Tyet komentáře u knih

Román Olgy Tokarczuk sestávající ze tří samostatných, ale propojených povídek otevírá téma smrti a umírání. Tokarczuková byla vždy melancholická, takže by mě tíha, malomyslnost a beznaděj tohoto textu neměla zaskočit, ale buďto sestoupila ještě o několik schodů níže nebo jsem se změnila já a moje vnímání světa. Román není špatný, v prvních dvou povídkách jsem našla i několik pěkných pasáží, dvě z nich níže opisuji. Třetí povídka na mě působila jen jako intelektuální cvičení zahořklé a nešťastné duše. Dokonce jsem se přistihla při myšlence, že se mi moje oblíbená autorka jaksi vzdálila a sympatie, které jsem k ní vždy cítila, mě opouštějí.
Majitelé tváří na portrétech se vsákli do země, rozplynuli se, už nejsou žádné stromy u cest, ani ten malý pejsek zírající se zájmem z rohu obrazu. Hedvábné královské šaty zetlely, malé ruce se propadly, sklouzly z nich prstýnky, přestaly existovat studené, vonící květy pivoněk, nezůstala po nich ani stopa, změnily se v hromádky prachu, voda se odpařila, barva se rozpadla na sloučeniny železa, oxidy, vůně se vznesla nahoru ve formě dlouhých částic zachycených pak kapkami vody, které vytvořily potůček, a voda se proměnila na několik generací hmyzu, který požírají ryby, a ryby žijí v chovných rybnících, odkud se dostaly jako hnojivo do holandských skleníků, kde se změnily v jahody a broskve, a staly se součástí zmrzliny, kterou kdysi jedla s dcerou, a šla spát, aniž by si uvědomila, že v sobě nosí částice vůně zvěčněné na obrazu s pivoňkami.
---
Potom ji pokládají na její břicho, na prsa, cítí na svých prsou drobný, kluzký předmět, bojí se, aby nespadla, a dotýká se dlaní malého těla. Je šťastná, že bolest pominula. Berou si dítě a nechávají ji na pokoji. Leží jako prázdná loutka, povlak, z něhož se vysypal obsah, branka na pantech, kterou právě někdo prošel, někdo, kdo se objevil ve falešném, směšném a dojemném převleku novorozeněte. Ale ve skutečnosti je cizí člověk. Zaplavuje ji vlna soucitu. Má pocit, že porodila sestru, ne dceru. Nejsou matky a dcery, otcové a synové, rodiče a děti, jsou jenom sestry a bratři.

2 23.05.2023

Nudná, špatně napsaná kniha

17.05.2023

Kniha vzpomínek Salmana Rushdieho psaná ve třetí osobě vyšla v roce 2012 a zachycuje období od roku 1989, kdy na něho ajjatoláh Chomejní uvalil fatvu za knihu Satanské verše, román s prvky fantastického realismu, jenž podle některých muslimů uráží proroka. Ze Satanských veršů se stala politická záležitost, předmět zákulisních politických jednání, tajných dohod, způsob nátlaku mezi vládami, prostě špinavá záležitost, která už s autorem a vlastně ani obsahem románu nijak nesouvisela.
S Rushdiem jako autorem jsem se setkala poprvé a přistupovala jsem ke knize zcela bez předsudků a očekávání. Po přečtení více než pěti set stran těchto vzpomínek jsem se jednoznačně přiklonila na jeho stranu. Místo neumělého rozboru díla přikládám pár citátů, udělejte si obrázek sami:

