zanetkov77 komentáře u knih

Připomněla jsem si, proč mě tenkrát Nabokov se svou Lo-li-tou tolik uchvátil. Jeho psaní je místy čistá poezie, která vás naprosto ochromí. Ačkoliv Nabokov stojí mimo morální úvahy, čtenáři může přinést čtení Čaroděje velmi rozporuplné pocity – ani já se nedokázala úplně oprostit od etického hlediska, ale zároveň jsem neodolala podlehnout tomu vzrušení, vycházejícího jednak z představ hlavního hrdiny (tak dechberoucně krásných jako znepokojivých), jednak z autorova precizního popisu (a působivého použití kontrastů).
Je „úchvatně krásný popis amorálnosti sám špatností”? – za mě rozhodně ne. Tahle „Lolita na sto stranách” – jak je tu často nazývána – mě naprosto pohltila a okouzlila.

„Tak tedy budou žít – smát se, číst knihy, podivovat se světluškám, hovořit o kvetoucí temnici světa, a on jí bude vyprávět a ona bude poslouchat, jeho maličká Kordelie, a nedaleké moře bude dýchat pod lunou... A neobyčejně pomalu, zpočátku s veškerou citlivostí rtů, potom celou jejich tíhou, až na doraz, stále hlouběji, jen tak, napoprvé, do tvého zaníceného srdce, tak, prodírat se, tak, pohružovat se, mezi jeho tající okraje...”

4 24.06.2019

„A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“

Jako dítě jsem Broučky měla ráda, hlavně převyprávěné na kazetě, které jsem poslouchala před spaním. Možná právě proto mě čtení knížky po letech dost šokovalo. Především první část knihy, kde je Brouček malý, pro mě byla skoro nesnesitelná přehnaným důrazem na poslušnost (udělat kvantitativní lingvistickou analýzu textu, tak 50% slov budou tvary slova poslouchat), stejně jako s tím spojeným náboženským motivem, který na mě působil taky hrozně na sílu. Celkově mi to podání myšlenky ‚poslouchat rodiče‘ přijde dosti nešťastné a já bych něco takového a takovým způsobem svoje děti rozhodně učit nechtěla. Občas to zacházelo až do morbidností, viz pohádka o koťátkách, která uhořela, protože neposlouchala – to jako vážně?
Druhá část se mi líbila trochu víc, především asi proto, že dva výše zmíněné motivy se přece jen trochu umírnily a působily o něco přirozeněji. Mám ale ambivalentní pocity z konce, který mi přijde jako popření celé knížky, když všichni ti broučkové, kteří ani nezlobili, nakonec dopadnou jako ta neposlušná koťátka a umrznou. Hlavně ale, že poslušně.

15 18.04.2019

Výlety pana Broučka jsou povedeným satirickým pohledem na českého člověka 19. století (který vlastně není nepodobný tomu ze století našeho). Autorova kritika nemíří jen na samého hrdinu (pakliže mu tak můžeme říkat). Ve výletu pana Broučka do Měsíce se velmi jasně setkáváme s tím, co si vybral S. Čech za svůj hlavní cíl kritiky – samotného Matěje Broučka, představujícího jakýsi prototyp moderního člověka a Pražana. Je to člověk velmi sebestředný, materiálního založení, hledící si především velkého zisku a plného břicha, a zároveň, napříč tomu, že to nebyl zrovna žádný chudák a měl se dobře, neustále si na něco stěžujícího a cítícího se jako oběť společnosti. Na druhou stranu zde kritiky neujdou ani éteričtí Měsíčané, kteří zase naprosto odmítají vše „mrzké” pozemské a tělesné, a staví na odiv svou domnělou oduševnělost a uměleckost, nad kterou dle nich nic není (a přesto postupně poznáváme, že mají stejné špatné vlastnosti jako pozemšťané).
Přesto mě mnohem více bavil druhý Broučkův výlet, ve kterém se dostal do 15. století, do dob husitských. Zde kritika cílí především na morálku novodobého člověka, kterou staví do ostrého kontrastu s odhodláním za pravdu a morální sílou člověka středověkého. Druhý Výlet měl mnohem dynamičtější děj a lepší vyvrcholení, jakož i sympatičtější postavy (Měsíčané mě začali brzy otravovat). Oba příběhy jsou značně popisné, což jsem ale především u druhého ocenila, byť nevím, s jak velkou historickou přesností je zde středověká Praha vykreslena, nicméně pro čtenářovu představu to bylo velmi imaginativní.

