woodward komentáře u knih

Jako učebnice by to mohlo fungovat, ovšem předpokládá to výraznou spolupráci ze strany vzdělaného pedagoga, protože v tomto formátu je to nevyhnutelně jenom velmi stručný přehled dějin kontinentu, navíc zřejmě na mnoha místech až příliš opatrnicky "zastřižený" na míru současného vidění světa, zejména v zájmu tlumení národoveckých vášní. Což je sice chvályhodný cíl leč zvolené prostředky působí spíš pošetile. S kvalitním učitelem však taková učebnice rozhodně má smysl.

1 28.04.2016

Autor rozhodně umí psát. Jenom jsem nepochopil, co ho vedlo k tomu, že se namáhal vytvořit svůj vlastní fantasy svět jen proto, aby ve třech dílech na cca půl druhém tisíci stránek čtenáři sdělil, že život je těžkej a nespravedlivej, hrdinové nejsou, dobří lidé taky ne, a veškerá politika je svinstvo. Pro člověka, který umí psát tak, jako Joe Abercrombie, je pro takové vyprávění v reálném světě materiálu víc než dost. Milovníci krváků si přijdou na své. Jinak je to ztráta času. Bohužel - tenhle autor má na víc.

8 26.04.2016

Mám ji doma česky i anglicky. Podle mého soudu je to jedna z nejlepších sci-fi o Marsu. Žádné děsivé záhady ani nepřátelští Marťani, Clarkovi stačí jako "nepřítel" obyčejné zapeklitosti nastražené přírodou. Jde jen o to, jak zařídit, aby tam nebyla tak svinská zima a dalo se tam dýchat. Od doby, kdy to napsal, se lidstvo jaksi opět soustředilo na vlastní pupek, a místo snění o expanzi do vesmíru, vyžívají se dnešní autoři ve vymejšlení apokalyptických pohrom, které naši zeměkuličku postihnou. Jenže, milí spisovatelé, kdo nesní o velké budoucnosti, ten se jí ani nedočká!

6 20.04.2016

Renesance byla časem tušení svobody. Veleduchové té doby ovšem viděli jen svobodu poznání, svobodu umění, svobodu mluvit, tvořit a zpívat - nic víc, jak už to bývá v dobách, kdy praskají řetězy a hroutí se zdi. I my o tom leccos víme z našich časů.
Rabelaisova apoteóza vožbrundů a mazavků tohoto světa, tento traktát opěvující veselost zrozenou z ušlechtilého moku musel zapšklým strážcům chmurných středověkých mravů znít stejně svatokrádežně, jako některým uším dnes zní řádění Pussy Riot v katedrále Krista Spasitele.
Je to spisek útlý, maličký, leč nabitý životem a veselostí, kterou by dnešní člověk v díle váženého starodávného kněze, učence, lékaře, právníka a stavitele vůbec nehledal.
"Pití vína jest z člověčích konání, vedle nemírného mluvení a usilovné modlitby, ta věc, kterouž se odlišuje od jiných pozemských tvorů... jimž Bůh nevdechl člověčí duši," praví Mistr v úvodu, a nabádá své obecenstvo: "Nuže bratři, odložtež vrhcáby! vysmrkejtež flusy! pozapínejtež příklopce! pozvednětež korbel! a naslouchejte mým slovům."
Na mou duši, stojí za to zařídit se podle těch pokynů!.

6 15.04.2016

Tohle je kniha, kterou mi kdysi dávno koupila babička, protože jsem o ní slyšel v rádiu. Vůbec už si nepamatuju, o čem to bylo (teda vím že tam byl kominík a jmenoval se pan Valenta), ale vím, že se mi tenkrát líbila. Takže ji doporučuju a dávám pět hvězdiček. ;)

2 12.04.2016

Je pravda, že poetika Tří mužů ve člunu se v této knize maličko vytrácí - ale pořád je to humor chytrý, neokázalý, strefující se neomylně do těch stránek lidské přirozenosti, které se nikdy nemění. Jako překladatele mě pochopitelně nadchla kapitola o pokusu tří přátel oslovovat své anglické spoluobčany s pomocí konverzační příručky pro zahraniční turisty. Situace, kdy se na majitele obuvnictví v krámě, kam pro samé boty není kam plivnout, obrátí s konstatováním: "Slyšel jsem, že zde máte nějaké botky na prodej," patří k vrcholným okamžikům. A jako českého čtenáře mě samozřejmě zaujalo Georgeovo extempore s plzeňským pivem a "stěhujícím se" pomníkem maršála Radeckého. Jerome K. Jerome je klasa. Pět hvězd.

