Oficiální autobiografie papeže Františka
novinky
PR článek, 07.05.2025
Papež František: NADĚJE
Tato výjimečná kniha, která je vůbec první autobiografií, jakou kdy papež sepsal v době svého úřadu, spatřila světlo světa ve Svatém roce, jehož poselstvím je naděje.
Papež František na knize pracoval šest let a ve svém vyprávění se vrací na počátek dvacátého století ke svým italským kořenům. S moudrým nadhledem a laskavým humorem odhaluje střípky z osobního života i rodinné historie, přibližuje své dětství i dospívání v Buenos Aires a události, které ho přivedly k volbě životního poslání.
Upřímně a s odvahou se věnuje výzvám, jimž musel čelit během svého pontifikátu, včetně zásadních témat, jako je válka, migrace, environmentální krize, postavení žen, sexualita, technologický rozvoj či budoucnost církve.
Z jeho vzpomínek se rodí silný příběh nevšední osobnosti, plný inspirativních myšlenek, je to „román života“ a zároveň morální i duchovní odkaz, který předává poselství naděje budoucím generacím.
Kniha NADĚJE, která vznikla ve spolupráci s Carlem Mussem, vychází ve více než 100 zemích a obohacují ji mimořádné fotografie, včetně soukromých a dosud nepublikovaných snímků pocházejících z papežova rodinného archivu.
Slovy autora:
Kniha mého života je vyprávění o cestě naděje, kterou si nedokážu představit odděleně od cesty své rodiny, svých lidí, veškerého Božího lidu. Na každé stránce, v každičké pasáži je to i kniha o těch, kteří kráčeli se mnou, kteří nás předešli a kteří nás budou následovat.
Autobiografie není naší soukromou literaturou, je spíš naším cestovním zavazadlem. A paměť není jen to, co si pamatujeme, nýbrž i to, co nás obklopuje. Nevypovídá pouze o tom, co bylo, nýbrž i o tom, co bude. Jak napsal mexický básník, paměť je současnost, která nikdy nepomíjí.
Zdá se to včera, a přitom je to zítra.
Běžně se říká „čekej a doufej“ – ve španělštině sloveso esperar dokonce znamená doufat i čekat – ale naděje je především schopnost pohybu a motor změny. Je napětí spojující paměť a utopii, aby se vytvářely sny, které nás čekají. A když sen zeslábne, musí se snít znovu, v nových formách, a čerpat přitom s nadějí ze žhavých uhlíků paměti.
My křesťané musíme vědět, že naděje neklame a nezklame. Vše se rodí, aby vzkvétalo ve věčném jaru.
A na konci řekneme jen: Nepamatuji si na nic, v čem nejsi Ty.
František
Ukázka z knihy
Žijeme v době, kdy jako by znovu ožívaly a šířily se pocity, které mnozí považovali za překonané. Podezíravost, bázeň, pohrdání, dokonce zášť vůči jedincům či skupinám pokládaným za odlišné kvůli etnické, národnostní či náboženské příslušnosti. Tyto nebezpečné, zhoubné pocity podněcují projevy netolerance, diskriminace, násilí a vedou k upírání důstojnosti a základních lidských práv. Vzbuzují obavy, že svět politiky podléhá pokušení využívat strach či objektivní těžkosti, aby nabízel iluzorní sliby a prosazoval krátkozraké volební zájmy. Starost mi dělá i smutné konstatování, že dokonce ani katolickým komunitám v Evropě nejsou podobné reakce cizí a chtěly by je ospravedlnit blíže nespecifikovanou „morální povinností“ zachovat původní kulturní a náboženskou identitu. Stačí si však přečíst první dopis Jana Evangelisty: „Říká-li kdo ,Miluji Boha´, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1Jn 4,20). Nejsme-li schopni milovat Boha konkrétně čili v našich bratrech, všech, nejen těch, kteří nám jsou sympatičtí nebo se nám zdají podobnější či užitečnější, pak prostě není pravda, že milujeme Boha. Jsme lháři. Jsme jako ty sladkosti, chiacchiere, které se pečou o masopustu. V piemontském nářečí, kterým mě krmila babička Rosa, v jazyce jejích vzpomínek, se tomu pečivu říká bugie, lži. Jsou měkké, plné vzduchu. Takový je světský duch, plný vzduchu a klamu, protože je synem otce lži. Duch nesváru, zášti, jímž se člověk nesmí nechat ošálit ani zneužít, protože zabíjí duši.
Jako malého mě babička Rosa naučila nazpaměť začátek Snoubenců od Alessandra Manzoniho, nadčasového mistrovského díla italské literatury. „Rameno Comského jezera, jež se obrací k jihu mezi dvěma souvislými horskými řetězy…“ Byl to velký dar. Četl jsem je čtyřikrát a i dnes se mi stává, že je mívám po ruce na pracovním stole, abych si je mohl oživit. Hodně mi dalo. V jisté pasáži kapucín bratr Cristoforo, který se v životě dopustil závažných chyb a trpěl, aby se nakonec stal františkánem a zvládl umění konkrétnosti, jež je skutečnou moudrostí a blízkostí k lidu, říká hlavnímu hrdinovi: „Můžeš nenávidět a zahubit sám sebe; můžeš od sebe odvrátit Boží požehnání, budeš-li mít v srdci takový cit. Ať všecko dopadne pro tebe sebelépe, ať ti štěstí bude přát sebevíc, pamatuj si, že všecko bude pro tebe trestem, dokud neodpustíš.“ Jak pravdivé. Nenávist zabíjí duši.
Papež FRANTIŠEK JORGE MARIO BERGOGLIO (1936-2025)
Narodil se v Buenos Aires jako syn italských přistěhovalců a nejstarší z pěti dětí. Vystudoval chemickou průmyslovou školu a poté absolvoval tříleté studium filozofie na Colegio Máximo de San José, které dokončil v roce 1963.
Roku 1969 se stal knězem a o čtyři roky později provinciálem Tovaryšstva Ježíšova. Od roku 1998 byl arci biskupem Buenos Aires a od 2001 kardinálem. Dne 13. března 2013 se stal římským biskupem a 266. papežem katolické církve.
Papež František: Naděje, přeložila Marta Bárová, vydává nakladatelství Universum, 328 stran, doporučená cena 499 Kč
Knihu můžete koupit zde
Naděje
Papež František (p)
Jediná oficiální autobiografie papeže Františka. Papež František se ohlíží za svým pozoruhodným životem, přibližuje své dětství i dospívání a události, které ho přivedly k volbě životního poslání. S odvahou a upřímností se věnuje... více