3 22.03.2019

Miluju ilustrace Chrise Riddella, primárně pro ně mě tahle knížka zaujala. Ale ani samotný příběh nezaostává, jde o velmi milou, vtipnou a dětsky strašidelnou pohádku o malé Adě a velkém hradu plném nejrůznějších rozmanitých bytostí, i když s klasickou zápletkou odhalování něčích nekalých úmyslů dětmi. Příběh je ale plný slovních hříček, jinotajů a aluzí, které celý příběh obzvláštní dospělému čtenáři, takže si ho může užít ještě z jiné perspektivy než děti.

1 16.03.2019

Karolina Světlá je pro mě českou Emily Brontë a Kříž u potoka mi v mnohém připomíná Wuthering Heights. Je to román plný bouřlivých emocí a vyhrocených situací, s úžasně propracovanou psychologií postav, a to nejen těch hlavních; s neustálými zvraty, milostnými zápletkami a tragickými nedorozuměními. Vše je postaveno především na vztazích mezi Evičkou, Štěpánem a Ambrožem, které jsou značně dynamické a během několika stran se dokážou otočit o 180 stupňů. Pestré vykreslení charakterů jednotlivých postav nám pomáhá jasně pochopit, co kdo cítí, jelikož dialogy tu vůbec nejsou tolik podstatné. Protagonisté usuzují na základě vlastních domněnek z chování ostatních, nikdo se nikdy nezeptá a nikdo nikdy druhému neosvětlí, proč tohle udělal takhle, z čehož vzniká celý koloběh tragických událostí.
Kříž u potoka je brilantním vykreslením ostře vyhroceného chování a cítění lidí, mezi kterými nefunguje komunikace.

7 10.03.2019

„Člověk se nepozdvihuje nad zvíře tím, že dává život, nýbrž tím, že ho dovede dát v sázku. Proto také lidstvo nepřiznává nadřazenost tomu pohlaví, které rodí, ale tomu, které zabíjí.“

Beauviorová se pouští do detailního náhledu do historie postavení žen a mužů a hledá důvody, kvůli kterým na ženy bylo od prvopočátků (až na výjimky) pohlíženo jako na podřadné - jako na ty druhé. Zabývá se různými mýty, které lidstvo mělo o ženském pohlaví, o menstruaci, o panenství, o sexuálním styku. Sleduje vývoj a význam manželství a vliv jeho (ne)dobrovolnosti na psychologii ženy i muže. Kromě toho vyzdvihuje, že velkou roli sehrává markantní rozdíl ve výchově chlapce, jenž je podporován k rozvoji své osobnosti, a dívky, která je chystaná na svou největší kariéru - výhodné manželství.
Říká, že ženy často samy volí toto nečinné místo a nechávají se vydržovat, ale je důležité pohlédnout na důvody tohoto rozhodnutí - na výchovu a okolnosti ve společnosti, které nejsou svobodné ženě příznivé.
I přesto, že ženy postupem času získaly stejná práva jako muži, nelze očekávat, že toto je konečným cílem, pokud se nezmění i přístup ve společnosti a rodinná výchova.

Ačkoli je kniha pár desítek let stará, některé feministické otázky v naší společnosti zůstaly stejně důležité doposud, některé se zmírnily a nové vyvstaly. A myslím, že tato kniha je důležitým nahlédnutím do historie soužití ženy a muže, abyste pochopili situaci, jejíž důsledky stále nejsou zcela vymýceny, a fakt, že tím, že žena byla zrovnoprávněna s mužem, neznamená, že už není společností diskriminována.

