Tyet

Příspěvky

Tisíce planoucích sluncíTisíce planoucích sluncíKhaled Hosseini

Druhá kniha Khaleda Hosseiniho, která se mi dostala do rukou. První byl Lovec draků, který mě hodně zasáhl a dlouho to bolelo. Tahle knížka je opět z Afghánistánu, děj se odehrává v době, kdy zemi okupují sovětské jednotky a později ji ovládne Tálibán.
I když obálka, použitý font a snad i název knihy mohou vyvolat dojem, že jde o červenou knihovnu, nic není vzdálenější pravdě. Jde o krutý příběh, který však nepostrádá naději. Přivedl mě k myšlence, zda se tisíciletá vláda principu jang nechýlí ke konci. Bylo by na čase.
Název románu pochází z básně Sáiba Tabrízího, perského básníka ze 17. století:
Nedopočítáš se měsíců,
které na jeho střechách pableskují,
ani tisíců planoucích sluncí,
jež kábulské zdi ukrývají.

16.06.2017


Do tmyDo tmyA. Bolavá (pseudonym)

Útlá knížka od Anny Bolavé je sugestivně popsané umírání jedné osamělé a „jiné“ lidské bytosti. Jak tenká je hranice mezi pouhým podivínstvím a skutečným šílenstvím! Hodina po hodině, den po dni na začátku horkého léta, je popisován tak barvitě, že se úplně snadno ocitnete na rozpálené půdě mezi sesychajícími bylinami, ve šťavnatém kopřivovém houští ve vlhkém stínu opuštěného mlýna, pod nočním nebem osvětleným blesky nebo dokonce pod hladinou rozvodněné řeky. Knížka mě skoro uvrhla do deprese, v některých okamžicích jsem se poznávala. Určitě ji doporučuji k přečtení, podobně zajímavých knížek je málo. Trochu mě ale rušilo, že téma podivínské osamělé ženy, překladatelky, se zvláštním vztahem k přírodě a vraždou na krku nepřekonatelně popsala už před pár lety Olga Tokarczuková ve své nádherné knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, ale co, nemůžeme mít všechno.

16.06.2017


Jsou světla, která nevidímeJsou světla, která nevidímeAnthony Doerr

Smutný válečný příběh psaný s citem pro detail a napětí. Slepá francouzská dívka, chytrý, citlivý německý chlapec s dobrým srdcem. Nepřekročit hranici vkusu nebylo jistě lehké, ale podařilo se. Kapitoly jsou extrémně krátké, zřídka přesahují tři strany, i to je důvod, pro který knihu přečtete za chviličku. Válka je vůl a my si žijeme jak prasata v žitě - to je poselství každého dobrého válečného románu, tento nevyjímaje.

05.11.2019


Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotářiRaději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotářiAleš Palán

Velmi zajímavý a čtivý počin Aleše Palána s fotkami Jana Šibíka. Oba se vypravili za lidmi, kteří žijí osamoceně v šumavských kopcích a lesích, s některými se (je to v rozhovorech hodně znát) sblížili víc a s některými méně.
Kniha rozhovorů zavádí čtenáře do zvláštního světa šumavských samotářů, větších či menších podivínů, lidí spíš málomluvných nebo žvanilů, lidí posmutnělých nebo energických. Co vede tyhle lidi k tomu žít v ústraní a nebýt součástí systému? I když je každý z nich jiný, jedno mají společné, chápou své místo uvnitř přírody, vnímají sami sebe jako její součást. Nejracionálnější a nejblíž normě, jak ji chápeme, jsou dvě ženy, které jsou v knize zpovídané. Mně v knížce nejvíc sedli dvojčata Klišíkové, jejich povídání se mnou opravdu rezonovalo, především pro jejich smysl pro humor a energii, která je patrná ze slov i fotek (jeden z bratrů je na obálce). František Klišík třeba říká: Jsem mistr mezi tím a oním. Chci černou a bílou, prostor mezi pravdou a lží. Protože už vím, že nikdy nemám pravdu. Vždycky, když přijdeš na to, že máš pravdu, seš v prdeli.
Moc pěkná, povedená knížka, doporučuju k ní ale přistupovat bez předsudků, bez hodnocení těch lidí, bez použití našich vlastních soudů a normování, které nám neustále šeptají, co je správné a co je špatné, bez snahy schválit nebo zavrhnout život těch lidí.