V otevřené společnosti nelze žádné myšlenky ani přesvědčení izolovat a uchránit před zpochybněním, ať už filozofickým, satirickým, hlubokým, povrchním, veselým, neuctivým či promyšleným. Svoboda vyžaduje jen to, aby byl chráněn prostor pro diskuzi jako takovou. Spočívá v debatě samé, nikoliv v jejím vyústění, v možnosti vést spor, dokonce i s přesvědčením, které druzí chovají v nejvyšší úctě. Svobodná společnost žije v klidu, ale je bouřlivá; je tržištěm protichůdných názorů.
---
Byl člověkem bez armády, který musel neustále bojovat na mnoha frontách. První z nich byla soukromá fronta jeho tajného života se skrýváním, krčením se a skláněním hlavy, se strachem z instalatérů a opravářů, s úzkostným hledáním bezpečných útočišť a příšernými parukami. Druhou byla fronta nakladatelská, na níž navzdory svým předchozím knihám nemohl počítat s žádnou jistotou. Bojovat bylo nutné o samotný akt vydání dokončeného díla. Nebylo jisté, zda bude moci pokračovat v životě, který si zvolil, zda najde někoho, kdo bude ochoten jeho knihu vytisknout a distribuovat. A pak tu byl drsný svět politiky, plný násilí. Kdyby byl fotbalovým míčem, říkal si, šlo by si představit, že by byl obdařen vědomím a zapojil se do hry? Mohl by míč sám porozumět hře, v níž se s ním kopalo z jedné strany na druhou? Mohl by jednat ve vlastním zájmu a odebrat se z hřiště a mimo dosah oněch obutých, kopajících nohou?
---
Bojoval proti názoru, že lidi je možné za jejich myšlenky zabíjet, proti tomu, aby mohlo kterékoliv náboženství stanovit hranice myšlení. Nyní si však potřeboval ujasnit i to, za co bojuje. Za svobodu projevu, za svobodu imaginace, svobodu od strachu, za krásné, dávné umění, které měl tu čest provozovat. A také za skepsi, neuctivost, pochyby, satiru, komedii a nesvaté, škodolibé veselí. Z obhajoby těchhle věcí už nikdy nechtěl couvnout ani o píď.
---
Natřete-li si křídla načerno, nestane se z vás černý pták, ale jako racek upatlaný od ropy ztratíte schopnost létat. Největší nebezpečí narůstající hrozby spočívalo v tom, že slušní lidé spáchají intelektuální sebevraždu a nazvou to smírem. Slušní lidé ustoupí strachu a nazvou ho úctou.
---
Islám začal trpět fobickým strachem ze široké škály myšlenek, chování a věcí. V těchto letech i v těch následujících uvrhovaly islámské hlasy v této či jiné části světa - v Alžírsku, v Pákistánu, v Afghánistánu - do klatby divadlo, film i hudbu; hudebníci a umělci byli mrzačeni a zabíjeni. Realistické umění představovalo zlo, a tak Talibán vyhodil do povětří obří Buddhovy sochy v afghánském Bamjánu. Islamisté útočili na socialisty a odboráře, karikaturisty a novináře, prostitutky a homosexuály, ženy v sukních a muže bez plnovousů a také, což bylo bizarní, na zlo obsažené v takových věcech, jako jsou mražená kuřata a samosy.
---
Zčásti proto, že neměl na vybranou, se stal velvyslancem sebe samého. Politikaření však nebylo jeho silnou stránkou. Vystupoval s proslovy, obhajoval svůj názor a žádal světové hodnostáře, aby se postavili novému dálkově řízenému terorismu, tomu smrtonosnému ukazováčku, který se rozmachuje po celém světě Ten, vidíte ho? Zabte ho, toho plešina, co drží tu knihu , a pochopili, že nebude-li terorismus vyvolaný fatvou poražen, rozhodně se dočkáme jeho opakování.
---
V jádru sporu o Satanské verše, se všemi obviněními a znevažujícími výroky, je otázka zásadního významu: Kdo má mít kontrolu nad vyprávěním? Kdo má nebo měl by mít moc nejen vyprávět příběhy, se kterými a jejichž prostřednictvím všichni žijeme, ale také určit, jakým způsobem je lze vypravovat? Každý z nás žije svůj příběh a zároveň jsme součástí příběhů velkých. Jeden z nich se týká národa, druhý rodiny, třetí náboženství. Jako tvůrčí umělec ví, že jedinou odpovědí na otázku je: tu moc má nebo měl by mít každý z nás. Všichni bychom měli mít možnost vzít si velké příběhy na paškál, přetřásat je, vysmívat se jim a trvat na tom, aby se měnily a tím pádem odrážely měnící se časy. Měli bychom o nich mluvit uctivě, neuctivě, vášnivě, jízlivě nebo jakkoliv jinak, jak sami uznáme za vhodné. Jako členové otevřené sopečnosti na to máme právo. Dalo by se dokonce říci, že naše schopnost převyprávět a přetvořit dějiny naší kultury je tím nejlepším důkazem, že ve svobodné společnosti skutečně žijeme. V takové společnosti polemika o velkých příbězích nikdy neustává. Právě na ní tolik záleží. Polemika rovná se svoboda. V uzavřené společnosti se však ti, kterým patří politická či ideologická moc, neustále snaží podobné diskuze umlčet. Budeme vám vyprávět příběh, říkají, a řekneme vám, co znamená. Povíme vám, jak se má vyprávět, a zakazujeme vám to dělat jakýmkoliv jiným způsobem. Jestli se vám to nelíbí, pak jste nepřátelé státu nebo zrádci víry. Nemáte žádná práva. Běda vám! Budeme vás pronásledovat a naučíme vás, co znamená odpírání poslušnosti.
---
Pokud umění románu o něčem vypovídalo, byla to skutečnost, že lidská povaha se nemění, ať už se nachází v jakékoliv kultuře, na jakémkoliv místě, v jakékoliv době, a že, jak prohlásil už před dvěma tisíci lety Hérakleitos, ethos člověka, způsob jeho bytí, je jeho daimonem, určujícím principem jeho života aneb, jak pravila pádnější a známější formulace téže myšlenky, povaha je člověku osudem."

