Kniha vypráví o Sáře, která se po podivné smrti svého otce a dalších traumatech rozhodne přestěhovat se do Stockholma a začít život odznova. Za začátku se jí nedaří, jediný byt, který sehnala je mizerný a s prací je to podobně. Najednou se ale celý její život obrátí vzhůru nohama, začne pracovat v PR firmě, vše se jí daří. Ale ona ví, že něco není v pořádku. Má pocit, že ji někdo sleduje a postupem času zjistí, že všechno vede k jejímu otci a jeho práci vysoce postavého úředníka, který po sobě zanechal složku s novinovými výstřižky, které jakýmsi způsobem mají vždy něco společného s případy porušování lidských práv ve Švédsku.
Hned na začátku musím říct, že tahle kniha mě naprosto ohromila a překvapila. Už po prvních několika stránkách jsem se začetl a celou knihu jsem přečetl za dva dny! Po pravdě jsem nečekal nic z toho, co mi (a vám, pokud se knihu rozhodnete číst) naservírovala autorka. Už anotace mě velmi zaujala a jakmile jsem začal číst, věděl jsem, že to bude opravdu dobrá kniha. Prakticky od začátku je v ději neustálé napětí, které se postupně stupňuje.
Kniha mluví o vážných tématech a dokáže ve čtenáři rozhodně vyvolat různou směs pocitů, od udivení až po smutek nebo vztek. Celý děj knihy se nese v duchu otázky „Můžeš věřit svým přátelům a lidem kolem tebe? Není všechno jen falešné, sen je skutečnost a skutečnost je lež? Jak to dokážeš rozlišit?“ Asi nejsilnější z hlediska pocitů byl (samozřejmě) konec. Autorka na nás doslova „vybalila“ několik plot twistů a kniha končí poměrně hodně otevřeně. To je asi kvůli tomu, že toto je teprve první kniha ze série, kterou autorka pojmenovala „Série o vzdoru“.
Také bych chtěl poznamenat, že všechny (nebo minimálně většina) příběhů a kauz, které byly v knize zmíněny, jsou opravdu skutečné a odehrály se. A některé dokonce pochází z roku vydání knihy (2017)! To dává ději knihy úplně jiné rozměry. Na začátku knihy se můžeme dočíst upozornění, že samostatný děj knihy je výmyslem autorky, takže v realitě žádná Sára ani její otec neexistují, ale také je tam napsáno, že dané politické kauzy jsou opravdu autentické. To všechno ještě podtrhává poděkování, ve kterém autorka děkuje mnoha novinám, jejichž články mohla otisknout, novinářům, ale také lidem, jejichž jména nemůže zmínit, jelikož by je to mohlo profesně poškodit.
Kniha je hodně kritizovaná a na Goodreads má hodnocení pouhých 3.46 hvězdiček (z 5) a další díly série na tom nejsou lépe. Četl jsem hodně negativních recenzí, ale v tomto případě se musím přidat na stranu lidí, kteřím se tato kniha líbila. Protože tohle byl opravdový masterpiece z hlediska politického thrilleru. Stojí to za to, opravdu.
Už dlouho jsem nečetl tak napínavou knihu jako byl Les v domě. V knize autorka vypráví životní příběh hlavní postavy, přezdívané cácora, který se ze začátku zdá být jen nevinnou povídkou, ale postupně se začnou odkrývat čím dál tím víc podezřelé skutečnosti. Cácora žije na okraji vesnice se svými prarodiči, oba rodiče v průběhu let zmizeli, a tak zůstala napospas právě jim. Všude kolem je ale les, ze kterého nejde nic jiného než pouhý strach. A tak cácora jednou začne mluvit o tom, co se vlastně doopravdy stalo.
Mornštajnová umí poutavě a napínavě popsat české prostředí 90. let, tak jako nikdo jiný. Její barvité a komplexní věty vás donutí pokračovat stále dál, než se dostanete na poslední stránku. Od knihy jsem se nemohl odtrhnout a přečetl jsem ji za pár dní, což se stává opravdu výjimečně. Pokud hledáte nějakou knihu, která se odehrává v českém prostředí a bude vám při čtení běhat chvílemi mráz po zádech, tohle bude skvělá volba.
