vendy246 komentáře u knih

Je mi sympatický, Jiří Charvát. A že napsal tuhle knihu, ozdrojovanou jak největší vědec, přitom jazykem standupáka, tak to klobouček. Plno informací o fungování mozku, o vnímání, o výzkumech lékařských a závěrech psychiatrických a o účincích psychedelických. Téma, které mě nepřestane zajímat. Jako dítě jsem prožila velkou věc a neměla jsem s kým o tom kloudně promluvit. A taky na to slova sotva stačila, že. Od té doby marně čekám na opakování a věřím... Ale ta splněná přání na konci knihy by mě i tak potěšila:)

Krátká zamyšlení na různá témata. Úvahy nad různými, často neobvyklými věcmi. Vzdělaný člověk píše pro veřejnost. Chytrý brácha. Pěkné.

Po knize Beatrice Landovské další autobiografický počin potomka slavných rodičů, o generaci mladší Cecílie Jílkové. A byla to jízda na jeden zátah. Strhující čtení o životě autorky s úryvky z děl obou jejích rodičů - Ludvíka Vaculíka a Lenky Procházkové, stejně jako autorka svým způsobem egoistických a bezohledných. Kniha je souhrnem více jak dvacetileté sebedestrukce alkoholem a drogami a vrcholí dovolenou v luxusní destinaci, strávenou ovšem hraničním pitím a násilným sexem. Pět hvězd za otevřenost, talent a obdivuhodný intelekt po tom všem. Povedená kniha.

"Spořádaný život není o pevné vůli. Pevná vůle neexistuje. Existuje jenom motivace"

Na jméno Zdeňka Urbánka jsem narazila v mnoha knihách známých osobností. Chtěla jsem si proto něco od ZU přečíst a zvolila jsem vzpomínky napsané ve stylu "pravdomluvného neromantického a nemagického realismu". A opravdu: povídky jsou nesmírně vypracované, každé slovo pečlivě vybrané, věty napěchované, obsah upřímný a tím pádem cenný. Starý poctivý autor, obávám se ale, že jen pro nelenivého a zaujatého čtenáře.
Povídky o Karlu Dvořáčkovi, Václavu Havlovi, Janu Patočkovi, chartě, rodině, přátelích...

"Do sedmdesátých let se vstupovalo hřbitovem"

Vojenská služba režimu nepohodlných. Pracovní lágr PTPáků, vojáků beze zbraně, ve které byli zastoupeni cikáni, kriminálníci i synové intelektuálů a rolníků. Začátek mě bavil moc - o pohraničí, posádce, vztazích mezi vojáky, kapitánovi, který věřil v komunismus. Většina knihy je jakási studie - žena/muži. Dívka, z rodiny násilnického otce, pracující nedalekém statku, snad zneužívaná za války Němci, se dostane na cimru k vojákům a zpestří jim noc svou přítomností a tancem. Vybere si jednoho kluka, ten kvůli ní dezertuje, ale jsou chyceni. Dívka se vrací na statek a co se stane s vojákem je ve hvězdách... Není to pro současného čtenáře jednoduché čtení, plno věcí nedořečených, plno věcí už nevíme, těžko domýšlet. Není to odpočinková četba ani formou ani obsahem. O to hodnotnější.

Čekala jsem všechno, dlouhé popisy krajiny, tělesného stavu, hluboké myšlenky, krize a smíření... A dostala jsem, co jsem nechtěla. Chlap v letech si každý den vypisuje a volá s mladou macatou holkou, na které oceňuje především charakterové a jiné neviditelné hodnoty. On míří do Jeruzalema, ona stěhuje. Nakonec pouť končí už v Assisi a letí domu za Estuškou. Celý nějaký ulepený a zabitý... jako čas strávený se zblblou kámoškou.
Možná by zamilovaný neměl chodit na pouť a poutník by neměl být zamilovaný. Nebo o tom nepsat. Četla jsem od JF všechno, píše skvěle, tohle je však za mne nějak ... nevim. Chápu ale, že pro zamilovaného autora/člověka je jeho láska uplně nejvíc a já mu přeju hodně štěstí a držím palce:)

