tsal komentáře u knih

Takové to, když jdete číst humornou knížku a ona se z toho vyklube strašně depresivní a znepokojující záležitost.
Betty byla vychována v myšlence, že manželka má svého muže následovat kamkoliv, protože dokud je šťastný on, je šťastná i ona. Jenže představa je na hony vzdálená pravdě a my tak sledujeme, jak se vcelku silná a svérázná žena pomalu ale jistě noří do bahna, jak vyhasíná její elán i odhodlání, jak jde její osobnost do kopru. V jejím manželství má jeden právo na absolutní štěstí a veškerou seberealizaci, zatímco druhý nemá právo na nic. Jen na dřinu bez odměny a tiché šoupání nohama. Přitom je ústřední pár ve srovnání s těmi ostatními ukázkou relativně fungujícího a moderního pojetí manželství. Ten zbytek... ten byl totiž ještě děsivější. Ani obhajoba dobou vzniku tady moc nepomáhá, protože znám mnohem starší díla, v nichž k sobě byly páry mnohem ohleduplnější navzdory mnohem horšímu postavení ženy ve společnosti.
Pokud odhlédnu od toho, jak mé feministické já během čtení skřípalo zuby, a od pocitu nevolnosti, který obsah vyprodukoval, zůstává poměrně nevyrovnaná forma a nudný sloh. Přechodníky a jazykové kudrlinky vedle do úmoru se opakujících slov, zdlouhavé a zmatečné vyprávění, nulový šmrnc, minimální budování napětí u scén, které by ho měly produkovat tak nějak samy. Pro mě nadhodnocená záležitost, která s humorem nemá nic společného.
(Edit: Když si tu teď tak vypisuji citace, docházím k závěru, že část slohové otravnosti nejspíš zavinil překlad. Slepice se v mém výtisku totiž evidentně pěstují, nechovají. - Argo, 2016, překl. Eva Marxová)

6 26.10.2018

Austenová je strašný zvíře! Opatství Northanger je oproti slavnější Pýše a předsudku spíše oddychovější čtení, taková bokovečka. Nejde tak do hloubky, netváří se tak seriózně, postavy nejsou tak propracované a košaté. Catherine je naivní až na hranici blbosti, Henry příliš kousavý bez zjemňujících chvilek, které nakonec z Darcyho udělaly muže snů, a vlastně mi nějak uteklo, proč je to k sobě tak táhne. Faktem ale je, že nad tímhle moc nepřemýšlíte. Opatství je psáno pro radost ze psaní a pro radost ze čtení. A to plní i přes všechny zkratky na jedničku. Navíc tady má Austenová říz čerstvě nabroušeného skalpelu a nebojí se dloubnout jednou sem, po druhé tam. Škodolibě se tak smějete, že to od ní zase někdo pěkně schytal, až to najednou za něco schytáváte i vy sami. Takový terminátor v sukních, který místo střelné zbraně používá slova a nosí krajky. Já tu ženskou prostě miluji!
(A navíc tam tak dlouho a vytrvale básnili o Záhadách Udolfa od Radcliffové, až to mám v tabletu. Jane, doufám, že tvá doporučení nezklamou! Edit: Ok, Jane, můj život je příliš krátký na to, abych přečetla byť jen jediný další odstavec popisující hory. Třikrát proklatý romantismus!)

25 24.09.2018

Přestože mám tyhle snové surrealistické věci v oblibě a ráda se nechávám unášet na vlnách bizarnosti, Dům jsem dočetla jen kvůli délce. Jazyk mi nesedl. Přišel mi zbytečně jednoduchý, jako kdyby se autor nechtěl s takovými podružnostmi jako spisovatelské umění příliš crcat. A jak některé výrazové prostředky, tak i některé pasáže v ději mi přišly zbytečně lascivní, laciné a slizky podbízivé. A konečný wow efekt vlastně ani nebyl moc wow.

