TheCiko5 komentáře u knih
Lidi, tohle je ale velká pecka!
To má napětí jaxviňa! Musím přiznat, že jsem výjevy jednotlivých postav vnímal velice osobně, jelikož autorův závěrečný výkres charakterů je více než intenzivní. Precizně zvládnutý jazyk, precizně zvládnutá psychologie postav. Autor nepotřeboval děj. On potřeboval jen situaci. Silnou situaci, která osloví čtenáře. Tak jako mě. Fakt dobrý.
Nevím. Já si sibiřskou detektivku představuji trochu jinak.
Jistě, autor se nepochybně snaží navodit atmosféru zamlžené a profukující tajgy, ale bohužel tak činí na úkor jakékoliv vedlejší linky, názoru jiné postavy, napětí, závratného (nebo spíš jakéhokoliv) zlomu v ději, nedejbože přesného popisu emocí a hloubky ostatních postav. Činí tak pouze ze svého vlastního pohledu, resp. z pohledu vypravěče, a to je zkrátka zoufale málo. Mrzí mě to, ale myslím, že žánr "sibiřské detektivky" není úplně českou devízou.
Krásný dobrodružný příběh jako za starých časů. Při jeho čtení jsem si samozřejmě nemohl nevzpomenout na Jaroslava Foglara. Autorovy sympatie ke kultuře a jazykům Latinské Ameriky se rozhodně nazapřou, jelikož text obsahuje velké množství exotických jmen a výrazů.
Ale vzhledem k tomu, že na základním výrazu pro Opeřeného hada - Quetzalkoatl - jsem si vylámal všechny zuby včetně stoliček, tak představa, že toto jméno vyslovuje dejme tomu dvanáctilený chlapec (pro kterého je kniha určena!), je přinejmenším nepředstavitelná.
Vlastně je ale skvělé, že tu zápletku, že celé to drama si vytvořili sami kluci. To se mi líbí. Dělal jsem to stejně:-)
Ono je to těžké...
Na jedné straně máte geniálního autora, který svou slovní zásobou a myšlenkovými a psychologickými pochody si nic nezavdá s absolutní špičkou...
... a na straně druhé tu máte knihu, která sama o sobě není nic. Stylově je to jen výpad do Kerouacova mozku, okořeněný Célinovým citem pro beznadějnost s kapkou Corsovy poezie... Takže... já nevím... :-)
Dohromady vlastně pecka.
Pojďme dál.
"Hodiny"? ;-)
Posílám Honzovi velké kočičí pozdravení do básnického nebe. Děkuji i za Tvoji poslední knížku!
"Kunderovo Dědictví"
I tak by se knížka mohla jmenovat.
Kundera zkrátka prostřednictvím kritiky Evropského románu kritizuje světovou filozofii... Slušný...
Autor má úžasný smysl pro lehký humor v kombinaci s melancholickou touhou po ztraceném čase. Může to znít divně, ale Troup tuhle disciplínu prostě bravurně zvládá.
Vždycky když slyším melodie z Dlhého Klčova, málem zarachotí kroupa. Opět krásná práce Pišty Kocáka, a to nejen sběratelská, ale i editorská...
Leviatan začíná nenápadně. Jako fádní lodní deník zdánlivě nepodstatných postav. Ze začátku čtenář vůbec nemá tušení, kdo co v té chvíli udělal, nebo mohl udělat. Zkrátka není se čeho chytit. A mistr Fandorin se na scéně objeví až skoro v půlce knížky. Je sympatické, že autor Fandorina nechtěl ukazovat na piedestalu, ale až takové začlenění do řadových cestujících první třídy si nezasloužil. :-)
Deníky postav se bohužel stylem trochu slévají a kdyby na začátku kapitoly nebylo jméno, z kterého deníku se bude číst, bohužel by se nic nestalo.
Ale vyústění krásné, pointa zajímavá a celkově moc pěkné čtení.
Tohle je moc hezká knížka!
Obsahuje jak přiblížení tématu úplným začátečníkům, tak propracovanější popis výroby nebo degustace vína. Krásné zpracování geografických údajů a vinařských oblastí ve Francii.
Vtipné je, že knížka vypadá jako přebal Dětí z Bullerbynu, ale přitom pojednává o tak krásném tématu jako je víno.
Lepší dětskou knížku jsem v životě nečetl.