Roky 1976-1979. Vynikající autorka popisuje velmi autenticky a nekompromisně léta dospívání v době normalizace. Rozporuplné, nepříliš fungující zázemí, rodiny přátel nepohodlné režimu a kamarádi ze stejných kruhů (mj. Filip a Jáchym Topolovi), výslechy a estébáci, nucená emigrace otce, přijímačky se špatným kádrovým profilem a následné dojíždění na gympl do Dobříše. Všechny události zasazené do kontextu doby s přesahem do současnosti. Autorka například zmiňuje počet osmi spolupracovníků s STB v rodině. Zajímavé, skvěle napsané dílo, doplněné citáty a fotkami.
"... milostný život je záležitost nebezpečná, ne-li hraniční"

"Charta už se nevyplácí, podepsal jsem spolupráci" (Fanda Pánek)
"Největší tragédií lidské existence je iluze oddělenosti" (Einstein)

Autorka mne nejprve zaujala tím, že pochází a píše o mém kraji a mně známém prostředí. Brdy, Rokycansko, práce na statku, ale také třeba bába Kamenická. Jako první jsem četla výbornou Annu R. Autorka umí vyprávět, má lehkou ruku, píše soudobým nekomplikovaným stylem, moc dobře se čte. Podbrdské ženy jsou vydařená prvotina, v porovnání s Annou R. je však znát, jaký obrovský pokrok autorka ještě udělala. Podbrdské ženy jsou příběhem žen jedné rodiny s autenticky vykresleným pozadím dramatických událostí dvacáteho století. Venkovský život v chalupě a hospodářství. Bída, dřina, hulváti chlapi, holky od dětství služky nucené strpět vše. Hořké čtení od začátku do konce. Kdyby to nebyl pravdivý rodinný příběh, bylo by to až moc.

O polské autorce a jejím díle jsem se dozvěděla díky knize Fakta musí zatančit od Mariusze Szczygieła. Knihu jsem si půjčila v knihovně, po půlročním čekání a několika zprávách, že není k dispozici, a přečetla ji na jeden zátah. Díky doporučení MS jsem tak poznala Hannu Krall. Kniha reportážním stylem zprostředkovává přímý prožitek a hrůzy varšavského povstání. Pamětník a budoucí vynikající kardiolog Marek Edelman byl jedním z vůdčích osobností tohoto od samého počátku sebevražedného počinu. Viděl jak do vlaků na smrt nastupuje 400 000 lidí, každý den 10 000. HK zachycuje detaily, jednotlivé epizody a prokládá je popisem tělesných změn z výzkumu hladovějících (přes 3 000 lidí), vyprávěním o srdci, infarktech a krevním oběhu. Vyprávění o životě a smrti. O tom, jak je těžké zachránit jediného člověka... "teprve pak si uvědomuješ jaký je poměr: jedné ku čtyřem stům tisícům. 1:400 000. Prostě směšné. Ale každý život představujeje pro každého člověka celých sto procent, takže nějaký smysl to snad má"

Moje první kniha od JP a milé překvapení. Obec Dobřív v Brdech a životy skutečných lidí. Přečteno jedním dechem, ale oddychovka je to jen autorčiným lehkým perem, ne obsahem. První světová z pohledu lidí, kteří mají hospodářství. Muži a koně musí na frontu. Ženy dřou na polích a úrodu jim zabaví pro armádu. Hrůza tak zbytečná, tolik zmaru...

Krásné čtení, obdivuhodného autora, člověka. Jakoby to psal můj děda, tak moc mě to oslovovalo. Staré prózy, nalezené po šedesáti letech, komentované současným pohledem.