11 26.02.2019

Neruda jako básník prostého lidu. Jako poetu ho vnímám vlastně i v dílech prozaických a Povídky malostranské mají poetický nádech, který nám přiblíží na první pohled zdající se poklidnou čtvrť malostranskou druhé poloviny 19. století. Když nahlédneme ale pod povrch tohoto zdání, narazíme na život v samé jeho podstatě - na lid prostý a jeho žití plné upřímnosti, humoru, strastí i radostí. Seznámíme se se spoustou postav, některé si oblíbíme, jiné méně, u některých svůj vztah můžeme pozměnit ještě během příběhu, ale v konečném důsledku si vlastně všechen lid malostranský nelze nezamilovat. Líbí se mi, jak Neruda dokáže brilantně vykreslit atmosféru svého rodného místa i charakteristiku postav, které nejsou jen černobílé a často nás překvapí. Povídky jsou krásné, smutné, ironické i humorné, to je jedna ze skvělých schopností autora, vyvolat v čtenáři hned několik emocí naráz. A v neposlední řadě nejde nemilovat osobitý Nerudův jazyk, který je vždy pohlazením po duši.

9 17.02.2019

Tahle knížka neměla vůbec vzniknout. Ještě si pamatuju, jak jsem psala vyjádření pro Mladé Zelené krátce po celé téhle tragédii. A teď už to bude skoro rok. Po roce čtu knížku. Knížku která bolí, protože díky ní poznáte Jana s Martinou mnohem víc než ze všech článků. Možná teď mnoho lidí ví, že Jano byl skvělý novinář a Martina nadějná archeologička, ale po téhle knížce si teprve opravdu uvědomíte jací to byli jedineční a dobrosrdeční lidé. A když se dostanete ke všem těm kauzám, které se Janovi podařilo odhalit, nebudete mít pocit, že je psal jenom výjimečný novinář, budete mít pocit, že je psal někdo, koho znáte, protože přesně tak jsem se cítila po první části knihy - jako bych Jana s Martinou sama znala, najednou to bylo mnohem osobnější a bolavější, než předtím. A tak i po roce si musíme zase připomenout, že jejich smrt nebyla zbytečná a že my všichni jsme teď ti, co musí něco udělat pro svůj stát (a je jedno, jestli jsi Slovák, Čech nebo kdokoli jiný) a pokračovat v tom, co dělal Jan, a ať je situace jakákoliv, nevzdávat se a dál bojovat za pravdu, protože v obou našich republikách se jí teď dostává velmi málo.

3 04.01.2019

Moje první setkání s Lovecraftem je trochu rozporuplné, i když moje tři hvězdičky stále svědčí o tom, že stále o kousek spíše pozitivní než negativní. Možná jsem měla velká očekávání z pozitivních ohlasů kolem mě, anebo prostě jen tahle kniha neobsahuje úplně tak to, co se mu nejvíc povedlo - což je dle mého ta situace a jsem velmi zvědavá na jeho další díla.
Spousta povídek měla velmi dobrý potenciál, ale nakonec jsem byla zklamaná, protože se mi nezdál být tak úplně využitý a především konce pro mě vždy byly nepříliš vydařené. Mám otevřené konce ráda, ale tady mi často chyběla nějaká myšlenka, nějaká pointa, která by tomu dodala to, co mi chybělo, takže jsem si často říkala: „To už je konec...?” Nicméně i tak jsem si našla pár povídek, které se mi velmi líbily (například Chrám nebo Obraz v domě) a bez debat jsem si zamilovala Lovecraftův jazyk a jeho fantazii, která je velmi rozmanitá, a jeho popisy neexistujících zemí a míst, prodchnuté exotikou, jsou ohromující. Velmi se od Poea liší, ale zároveň je ve spoustě dílech nepochybné, že pro něj byl velkou inspirací.
V neposlední řadě oceňuji skvělou esej Podivný pán z Providence od Josefa Škvoreckého, který mi nabídl jiný pohled, jakým se na dílo Lovecraftovo možno dívat; a taktéž skvělé ilustrace Františka Štorma, které mi učarovaly již v Krchovského Nekonečném kalendáři.

