woodward komentáře u knih

Tahle mnohobarevná freska, zobrazující českou verzi nábožensko-politického běsnění, jež postupně v té či oné podobě již od 12.-13. století propukalo v různých částech evropského kontinentu, rozhodně nepatří k dílům, o nichž tu někteří komentátoři tvrdí, že se čtou sama. Právě naopak: Je třeba ji přečíst pokud možno důkladně, beze spěchu. A kdykoliv uznáte za vhodné na chvíli se zastavit a popřemýšlet, učiňte tak. Protože to, o čem se tu vypravuje, na mou duši není jednoduché. Křesťanští biskupové si po zániku Západořímské říše vydobyli nehynoucí zásluhy za zachování kontinuity západní civilizace, jenže toto jejich bohulibé úsilí je vtáhlo hluboko do vírů a proudů světské politiky, z nichž už (žádná) křesťanská církev nikdy tak docela nevyvázla. Výsledkem byly kompromisy, kšefty s úřady a prebendami - a čím dál větší nespokojenost věřících. Valdenští, Kataři, Husité, Hugenoti, Viklef, Kalvín, Luther... těch učení a hnutí, která brojila proti rozežranosti prelátů a proti kupčení se svátostmi, byla celá řada. V každé době a v každé zemi se to projevovalo trochu jinak, protože nikdy nešlo jen o otázky víry. Vždycky v tom byla nějaká ta politika a nějaké ty hmotné statky. Kromě toho, jakmile se uvolnila pevně vytyčená náboženská doktrína, vždycky se našli tací, kteří to uvolnění chtěli dovést dál, než kam sahalo učení toho kterého vůdčího myslitele. A postoje k takovým nuancím se odvíjely od společenského postavení. Duchovní a příslušníci vysoké šlechty se na věci určitě dívali jinak, než zemanstvo a prostý lid. Leckde hrály úlohu i otázky národnostní, i když mám pocit, že v tomto ohledu se autor nechává trochu unést národovectvím své doby. Jeho současník Sienkiewicz to dělal taky tak. Dá se ovšem věřit tomu, že přivedl-li si císař Zikmund do českých zemí cizineckou armádu, jejímž příslušníkům bylo řečeno v kostce: jeďte do Čech a zabíjejte kacíře, tady máte odpustky, ti vojáci si rozhodně nelámali hlavu s tím, jestli každej, koho zamordujou, je kacíř. A těžko se lze divit, že v tom případě si místní vyvodili, že cílem kruciaty je vyhlazení národa.

Zdá se, že na Jiráska musí člověk dospět. Zvlášť pokud jde o ta jeho díla, na která padlo nejvíc kradeného školního inkoustu, jak připomínají cimrmanologové. Tohle vyprávění (nejen) o první křížové výpravě do Čech je složité, dlouhé, poučné, a krásně napsané. Chce to jen trochu povědomosti o historických souvislostech a trpělivost s "košatým" autorovým přístupem. Pět hvězd.

11 27.02.2018

Kterej čert vymyslel tuhle anotacI? Že Herriot pokračuje ve své venkovské praxi?
Tahle kniha je o tom, jak Herriot po dokončení studií přijede autobusem za svoje poslední peníze do Darrowby ucházet se o místo veterinárního asistenta u doktora Farnona. Je to úvod do celé Herriotovské ságy, končící, jak jinak, svatbou s Helen Aldersonovou. Po svatbě ho Farnon přijme za společníka, takže teprve od té chvíle lze hovořit o tom, že má Herriot nějakou venkovskou praxi.

18 15.02.2018

Přečetl jsem v příslušném věku a byl jsem spokojen. Určitě to není kniha, ke které by se člověk vracel v dospělosti, ale má to kvalitu - Kožík je spisovatel. A na rozdíl od Foglara není "zatíženej" jen na kluky.