10 10.09.2018

Víte, co nechápu? Proč se autoři, kteří chtějí psát o zákonitě dobrých postavách, kolikrát rozhodnou tyto postavy zasadit do strašně zlounského a zločineckého prostředí. Jako třeba tady. Autor chce mít oba hrdiny hodné, a přesto je aktivně zapojit do chodu mafie. Máme tak proti sobě zlé mafiány, kteří zabíjí a páchají trestnou činnost, a hodné plyšové mafiány, kteří... působí nelogicky, dementně, neuvěřitelně a vlastně se celou dobu ptáte, co to vlastně zase čtete.

Pokud jde o postavy, Alessandro mi pil krev. Snad právě proto že u něj byl nejvíce cítit rozpor mezi úmyslem a provedením. Rosa mi na začátku přišla zajímavá. Takový sígr s potenciálem. Jenže pak sklouzla do nijaké nic nedělající hroudy, která se ploužila, kam ji zrovna zavedli a já si začala říkat, že jaksi postrádám hlavní hrdinku. Nápad s Arkádií byl dobrý, ale naprosto nevyužitý. Styl psaní... well, lehce podprůměrný, ale když člověk vypne mozek, číst se to dá.

A otázka závěrem: Jak sakra had vřeští?

6 10.09.2018

Po sto stranách odloženo na věčné časy a Kulhánek je pro mě stále králem. Podprůměrná spotřební literatura bez životnosti a s minimem talentu a nápaditosti.

Já mám sex a násilí ráda, jakože fakt hodně. Jenže s nimi autor musí umět pracovat. Ony totiž i ty nejlepší věci dokážou být prudce nudné, když chybí styl a je to jen šup sem, šup tam, říz sem, stříl tam. Akční scény mi přišly o ničem, hrdina mě absolutně nezajímal, příběh připomínal spíš poslepovaný slepec scén než něco souvislého a sex...:

„Vrazil jsem jí prsty do kundičky, roztáhl ji a dovnitř vrazil jazyk. Přitom jsem jí jednou rukou mačkal prsa a palec té další vrazil do druhé dírky.“

Jako... sex je repetiční činnost a narvat slovo „vrazil“ třikrát do dvou řádků je svým způsobem obdivuhodný výkon, ale já si s dovolením radši pustím osm desátkové německé porno. U toho budu trpět míň.

Kniha sama si pak krásně skrouhla životnost tak max. na pět let. S hláškováním je to totiž jako s kořením – přiměřeně, přiměřeně, jinak to můžete rovnou vylít do záchodu. A tady jich přiměřeně nebylo. Kotleta sekal jednu hlášku za druhou a každou s minimální životností. Na to, že má kniha dva roky, jsem si musela některé odkazy dohledávat už teď, protože co bylo tenkrát tak třeskutě vtipný a cool, po tom dneska ani pes neštěkne. A s každým rokem bude hůř.
****
A víte, co mě taky štvalo?
****
Že hvězdičky neznačí konec věty, tak by je podle toho autor mohl začít nepoužívat.

13 20.08.2018

Otčina v zásadě splnila očekávání, která jsem měla od Muže z vysokého zámku. Temná a dusivá atmosféra nemilosrdného režimu vás během čtení donutí se paranoidně rozhlížet kolem a pouštět si ke každému rozhovoru rádio a vodu z kohoutku. Nikdo vám tu nemusí do zblbnutí opakovat, že tenhle svět je zlý, že tady nic nefunguje a že můžete z minuty na minutu zmizet a už se nikdy neobjevit. Prostě to víte. Cítíte to z kolemjdoucích, z deštivého počasí, z potlachu s kolegy. Ze všech těch věcí, o nichž se zkrátka nemluví.

Jasně, Otčina to ideově netáhne tak vážně jako Dickův Muž. Drží se hezky při zemi a místo děsivého poselství spoléhá na starou dobrou detektivku s omláceným policistou (Esesákem) outsiderem, pěknou kočkou po jeho boku a spoustou nepřátel s lehkým prstem na spoušti a mučícími komorami v záloze. Jenže zatímco se Dick pustil do hlubokých vod a nakonec skvělou myšlenku zazdil nemastným neslaným a neprocítěním provedením, Otčina si své minimum splnila na výbornou a ještě něco přihodila k dobru.