Les v domě je určitě (zatím) nejlepší knihou, kterou jsem od Mornštajnové četl a je určitě jednou z nejlepších knih tohoto roku. Knížka rozhodně není pro všechny, autorka probírá dost složitá, a pro některé možná citlivá, témata, ale pokud se rozhodnete si ji přečíst, opravdu to stojí za to.
S knihami Biancy Bellové jsem se často setkával na sociálních sítích, ale nikdy jsem se nedostal k tomu si nějakou z nich přečíst. Až do dnešního dne. Dostala se ke mně jedna z jejích nejnovějších knih, pojmenovaná Ostrov. Kniha mě okamžitě zaujala svoji krásnou obálkou, a tak jsem se rozhodl si ji přečíst.
Bohužel mě ale Ostrov vůbec neoslovil. Z anotace na zadní straně knihy jsem se nedozvěděl ani žánr knihy, natož o čem vlastně celá kniha je. Takže to bylo velké překvapení, ze kterého jsem ale moc radost neměl. Knížka vypráví příběh hlavní postavy, kupce Izara, který cestuje po celém světě a nabízí lidem svoje zboží. Kniha zmiňuje Osmanskou říši a podobné starobylé civilizace, nikde se ale neobjevuje jakékoliv století ani jiný časový údaj, takže nemám moc ponětí o tom, v jaké době se kniha vlastně odehrávala.
Celý děj byl hodně, ale opravdu hodně, náboženský. Od dlouhých popisů různých rituálů, přes doslovné modlitby až po samotné „myšlení“ jednotlivých postav. Já osobně proti víře nic nemám, ale číst skoro 200 stran o modlitbách a prosbách o odpouštění se mi opravdu nechce.
I přesto, jak je kniha nábožensky založená, se v ní autorka nebojí používat vulgární výrazy, popisovat incest a zkrátka vše, co k té době patřilo. Chápu, že se snaží jen věrohodně popisovat určité období, ale pokud Námi to končí zkrášluje a propaguje násilí, tak opravdu nevím, co dělá tato kniha. Všechno to k té době určitě patří, ale autorka to rozhodně nemusela dopodrobna popisovat a neustále zmiňovat.
Musím ale zmínit čtivost knihy. Ostrov je poměrně krátké dílo a i já, jakožto pomalý čtenář, jsem byl schopen ho během pár sezení přečíst. Základ knihy je rozhodně dobře vymyšlený, ale všechno ostatní už je trochu problematičtější. Věřím, že si kniha svoje čtenáře najde, ale pro mě to rozhodně nebylo.
Knížka Pán ohně od Petera Maye je prvním dílem světoznámé série Čínské thrillery. Děj se točí kolem americké soudní patoložky, Margaret Campbellové, která dostane příležitost učit několik týdnů na univerzitě v Pekingu. Příležitosti se chopí, jenže shodou okolností se spojí s čínskou policií, která právě řeší tři na první pohled nesouvisející vraždy. Musí spolupracovat s detektivem Li Jenem, se kterým si ze začátku nesednou, ale poté se od něj mnoho naučí.
Wow! Ani nedokážu popsat, jak moc dobrá takhle kniha byla. Narazil jsem na ni úplně náhodně, ale jsem opravdu rád, že jsem se rozhodl si ji přečíst. Ze začátku jsem se do knihy upřímně nemohl trochu začíst a prvních 100 stran jsem četl asi týden. Ale poté se děj rozjel a já celý zbytek knihy (kniha má skoro 500 stran!) přečetl za asi dva dny, což už se opravdu dlouho nestalo.
