ZdivocelaReny komentáře u knih

Max a jeho představivost mě naprosto dostali! :-D. Kdo dočetl - ví, co tím myslím, kdo ne - nebudu spoilerovat ;).
Samozřejmě, jelikož jsem jako první viděla známý (a podle mě skvělý) film, překvapilo mě, že Max je spisovatelem, nikoli zpěvákem. Takže to byl nezvyk, ale nakonec jsem s tím byla nadmíru spokojená, jelikož mysl spisovatele je mi bližší než muzikantova...
Nutno však říct, že zatímco Pamela filmová, která skládala sladké ukolébavky, byla řekněme "mile" naivní, knižní Pamela a její pohádky o králiččích či čem... to už bylo vážně příšerně infantilní. Ale alespoň ji šlo lépe nesnášet a fandit "obyčejné holce" Jolaně.
Nekonal se však Jolanin románek s potápečem Vladimírem (ten pár jsem měla ve filmu docela ráda), ale s někým docela jiným. Potápečská aféra se vůbec nekonala. A víte, že mě to trochu mrzí? Tahle dějová linie - Vladimír+Jolana měla vážně něco do sebe...
Ale ty spisovatelské vsuvky, odehrávající se většinou (vlastně vždycky) v Maxově hlavě, byly skvělé!
Vlastně - filmový Max muzikant - nic moc. Max spisovatel? Skvělé!

2 03.09.2014

Zdivočelá země. To je, dalo by se říct, dost důležitá součást jedné etapy mého dospívaní a roku 2012, který, jak možná někteří ví, byl ČT označen jako Rok Zdivočelé země - pro mě jím skutečně byl. Ano, ke knize jsem se dostala až díky seriálové podobě. A přestože i ta je skvělá (zejména tedy první a druhá série, další dvě už byly moc politické - což zní podivně, vzhledem k tomu, že zejména druhá se točila kolem komunistických lágrů - jenže v těch dalších byla ta politika nějak "navíc" a to jim asi ubíralo na síle), kniha je rozhodně o stupínek výš.
Asi, jak už jsem zmínila, hlavně proto, že tolik neřeší tu politiku, respektive, ty komunisty. Dějinné události sice do života hrdinů zasahují, Maděra pochopitelně prožije kruté podmínky lágru padesátých let, přesto ale kniha tolik netlačí na pilu.
Knihu jsem četla v době, kdy jsem na tom psychicky nebyla nejlíp a musím říct že "vnitřní dialogy" Maděry, různá jeho životní motta a myšlenky, mi dost pomohly. Za to chci panu Stránskému říct děkuju!.
Pak mám Zdivočelou zemi ráda ještě z jednoho důvodu - díky ní jsem se začala zajímat o Sudety. To ona byla prvním hnacím motorem. Až díky ní jsem si pořádně uvědomila, že je mám vlastně za humny a že by nebylo na škodu o nich vědět něco víc. Teď jsou mým historickým tématem číslo jedna.
A pak je tu samozřejmě krásný příběh Maděrův, o touze "žít po svém, třeba s milionem pochybností", příběh kluků - kaubojů, kteří ještě nejsou ani pořádně dospělí a už zažijí někdy dost "zdivočelé" a nebezpečné situace. Cassidy je moje srdcová záležitost a z koubojské party jsem si rovněž docela oblíbila postavu Franty d´Artagnana - který v seriálu nebyl. Ta scéna ke konci první části (tj. Zdivočelá země), kdy Franta s Harrym bezstarostně blbnou na poli (Taste mesijé!), je skvělá!
Úžasná postava je pak Boy. A je mi vážně docela líto, že v seriálu se mu nedostalo takového prostoru. Vždyť on byl jako Maděrovic syn. Ilonce dokonce říkal "mámo". Nenáviděl komunisty, že mu zavřeli "tátu". Boy je postava s neskutečně silným osudem!
Za zmínku stojí také Jana, postava, na které je skvěle vidět, jak je příběh nečernobílý...
Je pravda, že těch jmen a postav je tam najednou hodně a nebýt seriálu, možná bych v tom taky měla zmatek - hlavně v druhé části, Aukce. Synové, dcery, dcery a synové synů, synové a dcery dcer... Ano, je to mírný zmatek. Ale popravdě mi to vůbec nevadilo :).