19 17.08.2018

Pokud jste nečetli Fantoma opery od G. Lerouxe, kterého Susan Kayová vlastní knihou rozšiřuje, budete mít nejspíš problém s poslední čtvrtinou knihy. Tam už totiž autorka nejede ze svého, ale ve velké míře se odkazuje na původní román s tím, že se nenamáhá dovysvětlovat. A to je asi tak jediná objektivní věc, kterou ke knize mám.

Pokud jde o subjektivní dojmy, pokusím se je udržet na uzdě. Fantom opery je pro mě naprostou srdcovkou a občas až posedlostí na hranici zdravého rozumu. Na jednu stranu jsem tedy byla ke knize silně skeptická a zároveň ochotná hodně odpustit. Netuším, která strana zvítězila. Faktem zkrátka je, že knihu zbožňuji, miluji, nedám na ni dopustit. S každou kapitolou se zde otevírá nový nervy drásající a emoce vypínající příběh. S každou další stránkou před námi Erik pomalu ale jistě vyvstává v celé své geniální, šílené a frustrované podobě. Od malého odstrčeného dítěte, přes sebepoznávajícího mladíka, nezlomného a nezdolného muže až po vyčerpaného „starce“. Vše kolem Erika je extrémní, protože on sám má k průměrnosti daleko. V jednu chvíli družný humor, v druhou chladná necitelnost, v další nespoutaný živelný vztek. Klid a mír střídá násilí a nenávist, vzácné okamžiky štěstí jsou vykoupeny naprostým zmarem. Pokaždé když Erik získá, tak záhy zase ztratí. A pokaždé se postará, aby ztratili i ostatní. Často přitom nelze určit, co vedlo k čemu, co bylo příčinou a co důsledkem. Spirála nenávisti, touhy a šílenství. Někdy kolem francouzské revoluce jsem musela na dva dny přestat číst. Kniha mě tak emočně vysála a vyčerpala, že jsem zkrátka nebyla schopná dát více jak řádku v kuse. A po dočtení si přijdu strašně prázdná. Nejspíš bude trvat, než se budu moci otevřít něčemu jinému.

A jak autorka nakládá s předlohou? Vzhled a míru šílenství svému Erikovi vypůjčila od Lerouxe, okořenila ho Danceovským humorem a nadhledem (filmová verze 1990, doporučuji), dodala Butlerovský šarm a vtiskla mu vlastní džentlmenství a hrdost (či snad hrdopyšství?). Výsledkem tak byl muž mnoha tváří s fungujícím dopodrobna propracovaným bohatým psychologickým profilem. Po většinu knihy pak měla vcelku volnou ruku. Jediné informace, které Leroux o Erikovi poskytl, se vtěsnaly na pár stránek v závěru v prakticky bodovém výčtu. Když pak došlo na pařížskou operu, nebála se Kayová události trochu upravit, aby lépe sedly její vlastní verzi Erika, a hrdinům vtisknout vlastní slova (Christine a Raoul konečně nezněli jak po lobotomii!). Rozdílů tak najdete spoustu, přesto… i přesto se jí podařilo zachovat původní drama a atmosféru.

To, co Kayová vytvořila, je v zásadě prokletí. Bůh ochraňuj každou z nás, která si usmyslí, že dokáže obstát ve střetu s šílenstvím a ve Zvířeti najít Prince. Bůh ochraňuj každou z nás, která se do Erika zamilovala.

14 25.07.2018

Tohle je islám, který chceme podporovat! Moderní liberální islám, který je schopen a ochoten koexistovat vedle liberálního křesťanství, ateismu i čehokoliv jiného. Islám, který je schopen zachovávat tradice a přesto držet krok s moderním západním světem.