2 01.01.2019

Básničky i ilustrace jsou milé a morbidní, tak jak se to k Burtonovi hodí. Co je ale z velké části zlé, je ten překlad (aspoň co se týče překladu od p. Podaného) - hodně básniček je úplně nerytmických, některé rýmy opravdu primitivní... Originál se mi líbí, ale tohle mi moc nesedlo.

2 02.12.2018

Velmi zvláštní povídka, která, navzdory své zdánlivé jednoduchosti, v sobě má hlubší podtext. Vzhledem k krátkému rozsahu je nutné se o to víc zaměřit na samotné myšlenky „mezi řádky” nežli například na postavy, ke kterým si nelze vytvořit nějaký vztah nebo jistý postoj. Mě osobně se Spánek dotkl, protože mi přijde, že mládí hlavní postavy (knihy, studium literatury) se ztotožňuje s mým a zároveň její přítomnost je něco, co je mým strachem - strachem ze stereotypního života, z toho, že přestanu číst a hlavně z toho, že všechny ty knížky a příběhy zapomenu. To, že protagonistka začala trpět touto zvláštní nespavostí bez únavy, je vlastně skvělým prostředkem, který ji pomohl k tomu, aby si uvědomila, co ji kdysi naplňovalo, co má ráda, čemu se chce věnovat a že se nechce nechat konzumovat návyky. Uvědomila si, že má svou rodinu ráda, ale zároveň nevěnovala dost času svým potřebám a paradoxně si to uvědomila teprve když měla celou noc pro sebe. Ne všechno mi v té povídce dává smysl a z toho náhlého konce jsem byla poměrně zmatená, ale ta základní myšlenka mě poměrně zasáhla a přijde mi důležitá. (Mimochodem, půl-hvězdičku také za ty krásné ilustrace!)

„Tohle jsem já, jaká bych měla opravdu být, uvědomovala jsem si. Tím, že jsem odhodila spánek, jsem totiž rozšířila sama sebe. Hlavní je dokázat se soustředit, cítila jsem. Žít život člověka, který se soustředit nedovede, to je jako mít otevřené oči a stejně vůbec nic nevidět.”

7 02.12.2018

Líbí se mi vývoj, který autorčiny básně prodělaly, a které můžeme pozorovat s každou novou sbírkou. Večný pocit nedele je sbírka o (ne)plodnosti, těhotenství a mateřství. Básně jsou ze života, věcné až ironické, ale neztrácející poetičnost. Jen na mě občas působily příliš depresivním dojmem, na druhou stranu je ale důležité vyzdvihnout i ty negativnější věci, které ženu a ženu-matku postihují a o kterých se tolik nemluví. Moc se mi líbí i skvělé ilustrace doplňující básně.