4 02.04.2014

Příběh Nikoly Šuhaje v knižní podobě pro mě před přečtením znamenal hlavně předlohu skvělé Balady pro banditu. I z toho důvodu jsem s do čtení vrhla.
A byla jsem moc příjemně překvapena! Hodně lidí tady píše, že je knížka nebavila, nebo že se jim špatně četla. Ale já mám názor naprosto opačný. Knížka se mi četla moc dobře, plynule a svižně, vlastně bych vůbec nebyla proti, kdyby byla o něco delší. Nikolu jsem si moc oblíbila, hlavně asi i proto, že zatímco ve filmu měl sice v Donutilově podání své nezaměnitelné kouzlo, ale zabití Juraje (v muzikálu přejmenovaného na Andreje) Drače byla vážně šílená situace (šlo přece o Eržičina bratra). Ale v knize Jura Drač nezemře. A o to je mi knižní Nikola milejší.
Také se tu dostalo většího prostoru Nikolovu bratru Jurovi, klukovi, co ještě nestačil ani dospět a už měl v sobě jednak touhu po pomstě, jednak zváštní smysl pro ostražitost, na který kdyby Nikola v osudný den dal, kdo ví jak by to nakonec dopadlo. Ano, je to trochu zmatek, když se bratři hlavní mužské i ženské postavy jmenují oba Jura, jenže je to zkrátka založeno na skutečnosti... Jura Šuhaj sice pro ránu z pušky nešel daleko, ale je nejspíš logické, že ve svém věku to ještě viděl jinak, než starší Nikola.
Jediné, co dojem při čtení narušovalo, byl shluk podobných jmen (jak už jsem zmínila u Jurů Drače a Šuhaje), například Derbaků bylo vskutu mnoho, což však přiznává i sám autor a já naprosto chápu, že chtěl-li zůstat u reality, nešlo s tím nic dělat.
Knihu hodnotím velmi kladně, měla zvláštní kouzlo zašlých časů v horské vesnici, navíc v nejzadnějším koutu někdejšího Československa. Za to jsem ráda, že jsem mohla díky knížce trošku poznat něco z Podkarpatské Rusi a je vážně smutné, co si museli nejen koločavští, ale všichni Rusíni (i Židé a v podstatě i tam odvelení Čechoslováci) prožít v nelehké poválečné době.
Spojení četby Nikoly Šuhaje loupežníka a shlédnutí Balady pro banditu provažuju za dobrou kombinaci, abychom si vytvořili kouzelnou a poutavou představu o koločavském zbojníkovi, co bohatým bral a chudým dával...

8 31.03.2014

Nemůžu si pomoct. Přesto že je kniha psaná jednoduše a příběh není vůbec složitý a chvílemi až nadsazený, mám tu knížku moc ráda.
Má podle mého názoru úžasnou atmosféru, dokonce můžu říct, že zatímco muzikál jsem viděla čytřikrát, mám ho ráda, ale vícekrát bych už nešla - protože se bojím, že už by to nebylo ono, že se má v nejlepším přestat, ke knížce se můžu vracet neustále. Vždycky v ní najdu nějakou větu, myšlenku některé z postav, formulaci slov - která mě překvapí, potěší, ukáže danou situaci v trošku jiném světle. Jako bych ji při předchozím čtení přehlédla, nebrala na vědomí (což si myslím, že je vyloučeno, vzhledem k tomu, kolikrát jsem tuhle knihu četla). Je to zvláštní... :)
Veronika Strnadová přepracovala scénař Sagvana Tofiho do takové podoby, která krásně souzní s duchem muzikálu a já v ní prostě vidím tu atmosféru 80. let v českém maloměstě jak vyšitou. Tu krásnou atmosféru, která na mě vždycky dýchla v GoJe... Není to prostě žádná veliká literatura, stejně jako si muzikál nehraje na veliké umění. Přesto má své neopakovatelné kouzlo...
Hlavně myšlenky hrdinů psané kurzívou, tomu dodávají tu správnou "šťávu".
A miluju ty prology! Čtyřicetiletý Michal ve vlaku se vrací do kraje svého mládí. A vlaky se od těch dob skoro vůbec nezměnily...

