Hej, ty mrzkej červe, sedni si a poslouchej příběh, o němž zpívají bardi i čaropěvci již celá staletí. Tady tě nečeká nic než agonie, agonie, krví zbrocený křik, hniloba a pach strachu. Říše balancuje na ostří nože. Tenhle svět ti nedá to, co chceš, jen proto, že o to pěkně poprosíš. Kdeže, ty jeden křivozubej hovnohlave, s tím nepočítej. Budeš trpět stejně jako Gabriel. Jeho vyprávění je poutavý, ale ne natolik, aby byl propuštěn z temný kobky. Jeho přítomnost je všude vítaná asi jako kapavka. Ba co víc - císařovna nechala uvěznit i tu zrádnou svini. Odpusť, Gabrielovu sestru – Celestine. Oba vypráví, jenže každý jinak.
U sedmi zasranejch mučedníků, furt jsi tady? Co asi čekáš, že se stane? Že by ten bezcitnej kokot Gabriel procitnul a jednou něco udělal správně? A jak, ty jeden ovcojebe, když má místo srdce zmrzlou hroudu. Kdo ti prosím tebe, u všech krvežíznivejch řekl, že je to hrdina? Pojď blíž a věz, že se ti nebude líbit osud ubohé Dior. Jenže co když je všechno jinak?
Sarkasmus tu proudí ve stejný hojnosti jako vroucí krev a ještě plná střeva. Zjistíš zajímavý věci. Třeba že spravedlnost je jen pro mrtvoly a břídily. Jak magnificentní kunda Celene je a jak tato mademoiselle pořádně zamíchá kartami. Pravda je nejostřejší nůž a famille? Ta je věčná. Cítíš tu opojnou vůni? To je krev. Voní jako podzimní rez a železo, je opojná a nemožně hutná. Volá a láká. Kdo by odolal.
Konec srandy. Bůh tě zatrať, ty zkurvysyne… prasomrdský… kozojebský…krysohoničský děvky, jestli mi sáhneš na Kristoffa. Kdyby tenhle chlapík napsal svými výměšky na toaleťák nákupní seznam, koupím si ho a vystavím jako klenot. Tohle chceš číst. Nekončící epické putování Gabriela, Celestine a Dior říší, jejich útrapy a příkoří. Příběh plný zrady a žádného odpuštění. Zamiluješ si ty famózní kresby, dokonalou mapku a slovník se jmény postav a jejich popiskem, protože věz, že se v nich budeš ztrácet. Překlad je skvostný jako tělo mladé panny, a i když druhý díl bývá často slabší, tak… tohle je Kristoff, pro něj zákony neplatí. Ten konec? No to mě poser na holý záda, kde je třetí díl, ptám se! Přijde ti tato balada o knize vulgární? Pak si zapiš za svý špinavý uši, že Říše prokletých není pro tebe a vyhni se jí velkým obloukem.
Hodnotím 5/5*, protože ta propracovanost, dialogy, postavy, napětí… To je skvost! A děkuji Humbook blogerům za poskytnutí knihy.
„Hlad přetrvává. A třebaže jsem oplakával všechno ztracené, nakonec jsem byl pořád jenom muž. A tak jsem se vzepjal jako zmije, jako nestvůra, a Bůh mi pomáhej, kousl jsem ji. Bez rozmyslu. Tvrdě. Moje špičáky se jí zanořily do kůže a můj pták do jejího klína a celý můj svět byl jen krev a oheň…“
„Radši bych umřel pro něco, na čem záleží, než bezdůvodně žil dál a dál. To, že se člověk dožije šedého vousu a vrásek, neznamená, že skutečně žil. Žít znamená riskovat. Bát se a selhávat. Člověk musí tancovat na dračích zubech, aby mu z jazyka ukradl oheň. Nelituj těch, co umřou moc brzy, ale těch, kteří tu příliš otálí.“
Už jste někdy něco ukradli? Jasně, že se nepřiznáte, však já taky ne. Počkat, já přece nic neukradla. A na porno se taky nedívám!Vězte, že alobalová čepička by vás spíš uchráila proti signálům ufounů, než proti nenechavým prstíkům hlavní hrdinky Alobalek. Moment, HRDINKY? Tahle fúrie je všechno, jen ne hrdinka. Nell je vlastně docela obyčejná svině. A vůbec se nejmenuje Nell. A víte co? To mě bavilo! Napsat hrdinu zvládne každá mula, ale antihrdinu? Bavilo mě, jak mi z tý holky vřela krev. Žádný pud sebezáchovy, nulová pokora, úcta k druhým či snad respektování zákonů.