2 01.12.2018

Duchovný komunismus je velmi zajímavé a především nadčasové dílo. Sabina ho vydal roku 1861, tedy pouhé dva roky po pádu Bachova absolutismu, kdy se země ještě vzpamatovávala z jeho následků. Toto filozoficko-sociologické, částečně i politické, pojednání mohlo tedy dobře posloužit k povzbuzení českého národa. A myslím, že stejně důležité otázky jako tehdy, bychom si měli pokládat i dnes.
Autor se zde zabývá poměrně širokým množstvím témat, ale všechny souvisí právě s oným duchovným komunismem, jež vede k zachování národa, což je hlavní myšlenkou celého díla. Rozebírá otázku národa, jeho morálky, duševní síly, vědomosti a nevědomosti, nemalou část věnuje vzdělávání a mnohému dalšímu.
Co tedy znamená duchovný komunismus? Sabina upozorňuje, že tento nemá nic společného s komunismem politickým a sociálním, jeho hlavní myšlenkou je „sdílení ducha“ – tedy osvěta, šíření vědomostí a neustálé vzdělávání sebe sama na základě myšlenek druhých, které si však nelze jen přisvojovat, nýbrž je kriticky promýšlet a tvořit si vlastní názor a tento dále sdílet (nebýt „hloupým olovem, jež do každé cizí formy přelíti se dává“). Vyzdvihuje, že je důležité nejdříve proniknout sám k sobě, bez toho nelze poznat svá práva a povinnosti vůči národu.
Duchovný komunismus není podle Sabiny „svrchovaným účelem“, ale prostředkem k obecnému blahobytu a žádoucí dokonalosti. Je to uznání práva (a povinnosti) každého člověka k obecnému vzdělání a přístupu k prostředkům ducha obohacujícím. A mně osobně přijde, že jeho myšlenky jsou nadčasové a důležité i pro nás, národ v 21. století.

„Nastala nám doba tak důležitá, že potřebí, aby otázky podstatné se všech stran se pozorovaly a rozebíraly, i aby o nich se všech stanovišť se pojednávalo, neboť pravda, kterouž hledáme, nepodává se jedné mysli, nýbrž ze všech teprve vyplývá!“

4 01.12.2018

Krásná feministická pohádka a zároveň úplně originální. A k tomu ty nádherné ilustrace!

1 01.12.2018

Pro někoho je Pýcha a předsudek zajímavým románem o lásce, pro někoho povrchním příběhem řešícím jen to, jak si sehnat manžela. Mně se na Austenové nejvíc líbí její ironie, její kritika soudobé společnosti a údělu dívek ze středních vrstev. Vyzdvihuje ženu, jejíž hlavní předností není krása (byť u Elizabeth nechybí), ale chytrost, vtipnost a charakternost. Vyzdvihuje ženu, která se vyrovnává muži a jedná s ním na stejné úrovni, nikoliv podřízeně. Odsuzuje vyhledávání partnerů na základě majetkových poměrů, výhodnosti svazku a krásy na úkor vztahu bez lásky a vzájemného respektu. Její postavy jsou více realistické, nejsou jen bouří emocí. Je to dílo, které v její době neodpovídalo romantickým ideálům, ale stalo se oblíbeným. A oblíbeným zůstává zaslouženě dodnes.

21 26.11.2018

„Zvídavý čtenáři této kroniky pohrom, pomyslel bys snad někdy, že naše jednadvacáté století začne drancováním a loupením v samotné kolébce civilizace?” (kap. 10: Knihy zničené v Iráku)

Obecné dějiny ničení knih jsou velmi obsáhlou a vyčerpávající zpovědí o zločinech i neštěstích v našich dějinách spojených s ničením knih, knihoven a dalších cenných památek od samého počátku jejich vzniku. Od ničení knih ve starověkém Řecku a Římě, zkáze Alexandrijské knihovny, přes středověké ničení kacířských knih až po moderní dějiny 20. a 21. století spojené se zločiny na knihách během světových válek, vzestupu nacismu i nadvládě komunismu, po vstup do 21. století, kde přes veškerou pokrokovost dějiny ničení knih zdaleka nekončí (válka v Iráku, teroristické útoky), a to ani s nástupem digitalizace a knih v elektronické podobě.
Kniha je velmi zajímavým a pro běžného čtenáře i podrobným vhledem do dějin knih, byť místy možná až příliš podrobným a vyčerpávajícím, ve většině však ohromujícím a pozoruhodným. Na 600 stranách se dozvíme o všech neštěstích, katastrofách i válkách úplně z jiného úhlu pohledu než z běžných historických publikací. A rozhodně to stojí za přečtení.
Pozn. Akorát z toho teď mám panickou hrůzu, že se doma stane nějaká nehoda a vyhoří nám byt s celou naší knihovnou.

