TheMajkee komentáře u knih

Jsem mileniál, co má rád knihy o lidech, pocitech, vztazích a tématech, která jsou pro naši generaci důležitá, a která hýbou naším světem. Přesto mě novinka Sally Rooney, na rozdíl od Normálních lidí, vůbec neoslovila. Naopak mi přišla neskutečně plytká, plná nabubřelého filozofování o ničem a zároveň o všem, a s tak nesympatickými postavami, že jestli takhle mileniálové vypadají v očích starších generací, tak se vlastně nedivím, že jsou naše potřeby a touhy často brány na lehkou váhu. A ačkoli se opravdu nepovažuju za prudérní osobu, ta nadmíra laciných sexuálních scén mi připadala jak vystřižená z erotického románu pro rodinným životem frustrované paničky a mamky. Tímto jsem se Sally Rooney skončil.

6 07.12.2022

Naprosto chápu, že Linie krásy nesedne každému, protože je to poměrně náročná kniha na čtení. Jak je poznamenáno i v doslovu, nedisponuje žádným košatým dějem a bůhví jak dramatickými oblouky; jsou to spíše velmi propracované obrazy, ze kterých ale sálá intenzivní atmosféra. Je to zajímavá sonda do jednoho období britské historie, a především do vyšších společenských kruhů. A z jejich popisu, jakkoli byly občas až moc nevzrušivé, jsem nadšen. Ten snobismus a povrchnost, kterou chtěl Hollinghurst čtenářům zprostředkovat, ze stránek doslova prýští. A k tomu ten jazyk. Krásná stylistika, zajímavé metafory, skvělá hra se slovy. Nedocenit tuhle knížku je v pořádku. Označit ji explicitně za blábol je známka malosti.

9 13.07.2022

Filip Titlbach dal dohromady třináct opravdu poutavých rozhovorů, které přinesou něco nového i člověku, jenž se identifikuje pod nějakou "queer nálepkou". Jsou tu hluboce osobní příběhy na jedné straně a akademičtější a edukativní rozhovory na straně druhé. Ty první mě bavily o něco více, protože jsou z logiky věci konkrétnější, ale komplexnost nechybí ani těm druhým. Některé pasáže jsou lehce repetitivní, ale tomu šlo těžko předejít, protože jednotící téma bylo předem jasně dané, a tak se zkrátka v některých rozhovorech opakují pojmy či skutečnosti. I tak jde ale o knihu, která pro edukaci lidí dělá víc než rigidní školní osnovy nebo politici a veřejné osobnosti sázející na prvoplánové emoce a dojmy. Respondenti v knize racionálně argumentují, nikomu nic nepodsouvají, nepodbízejí se a mluví věcně. A to je u tohoto tématu potřeba.

3 11.03.2022

Popravdě moc nerozumím tomu nadšení ohledně této knihy. Považuju se za poměrně citlivého člověka, který má rád dojemné příběhy, ale Příběh Arthura Truluva je nebetyčně sentimentální, podbízivý, naivní a nezáživný. Jediným stěžejním bodem v ději je totiž to, že se tu lidé k sobě chovají zkrátka hezky, pomáhají si, říkají si milá slova. Chybí tomu další rozměr, který by dodal příběhu hloubku a komplexnost. Takhle to na mě působí jako ryzí kalkul, kdy má kniha prostě jen kontrastovat s thrillery a podobnými žánry. A to je na obohacení poněkud málo.

3 10.03.2022

Dobývání nebe začíná tak nevinně - troufnu si říct, že na prvních 150 stranách, plus minus, se neděje nic světoborného. Je to ale jen počáteční expozice, která vyústí ve skutečně citlivou generační výpověď, v níž je ovšem třeba číst mezi řádky, přemýšlet, ptát se. Je to knížka o pádech a vzestupech člověka, který se zmítá kdesi mezi životem v konzumní společnosti a hledáním přesahu v životě, většího naplnění a smyslu existence. Ale nikterak filozoficky a neuchopitelně. Autor vše podává vyloženě delikátně, citlivě a hlavně tak nějak lidsky a prostě. Dobývání nebe je zdrcující a bolestivá výpověď o tom, jaký mají naše volby vliv na směřování našeho života. A ty dobře vykreslené charaktery si člověk zkrátka musí zamilovat a do jisté míry, byť s veškerými jejich rozhodnutími nesouhlasí, s nimi i souznít.

