Tyyynab komentáře u knih

Kniha, nad kterou zůstává rozum stát. Toto vše se dělo! A někdo si ještě troufá tato zvěrstva popírat? Opravdu, povinná četba pro ty, co mají krátkou paměť.

(SPOILER) Velké zklamání. Oceňuji kompozici střídání minulosti a přítomnosti, ale vkrádá se otázka, proč tam ta minulost sakra byla? Kniha by si vystačila s příběhem o podivné skvadře lidí s kufrem, jestli bylo jediným cílem vytvořit dojem cykličnosti, jak se na konci ukáže, ta námaha za to nestála. Dále se vkrádá otázka, jak je na tom stařík morálně - říct na všechno ano a pomáhat k utrpení jiných lidí jen tak, abych pak mohl vyprávět, jak jsem se setkal s tím a tím... Vím, že někdy někoho i zachránil, ale pořád k tomu byly prostředkem výbušniny, které připravily o život jiné lidi. Srovnání s Forestem se nelze ubránit, ale spíš ke škodě. Nevím, jestli tyto otázky byly autorovým záměrem, řekla bych spíš, že mu šlo hlavně o humor. Ale zas taková bžunda (až na některé okamžiky z přítomnosti) to teda nebyla.

Absolutní nuda. Asi u žádné povídky jsem se příliš nezasmála, humor mi bohužel přišel hodně pitomoučký... A ani mi tak nevadil pan Kaplan (takových učím u nás ve škole hodně) jako spíše prof. Parkhill, který se mi zdál velmi omezený, neschopný přijmout úkol, který není napsaný bez chyb, a neschopný ocenit snahu a vynalézavost. Často se mi zdálo, že jednotlivé povídky ani pointu nemají, prostě jen skončí klábosení o chybách... Možná jsem zdeformovaná svým povoláním, ale smát se špatně utvořeným tvarům mi prostě nejde, zvláště když na tom stojí celá kniha. Hvězdička navíc za překlad - musel to být oříšek... Ale ani tak se do knihy nepodařilo přenést určitou hravost, kterou bych očekávala.
Další věc, která mi vadí - jsou tam dospělí lidé, již vzdělaní ve svém jazyce... Nechápu, proč jsou prezentováni jako úplní idioti a pan profesor jako ten s patentem na pravdu. Zvláště mě o tom přesvědčila kapitola o slovech řeckého původu - proboha, každý evropský jazyk je má! Nevěřím, že by se dospělí lidé chovali takto pitomě!

(SPOILER) Není to špatné. Čekala jsem hluboké rozhovory o víře, vlastním nitru, vlastních pochybách... Částečně to tam i je. Ale přijde mi, že i tak kniha klouže spíše po povrchu. Při čtení má člověk pocit, jako by šlo o ústní zkoušení: tazatel položí otázku a Kopecká odpovídá jakoby našprtanými větami, které jsou strašně obecné, vlastně se málokdy dotkne opravdu svého nitra a tohle se bohužel táhne celou knihou. Po přečtení se ptám sama sebe, co jsem se vlastně dozvěděla? Jak mě to obohatilo? A s lítostí odpovídám, že vážně nevím. Nejvíc oceňuji kapitolu o ženách, ale i tak mám pocit, že to bylo spíš obecně o tom, jak to v husitské církvi je, člověk se nedozvěděl moc o úskalích té služby pro ženy atd. A co mě mrzí asi teda úplně nejvíc: hlavní reklama spočívala v tom, že tady má dojít ke coming outu. Pevně věřím, že to udělala spíš média, že Kopecká to takhle neprezentovala... Dobře, ale o tom, že je na ženy, padne jediná věta a to ještě tak mlhavá, že by ji člověk i přehlédl. Nejsem čtenář bulváru a o tohle mi opravdu nejde, ald přece jen jsem čekala víc odhalení o tom, jak to člověk prožívá, jak vypadá to hledání, uvědomování si své jinakosti... To tam bolestně chybí. A z tohoto důvodu mi přišla zmínka o tom vlastně zbytečná a působí fakt jenom jako laciný Marketingový tahák.

