Komentáře týdne
TOP komentář 49. týdne
„Krásně čtivá knížka o jednom velikém životním přátelství dívky a toulavého pejska, o útrapách sesterství a o zranění, které si neseme z dětství.
Příběh nejde nijak do hloubky, ale určitě dává několik impulsů k zamyšlení.
A myslím, že nejdůležitější poselství je, že každý jsme někým milován.“... celý text
— Pavlačinka
„Tady se ticho nerozléhá z nedostatku slov, ale z jejich přebytku.
Nevydáš se tak jen na procházku krajinou, spíš vstoupíš do ticha, z něhož se rodí příběhy.
Cesta, po které se pustíš, dýchá vlastním, pomalým, rytmem. Okolní krajina se díky autorce nestala jen kulisou, ale spíš společníkem – staré stromy šeptají, hranice mezi návštěvníkem a lesem se rozpouští, jako jinovatka po ránu, všechna paměť se uložila do kamenů cest. Do krajiny se totiž propsaly osudy lidí a paní Poncarová je v tichém souznění našla.
A složila ze všech těch drobných detailů – úlomků každodennosti – mozaiku místa, kde spěch zrychleného světa mizí … „zbytky kamenného zdiva … zrezlá čepel nože, kterým si táta krájel chleba, plecháčky, z nichž děti pily čerstvě nadojené mléko, modrý smaltovaný hrnec“ … a vyzvala nás čtenáře ke zklidnění, k návratu k tomu, co je prosté.
V jejím líčení je něco – léčivého – ten jemný rytmus totiž navozuje pocity klidu.
„Za tichem“ je tak čtením pro ty, kdo věří, že krajina má svou duši, a že stojí za to naslouchat jí …
„stojíme v Lučině, v podzimním mokru. Zvlhlé listí se lepí na kameny, které bývaly stěnami, sahám na střep malovaného talíře a představuju si, kdo z něj jedl naposledy a jestli mu chutnalo …“
… mně tedy od paní Poncarové rozhodně chutnalo!
„Beru do rukou popadané kaštany, zrovna se vylouply na svět. Už je sbíral někdo před námi a vytvořil z nich srdce.““... celý text
— alef
„Kate mne prozatím nikdy nezklamala, i když zrovna u tohoto případu mi chvíli trvalo, než jsem pochopila všechny souvislosti a do knihy se ponořila tak, jak si zasloužila ;-). Na začátku knihy jsou nalezeny už hodně staré kosti, brzy je již ale jasné, že se jedná o muže, kterého někdo před lety zavraždil. A protože před dlouhou dobou beze stopy zmizel milovaný amišský biskup Ananias Stoltzfus, je zřejmé, že pozůstatky budou patřit právě jemu. Kate se tedy bude muset opět vrátit ke svým kořenům a vyřešit, co se tenkrát stalo. A samozřejmě také, proč někdo (údajně tak oblíbeného) člověka vůbec zabil. Kromě toho se noří i do své vlastní minulosti, protože z vraždy je obviněn Jonas Bowman, který byl její první láskou...
Téměř až do úplného konce se nedá odhadnout, kdo by mohl za násilnou smrtí Stoltzfuse stát. Kate totiž nemá skoro žádné vodítko a k odhalení pachatele dojde v podstatě až v okamžiku, kdy se jí podaří odhalit celou temnou minulost oběti.
Víc už prozrazovat nebudu, a protože patří série s Kate Burkholderovou k mým nejoblíbenějším, dostane také dnes ode mne plný počet ;-).“... celý text
— 85098211
„Kniha s opravdu překrásnou obálkou, hezčí jsem snad nikdy neviděla, kterou jsem si záměrně zvolila na počátek adventu. Je trochu tajemná, plná vzpomínek na naše blízké, kteří nás sledují z nebeských výšin a také plná jídel a to tak zvaně " vzpomínkových" , jejichž vůně dokáže na pár okamžiků naše milované ještě přivolat. Několik příběhů, které se více či méně prolínají, jednoduše napsaných, ale plných emocí, něhy, lásky a možná kouzel, které dodávají příběhům až magický nádech. A moje první kniha od japonského autora :-), Kačko, tak jsem to ještě letos stihla:-). A vůbec nejsem zklamaná, zvláštní styl, podmanivý a křehký. Milá jednohubka, která mě zahřála u srdce. Jo, a tajemná kočka, samozřejmě, nechyběla:-).“... celý text
— Mandlevest
„Ajvaz proměnil známou Prahu v město plné tajemství, kde se realita prolíná s fantazií.
