Tyet Tyet komentáře u knih

☰ menu

O muži, který šel za sluncem - Legendy severoamerických Indiánů O muži, který šel za sluncem - Legendy severoamerických Indiánů Markéta Nová

O muži, který šel za sluncem je kniha sebraných legend, mytologických příběhů a pohádek původních obyvatel Severní Ameriky, kteří samozřejmě sami sebe jako Indiány nikdy neoznačovali.
Sbírku shromáždily a podklady přeložily dvě ženy - Markéta Nová a Martina Moravcová.
Tato krásná sbírka je nesmírně pestrá, některé příběhy by si klidně mohly přečíst i děti, jiné jsou poněkud nestydaté, ale nikoliv trapné, i přes svou výraznou sexualitu mají vtip a to se mi líbí. Je vidět, že Indiáni si dovedli užívat života :) Příběhy o stvoření země, lidí, hvězd a nebes se střídají s takovými, které mají reálný základ, například ten popisující masakr několika stovek Lakotů vojáky Spojených Států u Wounded Knee v prosinci 1890 jen proto, že tančili svůj tanec duchů.
https://en.wikipedia.org/wiki/Wounded_Knee_Massacre

Knížka je povedená, grafická úprava nevšední, jak je u Arga zvykem.
Doporučuji k přečtení a přemýšlení.

12.09.2022 5 z 5


Ptačí domek Ptačí domek Eva Meijer

PTAČÍ DOMEK od Evy Meijerové s velkým citem popisuje život Angličanky Gwendolen Howardové od jejího dětství až do stáří, od začátku 20. století do sedmdesátých let. Příběh této milovnice ptáků, amatérské ornitoložky, která se na ptáky, především sýkorky, začala dívat jinak než vědci i ostatní amatéři té doby, je velmi citlivě a k tomu pečlivě zpracován.
Gwendolen si nastěhovala ptáky, nebo lépe řečeno, nechala je, aby se nastěhovali, do jejího malého domku na anglickém venkově, a tak si s nimi mohla vybudovat blízké vztahy, které popsala v článcích a knihách. Tato klidná, něžná, křehká, samotářská a trochu podivínská uzavřená žena dala přednost společnosti ptáků před lidmi. Nikdy se nevdala, neměla rodinu ani děti, její rodinou a nejbližšími bytostmi byli právě ptáci.
Dodnes je její práce většinově odmítána jako nevědecká a ptáky polidšťující. Zemřela vlastně zapomenutá a sama, její zahradu po její smrti vykáceli navzdory slibům úřadů. To známe. Ptáci zmizeli.
Věřím, že tato vizionářská žena předběhla svou dobu a její způsob pozorování ptáků a vnímání jejich chování ještě přijde. Až pochopíme, že ptáci a ostatní zvířata nejsou objekty, nýbrž subjekty s individuálními povahovými rysy, osobními preferencemi, emocemi, různou inteligencí a temperamentem. A také s různou mírou důvěry k člověku. A že laboratorní zkoumání živých tvorů je velkou chybou.
Jsem moc ráda, že se mi tato vzácná, nádherná kniha dostala do rukou a mohla jsem si ji přečíst, nesmírně mě obohatila.
Citáty z knihy:
„ My se vždycky domníváme, že existuje nějaký cíl, nějaký důvod, že věci nějak dopadnou, že přijde nějaká pointa. Jenže většina životů není nic víc než sbírka náhodných událostí, okamžiků mezi velkými nic.
---
Nesmím se ptát, zda je to, co dělám, nějak k užitku, zda toho dělám dost. Ptáci mi ukazují, že čas není přímka, kterou z něj dělají lidé. Věci nekončí, jenom mění tvar. Z pocitu se stává myšlenka, z myšlenky jednání, z jednání myšlenka, z myšlenky pocit. První myšlenka na chvíli usne, pak se zase objeví. Tak se mísí časy, takhle existujeme v různých okamžicích zároveň.
V posteli mi srdce tluče příliš rychle, alkohol mi kreslí čáry v těle, od rukou do hlavy, k nohám, síť bez struktury, nervy.
Prostěradlo sotva vychladlo. Když přichází spánek, vydávám se na místo, kde zůstávají vzpomínky, když na ně nemyslíme.“

05.09.2022 5 z 5


Šepot včel Šepot včel Sofía Segovia

ŠEPOT VČEL od Sofíe Segovie je opravdu moc krásná, melancholická a smutná kniha o dobru a zlu, o dobrých a špatných rozhodnutích, o opravdovosti, a ano, i o pravdě. Z knihy je zřetelně cítit inspirace Garcíou Márquezem, které se autorka zhostila více než důstojně.
Příběh jednoho zvláštního chlapce se odehrává na mexickém venkově na začátku 20. století. Do magického osudu rodiny Moralesových zasahují dějiny - válka, španělská chřipka, politický převrat a znárodňování půdy, ale její osud předurčily do značné míry i včely.
Ďábel může zvítězit vždy pouze dočasně, to je krásné poselství této knihy pro nás.