Amání Al-Chatátba popisuje své zkušenosti dívky dospívající v USA po 11. září 2001. Dívky, která se musela naučit stát v metru dál od kraje, aby ji někdo náhodou nestrčil pod metro, vyvarovat se úsloví jako: "Jedeme bomby!", raději nevyhledávat v mobilu věci jako cestu k Empire State Building a vlastně podvědomě kontrolovat každý svůj krok, aby náhodou nevzbudila pobouření nebo negativní pozornost. A proč? Protože je to muslimka a svobodně sama od sebe se rozhodla nosit šátek. To je prosím veškeré její provinění. Provinění, díky němuž se musí neustále obhajovat, že ne, ona vážně nikoho do vzduchu nevyhodila, ne její otec ji vážně nemlátí a nenutí se zahalovat, ne ona je opravdu svobodná a má své vlastní názory. Otevřeně mluví o tom, že to není její liberální muslimská komunita, ale právě bílá západní společnost, kdo ji neustále svazuje, přisuzuje ji předepsanou roli a brání v rozletu a projevu názorů. A ona už toho zkrátka měla dost a začala se angažovat. Za práva muslimů, kteří nikdy nic špatného neudělali, za práva muslimek nosit či nenosit si, co chtějí, za možnost být hodnocena a přijímána na základě skutečných činů nikoliv své víry.

Krásná ukázka toho, že se islám může reformovat a že tu reformu podporovat chceme a musíme. A také toho, že i dnešní feminismus má stále spoustu práce. Jen se jí bohužel v mediálním prostoru nevěnuje tolik místa jako uřvaným femi-nacistkám.

6 08.07.2018

Všemi dary obdarovaná je taková Chytrá horákyně - ani nahá, ani oblečená, ani pěšky, ani na voze. Nedočkáme se ani survival hororu ve stylu série Resident Evil, ani se neustále neptáme, jestli je důležitější morálka nebo přežití, jako v Živých mrtvých, ani se nezamýšlíme nad civilizací, jejími chybami a klady jako ve Dni trifidů. Ono to tam tedy všechno je, ale tak na půl plynu a vlastně o to vůbec nejde. Kniha je totiž hlavně o tom, jak jedna malá divná holka chce, aby ji lidé měli rádi. Trochu takové rodinné road movie. Zabaví to, nenaštve to, napsané je to vcelku dobře, byť ne výrazně, ale pochybuji, že si za půl roku na cokoliv vzpomenu. Tři hvězdy za celek a půl za to, že se autor nebál dotáhnout jednu ideu až do konce. V tom nemastném neslaném krvavě bezzubém neutrálu mě to fakt překvapilo.

16 08.07.2018

Dokonalá paní domu je od svého vymazleného vizuálu, kterým je radost listovat, po výběr témat určena spíše mladým dívkám, které o vedení domácnosti neví zhola nic a které se chtějí stát hospodyňkou na plný úvazek.

Obsah je tématicky rozdělený do několika celků a podkapitol a bez nadsázky se dá říct, že každá věta je zde novou informací. Moc omáčky nenajdete, rychle se běží od jednoho k druhému. Chvílemi jde vlastně spíš o výčet postupů než o podrobné návody. Obsáhne se přitom vše od čištění a vyspravování oděvů, vytírání, umývání nádobí všech různých materiálů, odstraňování vodního kamene až po přírodní kosmetiku, domácí první pomoc, ubytování návštěvy nebo čištění jantaru. A tím se dostáváme ke kameni úrazu. Pro naprostého začátečníka je tu spousta zbytečných informací, protože pokud za svůj největší úspěch považujete, že se vám z bílé utěrky po praní nestane utěrka šedá, je vám cídění měděných nádob do zrcadlového lesku tak trochu ukradené. Vlastně si říkám, že takové věci jsou ukradené valné většině z nás, kdo nechtějí úklidem strávit veškerý volný čas. Zaběhlá hospodyňka, která se chce stát královnou na poli domácnosti se pak zase bude prokousávat velkým množstvím pro ni zbytečných rad, protože už prostě ví.