17.05.2023

Emil Páleš je autorem monumentálního díla, ve kterém popisuje periodické cykly inspirace sedmi archetypálních bytostí archandělů v kolektivním vědomí lidstva, a nejen v něm. Tyto pravidelně se opakující vlny inspirace ovlivňují kulturu, vědu, náboženství, velké objevy, války, ideje, všechny oblasti umění, ale v dávné minulosti působily například i na vývoj druhů.
Ne vždy se závěry, interpretacemi a názory autora souhlasím, ale kniha rozhodně za přečtení stojí. Chystám se na druhý díl.
Skutečná svoboda spočívá ve vnitřním osvobození od otroctví vlastních vášní a pudů, nikoliv ve vnější možnosti tyto vášně a pudy uskutečňovat.

2 01.05.2023

První polovina mě dost nudila, přišlo mi to jako typický ženský román z exotickými kulisami, což není můj šálek kávy, ale pak se to zlepšilo a začalo to být zajímavé. Radost mi udělal špatný konec, což je trochu cynické, ale u románů to docela vítám.

2 20.04.2023

naprostý poklad, nemohu se nabažit příběhů, jazyka, humoru...

11.04.2023

Nudilo mě to, ale statečně jsem to dočetla. Jen jsem se utvrdila v tom, že válka je vůl.