30.08.2022 5 z 5


Město v oblacích Město v oblacích Anthony Doerr

Tohle je druhá kniha, kterou jsem od autora četla a byla nakonec lepší než Světla, která nevidíme. Moc jsem se na ni těšila, ale během čtení mě bolestně drásal příběh dvou volků Měsíce a Stroma; pasáže s jejich utrpením jsem jen prolétla a o jejich trýznivé smrti jsem nečetla vůbec. Nakonec jsem ale ráda, že jsem vydržela, ač jsem knihu z výše uvedených důvodů chtěla několikrát odložit.
Rozsáhlý román se skládá z několika dějových linek propojených zlomkovitými útržky starobylého textu, který má zásadní význam pro celý děj (nebo děje). Kniha obsáhne dlouhé období bezmála dvou tisíc let, je místy nepříjemně dystopická a v mnohém velice aktuální. Je o naději, umanutosti, síle vůle, myšlení a citu. Je o sovách, je o dětech. Je o smrti a o neustávajícím pohybu Kola osudu. Je o tom, jak naše problematická, slabá a nedokonalá lidskost dokáže a musí dokázat přechytračit rozmáhající se technologie.
Přečtěte si ji.

31.07.2022 5 z 5


Poslední přání Poslední přání Andrzej Sapkowski

Pohádky zabalené ve fantasy kabátku. Jistě ne originální nápad, ale je to zábavné, napínavé a vtipné.

17.07.2022 4 z 5


Fantom Fantom Robert Holdstock

velká slabota, u Holdstocka nevídaná

15.07.2022 2 z 5


Bílá Voda Bílá Voda Kateřina Tučková

(SPOILER) Nejprve budu chválit. Za největší přednost knih Žítkovské bohyně a Bílá voda (více jsem od autorky nečetla) považuji přednesení těchto zajímavých témat široké veřejnosti. Odborné publikace sice vycházely a vycházejí, ale čte je zřídkakdy někdo mimo odborníky na danou problematiku. Vždyť kdyby nebylo paní Tučkové, kdo z nás by něco věděl od bohyních na Žítkové či o pronásledování řádů a kongregací v padesátých letech minulého století. To se mi jeví jako záslužná věc.
Druhou věc, kterou musím pochválit a vyzdvihnout, je množství materiálu, které musela autorka vyhledat, shromáždit, nastudovat a vhodně použít, to vyžadovalo jistě velkou píli a trpělivost.
Co se mně osobně nelíbí, je spojovací prvek, tedy příběh alkoholičky Leny, jež se ukrývá v klášteře Bílá Voda. Styl psaní, zápletky, současné reálie, hnutí mysli postav, všechno to, co dělá příběh příběhem, je veskrze plytké, bez hlubší roviny, o ničem. Navíc některá vyústění (nepravděpodobné příbuzenství třech hlavních postav, zázračně vytažené "z klobouku") jsou doslova "vypocená". Sloh snese srovnání s další "dámou" současné literatury pro ženy v ČR, s Michaelou Klevisovou, asi bych dokázala text příběhů a zápletky zaměnit, kdybych neznala autorky.
Ale jak jsem napsala na začátku, velmi oceňuji záměr dostat do povědomí běžných čtenářů (tedy převážně čtenářek) tato témata.

15.07.2022 3 z 5


Z mého života: Báseň i pravda Z mého života: Báseň i pravda Johann Wolfgang Goethe