Alobalky jsou perfektním příběhem o organizovaném zločinu. Spousta zajímavostí pro nás, prachobyčejně trapný poctivce – kterak mají brány detektory na větší plochy alobalu, že se za den dá takto vydělat stovky tisíc a za týden klidně milion. Zkorumpovaná ochranka a neméně zkorumpovaná policie. Zdařilé i nezdařilé převleky a paruky, tipy, jak nepoutat pozornost a celé je to vlastně parádní návod, jak krást. Že se pachatel nevrací dvakrát na stejný místo činu? Inu, to řekl někdo, kdo nepoznal Alobalky! Začátek mě vcucnul jak chlípnej dědek ústřici. Ale…
Prostě… vraťte mi jeskyňky, škebličky a zpupný kobry! Já nechci číst o tom, jak je její kunda pobryndaná lesklou šťávou, jak jí cucá bradavky, nebo líže lepkavou tekutinu od kundy až po anus a pak jí vocasem dráždí pysky. To že si flušou do huby a ona líže mrdku ze země je už snad ten nejmenší problém, totiž proti gustu… Zajímavý příběh zabila naprosto zbytečná, na sílu psaná erotika. Reálně mi po dočtení hlavou rezonovaly jen ty děsivý erotický scény, za který by se nestyděl ani de Sade, jenže my už jaksi nejsme v 18. století a nemusíme za vrchol literatury označit kálení do úst, že.
Možná snad víc než zimomřivky způsobující postelové (podlahové) scénky knize uškodila prapodivná úprava textu. Naprostá nekonzistentnost – kombinace spisovné a nespisovné češtiny, kdy v jednom odstavci najdete kundu i bychom. Vocas, prdel a ňadra. Shoda podmětu s přísudkem kulhá jak Nell po výprasku páskem. Nelogické střídání přítomného a minulého času, stejně jako slovosled byly posledním hřebíčkem do rakvičky. Bez šlehačky. A konverzace? Polovina z nich byla jako z divadelního scénáře – Já:, Bára:, já:, Bára… Co to má být? Autor by měl umět napsat konverzaci tak, aby mi to nemusel předžvýkat jak cychlida svýmu potěru. Poslední věc – vadí mi zmínka o kleptomanii. Je to závažná porucha a fakt kleptoman jen tak nepřestane, takže není pěkné zlehčovat to...
I když budu hodnotit nízko, tak knihu doporučuji. Proč? Protože kurva celou dobu přemýšlíte, jestli tahle epizoda seriálu Věřte, Nevěřte, je pravda, nebo si to někdo vymyslel. Důvěryhodnosti nepřidávají některé nesmysly, jako třeba prohlížení ženských tělesných otvorů mužským policistou, balení prkna do Švýcarska v prosinci (ale možná bylo žehlicí?), celý den běhání po obchodech, ale nachozeno 11.000 kroků (kámo, jestli je tohle celodenní běhání po obchodech, ráda půjčím mou maminku, a to teprve uvidíš!) I tak je to ale příběh, o kterým budu přemýšlet a především otevírá debatu o jedný věci – fraška o kvalitě značkových věcí a obchodu se špičkovými padělky. Teď se budu ještě víc smát lidem, co nemaj ani na zaplacení složenky za nedoplatek plynu, ale na rameni se jim houpe kabelka s nějakým obřím logem! Hodnotím 2/5 a děkuji nakladatelství Solis za poskytnutí knihy.