Jazyk knihy působí magicky – slova se mění v obrazy, obrazy v sny.
Čtení je pomalé, hypnotické, ale kdo se nenechá odradit složitostí představ, objeví kouzlo, které se nedá vysvětlit, jen prožít.“... celý text
— Ordon
„Příběh, který Vás donutí nahlédnout na vánoční svátky i z jiného pohledu. Všichni se na vánoce těší, ale ne všichni mají tu možnost je slavit, protože třeba nemají s kým, za co a dalších mnoho důvodů. Bylo to hodně smutné, četla jsem mamince nahlas a občas se nám chtělo brečet. I takový umí život být a měli bychom být vděčni za to, že zrovna my to máme v dobrém a jinak. A třeba pomoci tam, kde takové štěstí nemají. Nemusí to být zrovna tisíce na charitu, ale někdy stačí se poohlédnout kolem. Pro dobrý skutek, hezký úsměv a milé slovo člověk nemusí chodit daleko.“... celý text
— Kory98
„Taková hodně zvláštní, lehce bláznivá, vtipná kniha. Autorův suchý humor možná nesedne každému, ale doporučuji vyzkoušet, je to zážitek.
My s dcerou (8) jsme se bavily.“... celý text
— Varjohukka
„Veľmi príjemná, pohodová, radosť z čítania prinášajúca vtákovina - toť stručná recenzia najuletenejšej Dahlovej knižky. Napriek opakujúcemu sa motívu knižka kvôli svojej stručnosti nenudila, prudérnosť je úplne odložená bokom, šteklivé vyvádzanie všetkých prítomných a na konci, nuž na ňom bolo presne to, čo som čakal, a to, že príde na psa mráz. Kto pozná Dahlovu tvorbu, ten vie, že sa s ničím nemaže a čitateľ dostane oddychovú literatúru, ktorá mnohých poteší a pomerne dosť ľudí aj pohorší. A tak to má byť, osobne patrím do prvej skupiny čitateľov, oddýchol som si a pobavil sa.“... celý text
— Ivan F
„Šest detektivních příběhů, šest kvízů. Tuhle knížku ocení, a to velmi, každý, kdo miluje hru se slovy, břitký humor, paradoxy, chytré příběhy, hrdiny, kteří se nebojí konfrontace, ale umí i zpytovat svědomí. Jsem nadšená.
Navíc je kniha krásná i vizuálně.“... celý text
— Hesonit
„Básnická fantasy - tak som si to sám pre seba zaradil. Pretože táto kniha je jedna veľká metafora zložená z množstva malých metafor, ktoré sú zložené z ešte menších metafor. Nedajte sa pomýliť niektorými komentármi. Kniha sa nemení postupne na epickú fantasy, aj keď jej prvky sa na chvíľu objavia. Dokonca sa nájdu akčné scény (nechajte sa prekvapiť, koľko). To sú však len momenty pomedzi poetickú hru s jazykom a postavami. Tu sa však skrýva maličký zádrhelík. Každá kapitola je rozprávaná inou postavou. A každá postava sa vyjadruje v podstate rovnako. Lyricky, metaforicky, inotajne... Istá nenápadná vedľajšia postavička, ktorá má v celej knihe až jeden výstup, vám ho rozpovie rovnakým štýlom ako všetci ostatní. Nezmenilo to ani opakované čítanie tejto kapitolky. Toto ma občas miatlo. Ale, možno to bol zámer ;)).“... celý text
— špulo
„Bývalý policajt a čerstvý důchodce Arno během necelých dvou set stránek stihne s partou místňáků udělat novou střechu, dojít si párkrát na dlouhou procházku se psem aka čoklem aka Andym, vykoupat se v rybníce, několikrát navštívit místní sámošku a hradeckou eldéenku a dočkat se vytoužených řízků se salátem a k tomu vyřešit skoro 50 let starou vraždu místního představitele závadové mládeže, ke kterému chodil s kamarádem poslouchat zakázanou imperialistickou muziku (Kashmir od Led Zeppelin si právě pouštím). Nebylo to špatné, ale trochu mi lezlo na nervy do omrzení opakované slovo vousáč a do nekonečna používaná se smíchem, rozchechtal se, usmál se ... v různých dalších obměnách. Lhota bude asi pořádně veselá vesnice až na tu zahrabanou kostru mladýho kluka.“... celý text
— wooloong
„Není to lehké čtení – spíš bolestivě upřímný pohled do nitra ženy, která se snaží stát matkou, ale její tělo má jiné plány.