21.05.2018


Vlčí kůžeVlčí kůžeKerstin Ekman

Román švédské spisovatelky Kerstin Ekmanové vás doslova pohltí svou hutnou, těžkou, severskou temnotou. Tma prostupuje krajinu, lidi, i duše. Čas je nelineární, vede nás klikatými cestičkami z minulosti do budoucnosti a zpět. Chvíli žijete život mladé dívky, pak zralé ženy trpící pocity viny a tíhou starého tajemství, bezmoci a zbabělosti a někdy také život malé dívky, bystrého sirotka, který má v sobě něco z trolla. Těžký a dusivý je i příběh mladého nemocného chlapce, jenž uteče z rodiny ovládané hrůzou ze starého nemilosrdného patriarchy a stane se malířem. V další kapitole je z něj starý muž, který se vrátil „domů“ a v té další je mu zase patnáct. To všechno v kulisách nezadržitelného „pokroku“ první poloviny dvacátého století a světové hospodářské krize. Nouze a hlad jsou všudypřítomné. Kniha je plná smrti, stínů a beznaděje. Přesto ta tíha nepůsobí samoúčelně, a jakmile dočtete, jste rádi za naši malou, malebnou a světlou zemi. Výborná kniha, doporučuji k přečtení.

16.06.2017


Vřeteno osuduVřeteno osuduOtomar Dvořák

Otomaru Dvořákovi se podařilo oživit bezkrevné postavy z našich učebnic dějepisu. Když se řekne Jungmann, Erben, Šafařík, Tyl, Němcová, Světlá, Havlíček, Frič, Mácha, Neruda nebo Palacký, většině z nás se zatmí před očima a náš mozek se samovolně uvede do polospánku. Kniha se může jevit dnešnímu čtenáři, uvyklému na rychlé tempo, nečekané zvraty, napětí a peprnosti, poněkud rozvláčná a skoro nudná, ale jakmile si zvyknete na jazyk, kterým je psaná, bude se vám číst moc pěkně. Otomar Dvořák knihu s podtitulem „Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena“ napsal takovým stylem, jakým by ji patrně psal sám Erben, kdyby měl příležitost. Dozvěděla jsem se spoustu nových (tedy spíš staronových, pokud počítám i školní dějepis) informací a velice nepřekvapivě jsem si uvědomila, jak jsou lidské touhy neměnné a věčné. A že musíme cítit skutečný vděk k osobnostem národního obrození. Ačkoliv se jim samotným mohla jejich snaha zdát marná a zbytečná, zejména v éře neoabsolutismu, obětovali jí nezřídka celý život, rodiny a zdraví, bezesporu měla obrovský smysl pro nás všechny.
Knížku jsem si přála k Vánocům hlavně z toho důvodu, že Erbenovo rodiště Miletín je od nás coby kamenem dohodil, do tamějších starých lázní jezdíme pro vodu a v knize se píše i o „našich“ Byšičkách. Ale tahle knížka mi dala mnohem víc, uvědomila jsem si, jak moc mám ráda svou zemi i svůj rodný jazyk, jakkoliv to může znít pateticky.
Na konci knihy, kdy Erbenovi umírá jeho žena Betynka, jsem se doopravdy rozbrečela. Knížku si určitě přečtěte.
„Léto za létem bez ustání běží,
zima za zimou uhání;
důvěra má však nepohnutě leží,
a co rok roste doufání.“

16.06.2017


Denní dům, noční důmDenní dům, noční důmOlga Tokarczuk

Při čtení, a věřím, že i při psaní, knih Olgy Tokarczuk, je převažující emocí soucit. Není to ani melancholie, ani smutek, ani deprese, je to schopnost hlubokého soucitu s lidmi, s krajinou, zvířaty a dokonce i Bohem. Olga Tokarczuková vysoko vyčnívá nad současnými autory, ale ne výjimečným uměním slova, brilantním stylem, schopností vytvářet zápletky a udržovat pozornost čtenáře, ale svým hlubokým vhledem a porozuměním, se kterým se opravdu často nepotkávám.
Příběhy v knize spojuje místo, kde se odehrávají. Zalesněná, chudá a divoká oblast polského Kladska, okolí Nové Rudy, s výhledem do českého Broumovska. Ta, a postava staré Marty. Příběhy, ve kterých se velmi často vyskytuje smrt a bolest, nepůsobí drasticky, spíš smířeně, autorka je popisuje s jistým zaujetím, zvídavostí a smyslem pro detail. Součástí knihy je také podivuhodný příběh svaté Starosty a transsexuálního mnicha, který jej sepsal. Knihou prosakuje motiv konce světa s rudou oblohou a zkamenělými stromy, jediná skutečně děsivá vize.
Knihy Olgy Tokarczukové jsou rozhodně perlou naší knihovny a upřímně je doporučuji ke čtení.
„Marta řekla, abych se netrápila tím, co vidím.(...) Nevím, proč mi to řekla; už se chystala odejít. Stála s rukou na klice otevřených dveří.
Večer jsem si na tu větu vzpomněla. Nehybný obraz z pohyblivého filmu, v němž se všechno mění a přestává být tím, co bylo. Tak fungují oči – vidí mrtvý výstřižek většího, živého celku, a to, co vidí, si ochočují a zabíjejí. Proto když se dívám, věřím, že vidím něco stálého. Ale to je falešný obraz světa. Svět je pohyblivý a roztřesený. Neexistuje v něm žádný bod nula, který si je možné zapamatovat a pochopit. Oči dělají snímky, které mohou být pouhým obrazem, schématem. Největším rozčarováním je krajina, protože stálost krajiny neexistuje. Pamatujeme si krajinu, jako by byla obrazem. Paměť tvoří pohlednice, ale svět žádným způsobem nechápe. Proto krajina tak podléhá náladám těch, kteří ji pozorují. Člověk vidí v krajině vlastní vnitřní, netrvalý okamžik. Všude vidí jen sebe. Konec. To mi chtěla Marta říct.“