„Lucca mi plivl na anus tolik slin, až stékaly na Viktorův vocas. Kouzelná anální dírka chvilku kladla odpor, ale jakmile ji dostatečně roztáhl žaludem, ztratil se v ní až po koule. Obousměrně naplněná jsem se za mocného přirážení udělala. Mít v puse něčí prsty a ocumlávat je potom jen umocnilo vrchol slasti. Šťáva mého vzrušení stékala po křivkách Viktorova těla až pod má kolena.“
„Klesla jsem na všechny čtyři, on si mě přitáhl k levé noze a jako pejska na vodítku odvedl do ložnice. Sedl si na postel, přehodil si mě přes kolena a vyplatil mi pěkných pár ran na holou. Tak silných, jak silně jsem ho celý večer provokovala. Pak mě samozřejmě hodil do postele a výtečně mi vyšukal anus i kundu. V závěru to ze mě všechno slízal a plivl mi to do úst.“
Bunny poté, co zahyne celá její jednotka Riøt, převelí do speciální jednotky Malum. V letadle se seznámí se dvěma okouzlujícími dvojčaty a jednoho si dokonce nechá na noc. Inu, jaké je pak její zděšení, že právě ON je ten nejobávanější zabiják. Bones. Po vášnivé noci nezbyde nic kromě citlivé poševní stěny, smrtící démon se najednou tváří, jako by zničit Bunny bylo jeho životním posláním. Tenhle příběh je vskutku fuck enemies lovers. A víte co? Miluju to!
Bunny i Bones jsou psychopati, rozbití jak po bitvě u Verdunu. PTSD jimi cloumá víc, než hormony pubertálním chlapcem. Jejich nenávist je tak uvěřitelná! Šikana, kterou Bunny musí snášet od celé jednotky mě přiměla fandit jí. Nezdolná, neohrožená holka, co o sobě ví, že je zrůda neschopna začlenit se zpět do lidské společnosti, to ji však nemůže odradit alespoň od touhy po svobodě. Nepřívětivé prostředí, které prověří oddanost a odhodlanost všech. Jednotka, ze které se člověk dostane buď ve vaku na mrtvoly, nebo dostane papíry.
Tenhle příběh je fakt dark romance, seznam trigger warnings je delší než můj TBR list a přesto v recenzích vidím šok z míry násilí, obsese krví, znásilnění. Já jsem dostala, pro co jsem přišla a rozhodně tahle military DR patří mezi to nej, co jsem doposud v žánru četla a hodnotila bych 4,5*, půl hvězdy bych strhla za ten cringe dirty talk. Jenže teď přijde jedno velké ALE…
SPOILER!!
Pojďme tedy rozebrat, co se podělalo na posledních 50 stranách. Bunny je vykreslená jako lvice, která kdyby měla umřít, bude bojovat. A potom… si tři roky chodí s Jenkinsem na pikniky a nepokusí se absolutně o nic. Pohodinda. Přes den spokojený pár, v noci spolu řádí v posteli. Bones jí tři roky nechává v restauracích nálepky králíčků, ale Jenkins asi dělá dobré tousty, tak Bunny nemá důvod nějak bojovat za svoji svobodu. Respektive se celou dobu netváří, že by jí zlatá klícka nějak extra vadila. Bones ji poté přijde zachránit, pecka. Oba vycvičení vojáci, jde jim o život, ale prostě si to musejí rozdat, to nepočká. Při útěku zcela nesmyslně zahyne celá jednotka.
Nemluvím o tom, jak Eren stoupne na protipěchotní minu a povídá si, loučí se? Tohle se děje jen v hollywoodských filmech, reálně se rozbuška aktivuje hned. A když už bych přivřela všechny oči nad tím, že mu to urve jen kus nohy a není z něj sashimi (protože nášlapné miny mají zranit, takže to asi reálné je), tak kdyby to skončilo v nemocnici, nechme být. Ale ne, musí se tam dát ten patetický epilog, dítě a vysmátý happy end, který zkazí veškerou předchozí brutalitu a příběh vystavený na nenávisti. Už jsem se těšila, že budu hodnotit DR skoro plným počtem hvězd, ale za tohle to nejde. Hodnotím 3,5* a děkuji nakladatelství Jota za poskytnutí knihy.