Tato více než sedmisetstránková autobiografie Johanna Wolfganga Goetheho čtenářům pečlivě popisuje dětství a mládí geniálního básníka. Jeho věhlas a úcta k němu jsou zcela opodstatněné, protože jeho přirozené nadání, široké vzdělání a píle spolu s citem pro děj a slovo z něho učinily uctívanou legendu německé i světové literatury.
Podrobný a rozsáhlý popis všech historických dějů, okolností, cest, vztahů a setkání nám přiblíží vše, co ho v mládí inspirovalo a formovalo jeho dílo. Poznáváme mladého muže bystrého, často prostořekého, velice nadaného slovem a pohotovým básnickým umem. Podrobně v knize popisuje samotný impuls ke vzniku i vznik několika svých významných děl. Dozvídáme se, že v žádném případě nešlo o žádného rebela, nýbrž o ukázkového, vzdělaného a spořádaného měšťana. Goethe celým svým srdcem a rozumem ctil šlechtu, byl jí upřímně podporován a jeho vztah ke státníkům, vlivným lidem, literátům, průmyslníkům a bohatým obchodníkům byl uctivý a vřelý. Byl vždy oblíbeným společníkem a vítaným hostem ve všech významných společnostech „High Society“. Fandil průmyslovému pokroku a civilizačnímu rozvoji, investicím do průmyslu, umění i vzdělání.
Goethe byl natolik inteligentní, že jeho ješitnost sotva postřehneme, natolik obratný, že ve své době musel být až nebezpečným manipulátorem.
Od knihy jsem očekávala více niterných svěření, více ducha než rozumu, ale to je vždy chyba očekávajícího, nikoli autora.

Vybrala jsem několik citací, jež mne zaujaly:
„Naše přání jsou předtuchami schopností, které v nás vězí, zvěstovatelé toho, co budeme schopni vykonat. Co dovedeme a chceme, promítá se naší obrazotvornosti mimo nás a do budoucnosti; cítíme touhu po tom, co již v tichosti vlastníme. Tak mění vášnivé předjímání už skutečnou možnost ve vysněnou skutečnost. Pokud pak takové směřování odpovídá naší povaze, plní se s každým krokem našeho vývoje nějaká část prvního přání, za příznivých okolností přímou cestou, za nepříznivých okolností oklikou, z níž stále znovu zahýbáme k oné přímé cestě.
---
...neboť lidské schopnosti vzdělání prospívá i zde velmi světlo přírody, které se vždy snaží objasnit člověku jeho postavení; a vůbec bychom neměli v mnoha mravních případech na cestě za vzděláním brát nedostatky nadmíru vážně a shánět se po příliš závažných, odlehlých prostředcích, protože jisté chyby se dají snadno, ba hravě odstranit. Tak můžeme kupříkladu vyvolat vděčnost sami v sobě pouhým zvykem, udržet ji při životě, ba učinit si z ní potřebu.
---
Člověk na člověka působí vším, čeho je schopen svou osobností, mládí ovlivňuje nejsilněji mládí a tady také vznikají ty nejryzejší dojmy. Ty potom oživují svět a nedají mu zemřít morálně ani fyzicky. Já jsem zdědit po tatínkovi jistou poučnou hovornost, po mamince vesele a výrazně zobrazovat všechno, co dovede fantazie vymyslet, pochopit, známé pohádky osvěžit, jiné vymýšlet a vyprávět, ba při vyprávění je vymýšlet.
---
Spor mezi vědou a vírou ještě nebyl na pořadu dne, ale obě slova a představy, jež se s nimi spojovaly, se také příležitostně vyskytovaly a ti, kdož opravdu pohrdali světem, tvrdili, že jedno je stejně nespolehlivé jako druhé. Proto jsem se rád vyslovoval ve prospěch obou, ale nemohl jsem získat souhlas svých přátel. Říkal jsem, že při víře záleží vše na tom, abychom věřili; je zcela lhostejné, čemu věříme. Víra že je velký pocit jistoty pro přítomnost i budoucnost a tato jistota vyvěrá z důvěry v převelikou, přemocnou a neprozkoumatelnou bytost. Vše že záleží na neotřesitelnosti této důvěry, jak si ale tuto bytost představujeme, to záleží na ostatních našich schopnostech, ba na okolnostech, a je zcela lhostejné. Víra že je jakási posvátná nádoba, do níž je ochoten každý z nás podle svých sil obětovat svůj cit, svůj rozum, svou obrazotvornost. S věděním že se to má právě opačně, vůbec nejde o to, že něco vím, ale co víme, jak dobře a kolik toho víme. Proto je možné se o vědění přít, jelikož se dá opravovat, rozšiřovat a omezovat. Vědění začíná u jednotlivosti, je nekonečné a beztvaré a nemůže být nikdy obsáhnuto, nejvýš jen ve snu, a zůstává tedy víře přímo protichůdné.
---
...kdo se ale nedovede vskrytu těšit ze svých přirozených darů, kdo při jejich uplatnění nepřijímá sám svou odměnu, nýbrž teprve na ni čeká a doufá, že jiní uznají to, co vykonal, a příslušně to ocení, ten se nalézá ve zlém postavení, protože je až příliš dobře známo, že lidé rozdělují uznání velmi skoupě, že snižují chválu, ba že ji zaměňují hanou, je-li to jen trochu možné.“