Hrůza mě jímá, když tento osudem zkoušený člověk ještě před pár lety psal:
"Přitom dělám, co můžu, abych i vlastní krev i nejbližší kamarádky a kamarády přesvědčil, že komunisti se sem už nevrátí a Rusové taky ne, když nás - bez našich zásluh - od nich odděluje slovenská eurozóna a a polská a pobaltská nenávist."

Nadčasové a fascinující. Kontext války a strašlivé uvědomění, že lidé jsou stále stejní. Autor v předmluvě zmiňuje, že sepisování ďábelských rad ho málem udusilo a kdyby psal dále, udusilo by to i čtenáře.

"...téměř všechny neřesti vycházejí z Budoucnosti... Strach, lakota, smyslnost a ctižádost hledí vpřed"

"díky nám...se vlk nenažere a koza nezůstane celá"

"To zvíře, ta věc počatá v posteli"

"Pokud nic neudělá, může o své lítosti přemýšlet jak je mu libo. Ať se v tom to hovado válí!"

Knihu mi přinesla kolegyně, jinak bych ji nečetla. O Havlovi si můžu přečíst jinde než v téhle mega brožuře od pani, o které vím jen to, že pařila s prezidentem a teď na tom chce vydělat. Rozhovor na DVTV mne v tom svého času jen utvrdil. Václav Havel je po smrti. Přišlo mi to nechutný.

Jaké překvapení to ale nakonec bylo! Týden jsem strávila s tímhle z velké části disidentským bulvárem a moc mě to bavilo. A nejlepší byl kupodivu začátek o rodině a dětství téhle poloukrajinské missky. To byla krása veliká.

Kniha je plná fotek, deníkových zápisků, obrázků a dopisů. Někdy není sice chvíli jasné o kom je řeč, chvíli je to psané spisovně, pak zase hovorově. Nejvíc mě rušila absence osobního zájmena "jsem", to je fakt divný. A nechápu věnování vnukům.

Pasáže o Václavu Havlovi byly emočně vyčerpávající, stejně jako tyhle trojúhelníkové vztahy jsou. Dopisy od VH hodně osobní, bylo mi proti srsti je číst. Z korespondence je evidentní, že VH měl autorku jako milenku a zároveň jako terapii. Z vězení se vrátil s pocuchanými nervy a v kombinaci s jeho intelektem, pedantstvím, obsesemi a s STBáky za zády, řešil své stavy prášky, alkoholem, kouřením a láskou. Paralelními vztahy si drásal "bebí" pro zjitřenou mysl a svoji spisovatelskou tvorbu, ale ženy jeho života to (z)ničilo. A přesto ho neopouštěly. Byl mimo jiné obrovským zdrojem intelektuálním, společenským i materiálním.

Autorka poznala neuvěřitelný počet významných osobností, jako disidentka i jako psychoterapeutka v protialkoholní léčebně. Mohla se v knize vice rozepsat o své práci - o případech, metodách. Také o zážitcích z bytových přednášek a četných setkání.

Co říct na závěr. Na co JV ohleduplně čekala roky, Dagmar Veškrnová zmákla za pár měsíců. Cítila jsem obrovskou bolest a zklamání a potřebu se vyrovnat s celým svým životem. Jakoby chtěla celému světu dokázat, že ji měl Václav Havel rád.

Po esu už lepší kartu nevytáhneš.

Jsem tak nadšená vyjímečnou osobností Tomáše Bati, že se musím zamyslet, jaká byla kniha... Dobrá:) Pěkně se četla, hezké zpracování, fotky...
TB byl neuvěřitelný úkaz, co všechno dokázal, co se naučil, kde všude byl, koho všeho poznal. Škoda jeho předčasné smrti, mohl být presidentem.
"Švec pracuje na botě jen zdánlivě, on pracuje na sobě"
"... vlivný a mocný, takový člověk má v životě dvě nožnosti... Moc nebo službu"