Na knížce se mi opravdu líbilo, jak podrobně byla Čína a Peking samotný popsaný. Autor si dal opravdu záležet s rešerší a bylo tam spousta zajímavých myšlenek o mentalitě obyvatel, kultuře i politice. Kniha začíná scénou v letadle, kde hlavní hrdinka letí do samotného Pekingu, takže s ní projdeme každý moment od příletu. Hned když přiletěla, byla z toho všeho dost vystrašená, protože Čína je oproti Americe opravdu rozdílná. Ale postupně si na to všechno zvykne, a nakonec se jí nebude chtít ani odletět.
Když jsme u těch postav, byly fakt skvěle napsané. Obzvlášť postava hlavního detektiva Li Jena, který v průběhu celé knihy projevil široké spektrum emocí a myšlenek. Společně s Margaretiným důvtipem a znalostmi v oblasti patologie se opravdu dobře doplňovali. Prvních asi sto stran byl opravdový úvod, přílet do Číny, uvítací ceremonie a podobně. Ale potom to všechno začalo a musím říct, tohle byl jeden z nejnapínavějších thrillerů/detektivek, který jsem kdy četl.
Autorův styl psaní je opravdu skvělý, plot twisty byly naprosto nečekané a ten konec! Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem dočítal poslední řádky knihy. Jedinou věc, kterou bych asi trochu vytkl, byla romantická linka. Přišlo mi, že by celá kniha skončila naprosto stejně, i kdyby se nedali dohromady a byli třeba jen dobří kamarádi nebo kolegové. V některých chvílích mi to připadalo až nadbytečné, a kniha by se bez toho rozhodně obešla, ale i tak tohle byla jedna z nejlepších knih, kterou jsem za tento rok přečetl.
Už před dlouhými měsíci, ne-li roky, jsem se pomalu začal oddalovat od žánru fantasy. Ale série Bezvětrné město mě možná nakonec přinutí se k fantasy přeci jenom vrátit. V první knize této série se setkáváme se dvěma, na první pohled naprosto odlišnými, postavami, které nemají zdaleka nic společného.
Celý příběh se odehrává ve městě pojmenovaném Hyperborea, které je ochráněné před všemi vnějšími vlivy velkou skleněnou kopulí (jak je vyobrazeno na obálce knihy). Arka, první hrdinka, utíká před minulostí a vydává se do proslulého města najít svého dlouho ztraceného otce.
Při hledání se však setká s Lastyanaxem, druhým hrdinem celého příběhu, kouzelnickým učněm, který se právě vyučil mágem. Záhadná smrt jeho mentora ho však vymrští až na úplný vrchol politického žebříčku a stane se ministrem. Snaží se přijít na kloub oné neobjasněné smrti, zatímco Arka hledá svého otce. Každým dnem se však více a více zaplétají do politických intrik okolo sebe a brzo jim začne jít o život.
Knížka byla opravdu dokonalá! Celý děj se hodně točil okolo politiky a diplomacie, což mě jako fanouška politických seriálů jako např. The Diplomat nebo The Crown opravdu bavilo. Nemůžu dostatečně vychválit prostředí města, které bylo popsané opravdu dokonale. Celé město je rozdělené na sedm úrovní, seřazených od těch úplně nejchudších obyvatel až po místní smetánku a vládu města.
Intriky, tajné plány a prostě vše, co bylo součástí knihy mě opravdu bavilo. Magický systém byl opravdu zajímavě vymyšlen a kniha se četla jedna báseň. Posledních asi 100 stran jsem přečetl najednou, protože děj byl opravdu napínavý. Plot twisty byly nečekané, ale samotný konec knihy mohl být zakončen trochu jinak. Abych se dozvěděl, jak celý příběh vlastně skončil, si ale budu muset přečíst druhý díl.
I tak první díl série Bezvětrné město opravdu doporučuju, stojí to za to.
Pokračování fantasy série Bezvětrné mě, stejně jako první díl, moc bavilo. Knížka pokračovala v ději přesně tam, kde skončila ta první a upřímně jsem se velmi rád vracel do prostředí Hyperboreje i jejího okolí. Tento díl mi upřímně připadal mnohem víc napínavý než ten první a už od první strany jsem se nemohl dočkat, jak se bude příběh vyvíjet dál.