6 07.01.2018

Moc příjemná detektivka, zvlášť když člověk má rád víno a dobré jídlo. Pak vám ani nevadí, že tam jaksi chybí mrtvola - jedinou obětí je víno, dobrá pověst a prosperita dobře zavedeného vinařství. Ale k zaujetí příběhem bohatě postačí i záhada bez krve. Pro vyznavače akčního běsnění a temných surovostí to ovšem asi není to pravé. U mě osobně zpočátku vyvolávala obavy nutnost číst tohle ryze francouzské vyprávění v angličtině, ale člověk si zvykne. Už se těším na další pokračování.

3 04.12.2017

Obsáhlé a velmi povedené dílo z pera na slovo vzatého odborníka. O rybím kuchaření se tu člověk dozví úplně všechno. A je to taky tip na pěknej vánoční dárek, před časem jsem touhle knihou obdaroval svoje sestry a obě si ji moc chválej.

2 30.11.2017

Macek a jeho chucpe - nikterak překvapivé. Nebudu to číst.

Autor té anotace by měl vyhledat odbornou pomoc. Britské impérium ve 12. století, to se fakt nevidí...

V mnoha komentářích na DK jsem se nechal slyšet, jak si považuju autorů, kteří "vědí o čem píší" a teď jsem trochu na rozpacích. Protože Simon Scarrow má docela určitě rozsáhlé vědomosti o dějinách dobývání Británie římskými vojsky, o poměrech v říši za císaře Claudia i o organizačním uspořádání, bojových technikách a podmínkách každodenního života v římských legiích. Autor toho opravdu hodně ví, koneckonců i stylizovat umí tak, aby to nebylo "kostrbaté čtení", ale s fabulací je fakt na štíru. Přečetl jsem první tři díly série o Catonovi a Macronovi, ale ten čtvrtý už mi prostě vázne v krku. Je to furt stejný. Někteří komentátoři si tu pomlaskávaj, jak pěkně autor popisuje bojové scény... jenže sto padesátá třetí bojová scéna je něco jako sto padesátý třetí švestkový knedlík. Jen umanutý knedlíkožrout je schopen ho spolknout a ochoten nad tím jásat. Obávám se, že už ani ten čtvrtý díl nedotáhnu do konce. Za důkladnou znalost "matérie" dávám tři hvězdy.

9 30.08.2017

Nedávno jsem Sladký čtvrtek zadal v jedné zdejší hádankové hře a tak jsem si ho znovu musel přečíst. Poprvé se mi dostal do ruky kdysi dávno ve francouzském překladu. Francouzsky se to jmenuje "Tendre jeudi", tedy Něžný čtvrtek. Což by možná v českém překladu znělo výstižněji - ale je to jenom takovej můj pocit.
V některých komentářích se tu píše, že je to "pokračování" novely Na plechárně, což není úplně přesné; spíš se dá říct, že základ položený v první novele John Steinbeck ve Sladkém čtvrtku plně rozvinul. Novela Na plechárně není ucelený příběh, jen takový asmodejovský vhled do kousku světa, v němž se odehrává celá plejáda příběhů. V Něžném čtvrtku už autor pokročil dál; usmyslel si, že do toho hemžení vloží opravdovou story. Protože mikrosvět uličky Na plechárně je skrznaskrz obyčejný, muselo to být vyprávění o obyčejných věcech a má-li takové vyprávění čtenáře zaujmout, musí jít o věci důležité. A tak se Na plechárně rozvíjí příběh o obyčejné lásce; jen díky autorovu drobnohledu, s jehož pomocí nám přibližuje obyvatele uličky i miniaturní předivo vztahů, vášní, úspěchů a nezdarů, vnímáme jeho jedinečnost. Ovšem i tentokrát, za přítomnosti silného leitmotivu, je čtenář cele ponořen do změti osudů, historek a životních příběhů o nichž autor v novele Na plechárně předpokládá, že na stránky knihy "samy nalezou". V tomto ohledu je asi nejúžasnější postava Li Čongova nástupce, Josefamarii Rivase, který byl vyhnán z Los Angeles, protože se ho policie neodvážila obvinit, že dlouhodobě pěstoval a prodával marihuanu na náklady města a po bezvýsledném policejním pátrání ho odhalila až třináctiletá premiantka se zálibou v botanice.
Ulice na plechárně je podle mého soudu geniálním Steinbeckovým vynálezem. Je to místo, kam by stačilo jen čas od času nahlédnout a vždycky by bylo o čem psát. Univerzální jeviště vybavené kulisami, postavami a prkny, která znamenají svět.