11.04.2023

Florinda Donnerová, spolu s Taishou Abelarovou a Carlosem Castanedou patří do okruhu dona Juana Matuse, takže asi víte, co čekat.
Děj se odehrává v malém městečku ve Venezuele, kam přijela Florinda řečená Musiúa za léčitelkou, čarodějkou, spiritistkou a médiem Mercedes Peraltou. Stará žena ji nechává sledovat své léčebné a magické zásahy a učí ji. Vzdělání antropoložky Florindu nutí mít vše zvnějšku pod kontrolou, mít ve všech informacích a činnostech řád, v čase chronologii a v událostech kauzalitu. Čarodějnictví tohle ale neumožňuje, a tak se Florinda jen zvolna smiřuje se světem, který má své vlastní zákonitosti.
Kniha se velmi dobře čte, dramatičnosti a hloubky CC však nedosahuje.
Přikládám krásnou definici čarodějnictví, kterou Florindě předkládá Augustín, jeden ze skupiny:
Čaroděj si sám zvolí, že bude někým jiným, než pro co ho vychovávali. Musí si také uvědomit, že čarodějnictví je úkol na celý život. Čaroděj skrze čarodějnictví spřádá vzorce jako pavučiny. Vzorce, které přenáší vzývané síly k nějakému vyššímu tajemství. Lidské činy mají nekonečné, všude rozprostřené předivo svých důsledků, čaroděj tyto důsledky přijímá a magickým způsobem je znovu přetlumočuje. Čarodějovo uchopení reality je úplné. Jeho stisk je tak mocný, že může ohýbat skutečnost všemi způsoby ve prospěch svého umění. Ale nikdy nesmí zapomenout, co realita je nebo byla.

05.04.2023

John Fowles píše bravurně, to víme, tentokrát píše o době přesně před sto lety od vzniku románu. Francouzova milenka je exkurzí do viktoriánské Anglie roku 1869 a těsně poté, kde nejvyšší direktivou a smyslem lidského života je povinnost. Ale lidský duch, alespoň některých z nás, k životu nutně potřebuje svobodu vnější a někdy ještě naléhavěji svobodu vnitřní. Svoboda ale, jak vidíme každodenně i dnes okolo sebe, je draze zaplacená komodita a být skutečně svobodným, na to má koule opravdu jen hrstka lidí. Za osvobození se od konvencí, společenského determinismu, vlastních předsudků a strachu, se platí především osaměním. A kdo z nás může doopravdy poctivě říct, že to je cena přiměřená?
Za přečtení kniha stojí, už jen kvůli krásnému jazyku.

9 04.04.2023

Michel Houellebecq je jeden z mých nejbližších autorů, ale to už jsem zmiňovala vícekrát u jeho knih, které jsem četla. Tento soubor esejů jen potvrzuje autorovu poctivost, jeho tvrdý hřbet, drzé čelo, dobré srdce bez sentimentu a v neposlední řadě velice široký okruh toho, o čem má mnohem více než jen hrubou povědomost. Zkrátka nezklamal, spíš naopak, moje náklonnost k němu se prohloubila.
Jde o výbor z jeho textů poskytujících rady všem básníkům a spisovatelům, článků na různá témata a také rozhovorů. Na závěr nás obdaruje slušnou povídkou ve svém osobitém stylu. Má pořád co říct.

