zany komentáře u knih

Zážitky kapitána Hary z jeho velení torpédoborcům japonského námořnictva za druhé světové války jsou zajímavým pohledem na tento konflikt ze strany poraženého Japonska. Takových pohledů u nás mnoho nevyšlo, spočítat by se daly nejspíš na prstech jedné ruky (kniha Micuo Fučidy o midwayské bitvě, vzpomínky stíhače Saburo Sakaie, příběh nedávno zesnulého pěšáka Hiró Onody). Už proto stojí Nepotopitelný kapitán za přečtení, oceňuji i poměrně velkou otevřenost autora, který se nevyhýbá např. zmínkám, jak se v obtížných obdobích uchyloval k alkoholu či jak se musel vypořádávat s fyzickým trestáním podřízených, v japonských ozbrojených silách běžným jevem.
Tato kniha má ale jedno velké ale a to je kvalita překladu. Opět zjevně překladatelé neznají problematiku a kontext - už v úvodu se vymlouvají, že budou používat armádní ekvivalenty námořních hodností, že prý čeština nemá vhodné termíny, když jsme země bez moře… A co ty tisíce Čechů, které sloužily v námořnictvu rakousko-uherské monarchie? Co ty desítky knih, které u nás vyšly – vždyť každá kniha Miloše Hubáčka má převodní tabulku hodností?
Nevím, jestli to je překladem či špatnou redakční prací, ale další kvantum chyb je v osobních jménech a jménech lodí. Překladatel by si měl ujasnit, zda používá českou či anglickou transkripci jmen z japonštiny, jednou je to tak, podruhé onak, někdy dokonce v jednom jménu – křestní přeloženo českou transkripcí, příjmení japonskou. Osobní jména jsou většinou převedena do tvaru Jméno Příjmení, často ale zůstalo i původní japonské Příjmení Jméno. Jména lodí jsou často komolena a podivně skloňována, jedna loď má (často na té samé stránce) jméno napsáno ve třech i více či méně zkomolených tvarech, několikrát jsem si všiml i záměny jména zeměpisného za jméno lodi.
Těch několik ilustračních snímků je vybráno zcela chaoticky, položíte-li si vedle sebe dva, které mají zobrazovat Harovu loď Amacukaze, i laikovi musí být zjevné, že na obou snímcích je zcela odlišná loď. Táž chyba je i na internetu, odkud zřejmě redakce čerpala.
Knihu doplňuje 31 poznámek, které jsou ovšem spíše hádankou, neboť je většinou potřeba dedukovat, jak vlastně souvisí s textem, který mají doplňovat (např. u útoku letadel na loď je dvouslovná poznámka bez dalšího vysvětlení a jen zasvěcený čtenář pochopí, že jde o jméno lodi, ze které tato letadla pocházela).
Všechny tyto chyby pro zasvěceného čtenáře silně srážejí hodnocení jinak bezesporu zajímavé knihy.

1 08.07.2018

Zde se krásně ukazuje platnost pořekadla „ševče, drž se svého kopyta“. Dokud se autor drží medicíny, není mu co vytknout, jakmile začne fušovat do práce historikům, je zle. Báchorka o turnaji je jistě krásná, bohužel stále jen báchorka. Císařovo zranění je nepopiratelný fakt, kde a kdy k němu přišel je však ve hvězdách, rozhodně to však nebylo na přelomu let 1350/1351 na turnaji v Itálii, neboť je prameny doloženo, že po celou tuto dobu neopustil území Koruny české.

04.04.2018

Chaotické jazykově (divný slovosled, složitá souvětí často nedávající smysl, podivná interpunkce) i obsahově (není zřejmá žádná osnova, chaotické skoky tam či zpět v časové ose, divné zkomoleniny polských či německých jmen atd.)

2 29.09.2017

BBArt nám udělal radost a začal vydávat i navazující sérii s Albii v hlavní roli
http://www.databazeknih.cz/knihy/flavia-albia-svatek-hojnosti-297666

25.06.2016

Historicky věrné to právě není, je tam spousta chyb

1 20.11.2015

Zřejmě poslední (přinejmenším prozatím) detektivka v hlavní roli s Markem Didiem, od vydání r. 2010 už žádná další nepřibyla, podle autorčiných stránek sice dvě detektivky od té doby vyšly, v nich je ale hlavní postavou Falconova adoptivní dcera Albia.
Zdá se to jako celkem pochopitelný krok, potenciál Falconovy postavy se, myslím, už docela vyčerpal, autorka ho protáhla všemi možnými končinami, nová hlavní hrdinka přinese do jejich detektivek zase nový svěží vítr.