Sledujeme Antonellu na cestě plné nadějí, zklamání, procedur a injekcí, ale hlavně tichých vnitřních bojů, o kterých se obvykle nemluví. Autorka píše tak otevřeně, až máte pocit, že čtete její osobní zpověď. Ukazuje tlak, který ženy často cítí: selhání, závist, stud i snahu tvářit se navenek silně, i když uvnitř je všechno rozpadlé.
A možná právě tahle syrovost a autenticita z knihy dělá něco výjimečného. Je to intenzivní, niterné a velmi pravdivé čtení, které ve vás zůstane ještě dlouho. Pokud se vás kdy dotkla otázka mateřství – jakýmkoli způsobem – tenhle příběh budete cítit každou stránkou.
Silné a hluboce lidské. A určitě stojí za přečtení.“... celý text
— nada3314
„Poprvé jsem knihu četla krátce po jejím vydání v češtině a tehdy mě zasáhla mnohem víc, než jsem očekávala. Teď, s odstupem několika desetiletí a se znalostí filmové adaptace, jsem se k příběhu vrátila hlavně proto, abych zjistila, zda pro mě neztratil svůj "lesk". A musím říct, že neztratil — pořád má v sobě tu zvláštní, tíživou atmosféru, která se mi kdysi dávno hluboce zaryla pod kůži.
Na knize mě stále nejvíc fascinuje způsob, jak nenápadně buduje napětí. Zdánlivě obyčejný život rodiny Thornových se postupně mění v něco čím dál zlověstnějšího a právě to pozvolné utahování smyčky funguje výborně i dnes. Děs neleží pouze v samotném konceptu, ale v tom, jak snadno může temnota proniknout do zdánlivé normality. I po letech jsem ocenila, že autor nepodléhá laciným efektům — spíš pracuje s atmosférou, neklidem a pocitem, že něco je zásadně špatně.
Samozřejmě je znát, že jde o novelizaci scénáře, a některé pasáže nebo charakterové roviny působí jednodušeji, než bych u současné prózy čekala. Nicméně v rámci žánru to knize nijak výrazně neubírá. Naopak — jako klasický horor funguje stále výborně a znovu jsem si potvrdila, že patří k těm příběhům, jejichž síla s časem nevyprchá.“... celý text
— LuAran
„Tak jsem knížku koupila a uvidím, co to s vnučkou pod stromečkem udělá. Miluje Harryho Pottera a první díl z tohoto vydání má. Děti milují takové knihy, velice pěkné provedení, ilustrace, 3 D obrázky a pohyblivé interaktivní obrázky- to je vlastně určené nejen dětem, ale všem věkovým kategoriím, které propadnou nejdřív tomu úžasnému pohádkovému světu, který se postupně mění do děsivého až hororového. V knize je moc hezky vyobrazena vrba - mlátička, podobnou máme na zahradě. Tak neváhejte vstoupit do tohoto tajemného pohádkového světa.“... celý text
— Filomena1961
„Nejen pro děti. Čtivé a poučné. Zavzpomínala jsem na přečtené knihy a některé si připsala do seznamu knih, které chci přečíst.“
— Ferda43
„Mlčící pacientku jsem několik let odkládala. Pamatuji si, jak jsem se na ni vždycky koukala a chtěla si ji přečíst. Po pár letech jsem si ji naprosto užila. Napínavá a čtivá, přečtena za dva dny. Celou dobu jsem si ji užívala a litovala, jak rychle mi mizí stránky. Jednotlivé prostřihy do deníku jsem naprosto hltala. Konec naprosto mistrovský a nečekaný. Rozhodně stojí za přečtení!“... celý text
— Luci-_-
„krásna kniha, predstavil som si, ako si ju predčítajú na vidieckom zámku pri praskajúcom kozube v tomto neskorojesennom nečase, hmla za oknom, prítmie, napínavý dej, ktorý nikoho neuspáva a všetci pozorne počúvajú a potom premýšľajú, čo bude nasledovať, lebo za jeden večer sa to prečítať nedá.
odporúčam. je to lepšie ako akčný krvák a pritom je tam dosť záhad, náhľadov do životov obyčajných ľudí koncom 19. storočia - ale pozor! - vôbec to nie je historický román.
a čerešnička na torte je zistenie, že si to všetko môžem priblížiť a zobraziť na dobových fotografiách, ktoré kedysi vytvoril pán fotograf, spomínaný aj v knihe.“... celý text
— freejazz
„Čtení této knihy ve mně bude dlouho doznívat. Zase jedna taková, u níž moc nedoporučuji čtení před spaním, ale sama jsem si nemohla pomoct a četla jsem kdykoli mně zůstala chvilka času. Přitom se nedá říct, že by děj byl napínavý, naopak, plyne tak nějak poklidně, střídají se dvě časové roviny a napětí je skryto pod povrchem.
