zanetkov77 komentáře u knih

Ludvík Vaculík, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury druhé poloviny 20. století, se ve své autobiografické próze Sekyra stylizuje do role vypravěče, který se formou neuspořádaných vzpomínek vrací do kraje svého dětství, vzpomíná na svého otce, na dobu počátků „socialistické“ přeměny společnosti a na ztracené politické ideály. Prolínají se zde různé časové i prostorové roviny, vypravěč místy nechává skrze sebe promlouvat svého otce, a to bez upozornění, takže ne vždy si hned uvědomíme, kdo zrovna promlouvá (byť i otcova promluva je z velké části spíše vypravěčova představa). Způsob narace je v tomto velmi blízký modernistickému „stream of consciousness“ (osobně mi připomíná Faulknera). Kromě dobového hlediska, které je kritikou režimu nebo třeba pozorováním přeměny vesnického života a krajiny, kde se z lesů stávají fabriky a lidé si kupují suroviny, které dříve sami produkovali, je to dojemný příběh o dětství, o složitých, ale milujících vztazích v rodině a o cestě k sobě samému.
Doporučuji vydání z roku 2003 od nakladatelství Atlantis, které vydává Vaculíkovy spisy, aktuálně čítající 11 svazků, již od roku 2001.

9 20.02.2021

Krásné ilustrace a velmi důležitý, byť nedlouhý text o hledání vlastní sexuality, o ženském těle a ženské slasti. Kdyby se mi tahle kniha dostala do rukou pár let zpátky, hodně by mi pomohla. Bohužel se v tu dobu ke mně nic podobného nedostalo. Nicméně i tak, nyní, když už si jsem vědoma většiny věcí, kterými se autorka zaobírá, to bylo velmi příjemné a obohacující čtení, které mi pomohlo opětovně utišit přetrvávající pochybnosti a nejistoty. Kromě toho jsem nalezla i dostatek tipů na další zajímavé knihy, které si musím přečíst, a filmy, které si musím pustit. Nadto je obsah nádherně a láskyplně ilustrovaný a potěší vás tak, i pokud vám obsah samotný již není schopný moc nového nabídnout.
Jedinou výtkou by snad byla možná až příliš jednostranně vnímaná Nabokovova Lolita a potom z čistě formálního hlediska špatně zredigovaná bibliografie. Ale to jsou vzhledem k celku spíše detaily.

8 30.12.2020

To, co začínalo jako velmi povedená ne-západně pojatá variace na duševní chorobu, skončilo úplně jinak, vlastně si netroufám přesně říct jak. V každém případě je to impozantní souhra nigérijské (igbošské) mytologie a hledání sebe sama skrze duše usazené ve vlastním těle a jejich boji o nadvládu. Je to taky příběh o zkoumání svého nebinárního genderu, a takové téma v literatuře vidím moc ráda. Doporučuju všema jedenácti. Je to požitek literárně, jazykově, antropologicky, prostě po všech stránkách.

„Původ veškerého šílenství, všech zaslepujících případů do jednoho, lze vystopovat k branám. K oněm vyřezávaným obludnostem, jílovým a křídovým portálům, jež existují všude a nikde a všechny naráz. Otevřou se, něco se narodí zavřou se. Otevírání je snadné — zatlačení, roztažení, nádech: poprašek božskosti vypuštěný do světa. Musí se však jednat o průchod otevřený dočasně, takový, který se posléze zapečetí, brány totiž páchnou po vědění a nemohou zůstat dokořán jako povolené čelisti a svévolně propouštět. Nakonec by se zamořil lidský svět, těla si přece z druhého břehu nemají nic pamatovat. Pravidla by tu tedy byla. Tady ale mluvíme o bozích a ti na své okolí působí jako ohřátá voda, a tak pravidla měknou a vytahují se. Bohům na tom nesejde. Oni koneckonců nebudou ti, kdo to odnesou.“

3 17.12.2020

Krásné, intimní, ale i naléhavé a drásavé poetické prózy z gruzínského Tbilisi. Lidské osudy na pozadí městských sídlišť i drsné kavkazské přírody. Protagonista utíkající z rodné Moravy do východní Evropy, do ciziny, ve které ale nenalézá upěvnění a opakovaně se vrací, vzpomíná, tápe. Tyhle prózy se těžko opisují, je nutné je přečíst, prožít, promyslet. Jsou to jazykově umně zachycené lyrické fragmenty lidských příběhů, které stojí samy o sobě, ale zároveň se spojují v jeden jediný a přece univerzální příběh o lidské neukotvenosti, o hledání smyslu a domova.

