ZajDa37 komentáře u knih

Hrabě Dracula...jak já jsem mu fandil. Ano, doopravdy jsem mu fandil a v duchu si přál, ať už konečně skoncuje s celou skupinou okolo Van Helsinga. Neříkám, že bych je přímo neměl rád, jenom mi přibližně od poloviny knihy začali lézt docela dost na nervy, tím jak byli ctnostní a věřící a ušlechtilí a milující a tak dále. To alespoň Dracula se i přes to, že byl upír, choval víc jako normální člověk.
Ale jinak, tahle kniha už dnes, v době kdy je člověk už otupen televizním a filmovým násilím a strašením, nemůže být považována za horor jako dřív. To ovšem neznamená, že by nějak došlo ke ztrátě její kvality, to vůbec ne. Jenom se tak posunuly meze toho, co je pro nás strašidelné, že dnes už je Dracula pro nás více než děsivým příběhem spíš dobrodružnou knihou. Ale velice dobrou dobrodružnou knihou.
Možná to teď vypadá, jako že si protiřečím, když řeknu, že hlavní postavy byly až moc nekriticky zobrazené, a zároveň to je dobře napsaná kniha. Jenže to si neodporuje. Tři mušketýři jsou přece také až příliš jednoznačně kladní hrdinové, a přitom nám to nebrání říct, že to je výborná kniha.

5 08.05.2018

Řeklo by se, co nám může dát kniha z 15. století, když je to tak strašně dlouhá doba. Villon vám ukáže, že se lidé ani za tu dobu nezměnili. Pořád stejně miluji, pořád stejně trpí kvůli lásce, pořád jsou stejně lakomí a pořád si na tuhle lakotu stěžují.
Villonova kniha je vlastně oslavou toho, aby si člověk užil, pobavil se, napil se a se vším, co k tomu patří. Celé je to navíc zabaleno do ostrých, někdy peprných a někdy až moc ironických veršů, které tu myšlenku příjemně dokreslují.
Ale i přes tuhle adoraci zábavy a veselí jako přes masku probleskují trpké úvahy o tom, že člověk je pouze smrtelný, že stejně na všechny čeká smrt, i když byl jakkoliv bohatý nebo mocný. Tak proč si tváří v tvář téhle smrtelnosti ten život nevychutnat?
To praví Villon a já s gustem na jeho elán a lehkost v životě připíjím.

3 06.03.2018

Objevují se tu názory, že tohle dílo je už přežité, zastaralé a k nepřečtení. Nesouhlasím. Ano, jsou v něm sice rady, nad kterými se dnes člověk snad jen pousměje nebo nebude věřit, že to někdo myslel vážně, jsou zde i pasáže, které se někomu mohou zdát jako by je psal generátor náhodných slov. Jenže všechno vyrovnává ten jazyk, to jak si Ovidius hraje se slovy, vymýšlí nejrůznější básnické obraty, aby popsal třeba i úplně běžnou věc.
Kdyby už pro nic jiného, kdyby ne pro svůj obsah, kdyby ne pro historickou hodnotu, tak pro to, jak je to napsané, si to zaslouží přežít.
Když jsem četl známým nějaké úryvky, dívali se na mě s podivem, jak něco takového můžu číst. Je pochopitelné, že dnes, když je svět zavalen takovou spoustou různých motivujících knih o tom, jak uspět ve vztazích nebo třeba v byznyse, se může lidem zdát tohle dílo staré a nepotřebné. Co na tom, že podle některých rad se hodí chovat i dnes. To, aby se muž choval slušně, pečoval o sebe a zušlechťoval ducha, by měl být základ pro každého.
Tohle dílo si vůbec nezaslouží zapomenout. Byla by to ohromná škoda.