16.06.2017


Já, PoutníkJá, PoutníkTerry Hayes

Mistrovsky napsaný špionážní thriller Terry Hayese je bezpochyby v první lize žánru. Vše, co očekáváte od toho typu románu, se vám dostane, 760 stran je nadupaných akcí, děj je skvěle promyšlený, zápletka víceméně uvěřitelná. Jako obvykle zjistíte, že pro jednotlivce na obou stranách mezinárodních konfliktů není vítěze. Ráda bych ještě vyzdvihla mistrovský překlad Pavla Medka, promluvy tureckého manažera hotelu jsou tak dokonalé, že už jen kvůli nim stojí kniha za přečtení.

01.03.2020


SerotoninSerotoninMichel Houellebecq

Ve své poslední knize se Michel Houellebecq už ani nesnaží předstírat cynismus a i kdyby to zkusil, sotvakdo mu na to ještě skočí. Já mám autora velmi ráda a vždycky mě dojímal, jeho knihy ve mně pokaždé zanechají hluboký dojem a ani u tohoto příběhu zlomeného muže před padesátkou tomu není jinak. Knížku jsem dočetla večer a dlouho jsem nemohla usnout. Houellebecq je podle všeho posedlý sexem, ale místo aby to působilo eroticky, je to vždycky v důsledku jenom velice, velice smutné. Hlavní hrdina nakonec netouží po ničem jiném než po lásce, trpí pocity viny, opuštěností, doslova umírá smutkem. Vlastně je to takový ňouma, lepší slovo mě nenapadá. Kniha zachycuje poslední rok jeho života a čtenáře naplní tak silným soucitem, že to až bolí.

08.03.2020


PiranesiPiranesiSusanna Clarke

Tuhle knížku od své oblíbené autorky jsem přečetla za jediné odpoledne. Zpočátku jsem byla rozpačitá, ale na straně 34 mě příběh chytl a už nepustil. Jsem naprosto a dokonale okouzlená, krásnější knihu jsem už dlouho nečetla. Je v ní tolik světla a stínů, tolik letmo zahlédnutých obrazů, tolik hloubky, že dostáváte závrať.

Jméno Piranesi dostala hlavní postava jako odkaz na Giovanni Battistu Piranesiho, malíře, grafika, architekta, archeologa a historika umění zabývajícího se především antickým uměním a architekturou. Jeho soubor grafik s názvem Vězení měl bezesporu vliv na to, jak autorka ztvárnila prostředí Jiného světa. Anebo se jí zjevil ve snu.

V tomto fascinujícím díle psychedelie, okultismus a náboženství tvoří hutnou směs, ve které se brodíte jako v mlžném přílivu narážejícím na mramorové schodiště s křičícími racky nad hlavou. Piranesi osaměle, ale šťastně žije v určité odrůdě snu, ve kterém se stává někým jiným a bizarní věci přijímá se samozřejmostí, kterou známe všichni ze svých vlastních snových příběhů.

"Možná takhle vypadá soužití s lidmi. Možná že i lidé, které máte rádi a nesmírně je obdivujete, vám zprostředkují pohledy na Svět, které úplně neoceníte."