6 24.08.2017

Ich bin Ingenieur Wagner und diese Maschine ist Diffuseur...
Chudák Zuckerfachman, nemá šanci. A jakmile přijde řeč na český pivo je mu to jasný:
Ich muss mein fünf Pflaumen packen...

Zde je důkaz, (pokud by vůbec bylo nutné něco dokazovat) že Mistr byl opravdu velikánem českým. Němec by to nenapsal. ;)

7 12.08.2017

Nechával jsem si tuhle trilogii pořád tak nějak "v záloze", protože jsem si nebyl jistej, jestli se mi to chce číst. Ale Jsem příjemně překvapen. Určitě to není jen vyprávění pro děti, má to styl i myšlenku - což nebývá samozřejmostí. Autorova invence, pokud jde o vymejšlení paralelních světů, rozličných národů a zemí je bohatá - ale zas ne nějak urvaná ze řetězu, postavy jsou "prokrvené" a příběh se odvíjí pěkně přímočaře bez zbytečných odboček a kudrdlinek - a když si občas člověk musí chvíli počkat, než pochopí, o co vlastně jde, nikdy to netrvá dlouho. Autorovy názory na boha a církev v mnoha ohledech nesdílím, ale za názory se hvězdičky nedávají, neb názory jsou od toho aby se různily. Takže za celou sérii Jeho temné esence dám pět hvězd.

8 11.08.2017

Vcelku svěží anglická detektivní klasika; tři příběhy z přelomu století, tedy prakticky současné, bez potoků krve a bez přehnaného malování světa načerno. Možná proto je přečetlo tak málo uživatelů...

1 01.08.2017

Je to už cca 30 let co jsem viděl film, aniž bych předtím přečetl román, a nejspíš proto se mi dlouho nechtělo pustit se do čtení, což byla ode mě zpozdilost, jelikož samozřejmě jako vždycky, kde Hollywood šlápne do literatury, tam sto let tráva neroste.
Uchvátila mě zejména autorova skoro nadpřirozená schopnost "zanořit se" do způsobu myšlení více či méně vzdělaných i úplně nevzdělaných mnichů ve 14. století. Složité konstrukce úvah a teologických disputací, důsledně udržovaných v mantinelech doby, kdy ještě nebyl knihtisk, ani Amerika, ani námořní cesta do Indie; to se do filmu nacpat nedá; a filmoví tvůrci o to stejně nestojí.
Historický román by měl čtenáři kromě vlastního příběhu dát i možnost nahlédnout do časů, o nichž se v něm vypráví. V románu Jméno růže však to nahlédnutí zahrnuje víc než jen výčet dobových reálií (světskou a církevní politiku, materiální zázemí, uspořádání společnosti atd.) Umberto Eco nás seznamuje s myšlenkami a názory svých hrdinů takovým způsobem, jako by s nimi při jejich hovorech sedal u jednoho stolu a dělal si poznámky. Je z toho patrná nejenom hluboká znalost, ale především autorův zájem. Ví o čem píše, protože je historik, a protože ho doopravdy zajímá, o čem ti lidé přemýšleli, co si přesně mysleli a proč. Film je středověkej krvák. Román je filosofickou sondou do myšlení duchovních i laiků v době, kdy ještě křesťanský svět nepřesahoval hranice Evropy a církev katolická (tedy všeobecná) byla jedinou duchovní autoritou západního křesťanstva.

36 31.07.2017

Překlad je děsnej, a je to škoda. Ale příběhy i background doby, do níž jsou Jensenovy detektivky zasazené, včetně autorových vysvětlujících komentářů o skutečném historickém pozadí - to je opravdu kvalita. Už se těším na třetí knihu.

