Komentáře týdne
TOP komentář 36. týdne
„Neskutečně pohlcující čtení, které vás doslova proplete s jedním jediným místem napříč celými staletími. Místo jednoho klasického hrdiny tu hlavní roli hraje samotný prostor – půda, lesy, močály a zdi domu, které tichým hlasem sledovaly příběhy generací, co na nich zanechaly svou stopu. Každá kapitola funguje jako osobitý kamínek v úchvatné mozaice. Styl psaní je podmanivý, atmosféra severského venkova přímo dýchá z každé stránky a propojení historické reality s jemným prvkem tajemna je naprosto mistrovské. Kniha plyne pomaleji, ale o to hlouběji se vám vryje pod kůži. Pokud máte rádi mezigenerační rodové kroniky s neopakovatelným geniem loci, tohle je absolutní povinnost.“... celý text
— Ninushka
„"Když jsem ještě chodil svobodně mezi lidmi, živí na mě křičeli. Chytali mě za ruce a mého koně za hřívu. Matky mě prosily, abych si vzal i je, když jsem si bral jejich děti."
I tohle byla kniha, u které jsem se velmi dlouho odhodlával vzít ji do rukou a pustit se do čtení. Napůl pohádka, napůl fantasy. Nečetla se snadno, jako by z většiny stránek sálal chlad a nevyřčený smutek. Jako když něco starého a známého odchází, aby mohlo přijít něco nového. Radosti a štěstí bylo v knize pomálu jako sněženek v zimě. Prastaré náboženství, bůžkové, domácí duchové, pomocníčci a stvoření živlů slábnou vlivem rozšiřování víry v jediného Boha.
Medvěd a Slavík je tesknivý příběh plný žalu, kruté zimy a nesmírného hladu. Nese v sobě mnoho ztrát a zklamání a pocitů bezmoci. Přemýšlím, jestli jsem někdy vůbec četl něco tak truchlivého.
A přesto jsem za knihu rád, je jiná, je zvláštní a dojemná.“... celý text
— Haavard
„Knihy z této série se mi prozatím líbily všechny a každou z nich bez výjimky jsem hodnotila plným počtem. A tak mne nezklamala ani tato, přestože je zde v některých komentářích popisovaná jako slabší. Já jsem to tak ovšem nevnímala, protože mne případ Teddyho i ostatních přeživších dětí upoutal hned od prvních okamžiků. A o čem tedy kniha vůbec je?
Maura právě tráví dovolenou v jedné speciální škole (či internátě) - nesoucím název Evensong - pro traumatizované děti, kde se seznamuje s Claire a Willem, kteří oba tragickým způsobem ztratili nejprve své vlastní rodiče a potom dokonce i pěstouny. No a Jane se právě ujala případu čtrnáctiletého Teddyho, jehož potkal stejný osud. Co mají tyto děti společného? Existuje mezi nimi nějaká souvislost, i když pocházejí z různých států? Všichni tři se tedy vynasnaží najít souvislosti mezi svými životy a tím, co se jim přihodilo...
