ZekeBezKočky komentáře u knih

A máme tu pokračování gotické fantasy se slabým nádechem romantiky! Eh… vlastně ne. Něco mi říká, že by se někde mělo velkými písmeny psát “druhý díl je erotický román se slabým nádechem gotické fantasy”, zvlášť když to vychází v nakladatelství pro mládež. No nic.
Mě osobně to vlastně ani moc nebavilo právě proto, že ta zajímavá fantasy linka byla pod vahou vší té erotiky doslova pohřbená. Byla jsem fakt zvědavá na ostatní démonické prince, na jejich zvrácený svět a na pokračování mysteriózní linky ohledně vraždy Vittorie. Místo toho jsem se nejdřív musela prokousat nudnými třemi stovkami stránek, kde se pořád dokola opakovalo, jak Emilie nenávidí Iru, jak je Ira dokonale maskulinní (začínám mít pocit, že maskulinita jakožto hlavní charakterový rys je pro tenhle žánr typická), jak se s ním Emilie snaží za každou cenu vyspat… není to můj šálek čaje, takže jsem jenom s pozvednutým obočím otáčela jednu stránku za druhou a doufala, že se konečně začne něco dít. Sem tam se něco stalo. Ale obvykle to bylo nedbale smetené ze stolu, takže jsem si z toho odnesla dojem, že to tam ani nemuselo být. A přitom by to mohlo být fakt dobrý, kdyby se tomu věnovalo víc prostoru. V posledních sto stránkách se už konečně začalo něco dít, ale to už pro mě bylo relativně pozdě. No a poslední kapitola tomu všemu nasadila korunu. Představte si, že si fakt něco strašně moc přejete a nakonec to dostanete, ale někdo to naprosto odflákne a hodí vám to do obličeje. Přesně tenhle pocit jsem měla z poslední kapitoly, která mi připadala jako nahuštěných snad sto stránek dohromady do nejmenšího možného prostoru. …Proč?
Jak mě jednička bavila, z dvojky jsem stejným dílem zklamaná. Za mě by bylo lepší prostor, který se věnuje Irově dokonalé mužnosti, přenechat spíš světu a rozvíjení nakousnutých a potenciálně zajímavých linek (uznávám, že jsem si oblíbila Invida a patří mu můj velký dík za to, že mi pomohl přežít většinu knihy). Takhle mi to připadá jako promrhaný potenciál. A vzhledem ke svým prioritám mi je trochu líto, že Kerri upouští od temna a tajemna a vydává se touhle cestou. Ale do toho jí kecat samozřejmě nemůžu.
Na stranu druhou momentálně nemám od třetího dílu valná očekávání, takže dvojka mu připravila šanci na to u mě zabodovat. Jinak ji hodnotím jako poměrně zbytečný výplňový díl.

5 15.12.2022

No, asi mám od Darcy přece jenom radši její strašidelné domy. Nebo takhle. Ono se to četlo samo, nenarazila jsem na chvíli, kdy by mi nějak vadily popisy, nebo okometricky zkracovaly děj. To bylo fajn. Možná jen ten závěr mi připadal trochu delší, protože hlavním postavám musíte naservírovat všechno před nos, aby to pochopily. V ději bylo docela dost logických děr, které se s nejvyšší pravděpodobností už do konce série nenapraví, ale čert to vem, ani to mi nevadilo. Štvaly mě ale postavy. Máme tu hloupoučkou impulzivní hlavní hrdinku a jejího parťáka, který je tak kenovsky dokonalý, až na mě nepůsobí věrohodně. Za celou dobu mi nepřipadalo, že by oba prošli nějakým vývojem a to, jak se vlastně za ty dva díly nikam pořádně neposunuli a nezanechali ve mně žádný dojem, mě mrzí. Jediné pozitivum v tomto ohledu pro mě představoval Ezra, který mi připadal jako super materiál na zajímavý charakter co se psychologie postavy nebo interakcí mezi hrdiny týče, ale Darcy mu očividně zabouchla dveře před nosem, což momentálně považuji za věčnou škodu (představte si, jak by vypadalo setkání s Beth, tedy typickým "hypochondrickým magorem, co má na zahradě vlastní bunkr a není nijak prospěšný společnosti" - paní spisovatelko, tohle vám tedy až do konce série neodpustím!). Snad ale ještě není úplně všem dnům konec a vypadá to, že v následujících dílech se objeví další postavy. Prosím prosím, už nikoho dalšího nezabíjejte, další knihu jen s Clare a Dorranem nedám! :D