Přidávám něco citátů:
Pravda je skandální. Bez ní však nemá nic cenu. Už jen čestný a nevinný pohled na svět je mistrovským dílem. V porovnání s tímto požadavkem znamená originalita málo. Nedělejte si s tím hlavu. Tak jako tak ze sumy vašich nedostatků nějaká originalita vyvstane. Pro vás je důležité říkat jednoduše pravdu. Říkejte jen pravdu, nic víc, nic míň.
---
Informace jako reziduum dočasnosti je v protikladu ke smyslu tak jako plazma ke krystalu; společnost, která dosáhla bodu přehřátí, nutně neimploduje, ale je neschopná produkovat smysl, neboť veškerou její energii pohlcuje informativní popis náhodných variací. Každý jedinec nicméně může sám v sobě vyvolat jistou studenou revoluci tím, že na chvíli vystoupí z informačně-reklamního proudu. Je to velmi snadné, dokonce nikdy nebylo tak snadné jako dnes zaujmout vůči světu estetický postoj: stačí ustoupit stranou. A i tento úkrok je v konečném důsledku zbytečný. Stačí se zastavit. Vypnout rádio, odpojit televizi, už nic nekupovat, nechtít nic kupovat. Stačí se už neúčastnit, nevědět; dočasně pozastavit veškerou duševní činnost. Doslova stačí na několik vteřin znehybnět.
---
Míříme ke zkáze pod vedením falešné představy světa; a nikdo to neví. Sami neurochemici jako by si neuvědomovali, že jejich obor se pouští na minové pole. Dříve nebo později se začnou zabývat molekulárním základem vědomí, plnou parou přitom narazí na způsoby myšlení vycházející z kvantové fyziky. Nevyhneme se redefinování podmínek poznání, samotného pojmu reality. Už teď by bylo dobré si to uvědomit na poli emocí. Každopádně pokud zůstaneme u mechanistického a individualistického pojetí světa, nepřežijeme. Nepřipadá mi rozumné setrvávat déle v utrpení a zlu. Myšlenka já je na výsluní už pět století, je načase vydat se jinudy.
---
Dokážu přijmout myšlenku, že lidstvo se rodí bez špatných myšlenek. Můžu o takovém projektu globálně diskutovat, ale problém je, že lidstvo se rodí se špatnými myšlenkami. Abych uvedl jednoduchý příklad, rád se narodím geneticky modifikovaný tak, aby mě přešla chuť kouřit. Takový projekt má něco do sebe: nerozlišené, uhlazené lidstvo. Jenomže tady se o to snaží kastrací, donucením, a to nemůže fungovat. Nevím, kam může lidstvo dospět, ale v současné době mu vnucují přehnané normy, aniž přinášejí náhradou skutečná uspokojení. Budu-li politicky korektní, co tím získám? Neslibují mi ani dvaasedmdesát panen. Slibují mi jenom, že se můžu dál nudit nebo si kupovat polokošile Ralph Lauren Proto si myslím, že jediným základem nějakého projektu je vůle zmizet. V podstatě je mi budoucnost Západu ukradená, ale může být obtížné bojovat proti autocenzuře. Je potřeba mobilizovat větší sílu. To všechno je rozčilující."

Rozhodně si knihu přečtěte, je na to vhodná doba.

1 27.03.2023

Mnohem lepší než první díl, zápletka je nejasnější, děj napínavější. Možná se mi to líbilo více proto, že se snadněji ztotožním s vrstevníkem než s dítětem.

09.03.2023

Skvělá (poslední?) kniha mého spisovatele z nejoblíbenějších. Sarkasmus a břitký humor strefující se přímo "na komoru" zůstal, ale chybí obvyklá beznaděj a hněv. Místo toho do popředí vystupuje láska, která byla v jeho dřívějších knihách sice přítomna, ale pod povrchem, také smíření a pokora. To jsou nevídané atributy, které bych u Houellebecqa v takové míře asi nečekala. Svou autentičností a pravdivostí nezklamal, je to stále on, i když zuby už nemá tak ostré.
Jako vždy nechává dlouhotrvající dojem a spoustu otázek, které si přemíláte v hlavě ještě týdny po dočtení. A někdy i roky.

13 09.03.2023

Simmons poněkud vykradl Kingovo It, bylo to napínavé, nikoliv však originální a King se shodného tématu zhostil o poznání lépe. Doslov je mnohem lepší než kniha samotná, nevynechávejte ho.

3 07.03.2023

Jedna z těch dobrých dystopií, ačkoliv klíčové téma je obehrané a všem fanouškům žánru dobře známé (ale není divu, kniha byla napsána před třiceti lety), autorka má dar zaujmout čtenáře a přinutit ho zas a znovu přemýšlet o tom, co je vlastně podstatou člověka. Je to snad agrese, sobectví, násilí a tupost davu, která je nám vlastní a již skrýváme za křehkou skořápkou civilizovanosti? Žádné zvíře kromě člověka netrýzní pro potěšení jedince svého druhu a nelibuje si ve zvráceném násilí.
Pokud se zhroutí politický systém, hospodářství a peněžní systém, co se stane? Bude se většina lidí olupovat a vraždit místo aby spolupracovali? Jak bychom se zachovali my sami? Co vlastně tvoří naši lidskost a jak je silná?