1 16.07.2017

Není to špatná detektivka, ale souhlasím se Sienou, že pokud jde o vyjadřovací prostředky dalo se z takového materiálu vytěžit víc - otázkou je, jak dalece za to může autor nebo překladatel. Samotný příběh je postavený zajímavě, postavy obou protagonistů jsou propracované, dobře ukotvené v reáliích své doby. A je to rozhodně zajímavé období, leccos jsem se dověděl. Autor ví o čem píše a je to znát.

1 16.07.2017

Jo, to byly časy, když politiku dělali lidi, o nichž stálo za to psát, a psali o nich lidi, který stálo za to číst...

Věřím panu Sapkovskému jako evangeliu, že všechno bylo tak jak to napsal. A jestli nebylo, tak určitě mělo být.

Přízrakům hradu Rozrog musely bohatě stačit zkušenosti z předcházející noci, protože nevykazovali známek života. Výjimku tvořil pouze kostlivec ověšený zbytky rubáše, který se znenadání zvedl za Aglovalovými, Myšilovovými a Freixenetovými zády.
Kníže, baron i druid však byli tak hluboce vtaženi do diskuze o politice, že si zjevení ani nevšimli. Kostlivec se kvůli tomuto nedostatku pozornosti velice rozčílil, přesunul se kolem stolu a zacvakal zuby na Triss Ranuncul. Čarodějka, něžně přitulená k paži Eskela z Kaer Morhen, zvedla půvabnou ručku a luskla prsty. O kosti se postarali psi.

14 27.06.2017

Sapkowského povídky a romány o zaklínači vznikaly nějakých 23 let. Tím se blíží svému velkému vzoru; Tolkien svým vyprávěním o Středozemi věnoval skoro tři desetiletí. Na rozdíl od něj Sapkowski nemá příslušné "odborné" vzdělání, není lingvista, ani literární vědec. A nevybavil svůj svět aparátem vysvětlivek, genealogických přehledů a "historických" statí. Netvrdí čtenáři, že jeho dílo je souhrnnou historií Geraltovy doby. Předkládá nám ne zcela souvislou mozaiku příběhů jako souhrn výsledků bádání v kronikách a legendách, jejichž záznam je často neúplný nebo nepříliš důvěryhodný a případné diskrepance v časových a logických souvislostech lze tedy přičíst různým interpretacím událostí ze strany autorů těchto starých textů. To je asi jeden z důvodů, proč se v románu Bouřková sezóna, objevuje čarodějka Nimue, expertka na Geralta, Ciri a jejich dobu, jejímž prostřednictvím autor už v Pentalogii vyložil čtenáři, jak složité a nejisté je bádání v historických pramenech. Aby se čtenáři připomnělo, že se nemá dát zmást občasnými prohřešky proti logice předkládaných faktů.
Zaklínač například čarodějům na Rissbergu vypráví o svých zkušenostech s démony, ale jaksi opomíjí příběh známý čtenářům z povídky Poslední přání. Přitom právě tehdy se Geralt poprvé potkal s Yennefer (ať už si o jejich seznámení Korál myslí cokoliv). atd. atd.
Těch nesedících detailů je tam (i v jiných příbězích zaklínačské ságy) víc; nebudu je všechny dohledávat. Podstatné je, že si tímto způsobem autor uvolnil ruce a mohl čtenářům tu a tam nabídnout i různé verze vývoje zaklínačova příběhu. Zmíněná Nimue v epilogu mluví o tom, že Geralt s Yennefer odjeli do země jabloní, což souhlasí se závěrem Pentalogie. Ale kdo chce, nemusí se spokojit s takto nejistým, rozostřeným koncem. Takovým čtenářům pan Sapkowski už dávno v jedné z povídek sbírky Meč osudu nabídl rozverné vyprávění o slavné svatbě na hradě Rozrog, kam se sjeli hosté ze všech koutů zaklínačských příběhů. Tolkien svůj svět budoval jako vědec. Sapkowski na to šel jako spisovatel, vypravěč příběhů. Jak by řekl Marigold: "Balady se nepíšou proto, aby se jim věřilo. Píšou se, aby dojímaly."
Určitě na tom něco je.