6 12.08.2022

Á, ta se mi líbila. YA knížek inspirovaných Asií tu moc nemáme, takže se snažím vyzobávat všechno, co mi zrovna přijde pod ruku. A tahle byl dobrý výběr. Člověk měl u čtení pocit, že se vznáší na obláčku, byť knížka pojednávala o smrti a světě po ní. Možná bych ji brala o něco delší, částečně protože mi neuvěřitelně sedl styl psaní autorky a chtěla bych s ní v tomhle světě vydržet ještě o něco déle, částečně protože mi některé části přišly až moc uspěchané, což je škoda. Nevadí, i tak jsem si čtení užila a určitě sáhnu i po její druhé knize :)

1 29.05.2022

Já tu Frances nějak můžu. Nepíše zrovna rychlým tempem, uznávám, nepíše o lásce, uznávám, ale píše tak hezky naturalisticky a člověk má pocit, že se něčemu novému přiučí. Její nápady mi připadají pořád celkem originální, nebo alespoň originálně pojaté, a témata, která si pro svoje knihy vybírá, mi neuvěřitelně sednou.
A taky nechci opominout hlavní hrdinku, která tu pro mě splňuje definici antihrdinky. A aby toho nebylo málo, nikdo s ní nezachází v rukavičkách. Vlastně nikdo v téhle knize není úplně hodný. To mi taky připadalo v tomhle žánru jako čerstvý závan něčeho, co se tu moc často neobjevuje.
Škoda, že tu od ní máme jenom dvě knihy, asi budu muset zapátrat po originálech.

1 29.05.2022

Achjo. Já tuhle knihu vážně chtěla mít ráda. A vážně jsem se na ni těšila a vůbec. První polovina mě vlastně i bavila. Ale pak to nějak začalo jít do kopru a já ji dočetla jenom protože mi ležela víc jak týden netknutá na stole a já ji konečně chtěla mít z krku.
Asi jsem už stará, nebo co, ale nějak mě nebaví číst o hlavní postavě, která je vyvolená i mezi vyvolenými...
Ani vztah mezi Poppy a Casem mě nebavil tolik, jako v jedničce. Nějak si pořád nejsem jistá, jestli se mi bude chtít vrhnout na třetí díl, ale uvidíme, mám ještě spoustu času na rozmyšlení. :D

2 29.05.2022

Před napsáním komentáře jsem si knihu musela trochu nechat uležet v hlavě, leč ani těch pár dní můj názor nezměnilo.
Mám Cassiin svět stínů vážně ráda a ještě k tomu zasazení do viktoriánského Londýna spolu se stroji, které tomu dodávají steampunkový nádech se mi prostě líbí. Jenomže i tak si nemůžu pomoct a připadá mi, že tenhle díl je prostě navíc, protože se tu neděje prakticky nic jiného, než brečení nad tím či oním a se záhadou okolo Mortmaina se tu víceméně bloudí v kruzích.
Milostnou linku bych normálně dokázala vystát, ale tady jsem měla chuť mlátit hlavou o stěnu. Will je neuvěřitelně otravně afektovaný a ufňukaný, jeho problém je spíš v tom, že si hraje na mučedníka a líže si rány, místo toho, aby se nad zcela jasnou věcí zamyslel (vzhledem k tomu, že to podle všeho má být inteligentní a logicky uvažující chlapec, bych to rozhodně očekávala). Zlom v jeho chování, kdy se konečně rozhodne dělat bezhlavé kraviny ještě ke všemu kvůli nepochopitelné lásce nebeské, ho v mých očích milujících silné charaktery poslal totálně ke dnu. Bohužel tohle je asi prototyp male leadera v Cassiiných knihách, protože Will a Jace jsou v tomhle prakticky jako přes kopírák. Akorát v Nástrojích smrti bylo výrazně větší množství postav, kterým se příběh věnoval, takže se to naředilo. Tady tomu tak bohužel není.
Celou sérii si ale pro mě ukradl Jem a bylo mi až smutno, jak se k němu všichni chovají jako k umírajícímu invalidovi, přestože z jeho úhlu pohledu (kterých tam oproti pateticky štkajícímu Willovi bylo naznačeno opravdu velmi málo, až je člověk celkem snadno přešel) bylo naprosto jasné, že by si přál, aby se k němu taky někdo choval aspoň na chvíli jako k obyčejnému člověku. Na rozdíl od Willa všechny svoje problémy (které se mi tentokrát vážně zdály opodstatněné) ale snášel výrazně lépe. Nebo to je možná jen tím, že jsme se na jeho názor podívali zhruba dvakrát za celou knihu. Uznávám, že kdyby Cassie chtěla dělat větší dramata, jsem si jistá, že tady polovina lidí, co teď brečí nad Willem, nevěděla, jestli dřív brečet nad Willem, nebo nad Jemem. Uznávám, že tohle ona umí. Ale jsem ráda, že to neudělala, protože by mi tím moji milovanou postavu zkazila a to bych jí už neodpustila do konce svého života. :D
Na konci nebyla jistá, jestli přetáhnout po hlavě autorku, Tessu, nebo rovnou obě, abych něčeho nelitovala, ale nakonec jsem se spokojila jenom se skřípáním zubů. Celý milostný trojúhelník se momentálně neubírá zrovna hezkým směrem, takže mám strach z toho, že další díl se ponese na vlnách dalšího mohutného breku, že dva, co chtěli být spolu spolu být nemůžou, protože jsou přece hrozně hodní a nechtějí kazit štěstí tomu třetímu, který... ne, pardon, jestli to dopíšu, budu muset jít zase mlátit hlavou o stěnu.
Rozhodla jsem se, že nebudu hodnotit, ale protože mám svět stínů s viktoriánským nádechem ráda a vystupuje tu James Carstairs, tak se stejně do dalšího dílu pustím a budu doufat, že ubude fňukání a přibude akce.