9 07.11.2020

Dočteno do poloviny druhého dílu, potom už jsem vzdala snahu se s tím dál trápit. Mám ráda klasiky, mám ráda kvalitní literaturu a tohle je asi první taková knížka, která mě neoslovila. Neupírám Osudům jisté kvality, neupírám jim ani vtipnost. Ale. První díl by bohatě stačil. Nevím, jestli si od Haška ještě někdy něco přečtu, celkově mi humoristický žánr příliš nesedí.
Když si nějakým dílem nejsem jistá, většinou mně pomohou studie a kritiky, které mi nabídnou širší pohled, ale u Švejka mě nakonec nepřesvědčily ani ty. Dokážu vzhledem k době pochopit, že se jeho dílo proslavilo a dostalo se natolik do nejen kulturního povědomí, že má své vděčné publikum i dnes; ono i z toho důvodu, tj. aby se lidem líbilo, bylo v první řadě napsáno. Já si odbyla, že ho jako bohemistka mám (aspoň částečně) přečteného, ale tím s Haškem asi končím.

4 10.07.2020

Tahle knížka ve mně zanechala spoustu super dojmů. Je to žánrově těžko zařaditelný příběh, ale šmrncnutý magickým realismem, a na to já slyším. Zvlášť s tím, jak děj graduje, se tahle složka ozývá víc a víc. Konec je snový a strhující. Skvěle vykreslená atmosféra na hranicích USA a Mexika – ještě teď cítím za nehty pouštní písek. Jemná, ale jasná narážka na nejen americký materialismus, povrchnost. Filozofický přesah. Prostě radost číst.
Bonus: dvojí verze obálky, nahlédněte pod přebal.))

8 05.03.2020

„Lidé píší fikce, protože jsou tělesní, protože jsou nedokonalí. Bůh romány nepíše.“

Argentinský spisovatel Ernesto Sabato sestavil krátké fragmenty, ve kterých se zabývá zajímavými otázkami a úvahami, souvisejícími především s literaturou, a to argentinskou i jinou, románem, spisovatelem a jeho postavami, fikční realitou, literárními přístupy i filozofickými úvahami. Soustředí se vpravdě hlavně na román, jeho proměnlivost a nemožnost přesné definice, jeho pojetí pravdivosti a proměny jeho vnímání. Pokud rádi rozjímáte nad literaturou trochu metafyzicky, určitě tu, tak jako já, najdete spoustu myšlenek a materiálu k přemýšlení. A taky se třeba začnete více zajímat o argentinskou literaturu, pokud jste tak ještě neučinili.

3 30.01.2020

„Dny se ztrácej jako ponožky v pračce. Všechno se děje a nic se neděje a je to vyčerpávající.”

Ada se nedá hodnotit, Ada se dá jen prožívat. Tohle je tak silný a tak osobní, a přitom není tak těžký se v tom aspoň částečně najít. Je obdivuhodný, že se do pár desítek stran dá vmáčknout něco tak hutnýho a silnýho. Je to naléhavý a (bez)nadějný, poetický bez poetismů. A hlavně syrově skutečný (občas až na uříznutí hlavy). Je to skvělý.

„Píšu Adě, že ji miluju, a myslím tím vesla k lodi, most přes řeku, myslím tím podanou ruku, studnu na poušti, iglů za polárním kruhem, myslím tím chatrč v lese, talíř s jídlem, deštník, když prší, myslím tím moře a teplo a sushi a všechno pěkný, všechno, co má Ada ráda. Ale Ada čte moje miluju tě jako provazy, jako pouta a kámen přivázanej k noze, čte to jako vězení a já s tím nemůžu nic dělat [...]“

8 22.10.2019

Jste lingvista a zajímají vás umělecké jazyky? Nebo jste nadšení fanoušci popkultury a chcete se dozvědět víc o jazycích ze Star Treku, Her o trůny, Tin Tina, Středozemě nebo dokonce Pingu? Anebo obojí? Stopařův průvodce po galaxii jazyků je k tomu skvělou příležitostí. Celá kniha je psána velmi přívětivě pro kohokoli, takže i pokud o lingvistice zrovna moc nevíte, tak nebudete nijak tápat, autor hned na začátku jednoduše vysvětlí základní termíny jako co to je konlang, artlang nebo rozdíl mezi apriorními a aposteriorními jazyky. Následně, po krátkém historickém ohlédnutí se za prvními konlangy, se pouští do širokého spektra jazyků od fantasy, přes sci-fi až po dystopie, a to jak z literárního, tak z filmového a seriálového prostředí. Vzhledem k tomu, že rozpětí jazyků je opravdu široké, nevěnuje se žádnému opravdu do hloubky, spíše jde o základní charakteristiku a popis toho, jak daný jazyk vlastně vznikl, jak se ujal a dál rozvíjel. Pokud vás některý jazyk zaujme, můžete si vyhledat víc, třeba s pomocí literatury, na kterou mnohdy odkazuje. Mně knížka, kromě spousty zajímavých informací, přinesla i pár tipů na nové knihy, nutkání napravit své popkulturní resty a podívat se konečně na některé filmy a seriály, a v neposlední řadě učit se jazyky, kterými se sice domluvíte tak na Comic Conu a v životopise nikoho nepřesvědčí, ale zase kolik lidí kolem vás umí klingonsky?