05.07.2022 4 z 5


Případ astrologických vražd Případ astrologických vražd Sódži Šimada

Osvěžující, moc pěkně napsaná detektivka holmesovského typu. Užila jsem si po letech, kdy se vydávají téměř jen detektivky předhánějící se v detailních popisech co nejodpornějších a šokujících zvráceností, příběh, kde je třeba pouze logiky k vyřešení záhady. Navíc zde jsou japonské protějšky Holmese a dr. Watsona veskrze sympatičtí mládenci.

14.06.2022 4 z 5


Toulavá země Toulavá země Liou Cch'-sin

Oproti "Třem tělesům" je tahle kniha povídek, vzniklá později než strhující trilogie, pouhým chabým odleskem autorova umění. Nekompromisní materialismus a doslova zbožštění technologií, které se v trilogii jevily nezvyklé a přitažlivé, působí v této povídkové knize už jen smutně a strnule a neposkytují žádné vzrušení ani čtenářské potěšení. Většina povídek je průměrných, některé jsou vyloženě chabé, a tak tři hvězdy dávám za povídku s mikroérou, která se mi líbila.

14.06.2022 3 z 5


Samota Samota Andrew Michael Hurley

Napínavý příběh s plytkým pohledem na Boha a víru, s chorými detaily. Za napínavost dávám 3 hvězdy.

23.05.2022 3 z 5


Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, část 1. Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, část 1. Václav Krolmus

Václav Krolmus byl vlastenecký kněz, humanista, národní buditel, národopisný badatel, archeolog a amatérský mytolog, který v první polovině 19. století shromáždil unikátní a ohromující folkloristický materiál z Čech a Moravy. Jeho mytologické výklady a interpretace her a zvyků jakožto přežitků pohanských mýtů byly svého času předmětem ostré kritiky a krutého posměchu. Jeho dílo bylo břitce kritizováno především představiteli pozitivistického folklóru ve druhé polovině 19. století. Dnešní moderní folkloristé ale odsudek zmírnili s tím, že Krolmusovy monumentální mytologické vize národní prehistorie nebyly zřejmě tak naivně odvozující, jak by se mohlo při letmém čtení zdát a jeho rozsáhlé dílo stále ještě čeká na zevrubné zhodnocení.
Pro mne bylo čtení téhle sbírky nadobyčej přitažlivé a nemohla jsem se odtrhnout. Právě autorovy úvahy na téma praslovanské pohanské mytologie byly pro mne nejzajímavější. Pro představu volně uvádím alespoň hrstku údajů, které mě v knize zaujaly:
Slované a Češi především za dávných dob horlivě uctívali ptactvo, žádali ptáky o radu, na základě jejich zpěvu a chování věštili nejen povětrnost, ale i budoucnost osobní, obecní či dokonce národní. Pohrdali kalendářem a řídili se výhradně ptačím doporučením.
Pokud se v lidových písních zmiňuje "hájek zelený", představuje posvátný háj, kde žili kouzelníci a vědmy a lid obecný tam chodil pro radu a pomoc. V háji žili ptáci, kterým byly přinášeny obětiny, a jichž se zde přítomní kouzelníci ptali na radu. Čihadla byla taková místa v lese, kde lidé naslouchali ptačím proroctvím, a až teprve po příchodu křesťanství se z nich stala místa pro ptáky neblahá. Ve snaze vymýtit kult ptactva byli lidé odměňováni za každého mrtvého ptáka, kterého donesli křesťanskému knězi, rovněž hry, jako je např. "tlučení špačků" poukazují na zvrat pokřesťanštělých Čechů k ptactvu.
Líto (tradiční ozdoba na oslavu jara) je vlastně léto - při této slavnosti se zvalo léto do kraje.
Kolada (jinak též Lada), družka Svantovítova, je bohyní všeho živého na zemi, všech rostlin i všech živočichů. Koleda je tedy slavnost na počest bohyně Kolady (Lady).
Lada = Venuše, Perun = Jupiter, Velis, jinak též Volos, Veles je patronem dobytka (Veliš je čedičový kopec se zbytky tvrze u Jičína). Valaši byli kdysi zvaní Valas na počest boha Velese.
Nechat pole ladem znamenalo nechat na rok pole v péči bohyně Lady.
Moldánky jsou dechový hudební nástroj složený z rákosových píšťal, podobně jako Panova flétna. Původem je tento nástroj z Moldavy, odtud název.
Broukat = hubovat.
Trnopuk = staročesky květen.
Dědina - původní význam slova je popluží, pole, role, tj. dědičná, zděděná půda, až později značí celé sídlo s pozemky, dvory a statky.
Beroun, Berounsko - pův. Peren, Perunsko.
Hastrman = bůh vod Vodan.
V Krkonoších, v místě tzv. Krakonošovy zahrádky bylo za pohanských dob nejhlavnější učiliště a božiště okolních Slovanů českých, slezských, lužických, moravských, atd.
Krakonoš = Hrubýkal, Rybíkal, Zlatohlavec, Rybecal. Byl synem Megery, slavné slovanské Čarodějky.
Kazi byla původně Kaša (podle Věry Ovečkové má každé slovo obsahující hlásku "š" mimořádnou sílu).
Kokoš = kohout, kokoška = slepice.
Brno/Průno/Perůn.
Výstavba křesťanských svatostánků v místech pohanských božišť: Triglav (Perun, Radhost, Živa) = Nejsvětější Trojice, Svantovít = Chrám Páně n. sv. Víta, Svantovít a Perun = Sv. Petr a Pavel, Perun= sv. Vavřinec n. sv. Jakub, sv. Bartoloměj n. sv. Václav, Prova = sv. Pankrác, Vodan = sv. Jan Křtitel, sv. Ivan a později sv. Jan Nepomucký, Volos = sv. Martin n. sv. Štěpán, Zlatá Bába = sv. Anna n. sv. Lidmila, Lada (Kolada) = Panna Marie n. sv. Máří Magdaléna, sv. Kateřina n. sv. Klára.
Babovka = bábovka, tj. slavnostní pečivo ke svatebním slavnostem.
Okrouhlík = květináč, krajáč.
Průhon = cesta k pastvině.
Svatčina = dříve hostina při svátku