Tento strhující thriller se odvíjí prostřednictvím několika propletených dějových linií, jejichž souvislosti se vyjasňují jen postupně. Jeho složitá struktura zajišťuje, že důvody série hrůzných vražd - protože tragické nehody to opravdu nejsou ani náhodou - zůstanou na dlouhou dobu zahaleny tajemstvím. Pokud tedy máte tuto sérii rádi stejně jako já, měl by být také tento díl pro vás naprostou nutností ;-). A i když děj místy odkazuje na předchozí případy, není úplně nutné je číst ve správném pořadí. Kniha je dobře napsaná, postavy jsou – jako ostatně vždy – výborně vykreslené, a napětí by se dalo krájet až do konce. Za sebe jsem tedy byla dokonale spokojená, proto se budu časem těšit na další...“... celý text
— 85098211
„Chvíli trvalo, než jsem se odvážila tuto rozsáhlou ságu rozečíst. A potom jsem jela na chatu do Jeseníků, na Šumpersko, na místo kousíček od Velkých Losin a nebylo co řešit, kniha putovala se mnou. A tak jsem se opravdu hluboce ( jinak kniha číst nejde) ponořila do příběhu o vině, pomstě, trestu a odpuštění. Četla jsem příběh, který mě zavedl do koncentračního tábora, do gulagů, do prostředí komunistické justice...a koncentrace zla tu byla nesmírná a já měla vztek a potom zase slzy v očích. Občas jsem musela knihu odložit, abych vše vstřebala, ale přes všechnu tíhu u srdce jsem ji zase za chvíli brala do rukou, hledajíc v ní aspoň trochu naděje a našla jsem ji. Před vlastním svědomím se nedá utéct, musíš najít v sobě sílu přijmout pravdu a odpustit, jiná cesta není. Překrásný příběh, s tolika emocemi, které umocňuje prostředí Sudet a Jeseníků. Ano, je krutý, ale taková byla i doba, kdy se odehrává. Čtěme tyto knihy, přemýšlejme, dnes více, jak kdy jindy. Demokracie a svoboda je tak křehká, nenechme si ji ukrást. A tak posílám velké doporučení, tento silný, hluboký příběh si ho určitě zaslouží.“... celý text
— Mandlevest
„A JE TO TADY :-).
Po dlouhém čekání další díly :-).
Já si musím zopakovat celou sérii, ale musím říct, že si to tentokrát užívám snad ještě víc, protože už ten svět znám :-).
Jupíííííí“... celý text
— ydnac
„Číst tuhle knihu je jako sedět v oblíbeném křesle se šálkem kořeněné masaly a přikusovat k tomu domácí pečivo. V tom příběhu je všecko: napětí a akce i emoce, hloubka, špetka romantiky i pohoda. To vše je zabalené do tenké šlupičky listového těsta vonícího po skořici. Hodně mě potěšilo, že postava Viv získala větší hloubku. Tenhle díl byl za mě lepší než ten první. Audiopodoba knihy se moc povedla.“... celý text
— Ookmalej
„Po nedávném zhlédnutí životopisného filmu o sestrách Brontëových (Očím skryté – 2016) jsem se rozhodl znovu si něco od „děvčat“ přečíst a symbolicky tak kinematografický zážitek završit. Los padl na Charlotu a na román Villette, který jsem neznal, byť mi doma v knihovně ležel už léta.
Co říci ke knížce? Automatickému srovnávání s Janou Eyrovou se člověk neubrání – a v něm (alespoň podle mne) Charlotina prvotina dost přesvědčivě vítězí, protože je jaksi kompaktnější, učesanější a také „románovější“. Nicméně i Villette, autorčin třetí literární počin, určitě stojí za přečtení. Ve srovnání s Janou Eyrovou je tento „příběh o samotě“ mnohem realističtější (a logicky tedy méně romantický), a také Lucy Snoweová, hlavní hrdinka Villette, se nám jeví temnější a snad i „méně čitelnější“ – na rozdíl od Jany Eyrové, která je postavou čtenářsky daleko vděčnější.
Tu a tam se mi zdálo, že se struktura příběhu trochu rozpadá, ale teď, při zpětném pohledu, najednou nějak lépe začínám chápat autorčino poselství.
A také nesmíme zapomínat na to, že román byl napsán už v roce 1853, tedy před 173 lety!
(Milovníkům sesterského spisovatelského trojhvězdí doporučuji knihu Daphne du Maurier – Přízračný svět Branwella Brontëa, kde – určitě lépe, než ve filmu – pochopíte vztah sester k jejich „geniálnímu“ bratrovi.)“... celý text
— marlowe
„Mnohokrát zpracované téma nespravedlivě odsouzeného za vraždu - aspoň podle uprchlého vězně - je odvyprávěno hlavní postavou způsobem nám známým z předchozích knih. Bez přidané vaty, scénky ze života Amišů i většinové populace, popis policejní práce ve Státech - jsem spokojen!“... celý text
— konicekbily
„'V mnohých rozprávkach sa v krásnych zámkoch dejú hrozné veci.'