Vyprávění stošestileté Brunhildy Pomsel, která byla sekretářkou Goebbelse do posledního dne jeho života. Sebevraždu JG komentovala ještě v roce 2012 ve smyslu "nechápu proč neutekl, vždyť mohl". Brunhilda vypráví, co a jak si pamatuje a nepamatuje si evidentně, co nechce. A za války taky nevěděla, co vědět nechtěla. Měla se vzhledem k okolnostem dobře, líp než ostatní a kdyby se to Němcům povedlo, měla by se úplně nejlíp. O ostatních věcech raděj nepřemýšlet.
Člověk se až otřese, jenže ... nechováme se stejně? (Tak třeba: všichni víme, co se děje na jatkách, jak se chováme ke zvířatům, ale je to nechutný a my chceme jíst maso. Můžeme se podívat na nespočet videí, ale oškliví se nám to a nechceme to vidět.) Ať to řeší někdo jiný a někdy jindy. A my?

"Prostě jsme se s tím svezli..."

Jasně a otevřeně o historii naší země od převratu 1989 - o revoluci, restitucích a privatizacích pod taktovkou vlivných mužů. O našem směřování a našem vztahu k Evropské unii a NATO a mnohém dalším. Pěkný komentář Lenka.P7 níže. Velice zajímavé a neveselé čtení.

Kniha povídek švédského autora, který umí brilantně vystihnout situaci. Povídky o různých typech lidi ucházejících se o práci a o pracovních pohovorech. Jak to viděl uchazeč a jak přijímající a jak to většinou dopadlo jinak, než by se dalo čekat. Píše pěkně JS.

"Vzdělání si může pořídit každý, ale reálné znalosti?"

Překvapivě dobré čtení. Čekala jsem jen zajimavé vypravění, ale tohle je vtipné, neotřelé a neobvykle otevřené. Dětství dcery Pavla Landovského viděné jak dnešníma očima, tak pohledem dítěte. Autorka vypráví o rodičích a obou prarodičích a současně líčí dobu, ve které žili. Zachytila charaktery všech postav, jejich chování a jednání. Zmiňuje také množství znamých osobností. Dětství neměla autorka opravdu dle příruček, ale perly nezahodila a píše lépe než mnohé naše autorky bestsellerů.

Odpovědi Václava Havla na otázky Karla Hvížďaly. Hutný, propracovaný a osobitý text, prostý jakýchkoli frází. Zajímavé názory a reflexe bývalého prezidenta, který by si, v letech 1985-6 kdy knihu psal, jen těžko představil svoji budoucnost. Vzpomínky na dětství, na Klub spisovatelů, Tvář, divadla ve kterých se angažoval a na vězení, kde strávil dlouhá léta. Neuvěřitelné, jak VH uvažoval za železnou oponou. A že kniha vyšla, i když ne u nás...

Abych si mohla tuto knihu přečíst, musela jsem ji zakoupit na Knihobootu. V knihovnách totiž není k dispozici... Právě Osočení je poslední knihou vydanou nakladadatelstvím Škvoreckých v Torontu - 68 Publishers. Jaký paradox a jak hořké tři tečky po tom všem, co ZS musela prožít a co udělala pro rodnou hroudu. Druhé vydání z roku 2000 obsahuje výpovědi osočených z roku 1993 a jejich vyjádření po dalších letech v roce 2000. Jsou zde příspěvky mnoha významných osobností, zajímavá předmluva Josefa Škvoreckého a také Obzinův pokyn tajné policii, jakým způsoběm získávat spolupracovníky (dobrovolně, za výhody a vydíráním...). Cibulkovy seznamy uveřejnily tisíce lidí oslovených Stb, jak přinucených ke spolupráci, tak i odolávajících a proto dlouhé roky trpících. V seznamech nejsou uvedeni členi Stb ani KSČ, kteří měli spolupráci v popisu práce a byli za ni odměňováni. Zdena Salivarová dostala v roce Řád bílého lva a dva roky na to se ocitla v seznamech. Dnes, v den jejího úmrtí se ptám: Kdo, proč a za jakým účelem, poskytl Petrovi Cibulkovi disketu...