Moc nepomáhá ani to, že jsou veškeré běžné čistící prostředky zaměněny za jiné chemické varianty - soda, čpavek, borax, peroxid... Proč? Ok, soda a zde prakticky opomíjený ocet jsou fajn na spoustu věcí, ale kdybych se měla řídit návody z knihy, musím si doma zařídit vlastní sklad s chemickými látkami. To radši koupím jar, tekutý písek a savo. Nebo si na internetu najdu mnohem snazší a bezpečnější návody na bio-čistící prostředky.

Něco užitečného si v knize najděte a krásná vizuální úprava knihy vám zahřeje srdce. Jako celek je to ovšem spíš na nic než k něčemu a na trhu určitě existují užitečnější příručky.

3 08.07.2018

V doslovu a recenzích na interenetech je Švejdovi často vyčítáno, že text zbytečně natahuje nepodstatnými dialogy a momenty, které pro děj a vývoj postav nemají význam. A ona je to pravda. Sama jsem chvílemi měla pocit, že už se moc dlouho omílá to samé, že už jsme přeci všichni pochopili, co je Kamil zač a jak to s ním mají jeho blízcí těžké, tak co se třeba hnout dopředu? Jenže ani tak jsem se od knihy nedokázala odtrhnout, protože tyto momenty byl možná zbytečné, ale tak krásně lidské a ze života, že byla radost je číst. Může se člověk zároveň nudit i bavit? Asi ano.

Až na tuto výtku však nemám, co bych zkritizovala. Všechny postavy jsou zajímavé, mají své klady i své zápory. Dokonce i Kamil, který nechává vyznívat spíše své horší já. Příběh je nám navíc na střídačku podán ze dvou stran – Kamilovy a Zdeniny. Na každou situaci tak vidíme pohled obou z aktérů a často tak můžeme sledovat i rozpory v pochopení či nepochopení, v úmyslu a řečeném. Jde o psychologicky velmi propracovanou, na emoce bohatou (přesto ne zbytečně melodramatickou) záležitost, na níž navzdory době vzniku a tématu knihy není příliš cítit politický tlak. Osobně mě také potěšilo nahlédnout na Litvínov a Most v socialistických kulisách a zjistit o něco více nejen o místě a jeho vývoji, ale o tehdejších celkových poměrech.

10 27.06.2018

Děcka, nekoukejte na seriály. Nebo na ně koukejte, ale pak nečtěte knihy, podle kterých jsou. Mohlo by se totiž stát, že vaše očekávání budou příliš vysoká a knihu, kterou byste si jinak možná i užili, s nudou odhodíte do kouta.

Základní nápad s alternativní realitou je skvělý a poskytuje potenciálu na celou knihovnu (jak ostatně fantastika dokazuje). Strach, deprese a velký významný vykřičník pro naši realitu z toho jen čiší. Jenže se nemůžu ubránit dojmu, že se do toho pan Dick bál šlápnout naplno a raději přešlapoval někde v koutku. Původní obyvatelé USA jsou nižší kasta, mají méně nebo vůbec žádná práva, nikdo si nemůže být jistý životem ani majetkem. Přesto hrdinové proplouvají v zásadě bez problémů a neděje se jim nic, co by se jim nemohlo dít kdekoliv jinde a jindy. Včetně Juliany, která si za své problémy mohla sama absencí zdravého rozumu. Vážně, nakvartýrujte si neznámého týpka z baru a já vám zaručuji, že nebudete potřebovat okupanty k tomu, aby se dostavil adrenalin. V jedné půl-světovládě je skvělá technika a věda, ale také se v důsledku necitelných zásahů do populace hroutí společnost. Druhá půl-světovláda se snaží k okupovaným přistupovat se sociálním cítěním a zas tak moc je nevyžírat, jenže nic moc nemají, vše dochází a v mocenském závodě začínají citelně ztrácet. Mluví se o tom hodně a často, ale vy to stejně necítíte. Ze strašáku hrozící třetí světové války si pak nic neděláte, protože zatímco postavy se snaží tvářit překvapeně, nic překvapivého na ní není. Spíš se ptáte, kdyže vlastně skončila ta druhá? A linka s tajemnou knihou a Tagomiho cestováním? To bylo jedno velké, gigantické girlandami ověšené nic.