Niektoré príbehy začínajú vraždou a iné zmiznutím. Tento začína fotografiou na obálke časopisu.
Natalie sa na ňu pozrie a okamžite vie, že toho muža už videla. Nie na stránkach finančného magazínu, kde sa usmieva ako stelesnenie úspechu. Videla ho v noci, ktorá skončila tým, že jej kamarátka zostala v kóme.
A kým svet tlieska géniovi, Natalie počúva ozvenu bezmocnosti, pretože netuší, čo sa v tú osudnú noc vlastne stalo a je si istá, že odpoveď nájde vo vile...
Prichádza tam ako upratovačka, no prach a špina sú to posledné, čo ju zaujíma. Má oči otvorené, uši nastražené a v hlave jediný plán: Pozorovať, čakať a nájsť dôkaz.
Lenže vila mlčí zvláštnym spôsobom. Sú v nej pravidlá, ktorým Natalie nerozumie. Ľudia, ktorí sa správajú, akoby niečo vedeli, ale nemali v úmysle jej to povedať. Miesta, kam nemá chodiť. Otázky, na ktoré sa nemá pýtať. A potom je tu Darla. Zmiznutá upratovačka, ktorá držala čistiacu handričku pred ňou. Kam sa podela?
Čím dlhšie Natalie vo vile zostáva, tým menej to vyzerá, že sleduje ona niekoho a niečo, ale skôr naopak. Vyzerá to, akoby jej príchod niekto očakával a akoby každý jej krok zapadal do plánu, o ktorom ona sama nič netuší. No nakoniec Natalie sama zistí, že nie každé tajomstvo čaká na odhalenie. Niektoré tajomstvá totiž čakajú na toho, kto ich odhalí ;)
Hovorí sa, že zvedavosť zabila... A ja som bola naozaj zvedavá, ako dopadne zvedavá 'Natalie Kelišová', pretože tá záhadná atmosféra v sídle bola skvele vytvorená. Tých z Vás, čo tento žáner hlcete ako cukríky, 'Muž roka' určite neposadí na zadok, ale ako oddychovečka môže byť :)
'Karma je trpezlivý pomstiteľ.'“... celý text
— Majuš333
„Už utekl víc než rok, než jsem se dostal k přečtení téhle další knihy se sympaťákem Dupinem. A zase mě nezklamal, to by snad ani jinak nešlo. Mrtvola tady je taky, takže bude co vyšetřovat, že ano? :) Pro dnešek se už pro jistotu odmlčím, dám pět stars jak vymalovaných a jsem zvědavý na další případ.“... celý text
— Čmeláček
„Nález z knihobudky. Vzpomínám si, že jsme byli rádi, když se sehnala nějaká knížka z mezinárodní kuchyně a jaký úspěch měla každá restaurace, kde tato jídla vařili. Recepty jsou tady rozdělené podle lokalit z bývalé Jugoslávie a určitě se o nějaké jídlo pokusím, mám tu jejich kuchyni ráda.“... celý text
— Jirinamac
„Tuhle knížku jsem si půjčila z knihovny, ale objednávám si a kupuji svoji vlastní a bude mít čestné místo v mojí knihovně vedle knížek inspirace Baťa... Ani ne pro skvělé recepty, které jsou rozděleny do sedmi kapitol, ale hlavně kvůli příběhům a vzpomínkám, které tuhle nádhernou knížku doplňují.
Říká se, že za úspěšným mužem stojí silná žena. A tady to platí úplně nejvíc. Tady se navíc sešli opravdu dvě výjimečné a silné osobnosti, které se navzájem podporovali a doplňovali.
Doporučuji úplně všem a jak řekla paní Marie Baťová: Umění kuchařské je pro šťastný život stejně důležité jako jiné podoby krásna !!!“... celý text
— Doubravka1975
„Anna, cesta ze Sudet...
Jestliže se Vám dostala do rukou tato kniha, tak ji na chvilku odložte a sáhněte nejprve po prvním dílu s názvem Anetchen, dívka ze Sudet... Už v něm se totiž seznámíte s malou Aničkou Lesnou, nebo po německy Anetchen Lesnou (projdete s ní obdobím 2. světové války)...