7 21.09.2019

Otevřme spolu jedno další společenské stigma — tzv. sexuální „úchylky“. Tenhle komiks může na první pohled působit jako jednoduchá lesbická romance, okořeněná trochou lehčího BDSM. Ale není to úplně tak. Bude se vám nejspíš líbit, i když zrovna zastánci BDSM nejste, protože v tomhle zůstává jen velmi málo explicitní a vůbec nepůsobí vulgárně. Hlavní věc, která se mi na něm líbí, je ta, že za tou na pohled jednoduchou erotickou romancí se skrývá docela slušně propracovaná psychologie postav s náhledem do myšlenek a pocitů protagonistek. Zároveň se autor snaží odstranit některé mylné představy, třeba že lidé, co mají rádi BDSM, mají nějaké trauma z dětství a tak teď potřebují někoho ovládat/někomu se podřizovat. Jde mnohem hloub než jen k sexu, ukazuje, že BDSM je především o důvěře, bezpečnosti a zodpovědnosti, že zdaleka nejde jen o zábavu. V neposlední řadě ilustruje na životech hlavních hrdinek to, jak jsou sexuální odlišnosti od většinově chápané „normy“ stigmatizovány a zavrhovány, takže mnohdy nutí jedince, aby tuto svou identitu skrýval. Tohle dílko mě vážně moc překvapilo (očekávala jsem opravdu jen tu erotickou romanci) a rozhodně ho doporučuju všema deseti (nejen) pro rozšíření obzorů.

10 18.09.2019

Bohumil Hrabal tímhle dílkem složil poctu svému kamarádu, grafikovi Vladimíru Boudníkovi, se kterým, ještě společně s Egonem Bondym, strávil spoustu krásných, zdánlivě možná obyčejných, momentů, o kterých se na těchto stranách rozepisuje. Bylo to opravdu něžné a nesmírně mile vtipné. Představa, jak si Vladimír s Bohumilem staví zeď místo dveří ve svých průchozích pokojích a Egon běhá z pokoje do pokoje a sleduje, jak cihly rostou... Bylo to někdy až absurdní, ale tak milé, že jsem z té knížky zůstala úplně rozněžněná. Bylo to fakt skvělý, kurva fix!

„Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici, jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní knihovny...“

Po delší době jsem sáhla po knize, která tak úplně nezapadá do mých obvyklých žánrů – po (psycho)thrilleru. Musím však říct, že Fowles si vskutku zaručil moji pozornost od první stránky. Zajímavá psychologická sonda do přemýšlení muže – sběratele motýlů, který uvězní dívku, do které je zamilovaný, ale přestože ji drží zavřenou, bere ji jako svého hosta, chce se na ní pouze dívat, promluvit s ní, to je vše, poskytne jí všechno, co chce, kromě toho jediného, co od něj požaduje ona – svobodu. Tím se odkrývá zajímavý pohled na vztah těchto dvou osob a na věznění, ve kterém se od vás ale vlastně očekává vděčnost, protože dostanete vše, co chcete, nikdo vás nezneužívá... a přitom by mohl! Protože jste mu vydaní na milost a nemilost. Kniha je psána z vícero pohledů, čímž poskytne kvalitní vhled do prožívání této situace z pohledu obou protagonistů. Příběh mě stále držel v napětí, co bude dál, takže jsem knihu zhltla během dvou-tří dnů a těším se, až si od autora přečtu něco dalšího.