Postavy z této série mi opravdu přirostly k srdci a užil jsem si každou minutu, kterou jsem s nimi mohl prožít. Co se mi na druhém dílu líbilo pravděpodobně nejvíc byla změna prostředí. Hyperborea se po událostech prvního dílu výrazně změnila, což byla za mě velmi vítaná změna. Jako vždy, autorčin styl psaní je naprosto fenomenální, obzvlášť musím poznamenat podrobné popisy budov, při jejichž čtení jsem si říkal, zda-li autorka nemá diplom z architektury.
Opět musím podtrhnout využití politiky a diplomacie, na které celý ten příběh vlastně stojí. V druhém dílu se také mnohem častěji střídaly jednotlivé pohledy postav a celé to tomu dodalo nový nádech energie. Kromě hlavních postav jsme dostali i občasný pohled nějaké vedlejší postavy, což mi připadalo opravdu skvělé. Rozdíl v rychlosti, jakým se děj vyvíjel byl oproti prvnímu dílu opravdu znatelný, což ale u pokračování (kde už známe postavy a děj z minulosti) dává smysl. Tentokrát jsem opravdu spokojený s tím, jak kniha (a vlastně i celá série) skončila.
Pětihvězdičkové hodnocení dávám opravdu jen těm opravdu nejlepším knihám, ale myslím si, že i přesto je Bezvětrné město opravdu solidní fantasy série, kterou si rozhodně si musíte přečíst, pokud máte rádi diplomacii, politické intriky a magické síly.
Už dlouho se mi nestalo, že bych přečetl nějakou knihu tak rychle, jak tomu bylo u Nažluto. Knížka vypráví o (poněkud neúspěšné) spisovatelce June, jejíž prvotina byla naprostý propadák. Shodou okolností se kamarádí s Athenou, úspěšnou spisovatelkou, která právě podepsala smlouvu s Netflixem na adaptaci její knihy a už snad nemůže být slavnější.
Jednoho dne se ale June stane svědkem její smrti, která byla tak náhlá a neočekávaná, že to snad ani nejde popsat. Když se nachází u ní v bytě, všimne si čerstvě dopsaného rukopisu o první světové válce, který bez rozmyšlení ukradne. Když ale po dlouhých měsících dílo konečně vydá, začnou se nad ní pomalu, ale jistě, stahovat mračna a brzy se začnou objevovat důkazy, které by mohli ukončit celou její kariéru.
Knížka byla skvělá. Jak jsem psal na začátku, hrozně dobře se četla. Kapitoly byla poměrně krátké a dobře napsané, takže jsem měl pořád chuť pokračovat dál v ději. Celý děj byl zajímavým pohledem do světa knižního průmyslu, líbilo se mi, jak všechno, co bylo v knize popisováno (včetně hádek na Twitteru a rádoby kritiků), působilo tak opravdově. Jako by se to mohlo stát klidně teď.
Jen nevím, co si mám úplně myslet o hlavní hrdince. Je mi jasné, že kniha byla napsaná tak, aby působila jako záporačka, ale i tak nemám jistý názor. Co se mi nelíbilo, tak bylo jakým způsobem byla celá kniha napsána. V jedné chvíli je June naprosto šťastná, má spoustu peněz a všichni ji obdivují—za dvacet stran je na mizině a nemůže se ukázat na veřejnosti. A potom se to zase obrátí, a tak stále dokola. Vím, že to tak někdy může v reálném životě být, ale přeci jenom se bavíme o knize. Působilo to celé až moc adrenalinově, což bych příště radši vynechal.
Také konec byl velmi neuspokojivý. Nebudu k tomu nic víc říkat, protože bych tuhle recenzi chtěl nechat bez spoilerů, ale opravdu už jsem četl lepší konce. Pokud bych to měl shrnout, knížka byla skvělá, ale je tu pár věcí, které by se daly vylepšit.