3 06.12.2017

Asi bych úplně nesouhlasil s vystihnutím knihy v anotaci, jako ty nejstrašidelnější příběhy, co kdy byly napsána. Ano, Pískoun a Dědičné sídlo (zčásti i Pustý dům) jsou esencí naprosté temné energie, které jsou s výjimkou Poea a Lovecrafta ve světové literatuře ojedinělé. Jenomže ten zbytek potácející se mezi romantikou, náboženskou tématikou, psychologickým příběhem a podivným moralizováním, byl podivný. Navíc mi trvalo přečíst knihu skoro dva měsíce, což je neobvykle dlouhá doba, na to že je to kniha poměrně krátká.
Zkrátka některé části jsou geniální, některé průměrné a z celku si stejně zapamatujete pouze Pískouna (já ještě Dědičné sídlo a Kamenné srdce).

2 20.11.2017

Germinie Lacerteuxová, román o životě služky v devatenáctém století, při jehož četbě jsem si uvědomil, že by vlastně postačilo změnit jen některé podrobnosti, jako občasné projetí fiakru nebo hrozba vyhození ze školy za prohlížení nemravných časopisů, a celý příběh by se mohl odehrávat v dnešní době.
Germinie Lacerteuxová, to, co cítí, čím trpí, co jí trápí, je v myslích lidí trvalé a věčné. Lidé stále milují, stále žárlí, stále mají výčitky svědomí...
Germinie Lacerteuxová, celý smutek a neštěstí jejího života pochází z absence Lásky. Lásky, které by se Germinie celá obětovala, ovšem to samé na oplátku vyžaduje ona. Dává vše a požaduje vše. Chce milovat celým svým srdcem a zároveň celá zaplnit srdce milovaného. Taková láska je ovšem nemožná. Vždyť ani slečna de Varandeuil nemá v srdci jen ji, ani Jupillon jí nikdy nemiloval, ani s Gautruchem nezažila absolutní oddanost jednoho druhému.
Germinie Lacerteuxová, ubohá služka, snící naivní sen o lásce, Germinie Lacerteuxová, žena, která zároveň miluje a nenávidí, Germinie Lacerteuxová, no nezní to jméno v uších nádherně? A přitom zároveň trhaně smutně.

1 26.09.2017

Mefisto žije. Höfgenové stále žijí. Je nesmyslem namlouvat si, že ctižádostiví lidé schopní zahodit svoje názory, přesvědčení a ten kus lepšího já v sobě za trochu slávy a úspěchu vymřeli. Jenom čekají na vhodné okolnosti. Je však otázkou každého z nás, jestli sobě natolik věří, že by dokázal říct, že i ve chvílích, kdy se jedná o jeho život, by se dokázal zapřít a podvolit se.
Höfgen vlastně hraje pořád, celý jeho život je póza, kterou mění jen podle toho, jaké je před ním publikum. Otto Ulrichsovi říká to, co chce, aby on slyšel, Lottě Lindenthalové říká, co chce, aby slyšela, Göringovi říká, to co chce slyšet. Mění masku dle toho, v jaké pozici se nachází. Ano, samozřejmě že má svědomí, že má výčitky svědomí, ty se však dají zahnat, jsou přece příjemnější věci, je i tolik dobrých skutků, kterými se dají uklidnit. Pomoc zavřenému komunistickému příteli, zaměstnání žida jako sekretáře. Höfgen je člověk, který se naprosto ztotožnil se svým povoláním, že neví, kdo vlastně je, o co se snaží, jestli má nějaké lepší já, které vůbec měl. Miloval? Je schopen milovat? Nenamlouvá si nakonec něco sám sobě stejně jako všem ostatním? A dává se do služeb bestie, která požere všechno dobré, všechno lepší, všechno čisté, zardousí, uškrtí, požere a zadupe. A nad tím se směje ďábelská maska Mefista.
Nedá se nedat pět hvězd. Úplně na to stačí šestá a sedmá kapitola.