2 23.02.2023

Román o misii v Japonsku v polovině 17. století od Šúsaku Endóa je historicky podložený příběh portugalských kněží, kteří se navzdory přísnému zákazu šíření křesťanství v tehdejším Japonsku, rozhodli vložit své osudy do rukou Božích a zkusit štěstí. Celá mise měla ale nanejvýš tragické vyústění a kromě trýznivého fyzického mučení křesťanů se autor zabývá především duševním rozpoložením hlavního hrdiny, kněze Rodriguese, který v posledku už nedokáže rozlišit dobré od zlého a pochopit pravou podstatu oběti, kterou skládá každý z těžce zkoušených křesťanů samotnému Bohu.
Pro mne osobně je zajímavé, jak odlišně od našich zvyklostí vyjadřuje japonský spisovatel charaktery, podoby nebo duševní rozpoložení lidí – velice často je přirovnává ke zvířatům.
V krátké době jsem měla možnost přečíst si dvě knihy o orientálcích, knihu Čína od Edwarda Rutherforda a nyní i Mlčení Šúsaku Endóa. Charaktery, hodnoty, chování, čest a vztahy mezi lidmi v Číně a v Japonsku – to vše jsem mohla porovnat, dokud jsem měla obě knihy ještě v čerstvé paměti. Je velmi zajímavé, jak vzdálené si tyto dvě kultury byly a dosud jsou.
Vybírám něco málo z knihy:
„ ´Jsi zbabělec,´ řekl tlumočník, když povstal z lavice. ´Nezasloužíš si ani jména Padre.´
Nedokázal zachránit věřící, ani je nenásledoval jako Garrpe, aby spolu s nimi zahynul ve vlnách moře. Chvěl se lítostí nad jejich osudem, ale nemohl si pomoci. Věděl, že soucit není čin. Není to ani projev lásky. Soucit – stejně jako tělesná žádost – není nic jiného než instinkt. Tolik se naučil už kdysi dávno ve starých škamnách semináře, ale měl to v sobě jenom jako moudrost vyčtenou z knih.
´Jen se podívej, ta krev teče kvůli vám. Krev chudáků se rozlévá po celé naší zemi.´
Okamžitě se mu vybavil proud temné rudé krve tekoucí po dvoře. Tlumočník tvrdil, že tuto krev prolily sobecké ideály misionářů. Inoue, pán z Čikuga, přirovnal tyto ideály k dotěrné lásce ohyzdné ženy.
´Ano - ´ smějící se tvář tlumočníkovu překryl krevnatý, masitý obličej pána z Čikuga, ´ještě říkáš, že jsi sem přišel proto, abys za ně položil život. Ale ve skutečnosti tihle lidé umírají za tebe.´
(…)
Jsem posledním křesťanským knězem v této zemi. Pán nemlčel. A i ve chvílích, kdy se mi zdálo, že mlčí – celý můj život o něm mluvil...“

8 19.02.2023

spousta logických nesrovnalostí, ale docela zábavné dílko

1 13.02.2023

Slušně napsaný příběh Číny během opiové války a v letech po ní. Populární autor Edward Rutherford spojil několik dějových linek do zajímavě spleteného celku a nechal čtenáře nahlédnout do posledních 60 let devatenáctého století v této podivuhodné zemi. Kromě věrných historických reálií, intrik, politického pozadí, obchodních zájmů a osobních patálií se dozvíme mnoho o rozdílech v uvažování Západu a Východu, což se nám pro pochopení může hodit i v současnosti, přestože doba se změnila a Číňané rovněž. Ačkoliv se Brit Rutherford snaží ohladit hrany nelítostného jednání britského impéria a zároveň zachovat ověřitelné historické skutečnosti, přesto z knihy jednoznačně vyplývá, že to byl obecně vzato čirý hnus, co tam v té době Britové prováděli.

