Zorka

Příspěvky

Jako v nebi, jenže jinakJako v nebi, jenže jinakAleš Palán

Skvěle vedené rozhovory bez manipulace nebo navádění k očekávaným odpovědím. Vážím si Aleše Palána za to, že i s lidmi, o nichž říká, že nejsou žádní intelektuálové, dokáže mluvit s úctou a respektem k jejich jedinečnosti, že se dokáže naladit na jejich vlnu. A o tom právě kniha je. O jedinečnosti lidí, kteří se rozhodli žít po svém bez ohledu na to, jak to vnímají nebo hodnotí ostatní. V knize "Jako v nebi, jenže jinak" jsou dle mého ještě zajímavější osobnosti než v díle o šumavských samotářích. Nejedná se o žádné ztroskotance, ale o lidi, kteří si v "samotě" (i když život se zvířaty za samotu v pravém slova smylu nepovažuji) našli smysl života. Klobouk dolů také před fotografkou Johanou Pošovou, jejíž snímky daly knize ještě další rozměr. Za mě určitě ano, kniha stojí za přečtení a pozastavení se nad tím, v jak uspěchané době žijeme. Jak zaznělo v jedné kapitole - možná bychom měli život na samotě zkusit čas od času všichni. Třeba jen na týden. Možná bychom opravdu začali vidět spoustu věcí jinak. Kdo ví? Velkým překvapením pro mě bylo, že jsem v jedné z kapitol našla člověka, kterého jsem kdysi dávno znala. Už tehdy žil pro své psy...

06.11.2019


Deset malých černouškůDeset malých černouškůAgatha Christie

Agatha Christie neplní v tomto díle současné trendy detektivek. V její knize není brutalita, chybí barvité popisy smrti, případně událostí jí předcházejících. Chybí současná komerce, na jejímž místě je psychologie (napětí příběhu opravdu nechybí), důvtip, ale do určité míry také vtip. Nemiluji detektivky, ale tady tleskám. Dostavilo se sevření hrudníku, obava z toho, kdo bude další obětí, zklamání, když můj tip "na vraha" zemřel, a rychlé spekulace o tom, kdo bude tedy dalším tipem, nechyběl ani pocit, že rodina obtěžuje, když na mě mluví těsně před koncem, ve chvíli, kdy já nutně musím vědět, kdo je vrah. Dostavily se dokonce obavy, jestli se to vůbec dozvím i v případě, že knihu dočtu. Autorka opravdu dokáže udržet v napětí až do konce. Možná dám tedy ještě detektivkám šanci...

08.08.2018


Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotářiRaději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotářiAleš Palán

Chvílemi jim člověk závidí. Tu svobodu, klid, menší závislost na hmotných statcích. Než si ovšem uvědomí, co je do samoty na Šumavě uvrhlo. Drogy, alkohol, psychické problémy, neschopnost žít mezi lidmi a přizpůsobit se běžnému životu. Až na výjimky se jedná o lidi, s kterými by člověk neměnil. Klobouk dolů před dvěma ženami, jejichž život "v divočině" má nějaký hlubší smysl. A klobouk dolů i před autory, jimž se podařilo zachytit život podivínů objektivně, bez manipulace a sugestivních otázek.

05.03.2019


VrányVrányPetra Dvořáková

Zvenčí to může vypadat, že se skoro nic neděje. Uvnitř rodiny se ale přitom může odehrávat obrovská tragédie. Velmi mě zaujal styl psaní a vnímání reality jednotlivými vypravěči. Smutný příběh, který se může odehrávat kdekoli v našem okolí.

26.10.2020


Osvětimská knihovniceOsvětimská knihovniceAntonio G. Iturbe

Knih na toto téma už jsem přečetla mnoho a vždycky si znovu kladu otázku, jak se může člověk k člověku takto chovat. Osvětimská knihovnice je výpovědí o hrůzách koncentračních táborů, podává beletrizované svědectví o životě mnoha lidí, jimž válka zasáhla do života, ale také o využívání moci a praktikách tolik obávaného doktora Mengeleho. Popisuje strach, bezmoc, hlad, špínu, smrt jako každodenní součást života. A zároveň píše o světélku, kterým byla utajovaná škola v rodinném táboře, o místě, kde děti na chvíli mohly zapomenout na to, že je válka. I když Dita Krausová v rozhovorech píše, že v autorově knize příliš nepoznala sebe ani svou rodinu, čtenářskou hodnotu díla to nesnižuje. Je opravdu velmi pěkně napsané a za přečtení určitě stojí.

11.01.2018


Autismus & ChardonnayAutismus & ChardonnayMartin Selner

Milá knížka, z níž je patrné, že autor dělá svou práci rád. I když práce s dětmi s PAS není vždycky tak veselá, jak to může v knize vypadat, autor se snaží poukázat na to, že si děti s autismem naši pozornost zaslouží. Že patří do společnosti, přestože jsou i v dnešní době lidmi tolerovány různou měrou. Možná proto, že ne všichni jsou o autismu dostatečně informováni. Možná proto, že autismus není na první pohled vidět. A právě proto je kniha Martina Selnera velmi důležitá. Vysvětluje, ale zároveň polidšťuje. Připomíná, že děti s PAS mají hodně "chyb", ale zároveň se od nich můžeme hodně naučit. "Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od svých dětí naučil...Myslím, si, že se pořád ještě učím. Ale například se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat." (s.110)

10.11.2019


My proti vámMy proti vámFredrik Backman

První díl bývá často nejlepší. V případě Medvědína to ale neplatí. Druhý díl pro mě naprosto předčil ten první. Příběhy postav se rozvíjejí, a přestože hokej hraje v knize stále velkou roli, jde zejména o lidské osudy. Věřím, že Benjiho si budou čtenáři dlouho pamatovat. Hodně zajímavý je i styl psaní. Převažující budoucí čas je ve vypravování velmi neobvyklý, a kdo se někdy věnoval jakémukoli psaní, ví, jak je těžké udržet časy, aby se vzájemně "nepraly" a vypravování tak nepůsobilo jako chaos. Klobouk dolů samozřejmě i před překladatelkou.

13.07.2019


Schindlerův seznamSchindlerův seznamThomas Michael Keneally

Ať už byly původní pohnutky Oskara Schindlera jakékoli, výsledkem byly zachráněné lidské životy. O. Schindler není v knize popisován jako ztělesnění všech ctností, ale jako člověk, kterému se příčilo násilí a který chtěl za každou cenu ochránit "své lidi". I za cenu jistého nepohodlí, uplácení, smlouvání a vyšlapávání cestiček přes vysoké nacistické představitele. Někdy až neuvěřitelné, jak moc mu bylo jeho snažení tolerováno...

05.01.2020


Gump – pes, který naučil lidi žítGump – pes, který naučil lidi žítFilip Rožek

Knihy dělím na ty, které mají literární hodnotu, a na ty, které mají poslání. Některé se možná i potkají. Příběh Gumpa patří rozhodně do té druhé skupiny - jakou literární hodnotu byste taky čekali, když knihu vypráví pes :-). Přesto dokáže tato krátká a svým způsobem i dětsky psaná próza vzít čtenáře za srdce. Kdo má doma psího člena rodiny, ví.

08.07.2020


Než jsem tě poznalaNež jsem tě poznalaJojo Moyes

Asi v polovině knihy jsem si říkala, že kniha je moc hezky napsaná, a navíc se z ní člověk doví něco více o životě, prožívání a možnostech kvadruplegika. Nicméně konec pro mě byl více než jasný - čekala jsem jasný happy end a říkala jsem si, že takhle to ale v životě nebývá... Přestože nejsem velký fanda "pohádek pro dospělé", na posledních stránkách jsem se za happy end skoro modlila. Willa i Clarkovou v těch jejich nemožných punčocháčích si člověk snadno zamiluje ...

08.05.2014


Babička pozdravuje a omlouvá seBabička pozdravuje a omlouvá seFredrik Backman

Domnívám se, že tuto knihu by lidé měli číst v životě dvakrát, stejně jako Malého prince. Jednou v dětství, aby si užili té "pohádkovosti". Podruhé pak v dospělosti, aby skutečně pochopili hodnoty, o nichž se v knize hovoří. Babička pozdravuje a omlouvá se je skvělým dílkem, po jehož přečtení mám pocit, že bych se měla "snažit žít tak, abych se na té pomyslné stupnici co nejvíce přiblížila k pólu neblbců."

24.10.2016


HanaHanaAlena Mornštajnová

Hanu si člověk musí zamilovat. Byla dlouho tak silná...a přece ji dokázaly válečné události zlomit. Kolik takových Han tehdy běhalo po světě???

19.06.2017


HoubařkaHoubařkaViktorie Hanišová

Kniha o houbách, která vlastně o houbách vůbec není. Je to příběh o dětském traumatu, o podpoře a potřebě lásky a pochopení, o těžkostech života i o cestách, které ať už vedou přes les nebo nikoli, musíme hledat, abychom se s tím, co nám osud přichystal, vyrovnali. O tom, jak nám mohou pomoci i lidé, od kterých možná ani pomoc nečekáme, protože mají sami svých problémů dost. Houbařka je opravdu velmi dobře napsaná. Nepředkládá čtenáři jednoznačný závěr. Nechává ho dosadit si, jak moc Sisi věří, že její cesta na houby byla poslední. A jestli ta další bude nová cesta životem.

06.06.2018


A každé ráno je cesta domů delší a delšíA každé ráno je cesta domů delší a delšíFredrik Backman

Už konec? Sotva jsem začala číst.Tak rychle to uteklo. Jako utíká život... Fredrik Backman je pro mě opravdu vzácným jedincem na současném poli literatury, na němž mám občas pocit, že psát může každý. Backman není každý. Jeho knihy mají opravdu něco, co má hodnotu. Je pro mě nejen spisovatelem, který umí pracovat se slovy, ale také do určité míry filosofem, sociologem, člověkem, který se umí dívat kolem sebe a přemýšlet o tom, co vidí a cítí. A umí to dát na papír. Kniha o tom, "jaké to je, když mozek odchází z tohoto světa dřív než tělo", je nejen zamyšlením se nad lidským životem a jeho konečností, je také o lidských vztazích, o lásce, škole, zaměstnaných rodičích, o touze nechat na tomto světě někoho, kdo pokračuje v našich šlépějích. A to se autorovi povedlo na 80 stránkách.

09.08.2018


ListopádListopádAlena Mornštajnová

Knížky Aleny Mornštajnové mám velmi ráda. Po přečtení Listopádu mám ale velmi smíšené pocity. Možná je to situací, v níž v současné době žijeme, a nejistotou, již pociťujeme kvůli některým současným opatřením. Možná je to proto, že nechci v kontextu dneška přemýšlet, co by se stalo, kdyby ... A také proto, že mi trochu připomínala Orwella, který je dle mého názoru nenapodobitelný. Takže za mě tři hvězdičky.

15.05.2021


Květ pouštěKvět pouštěWaris Dirie

Spousta mých přátel říká: "To bych číst nemohl/a." Naopak. Takovou knížku by si měl přečíst každý, abychom si srovnali hodnoty a uvědomili si, že vše, co považujeme za samozřejmé, jinde samozřejmostí není. "Až na obřízku, bych s nikým nevyměnila život, v němž jsem vyrostla," tvrdí autorka. Život v souladu s přírodou a soudržnost rodiny v podmínkách, kde se svádí boj o každé sousto a trochu vody, ostře kontrastuje s naprosto zbytečným a pro civilizovaného člověka nepochopitelným brutálním zásahem do ženského organismu - říká se mu ženská obřízka. Život ohrožující zásah, který ženu poznamená, pokud ji rovnou nezabije, na celý život. Je potřeba, aby se se o této problematice vědělo. Když nebudeme takové příběhy číst, ze světa je tím nesmažeme...

25.03.2013


A uzřela oslice andělaA uzřela oslice andělaNick Cave

Absolutní masakr. Kniha tak "nečistá", až má člověk při čtení pocit, že cítí bahno, špínu, krev... Přesto kniha naprosto fascinující. Jakási Baudelairova Zdechlina v próze, rozšířená o příběh Euchrida, němého zvrhlého magora, nemytého vraha potřísněného výkaly a přitom svým způsobem člověka "čistého", který ve mně nevzbuzoval opovržení, jen lítost a totální údiv...

"Člověk by skoro myslel, že narodit se němej - nevládnout jazykem a nemít možnost si vyměňovat s lidma názory - je už samo o sobě dost zlý. Člověk by řek, že už samotný břímě němoty pořádně zatěžká dětskou hlavu. Ale kdepak! Ten, co rozdával průsery a rozděloval strastě, nejspíš převrh celou pikslu, sotva mě uviděl, protože ´sem tím byl úplně prosáknutej - samá smůla a pech. Na co ´sem se kouknul, to bylo posraným navrch, a na nebi furt svítila špatná hvězda a neuběh ani den, abych nevlítnul do nějaký rejže. Narodit se němej, vedle mrtvýho bráchy, uprostřed louže samohonky ve vypáleným vraku na smetišti - to byl jenom začátek, jenom takovej náznak, co všecko má pro mě osud přichystaný." (s. 145)

Napadá mě, jestli Nick Cave do knihy promítl svoje prožitky drogového opojení (nicméně nesouhlasím s tím, že by kniha neměla hlavu a patu a byla plná blábolů!!!) a jen doufám, že si psaním nekompenzoval některé své skutečné prožitky z minulosti, to bych mu fakt nepřála. Nejedná se rozhodně o odpočinkové čtení, měla jsem tendenci se vracet, aby mi neunikly některé souvislosti, a přesto si člověk musel mnohé domyslet a pospojovat.

14.03.2014


Úsměvy smutných mužůÚsměvy smutných mužůJosef Formánek

Jsou knihy, u nichž si víc cením společenského dopadu než klasicky literární hodnoty. Úsměvy smutných mužů patří mezi ně. Naprosto realisticky, přitom nevtíravě, popisují, jak "démon alkohol" dokáže zlikvidovat spisovatele, sportovce, úspěšného podnikatele i otce od rodiny. A jak je těžké se z jeho drápů vymanit.

01.08.2016


Prostě na mě zapomněliProstě na mě zapomněliJiří Holub

Někdy se autorovi podaří v útlé knížce sdělit tolik, co jinému ne na pěti stech stránkách. Kniha Jiřího Holuba je toho příkladem. Hovoří o těžkých osudech lidí, o válce, o poválečné době, o odsunu Němců, ale také o tom, jak lidé dokážou podlehnout davové psychóze a jaká tajemství léta zamlčují. A v neposlední řadě vypráví také o čisté dětské duši, která vnímá lidskou povahu více než příslušnost k národu. Knížku Prostě na mě zapomněli doporučuji. Je to sice čtení na jedno odpoledne, ale obsahuje náměty k přemýšlení na mnoho dalších dní.

04.03.2018


Rybí krevRybí krevJiří Hájíček

Hájíčkova Rybí krev je románem, který osloví všechny, jejichž kořeny jsou jakkoli spjaty s vesnicí, s místem, kde soused sousedovi vidí do talíře, kde si lidé dokážou více pomoci a na druhou stranu, pokud se vztahy mezi starousedlíky naruší, dokážou se "pochroumané" dědit z generace na generaci. A pak je tam "něco navíc" ... touha zůstat. Třeba za cenu toho, že budou mít lidé jadernou elektrárnu rovnou za plotem. Ohrožení rozpínavosti modernizace bez ohledu na dobro jedince. Poznamenané lidské osudy. A dokonce ztráta smyslu života...

07.07.2018


Skleněný pokojSkleněný pokojSimon Mawer

Ke knize jsem od začátku přistupovala jako k beletrizovanému příběhu, který mě motivoval ověřovat si informace, porovnávat jména a skutečnosti. Proto mě nijak nepohoršila autorova úprava jmen a skutečností. Knihu nelze brát jako literatutu faktu, i když je mi jasné, že někteří čtenáři k ní tak přistupují, což může sice uškodit rodině Tugendhat (to je ale problém čtenářů, nikoli autora samotného), ale rozhodně to neublíží vile jako takové. Naopak. Po přečtení Skleněného pokoje má člověk potřebu vilu navštívit, zhlédnout onyxovou stěnu a porovnat informace, které se dověděl z knihy, se skutečností. Pro vilu jako takovou, která je v současné době zapsána na seznam světového dědiství UNESCO, je to bezpochyby dobrá reklama.

02.09.2018


HluchavkyHluchavkyL. Panda (pseudonym)

Říká se, že občas jsme hluší všichni - k povinnostem, problémům jiným, pomoci handicapovaným. Jak se ale opravdu cítí člověk, který nemá jeden ze smyslů, si jen málokdo umí představit. Přestože byly některé skutečnosti, které zazněly v této knize, zcela logické, nikdy mě nenapadlo o nich nějak hlouběji přemýšlet. Proto děkuji autorovi za výběr netradičního tématu, které zpracoval čtivě, věrohodně, navíc použil české prostředí a reálie (studovala jsem v Hradci Králové a pamatuji si, že jsme chodili okolo školy pro neslyšící). Za mě opravdu povedená kniha.

26.04.2019


Velká samotaVelká samotaKristin Hannah

Slavíkem si nastavila autora laťku hodně vysoko a bude velmi těžké ji překonat. Velká samota je hezká kniha, když člověk přivře oko nad prvními stránkami a nad trochu nepravděpodobným závěrem. Popisy prostředí a života na Aljašce mě bavily, stejně jako popisy charakterů tamních lidí. Velkou Marge bych rozhodně chtěla za kamarádku :-).

12.01.2020


PryskyřicePryskyřiceAne Riel

Drsné, od první věty šokující, přesto jedna z nejlépe napsaných knih, které jsem v poslední době četla. Román ve své podstatě tak čistý o tak moc špinavých věcech... Fascinovaly mě nevinné popisy očima malé Livie, jíž vše přišlo tak samozřejmé. Úžasné zpracování.

25.03.2021


HelimadoeHelimadoeJaroslav Havlíček

"Lidé rychleji jezdí, rychleji žijí, rychleji stárnou, zuřivěji se nenávidí a ubíjejí bez výčitek svědomí nejen jednotlivce, ale i celé národy." (s. 294) Jako by to Havlíček psal dnes. Kritika společnosti, která byla sice jiná než ta dnešní, přitom ale v podstatě "stejná". Pohled do nitra člověka, který plave proti proudu (ať už je to podivínský doktor Hanzelín nebo jeho jeho dcera Dora, která měla odvahu jít vlastní, ač nejistou, cestou). Pohled do nitra dospívajícího mladíka, "rozervance", který pohlíží zpět, ale dnešek ho trošku děsí. Velmi zajímavá studie hlavních postav, které nejsou černo-bílé, naopak mají své klady i zápory.

14.10.2013


Jmenuju se OzzyJmenuju se OzzyOzzy Osbourne

Po přečtení Ozzyho zpovědi jsem zjistila, že vlastně není nic, za co by si ho člověk mohl vážit - kromě jeho hudební kariéry a tou vlastně prošel v takovém stavu, že si půlku věcí musel nechal odvyprávět. Nepamatuje si ani to, jak se snažil uškrtit svoji manželku. Byl mizerným manželem, mizerným otcem, šaškem, ale také násilníkem, paranoikem, alkoholikem a feťákem. Choval se nevhodně snad na všech místech, včetně večeře s G. Bushem. Přesto zpívá tak, že pro mě je to "number one". A tak nějak na pozadí celého jeho naprosto šíleného života cítím, že v jádru to není zlý člověk. Je to prostě šílenec, který jen tak mimochodem dělal geniální hudbu...

04.05.2014


FimfárumFimfárumJan Werich

Ten chlap je bůh. Má šmrnc a um. Já čtu ho dnes a chci číst zas :-).

Jan Werich je nezapomenutelný herec i spisovatel.

10.08.2017


TrhlinaTrhlinaJozef Karika

Kniha, která obrala moji rodinu o mou přízeň minimálně na jedno celé dopoledne. Jakmile se člověk začte, zacyklí se, uzavře se v tolikrát zmiňované spirále a točí se společně s osudy čtyř, pěti nebo snad tří (?) lidí ve slovenské Tríbeči. Jedno vím jistě... Do popisovaných oblastí se už nevydám, promarnila jsem svou šanci, kterou jsem teoreticky měla před přečtením knihy. Člověk si může tisíckrát připadat jako tvrdý realista, ale ...

08.07.2018


Mami, přidej! aneb Jak se (ne)stát supermatkouMami, přidej! aneb Jak se (ne)stát supermatkouBarbora Vajsejtlová

Ani nevím, kolikrát jsem se poznala :-). A dost jsem se uklidnila, že jsem vlastně celkem normální.

28.05.2019


KnihomolKnihomolStefan Zweig

Smutná kniha o podivínství, genialitě, o lidech, kteří si žijí spokojeni ve svém světě, než jim do něj zasáhnou události zvenčí. Malý příběh o "velkých" lidech, na které by se zapomínat nemělo, a přesto zapomíná.

16.05.2020


1 ...