(SPOILER) Ale ne, nebylo to špatné. :D
Bavilo mě prostředí, bavila mě zápletka o odhalování záhadné epidemie a vlastně mě bavily i hlavní postavy. Jakože asi vážně všechny. To se mi moc často u těchhle knih nestává. :D
Ale. Ehm. Teď vážně. Copak nebylo úplně od začátku jasné, že je Kiva vlastně Corentinová? Asi by se mi kniha líbila o dost víc, kdyby to od začátku jasné bylo. Takhle na mě totiž působí jako někdo, kdo je popsaný tak a tak se vším všudy, ale na konci kvůli velkému aha momentu vystoupí z role. Tenhle typ psaní asi zkrátka není pro mě, mám radši větší transparentnost postav, i když by se tím takovéhle odhalení nekonalo - ale co už, vždyť ono to stejně bylo od začátku nasnadě. Možná proto mě to tak vytočilo. Tedy spolu s tím, že jinak sympatická Kiva se najednou začala chovat úplně jinak. Na půl stránky, ale i tak. Jak málo stačí k tomu, aby se člověk na knihu naštval. :D
Na další díly jsem ale zvědavá a určitě si je přečtu, i když se trochu obávám, že asi míří směrem, který není úplně můj šálek čaje. Ale to je jenom můj problém, že. :D

2 16.02.2022

Páni. Co o tom napsat. :D
Mám ráda steampunk, ale nejdřív jsem se prostě nemohla moc začíst, i přestože mi první část z města připadala zajímavá. Druhá část bylo takové skoro až videoherní pochodování po světě a zdolávání překážek. Ne, vážně. Úplně jsem si u toho představovala malou postavičku, se kterou chodíte po obrovské mapě a nacházíte různá zajímavá místa s různými věcmi. A samozřejmě vás po cestě napadají bandy mobů. V tomhle případě ale hlavní postava nebyla žádnou drsnou bojovnicí a spíš než nějaké velké bojové scény se člověk dočkal chvílí, kdy měla na kahánku a někdo ji vysvobozoval. Musím se přiznat, že mě až překvapilo, jak moc mi to vlastně nevadilo. Vlastně mě celkově hrozně překvapilo, že mi hlavní postava nevadila, přestože se o sebe vůbec neuměla postarat a pořád na ni někdo musel dávat pozor. Na stranu druhou se mi líbilo, že v sobě vlastně nakonec našla nějakou vnitřní sílu, kterou to všem mohla splatit. Předpokládala bych, že v dalších dílech se dočká ještě solidního charakterového vývoje.
Hodně mě bavila postava Orena. Asi mám slabost pro takové nějaké chudáčky stíhané osudem. :D
Co se celkového světa týče, uvítala bych asi tak nějak víc podrobností, ale předpokládám, že víc by toho mohlo přijít v dalších dílech. Ovšem pořád trochu váhám, jestli se do dalších dílů pustit. Uvidím, co si z té knihy budu za týden pamatovat. :D