Nějaké věci by Vám totiž z předchozího dění přeci jenom chyběly, ale hlavně by byla škoda, abyste přišli o tak skvělé čtení... No a pak Vám nezbyde nic jiného, než sáhnout po tomto pokračování... Kam se s Aničkou v pokračování vrhneme Vám neprozradím...
Když jsem první díl dočetl, tak jsem napsal v komentáři, že bych si moc přál pokračování, protože prostor jsem tam pro něj viděl... Dočkal jsem se a jsem tomu moc rád... ;-) Býval bych tam viděl i pokračování pro třetí díl, ale autorka to vzala v závěru trošku hopem... ;-)
Knihy Jitky Blažkové pro mě byly obrovským čtenářským zážitkem a budu se těšit na její další knižní tvorbu...“... celý text
— klokan.1905
„Ty jo… už strašně dlouho jsem nečetla tak nádhernou knížku. A vlastně ani nevím, jestli se dá říct, že se mi „líbila“. Ona se mě totiž hluboce dotkla.
Předtím, než jsem se do ní pustila, jsem četla komentáře a anotace. Dozvěděla jsem se, že vlastně nemá výrazný děj, že se v ní skoro nic neděje. Někteří čtenáři ji dokonce označovali za nudu a příběh o ničem. A já jsem přitom dostala úplně opačný zážitek.
Protože někdy se přece nemusí dít vůbec nic velkého, aby se toho v člověku odehrálo strašně moc.
Je to příběh starého muže na sklonku života a jeho syna, který se o něj snaží postarat. Nabízí mu praktická řešení, pečovatelku, lepší postel, pomoc… všechno z lásky a v dobré víře. Jenže právě tím svého otce zároveň zraňuje. A mezi nimi vzniká ten nesmírně křehký prostor, kde se střetává láska, potřeba pomáhat, potřeba být stále sám sebou, důstojnost a strach z toho, že o něco přicházíme.
A možná mě to zasáhlo právě proto, že tohle téma momentálně sama velmi intenzivně žiju. Starám se o člověka s Alzheimerovým syndromem a ten rozpor, který kniha tak nádherně odhaluje, je mi až bolestně známý. Kdy ještě pomáhám a kdy už zasahuju? Kdy chráním a kdy beru druhému jeho samostatnost? Jak moc můžu rozhodovat za někoho, koho miluju?
A nejkrásnější na tom je, že kniha na tyhle otázky nedává žádné jednoduché odpovědi. Protože podle mě ani žádné neexistují. Je to neustálé balancování. O lásce, respektu, důstojnosti a o snaze být tomu druhému co nejblíž, a přitom ho neztratit tím, že mu budeme chtít až příliš pomáhat.
A právě v tom mi ta knížka přišla nádherná. Tichá, citlivá a neuvěřitelně pravdivá.
Poslouchala jsem ji navíc v audioknize, kterou načetl Ladislav Frej, a mám pocit, že jí dal ještě další rozměr. Jeho hlas je nesmírně citlivý, ale nikdy nepatetický. Přesně takový, jaký tenhle příběh potřeboval.
Takže ano, chápu, že někdo může říct, že se v knize vlastně nic neděje. Ale mně se toho v ní odehrálo strašně moc.
A byl to pro mě jeden z těch vzácných čtenářských zážitků, kdy knihu nejen posloucháte, ale nějakou dobu ji nosíte v sobě.
Za mě nádhera. A rozhodně jedna z nejkrásnějších knih, které jsem v poslední době četla.“... celý text
— Kackac77
„Dočteno a chybí mi slova. Před každým veterinářem, který své povolání dělá srdcem i duší smekám. Jenom láska ke zvířatům tady nestačí a šťastných chvíl je k těm smutným možná často stejný počet. Odhodlání, pevná vůle, velká odvahu, ale i soucit a rozhodnost, to vše jsem z příběhů cítila. A často také vyčerpání a bezmoc. O to větší obdiv si zasluhují. Nezbývá než těmto andělům našich zvířecích miláčků poděkovat.