(SPOILER) Tak tohle je fakt zlý, ve srovnání s Pýchou a předsudkem - ten dokázal zaujmout příběhem i literárně. Tady je příběh tak strašně bídný, že bohužel nemůže nadchnout ani čtenářky červené knihovny, protože by se usoužily nudou. Ti hlavní, o kom se mluví a na koho se čeká, tam většinu knihy nejsou (!) a tlachání o sňatcích a věnech věru nevynahradí romantiku, která chybí. Což by nemuselo být na škodu, kdyby tam bylo místo toho něco jiného, leč není. Teprve na konci to má trochu šťávu, prostředek knihy by se mohl vypustit. A jako společenská kritika je to taky mizerné. Film ujde, ale toto už po něm není třeba číst...

Absolutně brutální jízda. Nesmírně mě těší, že byly "pomočeny" (ať už symbolicky či skutečně) všechny ikony a živoucí i mrtvé fosílie literární teorie - to máte za ta léta utrpení při studiu!

Přepracování historických či literárních příběhů je skvělý nástroj k tomu, jak poukázat na různé lidské nešvary. Čapek to však dělá s jakousi laskavostí, že se nedá dělat nic jiného, než se tomu zasmát. Navíc může vyvstat otázka, zda se všechny ty příběhy opravdu staly tak, jak nás učí ve škole. Výborné, humorné, zajímavé slovní obraty.

Ve srovnání s těmi, kdo francouzskou poezii překládali před Čapkem, působí Čapkova poezie skutečně jako zjevení (úspornost výrazu, která však nezbavuje báseň významové hloubky, něha a citlivost, neuvěřitelně precizní práce s jazykem). Musím si spolu s Nezvalem povzdechnouti - škoda, že Čapek po sobě nezanechal žádného vlastního díla básnického - neboť nikdo jiný, než skutečný básník by nedokázal tak skvělé překlady vytvořit!

Jak krásně se dá psát o hnusu!

Sváťa je příklad člověka, který to, co ho napadne, prostě a jednoduše udělá. A protože je Bůh s ním, tak se mu to velice často i povede. Většina historek z jeho života je tak neuvěřitelná.... že to prostě musí být pravda. Hlavně se nebrat moc vážně a občas se od srdce (třeba i sám sobě) zasmát...

Magorovy básně se zdají na první pohled jednoduché, ale jejich hloubka mě silně zasáhla. Na jednu stranu zoufalství a znechucení z režimu, na stranu druhou - hluboká láska k Julianě a dětem... Originální verše podtrhují onu absurditu doby...

Je vidět, že přes 20 let staré texty neztratily na aktuálnosti ani zrnko. Církev je neustále někde daleko za dobou, se kterou by se však měla snažit držet krok. Církev prostě ignoruje znamení doby a odmítá se době přizpůsobovat; odmítá nabízet lidem to, po čem v dnešní době prahnou (a opravdu to není touha obracet se k Janu Nepomuckému a jemu podobným), odmítá přijmout mezi sebe hříšníky (čímž vzniká propast mezi hierarchy a obyčejným lidem) a odmítá naslouchat hlasům nespokojenosti uvnitř ní samotné (a když už náhodou nějaký hlas zazní, snaží se ho hodně rychle umlčet). Kdo není s námi, je proti nám? Takhle to asi nefunguje. Možná proto se stalo to, že i doba začala ignorovat církev...

Neuvěřitelné a na svou dobu odvážné dílo. Autoři si neberou servítky a otevřeně kritizují fašismus, lidskou blbost a touhu po moci, která se neštítí ničeho. To vše je protkáno černým humorem, slovními hříčkami a hrátkami s jazykem vůbec, což je pro tuto uměleckou dvojici typické.

Jak kdysi řekl F.X.Šalda: "Se Zahradníčkem vstoupil do české poezie Někdo." Tato sbírka je neuvěřitelně přesným popisem hrůz, které komunistický režim páchal a o to je dílo silnější, když víme, že autor toto všechno píše v době, kdy to nezažil! Bez nadsázky se dá říci, že jde o prorocké líčení, srovnatelné s dílem 1984 George Orwella, který také předpovídal poměry v Sovětském svazu, aniž by ho navštívil.

Je to čtivé, zajímavé i vtipné, ale hvězda dolů, že tam některé ženy chybí, zvláště ty novozákonní. Nejvíce postrádám samařskou ženu, která se u studny setká s Ježíšem, fňuk.