2 12.01.2022

S touhle knížkou asi budu mít trochu problém. Na jednu stranu je vlastě velmi předvídatelná, dokonce tak moc, že jsem si vyloženě přála, aby tam byl nějaký strašlivý zvrat, na stranu druhou... já nevím. Tak nějak jsem ji otevřela a skoro jsem plakala pokaždé, když jsem ji z nějakého důvodu musela zavřít. Naštěstí to netrvalo moc dlouho, protože jsem ji prolétla na svoje poměry celkem svižně až do konce. Četlo se to prostě výborně. Strašlivě se mi líbil svět inspirovaný Blízkým východem, kouzla a postavy a i když se vlastně dalo čekat, jak to skončí, stejně mě to naštvalo natolik, že jsem se začala okamžitě ohlížet po dalším díle (v angličtině, samozřejmě) :D

16.11.2021

Tenhle příběh mi hodně sedl. Celé mi to připadalo jako taková potemnělá pohádka, a i když jsem se u toho možná neměla usmívat, vlastně jsem se celkově usmívala, přes to všechno, co se v příběhu stane (znamená to, že jsem zlá? - to je, jen tak mimochodem, jedna z otázek, kterou si hlavní hrdinka celou dobu pokládá a okolo které se vlastně jistá část příběhu točí). Příběh mi nepřipadal nijak zvlášť nadupaný dějem, ale i tak těch 360 stránek uteklo, aniž bych věděla jak. Čte se opravdu hezky a na podzim je to vážně dobrá volba :))

1 11.11.2021

V tomhle dílu mě trochu pustila chuť létat z jednoho bambusového výhonku na druhý, ale naopak mě zachvátila touha podívat se na loď Tajných kupců - byť bych nejspíš stejně jako Fej-čching první polovinu cesty nahoru prozvracela a druhou s nevolností úspěšně bojovala. Scény jsou tedy prokreslené stále stejně lákavě a velmi hmatatelně. Po přečtení poslední stránky jsem ještě dobrou půlhodinou nadávala nad rozhodnutím některých (čti jedné) postav a stejně jako po zaklapnutí první knihy se teď nemůžu dočkat na pokračování. Tak schválně, co se ve trojce zase vyvrbí. :))

06.07.2021

Moc pěkná kniha. Místy možná trochu agitační, ale tím způsobem, že jsem to nechtěla odložit, ale spíš si vzít zvýrazňovač a ony části si vyznačit. Taky jsem si užila drobnosti popisující manýry tehdejší doby (autorka si pečlivě nastudovala dějepis!) a jako starý cynik jsem ocenila i absenci romantické linky. Mám stále s YA mírně komplikovaný vztah, ale tohle bych s klidem doporučila všem věkovým kategoriím, protože... si v tom zkrátka a jednoduše podle mě všichni něco najdou. Tempo bylo možná trochu pomalejší, ale díky tomu se krásně vykreslila atmosféra příběhu. Možná jenom ten úplný závěr působil trochu rozpačitě, ale dojem z celé knihy to nezhoršilo :)
A! Ta obálka. Samozřejmě.

2 11.06.2021

(SPOILER) Abych pravdu řekla, asi tam na mě bylo až moc postelových scén. I tak se ale kniha četla téměř sama a já otáčela stránku za stránkou a hltala obsah až do konce... který pro mě ale byl velkým mínusem. Nebo takhle. Jo, nápad se mi líbil, ale připadal mi silně nedotažený. Poté, co jsem přečetla Veritin dopis, nedokázala jsem uvěřit, že by cokoliv v něm byla pravda, protože to na můj vkus mělo neuvěřitelné množství děr. Například jsem nepochopila, jak by mohla fungovat autonehoda podle toho, jak to popsala. Kdyby měl být dopis pravdivý, tak bych nechápala, proč se potom o ni Jeremy tak usilovně staral. Proč zareagoval tak, jak zareagoval, když mu Low vrazila do rukou tu biografii (už se ji přece pokoušel jednou zabít, ale pak se rozhodl, že se o ni bude starat i přes to všechno, no ne?). Ale i na stranu druhou, ke konci se objevilo pár mezírek i v možnosti, že by byla Verity skutečná psychopatka, jak popisuje. Měla jsem trochu pocit, že se v tom autorka buď sama trochu zamotala, nebo ji tlačil čas či počet stránek. Což je škoda. Kdyby tohle bylo doladěné, dám tomu určitě ještě hvězdičku navíc.

