. října

Tatér z Osvětimi byl opravdu napsaný - vyprávěný jednoduchým jazykem - jak říká autorka, která je velmi sympatická. Ale myslím si, že druhá kniha Cilka byla o moc lepší . Tři sestry si určitě přečtu také - časem.