Líbily se mně nádherné popisy krajiny, zmínky o rostlinách a zvířatech. Podobně jako překladatelce, která ke knize sepsala také doslov, mně to připomnělo Saru Baume a její kniho "Jasno lepo podstín zhyna" a začala jsem si myslet, že Irové jsou na moře, vítr, ptáky a květiny asi obzvláště zatíženi. Budu muset jejich autory blíže prozkoumat...
Micheál i další postavy románu působí velmi realisticky. Ano, někteří se mohou svým lpěním na určitých zásadách a rituálech jevit jako blázni... jenže kdo z nás nedělá něco, co ostatním připadá nesmyslné... a vlastně by bez určité dávky bláznovství byl život nudný a smutný. Autor si ovšem prostřednictvím Micheála a jeho rodiny klade otázku, zda máme právo chtít po našich nejbližších, aby se našich bláznovství účastnili. Odpovědět je obzvláště obtížné, jestliže náplní našich zásad, jichž se zuby nehty držíme, je pomoc druhým. Kam až je možno zajít v sebeobětování, tak, abychom se uchovali pro ty, kdo na nás jsou závislí? Kde je ta hranice mezi být tu pro druhé a být tu pro členy vlastní rodiny?
V podzimním depresivním šeru je čtení této knihy zvláště působivé, ale hodí se jen pro odolnější povahy. Píšu to s vědomím, že někoho by mohlo napadnout okusit přitažlivost pádu. Ne, prosím, to nedělejte - myslete na záchranáře, lékaře a další profese, otce a matky, kteří budou vděční za dlouhé večery i chladné noci strávené se svými rodinami.“... celý text
— BabaJaga11
„Pustili se do boje proti lidem, aby zachránili svá posvátná zvířata před vyhubením. Když se však v hlubinách země probudili po věky spící prastaří démoni, museli se jim ruku v ruce postavit všichni obyvatelé dvanácti planet, spojených hyperprostorovou Pavučinou. Pavel Obluk začíná svůj napínavý sci-fi román jako duchovní misi jednoho člověka mezi „primitivními“ kmeny v nehostinných pustinách, aby ho vzápětí přetavil do mnohorozměrné krvavé řeže, která svými důsledky zasáhne celý obydlený vesmír. Je to nátlakové, obludné a nekompromisní, ale současně také těžce návykové a neodložitelné čtení. Ano, je to trochu nevyvážené a rozhárané (zpočátku spíše lehce dobrodružné, poté masakrální, následně podivně schizoidní - představení různých obydlených světů v duchu nebe, pekla a očistce, a nakonec až brutálně zjednodušené a ustřižené, trochu zavánějící zklamáním), ale přesto to baví a člověk v očekávání hltá stránku za stránkou. Za mě spokojenost…“... celý text
— ludek.n
„Na hororu je nejvíce děsivá představa jeho možné skutečnosti, jenomže Kladivo na čarodějnice je skutečnost, která se stala hororem a to je ještě mnohem děsivější.
Existuje totiž historie, na kterou by se nejen pro samotné poučení nemělo zapomínat a Václav Kaplický se postaral, aby jeho čtenáři na jednu takovou důležitou historii opravdu nikdy nezapomněli. Dokázal to díky syrovému vyprávění o absurdních, lidskost postrádajících a bohužel i na pravdě založených čarodějnických procesech. Tíživě-beznadějná atmosféra jeho historického románu se dokáže pořádně zarýt pod kůži. Nejsem zrovna otrlý čtenář, takže tenhle pocit ze sebe jen tak "nesetřepu".
No a když si závěrem komentáře dovolím trochu zapřehánět, pak musím napsat, že "ctihodný" pan Boblik z Edelstadtu je zatím ten nejodpornější reálně možný charakter, o kterém jsem kdy četl.
Knihu samozřejmě zařadím mezi doporučení hodné.“... celý text
— Adam84
Každé pondělí vám představíme náš výběr těch nejzajímavějších a nejlépe napsaných knižních komentářů z uplynulého týdne. Nejde jen o počet palců – hodnotíme i kvalitu, přínos a originalitu.