Tři hvězdy za skvělé nápady s obrovským potenciálem, zajímavé dialogy a postavy. Mínus dvě hvězdy za to, že jednotlivé příběhy nikam nevedly a celek působil jako vakuum. (Siriusly, scénáristi seriálu si ty zápletky museli v zásadě dopsat.)

10 27.06.2018

Frankenstein vypráví o mnohém. O zodpovědnosti za naše činy, o lásce k bližnímu, o touze po lásce a sounáležitosti, o nenávisti a pomstě. Je to příběh dvou mužů. Jednoho, který stvořil a pak opustil; druhého, který byl stvořen a pak opuštěn. Jednoho, který měl, na co si vzpomněl, a vše dostal na stříbrném podnose; druhého, který neměl nic, přestože se snažil ze všech sil. Je to také příběh o vývoji emocí. Ukazuje, v co se může změnit radost a láska, nejsou-li opětovány. Jak se nadšení může přetavit v posedlost a následně lítost, strach a zoufalství. Jak dokáží nenávist a touha po pomstě zničit všechno a všechny bez ohledu na původní proč a jak. Obzvláště ta pomsta je krásně vykreslená. Ta její jedinečná schopnost uzavřít všechno do spirály, z níž není návratu, a rozmazat rozdíl mezi obětí a zločincem. Provinil se Frankenstein vůči svému monstru? Ano. Bylo monstrum nevinné? Na konci už ne.

Jen kdyby tento skvost nevznikl v tom třikrát proklatém romantismu! Chvějete se očekáváním hrůz a beznaděje, tušíte strašlivé činy a hluboké citové rány. A místo toho stále, znovu a nepřetržitě čtete o krásách přírody, jarním kvítí, letním vánku a zasněžených vrcholcích hor. Chápu úlohu těchto částí v textu a jinde jsem i schopná je ocenit, ale tady zkrátka překážely. Zdržovaly, prodlužovaly, nudily. Pryč s nimi! Chci vědět, k jaké destrukci dojde tentokrát!

„Má snad každý muž najít pro sebe ženu, každé zvíře svou družku, a jen já mám zůstat sám? Kdykoli jsem k někomu projevil náklonnost, opětoval mi ji odporem a nevraživostí. Člověče! Můžeš mě nenávidět, ale měj se na pozoru! Tvůj čas uplyne v hrůze a utrpení a brzy dopadne úder, který tě navždy zbaví štěstí! Máš snad ty být šťasten, a já se mám svíjet v hluboké ubohosti? Můžeš zničit mé ostatní vášně, ale pomsta mi zůstane, pomsta od nynějška cennější než světlo nebo jídlo! Snad zemřu, ale napřed budeš ty, můj tyran a trýznitel, proklínat slunce, zářící nad tvým utrpením! Měj se na pozoru, neznám strach, a proto jsem silný!“

18 19.06.2018

Incal je pro mě krásnou ukázkou toho, že spousta dobrých nápadů může vytvořit značně pochybný celek.

Začněme kresbou. Moebius si odvážně hraje s tvary a barvami, vytváří hypnotickou podívanou a neustále má jednou nohou nakročeno k psychedelickému snu. Jenže pak přijde na řadu civilnější moment a kresba jde naprosto do háje. To, jak John v jednom čtverci vypadá jako stará hnusná hrouda a ve druhém jako mladý polobůh, aniž by pro to často bylo nějaké odůvodnění, mě nepřestalo fascinovat až do konce. V tom špatném slova smyslu.