V knize je zmiňováno i množství krvavých rituálů a obětí pohanským božstvům, z nichž nám naštěstí zbylo už jen několik - vánoční kapr, velikonoční beránek nebo svatomartinská husa. Kéž bychom nechali žít i je, že ano?

18.05.2022 5 z 5


Epos o Gilgamešovi Epos o Gilgamešovi neznámý - neuveden

Epos o Gilgamešovi jistě všichni znáte coby povinnou četbu ze školy. Jenže děti a mladí lidé tohle většinou absolutně neocení a ani netuší, jaký poklad jim byl uložen k četbě. Já se ke Gilgamešovi s Enkiduem vrátila znovu po padesátce, abych mohla žasnout znovu a lépe.
Tisíceletý příběh Gilgameše, vládce Uruku, jenž je ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, je velice neobyčejný v tom, že můžeme právem předpokládat jeho pravdivý základ. Gilgameš je pyšný vládce, který dostane od bohů darem přítele Enkidua stvořeného z hlíny na poušti, a s nímž se rozhodne zavraždit Chuvavu, jenž střeží horu porostlou nádherným cedrovým lesem. A víte proč? Aby se o něm vědělo a jeho jméno nebylo zapomenuto. A to se mu vlastně podařilo.
To, co měli na svědomí Anunnaki - tedy sumerští bohové Enlil, Anu, Enki, Ištara, Ereškigal a další, nás přílišnou radostí nenaplňuje. Vrtkaví bohové život tvoří a berou, vyžadují krvavé oběti, jsou zlostní, náladoví, urážliví a málokdy velkomyslní.
Součástí knihy je i příběh sestupu Ištary do podsvětí nebo příběh o potopě světa, kdy Anunnaki způsobené potopy, záplavy bahna, a celkové zkázy lidstva a všeho živého na zemi, kdy země "pukla jako hliněný hrnec" sami vylekali a v pláči se skrývali "na rampě jako psi".
Uta-napištim, což je předobraz starozákonního Noea poslechne varování a doporučení jednoho z Anunnaki, vystaví archu...a dál už to znáte.
Můžeme se zamýšlet nad tím, kdo vlastně byli tito bohové (snad mimozemští genetičtí inženýři?), kdo byl Chuvava (snad nějaký prastarý elf?), kdo byl Enkidu (snad výtvor z laboratorní kádinky?). A jak se tento prastarý příběh transformoval ve Starý zákon, který uctívá a nosí na srdci tolik lidí, i se všemi krutými tresty a krvavými oběťmi.
V tomto eposu není jediná postava, se kterou byste mohli snad cítit sympatie, můžete jen žasnout, jak se svět změnil a lidé zůstali stejní.