Citace z knihy:
Očima se zastavím na jeho ohromující délce. Upřímně, nic menšího jsem ani nečekala. Kreténi jsou z nějakého důvodu vždycky obdaření.
Bradshaw si na škubající péro navlékne kondom, s úšklebkem se natáhne a strčí do mě dva prsty. Když začne třít moje vnitřní stěny, překvapeně zasténám. Prstí můj bod G a s úsměvem sleduje, jak prosím, aby nepřestával. Než stačím vyvrcholit, prsty vytáhne a ukáže mi důkaz mého vzrušení.
„Vidíš, jak jsi mokrá pro úplně cizího chlapa? Hodná holka. Budeš pro mě křičet? Byl bych rád, kdyby ano,“ zašeptí, ale jeho hlas není konejšivý. Je sexy a děsivý. Dominantní.
„Ošukám tě tvrdě a nemilosrdně. Dokud se mi nepodvolíš. Dokud mě nebudeš prosit, abych se do tebe udělal a dopřál tvojí nebohý kundičce trochu úlevy. Chceš to, že jo, Bunny“
„Zatraceně, Bunny, pokaždý, když do tebe strčím péro, tvoje frnda mě sevře silěji než předtím. Je pěkně nenažraná.“
„Chci tě ovládnout. Chci tě rozlámat na milion kousků a donutit tě poslouchat jenom mě. Chci tě držet co nejdál od svého oddílu, dokud nezničím všechno, co z tebe ještě zbylo. Protože jestli neodejdeš, přesně to se stane. Zničím tě stejně jako všechno, čeho se dotknu. Stačí to? Zavřeš už hubu?“
Každá lež končí temnotou. A v tomhle příběhu tomu není jinak. Vyprávěn je z pohledu Pravdy. Ta nesoudí, jen předkládá fakta a popisuje události tak, jak se staly. Poukazuje na to, že lidstvo nikdy nevydrží žít v harmonii dlouho. Pokaždé se něco pokazí. Co se pokazilo při holokaustu ví všichni. Ale co mohl pokazit malý židovský kluk Nico v nacisty okupovaném Řecku? Vždyť to byla jen malá lež o tom, že ten vlak doveze Židy do nového domova… Nemohl přeci vědět, o cestě do Osvětimi. Přesto tato nevědomky vyřčená lež ovlivnila život Nica a stovek dalších Židů, včetně milované rodiny.
„Musím přiznat, že jsem z tohoto světa zmatený. Jak je možné, že ačkoli si lidé tak hlasitě váží pravdy, zůstávají mocně fascinovaní lháři?“
To, že člověk zapomene na svou lež neznamená, že lež zapomene na něj. Tento příběhe je nesmírně bolestivý. Tolik nespravedlnosti a hrůzy, které se ve válce opakují třeba donekonečna. Tři Židé, každý bojující o něco jiného a jeden SS důstojník, rozhodnutý zlomit jejich ducha, protože to je teprve výzva. Zabít tělo je totiž příliš snadné a to si tahle židovská svoloč nezaslouží.
Tahle kniha… byla jedna z nejlepších za poslední dobu. Silná, surová, psaná lehce chaoticky, jako by to byla Pravda zmatená z našich lží. Nejednou jsem měla slzy v očích. To, jak někdo dokáže zmanipulovat nevinné dítě, problém s patologickým lhaním, připomínka hrůz, které se odehrály vlastně teprve před pár lety a co to udělalo s přeživšími. Jedni chtěli zapomenout a druzí toužili jen po pomstě, přičemž sžíravá posedlost odplatou jim znemožnila žít normální život. Válka drží zajatce ještě dlouho po svém konci.
Malý lhář vyprávěný andělem Pravdy je o tom, že čas neumí zhojit všechny rány. Některé akorát začnou hnisat. Přála bych si, aby se tato kniha dostala do mnohem většího povědomí, protože si to zaslouží. A přestože autor s nadějí šetřil jako se šafránem, je tam. Měla jsem pocit, že už mě žádný příběh z holocaustu neuchvátí, ba dokonce jsem byla otrávena jistou šablonovitostí a repetitivností děl, ale tohle? Pokud máte rádi, když vám autor drtí srdce na prach, přiváže vám šutr k noze a hodí vás do Mariánského příkopu, tohle je přesně to, co nesmí chybět ve vaší knihovně!