27. května


Krása je rozmanitost plazůKrása je rozmanitost plazůVáclav Cílek

Knih od Václava Cílka jsem přečetla několik, ale tahle je (alespoň pro mě) naprosto výjimečná a zapůsobila na mě jako zjevení. Je plná vět a slov, která se mi hluboko vpálila do mozku (otázka je, jak dlouho tam vydrží, můj mozek není žádný pašák). Z téhle knížky jsem získala silný dojem, že autor zažívá výrazný progres, důležitý posun a změny, v porovnání s jeho staršími knihami ke mně promlouvá prostřednictvím textu mnohem větší pokora, prostý úžas a otevřenost, ale to jsou možná jen mé osobní domněnky a s realitou nemají nic společného. Zkrátka knihu jsem si užívala od začátku do konce a rozhodně se zařadí mezi mé nejmilejší.
Mám moc ráda a doslova fyzicky mě blaží, když v nějaké knize narazím na něco, co jsem objevila v knize jiné, jako by se nitky sbíhaly do jednoho místa. Před časem jsem v jedné z knih Stanislava Komárka četla o hlubinných mlžích (doufám, že jsem si to zapamatovala alespoň zhruba správně), kteří nikým neviděni v těch obrovských hloubkách vytvářejí nádherné a důmyslné obrazce na svých ulitách. Stanislav Komárek se v knize ptá, pro koho jsou tyhle vzory určeny, když si je nemohou ukázat ani sami mlži vzájemně, mají totiž zakrnělý zrak a pohybují se pouze pomocí čichu a hmatu (nebo tak nějak). Václav Cílek mluví ve své knize o ptácích. Jejich krásné a složité písně jsou nejdokonalejší ke konci léta, kdy už je předvádění kvůli samičce i potomstvu dávno pasé, kdy ptáčata jsou vyvedena a vlastně není pro koho zpívat. Napadá mě, že mlži i ptáci prostě jen „tvoří překrásné“ z čisté radosti a touhy tvořit. Možná je to jejich modlitba, kdoví.
Pan Cílek píše o tom, že staré navažské příběhy mají jiné konstrukce než naše novodobé poznávání a vědění, neustále se vracejí v kruzích ke kořenům, ke kmeni, zatímco v západní kultuře naše vědění košatí a strom se rozrůstá stále dál, výš, naše poznatky se kmeni i kořenům stále vzdalují.
Navíc mám ještě jeden milý zážitek. Po přečtení knihy jsem pocítila silné nutkání autorovi za ni poděkovat a sdělit mu, jak moc se mi líbila. Udělala jsem to vůbec poprvé a počítala jsem s tím, že pan Cílek neodpoví, protože má příliš nabitý program a e-mailů od fanoušků dostává velmi mnoho. Velmi mile mě proto překvapila odpověď s poděkováním. Moc mě těší, že prostá slušnost a taková nějaká „normálnost“ se neztratila ani u takto slavné osobnosti.
A na závěr jeden citát z knihy: "Návrat posvátného je nezbytný, jenže posvátné nás omezuje, protože se setkáváme s mnoha věcmi, které nám mohou škodit a o kterých jsme si to dřív nemysleli. Stejná medicína strach zahání i vytváří. Ale asi to za to stojí, protože pak člověk vnímá svět jako živý, propojený, veselý a nebezpečný. A tak krásný, velmi krásný, někdy až k neunesení."

16.06.2017


MarťanMarťanAndy Weir

Bestseller od Andy Weira se stal předlohou pro film, který jsem neviděla. Knížka se čte skvěle, je napínavá, zvlášť na začátku a hlavně na konci, kdy jsem byla fakt nervózní, ačkoliv bylo od začátku jasné, že špatně to dopadnout nemůže. Množství výpočtů mě nerušilo, naopak dodávalo knize na přesvědčivosti a člověk si uvědomí, že astronaut nemůže být žádný blbec. Líbila se mi naprostá nezdolnost hraničící s nezodpovědností, která se ale v tomto případě vyplatila. Mark Watney disponuje typickým yankeeským důvtipem a nezávislou myslí. Potvrdilo se mi, že Američané jsou jako děti. Zvědaví, vynalézaví, optimističtí, sebevědomí, zaměření na cíl a sebestřední. Je znát, že je to mladý národ, kterému chybí zádumčivost, smíření a zenový klid :) Jo, knížku doporučuju, je to nenáročná oddechovka, žádná moudra v ní nehledejte.

16.06.2017


PodvoleníPodvoleníMichel Houellebecq

Na mnoho lidí působí Podvolení jako nejslabší román Michela Houellebecqa, ale já ten názor nesdílím. Je pravda, že mám pro autora slabost a jsem ochotná mu odpustit téměř cokoliv, ale i přesto si myslím, že kniha je to dobrá. Hlavní hrdina vzbuzuje jako obvykle současně soucit i odpor, máte chuť s ním současně zatřást, jednu mu vrazit nebo ho obejmout.
Román se odehrává v nedaleké budoucnosti, lépe řečeno v roce 2022 ve Francii. Prezidentské volby vyhraje poměrně překvapivě muslimský kandidát a od té chvíle se začne Francie proměňovat. Nutno podotknout, že ne všechny změny jsou k horšímu, i když islám vzbuzuje v mnohých čtenářích negativní konotace. Houellebecq jako vždy provokuje, nutí k přemýšlení a s nepřehlédnutelným gustem odhaluje nepěkné stránky lidské psýchy. Poživačnost, egoismus, lenost, zbabělost.
Možná je tento román na první dojem povrchnější než ostatní autorova díla, nic dramatického ani drastického se zde neodehrává, bolest není zničující. Samota, opuštěnost, marnost – to vše je ale stále přítomno i přesto, že příběh univerzitního profesora vlastně „dobře dopadne“.
Doporučuji k přečtení.