3 10.02.2023

(SPOILER) Autor se sice velmi snažil, ale není schopen se vymanit z chybného a zúženého úsudku vědců, že veškerá vylepšení se týkají hmotného těla, smyslů a inteligence, maximálně tak těch správných emocí jako je soucit, jak se snaží vše napravit na konci knihy. Ale vůbec mu nedochází, že hmota je produktem vědomí, nikoliv naopak a že pokud by vůbec k nějakému skutečnému vylepšování došlo, bylo by to spíš poznání fraktálního charakteru. Mohli bychom konečně pochopit, že jsme propojeni se všemi a se vším a že cokoliv uděláme, ovlivní celek zcela přímo, nikoliv nějakými materiálními mechanismy jako je znečištění nebo tající ledovce. Ale bylo to docela napínavý :)

29.01.2023

Čekala jsem odlehčené fantasy, něco ve stylu Terryho Pratchetta a jeho Morta. Jenže je to gay love story, kde každá druhá přímá řeč začíná zájmenem Já a třemi tečkami. Nic pro mě, zjevně nejsem cílovka.

Nová divočina od Diane Cook je jedna z těch knih, u kterých je zřejmé její opodstatnění. Mezi záplavou braku, často zábavného, uznávám, se skví jako drahokam. Útěk z hroutící se civilizace do divočiny je častým tématem dystopických románů, ale tohle vyprávění má něco navíc. Autorka bravurně popisuje vznik přirozené magie v přirozených podmínkách. Magie, kterou svou potřebou vyvolal sám život v divočině, tak podobný s životními cykly divokých zvířat. Dítě, Agnes, která přišla do Divočiny jako čtyřletá, zde dorůstá v dospělou, silnou a pozoruhodnou ženu. Velmi divokou a velmi vnímavou. Mimoděk provádí drobné magické úkony vyvěrající z instinktivní potřeby, přímo z hloubi duše. Ale o to v románu vlastně nejde, zmiňuji to jen proto, že mě to zaujalo a potěšilo.
V knize se setkáme s rozdělením, které velmi dobře známe – s rozdělením na Oni a My, na Systém zde představovaný Ústředím a Správci, se svými nesmyslnými nařízeními, šikanováním a v posledku i násilím, a na lidi, na nás ostatní, kteří se nevzdáváme svých snů o svobodě. Z příběhu je zcela jasné jedno: Pokud se změní pouze okolní prostředí a nikoliv my sami, naše nitro, žádné změny k lepšímu se dočkat jako jednotlivci i jako lidstvo nemůžeme. Vše podstatné se odehrává uvnitř, nikoliv vně. Jestliže my lidé zůstaneme stejní, naše neštěstí, byť v různých kulisách, zůstane rovněž stejné.
Na rozdíl od Kurta Faldbakkena, jehož Bídné roky napsané o dvě generace dříve mají s Novou divočinou množství styčných dějových bodů i myšlenek, nám však Diane Cook nenechává na konci vůbec žádnou naději. Téměř v samém závěru říká šéf Správců: „ Výzkum jasně ukázal, že není možné mít Divočinu s lidmi.“
Stojí za to přečíst si i výtečně napsaný doslov Borise Hokra, jehož závěr přikládám: „ Nová divočina je v mnoha ohledech především sledem cynicky podaných osobních selhání, krachujících plánů a zrazených snů. Ostatně, samotný stát Divočina se v závěrečném zvratu ukáže být jen pečlivě opečovávanými parcelami pro vyvolené, k nimž nikdo ze Společenství nikdy nepatřil. Právě proto je možná Nová divočina tak působivá. Napojuje se totiž na čím dál běžnější obavy, že všichni životem jen bloudíme a o naší prohře bylo už dávno rozhodnuto Ústředím, které nemáme šanci ani poznat, ani konfrontovat. Je to jen otázka času, kdy stavební stroje dojedou i k nám na parcelu, kterou jsme považovali za svou… nebo co hůř, navěky svobodnou.“
Kniha mě hodně zasáhla a zasekla drápek hluboko v duši, je výjimečná.

7 16.01.2023