30.03.2014

Bídníci...
Těžko se hledají slova k zhodnocení něčeho tak známého (leč někdy jen z doslechu), opěvovaného, něčeho prověřeného již dvěma stoletími.
Musím říct, že ještě před půl rokem pro mě bylo slovo Bídníci pojmem označující hlavně ten slavný muzikál, který mě ale nijak nelákal. Spíš jsem tušila, než věděla, že je to o bývalém galejníkovi a snad taky o francouzské revoluci.
Pak jednoho dne v televizi běželo filmové zpracování z 90. let s Liamem Nessonem - a to mě, snad právě i kvůli němu, velmi zaujalo.
Neuběhl pak ani týden a já se ocitla v antikvaritáu s jediným cílem - sehnat Bídníky. A oni je měli :).
Nad knížkou jsem strávila asi měsíc, což mi zpočátku přišlo hodně, ale když se nad tím zamyslím - 2x 700 stránek... to je ten měsíc takový můj lepší průměr.
A konečně k ději - jedním slovem, krásné. Jean Valjean je prostě krásná postava, projde opravdu zajímavým vývojem - a zdálo se mi to o to zajímavější, že tímhle zásadním vývojem prochází už v pokročilém věku (samozřejmě, protože mladí strávil na galejích).
Je určitě k zamyšlení si uvědomit, že nebýt bolestné zkušenosti z galejí - a životu s cejchem galejníka, nebyl by Jean Valjean tím, čím je. Nejspíš by byl jen prostým lesním dělníkem, nevzdělaným, obyčejným. Vinou galejí a záslouhou biskupa Myriela, se z něj stal výjmečný člověk. Zkrátka všechno má svůj rub i líc.
- SPOILER - Javert je neméně zajímavou postavou a musím říct, že jsem ho spíše litovala než nenáviděla. Zasvětil svůj život pravidlům a zákonu - a když zjistil, že i zákon se může mýlit, ten smysl svého života ztratil. - KONEC SPOILERU -
Marius je velmi sympatická postava, zosobněné mladí a chuť žít po svém, hledání svého já, hledaní - kde je pravda a kterým směrem se vydat (dědeček, který ho vychoval nebo takřka neznámý otec?), Marius je všechno, po čem mládí touží, co ho souží, co miluje...
Cosetta na mě působila spíš než jako výrazná osobnost příběhu jako ztělesněná jemnost, cosi necharakterizovatelného, co je protkáno celým dějem, bez čehož příběh nemůže být, ale není to dávno zcela jasně najevo.
- SPOILER - Až na konci, když se Jean Valjean vinou svého svědomí začně chovat odtažitě a žádá, aby jej Cosetta namísto tatínku oslovovala "pane Jane", mi ona samotná přišla jako výrazná postava. - KONEC SPOILERU -
Ještě bych moc ráda zmínila úžasnou postavičku malého Gavroche, malého, píšu, ale s velikým srdcem. Byl to dokonalý gamén (ač to slovo jsem poprvé četla až právě v Hugově románu), rošťácký, světácký, neskutečné milý.
-SPOILER- Zemřel, už ne jako dítě a ještě ne jako muž (označení podle knihy) a bylo to nejspíš neodvrtané, protože on ani ničím jiným snad nemohl být. - KONEC SPOILERU -

Mám-li ještě trošku nakousnout literární a jazykovou stránku věci - je pravda, že popisné pasáže byly někdy zdlouhavé a zejména ony mě u knihy - zní to pradoxně "udržely" déle. Ve chvíli, kdy jsem je četla, mě leckdy až nudily, ale teď zpetně je oceńuji, bez nich by se nedal příběh vnímat tak do hloubky.
A jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco nového třeba o Napoleonských válkách. To je zajímavé, Bídníci ke mě přišly ve chvíli, kdy jsme si povzdychla, že já - dějepisná nadšenkyně, nevím téměř nic o Napoleonovi a vlastně francouzských dějinách obecně.
Co se jazyk týká, neměla jsem s ním žádný problém, líbil se mi, byl čtivý.

