Nicoletta Verna: DNY ZE SKLA

Co se stane s obyčejným lidským životem, když do něj vstoupí velké dějiny? Ne ty z učebnic, plné dat, jmen a bitev. Ale ty, které vám jednoho dne sedí u kuchyňského stolu, rozhodují o tom, koho si smíte vzít, před kým musíte mlčet a komu už raději nevěřit.

Ve 20. letech 20. století se italská Romagna mění. Fašismus postupně proniká do každodenního života a politika přestává být něčím vzdáleným, co se odehrává kdesi v Římě. Vstupuje do vesnic, rodin, manželství i vztahů mezi sousedy. A právě do této doby, ve které „dřív nebo později všechny ženy brečí“, se narodí Redenta.

Přichází na svět v Castrocaru 10. června 1924 – ve stejný den, kdy je unesen socialistický poslanec Giacomo Matteotti. Zatímco Itálie stojí na prahu jedné z nejtemnějších kapitol svých moderních dějin, ve vesnici se řeší docela jiné neštěstí. O Redentě se šeptá, že má smůlu a nedožije se ani svátku svatého Rocha. Její matka Adalgisa už přece přišla o tři děti.

Jenže Redenta přežije. Přežije i dětskou obrnu, která ji poznamená na celý život. Po ní přijdou na svět sestry Marianna a Vittoria. A pak je tu babička Fafina, „nejchytřejší osoba v celém Castrocaru – chytřejší než starosta, a dokonce i než kněz“, která se stará o místní sirotky. Redentin otec Primo propadne fašismu a odjíždí bojovat do Etiopie. Matka Adalgisa je zatčena a uvězněna. O dcery i „své“ sirotky se tak musí postarat Fafina. Redenta přitom není hrdinkou, jakou bychom v historickém románu možná čekali. Nevede odboj, nebojuje se zbraní v ruce, nepronáší velká slova. Kromě následků obrny ji provázejí přízraky zemřelých sourozenců a jejím největším bojem je dlouho něco mnohem obyčejnějšího. Najít si vlastní místo ve světě, který jí od narození dává najevo, že je jiná, slabší a méně žádoucí. Jedním z mála světlých míst jejího dětství je Bruno, sirotek vyrůstající u její babičky. Slíbí jí, že si ji jednou vezme, a pro rodinu je to téměř malý zázrak. Redenta kvůli svému postižení přece nemůže počítat s tím, že by si ji někdo vybral.

Jenže Bruno jednoho dne beze slova zmizí. A místo něj přichází Sklo. Pohledný fašistický pohlavár získal svou přezdívku podle skleněného oka, které nosí od bojů v Etiopii. Právě tam poznal Redentina otce Prima, který mu zachránil život. Sklo se rozhodne svůj dluh splatit a požádá o ruku jeho chromou dceru. Zní to téměř jako gesto cti. Redenta však brzy zjistí, že muž, který v Africe přišel o oko, jako by spolu s ním ztratil i schopnost soucitu. Manželství se pro ni stává dalším místem, které je potřeba přežít. Zatímco Redenta se učí přežívat především tím, že vydrží, v malé apeninské vesnici Tavolicci vyrůstá Iris. Je nezkrotná, vzdělaná, hrdá a nezávislá. Nesnáší násilí, přesto ji válka přinutí vstoupit přímo do něj. Zapojí se do protifašistického odboje pod vedením legendárního partyzánského velitele Diaze, do kterého se bezhlavě zamiluje. A když zjistí, že fašisté vyhladili její rodnou vesnici, touha po spravedlnosti se mění v touhu po pomstě. Redenta a Iris snad nemohou být odlišnější. Jedna se celý život učila sklonit hlavu, druhá ji odmítá sklonit před kýmkoli. Jedna je vězněná vlastním tělem, manželstvím i představami ostatních o tom, kým by měla být. Druhá se za svou pravdu nebojí bojovat. Jenže Dny ze skla postupně ukazují, že odvaha nemusí mít jen jednu podobu. A osudy obou žen se nakonec protnou.