2 07.06.2021

Moje první knížka od Kaie Meyera a nejsem si jistá, jestli je to zaviněno tím, že mám slabost pro Dálný východ, nebo tím, že je jeho vypravěčský styl hezky sugestivní... každopádně jsem si jeho svět naprosto užívala a skoro jsem měla pocit, jako bych se Šepotavou Větřicí poletovala z jednoho vrcholku stromu na druhý, nebo spolu s Niccolem pobíhala po oblačně vláčném povrchu pahorků jeho domovského ostrova. A když jsem dočetla, v duchu jsem nadávala, že nemám v ruce další díl :)

1 04.06.2021

Po přečtení anotace jsem očekávala, že dostanu detektivku s hororovým nádechem plnou temných uliček a opiových snů, nad kterými si budu lámat hlavu, jestli jsou skutečné, nebo ne. Nakonec s hororem měly nejvíc společného krátké pasáže z Drákuly, kterými začínala každá kapitola. Upřímně jsem se při čtení tak trochu nemohla zbavit pocitu, že čtu spíš historickou... tak trochu růžovou knihovnu s detektivní zápletkou. Ale vůbec mi to nevadilo. Prostředí devatenáctého století a ukázka tehdejšího postavení žen ve společnosti bylo vylíčené neuvěřitelně poutavě, hodnoty lidí z vysoce postavených rodin na mě působily poněkud znepokojivě, hlavní hrdinka mě bavila od začátku do konce (takové sociálně nemotorné a roztomilé, ale na stranu druhou odhodlané a tvrdohlavé motovidlo aby člověk pohledal) a její mužský protějšek byl sympaťák skrz na skrz. Jak tady už někdo dřív napsal, kniha taky nakousla pár dalších zajímavých témat a já se nachytala, že začínám přemýšlet nad různými dalšími otázkami, co mě v průběhu čtení napadly. A takovým knihám dávám vždycky ještě o bod víc.

2 18.05.2021

Zbožňuji Japonsko už od dob, co si pamatuji. Mohla bych zmínit, že podle lásky, s jakou byl text napsán, Japonsko určitě zbožňoval i Barthes. Ale i přes to měl v úvodu jednu krásnou reflexi, nad kterou jsem se zamyslela - máme skutečně rádi Japonsko, anebo jenom představu, kterou máme v hlavě? Celá kniha pak byla průvodcem jeho osobní představy o téhle zemi a já musím říct, že se mi jeho myšlenky vážně líbily.

3 17.08.2020

Nebyla to špatná kniha. Příběh plyne celkem pomalým a klidným tempem, skoro všechno, co se v knize stane, je celkem předvídatelné, ať už si to vyvodíme sami, nebo nám to nenápadně poradí mírně filozofické vsuvky, které se v textu čas od času objevují. Z předkládaných příběhů mi u některých bylo líto, že skončily dřív, než jsem si přála (Mei a Matthew), některé se naopak závěru mohly zdržet (profesor biologie), některé mi připadaly nedotažené (vědecké vsuvky a reakce venkovního světa), některé se mohly vynechat úplně (poetický popis vývinu embrya).
Četlo se to hodně rychle, ale tuším, že mi celý příběh zase poměrně rychle zmizí z hlavy.

1 22.07.2020

Na tuhle knihu mi padl zrak v knihovně a když jsem ji začala číst, měla jsem tak trochu pocit, že mi ji někdo předhodil naschvál. Naprosto dokonale sedla mezi myšlenky, které se mi v poslední době pořád prohánějí hlavou - a možná i proto tak vysoké hodnocení.
Celá povídka se pro mě nesla v kafkovském duchu, takže od začátku mi bylo jasné, že se veselého konce nedočkám. Nicméně se musím přiznat, že konec, který to mělo, jsem opravdu nečekala a možná mě i trochu zklamal. Dokonce jsem si i chvíli říkala, jestli nám někdo nezatajil poslední stránku :)

3 16.07.2020