Na závěr si neodpustím tuto poznámku, KTERÁ JE VŠAK I VYZRAZENÍM ZÁVĚRU KNIHY: Poslední kapitoly knihy jsem četla naprosto uchvácená, ke konci mi zrak orosily slzy a já přece chtěla číst dál. Ty slzy byly nějakým zvlášním smísením štěstí i smutku, neboť Valjeanův konec nebyl vlastně tak smutný - odešel šťastný. Proto takový zvláštní pocit...
Musím říct, tohle se mi stalo u knížky vážně poprvé...

6 28.03.2014

Odlehčenější než Zbabělci, možná proto, že Danny je tu o něco mladší, možná, že se odehrává v sice značně nelehké - ale pro hrdiny knížky již "zajeté" a zažité protektorátní realitě - zatímco údálosti během květnového povstání 1945 ve Zbabělcích byly konkrétně pro obyvatele Kostelce přeci jen výrazně dramatičtější. Je to trochu paradox.
Při knížce se člověk člověk pobaví a pousměje, Dannyho eskapády s opačným pohlavím nepřestávají bavit - ať už jde o jeho staronovou lásku Irenu, její mladší sestru Alenu, pro změnu zamilovanou do Dannyho, vynalézavá dvojčata Marii-Karlu a Karlu-Marii, nebo třeba pohlednou zpevačku ze školního představení. Vždy se najde nějaký háček.
Nicméně, musím říct, že Danny ze Zbabělců je mi milejší. Snad, že je dospělejší....

5 23.03.2014

Zrození horského pramene jsem četla původně jen z toho důvodu, že se nacházelo v jednom svazku s Adelheid, která mě původně zaujala. Když už jsem ale knížku měla, tak jsem se pochopitelně pustila i do Zániku samoty Berhof a Zrození.
Sudetské téma je mým srdcových, snad že pohraničí mám za humny. Četla jsem několik knížek, které Sudety zobrazovaly různým způsobem (dobrodružná Zdivočelá země, nadsazený Poslední promítač ze Sudet či Lesk a bída Čekání, ale i "dokumentární" Sudetské osudy), Körnerovo pojetí mi přišlo působivé.
Popravdě mě název na první pohled moc nezaujal, na Adelheid a Berhof jsem se vrhala s větší chutí do čtení, ale nakonec mi příběh malého Ondry a osamělého a životem zničeného Bartla učaroval. Z perspektivy malého chlapce to bylo mnohem víc emociální, upříměnější i tragičtější. Musím podotknout, že během druhé poloviny knihy, zejména pak od chvíle, kdy do Cukrové boudy přišli werwolfové, jsem byla napjatá jako málokdy.
Přestože je Zrození horského pramene tragické stejně jako Adelheid i Zánik samoty Berhof, má v sobě něco víc... snad jako by nějaký závan naděje. Snad tím dětským pohledem.

3 07.02.2014

Williama Wallace, hrdinu z filmu, mám ráda.
Willa z knížky, usměvavého lesníka, miluju! :)
Tím bych chtěla říct, že každé je něco trochu jiného. Zatímco známý a úspěšný film s Melem Gibsonem je sice skvělý, poutavý a má všechno, co má správný film mít - zobrazuje však Wallace velmi idealizovaného, Wallace legendu. Skotský hrdina je tam vysněným hrdinou, mužem mstícím se za smrt své ženy, kterou stačil sotva poznat a přesto ji hluboce miloval. Na druhou stranu, nebýt filmu, nedostala bych se ke knížce.
Ke knížce, kde je Will (vůbec mě nenapadá říci jen "Wallace"), obyčejný chlapec a později muž, který chce žít obyčejný život coby lesník v lesích strýce, sira Malcolma. Těžko říct, na kolik je kniha věrná, nejspíš však asi více, než film. Ale existoval třeba Willův bratrenec Jamie? Průvodce celého příběhu? Nevím. Nepodrařilo se mi to zjistit. Nicméně, chci veřit, že existoval. S Willem tvoří v knize nerozdělitelnou dvojici dvou protikladů, kteří se navzájem potřebují - jsou si oporou, už od chvíle, kdy jako malí prchají před opilými anglickými vojenskými zběhy, kteří zabili Willovi rodiče. Později v klášteře jejich přátelství jen sílí. A Jamie je nakonec jedniným Willovým blízkým, přítomným při jeho popravě.
Knížka mě nadchla svým naprosto odlišným přístupem k látce oproti filmu. Téměř vůbec neřeší slavné Wallacovi bitvy. Naopak, popisuje Willovo dětství, mládí i dospělost, kdy se společně s ženou Mirrien (ve filmu Murron) skrývá v Selkirkském lese coby psanec v celém úžasném společenství jemu podobných. Za plus považuji i to, že Mirrien zde dostala většího prostoru, poznáváme ji, její povahu a zároveň strach o to, aby Will rodinu neopustil právě kvůli bojování s Angličany, při nichž by mohl zemřít. Blaho Skotska je pro Willa i Mirrien až na druhém místě, po rodině. To je podle mého zajímavý pohled - ten Walllace, který tak hrdinsky bojoval a nakonec i zemřel pro Skotsko - tady před váženým biskupem Wishartem oponuje proti návrhu, aby šel do boje proti Anglii.
Knihu považuji za podařený nový pohled na známou legendu. Jack Whyte mě svým převyprávěním příběhu přiměl k tomu snít o tom, že se jednou podívám do Glasgow, Paisley nebo někam, kde kdysi býval starý Selkirkský les :).