5 10.09.2019

Romány tří mágů jsou prodchnuty dekadencí až do morku kostí. Všechny příběhy protíná několik leitmotivů, které činí všechny příběhy něčím společné, a přitom každý z nich zůstává originální. Obětní, nešťastná láska mladého, neobyčejně krásného hocha ke staršímu, okouzlujícímu muži-mágovi, odpor k ženám a k soudobé společnosti, útěk do dob minulých, s čímž souvisí fascinace magičnem a alchymií, život spíše v představách a fantasii, než v obyčejném, přízemním a povrchním životě, jaký ho dekadenti vidí. To vše na vlnách úžasně tajemné, záhadné, místy až hrůzné atmosféry, brilantního popisu prostředí i postav... a vůbec popis celkově Karáskovi opravdu jde. V celé knize je nespočet krásných myšlenek a popsaných situací, vytříbená gradace děje a způsob autorova vyjadřování je opravdu efektní. Jsem okouzlena a moje dekadentní část duše byla tímto kouskem vrní blahem.

Co je zlé, je vydání, které je sice krásně graficky zpracované, ale ruka korektorova jím zjevně neprošla. Nechci to promítat do hodnocení knihy, ale rozhodně je to nepřehlédnutelné vzhledem k množství chyb a zjevných překlepů.

1 28.08.2019

Dechberoucí a děsivé. Dva hlavní pocity, které ve mně po přečtení a prohlédnutí téhle knihy rezonují. A stejné pocity, možná ještě intenzivnější, vyvolává stejnojmenný seriál. V přehledném rozdělení kapitol na základní ekosystémy se dozvíte základní ekologické a klimatické problémy 21. století. Dozvíte se o vymírání tisíců živočišných a rostlinných druhů, o znečišťování vod, mizení pralesů i tání ledovců. Je snad nevyhnutelné, aby si čtenář po tomhle uvědomil, jak velkou škodu jsme napáchali my, jako lidstvo. Že téměř všechny ekologické katastrofy má na svědomí lidská bezohlednost a sobeckost. Nadměrný rybolov, pesticidy, plýtvání zdroji, lov ohrožených zvířat, oceány plné odpadků, kácení a vypalování lesů a deštných pralesů... Je nutné si uvědomit, že takhle to už dlouho dál nepůjde a po tom, co zničíme všechno kolem, nezvratně vyhubíme i sami sebe.
Na druhou stranu není celá publikace jenom výčtem katastrof, v každé kapitole se autor věnuje i vyzdvižení toho, co se nám daří zase napravit, jak se snažíme obnovovat půdu a vytváříme chráněné rezervace, díky kterým se opětovně navyšuje populace ohrožených druhů zvířat.
Je to zatím ale pořád jen kapka v oceánu toho, co všechno musíme změnit, abychom naši planetu opravdu udrželi zdravou a prosperující. V první řadě se ji musíme naučit zase milovat, abychom se o ni mohli starat, nehledět jenom na svoje zájmy a zvrátit tak to, do čeho se pomalu řítíme. Stihneme to?

9 27.08.2019

Díky Barronovi a postavě Izajáše jsem se asi poprvé setkala s tímto žánrem literatury, který obvykle nevyhledávám. Musím ale říct, že netrvalo dlouho a byla jsem vtáhnutá do děje. Postupně jsem si k nezničitelnému Izajášovi vytvářela zvláštní vztah plný sympatií, Barron ho bravurně vykreslil jako mafiána, co dokáže pozabíjet kopu lidí, ale zároveň drží ochrannou ruku nad nevinnými a bezbrannými, ať už lidmi nebo zvířaty. Mytologické prvky celé to mafiánské počtení příjemně ozvláštnily, no a mně teď nezbývá než se těšit na další jeho příhody.

5 09.08.2019

„Byl to kluk z vesnice a věděl své. Myslel, že kraj světa je jen den cesty odtud, tam, kde se obloha, jež rodí mraky, na obzoru dotýká země. Myslel, že až tam dojde, najde hlubokou jámu, do které se zadívá a spatří všechna tajemství světa.“

Náhodně nalezený skvost. Foulds dechberoucně vmíchává básnický jazyk do prózy, která tím ale neztrácí na čtivosti nebo na ději. Propojuje historická fakta s vlastní fantazií a rozmazává hranice mezi duševní střízlivostí a šílenstvím. Líbí se mi pojetí kapitol jako ročních dob, ve kterých skvěle pracuje s popisem přírody. Autor vystihuje některé znaky tehdejší raně viktoriánské Anglie, například na začínajícím velkém přesunu anglické literatury od poezie k románu; a to především na odmítaném vesnickém, pozdně-romantickém básníkovi Johnu Clareovi, té doby chovancem ústavu, kde se celý příběh odehrává; nebo na viktoriánském poetovi Alfredu Tennysonovi, který sem dovezl svého bratra a sám ještě sklízí ostré hodnocení kritiků, protože jeho doba slávy má teprve přijít. Nejvíc mě na tom baví – možná je to jen tím, že obvykle nečtu historické romány současných autorů – ten způsob psaní, ze kterého jsem měla pocit, že čtu prózu, která snad nemohla vzniknout příliš dlouho po tom, co se vše událo, že čtu autora maximálně raného 20. století a vůbec ne prózu poprvé publikovanou až v roce 2009.