Pepina není protivná a přemoudřelá, jak jsem se bál, ale (a to mě překvapilo nejvíc) ohromně zábavná !!! Do příběhu je samozřejmě implantováno spousta mravních ponaučení, ale vkusně a nepodbízivě. Moc pěkná práce!
Když vidím v Knihovníkově "Oook!" větu, jsem já blázen, nebo Pratchett génius? :-)
Hvězda dolů jde na vrub opět Tallpresu.
Děckaaaa…. je to sice "jen" Pratchett, ale myslím si, že za větami prostě má být tečka.
Pohádky a vyprávění rozličných délek a témat. Na hyjtě muselo být s takovýmto vyprávěním veselo!
Začnu citátem z osmého - posledního - paragrafu projevu, který měl Pasolini přednést na kongresu Radikální strany v listopadu 1975. Jelikož ale Pasoliniho dva dny před kongresem zavraždili, tento projev byl pouze přečten.
"Jsem si vědom, že říkám velmi závažné věci. Je to však nezbytné, neboť pokud by tomu tak nebylo, co bych tu pohledával?"
Kdyby měl autor ve dvou větách popsat hlavní myšlenku této knížky, jistě by to neudělal jinak.
Autor Korzárských spisů a Luteránských listů tyto dvě díla velmi šikovně spojil do sbírky filosofických esejů, totiž do Zuřivého vzdoru. Pasolini si bere na mušku opravdu ožehavá témata. Dětskou kriminalitu, sex, italskou buržoazii, interrupci, fašismus, Vatikán a jiné perličky. Když pominu jeho etickou a morální (ale samozřejmě i politickou) erudovanost, musím objektivně prohlásit, že mě neuchvátil ani tak tématy a názory (ikdyž je jeho promarxismus do očí bijící), ale spíš vroucností a oddaností k italskému, byť fašistickému národu.
Díky této knize,kterou občas za sychravých nejen podzimních večerů přibalím s sebou do tramvaje,se usmívám,či dokonce směju,jako kdyby žádný sychravý nejen podzimní večer nebyl.
Tahle paní je prostě šílená !
Mo Hayder opět nezklamala.
Jsou tři ráno, já mám rozpraskaný žilky v očích, za čtyři hodiny vstávám do práce. Když mrknu, tak to bolí, třesou se mi prsty a dvakrát jsem se málem udusil, protože jsem přestal dýchat.
Vygoogloval jsem si, jak vypadá Sappertonský kanál a to mě taky neuklidnilo. Do práce jsem přišel pozdě, protože jsem Unesenou dal na jeden zátah. Bylo mi blbě, protože jsem nesnídal a z kafe se mi udělalo ještě hůř.
Ale v koutku duše jsem jásal! Pro dobrou knížku přece musíš něco obětovat!
Miluju badminton!
Miluju Petra Koukala!
A miluju tuhle knihu!
Peťo, respekt!
Citlivé dílko, které sice postrádá určitou dynamičnost a výbušnost, ale svojí atmosférou si své diváky rozhodně najde. V této knížce jde o sdělení. O sdělení ženám. Několik druhů ženství se vzájemně proplétá, mění a přizpůsobuje kolikrát nevybíravým okolnostem. Autorka zajímavě vyřešila přímé věty, které oddělila v řádkování a vlastně vystrčila do prostoru. Takže nejde ani tak o přímé věty dialogového typu, jako spíš právě o zmíněné sdělení.
Prvotina autorky?
Klobouk dolů.
Tahle kniha je naprosto fantastická! Text ne nepodobný filmovému scénáři se čte brilantně, přehledně a hlavně lačně (jak můžu bez okolků přiznat). Fantastické tempo nádherně kontrastuje s jemnými dojemnými momenty a nenechá čtenáře téměř vydechnout. Vřele, opravdu vřele doporučuji!!!!
Je to neuvěřitelné, ale knihu jsem více po více než osmi měsících dočetl. Samozřejmě. Dílo je rozsáhlé, rozvleklé, košaté a jaksi neubíhající. Autor se pozastavuje nad věcmi, nad kterými se dnešní spisovatel sotvakdy jen zamyslí. To knize logicky ubírá na tempu. Navíc překlad Václava Černého zasahuje možná až do samých kořenů českého jazyka, takže pro dnešní případné mladé čtenáře je to oříšek k nerozlouskutí.
Já ale tuto knihu uctívám jako jednu z nejstarších pohádek a dobrodružných vyprávění na celém světě.