Vrátil jsem se k téhle prťavé knížce po několika desetiletích, což zřejmě bylo dobře. Chci říct, že bylo dobré se k ní vrátit, i to, že jsem ji odložil na tak dlouhou dobu. Sbírka aforismů starodávného mudrce Lao-c', jejíž finální podoba se dochovala ze 4. století př. Kr., je čtení moudré, velmi srozumitelné a nijak složité. Ovšem právě ta jednoduchost může být zrádná a mám pocit, že těch cca čtyřicet let, jež uplynula od doby, kdy jsem Tao-te-ťing otevřel poprvé, mé schopnosti vnímat a porozumět autorovým myšlenkám rozhodně prospělo. Je jisté, že od doby, kdy tyhle texty vznikaly se na světě leccos změnilo, takže autorovo volání po totálním návratu k přírodě, po zavržení veškeré kultury a všeho vědění, by dnes neokouzlilo ani ty nejzelenější ochránce životního prostředí. Nicméně některé úvahy, třeba o moci a vládnutí, jsou víc než živé a platné beze zbytku:

Vládneš-li tiše a nevtíravě,
je lid poctivý a upřímný.
Je-li tvá vláda rázná a tuhá,
je lid lstivý a nespolehlivý.

Také následující autorovo varování zazní povědomě dnešnímu čtenáři, oblbovanému věčnými mantrami o asertivitě a úspěchu:

Dnes jsou lidé udatní za cenu ztráty soucitu,
štědří za cenu ztráty střídmosti,
pány za cenu ztráty skromnosti.
Toť smrt!

Místy se Lao-c'ovy myšlenky pozoruhodně přibližují křesťanskému vidění světa; následující řádky jako by "vypadly" z evangelií - kdyby ovšem nepocházely z doby o tolik starší:

Pročpak si staří tolik cenili tohoto Taa?
Nebylo to proto, že lze o něm říci:
„Kdo hledá nalézá.
Kdo má hříchy, tomu jsou odpuštěny?“

Ústředním motivem všech úvah je úcta k životu, odmítání násilí v jakékoliv podobě, i všeho usilování a tužeb, které v důsledku k násilí mohou vést. Tolik let uplynulo od doby, kdy Lao-c' napsal následující řádky a bohužel ani dnes nelze říci, že jeho volání bylo vyslyšeno:

Strašit lid stále smrtí,
chytat a usmrcovat ty, kdo učinili něco strašného,
kdo by si troufal něco takového?
Neboť je kdosi, kdo je pánem usmrcování a usmrcuje.
Usmrcuje-li někdo místo něho,
je roven muži, který teše místo tesaře.
Teše-li někdo místo tesaře,
jen zřídkakdy se při tom neporaní.

Kniha Stanislava Segerta, duchovního a vědce, je zvláštním skloubením historie objevu tzv. kumránských rukopisů s vyprávěním o dějinách náboženského společenství esejců, o jejich učení a zvycích, i s úvahami o tom, jak se esejské učení promítlo do utváření prvních křesťanských společenství po Kristově ukřižování.
Zpočátku se kniha čte téměř jako detektivní thriller. Čteme o prvních náhodných nálezech beduínských pastýřů. Sledujeme snahy vědců o shromáždění všech rukopisů, obtížnou práci restaurátorů a složité spory o správné časové zařazení a interpretaci textů.
V závěrečných kapitolách nás potom autor seznámí s dějinami esejců, jejich zvyklostmi a pravidly života, učením a odkazem - existuje mnoho náznaků svědčících o jisté spřízněnosti s křesťanstvím - dalo by se možná říct, že doba byla "v očekávání", které Kristův příchod naplnil.
Zajímavé je zjištění, že tato kniha vyšla v Československu v roce 1970, v době, kdy normalizace byla v plném proudu a kdy Stanislav Segert už napevno zakotvil jako profesor biblických studií a severozápadních semitských jazyků na Kalifornské univerzitě v L.A..
Opravdu stojí za přečtení. Pět hvězd!