A se scénářem je to ještě o ždibec horší. Jodorowsky po nás vcelku pravidelně hází perlami v podobě fascinujících společenství, tvorů a nápadů, které se pohybují někde na hranici bizarnosti a zvrácenosti, a vy jen zíráte s otevřenou pusou. Jenže pak si uvědomíte, že všechny ty perly vzal a naházel je do rádoby osvíceného a duši povznášejícího celku, čímž sám sebe pasoval na jakéhosi gurua. Faktem ale je, že nešlo o nic jiného než naprosto obecné a nicneříkající kecy, které vám vyprodukuje každý autor motivační literatury. A postavy? Vztahy mezi nimi nejsou a najednou jsou. Jen tak, bez důvodu. Většina z nich se chová staticky s jednou předepsanou reakcí, zatímco s Johnem to tříská ode zdi ke zdi a celkově působí naprosto nevyrovnaně a nekonzistentně. Místo Deus ex machina tu máme Incal ex machina, protože Incal je odpovědí na všechno a já vlastně nechápu, proč jsme se s nějakými hrdiny vůbec obtěžovali. Byly tam jaksi navíc a nic neovlivnili. Incal totiž věděl, udělal a vyřešil. Incal žehnej Incalu.

Pro mě tedy ve všech ohledech naprosto nadhodnocená záležitost.

7 13.06.2018

Přestože nám maniodeprese ve vzdálenější rodině pobíhá s diagnózou a v mnohem bližší možná pobíhala bez diagnózy, nic moc jsem o ní nevěděla. V tomto ohledu byl Svět v zádech fascinující přednáškou na téma, co všechno nám v 21. století stále může zničit život, aniž by někdo vůbec věděl, proč se tak děje nebo jak to zastavit. Pan Melle rozhodně zaslouží hlubokou poklonu. Spousta lidí nezvládla svůj život postavit zpátky do lajny po jednom větším otřesu s vědomím, že další takový už nejspíš nepřijde. Pan Melle už zažil tři a tu jistotu dalšího má. Přesto se snaží bojovat dál. Propadne se do zlého snu, o všechno přijde, probudí se a začne stavět. I jako vzdálený divák usazený v relativním bezpečí jsem se musela ptát, jestli to vůbec má cenu, když... Tak kde tu sílu bere on?

Po obsahové stránce tedy nelze knihu než doporučit. Je to vlastně přesně ten důvod, proč knihy čtu - abych byť jen zprostředkovaně prožila situace, v nichž jsem se nikdy neocitla, a rozšířila si obzory. Po literární stránce se ale připravte na to, že se text nebude číst vyloženě dobře. Myšlenky jsou často zmatené. Chvíli se dlouho bazíruje na maličkostech, pak se udělá rychlý skok vpřed. Začne se jedno, skončí se u druhého. Některé pasáže jsem musela číst vícekrát, abych si věty správně poskládala a vydolovala z nich smysl. Moc nepomáhá ani to, že autor nerozlišuje (což je vzhledem k jeho nemoci pochopitelné), kdy mluví se skutečnými osobami a kdy se smyšlenými. Překlad mi občas přišel kostrbatý, ale vzhledem ke složitosti původního textu a jeho zmatenosti se tomu asi nelze divit. Vyloženě mu vytýkám jen nepřechylování ženských jmen, které do toho zmatku vznášelo ještě víc bordelu. A navíc to působilo humorně, když se pak mezi těmi nepřechýlenými příjmeními objevilo jedno přechýlené, neb šlo o ustálený překlad divadelní hry.

9 07.06.2018

Příšerné příběhy vánoční se na nějaký rámcový příběh zcela vybodly a jde již čistě o povídkovou sbírku. Ani nádech slunného zimního odpoledne plného radovánek a domácí sváteční atmosféry však autorovi nezabránil v páchání hororu. Budeme stavět sněhuláky, zdobit větévkami obydlí, zpívat koledy, chodit na návštěvy a všeho toho nakonec litovat. Jen doufám, že se nakonec neukáže Santa Claus.
Skvělá četba pro malé nezbedy čekající na dárky a skvělá psychická příprava na rodinné návštěvy pro rodiče.