3 18.11.2018

YA žánr jde úplně mimo mě a k této knize jsem se dostala jistou náhodou, hlavně kvůli jejímu ekologickému tématu (které velmi oceňuji). Naproti tomu mi ale Un Lun Dun připadá jako povedený fantaskní román (nejen) pro děti a mládež. Ač je děj místy dost předvídavý a po jazykové i obsahové stránce pro mě trochu jednoduchý a občas přitažený za vlasy (ale to je spíš asi tím, že nejsem na tento žánr příliš zvyklá), celkově se mi moc líbí hlavní myšlenka, která je bezesporu velmi originální a nápaditá, stejně jako oceňuji fantazii při vytváření postav a celkového prostředí NeLondýna, které mi svou děsivou bizarností nemálo připomnělo Neila Gaimana (a například jeho Koralinu). Ke konci, když celý příběh vygraduje do velké bitvy (která mi zas evokovala poslední bradavickou bitvu z HP), stupňuje se i napětí a sled událostí se podstatně zrychluje. Co se týče konce, tak stále úplně nevím, jestli jsem spokojená nebo mi tam něco chybělo... každopádně, přesto, že je kniha dosti objemná, se mi díky krátkým kapitolám četla rychle a v podstatě sama a byla to moc příjemná oddechovka. Taky bych moc ráda vyzdvihla krásné ilustrace, které velmi povedeně vykreslují netradiční postavy tohoto příběhu.

1 15.11.2018

Pouť krkonošská je velmi působivým dílem, ve kterém, ačkoli se jedná o prózu, nacházíme mnoho básnických prvků, které v textu podtrhují subjektivní vnímání světa a vyzdvihují lyrickou a filozofickou stránku nad samotný děj. Setkáváme se s poměrně typickým romantickým hrdinou ve formě osamělého poutníka, který je nešťastný ze ztráty svých životních představ i ze stesku nad ztracenou láskou. Jeho putování je symbolickým putováním po jeho duši, setkáváme se zde několikrát se smrtí a posmrtným životem, ať už v podobě zmrzlého motýla či kláštera s mnichy. Celý příběh je velmi ponurý a tragický, ale zároveň velmi krásný a filosoficky podnětný.

3 12.11.2018

Kniha charakterizuje základní funkce literatury, její znaky, formy, prostředky. Nahlédneme rovněž do základů versologie, textologie nebo translatologie. Je to velmi letmý přehled, což je ovšem dobře, neboť se jedná o úvod do studia literární vědy, který ani neusiluje o hlubší poznání daných badatelských okruhů, nýbrž o seznámení se s nimi a jejich hlavními činnostmi. Cílem publikace je mimo jiné zodpovězení si otázky co a k čemu je vlastně literární věda jako taková. Tato otázka je položena hned v úvodu a v doslovu se k ní opět vracíme. Za mě je to jako úvodní kniha do problematiky literární vědy velmi přístupné a zajímavé čtení neodrazující délkou ani složitostí výkladu.

1 12.11.2018

Jak se normálně vyhýbám beletrii o druhé světové válce a koncentračních táborech, kterých vycházejí stále mraky, tohle je něco úplně jiného. Jedna báseň ve vás zanechá směsici pocitů od šoku, přes zhnusení až k děsu. Právě díky tomu, že jde o básně, do těch pár řádků je vtěsnán hrozivý objem toho, co se jinak dávkuje na 300 stranách prózy. O to zajímavější na tom je pohled z dvojí perspektivy, první část knihy jsou totiž básně Osvětimské (z pohledu obětí), druhou částí jsou básně Esesácké, z kterých vás bude mrazit možná ještě víc.

„když jsem chtěl navštívit Inge
odstřelil jsem jednoho Helga bydlela dál
to jsem vždycky zabíjel dva během údajných pokusů o útěk
dávali za to dovolenou na šest dní.”

2 10.10.2018