3 25.08.2017

Tato kniha mne seznámila s jednou z nejlepších postav ze všech knih, které jsem kdy četl, doktorem Schauberkem, ale i jednou z postav, která mi nejvíce lezla na nervy, Fortim. Jak já jsem v duchu tleskal Schauberkovu pesimismu a skepsi, když nemilosrdně rozmetával ty sny, že venku už se všechno bouří, že celý svět se míří rozbít staré Rakousko a osvobodit národy v něm žijící.
Ovšem zpět k příběhu. Uznávám, že bylo trochu těžší, než jsem si zvykl na archaičnost jazyka, kterým Sabina píše, ale postupně mi to ani nepřišlo. Myslím si však, že téma, tak jak ho Sabina pojal, je hrubě nevyužité. Pokud si chcete přečíst něco o realitě v rakouských věznicích, tak vám tato kniha sice může sloužit jako doplňkový pramen člověka, který to skutečně zažil, jenže zas tak moc se o vězení té doby nedozvíte. Jde o spíše takovou českou vězeňskou variaci na Dekameron, kde si několik lidí uvězněných za politickou aktivitu krátí čas vyprávěním příběhů, povídáním si o útěku a sněním o amnestii. Ačkoliv se můžeme ptát, zda právě v ukázce téhle monotematičnosti nechtěl Sabina předvést realitu vězení v celé jeho kráse: v naprosté a všeobjímající nudě, v pohřbení zaživa.

2 23.07.2017

Nedělám to rád, ale nevyhnu se tomu, musím srovnávat, a to s dílem ze stejného období od podobného autora, Smrtí obchodního cestujícího, které jsem četl předtím. A Kočka z tohoto srovnání vychází jako vítěz.
Ani nevím proč, ale v té knize je něco, co mne uchvátilo. Snad ta hutnost atmosféry, tíživost dopadajícího stínu smrti, přesné a trefné glosy o životě, dialogy mrazivé jako ostrá čepel, prostě "něco", co tomuhle dílu dává jedinečnou příchuť.
A přitom ani ten konec nezavání moc velkým happy endem. (Spoilery!) Taťka skutečně umře na rakovinu, Brick se s největší pravděpodobností z alkoholismu nedostane, Maggie bude stále kočkou na rozpálené plechové střeše, navíc zřejmě s kotětem, které přivede do světa kruté samoty, honby za ziskem a neschopnosti si cokoliv říct. Do světa, kde se i takový pevný bod jako rodina hroutí.
Drama Kočka na rozpálené plechové střeše je jižansky pálivé, řeže bez milosti do našich nejskrytějších citů a za to si zaslouží pět hvězd.

4 09.07.2017

Je zvláštní číst knihu od autora, o kterém si v jeho životopise přečtete, že byl proti přehnanému kapitalismu a americkému snu a byl spíše levicový, když jste sám silně pravicový člověk, thatcherovec.
Já jsem ovšem v té knize nenašel kritiku amerického snu, ale něco úplně jiného. Život Willyho Lomana sestávající z jedné iluze o tom, že největší hodnotou je oblíbenost, že když jste oblíbený u ostatních, jste prostě úspěšný.
Willy je však postupně konfrontován s touto neodbytnou realitou, avšak nechce si ji přiznat, a tak utíká do minulosti, kde ty hodnoty byly, kde se mohl stát každý úspěšným, tak jako jeho bratr Ben.
Žádná z postav není kladná, Willy, který je uvězněn v minulosti, Linda, která je jata soucitem a přiživuje ve Willym jeho iluze, Biff, který stále neví, co dělat, i když ví, že z něj nikdy nic nebude, Happy, který má svou ctižádost v získání každého dívčího klínu.
Samotný konec později vzbuzuje spoustu otázek. Kdo má vlastně pravdu, Willy nebo Biff? Je lepší snažit se něčeho dosáhnout nebo je úspěch jen planá iluze a člověk se o něj nemá pokoušet a raději žít v souladu s přírodou? Je lepší raději všechno vzdát a živit se svobodně jako tesař či jít do džungle a vyjít jako milionář. Zdálo by se, že to jak skončil Willy nám dává jasnou odpověď, jenže neřekl snad Happy, že bude pokračovat v jeho díle? Je tedy lepší kapitulovat nebo se ještě probíjet? A když probíjet, jsou tu ještě nějaké hodnoty, na které se dá spoléhat? Nebo platí jen to, co se dá zpeněžit? A bylo to v minulosti lepší nebo si to Willy taky jen nalhával?
Celá hra je vlastně hrou iluzí. Ty se nejnázorněji bortí ve chvíli, kdy Biff načapá Willyho s milenkou. Biff je díky tomu částečně apatický vůči snům o bohatství a úspěchu narozdíl od Happyho a Willyho.
Jaký význam tedy mají v našem životě iluze?