A já tuto knihu doporučuji k přečtení hlavně těm, kteří by některé stránky péče a záchrany pro zvířata mohli zlepšit a zjednodušit. Autorce za knihu moc děkuji. 5*
(9/26)“... celý text
— IVANA0123
„Pagnolovské Madisonské mosty. Svěřený svět. Pod listy rozumu úrodný cit. Stůl šarmu a vůní šafránových hroznů, vanoucích ze sladkých sadů, vinoucích se jako medově slunná stuha. Stůl stříbřité soli milostné skladby, šarlatových líček, opojných soudků stezek a niv. S cennostmi z karaf neplané, zásadní lásky, s nezaskleným buketem v srdci.“... celý text
— andrii24
„Na Cordelii (Delii) Russellovej je fascinujúce najmä to, ako veľmi mi liezla na nervy.
Cynická, narcistická, bezohľadná a dokonale presvedčená o svojej vlastnej výnimočnosti. V reálnom živote by som sa jej oblúkom vyhla. Ako hlavná postava však funguje až nepríjemne dobre.
Liz Nugent hneď na začiatku servíruje mŕtvolu v byte na Francúzskej riviére a potom príbeh postupne skladá zo spomienok rôznych postáv. Sledujeme, ako sa z malého dievčaťa z odľahlého írskeho ostrova stáva žena, pre ktorú sú ostatní ľudia len figúrkami.
Najviac ma bavilo, ako sa Cordelia sama vníma ako obeť. Vo svojej verzii príbehu je takmer nevinná a za všetko môžu okolnosti či ľudia okolo nej. Lenže potom začnú rozprávať ostatní...
A obraz, ktorý sa postupne skladá, je poriadne temný.
Je to nepríjemné, miestami znepokojivé a zároveň neuveriteľne návykové čítanie. Pretože pri Cordelii nikdy úplne neviete, čo ešte dokáže urobiť.“... celý text
— Evaho73
„Děsivý příběh, ale velmi dobře napsaný. Pěkně se čte, i když jsem byla v napětí, co zlého se zase stane.
V detektivce jsem nenašla žádná místa, která by byla nezáživná. Pociťovala jsem úlevu, že se autorka detailně nezabývá podrobnostmi různých zvráceností. Osudy jednotlivých postav poskytují spoustu námětů k zamyšlení a pochopení jejich životních postojů.
Skvělé, i když kruté.“... celý text
— slunicko1958
„Mrazivý psychothriller na nelehké téma. Realisticky vykreslené postavy, jejich pocity, úzkost, bezmoc a zoufalství výrazně ovlivňují mrazivou atmosféru příběhu. Navíc se autorce prolínáním časových rovin mezi přítomností a minulostí úspěšně podařilo vystupňovat i jeho napětí. Zkrátka hodně drsné čtení.“... celý text
— jprst
„Když jsme si balíček z @ababucz s touto knihou vyzvedly na poště, bylo to pro nás nečekané, ale velmi příjemné překvapení. I tentokrát v něm kromě oboustranné knihy čekalo ještě několik milých drobností jako samolepky či magnetka, ale také super omalovánky a hlavně (!) pracovní listy s metodickou podporou. Také na začátku knihy je pár milých slov od psycholožky a psychoterapeutky Mgr. Lucie Miškóci, která úžasně vysvětluje a doporučuje, jak se dá prostřednictvím příběhů v knize při společném čtení s dětmi komunikovat, probírat různá témata i zážitky ze školky a pomáhat jim je v sobě zpracovat. A že se těch témat a zážitků ze školky najde!
Tentokrát se oba příběhy více prolínají, takže je dobré číst je ve správném pořadí - nejdříve Emu a potom Berta. Příběh s názvem 'Ema nechce jíst' nám představuje telátko Emu, která je poslušná a velmi pořádkumilovná, uklízí i po ostatních dětech, aby se paní učitelky na děti nezlobily. Když ale přijde na řadu jídlo, skoro nic jí nechutná a jíst vůbec nechce. Kousky jídla se snaží ukrývat na rozličných místech. Pak si k ní přisedne Bert, kterému sice není moc rozumět, ale zato má velký apetit a tak spolu vytvoří alianci.