9 05.06.2018

Rámcový příběh knihy byl sice o něco málo slabší než u Strýce a pointa se dala vytušit dříve, vložené příběhy však byly lepší. Vymizel totiž jediný neduh, který Strýc Montague měl - uspěchané konce. Zdejší povídky plné pirátů a nebezpečných moří si tak můžete vychutnat naprosto bez výhrad. Nelze než doporučit. Obzvláště pokud vám capart pod dojmy ze Sandokana nebo 20 000 mil pod mořem zatouží vypravit se na oceán. Po tomhle ho to zase přejde.

5 05.06.2018

Tenhle díl je zlo. Když jsem Temnou věž rozečetla před lety, skončila jsem právě kvůli němu. A letos se to málem stalo zase. Takřka na stejném místě jsem došla k závěru, že jestli o Rolandově první lásce přečtu ještě pár stránek, začnu ječet a proskočím zdí. Romantická první láska ala Romeo a Julie (ve stylu: "Známe se pět minut, je to fakt lásečka největšejší a jdeme přes mrtvoly") a nepříčetně nudné a zbytečné přešlapování na místě, mi drásalo nervy. Naprosto jsem chápala Cuthberta, když na Rolanda vyjel, že už má dost jeho vztahu i toho věčného sezení na zadku. Přesně moje pocity z knihy. Díky Kjútberte. Teď vzhůru na další díly. Doufám, že Čaroděj a sklo budou jen takovou snadno přeskočitelnou miniepizodkou, nikoliv novým trendem.

Dvě hvězdy jen za Kingův sloh, úvod a dojezd.

6 04.06.2018

Po první pětici dílů začněme zápory. Drama se nám nějak zdrclo na opakované ztrácení se a nacházení se. Zatím to nevadí, ale snad se v dalším archu přijde s něčím originálnějším. Na tomhle stereotypu už umřela spousta dobrých věcí. Trochu mě také iritují větší časové skoky, které sice mají své odůvodnění, ale... já chci vědět, co se dělo v mezičase T_T

A bráno jako celek? V úvodním prvním díle mě zaujal svět plný bizarností. Ve druhém díle se nakopnul příběh a od třetího si drží stabilně vysokou laťku. Řeknu vám, to je jízda! Bezcitné zabíjení vedle emočně vypjatých scén, milostné drama, rodičovská láska, morální dilemata. Život není snadný a ve válce obzvláště ne. A Sága umí tuhle komplikovanost zobrazit věrně, krásně a bez patosu. Aby ne, když má k ruce celou řadu různorodých charakterů se svými vlastními osobnostmi, motivacemi a cíli! Nejoblíbenější dvojkou je pro mě Marko a IV, nejzvědavější jsem, jak se to vyvine s Vůlí.

Kresba je bez výkyvů skvělá už od první stránky. Přijde mi vyloženě krásná, živá a taková vesele poetická. Některé celostránkové arty bych uživila jako výzdobu pokoje.

5 04.06.2018

To, co mě na Vaughanovi naprosto dostává, je jeho schopnost dokonale vykreslit zcela normální a každodenní výjev v rámci naprosto ujetého celku. Ať už jde o špičkování se mezi přáteli, rodičovské starosti nebo partnerské problémy, žerete mu je bez ohledu na všechny ty ve vzduchu plující žraloky, ženské s nohama doslova až po bradu, těžce nechutné obry nebo vesmírná mimina. Nebo ty jeho crack momenty, které si jen tak přijdou, rozloží vás, zase odejdou a přitom působí nenuceně a vtipně. Snad právě díky tomu Sága trpí stejným "neduhem", jakým pro mě trpěl i Poslední z mužů. Miluji všechny hlavnější postavy a celou dobu se modlím, aby se nestřetly, protože fakt nevím, komu bych fandila. Asi všem. A pak všechny obrečela.

Pokud jde o kresbu, tu hodnotím stejně vysoko jako scénář. Plejáda vesmírných příšerek a jiných podivností před vámi vyrůstá se vší parádou, emoce je krásně vidět, řeč těla funguje. A ty barvy! Miluji ty barvy!

10 04.06.2018