16.06.2017


Tajný život stromůTajný život stromůPeter Wohlleben

Knížka lesníka Petera Wohllebena se stala světovým bestsellerem. A proč vlastně? Píše o stromech s láskou a pokorou, které jsou podložené mnohaletými zkušenostmi. Zaujalo mě, co píše o městských stromech, a taky jeho názor na invazivní druhy. S našimi šumavskými obhájci likvidace kůrovcem napadených stromů by si patrně moc nerozuměl. Knížka je poučná a rozhodně zajímavá, mně osobně ale mnohem víc sedí přístup a knihy Freda Hagenedera.

16.06.2017


Chuďásek Boží - Život sv. FrantiškaChuďásek Boží - Život sv. FrantiškaNikos Kazantzakis

Tahle kniha Nikose Kazantzakise, kterou jsem četla půjčenou, je pro mě velice zvláštní. Během čtení jsem ji často rozčileně odložila, protože mě popouzelo Františkovo chování. Proč se nenají? Proč se neobleče? Proč je tak zarputilý, tak pošetilý, tak šílený? Knížka ležela často několik dní nedotčená hřbetem nahoru a já se na ni nemohla ani podívat. Knihu jsem dočetla doslova se sebezapřením, vrátila, a považovala to za ukončenou věc. Jenže během měsíců po přečtení neuplynul den, abych na Františka z této knihy nepomyslela. Podráždění vyprchalo a já některé jeho činy začínala chápat. Ta kniha mi uvízla opravdu hluboko, hluboko pod kůží a nastal den, kdy mi došlo, že tuhle knihu musím mít v knihovně. S velkou vnitřní omluvou jsem si tuhle zvláštní knížku nakonec koupila, aby se stala jednou ze vzácných kousků v naší knihovně.

16.06.2017


Sto roků samotySto roků samotyGabriel García Márquez

Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.

16.06.2017


Temný lesTemný lesLiou Cch'-sin

Sci-fi Temný les Liou Cch'-sina je v mnoha ohledech lepší než první díl trilogie s názvem Problém tří těles. Zpočátku mi trochu vadil přepjatě zářivě futuristicky pojatý popis budoucnosti, připadala jsem si jako v Neználkovi na Měsíci. Postupující děj mě ale vyvedl z omylu a selanka byla ta tam. Jde o to, že chování veškerých vesmírných civilizací funguje na principu Temného lesa – Vzájemně se nevidíme, ale jakmile spatříme světýlko pod stromy (rozuměj lokalizujeme obydlenou planetu ve vesmíru), musíme zabít, nebo budeme sami zabiti. Veškeré alternativy směřují vždy ke shodnému výsledku, jiný scénář není z principu možný. Závěr byl ale přesně takový, jaký mám u dobré a klasické sci-fi ráda. Vlastně to mám ráda třeba i u Predátora se Schwarzeneggerem nebo v knížce Marťan od Andy Weira. Ve všem tom marasmu destrukce a ničení planety Země snad ještě můžeme vykřesat hrdost na lidskou nezdolnost a důvtip. Takže doufám, že to s námi nakonec dobře dopadne a za takovou naději jsem ráda.

18.11.2017


HyperionHyperionDan Simmons

Simmons je můj oblíbený spisovatel a Hyperion patří k tomu lepšímu, co napsal. Dobré sci-fi, a to Hyperion je, dokáže čtenáře přimět k tomu, aby se zamýšlel nad odvěkou otázkou po smyslu lidské existence.
Všechny příběhy byly zajímavé, já si oblíbila Básníka, protože mi připomíná postavy z románů Michela Houellebecqa - a pro toho já mám slabost. Básník ve čtenáři vyvolává ambivalentní pocity a pod jeho cynismem tuší bolest. Možná se mohl autor mírnit v některých až hyperbolických popisech jeho chování, občas to bylo na škodu.
Jinak nemám moc co vytknout, našla jsem jen jednu nesrovnalost - to, že má Kněz vrostlé kruciformy měl přece vědět jen Konzul, ale v závěru knihy je to všeobecně známá věc.
Rozhodně se těším na pokračování.