Příběh 'Bert se nechce kamarádit' ještě více přibližuje čtenářům medvěda Berta se špatnou výslovností a velkou chutí k jídlu. Když přijde do školky nový kluk Karel, paní učitelka požádá Berta, zda by mohl novému kamarádovi ukázat hračky a jak to ve školce funguje. Karel se ale nechce kamarádit, zvlášť když Bertíkovi moc nerozumí.
Vzaly jsme knihu na naši hromadnou dovolenou, kde bylo celkem 6 dětí - 2 devítileté slečny, které na školku s láskou vzpomínají, sedmiletá holčička a šestiletý chlapeček loučící se se školkou a nastupující do první třídy, pětiletá holčička navštěvující školku a 18 měsíční batole, které se do školky teprve chystá. S výjimkou toho nejmladšího, který ještě moc nemluví, jsme si po čtení hodně povídali o příběhu Emy i Berta, o školce a zážitcích z ní, o dětech a kamarádech, o učitelkách i trošku o rodičích.
Přestože každé z dětí mělo za sebou i nějaké nepříjemné zážitky a zkušenosti ze školky (Některé se týkaly jídla, některé zlobivých dětí, jiné nepřiměřených reakcí učitelek.), celkově převažovaly ze školky spíše příjemné a pozitivní pocity. Stejně tak pozitivní byly i reakce na tuto knihu. Líbila se i tomu nejmladšímu, kterého zatím nejvíce fascinovaly obrázky.
Uprostřed knihy je, stejně jako v předchozím díle, dvojstránka s různými úkoly a obrázky, které děti mohou zkusit vyhledat v ilustracích na stránkách knihy. Ty má na svědomí opět ilustrátor Patrik Antczak.
Já se přiznám, že ve mně kniha opět vyvolala i lehce nepříjemné pocity, protože jsem se ve vzpomínkách vrátila do doby, kdy jsme byly jako děti ve školce velmi rázně nuceni do jídla a do pití. Některé omáčky nejsem schopná sníst ani v dospělosti. Největší hrůza pro mě ovšem byl (a stále zůstává) škraloup na teplém mléce. Teplé mléko jsem neměla ráda celkově, ale ještě jsem ho nějak zvládla vypít, ovšem škraloup, který se nahoře utvořil, jsem nebyla schopná pozřít za žádných okolností. Jen při pohledu na něj se mi navalovalo. S jednou holčičkou jsme vymyslely skvělou strategii, škraloup jsme z mléka nenápadně vytáhly a schovaly jej pod talířek. Fungovalo nám to ale jen pár dní, paní kuchařka na nás žalovala paní učitelce, že má pak od škraloupu špinavé nádobí a tácy. Paní učitelka tedy na nás další den nastoupila a musely jsme před ní mléko vypít i se škraloupem. Nepomohlo ani prošení, ani pláč, dokonce ani varování před zvracením. Paní učitelka byla neoblomná. Samozřejmě se stalo to, před čím jsem ji varovala a nebyl to příjemný zážitek pro nikoho. Já si odnesla svoje traumíčko a paní učitelka (snad) ponaučení.
Celkově ale hodnotíme všichni svorně knihu pozitivně, dokonce nám přišla vtipnější než první díl. A taktéž jsme začali tipovat, o kterých zvířátkách/dětech bude díl nadcházející.
Určitě doporučujeme rodičům pracovní listy pročíst a s dětmi (3+) si knihu přečíst a povídat si s nimi o jejich školce a zážitcích v ní.“... celý text
— AlexaLexaBooks
Každé pondělí vám představíme náš výběr těch nejzajímavějších a nejlépe napsaných knižních komentářů z uplynulého týdne. Nejde jen o počet palců – hodnotíme i kvalitu, přínos a originalitu.
Vypněte si reklamy na Databázi
Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:
Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium