Zelený_Drak komentáře u knih

Možnost volby by pro mě byla velmi zajímavá někdy kolem roku 2014, když se řešil soud s I. Königsmarkovou. Dnes už pro mě mnoho zajímavého neobsahovala, snad až na pár náhledů do doby, kdy se u nás po revoluci začaly domácí porody pozvolna vracet. Ne se všemi radami, co mít doma k porodu se úplně ztotožňuji. K porodu doma se mnohem víc hodí nepropustný chránič matrace, než svíčky a využijete ho i v případě, že budete rodit v porodnici, protože dobře poslouží i v šestinedělí. Zase vzhledem ke stavu mnoha českých porodnic, by možná nebylo od věci sbalit si s sebou ty svíčky. Kdyby nešla elektřina nebo bylo některé světlo rozbité a nikdo se neměl k jeho výměně, mohla by vlastní svíčka být tím jediným řešením. Nejzajímavější a zároveň nejhorší na celé knize je, že ukazuje, jak jsme se za 20 let prakticky nikam neposunuli. Přibylo dul, přibylo i PA, ale jistý Antonín P., známý též jako duch českého porodnictví, legenda, která porodila tisíce dětí a apolinářský přízrak, stále sedí na porodnictví jak žába na prameni (hlavně v Praze a okolí, zdá se, že čím dál od Prahy, tím méně si z něj kolegové dělají). Jakákoliv veřejná debata, která se týká třeba hrazení péče porodní asistentky v šestinedělí ze zdravotního pojištění se okamžitě zvrhává v rozhořčené výkřiky o nezodpovědných domácích porodech, které se nesmí nijak podporovat. Jako kdyby šestinedělí prožívalo jen těch pár desítek žen rodících doma a žen po císaři se třeba netýkalo nebo co. Jak máme tu velkou spotřebu piva na osobu, tak někteří mají asi místo mozku z piva kostku. Hlavně, že se na tom pánové napříč politickým spektrem shodnou, aniž by věděli, že jde jen o návrat něčeho, co tu bylo úplně normální (dřív do domácnosti s novorozencem po porodu chodila "sestra", a to by člověk nevěřil, kolik mužů, kteří "sestru" pamatují, neví, že to už se přes 30 let neděje a nechápou, proč najednou chce někdo "asistentku"). Jeden z nejlepších příběhů pro mě byl ten od paní, která měla zkušenosti z Německa, kde je to zaběhané a vše funguje a pak se vrátila sem a tady najednou nic nešlo a PA musela shánět v Rakousku (tedy být takhle blízko hranic, tak asi vymýšlím, jak si zařídit porod v Rakousku, než se tu rozčilovat s nedostupností péče, která by ve vyspělé zemi měla být standardem, ale chápu, že to taky přináší řadu problémů s pojištěním, vydáním RL apd., což taky není zrovna to, co by člověk před porodem a po něm toužil řešit a věřím, že začít zjišťovat detaily, odradilo by mě to od realizace takového nápadu dost rychle). Johanka Kubaňová nakonec pro změnu k lepšímu udělala asi opravdu maximum, co je v silách jedince, protože v současné době nese stejné jméno jedna z nejznámnějších PA u nás, a to asi nebude náhodná shoda jmen.

Knihu bych určitě nedoporučovala všeobecně každému, kdo má s porody něco společného. Zatímco paní Štromerová píše střízlivě a věcně, některé osobní příběhy rodiček jsou hodně ezo a pro velkou část lidí (nejen) z branže bude už ta paní inženýrka bláznivá novohippie ekobiomatka, natož pak paní Klára M., která nakonec rodila v Podolí pro nepostupující porod. To není dobrá reklama na domácí porod, protože to podporuje dojem, že doma chtějí rodit jen blázni (tzn. "lidé, jejichž potřebám a vnímání ostatní často nerozumí"). Od roku 2014 jsem o porodu v porodnici pro fyziologické těhotenství zdravé ženy už nikdy neuvažovala jako o první volbě a jsem zcela pro, aby se domácí porody dostaly do systému a byly plnohodnotnou možností pro všechny zúčastněné. Je to potřeba normalizovat a je potřeba, aby se zvýšilo povědomí o tom, že domov je vhodné místo pro porod často, ale ne vždy. A právě překladatelská práce Kláry M. mi umožnila číst v češtině knihy Michela Odenta, čímž se (myslím) významně zasloužila o šíření informací o porodu a vlivu (ne)zasahování do jeho průběhu. Myslím, že ezo řeči o přírodě a její síle lidí se vzděláním v medicíně od myšlanky na bezpečné domácí porody budou spíš odrazovat. Když k tomu přičteme, že řada lidí (i vzdělaných) prostě neumí myslet racionálně, tak knihu nejde doporučit všeobecně. Jen těm, kteří jsou natolik inteligentní, že dokáží odfiltrovat osobní prožívání a formu podání konkrétního člověka od obsahu. Konkrétní paní mi totiž třeba může připadat trochu bláznivá, ale to nesmí nic měnit na mém zhodnocení, že má naprostou pravdu v tom, že separace zdravých dětí od matek je nenormální (a nelegální) a můžeme buď změnit praxe v porodnicích nebo zavádět "alternativní" možnosti, kde rodit, ale rozhodně nemůžeme po ženách (a mužích, pokud v porodnici pobývá celá rodina, muž je v porodnici stále rodič druhé kategorie, kterému je zcela protiprávně zakazováno vykonnávat rodičovskou povinnost a brát dítě na vyšetření, apd.) chtít, aby tolerovaly porušování zákonů jen pro to, že "my jsme tu na to takhle zvyklí". Bohužel, většina lidí, se kterými jsem se v životě setkala, si nedokáže z příběhu někoho, s kým se neumí ztotožnit, vytáhnout to podstatné a najít styčné body na základě, kterých by mohlo vzniknout vzájemné porozumění. Většina lidí dává přednost iracionálním představám o tom, co je bezpečné a co ne. Iracionálních proto, že k nim obvykle nemají vůbec žádné vědecké podklady. Doktoři, kteří lpí na postupech nepodložených objektivními výzkumy jsou hlavní příčinou toho, proč u nás je debata o domácích porodech obvykle zcela emocionální a nijak racionální. Z úplně normální možnosti porodu se kvůli tomu stala poloilegální aktivita, kterou dle představ veřejnosti provozují jen ezo ženy a nikdo rozumný s tím nemůže souhlasit. Ale to prostě není pravda. Doma rodí na západě každý rok stovky až tisíce žen a o porodech doma se vedou statistiky, které ukazují (třeba v Německu), že problémy následují prakticky jen tam, kde se pro porod doma rozhodne žena, které to není z vážných medicínských důvodů doporučeno. A i tyto jednotky žen, které se rozhodnou "špatně", jsou respektovány a není jim (a jejich dětem) upírána zdravotní péče, jak se to běžně děje u nás.

1 17.04.2024

Když se řekne opera, vybaví se mi Antonín Dvořák a Rusalka. Viděla jsem i 2 jiné opery, jedna z nich byla také od Dvořáka. Jinak mě opera míjí. Knihu Fantom opery jsem nikdy nečetla a muzikál ani film jsem neviděla, i když teď po druhém přečtení Maškarády jsem se podívala na trailery k filmu a myslím, že jsem o hodně přišla. Něco jako nevidět Van Helsinga a podobné filmové trháky ze začátku 3. tisíceletí. Na dílech s čarodějkami mi často v příběhu chybí něco, co by knize dodalo ještě nějaký extra dojem (tedy ještě něco navíc nad to, že je to geniální) a je tomu tak i v případě Maškarády. Při druhém čtení jsem se ale tentokrát rozpomínala na některá překvapivá odhalení (i přesto, že jsem si myslela, že si z Maškarády pamatuju jen to, že tam Ágnes Nulíčková zpívá v opeře), takže se nekonal žádný podiv. To mohlo (v kombinaci s tím, že samotný příběh Fantoma opery je mi znám jen velmi zběžně) vést k trochu horšímu celkovému dojmu. I když jde možná objektivně o zatím nejlépe vystavěný příběh o čarodějkách, kde už jsou jednotlivé postavy dobře vyprofilované a kniha obsahuje i řadu komických momentů, nemám z Maškarády ani poprvé ani podruhé takový fantazácký zážitek jako z jiných Pratchettových knih. A to i přesto, že tam je řada výborných scén, třeba Bábina hra se Smrtěm, krysí Smrť, Silver, šťastný konec pro jednoho tenora a tak vůbec všechno.

„Jen pojď dál, Jarge Tkadleci,“ řekla Bábi Zlopočasná, „ať ti můžu dát něco na ty tvoje záda.“
Šok se ho pokusil zvednout do vzpřímené polohy a to jako by vyslalo do bělá rozžhavený pohrabáč, který se mu zabořil do zad někde ve výši opasku.
Bábi Zlopočasná obrátila oči v sloup a povzdechla si. „Můžeš si sednout?“ zeptala se.
„Ne, slečno. Ale můžu upadnout na židli.“
Bábi vytáhla z kapsy u zástěry malou černou lahvičku a divoce s ní zatřásla. Jarge otevřel doširoka oči.
„To už pro mě máte připravený i lék?“
„Jistě,“ odpověděla Bábi po pravdě. Už dávno se smířila se skutečností, že lidé očekávají láhev něčeho výrazně barevného a ulepeného. Nebyl to samozřejmě lék, v čem spočíval ten trik, ale obrazně řečeno lžička, na které byl podán.
„Tohle je tinktura vyrobená ze směsi výjimečně vzácných bylin a tak dále,“ řekla. „Navíc obsahuje sacharózu a aquu.“
„No tohle!“ zabručel Jarge, na nějž to udělalo patřičný dojem.
„Tak a teď pořádný doušek.“
Poslechl. Tekutina měla slabou příchuť lékořice.
„Další dávku si vezmeš těsně před spaním,“ pokračovala Bábi. „A pak třikrát obejdeš kaštan.“
„... třikrát obejdu kaštan...“
„A... a pod matraci si dáš širokou fošnu z borovice. Musí to být fošna ze stromu starého přesně dvacet let, nezapomeň!“
„... z dva-ce-ti-le-té-ho stromu...“ opakovalJarge. Cítil, že by se měl nějak projevit. „Takže ty suky, které mě trápí v zádech, přelezou do té fošny, že?“
To se Bábi zalíbilo. Byla to jedna z těch děsivých duchaplností prostého lidu, kterou stálo za to si pamatovat pro podobnou příležitost.
„To jsi trefil hřebík na hlavičku.“
„A to je všechno?“
„Chtěl jsi ještě něco?“
„Já... myslel jsem, že bude nějaký tanec, zaříkávadla a takové věci.“
„To už jsem všechno udělala, než jsi sem dorazil,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou.
„No ne. To jo. Ehm... a co se týče placení...“
„Oh, mně nikdo neplatí,“ odpověděla Bábi. „To přináší neštěstí, brát si od lidí peníze.“
„Oh. Výborně.“ Jarge se rozveselil.
„Ale víš... kdyby tvé ženě zbyly nějaké starší šaty, říkám kdyby, tak mám číslo dvanáct, nejraději černé, nebo kdyby jí při pečení přebyl koláč, ne švestkový, z těch mám větry, nebo kdyby třeba nevěděla, co se zbytkem staré medoviny, nebo kdybys náhodou zabíjel čuníka zrovna touhle dobou, tak mám nejraději kus hřbetu, kus šunky a pár nožiček na sulc... no vlastně cokoliv bys mohl postrádat. Jen žádnou vděčnost. Nikdy bych nechtěla, aby si někdo myslel, že je mně zavázaný jenom proto, že jsem čarodějka. A jinak, u vás doma všechno v pořádku? Lidé i zvířata? Všichni požehnáni dobrým zdravím, doufám?“
Chvilku počkala, než se její výrok vsákl.
„A teď dovol, abych ti pomohla ke dveřím,“ dodala.
Tkadlec si později nikdy nebyl tak docela jistý tím, co se stalo. Bábi, jejíž krok byl vždycky tak rozhodný a pevný, jak se zdálo, zakopla přesně ve chvíli, kdy stála ve dveřích, o jednu z jeho berlí. Zapotácela se dozadu, přičemž se ho zachytila za ramena, a jak jí vyletěla noha, opřela se mu kolenem přesně o ono bolestivé místo na dolním konci páteře. Ozvalo se tiché prrrask...
„Aúúú!“
„Promiň!“
„Moje záda! Moje záda!“
Ale jak poději Jarge říkal, co naděláš se starou ženskou. A i když je neohrabaná a vždycky byla tak trochu bláznivá, lektvary míchá skvělé. A jak rychle zabírají! Než došel domů, už si nesl berly pod paží.
Lidé jsou tak slepí, říkala si. Raději věří na pitomosti než na chiropraktiku.

*

„Haló, promiňte!“ zvolal muž, když se Stařenka chystala vykročit za Bábi. „Mohla byste mi říci, co to máte na ramenou?“
„To je... kožišinový límec,“ odpověděla Stařenka.
„Ale... ale, omlouvám se, ale já měl dojem, že právě pohnul ocasem!“
„Jistě. Já totiž věřím na krásu bez krutosti.“
...
Někdo poklepal Stařence na rameno. „Paní, vaše kožišinová štola mi vyžírá bonboniéru!“
...
“Ujišťuji vás, madam, že vaše kožešina mi žere bonbony. Už se pustila do druhého patra!“
„Ale božíčku! Ukažte mu ty obrázky na vnitřní straně víka, buďte tak hodný. On jde jen po čokoládových lanýžcích a ty ostatní, co vám poslintá, si lehce otřete.“

3 16.04.2024

Pekelné město a Pán duší je pro mě jeden román ve dvou svazcích, takže dohromady jsem jim nakonec jednu hvězdičku dala, ale pekelné to tedy bylo a dočetla jsem jen proto, že od Keyese jsem v minulosti četla Vodní rod a ten si pamatuji jako velmi dobrý. Tady jsem tedy stále čekala, zda není problém jen v mé neznalosti The Elder Scrolls a postupně se to nezlepší. A ono se to postupně zlepšilo, ale jen proto, že mě nakonec aspoň trochu zaujalo, že se autor rozhodl použít vaření jako superschopnost. Nakonec to bylo i trochu napínavé, protože Keyes umí psát a to se přeci jen projevilo i na tomto podprůměrném výtvoru. Už se k tomu vracet nebudu a Pekelné město bude hledat nového šťastného majitele. Hned po tomto strašlivém zážitku jsem se pustila do autorovy "tetralogie" Věk nerozumu, která je podle mě ve skutečnosti také spíš jeden román (s přimhouřeným okem dva), a to je zase povedená originální práce. Určitě doporučuji více než toto.

13.04.2024

Pekelné město a Pán duší je pro mě jeden román ve dvou svazcích, takže dohromady jsem jim nakonec jednu hvězdičku dala, ale pekelné to tedy bylo a dočetla jsem jen proto, že od Keyese jsem v minulosti četla Vodní rod a ten si pamatuji jako velmi dobrý. Tady jsem tedy stále čekala, zda není problém jen v mé neznalosti The Elder Scrolls a postupně se to nezlepší. A ono se to postupně zlepšilo, ale jen proto, že mě nakonec aspoň trochu zaujalo, že se autor rozhodl použít vaření jako superschopnost. Nakonec to bylo i trochu napínavé, protože Keyes umí psát, a to se přeci jen projevilo i na tomto podprůměrném výtvoru. Už se k tomu vracet nebudu a Pekelné město bude hledat nového šťastného majitele. Hned po tomto strašlivém zážitku jsem se pustila do autorovy "tetralogie" Věk nerozumu, která je podle mě ve skutečnosti také spíš jeden román (s přimhouřeným okem dva), a to je zase povedená originální práce. Určitě doporučuji více než toto.

13.04.2024

Štvanice je první kniha od Briggs, kterou jsem četla. Vím, že je autorka dost oblíbená, ale přesto jsem měla značné obavy, že pod líbivou obálkou půjde o tuctovou fantasy pro dámy. A moje obavy nebyly tak docela neopodstatněné. Přesto bych řekla, že to díky autorčině stylu patří v této kategorii k tomu lepšímu. Četla jsem mnoho mnohem horších knih podobného typu, takže kdyby po mně někdo chtěl doporučení na vlkodlaky s romantickou zápletkou bez milostného trojúhelníku, tak tohle by určitě byla volba číslo jedna. Zvlášť, kdyby to měla být kniha do nemocnice, nad kterou člověk neusne nudou, ale zase kvůli ní nezanedbá odpočinek a ani se nebude smát tak, aby si potrhal stehy.

Kdybych měla Štvanici srovnat s jinou knihou tohoto typu, kterou jsem četla nedávno (před rokem), tak budu srovnávat s Na půl cesty do hrobu a jeden z důvodů proč se mi Štvanice zdá lehce nadprůměrná, je, že vztah hlavních hrdinů aspoň není totálně toxická záležitost plná manipulace a násilí. Věkový rozdíl hlavních hrdinů je náhodou docela podobný, ale Briggs propast zkušeností překlenula tím, že Charlese s dobrým vysvětlením popsala jako v dlouhodobých vztazích zcela nezkušeného. Dále dost pomohlo, že je zde do nějaké míry oddělený vlk a člověk. A vlk, který se v podání Briggs ve vlkodlacích silně prosazuje a není nějakou nemyslící stvůrou, co přemůže člověka jen za úplňku, si s lidskými problémy příliš neláme hlavu. Když si dva vlci padnou do oka, lidská složka si s tím budemusí nějak poradit.

Jinak je to na můj vkus místy moc okecávaní toho samého dokola a kniha mě ničím neohromila, ale ani neurazila a další díl si přečtu.

13.04.2024

Po Řádu kraje světa jsem nutně potřebovala znovu přečíst Popel a prach, protože mě zaujalo, že tento spisovatelský manželský pár je evidnentně posedlý astrálním cestováním a motorkami. Pamatovala jsem si Popel a prach jako docela dobrý kousek, o který jsem ale v průběhu čtení postupně ztrácela zájem až se konec rozplynul v nic a v mé paměti nezanechal stopy. A přesně totéž se opakovalo i podruhé. Po třetí už se do toho tedy nepustím. Víc mi sedla povídka. Má hlavu, patu, něco mezi tím a podle mě je v ní obsaženo vše, co o Pomezí potřebujete vědět. Následující román už mi přišel jako taková horrorová nástavba. Největší mínus je ten rychlý konec a hned pak to, že je to všechno takové okoukané. Tajemná smrt mnicha. Už zase? I ty nejlepší scény s vdovou, jízda vlakem apd., vše působí jako kdybychom to už několikrát viděli jinde. Jako nechci říct, že to nemůže souviset s tím, že už jsem knihu jednou četla, ale u kolika scén si člověk řekne "tak to jsem nečekal" a ne "klasika"? Úplně tedy nechápu z čeho je většina čtenářů tak nadšená (a to jsem četla velmi rychla vůbec jsem se nesoustředila na případné rozpory a díry v logice). Přesto ještě váhám, zda si knihu nenechat jako ukázkový vzorek té záhrobní "klasiky".

13.04.2024

Zcela výjimečně hodnotím román ve dvou svazcích různým počtem hvězdiček. Dvě pro první svazek, tři pro druhý. Rozjezd je dlouhý. Hlavní nápad pracuje se šamanismem a astrálním cestováním do parazitického světa Mistrů Záře (nebo jak se to psalo), ze kterého se cestovatelé (zloději, lupiči a jiní, dle toho, jak se zrovna nazývají) snaží ukrást něco užitečného, co by mohli přenést do našeho postapokalyptického světa. To je samo o sobě docela zábavné. Bohužel, po prvním svazku, který je jen vleklým úvodem k cestě tam a nikdy zpátky, se této kratochvíli už téměř nedostává prostoru. Přesto je druhý svazek, který už není jen o tom vykopat hlavního hrdinu z jeho pohodlného pelechu, čtivější. Je to pak už úplně klasický příběh z kategorie "vyvolený na cestě za naplněním proroctví nebo poslání překonává náhodné překážky". Bohužel, úplný závěr je sice optimistický, ale velmi otevřený. Nemám ráda, když se nedozvím jednoznačně, zda ten a ten dopadl tak a tak nebo ne. Příběh by snesl ješte jeden díl o konečném zúčtování. Autorka už ho ale nenapíše. Leda, že by se toho ujmul její manžel. Mají docela blízký styl a asi spolu o svých knihách dost diskutovali, mohl by to docela dobře trefit v podobném duchu. Ani pro mě to ale není příběh, který bych potřebovala číst vícekrát (a překlad je vážně místy příšerný), takže oba svazky pošlu dál do světa.

13.04.2024

Zcela výjimečně hodnotím román ve dvou svazcích různým počtem hvězdiček. Dvě pro první svazek, tři pro druhý. Rozjezd je dlouhý. Hlavní nápad pracuje se šamanismem a astrálním cestováním do parazitického světa Mistrů Záře (nebo jak se to psalo), ze kterého se cestovatelé (zloději, lupiči a jiní, dle toho, jak se zrovna nazývají) snaží ukrást něco užitečného, co by mohli přenést do našeho postapokalyptického světa. To je samo o sobě docela zábavné. Bohužel, po prvním svazku, který je jen vleklým úvodem k cestě tam a nikdy zpátky, se této kratochvíli už téměř nedostává prostoru. Přesto je druhý svazek, který už není jen o tom vykopat hlavního hrdinu z jeho pohodlného pelechu, čtivější. Je to pak už úplně klasický příběh z kategorie "vyvolený na cestě za naplněním proroctví nebo poslání překonává náhodné překážky". Bohužel, úplný závěr je sice optimistický, ale velmi otevřený. Nemám ráda, když se nedozvím jednoznačně, zda ten a ten dopadl tak a tak nebo ne. Příběh by snesl ješte jeden díl o konečném zúčtování. Autorka už ho ale nenapíše. Leda, že by se toho ujmul její manžel. Mají docela blízký styl a asi spolu o svých knihách dost diskutovali, mohl by to docela dobře trefit v podobném duchu. Ani pro mě to ale není příběh, který bych potřebovala číst vícekrát (a překlad je vážně místy příšerný), takže oba svazky pošlu dál do světa.

13.04.2024

(SPOILER) Ze Zajímavých časů jsem si pamatovala jen to, že se tam řeší (již brzy) nový vládce Achátové říše a Mrakoplaš se znovu potká s Dvoukvítkem za nepříliš překvapivých okolností. A že to byla jedna z těch podle mě lepších knih s Mrakoplašem, i když jsem si vůbec nepamatovala proč. Všechno ostatní pro mě bylo při druhém čtení nové. Například Stříbrná horda. Samozřejme, že si pamatuju Stříbrnou hordu, moji nejoblíbenější skupinu hrdinných válečníků vůbec. Ale nějak jsem si nepamatovala, ze které knihy (kromě Posledního hrdiny) si je pamatuju. Tak Zajímavé časy, to je ta kniha, kde se autor konečně rozhodl, že Čingis Cohen je materiál na druhou hlavní postavu a pokud má táhnout celou jednu příběhovou linku, potřebuje k sobě ještě pár zkušených kolegů. Proto jsou Zajímavé časy jedna z mých nejoblíbenějších knih s Mrakoplašem. První tři mají k mým nejoblíbenějším kouskům daleko. Faust Erik je pro mě taková koncentrovaná mrakoplašovina, ke které se ráda vracím a jako jediná Zeměplocha se dá bez obtíží přečíst za den. A Zajímavé časy mě nebaví kvůli Mrakoplašovi, ale kvůli Cohenovi, takže by se dalo říct, že jsou můj nejoblíbenější díl s Cohenem.
*
A je třeba říci, že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli, cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec, který zemřel šťastně s vědomím toho, že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové, stejně jako všechny vznešené rody, uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom, když se k nim někdo připojí předčasně.
*
Cohen se nikdy příliš nevyptával. Co se Cohena týkalo, lidé přicházeli a lidé odcházeli. Po pětileté pauze řekl prostě, "Jo, to seš ty?", ale už ho nenapadlo dodat "a jak ses měl?". Byl jste naživu, stál jste na nohou a o ostatní se nestaral, ani co by se za nehet vešlo.
*
"Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně," řekl Mrakoplaš.
"Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi."
"A co jste vyučoval?"
"Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem."
"Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?"
"Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu."
"Ale to přece co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života"
Pan Čabajka se rozzářil. "Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?"
*
"Pokouším se je naučit šachy, víte? Je to moc důležité, chcete-li pochopit mentalitu Aurientálců. Jenže se obávám, že nedokážou pochopit, že se musí střídat, jednou táhnout ten a podruhé onen, a jejich představa zahájení hry je, že se král a pěšáci vrhnou na šachovnici současně a zapálí protivníkovy věže."
*
Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověkovi dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu.
*
V podvědomí většiny Acháťanů byl pevně zakotven zvyk podřizovat autoritě. A ještě silnější byl zvyk uctívat předky a respektovat starší, ale kapitán ještě v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak staře a držel se přitom stále ještě ve vertikální poloze. Tihle muži prakticky už teď byli předci. A ten v kolečkovém křesle tak dokonce i páchl.
*
Kdyby byl měl onen ubohý voják civilizace čas, byl by si uvědomil, že zatímco v civilizaci je násilí až posledním argumentem, u barbarů je naopak prvním, často jediným, a ještě nejoblíbenějším ze všech.
*
Vojáci seděli v horké přeplněné cele.
Nakonec se jeden z nich ozval: "Co to bylo za lidi?"
"Já si myslím, že to mohli být předkové."
"A já si myslím, že na to, abys byl předkem, musíš bejt mrtvej."
"Ten, co seděl na té kolečkové židli, vypadal jako mrtvej. Až do chvíle, kdy bodnul Čtyři bílé lišky."
"Myslíte, že bychom měli křičet o pomoc?"
"Co kdyby nás zaslechli?"
"Ano, ale jestli se odsud nedostaneme, tak tady zůstaneme. A stěny jsou silné a dveře pevné."
"Výborně."
*
"Jo?" zajímal se Caleb, který si během cesty pokoušel prsty rozčesat vousy. "Kdy tys byl v Efebe?"
"Kdysi jsem tam honil jednoho chlápka, co na něj byla vypsaná slušná odměna."
"A koho?"
"Myslím, že tebe."
*
"Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít," řekla Motýl.
"Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!"
"Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?"
Mrakoplaš se zhluboka nadechl.
"Dlouho."
*
Cohen poplácal otřeseného učitele po zádech.
"Nelam si tím hlavu," řekl. "Jestli jsme císařství ukradli podle tvýho plánu, tak podle našeho plánu ho udržíme. Tys nám ukázal civilizaci, my ti na revanš ukážem barbarismus."
*
Bleskový Podrs se na chvilku zastavil, aby nabral dech, a z plnovousu mu stékaly čúrky dešťové vody.
"Já takhle prostě běžet nemůžu," prohlásil. "Rozhodně nemůžu běžet tímhle tempem, a ještě při tom před sebou v tom blátě tlačit křeslo s Humošem. Dejme si oddech."
"So to?"
"Udělat si pauzu, abysme chytli dech?" zachmuřil se Cohen. "Bohové! Ani v duchu mě nenapadlo, že se něčeho takovýho dožiju. Hrdina, kterej vodpočívá? Kdypak odpočíval třeba Nezničitelnej Voltan, no?"
"Ten vodpočívá teďka, Cohene. Je mrtvej," odpověděl mu Caleb.
Cohen zaváhal.
"Ne? Starej Voltan?"
"Tos nevěděl? A Nesmrtelnej Jenkins taky."
"Jenkins neni mrtvej. Toho jsem viděl vloni."
"Jo, ale teď už je mrtvej. Všichni hrdinové jsou mrtví, kromě nás. A co se mě tejče, nejsem si tak docela jistej."
*
"Jak je to tady velké?"
PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA HONGA. PRO NĚJ TO NAVÍC OBSAHUJE VELKÉ MNOŽSTVÍ NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ.
"Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy."
TEĎ UŽ MOŽNÁ ANO. NA LORDA HONGA TOTIŽ VĚŘÍ MNOHO DUCHŮ.

Tyl není můj oblíbený dramatik. Nelíbil se mi jeho slavný Strakonický dudák (na papíře ani v Národním), nelíbili se mi ani jeho slavní Kutnohorští havíři. Je pochopitelné, proč to napsal i proč se hra ujala, ale nebavilo mě to proto o nic víc.

1 11.03.2024

Skvěle zpracovaná přehledná kniha bez zbytečné omáčky. Některé části by klidně mohly být i podrobnější (třeba nevím, co to je ta "klaunská bota", podle mínění nebarefootové populace je to každá barefootová bota, ale tady to asi znamená něco jiného). Doporučuji.

27.02.2024

Další čtenářský přešlap v tomto roce. Kniha má dobré rozuzlení, ale dostat se k němu přes všechnu vatu je zdlouhavé. Ponurý příběh, u kterého se mi nepodařilo určit, jaké věkové skupině je určen a který působí spíš jako kdyby se odehrával ještě v 19. století. Konec je pro zkušenějšího čtenáře celkem předvídatelný, ale jak to bude jsem neuhodla až tak dlouho dopředu hlavně kvůli čtení v originále, který byl dost náročný (přímá řeč je v nějakém šíleném britském dialektu). Jedna z pozoruhodných věcí na příběhu je, že je to jeden z mála příběhů, kde jsou hybateli děje ženské postavy. Všechny tři mužské postavy jsou ve vedlejších rolích a všechny jsou úzce spjaty s hlavní hrdinkou. Ale jen kvůli tomu to za čtení nestojí. Kdyby kniha byla o 100 stran štíhlejší, byla by poutavější.

27.02.2024

Po dvou přehmatech konečně kniha, která mě velmi příjemně překvapila. Četla jsem v originále, nevím zda je překlad stejně dobrý. Ale je to přesně jedna z těch knih, které bychom si v 5. třídě s kamarádkou velmi užily, kdyby tehdy už byly napsané. Vtipné, ve 12 letech vtipnější. I vedlejší postavy jsou dobře vymyšlené a každý má v příběhu své místo. Určitě "Popelku" schovám pro další generace. Jediné, za co knize strhávám body, je nedostatečné vytěžení "daru" hlavní hrdinky. Chybí mi nějaké větší pokusy s tím ji daru zbavit vhodně zvoleným příkazem (a jejich případné výsledky a následky).

1 27.02.2024

Z Verneovek, které jsem přečetla až v dospělosti, je tato první, kterou si možná nechám pro děti. Verne se konečně dostává k rovnováze mezi vzdělávacími a dobrodružnými pasážemi a když to srovnám s knihou Pět neděl v balóně, tak se to nedá vůbec srovnávat. U knih Robur Dobyvatel a Pán světa jsem usínala nudou. Patnáctiletý kapitán je mnohem atraktivnější dílo. Ani jsem si tentokrát skoro nestihla všimnout, že všechny vedlejší postavy jsou stejně placaté.

4 27.02.2024

Knihu jsem četla anglicky a dočetla jsem jen ze zvědavosti na keltské mýty (které mě nakonec nezaujaly). Další díly číst nebudu. Nezaujal mě hlavní hrdina (byl mi až nesympatický) a konstrukce příběhu je podivuhodně neatraktivní. Neuzavřené linky (nejdřív se musí honem vrátit, aby se něco zlého nestalo, a pak to najednou nespěchá bez dalšího vysvětlení), nedotažené vztahy, nepochopitelná neznalost strašně zodpovědně studujícího hlavního hrdiny, který potřeboval potkat jakéhosi profesora, aby ho po několika letech keltských studií poučil o základních věcech z jeho oboru. Velmi pomalý rozjezd. Nejlepší část byl pobyt v bojové škole. Knihu bych asi doporučila hlavně těm, kteří nikdy nic na téma "průchod kamenným kruhem" nečetli, protože jako "jen jedna z mnoha" knih s tímto tématem, které jsem četla, na mě tato žádný dojem neudělala. Ale i poměrně nenáročná německá série Elfové nabízí více napětí.

27.02.2024

Knihu jsem koupila, protože se mi líbil název a nápad. Přečetla jsem ji, protože se mi ten nápad opravdu dost líbil. Neměla jsem ji dočítat, čtvrtina by mi byla stačila. Magie je zde jako programování. Dokonce je tu více magických jazyků a každý se hodí na něco jiného. Když sešlete kouzlo s chybou, objeví se bug. Dokud to nespustíte, nevíte, zda to bude fungovat... Nejméně reálná je tu představa, že mistrům to funguje na poprvé. Zajímavá je také kakografie, "dis" porucha hlavního hrdiny, která zásadně ovlivňuje jeho život. Bohužel, tím to končí. Vše ostatní na knize je ordinérní a nenápadité. Autorův styl mi neseděl. A když se konečně na konci začalo něco zajímavého dít, děj najednou skákal o celé měsíce. Příběh končí tak, že čtenář očekává, že příště se hrdina pustí do záporáků, ale podle všeho je v druhém díle částečná obměna postav a ve třetím pak skočíme o 30 let vpřed a sledujeme potomka hrdinů druhého dílu. Pokud jste přečetli můj komentář, už o Čarotepci víte vše zajímavé, takže už prakticky nemá cenu ho číst. Pardon. Přečtěte si místo toho třeba Tamir Velikou od L. Flewelling.

31.01.2024

Po přečtení Třetí a Poslední odysey jsem si myslela, že s autorem končím. Povídky se mi ale zase líbily. Ve svém žánru (= povídka) to nebylo špatné, i když je vidět, že coby sci-fi už velká část hodně zestárla. Přesto mi skoro přijde, že Clarkovi kratší útvar, kde může jen stručně vykreslit svůj nápad a tolik nezáleží na postavách, sedí lépe než novela či román. Povídky jsou dobře napsané, bez zbytečné omáčky. A aspoň u poloviny se mi líbil nápad nebo pointa, což je u mě na sbírku povídek nadprůměrný výsledek.

3 31.01.2024

Kromě Olivera Twista jsem od Dickense četla jen pár povídek. Zlé časy jsem vytáhla, protože jsem potřebovala do výzvy knihu, která má na obálce hodiny. Čtení mě překvapilo. Příběh je možná "normální Dickens", ale styl, jakým je kniha napsaná mi přišel jako velký krok stranou. Na to období mi to přišlo až neuvěřitelně svižné a okleštěné od košatých popisů a odboček. Kniha se mi líbila dost na to, abych přemýšlela, zda se rovnou nemám pustit do dalšího Dickensova díla, ale ne zas tolik, abych to opravdu udělala. To, co mi chybělo byla možnost některé postavě nějak více držet palce. Ve srovnání s Oliverem Twistem je toto méně dobrodružství a více satiry. Tomu odpovídají i (velmi dobře napsané) charaktery.

31.01.2024

(SPOILER) Nejlepší díl série. Medúza se podobá Kerberovi. Je to technologicky vyspělá totalitní společnost. Jen se zde mění těla místo toho, aby si lidé měnili těla. Občana je proto potřeba vychovávat a sledovat neustále, aby byl udržován spokojený a nevědomý. Protože když vás "wardeni" přizpůsobí zimě, proč by vás nepřizpůsobili i jiným podmínkám? Ale rozený Medúzan na takovou možnost nepomýšlí.

Tarin Bul byl jednou z uvěřitělnějších variací na tajného agenta. Jeho mise je nejzajímavější. Autor tentokrát rozvíjí myšlenku, že proměnlivost těl by vedla ke změnám pohlaví, protože v drsných podnebních podmínkách potřebuje společnost více žen než mužů. Logicky tak neexistuje zvýhodňování jednoho pohlaví, protože nemalý počet žen se jako muži narodil a i v dospělosti mohou lidé opakovaně prodělat změnu pohlaví dle aktuální potřeby rodinné jednotky. Přesto je společnost v konečném důsledku patriarchátem, protože jí vládne nejoplzlejší chlap v systému wardenova diamantu.

Po relativně svižném ději mise se dostáváme k rozřešení celé hlavní linie, což je část, na kterou celou dobu čekáme a za kterou zvedám hodnocení. Rozuzlení se mi líbilo. Úplný závěr mi pak přišel poněkud nedotažený. Ráda bych věděla, co se stalo s Tarinem a zda byly změny udělané na Ching Lu Kor doopravdy nezvratné. Všem ostatním dala kniha aspoň lehký náznak "a jak to bylo dál", jen zde nic. Zkusili to nebo si mám si myslet, že jistý agent si nechal Ass i Ching a všichni žili šťastně až do smrti? Přesto, kdybych si měla znovu přečíst půlku série, byl by to právě Kerberos a Medúza.

31.01.2024

Nejslabší díl série. Úvod jsem přeskákala. Pravidla planety mají relativně blízko k Lilith, takže se mi už po krátkém čase od přečtení tyto dvě planety trochu pletou. Děj mi také přišel dost podobný a ještě více na sílu odehraný, akorát tady tedy wardenův organismus dělá tu "magii" echt magickou. Pro mě se tak třetí díl stal jaksi nadbytečnou variací prvního.

31.01.2024