4 06.04.2016

Ve čtvrtém díle Agatha poprvé operuje mimo svoji domovskou obec - koneckonců, bylo načase. Další vražda v tom zapadákově, to už by probudilo ze spánku i statistický úřad. Tentokrát se do toho pustí i s Jamesem Laceym a seržant Wong je kupodivu ani nenabádá, aby se od vraždy drželi dál. A když se příběh završí a vrah je odhalen /pozor spoiler!/ začne se neprodleně splétat předivo dalšího zločinu. Série o Agátě Raisinové fakt není velká literatura, dokonce ani nijak mimořádný počin v daném žánru - ale baví mě to!

4 02.04.2016

Nejenom Agatha, ale i její příběhy jsou plné rozporů. Ona je chvíli mazaná, světem protřelá bývalá manažerka, schopná vymyslet cokoliv a usadit kohokoliv, a chvíli zase rozklepaný trdlo, když se pokouší sbalit souseda, jako patnáctka zblázněná do svého učitele.
A vyprávění M.C. Beatonové je na tom stejně - na jedné straně pohodová víska, kam se Agátě přes všechny její úlety podařilo dobře zapadnout, na druhé straně neutuchající pokušení Londýna které přinášejí bývalí kolegové když se ji snaží zlákat zpátky k profesi, kterou pověsila na hřebík. A ona, při vší své znalosti světa a lidských povah si neuvědomuje ani to, že ji lidé v Cotswolds neodvolatelně přijali mezi sebe, ani to, že zájem bývalých spolupracovníků se s přátelstvím cotswoldských nedá srovnávat. Zkrátka, autorka i nadále zápasí s backgroundem - ale její detektivky jsou živé čtivé a zábavné. Uvidíme, jak to bude dál.

2 02.04.2016

Kratičké pojednání o tom, jak správně používat rozum a hledat pravdu, může budit zdání, že neobsahuje nic, co by naše postmoderní realita už dávno nevstřebala. Záleží na tom, jakou realitu máme na mysli. A některé věci jsou živé v dnešní době právě tak, jako byly v sedmnáctém století. Když Descartes píše:

...pokládal jsem za nejužitečnější řídit se podle těch, s nimiž budu musit žít; a abych znal, jaké jsou po pravdě jejich názory, pokládal jsem za nutné všímat si spíše toho, co činí, než toho, co mluví; nejen proto, že při zkaženosti našich mravů je málo lidí, kteří by řekli vše, co si myslí, nýbrž i proto, že mnozí sami to nevědí; neboť činnost duševní, jíž věříme v nějakou věc, liší se od té, jíž poznáváme; že v ni věříme, a vyskytují se často jedna bez druhé..,

nezní jeho myšlenka příliš zastarale, i když slova znějí poněkud obstarožně.
Navzdory starožitným vyjadřovacím prostředkům a bez ohledu na občasné nejasnosti, dané dobovými okolnostmi (v tomto ohledu se člověk může spolehnout na poznámkový aparát), je Rozprava o metodě dílkem velmi živým a jakýkoliv shovívavý nadhled z pozice "moderního člověka" rozhodně není na místě.

6 31.03.2016

Pánové Hodek a Hais (jakož i Webster a Google) mi věrně stáli po boku v mnoha překladatelských bitvách. Budiž jim čest a chvála.

1 31.03.2016

Je to kniha o válce, o které se jinde než ve Finsku moc nemluví. Rusové neradi vzpomínají na to, že ve válce obra s trpaslíkem ztratili milion mužů. Pro západní velmoci je ta vzpomínka nepříjemná, protože jejich projevy "podpory a účasti" na adresu zoufale bojujících Finů se nijak nepromítly do konkrétních činů. O Finsku sice nebyla uzavřena žádná Mnichovská dohoda, ale výsledek byl podobný. U nás se samozřejmě o téhle válce dlouho nemluvilo skoro vůbec, protože je to příběh, v němž Sovětský svaz, jeden čas "náš vzor a přítel nejvěrnější", vystupoval v roli sprostého agresora, který navíc v zimní válce názorně předvedl, kam vede šlendrián a neschopnost.
Už vůbec by nebylo myslitelné prezentovat tehdejší československé veřejnosti některé "úlety" sovětských vládců, rozzuřených tvrdým odporem finských obránců, jak na ně ve svých pamětech vzpomíná třeba v knize citovaný Nikita Chruščov:

Stalin se na vedení armády a Vorošilova vztekal...Jednou se Stalin velmi rozzuřil a začal Vorošilovovi nadávat. I Vorošilovovi tekly nervy. Vyhoupnul se z křesla a odsekl Stalinovi: "Vy sám za to můžete! Vy jste nechal pozabíjet naše nejlepší generály!" Stalin ho vykázal a Vorošilov se chopil podnosu s pečeným seletem a mrštil jím o stůl.

Kromě toho se v té útlé knížce člověk dozví i některé zajímavé drobnosti - například to, že výraz "molotovův koktejl" vymysleli finští vojáci. Říkali tak zápalným lahvím, které produkoval "Alkohooliliike" - finský státní lihový monopol. Původní recept na molotovovův koktejl je jednoduchý: surový kerosin, benzín a dehet.

11 30.03.2016

Titul knihy je dobře zvolený a logický, pokud by šlo o samostatné dílo; pro ty, kdo se v Hubáčkových knihách o válce v Tichomoří teprve začínají orientovat, může být lehce zavádějící. Ale to je snad to jediné, co se tu dá vytknout. Příběh pozemních a námořních bojů o ovládnutí Guadalcanalu je zpracován s obvyklou autorovou precizností a důkladností - a přitom velmi čtivou formou. V předlistopadových vydáních samozřejmě nechybí poučný úvod o tom, že ta hlavní vítězství ve válce vybojovala Rudá armáda, ale v samotném autorově textu se tyhle "úlitby" režimu téměř nevyskytují.

Setkání s Rámou mi jednak potvrdilo (pokud by takové potvrzení vůbec bylo zapotřebí), že Clarke je génius a také to, že je mistrem jednoduchosti. Předhodí čtenáři záhadu a rozvine v podstatě prostý, nekomplikovaný příběh o tom, jak se jeho hrdinové pokoušejí do záhady proniknout. Když příběh končí, čtenář je kupodivu spokojen, přestože záhada přetrvává téměř nedotčená. V tu chvíli je už totiž jasné, že autor vůbec neměl v úmyslu zkoumat mimozemskou civiizaci, ale daleko spíš samotné lidstvo.
Co se asi bude dít, až (jestli) jednou přijde chvíle takového setkání? Ve vyprávění o Rámovi dal autor lidstvu šanci, aby si to jaksi "vyzkoušelo nanečisto" - a výsledek je nejasný. Přístupy a postoje pozemských kosmonautů na palubě Rámy, a vědců a politiků zasedajících ve výborech vzdálených od místa dění miliony kilometrů, to všechno je nám předkládáno s pozoruhodným smyslem pro realitu. Úplně stejní lidé žijí dnes mezi námi. Co si počnou, jak zareagují, pokud (až) na nás vybafne z hloubi vesmíru nečekaná návštěva? Je dobře, že Arthur Clarke tuto otázku položil. Zajímalo by mě zda si ji kladou i ti, kdo by v případě takové eventuality nesli odpovědnost za rozhodování.

24 26.03.2016

Tohle byla moje první zkušenost s Divadlem Járy Cimrmana "naživo" - do té doby jsem všechno znal jen z uchrchlaných, stokrát přetočených magnetofonových nahrávek. Kromě strhujícího divu jevištní techniky, kdy se muž Zlatovláska (Petr Brukner) přímo na jevišti proměnil v princeznu Zlatovlásku (Petr Brukner), až mu praskly balónky, jsem tak měl možnost zhlédnout i pěknou kreaci - na zvukových nosičích vynechanou -, s jejíž pomocí si děd Vševěd (Jaroslav Weigel) s využitím hezoučkých, údajně vlastnoručně vyrobených rekvizit "vynutil" účast na závěrečné hostině. Pět hvězd. Víc to nejde.