2 02.07.2017

(SPOILER) Prosper Merimee a jeho Carmen je typickou ukázkou díla, jehož sláva mnohonásobně převýšila jméno autorovo. Nutno dodat, že u Carmen se na tom velkou měrou přispěla i Bizetova opera.
Už, už, jsem chtěl napsat, že Colomba je mnohem lepší než zpopularizovaná Carmen, kdyby to ovšem nezazdil ten příšerný a (spoiler) přeslazený konec (pokud ovšem nepočítáme závěrečný ironický rozhovor mezi Colombou a Barricinim), takže přeci jenom z téhle knihy vychází jako vítězka Carmen.
Carmen, zkuste si to jméno procedit pomalu mezi rty, nezní to nádherně. Carmen, fascinující postava světové literatury, ženský ďábel, romská femme fatale, osudová přitažlivost. Má s Colombou hodně společného, i když se to nezdá. Obě dvě jsou schopny obětovat se pro hodnoty jako svoboda, čest. I za cenu života.
Dlouho jsem se rozhodoval, jestli dát tři nebo čtyři hvězdy. Kdyby tam byla samotná Colomba, dal bych tři, jelikož jsem si však tu knihu přečetl hlavně kvůli Carmen a Colomba byl takový doplněk, budu milosrdný.

1 23.06.2017

Kniha, která je stejně tíživá jako doba, ve které se odehrává. Člověk nemůže na konci nefandit Kateřině Horovitzové, když (pozor spoiler) se rozhodne pomstít se. Za rodiče, skupinu obchodníků, krejčího, za ohně vycházející z komínů krematorií, za popel, který bude navždy na povrchu země, ve všech lidech.
Ano, mohlo by se říci, Kateřina Horovitzová není o nic lepší než nacisté, taky vraždila. Jenže si musíme všimnout, že Kateřina nezabíjela lidi, ale bojovala proti bestiím, bezcitným bestiím. Někomu, kdo si jako kočka s myší hraje s lidskou nadějí, vírou a sny. A Kateřinu hájím i přesto, že jinak opovrhuji trestem smrti, vrahy, kteří se hají vznešenými myšlenkami.
Celou knihou se navíc táhne motiv toho, jestli je vůbec někde místo pro klidný život. Jestli už je celý svět táborem s ohni, kouřem, plynem a obviňujícím popelem.

5 11.06.2017

Ten, kdo si tuhle knihu koupí kvůli jakékoli bulvárnosti nebo senzacechtivosti dozvědět se malé skandály a zajímavosti z Bílého domu, tak bude zklamán. Tato kniha totiž není až tak moc o tom, jaké bylo sloužit v Bílém domě, ale jaké hodnoty si z toho člověk odnesl. Sám se považuji za konzervativce a v politickém spektru tíhnu k pravici, takže jsou mi autorčiny názory blízké.
Ano, nové hodnoty, čisté a nezištné myšlení může skutečně vzniknout pouze u mladé, zatím nezkažené generace, které se dá jistý mravní kodex, etika. Ovšem ten se musí zapsat do srdcí, ne se učit nazpamět.
Doufám, že Eliška Hašková Coolidge má ve své optimistické předpovědi pravdu, ačkoliv já jsem spíše skeptik.
Je pozoruhodné číst, že ještě v polovině minulého století existovaly někde velké večírky a oslavy jakoby starých šlechticů, ovšem také že ti v sobě měli velkou dávku patriotismu a odpovědnosti pro stát. Škoda, že se to dnes vytrácí.
Ovšem hvězdu musím strhnout za popisování a jmenování tolika lidí s kterými se potkala a kterým je vděčná nebo kteří ji ovlivnili. Jinak ovšem první část knihy skvělá kvůli zajímavému vhledu do situace v USA v šedesátých a sedmdesátých letech a druhá zajímavá, kvůli úvaze nad tím, jak najít cestu ze současné situace a k jakým hodnotám se upnout.