10.05.2022


Lékař umírajícího času Lékař umírajícího času Vladimír Körner

LÉKAŘ UMÍRAJÍCÍHO ČASU od Vladimíra Kornera vyšel v roce 1987, to mně bylo 19 let. Je to zkrátka dost dávno
Zřetelně pocítíte jako čtenář rozdíl oproti dnes psaným knihám. Mnoho věcí je nejasných, řečených jen v náznaku a musíte se víc zamýšlet, hodnotit, vzpomínat. Dříve se tolik nepsalo pro blbce, to si člověk zřetelně uvědomí, když porovnává staré a nové knihy. Orientaci v textu nezlepšují ani pomlčky místo uvozovek v přímé řeči či děj přecházející ostře ve zcela jinou scénu bez jakéhokoliv dělení, třeba jen prostým novým odstavcem.
Tenhle historický román s ústřední postavou Jana Jessenia nás provede obdobím panování Rudolfa Druhého, úpadkem jeho vlády zakončené osamělou smrtí vysmívaného blázna na pozadí neustávajících sporů katolíků a protestantů, jež jsou zakončeny přeslavnou pražskou defenestrací, při níž nikdo nezahynul, ale která byla vlastně poslední kapkou vedoucí k prohrané bitvě na Bílé Hoře a k následné tragické události známé jako Staroměstská exekuce 27 českých pánů, mezi nimiž skončil krutou smrtí i sám Jessenius.
Jestli si chcete užít skutečnou depku, přečtěte si tuhle knihu, není v ní ani kapka naděje pro národ, pro společnost ani pro jednotlivce. Kniha končí předzvěstí Třicetileté války.
Citace:
"Kladivo na čarodějnice teď vyšlo i v němčině, zlidovělo, není pouze v latině pro vyvolené soudce. Inkvizitoři i reformátoři mohou bez rozdílu víry pronásledovat nejubožejší tvorečky tohoto světa. V tom se spojili: mučit pomatené stařenky, sotva odrostlé panenky týrat ohněm a krutými rozkošemi, tak to trvá staletí a potrvá věčně. Jsou lidé oběti a lidé kati, ti vládnou beztrestně , a ubozí trpící jen věří ve své vůdce a spasitele. Luther přibil v říjnu 1517 devadesát pět tezí svého učení na vrata kostela. Proč si jich nevymyslel rovnou sto? Sto a tisíc strašlivých zločinů na těch, kdo uvěřili, stačí jediný výrok Mistra, jak říhnutí mezi jídlem, že čarodějnice se nemají nechávat naživu. Výrok navíc překroucený, protože ten nacpaný řvoun neuměl pořádně hebrejsky, když hledal novoty z prastarého slova Zákona. Seznam umučených má být tištěn ve stylu Guttenbergovy bible, onoho údajného nového světla lidstva, z té nejstarší a nejkrutější knihy, která v dějinách lidí vznikla. Té se koří svět, neboť je v ní obhajoba každého zla, každého ukrutenství, návod i výklad pro ubíjení a trápení těch nejbezbrannějších. "
A ještě jeden citát vhodný do dnešních dnů: "Malé duše, a chtějí dělat dějiny!"

20.03.2022 4 z 5


Léčivé rostliny prastaré bohyně Léčivé rostliny prastaré bohyně Wolf-Dieter Storl