„Jak sám víte, vkus publika se přesunul k praktickým příručkám a k románům. Ale poezie přežije. Civilizace se bez poezie nikdy neobešla. Nebude přinášet zisky, ale přežije.“

7 06.08.2019

Jak se věda mýlila v ženách? Proč bychom neměli k vědeckým výsledkům vždy přistupovat jako k něčemu nutně objektivnímu a neomylnému? A. Saini ukazuje na základě mnoha výzkumů, že vnímat ženu jako „biologicky podřadnou“ není správné, že žena není nutně od přírody slabší, emotivnější nebo cudnější než muž. Ukazuje nové pohledy na věci, které byly dlouho vnímány příliš jednostranně, klade proti sobě vzájemně si konkurující výsledky výzkumů a snaží se přijít na pravou podstatu historického vnímání vrozené podřadnosti žen a nabídnout jiná řešení. Knížka je napsána populárně naučnou formou, porozumět jí tedy může každý, je čtivá, zajímavá a poskytne vám nové úhly pohledu a taky nové argumenty, pokud budete chtít někoho přesvědčovat, že ženy opravdu nejsou od přírody podřadné.

9 11.07.2019

Tohle je neskutečné. Neskutečně nádherné, dojímavé, ač často taky smutné a znepokojivé. Ke čtení jsem se chtěla i nechtěla vracet, každý jeden příběh mě hluboko zasáhl a dojal. Tanovy úžasné poetické příběhy spojující lidská a společenská témata s fantaskním, až snovým světem. Příběhy o (ne)soužití lidí a zvířat v městském prostoru. A ty úžasné surrealistické ilustrace dokonale podtrhly atmosféru jednotlivých příběhů. Myslím, že tuhle knihu můžete číst dvakrát, desetkrát nebo padesátkrát, a pokaždé tam naleznete něco nového k zamyšlení.

5 01.07.2019

Moje první setkání s autorkou, kterou jsem vlastně vůbec neznala. Vyprávění je takovým dystopicko-mytologickým sci-fi. Na jiné planetě, ovládané takzvaným Korporátním státem, jehož praktiky připomínají takový mix 1984 a Brave New World, lingvistka-historička pátrá po minulosti tohoto národa, objevuje jeho starý jazyk a knihy, jež jsou dávno zakázané. V malých vesnicích a divoké přírodě stále zůstávají stopy dřívější civilizace, kterou novodobý stát (ne)úspěšně potlačuje. Celá kniha je prodchnuta tajemnem a filozofií, dávnými příběhy a vyprávěním, kterým se zachovává lidská historie, věděním skrytým a tajně předávaným. Dýchne na vás magickou atmosférou a odnese do světa mimo novodobou civilizaci, jejíž klid a zvyky jsou ale právě touto civilizací neustále narušovány, takže jste ve stále konfrontaci s magií, historií a nepřátelskou realitou světa výrobců-spotřebitelů.

7 01.07.2019

„proč je život takový
a ne jiný
proč já vidím svět
a ne někdo jiný
proč moje hlava bolí
myšlenkami
přemýšlel jsem proč vidím před očima
věci takové
a ne jiné”

Silné, hodně silné. Současná česká próza je něco, do čeho se příliš nepouštím, ale jsem moc ráda, že jsem udělala výjimku a vybrala si zrovna Svatou hlavu. Za mě je tohle brilantní počin, nesmírně silný a deprimující, ale úchvatný, a zároveň často také ironický a humorný. Život chlapce ze sociálně slabé rodiny, směs jeho zážitků, myšlenek a fantazie; někdy ani nevíte, co je co.
Neskutečná typografie – chápu, že pro někoho možná velké mínus, ale mně stačilo pár stránek, abych si zvykla, a později jsem čím dál intenzivněji vnímala, jak je ten způsob psaní – téměř úplná absence interpunkce, různě velké písmo apod. – v harmonii s obsahem, jak tahle technika 'proudu vědomí' dotváří atmosféru textu.
Vážně skvělý literární počin.

„ M y š l e n k á m n i k d o n e z a b r á n í ”

6 28.06.2019