02.06.2017

Katyně je ... eh ... zvláštní kniha. Morbidní, obscénní, faktografická, ovšem s úžasnou nadsázkou, groteskou a černým humorem. Lízinka Tachecí je alegorií nemyslící a slepé mládeže, otupěná, flegmatická, které je jedno, co dělá, i když je to zrovna učení se o popravách. Stát v roli vraha je navíc jedna z nejpodivnějších myšlenek, kterou člověk vymyslel a v myšlence školy popravčích je dovedena ad absurdum. A nikomu to nevadí, ani naivní Lízince, náruživé Lucii Tachecí, ani doktoru filologie, který se nechá uplatit za knihu, ani citlivému básníkovi Richardovi. Nikomu nepřijde představa školy, kde se vraždí, zvrácená. Ale co těmto lidem přijde zvláštní je, že žena bude katem. Proč jim nepřijde zvláštní popravnictví samo o sobě?
Za tohle, naivní Lízinku jako symbol všech tupých mas a geniální linku s vojenskou kariérou docenta Šimsy dávám 5*.

5 22.05.2017

Při čtení knihy byl můj život zahalen břemenem tíže, po dočtení mne obklopila nesnesitelná lehkost. Lze najít lepší důkaz Kunderova mistrovství?

Celým románem se promítají úvahy nad lehkostí a tíží, duší a tělem, láskou a kýčem. Jak můžeme vědět, že je naše rozhodnutí správné, jestliže ho nemáme s čím srovnat? A co kdyby se naše rozhodnutí donekonečna opakovalo? Nebude pak naše žití pod neskutečnou tíhou? Takže pokud se nebude opakovat, je náš život nesnesitelně lehký?
Ovšem nechci ve svém komentáři sklouznout ke kýči, k druhé slze, a proto se loučím. Es muss sein.

2 05.05.2017

Po dočtení knihy jsem zjistil, že pro mne existují dva L. Cohenové. Ten první, jemný, sametový hlas, který promlouvá z citlivých písní a melodií a druhý, neučesaný, přisprostlý, libující si v podivných hrách s postavami a časem, ale i přesto stejně poetický jako ten první.
Prolínání časových os současného Montrealu a Kanady spolu s životem svaté indiánky Kateřiny Tekakwithy je samo o sobě zajímavou sondou o vztahu a vývoji dědictví kanadské historie a společnosti. Cohen v postavě F. trousí jedno filozofické prohlášení za druhým a já nevím, jestli se mám smát nebo plakat.
Pokud vás napadá o čem to vlastně je, sám Leonard Cohen vám v jiné knize nabízí odpověď: "psal jsem tu knihu pod rozžhaveným sluncem. Myslím, že je to více sluneční úpal než kniha."
Myslím, že je velmi trefné označit tento román jako postmodernu, proto radím těm, co se těžko orientují v různých časech, co nemají rádi knihy bez děje, popisování sexuálního života postav, dlouhé rozmluvy o tom, jak by měl člověk brát život, experimentální pasáže plné nelogických spojení nebo lásku osob rozdělených mezi sebou třemi staletími, tak to nečtěte. jestli to je jinak, Cohen se vám bude velmi zamlouvat.