Další z knih mého milého "gurua" Wolfa-Dietera Storla mě jako obvykle velice potěšila. Důležitost mýtů a pohádek je v dnešních časech odsunuta do pozadí, ale myslím si, že právě dnes bychom jim měli věnovat zvýšenou pozornost. Leccos by se nám osvětlilo.
Zaujalo mě namátkou těchto pár věcí:
"1. srpen církev slavila jako svátek Petra v okovech (st. Peter ad Vincula), který měl být uvězněný v Jeruzalémě, kde ho osvobodil anděl. Ve stejný den měl být z nebe vypovězený i světlonoš Lucifer. Tak klerikové chtěli potlačit pohanského boha ohnivého žáru Luga (nebo Lodur). Člověk narozený 1. srpna uměl rozpoznávat duchy a byl čarodějem, jak se tenkrát všeobecně věřilo.
---
Stará bohyně Pan Zima nehlídá jen semena, klíčící na jaře, neposílá nahoru duše zvířat, kde přijmou podobu těla z masa, kostí a krve, kromě toho posílá do nové inkarnace i duše lidí. Vezme je do svého klína a nakonec je pošle jako děti zpátky do života. Celá příroda je neustále se opakujícím koloběhem, proč by měli být lidé výjimkou? Rodí se, žijí a umírají, vrací se zpět.
I řeč prozrazuje tyto představy našich pohanských předků. Slovo vnuk (německy: Enkel) pochází ze slova předek Ano (starohornoněmecky: Ahne) + zdrobnělina - chen; vnuk je pak vlastně malý předek, který se znovu narodil.
---
Tři sudičky, tři aspekty jedné bohyně, se jmenují Urd, Werdandi a Skuld. První představuje záhadný původ všech věcí; dokonce ani bůh šamanů Odin nemohl proniknout do takové hloubky. Druhá je změna, deroucí se vpřed, která znenadání vystupuje z prazákladu. Její anglosaské jméno je Wyrd a dodnes Angličané vše nepředstavitelné nebo neočekávané označují slovem "weird". Třetí přede to, co je třeba bezpodmínečně udělat, tedy to, co živé bytosti dluží budoucnosti. Její jméno neznamená dluh v křesťanském pojetí, ale spíš úkol.
---
Hlavní postavou některých mýtů a pohádek ze starší doby kamenné býval medvěd. Všude, kde žil, býval uctíván jako syn nebe nebo zemské bohyně. Kolem Arktidy (řecky: Arktos, medvěd) od Skandinávie až po Nový svět lidé hvězdnou konstelaci, obklopující Polárku, považovali za medvěda (Arkturus, Velký a Malý medvěd)."

12.03.2022 5 z 5


Hladový lán Hladový lán Andrew Michael Hurley

Mírně nadprůměrná, poměrně předvídatelná kniha s tématem přírodních démonů. Neurazí, nenadchne, za měsíc si nevzpomenete.

03.03.2022 3 z 5


Musela jsem zemřít Musela jsem zemřít Anita Moorjani

Literárně špatná, ovšem obsahově důležitá kniha, která obsahuje myšlenky a informace, které jsme už všichni někdy někde četli, ale které je třeba si čas od času zopakovat.
Žij beze strachu, buď sám k sobě upřímný. Bůh je stav bytí, nikoliv entita. Čas není lineární.

03.03.2022 4 z 5


Ve jménu Metody Ve jménu Metody Juli Zeh

Ve jménu Metody je filozofický román čapkovsko-kafkovského typu. Jde o ledově děsivý příběh z budoucnosti, kdy společnost zavrhla všechny dosavadní ideologie a náboženství a instalovala novou, nejděsivější ze všech, totiž totalitu ve jménu nuceného zdraví (psáno v roce 2009!). Všichni musí žít podle předepsaných pravidel, osobní svoboda je nebezpečný výstřelek, dokonce i spontánní láska je postavena mimo zákon, výlety do nehygienické přírody, kouření, sebepoškození, nebo dokonce prosté potřesení rukou bez ochranných rukavic taktéž. Roušky jsou samozřejmostí. Žádný občan už nemá žádné právo tuto ideologii zpochybnit, i kdyby ho to mělo zabít. Iniciativa Právo na Nemoc je postavena mimo zákon a potírána jako nebezpečná teroristická organizace.
No, dopadne to špatně, co jiného.
"Víš, kdy bude náš svět konečně bezpečný? Až budou všichni lidé ležet ve zkumavkách, naloženi ve výživném roztoku a zbaveni možnosti vzájemných dotyků! Jaký má mít takové bezpečí smysl? Živoření ve smyslu mylně chápané normality? Teprve když ideu bezpečí přesáhne jedna jediná myšlenka, teprve tam, kde duch zapomene na svou tělesnost a obrátí se k tomu nadosobnímu, začíná jediný důstojný, ve vyšším smyslu tedy jediný normální stav!"
- a pod tento citát se, milí přátelé, podepisuji.