19.08.2018


Vzpomínka na ZemiVzpomínka na ZemiLiou Cch'-sin

Konečně jsem dočetla poslední část rozsáhlé trilogie a jsem okouzlena. Okouzlena bezbřehou imaginací Číňana Liou Cch´- sina, který bez nadsázky stvořil celý vesmír plný života. Myslím si, že tento silný čtenářský zážitek by mohl mnohé z nás vyléčit z našeho nabubřelého antropocentrismu, ale protože se mi při čtení opakovaně vybavovalo Sokratovo “Vím, že nic nevím.”, všechno může být a docela jistě také je úplně jinak než jsme si schopni vůbec představit. Cch´- sinovi se podařilo skvěle vystihnout lidskou povahu. Jak jsme hloupí, naivní, nostalgičtí, posedlí domovem, nedospělí, tak jsme také urputní, agresivní, zároveň bezcitní i plní hlubokého citu. Celý příběh obsažený ve třech knihách od začátku do konce trvá miliony let a nudit se u něj nebudete. Osobně celou trilogii řadím k naprosté špičce žánru sci-fi.
“Věčnou nocí ramene Orionu se jako meteorit mihla jedna civilizace a vesmír si její záři zapamatoval.”

16.12.2018


Herbář jinak Bylinář velmi užitečnýHerbář jinak Bylinář velmi užitečnýP. O. Matthioli (pseudonym)

V roce 1982 vydalo nakladatelství Odeon výběr z Matthioliho Herbáře, který vyšel poprvé v roce 1544 v Benátkách. Do češtiny jej přeložil a upravil lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku a vydal jej Jiří Melantrich. Tadeáš Hájek vypustil nebo zkrátil výklady o exotických rostlinách a zároveň vložil do textu množství vlastních zkušeností. Je to tedy dílo obou. Kniha obsahuje veliké množství překrásných dřevořezů v nebývalé kvalitě a velikosti. Jsem uchvácená, je to skutečná nádhera! Takové knihy už dnes nevycházejí, bohužel.
Podívejte, co se tam třeba píše o cibuli:
Pes vzteklý ukousl-li by koho, ztluc cibuli s solí, s routou, s medem a s octem, přikládej na ránu, toť vytáhne jed ven.
Dává se pečená s cukrem aneb s medem proti kašli a dýchavičnosti, přidada něco k tomu másla, nebo hrubé vlhkosti ven z prsí táhne a vyvodí.
No, není to nádherný?!

16.06.2017


PromlčeníPromlčeníJiří Březina

K současné české detektivce přistupuji většinou s určitou dávkou skepse. U téhle knížky ale byla zcela zbytečná, protože se povedla. Výborně se čte, autor z vás nedělá blbce (opravdu jsem až téměř do konce netušila, kdo je vrah), knížka nemá hluchá místa a nevyskytuje se v ní plané žvanění. Navíc má kromě napětí ještě přidanou hodnotu – a to zápletku odkazující na ne zrovna radostnou část naší vlastní historie.
Knížku určitě doporučuji k přečtení a moc se těším na další knihu od Jiřího Březiny.

16.06.2017


TerrorTerrorDan Simmons

Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Hluboká, mrazivá, pro mě neobsahuje žádná slabá místa. Konec byl naprosto uchvacující a dokonalý. Hladové hry byly proti téhle knize plytká strašidelná báchorka, zato Ílion je srovnatelně dobrý, možná dokonce i lepší. Rozhodně doporučuji.

16.06.2017


Hledání přítomného okamžikuHledání přítomného okamžikuRuth Ozeki

Ruth Ozeki je autorkou téhle zvláštní knížky. Nejdřív jsem k ní přistupovala s nedůvěrou, začátek mě příliš nenadchl, ale postupně mě knížka úplně pohltila. Prostředí starého a polorozpadlého buddhistického chrámu v horách a malý ostrov porostlý neproniknutelným lesem plným vlků v Kanadě jsou popsána tak dokonale, že jsem si mnohokrát přála na obou místech přebývat, navíc mají obě prostředí mnohem více paralel než samotu a divokou přírodu; nadchla mě „postava“ vrány vrubozobé jako průvodce mezi světy, v čase, prostoru i dimenzi. Knížka je plná zenových mouder a magických snů. Zasáhl mě postoj týraného vojáka kamikaze – studenta filozofie – ke svému trýzniteli, který se vyvíjel od strachu přes zášť až k soucitu. Deník tohoto chlapce patří mezi nejsilnější místa v knize. Kniha tak, jak postupuje děj, obsahuje víc a víc metafyzických scén a čtenář se nenásilně ocitá ve světě duchů i za ním.
Knížka se rozhodně zařadí mezi mé nejoblíbenější, osobně bych ji umístila vysoko nad všechny tři Hosseiniho knihy, o kterých jsem tady psala prve. Patří k těm knížkám, kdy musíte na pár minut knihu odložit a zírat do prázdna, abyste vstřebali odstavec. Knížka je jednoduše…zenová.
A ještě něco – obálka je dílo mého drahého muže :)

