Nemůžeš změnit lidi, kteří se změnit odmítají...

Přesunu se na podlaze do sedu a upřeně hledím ve směru toho zvuku. Oči se pomalu přizpůsobují temnotě. Brzy vidím sotva patrný obrys dveří. Mluv, říkám si v duchu. Řekni něco. „Haló? Je tam někdo?“ Z vedlejší místnosti se okamžitě ozve odpověď. „My snídáme, maminko!“ Ihned mnou projede vratká úleva. Stoupnu si a ignoruju všechny informace ze senzorů na chodidlech, které vysílají k mozku poplašné signály – tahle ledová, nerovná, hrbolatá podlaha není ta tvoje z pevného brazilského dřeva –, a jdu vstříc zvuku, přejíždím dlaní po stěně, až dorazím ke dveřím, na kterých ve tmě nahmatám kliku, moji kliku. Otevřu dveře, za kterými je potemnělá chodba.
Tohle je moje klika a tamto byla moje deka a tohle je můj dům. Je chladno, protože byla bouřka a vypadl proud. Předměty vypadají jinak, protože je tma a ty máš strach – no a když se bojíš, pak ti potmě připadá jiné všechno.
Pochoduju kupředu chodbou, kde je tma, ale ne taková jako v ložnici. Jdu rychle, věřím svému instinktivnímu povědomí o tomto domě. Tolik nocí jsem tu probděla, neschopná myslet a vyčerpaná z ustavičného kojení, že jsem se klidně mohla považovat za zombie. Tenhle dům znám stejně jako samu sebe. S každým přesně umístěným krokem se mi uleví o něco víc, tak trochu zrychlím krok. Jaké zvláštní probuzení, říkám si se vzrůstající radostí. Během posledních kroků před odbočením do kuchyně myslím na to, jak dobrý námět díky této situaci vznikl pro video, které můžu později natočit: Přeju hezký odpoledne. Dnes ráno jsem měla prazvláštní zážitek, což určitě každá tvrdě pracující maminka pochopí…
Když za rohem vejdu do teplého světla v kuchyni, zůstanu rázem stát.
Tohle je můj domov.
Tohle není můj domov. Dívám se na svou kuchyň, která zároveň jaksi mou kuchyní není. Rozměry, rozmístění věci a výzdoba jsou téměř totožné – stejný jídelní stůl, stejné židle, stejné dřevěné pracovní plochy –, ale prkna podlahy jsou širší a nerovná a taky tu není stropní světlo. Vlastně tu není žádné osvětlení, jak si pomalu uvědomuju, až na krb. V mém domě není krb v kuchyni funkční. Zato tady v okolním chladu šlehají a praskají plameny, jediný zdroj světla v místnosti. A nasvěcují ostatní obyvatele. U ohně sedí moje děti, které mými dětmi nejsou. Jsou čtyři. Dvě holky, dva kluci a všichni na sobě mají od pohledu ošuntělé oblečení, u čehož si vzpomenu na historickou rekonstrukci období osídlování Ameriky. Nejstarší z dětí, tmavooká dívka, vypadá jako náctiletá. Vlasy má sepnuté a zapletené. Vypadá jako Clementine, ale Clementine to není. Taky se na mě jako jediná přímo nedívá. Se stoprocentním soustředěním splétá menší holčičce vlasy do copánků. Všechny ty děti vypadají, že by mohly být moje. Ale doopravdy mými dětmi nejsou. O krok couvnu, pak znovu. Pod chodidly zapraská prkno. Starší dívka ke mně náhle pozvedne zrak a pohlédneme si do očí...