27.02.2022 5 z 5


Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech * antologie

Redaktoři Michal Plzák a Lucie Vopálenská v téhle zajímavé knize rozhovorů probírali se šestadvaceti respondenty téma smrti a umírání. Mluvili s lidmi, kteří mají tím či oním způsobem k tomuto tématu blízko - s duchovními, filozofy, s hrobníkem, s lékaři, s pohřebákem, psychiatrem, žoldákem, ale i s umělci: básníky, hudebníky a výtvarníky. Tuto profesní a názorovou všehochuť doplnili o zástupce dvou u nás nejpočetnějších národnostních menšin - o Roma a Vietnamce, abychom se dozvěděli o kulturních odlišnostech při umírání a pohřbívání.
Oba dva tázající ve mně vzbuzovali větší či menší nechuť, která ke konci dokonce gradovala, a to i přesto, že je zřejmé, jak přepečlivě se na každého zpovídaného připravili. Úplně první otázka na pana Davida Stejskala zněla: "Nedávno ti umřel otec. Na covid?" Po této tristní, hloupé a naprosto neslušné otázce by si zasloužili, aby je rychle vyprovodil ze svého domu, leč nestalo se tak. Svou covidovou obsesi dávají najevo téměř v každém rozhovoru, a tato psychóza se vine celou knihou jako červená nit.
Každý jednotlivý člověk, který se v knize otevřel a promluvil o svém vztahu k posledním věcem člověka, si zaslouží úctu a díky, nicméně někteří z respondentů vyčnívali nad jiné, jako například pan profesor Komárek se svým darem slova, humorem, nadhledem a moudrostí, biskup Václav Malý pro svůj klid, pokoru a laskavost, malířka a sochařka Věra Nováková pro svou přímost a pozitivní energii, britský filozof Peter Wilberg pro svou autenticitu a upřímnost, spoluzakladatelka Cesty domů Martina Špinková pro svou sílu, něhu a pokoru. Ale pro mne byl mému vnímání a srdci nejblíže básník Petr Hruška, kterého budu citovat (odpovídá zde na otázku, zda někdy uvažoval o sebevraždě a zmiňuje v té souvislosti Braunovy sochy ctností a neřestí na Kuksu):
"Stojí tam mezi pýchou, hamižností, smilstvem a tak dále socha ženy, která si vráží dýku do hrudi – alegorie zoufalství. Zoufalství jako neřest! Uvědomil jsem si, že to, co barokní doba ještě za neřest pokládala, by dnes sotvakdo vnímal jako cosi nemravného, jako svého druhu selhání. Zoufalství se prostě stalo běžným a samozřejmým ´rovnoprávným´ životním postojem, čas od času (zvláště v špatné literatuře, zvláště v špatné poezii), dokonce módou, čímsi snad úctyhodným. Jako by ten, kdo není patřičně zoufalý, byl hned podezřelý z naivity, povrchní existence, filozofické nedospělosti. Jako by zoufalství bylo viděním, nikoliv slepotou.
Dodnes nevím úplně přesně, co bylo rozhodující, že jsem tu myšlenku na sebevraždu tehdy zavrhnul. Tohle se bude vysvětlovat těžko. Díval jsem se pozorně na svoje tělo. Já vím, že to bude asi znít přihlouple narcistně, ale nemá to s tím nic společného. Snad mi budete rozumět: viděl jsem nádheru těla. Tohohle kloubu, ohbí ruky, kolena. Jako nějaký biolog nebo anatom jsem vnímal jeho funkčnost a přes tu funkčnost jeho odhodlání být. Zdálo se mi, že cítím vis vitalis, která se ukrývá v buňkách kůže, představoval jsem si orgány a krevní oběh, vazby prvků, všechen ten vápník a draslík a uhlík držící u sebe. Duše jako by v tu chvíli oněměla, přesněji – jako by byla přítomna právě v těch buňkách, nádherně zapadajících do sebe a souvisejících spolu… Najednou bylo nesmírně těžké to zrušit. Lépe to říci neumím.“
A básník Hruška toho řekl ještě mnoho krásného, jen si to přečtěte!
Byli ale i respondenti, kteří mi byli nesympatičtí a se kterými jsem nenašla společnou řeč. Jedna osoba na mě dokonce působila jako člověk natolik odpudivě, že jsem její zpověď dočetla jen s velkým sebezapřením. Ale zmiňovat ji nebudu, proč také.
Knihu doporučuji všem nad padesát let, nebo všem, kdo se se smrtí tak či onak setkávají.

18.02.2022 4 z 5


Temná zahrada Temná zahrada Tana French

Tahle knížka doopravdy krásně odsejpá, navzdory rozsahu jsem ji přečetla za dva dny. Námětem a celkovým vyzněním (zničený život v důsledku "mladické nerozvážnosti") mi příběh velmi připomněl Tajnou historii od Donny Tartt. Vzhledem k žánru jsem nečekala nic světoborného, a také jsem to nedostala. Je to zkrátka dobře napsaný napínavý příběh.

02.02.2022 5 z 5