Je to temný a intenzivní příběh o fašismu, válce a násilí. Ale také o lidské křehkosti, která nemusí znamenat slabost. Protože když se svět rozbije na kusy, někdy nezbývá než se naučit žít mezi jeho střepy.

Ukázka z knihy
Když matka nastupovala do vězení, muselo se rozhodnout, co bude s námi dětmi. Mě s Vittorií poslali k Fafině – Vittorii proto, že byla ještě úplné miminko, a mě kvůli mému postižení. Marianna naopak skončila u rodiny Veritových, která byla Fafině zavázaná, protože jim kdysi vyléčila syna ze španělské chřipky. Fafina žila v domku v dlážděné uličce Porta dell’Olmo, která vedla od čtvrti Santa Maria nahoru k pevnosti. Dům jí sice padal na hlavu, ale žilo se tam dobře. Kousek vedle, v San Nicolò, byla studna, kde se daly naplnit demižony a lahve, takže se pro vodu nemuselo chodit daleko. Sousedé měli navíc zahrady a občas nám dali hlávkový salát nebo cibuli. Ulice ale stoupala do prudkého kopce, a když se babička po celém dni stráveném u nemocných vracela domů, sotva popadala dech, natož aby děkovala Kristu. A když jsme zlobily, neváhala vytáhnout vařečku. Byla vysoká a vzpřímená, a i když své poslední dítě porodila před více než dvaceti lety, lidé si šeptali, že má pořád ještě mateřské mléko, což všem připadalo jako zázrak. V době, kdy jsme se k ní nastěhovaly – do domku o jednom pokojíku a kuchyňce –, u ní bydlelo pět nalezenců. Všichni se mačkali ve dvou postelích, takže Fafina musela spát na zemi. Jeden z nich byl úplný novorozenec. Nosila ho neustále s sebou, protože jakmile ho odložila, hned promodral chladem a hrozilo, že umře. Pak tu byla dvojčata, kluk a holka, zlí a protivní jako pýr, a další chlapec, tak čtyřletý nebo pětiletý, který vůbec nemluvil. A nakonec Bruno. Bruno byl nejstarší. Bylo mu skoro sedm a u Fafiny žil od narození. Našla ho na prahu za mrazivého lednového rána, nahého a polomrtvého. Zahřála ho, nakojila a nechala si ho u sebe. Byl bystrý a šikovný, takže jí časem přirostl k srdci. Matce se v té době rodili jen mrtví synové a v Brunovi asi viděla vnuka, kterého se možná nikdy nedočká. Tvrdila, že je to ten nejhodnější kluk pod sluncem a že by ho museli zabít, aby někomu ublížil – zkrátka že už má takovou náturu. Chtěla ho dát jedině do nějaké vážené rodiny, jenže vážené rodiny o nalezence nestály. A tak Bruno zůstal u Fafiny. Byl vysoký a hubený jako hřebík, měl tmavé vlasy a velké oči kaštanové barvy, které házely odlesky do oranžova. Nedalo se říct, že by byl hezký, ale to se nedalo říct o nikom z nás – byli jsme malá, nahrbená, vychrtlá, věčně nemocná a ušmudlaná děcka. Bruno měl ale vážný pohled, jako by v sobě střežil nějakou hlubokou pravdu, mnohem větší, než byl on sám, než jsme byli my všichni dohromady, pravdu, kterou nebylo možné pochopit. Bruno si mě oblíbil. Chtěl se mnou být pořád, dával na mě pozor, aby mi nikdo neubližoval a aby se mi místní uličníci nesmáli. To se mi líbilo. Když napadl sníh, sešili jsme z hadrů cosi jako sáňky a jezdili z kopce dolů. Náš stín na protější zdi mi tehdy připadal jako dvouhlavá obluda se čtyřma rukama – jako bychom srostli v jedno jediné tělo, v podivné monstrum. V neděli nás Fafina vodívala na hřbitov za svým chudákem manželem a našimi zemřelými sourozenci – Goffredem, Toninem a Argiou. Cestou trhala vlčí máky a divoké kvítí, zdobila jimi hrob a cípem rukávu leštila mramorový náhrobek. „A teď jim popřejte věčný odpočinek, ať mají klid,“ přikazovala nám. Poklekli jsme a modlili se. „A ty, Redento, když nemluvíš, se modli v duchu.“ Potom jsme se vraceli domů do ulice Porta dell’Olmo a lozili po klikaté kamenné zídce. Stařeny na dvorcích loupaly hrách a fazole, a když nebylo moc pozdě, vyběhli jsme s Brunem ještě do lesa nebo ke zvonici zkontrolovat, jestli zvoník náhodou nenechal otevřená vrátka. „Proč je vlastně Redenta němá?“ ptal se Bruno občas Fafiny. Chtěla jsem mu tehdy říct, že nejsem němá, že jenom mlčím. Všichni kolem pořád jenom mluvili, a přitom se jen hádali, uráželi a nadávali si. Připadalo mi, že čím víc lidé mluví, tím méně si rozumějí. A proto jsem zůstávala zticha. „Redenta má prostě smůlu,“ povzdechla si Fafina. „A dá se ta smůla vyléčit?“