„Už jsem skoro tam,“ zasténal a pronikl ještě o kousek hlouběji. „Bohové, jsi tak neskutečně těsná!“
Jsem ráda, že nečtu anotace před knihou. Protože konkrétně k téhle knize anotace de facto prozradí celou zápletku. Abych ale začala pozitivy – obálka a ořízka jsou nádherné, na své si přijdou milovníci domluvených sňatků a zakázané lásky. Adara byla zaslíbena vílímu princi, protože v její krvi je klíč, jenž odemkne její moc. Jak už to tak bývá, je to ten špatný bratr, pro něhož se roztluče Adařino srdíčko…
Evrenovi bije v hrudi černé srdce, je to krutý a nelítostný zabiják, akorát… že vůbec. Na kolena před Adrou padne takřka okamžitě. Nejspíš ho kromě znaků na těle lákala její vůně. Ano, smutu tady najdete víc než já kočičích chlupů v kafi po ránu. Evren má ostré klíční kosti, jimiž by mohl tvarovat diamanty, přesto je heboučký jako králíček Azurit.
No, takže… Je to new adult pouze pro dospělé. Já vám nevím, ale to mám opravdu věřit příběhu, ve kterém nezkušená panna vyfikne orál jako Mia Khalifa? Nemluvím o odpanění, které je tak neskutečně božské a chlap co měl v posteli mnohé Adru označí za bohyni. ACH JO! Bohové! Tohle slovo tu muselo být minimálně stokrát. Nejhorší bylo, že stejnou mluvu měli oba bratři, takže jejich postavy byly sotva odlišitelné. Celkově byly dialogy při erotických scénách vzrušující a popisné jako když skládáte postel Hemnes z Ikei.
Líbil se mi ten nápad s osudem, použité prvky s hvězdami a stíny. Cením i krátký rozsah. To je ale asi tak vše. Jde o průměrné fantasy, kdy autorka vzala všechny oblíbené věci z fantasy a splácala to do hroudy. Víly zde nehledejte, ani krvežíznivé upíry, chybí i wordbuilding, postavy nemají žádné výrazné charaktery a tak nějak nebylo nic, co by mě přesvědčilo číst další díl. Hodnotím 2,5/5* a děkuji Mystery Press za poskytnutí knihy.
„Možná nejsem ten Achlys, který si tě má vzít, ale byl jsem první, kdo tě uviděl. První, kdo snil o tvé hvězdami poznamenané tváři a představoval si, jak bys vypadala pode mnou.“
„Co se stane v temnotě, kterou vytvořím, vyjde na světlo, jen pokud to já sám dovolím.“
„Jsi moje Adaro. Je jedno, s kým dnes večer budeš tančit nebo jako koho tě představí. Patříš mně. A každý, kdo tě získá po mně, ucítí ty stopy, které na tobě zanechal královský bastard.“
„Do háje, jsi pěkně lepkavá, princezno.“
„Bohové! Cítím tě!“ Boky se mu zhouply a další vlna rozkoše mi projela celým tělem. „Jako by mě tvoje tělo už znalo.“
A měl pravdu. Od našeho prvního setkání se moje znamení chovala, jako by ho znala líp než já sama.
„Evrene, už asi budu!“ Sevřela jsem prostěradlo, a když do mě znovu prudce přirazil, unikl mi z úst další sten.
„Já vím.“ Palcem mi zatlačil na páteř tak drsně, až se mi klepala kolena. „Poddej se tomu princezno. Chci cítit, jak se kolem mě stahuješ.“
Poslechla jsem ho a křičela do prostěradla, zatímco znovu a znovu přirážel. Cítila jsem, jak mě plní svým semenem, a silně jsem ho svírala uvnitř sebe. Evren za mnou hlasitě zařval rozkoší a jeho ruce zhrubly stejně jako pohyby jeho boků.