9 08.10.2020

Kdo očekával od Dělám si to sám něco hlubokomyslné, musí být po právu zklamán. Knížka se neprezentuje jako převratná, revoluční nebo neotřelá, její silná stránka spočívá v situačním humoru, příměrech, sebeironii a nadhledu. Je to takový Sex ve městě a Deník Bridget Jones z mužské perspektivy, vždyť i ta postava má působit víceméně tragikomicky. Problém je spíš v tom, že v knize je jen letmý náznak nějakého pevnějšího děje, jinak jde víceméně o vykreslení různých situací, díky čemuž příběh v průběhu trochu ztrácí dech. Jako odpočinková literatura ale svůj účel plní.

4 15.01.2020

Žítkovské bohyně jsou kniha, která ve všech ohledech dostojí očekáváním. Dějová linka se silně prolíná s fakty, čímž celý fenomén lidových léčitelek dostává jasnější kontury a pro čtenáře je pochopitelnější i uchopitelnější. Nadto je kniha zkrátka dobře napsána, postavy mají lidskou hloubku a jsou uvěřitelné - ztotožnit se s nimi je snadné snad i díky blízkosti českého/moravského prostředí a tuzemských reálií obecně. Dlouho jsem žádnou knihu tak nehltal a myslím, že ve mě bude rezonovat ještě nějaký čas. Jednak proto, že téma magie, léčitelství a slovanského folklóru je zkrátka fascinující samo o sobě, ale také proto, že Tučková ho zvládla podat nanejvýš poutavě.

12 29.11.2019

Jako snad u každé povídkové knížky, i Žít jako single trpí kvalitativními výkyvy. Spousta autorů k tematice singles přistupuje v podstatě dost rutinně, bez nějaké výrazné invence a s myšlenkami, které v roce 2019 už málokomu přijdou něčím zvláštní. Na druhou stranu je fajn, že se žádná povídka nesnaží prvoplánově šokovat a většina situací se vlastně dost dobře může stát. Osobně se mi nejvíc líbila ta úplně poslední s přesahem ke sci-fi, která měla nápad a byla poutavě napsaná.

1 04.09.2019

Sylvia Plath měla velký dar psát s lehkostí, nezatěžkaně a čtivě - fascinující, že knížka vyšla před nějakými 60 leti a při tom jazykově působí tak současně. Samotný obsah je fajn, ale nezanechal ve mě nic hlubšího, nezpůsobil žádnou úzkost, neznechutil ani nic jiného... Emoce se zkrátka nedostavily, což trochu zamrzí vzhledem k tomu, jak umně je to napsané. Ale postrádal jsem větší hloubku.

1 18.05.2019

Na knihu z války má Most přes řeku Kwai dost nenapínavý příběh, chybí mu drajv, je málo uvěřitelný a především postrádá emoce, které by přeci jen válečná literatura měla vyvolávat. Nejzajímavější je kniha v samotném finále, ale v napětí by měla čtenáře udržovat celou dobu, ne až na posledních třiceti stranách.

20.04.2019

Pěkná a oddychová knížka, která se na lásku a vztahy dívá s nadhledem, ale i střízlivou dávkou ironie a trpkosti. Přesto není přehnaně sladkobolná nebo moc nadnesená, zkrátka všeho dávkuje tak akorát. A to je fajn. Hlavní hrdina je sympaťák, jako snad všichni, které na svém putování za znovunalezením sebe sama potkává. Trochu mě překvapuje, že taková docela prostá knížka dosáhla až Pulitzerovu cenu, ale je to vlastně příjemná změna.

06.03.2019

Simmons je skvělý vypravěč, atmosféru Arktidy vystihl bravurně - všechny popisy, pocity, emoce protagonistů... Mráz a led prostupoval doslova každým řádkem. Na jedničku zvládnul i technikálie kolem mořeplavectví, lodí, samozřejmě dobové reálie. Jenže tímhle umem si je tak jistý, až je nabubřelý. Po polovině knihy se v ději zacyklí, opakuje se a tempo mu začne upadat. Příběh postupuje hodně pozvolně, komorně a na dobrodružnou knihu má pomalý spád. Je to škoda, stačilo by při tom vyškrtat zhruba 200 stran. Simmons by zvládl postavy vykreslit i na kratším rozsahu a nemusel by opakovat motivy. V základu je Terror totiž skutečně skvělou a čtivou knihou, jenže ne ve všech pasážích dokáže udržet napětí.