„Nedá, ale neumírá se na ni. A teď už zalez do postele a hleďmsi svého.“ Jakmile ale ostatní usnuli, Bruno mě probudil a odtáhl do kuchyně. Posadil mě ke stolu a nahlas přede mnou vyslovoval jednotlivé hlásky. „Poslouchej mě, Redento, tohle je a. Zopakuj: a. A teď zkus m. Jako máma. Opakuj po mně: má-ma.“ Poslouchala jsem jeho hlas, jak se ztrácí v hluboké tmě noci. „Zkus říct: Bruno. Bruno je moje jméno. B, r. Br. B-r-u-n-o. No tak, zkus to.“ Mlčela jsem a Bruna to rozčilovalo. Bouchal pěstmi do stolu, zkoušel mi prsty rozevřít pusu a foukal mi do ní – v Castrocaru se totiž říkalo, že kdo nemluví, tomu chybí dech. Poslušně jsem ho nechala dělat, co chtěl, a když už byl unavený a zklamaný, vrátili jsme se do postele. Nakonec i on uvěřil tomu, co si mysleli všichni ostatní – že jsem buď doopravdy němá, nebo bláznivá.

Nicoletta Verna žije ve Florencii, pracuje jako redaktorka v italském nakladatelství Giunti. Její debutový román Il valore affettivo (Citová hodnota, 2021), který získal zvláštní uznání poroty Ceny Itala Calvina, sklidil úspěch u kritiky i čtenářů. V druhém románu Dny ze skla (I Giorni di Vetro, 2024) se vrací do fašistické Itálie a ukazuje ji z pohledu lidí, kteří nemají v rukou velké dějiny, ale musí v nich žít. Získala za něj prestižní cenu Premio Manzoni za nejlepší historický román roku 2024 a Cenu Evropské unie za literaturu 2025.

Nicoletta Verna: DNY ZE SKLA, přeložila Hana Voráčová, vydává Nakladatelství JOTA, 456 stran, doporučená cena 548 Kč

Knihu můžete koupit zde

---

Dny ze skla Nicoletta Verna

Lidé jsou křehcí a omylní – dokonce i ti, kteří nás všechno naučili. Desátého června 1924, kdy byl italský politik Giacomo Matteotti zavražděn fašisty, přichází v Castrocaru na svět Redenta. V městečku se proslýchá, že nosí smůlu ... více

Přejít na komentáře (3)