Tak jo, romantická komedie o holce, co absolutně nehledá vztah, nejvíc spoko je na gauči v pyžamu s obrázkem lam, sleduje asijské seriály a cpe se rýžovou kaší. Naproti tomu týpek, co vypadá jako Timothée Chalamet a jeho hlášky jsou ostřejší než jazyk tchyně? Shut up and take my money!!
Dáša se ve svých třiceti snaží jen přežít. Docela se jí to v úkrytu domova daří, dokud se její rodiče nerozhodnou odejít na Bali. Tragédie tím ale nekončí, nýbrž začíná. Do domu totiž místo sebe nastěhují čtyři další chlapy! Jestli čekáte harémovku ála Lily Gold, tak zapomeňte. Místo toho tu máte poměrně nevyzrálé borce, jejichž jediným přínosem je plovoucí hovno v záchodové míse. A tady končí veškerá sranda pro Dášu. A začíná sranda pro čtenáře.
Neustálé slovní přestřelky, top hlášky podtržené slovenštinou, řada trapných situací a spousta slz, ale i hledání vzájemného pochopení. Tihle kluci nejsou jako z románu, jsou to spíše švábi, které by Dáša s chutí nejednou rozmázla krokskou o zeď, ale právě ta jejich nedokonalost dělá příběh autentickým. Přitom ona touží jen po neviditelnosti a je jí úplně jedno, že zemře s pavučinami ve vagině! Dáša je taková ztracená duše, co si neumí poradit se složitými emocemi, ani s mezilidskými vztahy.
Dost často brečí a lituje se, ale jak nesnáším slabé a ufňukané hrdinky, tady jsem měla chuť tu holku obejmout a dát jí „frčku“ do čela. Autorka do příběhu nenásilně začlenila problémy jako syndrom méněcennosti, panické ataky, hnusné předsudky či zkušenosti s Neurolem. Je to romantika, tak je jasné, že Dáša někomu to srdíčko přeci jen s obavami vloží do dlaní. A nemůže to být nikdo jiný, než ten, jehož kousala už ve školce. Nevadilo mi ani hodně pomalé slow-burn, pasuje to ke konceptu celé knihy.
Kámoška Zita je toxická a sobecká, jejich setkání končí pokaždé bolestivými ranami na duši i na těle, stejně jako Sára a rodiče se také příliš nevyšvihli. O to víc jsem Dáše přála najít spřízněnou duši a když jich nakonec bylo víc, byla to blaženost sama. Občas je přehláškováno, stejně jako ruší velké množství postav se spoustou vlastních problémů, což trochu potlačuje hlavní zápletku. Hodnotím 4* z 5, knihu jsem si užila a děkuji Venupress za poskytnutí knihy.
Ofélii zemřela drahá matka, ale především se ztratila milovaná sestra. Nezbývá než vstoupit do obávané soutěže – Fantasmy. Peklo má devět kruhů. Fantasma má devět zkoušek. Náhoda? Račte nasednout na TEMNOU jízdu. Nebo ne?
Absolutně top je v příběhu zakomponování OCD. Hlavní hrdinku trápí stínový hlas, mučí ji a trýzní stále dokola, autorka čerpala z vlastních zkušeností a přišlo mi to uvěřitelné. Můj vlastní OCD hlásek při čtení zase šeptal, že by si měla Ofélie pořídit nějaký neoprén, aby si furt nemusela převlékat košilku od krve. Té tu teče… vlastně dost málo? Snesla bych jí více. Možná za to ale může fakt, že všechny vedlejší postavy byly tak nudné a ploché, že mi bylo jedno, jestli nějaká zkape.