4 26.12.2018

Naprosto průměrná detektivka, která na mě ani nijak zvlášť nepůsobí jako severské krimi. Zmlsán knihami od Nesbøho, skutečného mistra svého žánru, mi v knížce chybělo větší napětí, tíživější atmosféra a trochu lepší gradace. Nuda to nebyla, ale je škoda, že Bjørk víc netahá čtenáře za nos, nevede ho po falešných stopách a pak ho nešokuje. Stopy se objevovaly tak, jak autor chtěl, aniž bych měl pocit, že se k nim vyšetřovatelé dobrali na základě nějaké výraznější akce. Při tom ten základní prvek pověšených holčiček je zajímavý, ale chyběla mu větší surovost i syrovost, která je podle mě pro takový námět klíčová. Tohle byla spíš soft verze pro někoho se slabším žaludkem, ale do plnokrevného severského krimi, potažmo thrilleru, knize mnoho chybělo.

8 08.08.2018

Knižní verze Pražské buzny není tak vtipná jako blog. Ten byl díky své „nárazovosti“ opravdu jedinečný a skutečně autentický. I když i ten mi místy přišel samoúčelně vulgární, což občas můj dojem ze čtení ubíralo, a to i teď v případě knihy. Na základních kamenech blogu je vystavěna i papírová adaptace, která dá věci více do souvislostí, ale primárně v ní jde opět o sexuální eskapády. Není třeba v tom hledat zbytečné nedostatky, její hlavní ambicí je pobavit a nechat čtenáři vydechnout, nikoli poskytnout intelektuální náhled do pražské gay komunity. A plnit svůj účel se jí daří, i když jsem měl pocit, že někdy ta fabulace překračuje únosnou hranici. Markvart ale psát umí, jen je zkrátka škoda, že kniha měla spíš vulgární náboj nežli cynický.

6 23.02.2017

Spasitel je pro mě po Července zatím nejlepší Nesbovou knihou. Je důmyslná, neotřelá - díky tomu, že od začátku pozorujeme detektiva i vraha, má napětí a drží si ho až do konce. Nesbo klasicky zavádí čtenáře do slepých uliček, nechává ho váhat, mate ho. A to je naprosto geniální. Protože i ty slepé uličky a falešné stopy, které čtenářům dává, mají logiku a nejsou nahodilé. A je to pravda, Nesbo se skutečně s každou knihou zlepšuje a je důkladnější.

8 23.02.2017

Divoká labuť není nejsilnější Cunninghamova kniha, ale ani v ní nezapře svůj typický rukopis. Někomu mohou předělané pohádky připadat až moc drsné, ale naturalismus je do jisté míry autorovým znakem. Cunningham umí brilantně vykreslit postavy - vyvrhele a zhýralce na okraji společnosti, které zasazuje do osobitých situací. A nejinak je tomu i v příbězích z Divoké labutě. Pravda, drží se sice základu jednotlivých pohádek, ale promítá do nich vlastní myšlenky a vlastní styl, surrealismus. Některé jsou zkrátka jen slabší než ty druhé. Za mě jednoznačně vede variace na perníkovou chaloupku - s Cunninghamem v ruce si tu zkázu taky vždy představuju v romantičtější a vznešenější podobě.

2 23.02.2017

Palahniukův styl mě zaujal už v Klubu rváčů a ve Snuffu s touhle krasojízdou pokračuje. Děj možná nepatří k těm, co strhne svou akčností, je spíše komorní a má minimalistickou gradaci. Ale zase v něm figurují skvěle vykreslené postavy, z nichž každá vnáší do příběhu vlastní tempo, styl a jejich vývoj během jednoho dne je zábavné sledovat. Na první pohled se zdá být Snuff hrozně vulgární a prvoplánový, tak, jak jen může kniha z porno prostředí být - ani rozuzlení není vlastně tak šokující. Ale Palahniuk skvěle ovládá formu, je zábavný vypravěč a to je na takovém krátkém rozsahu velmi žádoucí.