Hvězda dolů za nenaplněné očekávání. Myslela jsem si, že půjde o interpretaci Písně písní s exkurzemi do historického kontextu. Asi jsem čekala příliš mnoho a mělo mě napadnout, že suchý akademismus Kopecká ani Flek určitě pěstovat nechtějí. Na jednu stranu dobře a na druhou škoda. V rozhovoru pro Dvtv Kopecká říká, že se Písní zabývala ve své diplomové práci, čekala jsem tedy zužitkování znalostí o ní asi z tohoto důvodu. I tak jde ale o zdařilý komentář, který provází meditací nad tak nádherným a ne úplně jednoduchým textem.

Tak tohle byl absolutní děs. Čekala jsem něco ve stylu našeho Kocourkova... Ale dočkala jsem se pouze nekonečného, resp. nekončícího se příběhu o tom, kdo s kým, jak je to fajn a jak ty staré panny jsou nejhorší na světě a beztak by taky rády, ale měly v životě smůlu, neboť nebyly dost hezké, což je ten největší hendikep v životě člověka, že... Nevím popravdě, co chtěla kniha zesměšňovat, moc vtipné mi to nepřišlo, spíše ubohé (možná proto, že takto vypadá dnešní svět, což mě spíš znechucuje, než že bych se tomu smála). A po pár stránkách člověk úplně zapomněl, že to má být satirické a že se má smát. Fakt nebylo čemu... Hvězdička za překlad a za nápad zparodovat žánr kroniky.

(SPOILER) Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že Shakespeare psal komedie jenom proto, aby se zavděčil prostému lidu a vydělal si nějaký ten peníz, aby pak mohl psát své geniální, a pro prostý lid tedy nevhodné tragédie. Ok, proč ne, i dnes se dobří herci živí hraním v Ordinacích a Ulicích... Ale proč se tedy dodnes tyto pitomoučké komedie hrají a opěvují? Jenom proto, že je napsal velký Shakespeare! Číst tuto hru bylo utrpení, vydržet se na ni v divadle dívat by bylo asi ještě horší. Hluboká myšlenka či zásah do srdce samozřejmě chybí. To, že hra pracuje s jistými stereotypy o ženách, ponechme době, ve které hra vznikla, s tím člověk nic nenadělá (a asi jsme to my a naše doba, co jest zdeformováno optikou genderových rovností a korektností). Ale i tak mi připadá hodně pitomoučké zkrotit ženu tím, že budu oblečený jako tajtrlík, že budu mluvit sprostě a nedám jí najíst... Přijde mi to jaksi prvoplánové a nepravděpodobné. A ještě hloupější mi přijde, že hlavním cílem má být žena, jež poslouchá jako pejsek, který na zavolání přiběhne. Ani "slovní šerm" Kateřiny a Petruccia mi nepřijde kdovíjak vtipný, prostě odsekává jeden druhému, ale není to nijak zvlášť vybroušené, prostě se jen předhání, ale nic sofistikovaného, jen mlácení prázdné slámy. Inu, myslím si, že měl Shakespeare na víc, což dokázal ve svých jiných hrách...

Velmi mě potěšilo, že se kniha nesoustředí na fakta o Koinotes (toho už bylo řečeno dosti), ale na pocity a psychologickou motivaci dvou nejvíce pozoruhodných postav - Ludmily a Felixe. Moc se mi líbilo, jak byl rozhovor veden, zdá se mi, že Jančařík se ptal opravdu citlivě a možná byl i sám některými odpověďmi fascinován (Ludmila má jasno a umí formulovat prožívání svého kněžství tak, že by jí mnohý farář nestačil). Z knihy každopádně působí tak, že bere Ludmilu jako sobě rovnou, s úctou a respektem, což mě opravdu mile překvapilo. Jen je škoda, že v rozhovorech, které pak poskytoval médiím, se snaží být zdrženlivý a opatrný - no aby to nevypadalo, že s ní sympatizuje moc a aby někde "nahoře" nebyl problém... Trochu škoda.

Moje cesta touto knihou by se dala přirovnat k oné cestě za pokladem. V první fázi mě kniha velmi zklamala - tohle že má být tak úžasné? Kýčovitě napsaný průhledný příběh zabývající se různými filosofickými klišé. Nemohla jsem se ubránit srovnávání s Malým princem, ke kterému se bohužel tato kniha ani nepřibližuje. Přesto zde autor nastínil myšlenky, jež považuji za velmi zajímavé. Mile mě překvapil nečekaný konec, za něhož jsem přidala hvězdičku - cesta je někdy důležitější než cíl samotný...