Phoenix16.cz
komentáře u částí děl
Tahle povídka je dobrá slátanina všeho možného. Ale překvapivě funguje, nenudí a příjemným odlehčením.
Hezky napsaná povídka, bohužel zápletka byla taková neslaná nemastná.
Příběh vyprávěný z pohledu malého chlapce je velmi autentický a zároveň nadpozemský, když se z nepříjemného podnájemníka vyklube upír.
O smrti a umírání do márnice s humorem. Příjemně odlehčená povídka, kde bradburyho typický motiv smrti nechybí.
Povídka je to průměrná, Bradburymu se tu nepodařilo vytvořit napětí a atmosféru jako v jiných jeho příbězích. Od začátku je celkem jasné, co to ta "smrt" vlastně byla. Ve výsledku je z toho obyčejný příběh, který nezaujme - neurazí.
Příjemná povídka, kde je jasné, že když je někdo jiný než všichni ostatní, nebude to mít jednoduché. A je jedno, jestli jste jeden člověk mezi upíry, nebo jeden upír mezi lidmi.
Budižkničemu, který se umí vetřít a sebevědomí mu nechybí. Tak na mě působil hlavní hrdina povídky. Takovéto typické poeovy postavy nebývají.
Ze začátku to vypadalo, že s trochou nadhledu to číst půjde, ale v půlce se ty nesmyslné výčty nedaly. Za zmínku stojí pouze plejáda názvů a jmen, které mohly být zajímavou překladatelskou výzvou.
Velmi zajímavá povídka, plná analogie. Drží si atmosféru od začátku do konce a v závěru nabírá na intenzitě.
Klasická bradburyovka, kde autor obyčejné "věci" přisoudí vyšší cíle, a přesto to funguje skvěle. I vítr umí nepěkné věci.
Na téhle povídce jsem si autora zamilovala. Takovouto atmosféru umí udělat jen on, z fikce se stává málem skutečnost a konec řečený jedním slovem, které dává prostor fantazii čtenáře.
Nikdy jsem nechápala zástupy čumilů, raději se držím dál. Zajímavá myšlenka, jestli to nejsou pořád ti samí.
Nějak moc mi ta paní připomínala tchýni. Asi si budu muset dávat v létě pozor na teploměr.
Skvělá povídka, která vtáhne čtenáře do děje takovým způsobem, že si svou kostru uvědomí víc než kdy dříve.
Další z Bradburyho typických povídek. Téma smrt dítěte, které je samo o sobě strašné, vyzní v podání autora úplně jinak. Provází ho láska.
Začátek povídky mi stylem vyprávění trochu připomínal Azazelovy příběhy, ale později se příběh přesunul do typického asimovského vyprávění, kde nic není jednoduché a všechno souvisí se vším. Protože kde se cestuje časem, tam se musí dávat velký pozor, aby všechno do sebe zapadlo. A tady to funguje velmi dobře.
Dobrá povídka, na jejímž základě později vznikla Fantastická cesta. Tady se zmenšil pouze robot a opravil lidské tělo. Ale tak prosté to samozřejmě nebylo, protože roboti se musí řídit zákony robotiky.
Na jednu stranu je to totální slátanina a hovadina, co se děje týče (např. roboti loví auta, která se pasou na prériích jako buvoli). Na druhou stranu je povídka plná srovnání s lidskou civilizací v průběhu věků a tak nějak nastavuje zrcadlo. Že to člověk ukončil, jak to ukončil, asi taky není překvapení a samozřejmě to opět kritizuje naši společnost.