V knize Roky známá francouzská autorka vypráví svůj celý životní příběh v souvislostech s literaturou, politikou i médií. Z pohledu třetí osoby popisuje, jak jednotlivé etapy jejího životy ovlivňovaly různá média, od rádia a novin v 20. století až po sociální sítě v současnosti. Vypráví o zvycích, hudbě, ale i politických nepokojích v Francii mezi lety 1940 a 2006.
Roky se mi líbily. Ale tak moc, jak jsem očekával. Autorčin styl psaní se mi opravdu líbil, kniha pro mě byla svým dějem nová, protože obvykle autobiografie nečtu, ale tato se mi líbila. Bylo zajímavé zažít, jak se žilo ve Francii v minulém století. Ale místo normální biografie, která je chronologicky poskládaná a hovoří o důležitých (někdy i nedůležitých) událostech v životě člověka, tato kniha byla spíš jakousi směsicí na sebe nenavazujících odstavců.
Kniha nebyla vůbec rozdělena na kapitoly a přeskakovala z jednoho tématu na druhé. Co musím dál poznamenat, je jazykový styl, jakým je kniha psána. Autorka ráda využivá hodně komplikovaná slova, která už nemají v dnešní době žádné využití, popisuje různé ekonomické a politické strany či možnosti, což minimálně pro mě bylo opravdu komplikované čtení. Vím, že je to možná moje chyba (rozhodně to není chyba autorčina), ale myslím si, že pro někoho to může být opravdu obtížné na četbu.
Při čtení jsem si také říkal, jak je kniha pro nás, jako Čechy, irelevantní. Pokud jste dlouhou dobu nežili ve Francii, nebo nemáte dopodrobna nastudovanou politickou, sociální i kulturní historii Francie (což minimálně já nemám), většině zmínek a referencí nebudete rozumět. Autorka zmiňuje milion různých jmen—od politiků, přes novináře, až po malíře—a novinových plátků, televizních pořadů nebo rádiových stanic.
Chápu, že všechny tyto věci jsou pro děj velmi důležité, ale pro mě, jakožto čtenáře, který v životě nebyl ve Francii, ani nezná skoro žádné jejích politiky, je těžké se v ději zorientovat. Kniha byla čtivá a kapitoly svižné, ale přál bych si, aby kniha byla přeci jenom trochu lépe čitelná pro širokou veřejnost.
Jako všechny předchozí knihy, které jsem od Aleny Mornštajnové četl, byly i Tiché roky naprosto dokonalé. Celý příběh je vyprávěn ve dvou časových liniích—přičemž každá z nich působí na první pohled naprosto odlišně, ale v průběhu příběhu se začínají postupně spojovat, až z nich vznikne jeden celistvý příběh.
Tiché roky se věnovaly spoustě náročných témat, která autorka naprosto dokonale zpracovala. V jedné části příběhu vystupuje malá Bohdana, která žije se svým mrzutým otcem a matkou, která by pro ni udělala cokoliv. Při poslední návštěvě babičky v nemocnici ale Bohdaně začala vrtat hlavou minulost její rodiny, o které nevěděla vůbec nic. Vypadá to ale, že pokud se jednou pravdu dozví, už ji nebude moct zapomenout.
V druhé dějové linie, odehrávající se o pár desítek let dříve, se odehrává příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, jehož život nemá jedinou chybu. Ale tomu tak nezůstane nadlouho. Už od první stránky jsem byl zvědavý, jak bude celý příběh pokračovat a bylo těžké se od knihy odtrhnout. Jako u ostatních knih autorky bývá zvykem, přibližně v polovině knihy přišel velký zvrat, který otřásl samými základy celého příběhu a všech v něm.
Mornštajnová nevypráví žádné sci-fi příběhy o robotech, ale na první pohled obyčejné příběhy z Československa, které ale svojí autentičností a brilantním stylem psaní dělají z příběhu realitu, i když tomu tak možná ve skutečnosti není. Od Mornštajnové už jsem četl tři knihy, Tiché roky jsou však (zatím) tou naprosto nejlepší.