3 25.01.2014

Takže - dočetla jsem. Téměř rok mi to trvalo, ale stálo to rozhodně za to! Jak jsem již řekla v komentáři napsaném v době, kdy jsem ještě zdaleka netušila, zda se mi vůbec podaří dojít na konec knížky, příběh je hodně členitý a složitý, točí se okolo tolika věcí! Motto knihy „Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ - opravdu se podařilo. Vážně tu nejde jen o tu Sametovou revoluci, dokonce ani jen o studenty, kteří proti režitmu protestovali už před listopadem 1989. Jde tu o mnohem víc. Těžko to přímo popsat... ale myslím že fakt, že jsem nad knihou strávila takřka jeden rok, přičemž jsem třeba týden či dva knihu vždy htlala, pak ji nechala pár měsíců ležet ladem, abych se k ní nakonec zase vrátila... to už o něčem vypovídá. Například, M. Mejstřík, či spíše jeho vyprávění, mě přivedlo k snad prvnímu vážném přemýšelní o víře jako takové...
A byla jsem v podstatě příjemně překvapena záverečným pohledem autora na samotnou Sametovou revoluci... respektive, že - ač její přímý účastník, ji neopěvuje jako to bývá často zvykem, ale vidí a přiznává i ty horší stránky. Hlavně tedy ten fakt, že to asi nebyla úplně náhoda. A že ti studenti, kteří tedy nechali na Národní svoji krev, si to takhle rozhodně nepředstavovali - respektive, s něčím takovým vůbec nepočítali a mimo jiné - název Sametová třeba ani nepovažují za nejšťastněji zvolený.
I když, jakožko nepaměntník mohu jen těžko soudit, jak to vlastně tenkrát bylo....
Deník MM má skvělou atmosféru! Skrývá v sobě hodně věcí k zamyšlení. Rozhodně doporučuji, jen se připravte, na první sousto to nevstřebáte... Když ale vytrváte, o to víc vás pak možná knížka osloví....

09.12.2013

Hrozně mě mrzí, že pan Škvorecký upustil od ich-formy, protože Dannyho myšlení mě na celých knihách bavilo ze všeho nejvíce... kde jsi, Danny ze Zbabělců a tvoje myšlenky tak blízké mým! :D Zbyl z tebe jen rotný Smiřický...

Bohužel jsem nedočetla. Ale možná tomu za čas dám ještě druhou šanci. Možná taky potřebuju být starší, zrovna jako je Danny starší v Praporu než v milovaných Zabělcích, aby mě i Tankový prapor dokázal zaujmout... A možná taky ne. Možná je Prapor už záležitost ryze mužská, pro ženskou mysl neuchopitelná...

EDIT 2017: Hlásím první prolomení bariéry v četbě této knihy. Filmová verze mě přesvědčila o tom, že i brýlatý rotný Smiřický Lukáše Vaculíka je v jádru pořád týmž Danníčkem, kterého jsem si tak oblíbila ve Zbabělcích. A tak jsem dala knižní podobě znovu šanci ;).