Pentalogie o Geraltovi a jeho princezně, naháněné kdekým a ohrožované mocenskými zájmy králů, elfů i čarodějů, je příběh spletitý, důkladně promyšlený, často náročný na paměť (všechna ta jména a názvy) i na trpělivost s košatými odbočkami, když se autor chystá své vyprávění vložit do úst novému vypravěči nebo prostě zaujmout nový úhel pohledu. Je to úchvatný příběh a autor nám ho předkládá v podobě jakési koláže, jako historii poskládanou z fragmentů posbíraných ze starobylých kronik, legend, písní i historických pojednání, z vyprávění potomků očitých svědků a z úvah badatelů. Skrze tyto "prameny" nás autorova fantazie přivádí k vlastním událostem a všechny ty "dochované úlomky" spojuje v jediný proud, v mohutný příliv jmen, vztahů, obrazů a barev, včetně konkrétních činů, myšlenek a dialogů konkrétních osob. Není to lehké čtení, ale ten proud vás strhne a nepustí, jako každá dobrá literatura. Sapkowski patří k Tolkienovým obdivovatelům a netají se tím, inspirace jeho dílem je v příbězích o zaklínači jasně patrná - ale je to jen inspirace, nic víc. Sága o Geraltovi z Rivie nevznikala tak dlouho jako příběhy o Středozemi, ale jedna zajímavá podobnost s Tolkienovým dílem tu je; tak, jako se Bilbo a Gandalf poprvé objevili v knize Hobit, kdy nejspíš autor (alespoň zpočátku) ještě vůbec nemyslel na sepsání velkého příběhu o válce o prsten, ani zaklínač svoje nestvůry nenahání jenom ve velkém pětidílném románu o princezně Ciri. Než se čtenář do pentalogie vůbec pustí, měl by "načíst" i povídky z úvodních dvou sbírek o Geraltovi. Vedle čistě zaklínačských historek o nebezpečných potvorách všeho druhu tu najdete i počátky velké ságy o princezně Ciri. Zejména povídky "Otázka ceny", "Meč osudu" a "Něco víc" jsou pro chápání vztahu mezi Geraltem a Ciri poměrně důležité (i když autor samozřejmě v románových příbězích všechno podstatné vysvětlí). A na rozdíl od Tolkiena má Sapkowského příběh i svoji "doušku" v samostatné povídce. Důležitá , aspoň pro ty čtenáře, kteří si potrpí na dobré konce, je určitě povídka "Něco končí, něco začíná", která vyprávění o Geraltovi, Ciri a Yennefer definitivně uzavírá.

20 26.06.2017

Je to velká fantasy a velká literatura. Sapkowski se s tím nepárá, klidně do svých příběhů nastrká bájné postavy a postavičky ze starodávných příběhů a pohádek keltských, slovanských, germánských; lidé, města, hrady a království nosí jména ve všech možných jazycích, občas si něco vypůjčí z Tolkiena (a dokonce si ho tu a tam dovolí přímo citovat), ale celé to vyprávění je úžasně originální hlavně jiskrným jazykem a pestrým střídáním nálad od drsného ponurého hororu po třeskutou frašku. Jak jsem si všiml, v jednom komentáři k některé z knih o zaklínači si komentující stěžuje, že není jasné, co je to vlastě za styl. Má to někdo starosti! Tyhle svěží historky o lovci příšer přivádějí čtenáře do světa, který je docela jiný než ten náš, a při tom úplně stejný. Jsou tam draci, strigy, baziliškové a bůhvíjaká další havěť, ale vesnice, pole a příroda kolem nich je zdejší, středoevropská, a lidi, ať už se jmenují jakkoliv, mluví a jednají taky "po našem". Neumím polsky, takže neznám originál, ale věřím, že svůj podíl na kvalitě má i překladatel. Když Yarpen Zirgin a jeho ogaři vykládají a hromují "po ostravsku", člověk prostě vidí, že to nemůže být jinak. Čert vzal styl a jakékoliv škatulkování! Je to skvělé čtení a je to chytré čtení. Všichni ti američtí velkovýrobci nekonečných ság o válečnících, čarodějích a dracích nesahají Sapkowskému ani do půli ponožek.