3 27.12.2016

Po civilním a obyčejném Norském dřevu je Kafka na pobřeží poněkud šok. Jednak je to kniha zbytečně roztahaná, rozvláčná a gradující ve svém vlastním halucinogením tempu, jednak jsem za celou dobu úplně nepochopil, co tím chtěl vlastně básník říci. Hodnotné a hluboké filozofické myšlenky jsem v tom nenašel, rovněž ani žádné metafory. On není ani tak problém v tom, že je děj neakční, Murakami je skvělý vypravěč a píše čtivě, kámen úrazů pro mne tkví v tom, že tentokrát nedokázal vypointovat hlavní myšlenku, sdělení, cokoliv... Kafka na pobřeží mě rozpoltila, ale absolutně nic ve mně nezanechala - nedostavily se žádné pocity, žádné soucítění s postavami, ani nic podobného, a na rozdíl od Afterdark mě nezaujala ani atmosféra. Příště sáhnu po něčem méně surrealistickém, protože právě nadpřirozené prvky a prolínání reality s podivným světem fantazie, mi v tomhle případě znechutily zážitek úplně nejvíc.

7 16.12.2016

Kronika nadchne každého milovníka warcraftího univerza. Z vizuálního hlediska je naprosto úžasná, ilustrace jsou krásné, mapy různých stádií Azerothu obohacující.

Co se týče informací, nejvíce přínosné jsou asi první dvě kapitoly popisující vznik vesmíru a původního Azerothu, další informace jsou už v podstatě jen sesumarizované události, které většina fanoušků v podstatě zná. A u nich se přechází pouze v letmé zmínky, které si čtenáři mohou doplnit už jednotlivými beletriemi. To mě trochu mrzí, něco by šlo rozebrat ještě detailněji a víc do hloubky.

Co se týče logiky, některé věci nedávájí absolutní smysl, popírají se různé zákony azerotského vesmíru a motivace postav pro některé jejich činy se nedají moc vyčíst. Jenže na to vše lze vzít ohled, jelikož tvůrci Warcraftu v průběhu let vytvořili tak rozsáhlé univerzum s takovým kvantem postav, že zasadit je nyní do nějakého souvislého příběhu, je pořádně tvrdý oříšek a sem tam se zkrátka něco musí trochu našroubovat.

Kronika je však jako celek rozhodně velmi obohacující a navíc must-have v knihovně každého warcraftího nerda. Těším se na další svazky, třeba přinesou nějaká další zajímavá odhalení.

06.11.2016

Osmý Harry Potter hodně ztratil na tom, že se jedná o pouhý scénář. Mám pocit, že Rowlingové se tahle fungující značka už lehce omrzela. Kdyby to bylo opačně, určitě by nechtěla pouštět ven takový polotovar.

Pokud se však zaměříme na příběh samotný, lze si všimnout, jak strašně je nedotažený. V podstatě vysává esenci předešlých sedmi knih a hlavní zápletka jde zcela nelogicky proti celému nastolenému univerzu a vyvolává řadu zbytečných otázek. Těží především z nostalgie, příběh nikterak neposouvá. Postavy jsou vyhaslé, rezignované a sám Harry Potter odevzdaný. Logicky, na divadle to může působit jinak, ale i s postavami z kvalitního scénáře jde soucítit nebo se nějak ztotožnit. U Prokletého dítěte spíš čtenáři nad postavami, které z předešlých knih tak milovali, zapláčou kvůli jejich plochému vykreslení.

Kouzlo Harryho Pottera pro mne vždy spočívalo především ve větvení magického světa, v popisech bradavického života, všech čarodějnických libůstek a vymožeností. Prokleté dítě je pouhopouhá sentimentální ždímačka, která má čtenáře uspokojit tím, že ho vrátí do světa, který si v mladším věku zamiloval snad každý z nás. Jenže to je na knížku strašně málo. A i když je dojemné být opět na tom úžasném místě, kde jsme toho skrze postavy tolik prožili, je to návrat spíš pochmurný než plný štěstí.

Prokleté dítě zachraňuje jediné - divadlo. Podle zahraničních recenzí to je něco neskutečného a myslím, že ten veselý a dětsky naivní návrat může člověk prožít jen skrze představení. Tak snad zbývá jen doufat, že se třeba Rowlingová jednou tohoto dílu ujme sama a přepíše ho do klasické beletrie. Se vším, co jí je vlastní. S láskou ke světu, který stvořila. S láskou ke čtenářům. S láskou k Harrymu.

9 30.09.2016