3 14.04.2017

Žena, jako byla Margaret Thatcherová, nám v dnešní době zoufale chybí. Žena s jasnou vizí, pevnými názory, a s neotřesitelnou pozicí svobody jedince na prvním místě. V celé té knize píše obšírně. Rekapituluje události studené války, i když osobně si myslím, že úloha Ronalda Reagana, tak jak ji nám ji popsala, je trochu nadsazená. Ačkoliv, Margaret Thatcherová má na to právo. Koneckonců to je jedna z těch osobnostní, která rozbila komunismus ve východní Evropě. Tomu se věnuje i v dalších kapitolách, kdy do protikladu staví Ameriku, jakožto jedinou záruku svobod pramenící z tradice anglického a britského práva občanů, a Rusko, jehož historie byla zdeformována diktaturou nejdříve absolutistickou a poté bolševickou.
Thatcherová podává detailní vhled i do politiky evropské a varuje před přílišnou federalizační tendencí Evropské unie a některých jiných mezinárodních organizací. Velkou důvěru však vkládá do asijských ekonomik, jako Japonsko, Singapur, Hongkong. Celou knihou se vine jedno základní poselství lidské svobody, demokracie a vlády zákona. A hlavně kapitalismu. Tomu totiž Thatcherová přisuzuje hlavní úlohu při tvoření demokracie a já souhlasně přikyvuji. Nenazval bych to tak úplně politickou biblí, spíše biblí konzervatizmu.

1 20.03.2017

Jih USA byl ve třicátých letech zajímavé místo. Místo, kde jste se mohli tvářit jako ctnostní a bohabojní občané starající se například o kulturní vzdělání domorodých národů a na druhé straně zametat pod koberec všechno, co by souviselo s tím, uznat černochy jako sobě rovné. Místo, kde jste mohli na jedné straně hluboce odsuzovat Hitlerovo zacházení s židy a na straně druhé volat po větší přísnosti v jednání s černochy.
A v tomto místě vyrůstají dvě nevinné děti, Jem a Čipera s kamarádem Dillem. Velkou část knihy zabírá popis jejich dobrodružství, takže se vám může chvílemi zdát, že čtete Toma Sawyera. Ale pod tou zdánlivou slupkou se skrývají temné předsudky a nesnášenlivost, která se plnou silou projeví při procesu s Tomem Robinsonem.
Na předsudky se tu nedívá jako na něco zvláštního, ale jako na normální součást lidského života. A tak je smutné, když i po promyšleném Atikově projevu porota Toma odsoudí. Je to smutné, i když se radili dvě hodiny. A tak se člověku někdy opravdu nechce ven. Jako Arthurovi.
Je to zajímavý příběh, kde tak nejde předně o nenávist a rasismus, ale spíše o pohled na širokou společnost jihu v třicátých letech, kde je ovšem i ta nesnášenlivost zakořeněna jako hnusná plíseň.

"Tentokrát nebojujeme s Yankeei, bojujeme se svými přáteli. Ale pamatuj si, i kdyby šlo sebevíc do tuhého, budou to přesto naše přátelé a tohle bude pořád náš domov."

"Sojek si postřílej, kolik chceš, když je trefíš, ale pamatuj, že je hřích zabít drozda mnohohláska."

"Jediná věc, která se neřídí pravidlem většiny, je lidské svědomí."

"...ale za jistých okolností a vždy, když se okolnosti vymykají z jeho moci, člověk musí lhát."

"Ať je to jak chce, dav vždycky sestává z lidí."

"...tlupu zdivočelých zvířat lze zarazit, z toho prostého důvodu, že v nich zůstala lidskost."

"...ale tady u nás platí, že jakmile máš kapku černý krve, jsi celá černá."

"...já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi."