16.06.2017


PolednicePoledniceJiří Březina

Dobře napsaná, napínavá detektivka, ve které je pachatel zároveň obětí, jehož smutný osud vede ke zlu. Knížku jsem přečetla za jediný den a vlastně jediné, co bych vytkla, že je příliš krátká. Uvítala bych více rozpracovaný příběh hlavního hrdiny, příběhy obětí a dalších důležitých postav, myslím si, že by to kniha klidně snesla.

28.12.2018


Muž jako evoluční inovace?Muž jako evoluční inovace?Stanislav Komárek

Je to nesmírně vtipně a chytře napsaná knížka, co věta to skvost. Takže ji upřímně doporučuju!
"Když muž podvádí svou ženu, je to proto, že muž je sobecké prase, naproti tomu když žena podvádí svého muže, je to proto, že její muž je sobecké prase." ha ha

09.01.2019


Ochlupení bližníOchlupení bližníStanislav Komárek

Ochlupení bližní je samozřejmě o zvířatech. O tom, jaký k nim máme vztah a jak se tento vztah v průběhu staletí a tisíciletí mění. Bohužel se moc nezdá, že k lepšímu. Rozhodně knížku doporučuju všem, kdo se o vztah člověka a zvířete zajímá.

09.01.2019


Procitnutí do živé zeměProcitnutí do živé zeměDavid Abram

Hlubinného ekologa Davida Abrama mám jako autora velmi ráda, zprostředkoval mi zcela nový náhled na krajinu, živly, rostliny, zvířata i vlastní smysly. Jeho postoje jsou mi velmi blízké a inklinovala jsem k nim ještě před tím, než jsem se o hlubinné ekologii vůbec dozvěděla. Je pro mě osobně zásadní autoritou na mé životní cestě. On sám o svém způsobu vidění světa v knize píše:
„Snažím se ubírat zvláštní cestou mezi spirituálním idealismem vyznavačů New Age, kteří se často zříkají smyslového světa a mluví o primátu ducha nebo mysli, a distancovaným objektivismem hlavního proudu současné vědy, jenž podobně izoluje naše vědomí od smyslového světa tím, že popisuje přírodu jako determinovaný soubor objektů. Chci si uchovat víru v pozemský svět, který nezažívám jen jako hromadu objektů. Je stejně tak polem živým subjektů.
Je to upamatování na to, co jsme. Nikdy nezapomenout, že je to tělesná fotma, jazyk, chvějící se právě teď mezi mými zuby, jenž mi umožňuje dostat se do kontaktu se stromy a žábami i nebem nad hlavou. Je to tělo, se svým nervovým systémem a smysly, které nás přivádí do kontaktu se všemi ostatními bytostmi a umožňuje nám je pociťovat a zakoušet.
Jestliže si uvědomíme, že to, co nazýváme naší myslí, je projevem či aspektem těla, a uvědomíme-li si, že naše tělo je spojené s fyzickým světem kolem nás, pak jak může naše zkušenost nebýt spojená s fyzickým světem. A když my zakoušíme niternost, potom jistě i fyzický svět, v němž žijeme, musí stejně tak mít nějaký druh vnitřního vědomí.
Zakoušení, pociťování a vnímavost se nachází v každém kousku okolního světa. Nejde o to nechat rozplynout všechny odlišnosti v jakési nevýrazné jednotě, ale probudit se do nesmírné rozmanitosti zkušeností. Existuje tolik rozličných forem zkušenosti, cítění a vnímání.

03.05.2018


Američtí bohovéAmeričtí bohovéNeil Gaiman

Jsou knihy, které vám navždy změní život, knihy, které vás pobaví, poučí, osvítí, dojmou nebo vyděsí. Knihy, které vás uklidní a přesvědčí o tom, že svět je v pořádku. Knihy, které vás zasáhnou přímo do srdce. Knihy, které si zamilujete jako přítele. A jsou knihy, ve kterých chcete být. Pro mě je takovou knihou kniha Malý Velký nebo Jonathan Stragne a pan Norell a konečně také kniha Američtí bohové od Neila Gaimana. Je velmi zábavná, jednoduchá, žádný intelektuální skvost (ale ne hloupá!), a především je to krásné napínavé fantastické dobrodružství zfalšovaného boje starých bohů a bůžků s novými božstvy moderní civilizace. Ačkoliv je v knize pár blbostí, třeba že Golema stvořili v Polsku nebo Bastet je sestrou Hora, velmi jsem si čtení užila. Od začátku do konce.
Seriál, který byl podle knihy natočený, jsem neviděla a neuvidím.