9 22.03.2016

Dvoudílný román o Théseovi (druhý díl se jmenuje Býk přichází z moře) je vcelku pěkné vyprávění, jež starobylou pověst nahlíží očima moderního člověka (ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoliv). Byla to jeden čas taková móda. Podobně i Robert Graves geniálně převedl legendu o Zlatém rounu do střízlivých výrazových prostředků literatury moderního věku. Filosoficky je mi pohrdavé shlížení na starodávné pověsti trochu proti mysli - nemám rád nadutost v žádné podobě a historické romány jsou žánrem, kde se nafoukanost současnosti ve vztahu k minulosti (často zcela neopodstatněná) dost přehání. Ale Mary Challans Renault napsala svůj román dobře, se znalostí věci, a její vidění nadpřirozených či nepřirozených aspektů příběhu z pozice "reality" (kdoví, co se myslí pod tímto pojmem, že?) nepůsobí nadutým ani urážlivým dojmem.

5 22.03.2016

Vláda prezidenta Ronalda Reagana znamenala výrazný obrat politiky Spojených států ve vztahu k Sovětskému svazu. Úvod knihy je věnován období tzv. politiky „détente“, jejíž základy položili Richard Nixon a Henry Kissinger a jejíž neúspěšnost byla vcelku zjevná za prezidenta Cartera už nějaký čas předtím, než v prosinci roku 1979 jakékoliv další „uvolňování“ zmrazil ruský vpád do Afghánistánu. Za rok po tomto fiasku Reagan převzal prezidentský úřad.
Z českého pohledu je zajímavé, že první direktiva Reaganovy administrativy pro národní bezpečnost stanovila jako primární dlouhodobý cíl ve východní Evropě usnadnění případného opětovného začlenění sovětských satelitů – tehdejších členů Varšavské smlouvy – mezi demokratické evropské země.
Kniha Petra Suchého vyžaduje soustředění a rozhodně se nedá zhltnout za večer. Ale pokud čtenář něco málo ví o dějinách studené války, pomohou mu jednotlivé kapitoly „rozklíčovat“ některá rozhodnutí a výroky, které tehdy zaznívaly z médií. Zvlášť těm, kdo tehdy žili za dráty železné opony, pomůže toto pojednání mnohé objasnit.
Pokud jde o politiku détente, vzpomínám si na tu dobu, která opravdu nebyla nejveselejší. Petr Suchý o tom píše:

Výsledky snah jednotlivých administrativ o proměnu vztahů se Sovětským svazem byly v konečném důsledku pro Spojené státy spíše negativní. Nenaplnilo se totiž očekávání, že Sovětský svaz výrazně promění svoje jednání.

A mám jednu osobní vzpomínku, vlastně historku:
Moje máma měla tehdy prima šéfa – doktora práv a elektroinženýra - který po promoci na právech jako nesocialistický živel musel „do výroby“ resp. několik let jezdil v maringotce s partou montérů po republice opravovat stožáry vysokého napětí. Později se mu povedlo při práci vystudovat ještě ČVUT a pracoval pak v nějakém ústavu pro technický rozvoj. Ale s těmi montéry se dál pravidelně scházel u piva a jednou v době té nešťastné politiky détente si jim stěžoval, že se mu tak zdá, že ti Rusáci ve studené válce vyhrávají. Jeden z nich mu na to řekl: „To jsi doktor? To jsi u mě vůl!“ Vyprávěl mámě, jak mu připadalo zábavné, že zatímco „nesocialistický živel“ tady prorokuje, byť rozmrzele, vítězství revoluce, „vládnoucí“ dělnická třída setrvala ve svém přesvědčení neochvějně na straně imperialistů.

6 20.03.2016

Jsem už ve věku, kdy bych se takovým věcem asi neměl moc smát, ale pět hvězdiček dám.

11 20.03.2016

Dnešní přecitlivělá doba by už tuhle knihu pomalu dala na index, protože se v ní loví krokodýli - no fuj! Já jsem si ji tenkrát se zájmem přečetl jednak proto, že se v ní loví krokodýli, což samo o sobě bylo zajímavé, a hlavně proto, že se v ní člověk dočte spoustu zajímavých věcí o australských severních teritoriích a o tamních domorodcích.

3 18.03.2016