Tuhle knížku mám rozečtenou už od Vánoc... člověk by řekl, že po tak dlouhej době už asi ani nemá smysl do dočítat, ale... Tahle knížka je prostě trošku něco jiného... je to autentická výpověď, sleduje tolik událostí, dějů, lidí... tu dětství, tu dospělost, tu revoluce, tu "M.", tu Kavárna, tu tohle a tamto... nejde slupnout na jedno sousto :) . Musím ji "vstřebávat" po kouskách... a i přesto, že Martinův příběh se se mnou táhne už několik měsíců, doufám, že jej nakonec přeci jen přelouskám... takové zvláštní kouzlo to kniha má...

23.05.2013

Knížka téměř neuvěřitelná... tak vtipná, tak zábavná... a přitom začíná krutým koncem sudetských Němců v roce 1945... Zdeňkovi Šmídovi se povedlo něco nevídaného - začít knížku vážným tématem a přitom tak krásně odlehčeným tónem pokračovat kupředu, aniž by nějak zhlečoval nebo zesměšňoval danou situaci... naopak, přišlo mi to o to tragičtější... bravo!
Sudety tragikomické...

23.05.2013

Zbabělci. Moji milovaní Zbabělci.
Narazila jsem na ně během druhého ročníku střední školy, tak nějak náhodu, a s myšlenkou typu "Hmm... to zkusím, to budu mít asi u matury... A je to o druhej světovej, to by mohlo bejt zajímavý...", jsem si je půjčila z knihovny. S tím, že je třeba vrátím nedočtené. Světe, div se! Hned po prvních stránkách mě Danny Smiřický okouzlil natolik, že jsem knížku za pár dní měla přečtenou a začala jsem zjišťovat, jaké že knížky o něm ještě pan Škvorecký napsal... Tenhle tenorsaxofonista mi prostě přirostl k srdci, hlavně stylem svých myšlenkových pochodů - to všekeré snové předplánovávání (např. jak si představuje, ještě než cokoli vypukne, že jednou vyjde knížka o Kostelecké revoluci a tak...), to mi bylo hrozně blízké. A ačkoli byl koneckonců Danny pěkný sukničkář (I když, Irena, jen Irena :-D), oblíbila jsem si ho víc, než leckteré charakterní hrdiny. Byl totiž hrozně reálný, jako celá tahle knížka... její jazyk ("Tě noha"), i leckdy hodně surový kontrast toho co se děje a co prožívá Danny (např. je svědkem popravy Němců, ale záhy už zase myslí jen na Irenu).
Nakonec ani fakt, že jsme knihu u maturity neměli mě neodradil od toho vrhnout se i na Prima sezónu a Tankový prapor, naopak, dlouhou dobu mě štvalo, že v seznamu titulů něco z "Danny série", zejména pak Zbabělci, chybí... (Nakonec byl součástí seznamu alespoň Hořkej svět, kterému jsem postupem času přišla na chuť, byť mne při prvním čtení příliš nezaujal).
Je to sympatická knížka, která si na nic nehraje... je prostě o nás - chtělo se mi napsat Čechoslovácích, ale když jsem si vzpomněla na Dannyho myšlenku "...asi že Československo bylo tak pitomě dlouhé slovo...", zavrhla jsem to. Koneckonců, není to jen o Čechoslovácích - taky o Němcích, Angličanech, Rusech... nakonec, na národnosti přeci nezáleží... prostě o lidech.

A hlavně o tom - i se všemi těmi svými nešvary a zápory, báječným klukovi z Kostelce, tenorsaxofonistovi se zálibou v angličtině a holkách, co se jmenuje Danny Smiřický :).

PS: Léto po maturitě jsem se vypravila do Náchoda, "toho krásného města Kostelce". Port Arthur vypadá, jako by tam ještě předevčírem zkoušeli kluci z bandu (jen nemají Luciinu zelenou limonádu a neobsluhuje starý Winter :-D), a z okna hořčičně žluté budovy náchodské pošty by se klidně mohla pořád vyklánět Irenka. Snad právě proto na náměstí, přímo naproti němu sedí na "své" lavičce Danny, čti Josef Škvorecký, s neměnným úsměvem na litinových rtech...

11 23.05.2013