25.07.2013

Doporučil bych Hrefně i ostatním všem brát lekce z dějepisu a zeměpisu z učebnic a ne z historické beletrie. Ta se totiž dost často mýlí, autoři si vymýšlí nebo komolí děje, reálie, postavy. Mám za sebou pár stránek a už jsem narazil na závažné nepřesnosti. Jen namátkou:
Těžko mohl při svatbě Markéty a Jana Jindřicha asistovat olomoucký arcibiskup, když arcibiskupství je v Olomouci až od roku 1777, do té doby zde bylo pouze biskupství.
Těžko mohli v Tyrolech v polovině 14. století mít brazilské dřevo.
Těžko mohla Karlu IV. dát jeho matka náležitější vychování než Janu Jindřichovi, když Karel svou matku viděl naposledy ve svých třech letech.
Těžko mohli mít čeští a tyrolští páni problém s komunikací, když česká šlechta ve středověku běžně ovládala němčinu a na Janově dvoře se běžně německy hovořilo a Jan stejně tak němčinu ovládal, což je samozřejmé, když jeho Lucembursko leželo na pomezí Francie a Německa.
Eliška Přemyslovna nejspíš opravdu neměla ráda vdovu po králi Rudolfovi, to ale nebyla štýrská královna ale Eliška Rejčka ta taky neměla poměr s králem Janem, takže nemohla Čechy uvrhnout do občanské války. Autor si zřejmě krále Jana spletl s Jindřichem z Lipé, který s Rejčkou skutečně poměr měl.
Janu Jindřichovi nebylo při svatbě s Markétou 10 let ale pouhých 8 a je dost velký rozdíl jestli mezi nimi byly jen dva nebo čtyři roky rozdílu, když teto rozdíl hrál zásadní roli v krachu jejich svazku. A neviděli se poprvé na svatbě, Jan Jindřich v té tobě už tři roky v Tyrolech žil.
A především byla prý Markéta podle historických pramenů docela hezká a ne taková ohyzda, jak ji líčí autor zřejmě jen aby měl protiklad k její krásné sokyni.
Dost mi taky leze krkem počešťování německých zeměpisných názvů či jmen (Inšpruk, Vitelsbach)
Suma sumarum - vydržel jsem do strany 38, ale dál to číst nehodlám, bohužel další příspěvek do mého seznamu nedočtených knih.

16 03.04.2013

Knihu jsem dočetl jen do půlky. Vůbec mi nevyhovuje forma, jakou autor zvolil - kniha ve které autor komentuje jak tu knihu píše je prostě něco divného. Když napíše nějakou informaci a o pár odstavců napíše, že to bylo špatně a uvádí to na pravou míru, to je podle mě úplně mimo.
Autor se holedbá tím, jak chce mít všechno přesné, přesto je jeho dílo plné chyb - jen namátkou - Beneš neabdikoval ještě před Mnichovem, klíče od korunovačních klenotů nejsou uchovávány ve stejné místnosti s klenoty (nebo vy si klíče od baráku necháváte doma?), Antropoid nebyl první výsadek z Anglie.... a tak by se dalo pokračovat dál.

5 23.03.2013

Dějové pasáže jsou velmi dobře napsané, bohužel v první třetině je velká část věnována nejrůznějším filozofickým, psychologickým, sociologickým a kdo ví jakým jiným ještě úvahám, monologům či dialogům o podstatě komunismu, nacismu, kapitalismu, o tom jak je jeden dobrý a druhý zlý, o tom jak nádherné je budování socialismu a komunismu atd atd. Několikrát jsem měl sto chutí knížku zavřít, naštěstí v druhé polovině tyhle pasáže ustoupily těm dějovějším z bojiště i zázemí

27.03.2012

Z knihy mám takové poněkud rozporuplné pocity - jakoby to byly dva nezávislé příběhy spojené oslím můstkem. První část se odehrává v Uhrách, Sedmihradsku a Valašsku, pak na několika stránkách uplyne cca 10 let, zemře jedna z hlavních postav a ve druhé části se ocitáme v Orientu. Jestli by nebylo lepší rozdělit knihu na dva samostatné ale dějově kompaktní svazky, ostatně u 500-stránkové knížky by to snad ani tolik nevadilo. A samozřejmě jak je u autora neblahým zvykem nějaké ty anachronismy, byť tady nebyly tak do očí bijící - nevím ovšem, jestli to není tím, že o Orientu, Uhrách a Sedmihradsku toho nevím tolik, abych si toho všiml. Jen namátkou - pochybuji, že by v Uhrách platil horní zákoník Václava II.

Zajímavé téma, zajímavě zpracované, 80. léta si pamatuji sice jen jako dítě, ale i tak se mi leccos připomnělo. Jen ten konec mi nesedl, vůči předchozímu ději se mi zdá takový laciný, nijaký.

06.01.2011

Začal jsem to číst, ale nelíbilo se mi to. Poslední kapkou bylo, když autorka nechala královnu na procházce v parku zasvěceně diskutovat o umění s Václavem Hollarem, kterému ve skutečnosti v té době byl ještě dítě. Nesnáším anachronismy v historických románech. Dál už jsem nečetl.

tedy, zvykl jsem si u Vondruškových románů tolerovat jeho časté anachronismy (užívání postav, rodů či hradů, které v té době nežily či neexistovaly, ale tady na můj vkus ulítává až moc - napsat, že Kunhuta uherská byla dlouhá léta Přemyslovou milenkou než se uráčil si jí vzít, to už je docela vrchol...