5 09.02.2017

Tohle je jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četl. Děj je vyprávěn schizofrenním způsobem tak jako se to děje na planetě Tralfamadoru, odkud přilétají létající talíře. Jatka č. 5 je postmoderní román v pravém smyslu toho slova. Jsou tady citace jiných děl, černých humor, nelineární dějová linie, skoky v čase, míšení žánrů a hlavně, a to je nejdůležitější, kniha má spoustu interpretací.
Můžete si myslet, že všechno, co Billy zažívá je pravda. Že ho opravdu unesli mimozemšťané, že pendluje v čase, že byl spářen s Montanou Wildhackovou. A bude to správné a nepochybně dobré, si to myslet. Protože je to možné. V rámci vonnegutovských možností.
Můžete si myslet, že si Billy celé Tralfamadořany vymyslel pod vlivem četby románů Kilgora Trouta. Jak pak ale vysvětlit to cestování časem? Snad bychom to celé mohli připsat na vrub Vonnegutově experimentu.
A můžete si myslet, a tohle si myslím já, že těmito skoky v čase Billy utíká před hrozivou reálností války a událostí, co jsou kolem něj. Po celou dobu psaní knihy jsem si psal takovou mapku s tím, jak sebou Billy v čase hází sem a tam. A zjistil jsem, že tam je jediný trvalejší průsečík všech časových údajů, kam se Billy po celou dobu trvání knihy vrací. Do roky 1944, respektive 1945 do doby zuřící druhé světové války. Ano, jsou tam i další věci, co se prodlužují a nejsou jednorázovou cestou, Pilgrimovy zážitky na Tralfamadoru, pobyt v zotavovně s Rosewaterem nebo léčení v nemocnici roku 1968.
Přijde mi, že Billy se těmito "cestami časem" snaží nějak uniknout drtivé skutečnosti, která se s ním vždy nějak setká, která se mu připomene a on se musí vrátit a letargicky reagovat. A pod vlivem druhé světové války se Billy upne na jedinou myšlenku, že všechno v našem životě je strukturované, je předem dané a naplánované. Nemůžeme se tomu nijak vyhnout, protože nás všichni nechají, abychom to udělali. Jak jinak se vyrovnat s nervy drásajícími věcmi z války. Všechno se děje, neboť musí. Je to nutné. Tak to chodí.
Třeba se Billy ve svých viděních trefil, třeba byly správné, takže doopravdy viděl, co se mu stane. Dostane se mu tedy ještě větší dávky letargie. Koho by nepoznamenaly masakry tohohle období. Billy dá svému myšlení formu, tvar, postavy malých Tralfamadořanů. Ti se zdají žijícím ztělesněním jeho postojů. Upneme se na šťastné okamžiky. A z toho jsem se snažil pochopit, že Billy se snaží během války upínat na třeba možné skutečné události ve svém životě. Je to trochu depresivní, nejvíce se to projevilo během Billyho popisu válek Tralfamadořanům. Neberou války na vědomí, protože nejsou důležité, jsou šťastnější okamžiky. Ale ty zlé jsou tady taky. A snad proto napsal Kurt tuhle knihu Protože je solný sloup.
Nebo ještě jinak. Další z možných interpretací, která se ve mně po dočtení ozývá čím dál tím víc, je, že Kurt se snažil napsat román podobný těm z Tralfamadoru, kteří na svých knihách oceňují obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. A Vonnegut si nedává o nic menší úkol než předestřít nám obraz tohoto života v celé jeho šíři a na každém menším kousku popsat vyrovnání se člověka s válkou a problémy z toho plynoucí.
Víc toho ze sebe už asi nedostanu. Mohli jste to pochopit jinak a já váš názor respektuji. Mě tohle přijde pravděpodobné.

Jestli je tahle kniha a tenhle komentář na vás příliš náročný, tak to chodí, odpovím vám jinak: "Ptí-pííí-ptíí"

10 20.01.2017

Shakespeare nenapsal vždy úplně nejkvalitnější díla (třeba Král Jan), ale na druhou stranu pak napsal hry a básně, které jsou prostě geniální, jako například Král Lear, Hamlet, Kupec... a pak ty skvělé Sonety. Sonety s mladým přítelem, černou dámou, Časem, i ty poslední dva alegorické sonety. Všechny jsou nádherné a geniální. Jedny z nejlepších básní vůbec.
Shakespeara jsem četl půl roku a asi si ho budu muset ještě někdy přečíst. Určitě.

"...lilie v rozkladu čpí hůř než blín."

2 15.11.2016

No, trochu slabší než Venuše a Adonis, ale i přesto velice kvalitní dílo. Navíc s fascinujícími duševními pochody a myšlenkami.

15.11.2016