„Nic z toho, o čem se tu mluví, se nemůže ve skutečnosti odehrávat. Pokud vás to uklidní, mohli byste to jednoduše brát jako metaforu. Náboženství jsou, koneckonců, metafory a priori: Bůh je sen, naděje, žena, ironik, otec, město, dům o mnoha místnostech, hodinář, který nechal svůj vzácný chronometr v poušti, někdo, kdo vás miluje - dokonce možná, navzdory všem důkazům, nebeská bytost, jejímž jediným zájmem je zajistit, aby váš fotbalový tým, vaše armáda, firma či manželství prosperovaly a vítězily nad veškerou opozicí.
Náboženství jsou místa, na nichž stojíme, z nichž se díváme a jednáme, jsou to pozice, z nichž se díváme na svět.
...
Lidé věří. A odmítají brát zodpovědnost za své víry. Vyčarovávají věci a pak těm věcem nedůvěřují. Lidé osidlují temnotu – bohy, duchy, elektrony, příběhy. Lidé si představují a lidé věří: a jejich víra, ta způsobuje, že se věci dějí.“

19.01.2019


Jsem součástí lesaJsem součástí lesaWolf-Dieter Storl

Můj milovaný autor Wolf-Dieter Storl v téhle knížce vypráví o svém životě. O cestě z Evropy do Ameriky a několikrát zase tam a zpět. O své práci na univerzitách, ale i v hippie a experimentálních komunitách. Nebyl ale nikdy ani typickým profesorem, ani typickým hipíkem. Vždycky si šel svou cestou. Jeho slova jsou jako vždycky útěšná, moudrá a taky hořká.
“Ničení přírody je těžko snesitelné. Vždyť jsme od přírody, která nás obklopuje, odděleni pouze ve své hlavě, ve svých představách. Ve skutečnosti námi protékají éterické energie, vycházející z lesů a kopců. Jenom to nevnímáme, protože nás od toho stále odvádějí abstraktní myšlenky a obrazy. Jestliže v přírodě vše probíhá harmonicky, pak to má také harmonizující účinek na člověka, přicházejí k němu dobré sny a inspirující myšlenky. Kde ale v přírodě vládne chaos a ničení, tam se i člověk stává agresivním nebo depresivním.
Když je zohavována příroda, les a jeho zvířata, pak – tak mi to řekli indiáni – se duchové přírody rozzuří, vskočí do lidí, ti zešílí a stanou se sebepoškozujícími. Země je obrovský medvěd, řekl mi jeden indián Klamath. Jednou bude mít všeho dost a města, která ho obtěžují jako klíšťata, svými drápy jednoduše seškrábne.“
Těmito slovy se vysvětluje chování tvorů, které ani nelze považovat za lidské bytosti. Tvorů, kteří mučí děti, týrají zvířata a zabíjejí pro potěšení. Od takových temných bytostí se držte dál, nemůžete jim pomoct a styk s nimi vám může velmi ublížit. Jediná cesta k nápravě je opětovná harmonizace přírody. Úcta a láska k zemi, ke stromům, kopcům i zvířatům. Musíme začít u sebe, jiná cesta není.

16.06.2017


Muž jménem OveMuž jménem OveFredrik Backman

Tahle knížka je nefalšovaný hollywoodský doják, až na to, že ji napsal Švéd Fredrik Backman. Velmi dobře ví, jak zapůsobit na první signální u sentimentálních čtenářů, takže i já jsem měla občas na krajíčku. Autor vskutku na nic nezapomněl, vedle osamělého vdovce, zprvu uzavřeného a nevrlého, později obměkčivšího a zlidštělého, nechybí dobrá žena, učitelka, jež nezvladatelné děti naučí číst Shakespeara a později umírá na rakovinu (jak jinak). Přistěhovalkyně s dobrým srdcem, která Oveho vytrhne z jeho letargie a jejíž děti si Oveho adoptují za dědečka. Homosexuální výrostek, jehož nejprve zavrhne a posléze přijme prohlédnuvší otec. Dále tlustý dobromyslný ajťák, který má rád zvířátka, a jenž si nakonec onoho výrostka vezme za muže. Jo, adoptují spolu holčičku! Ove pochopitelně nakonec umře, bez toho by to nebylo ono. Už když to takhle po kupě píšu, musím se smát. Fakt nic nechybí. Ale jo, přečtěte si to, proč ne, neubude vás. Ale nečekejte nic zásadního, prostě moderní limonáda se všemi náležitostmi.

16.06.2017


1 ...