Proč je tohle sakra označeno jako dark romance? Copak už se kurva nemůže prodávat obyčejný fantasy/romantasy s troškou smut? Musí tam být ta nálepka? Jakože když vás kluk kousne do bradavky, už je to DR? Jestli se mi něco echt páčilo, tak absolutně nulová toxicita mezi hlavními postavami! Sice jsem jim nevěřila lásku až za hrob po týdnu, byla to spíš živočišná touha, ale ďábel to vem. Blackwell se k Ofélii choval jako neškodnej pupíček a ne jako machistický hovado, jejich slovní přestřelky mě bavily. Co se mi naopak nepáčilo byly erotické scény v nejnevhodnějších chvílích. Třeba tehdy, kdy Ofélie bojuje s vnitřním démonem, skoro zničí samu sebe, když:
„Zhltnu tvoji kundu a vypiju každou sladkou kapičku, kterou mi dáš. A potom tě budu šukat tak dlouho, dokud nedokážeš vyřknout ani pomyslet na nic jiného než mé jméno. Zanořím se do tebe tak hluboko, aby ani jeden z nás nepoznal, kde já končím a ty začínáš.“
Naštěstí těch erotických scén je tam jen pár, takže jsem to přežila. I když hlášku ,udělej se pro mě' už by někdo měl zakázat. Zaslouží si kniha takový hype? Ne. Prvních sto stran jsem se vyloženě nudila. Období ve kterém se příběh odehrává je neukotvené, postavy často mluví jako by právě byly uprostřed kolonoskopického vyšetření. Zkoušky byly repetitivní, chyběla mi gradace. Ofélie je rodinný typ, ale jakmile se objeví Blackwell, sestru vypustí z hlavy. Navíc je otřesné, jak se k jiným ženám chová bezdůvodně hnusně.
Konec jsem nečekala, ale já nemám odhad a v tomhle jsem nepozorný čtenář, co prostě ty hozené drobky nevidí. Byl hodně uchvátaný, jako by to autorka už chtěla mít za sebou. Epilog byl sladkej jak kdyby navařil sám Willy Wonka, ale nevadilo mi to, aspoň to skončilo jako standalone a ne cliffhangerem. Vysvětlení minulosti Blackwella mě opravdu bavilo, stejně jako objasnění záhady smrti matky, vyšvihlo to celý příběh nahoru. Hodnotím jako lepší průměr – 3/5* a určitě nemohu říct, že by kniha nebyla zajímavá, jen podruhé už ji číst nepotřebuju a pokračování si rozmyslím.
Když král českého hororu řekne, že z nějaké knihy měl husí kůži, musí se co? Kniha koupit! Asi bych po ní nesáhla, protože knihu soudím podle obalu a tenhle mě nijak neoslovil. Zato s vnitřkem je to mnohem lepší!
"Pokud máte pocit, že vás někdo pozoruje, je dost dobře možné, že vás někdo pozoruje."
Mikropovídky, které neděsí ani tak svým obsahem, jako spíš uvěřitelností a prostým konstatováním podivných zážitků autora. Jednoduché kresby podtrhují strohost vět.
Zajímavé čtení, škoda jen, že se po čase začnou povídky opakovat, ale určitě mohu doporučit, jde o jednohubku na jedno pošmourné odpoledne!
Já se ptám – kde byl sakra Tkáč, když jsem čekala na dopis z Bradavic? Místo toho marného zírání na každou sovu jsem mohla bloudit po Beskydech a hledat jablunkovské draky! Druhý díl naprosto rozkošného dobrodružství dráčků, co nejsou zakrslí, ale jen malí! V prvním díle jsme putovali s Ilíkem, nyní prožijeme dobrodružství jeho sestry Áji, která má tak trochu problém – je jiná. Vidí magii tam, kde ji ostatní jen cítí a zkrátka kdo je jiný, ten je divný!
Miluju to! Kvalitní zpracování, kovové rohy, jež za pomoci dračího ohně ukuly šupinaté tlapky. Okouzlující ilustrace, nad kterými se tají dech a jeden neví, kam očkem hodit dřív! Spousta interaktivních prvků, které se stanou zdrojem zábavy pro celou rodinu. Absolutně nejlepší je ten nenápadný a nevtíravý přesah, který nejen dětem našeptává. Že být jiný není špatné. Že v přátelství je síla. Hrdinou se může stát každý už při malých činech. Stačí zastat se utiskovaného. Usmát se na kamaráda, utěšit sourozence či podělit se o svačinu. (U té poslední rady, nechť si autor trhne blanitým křídlem!)
Opět nechybí úžasná a tajemná zákoutí Beskyd, včetně fotografií. Věděli jste, že tu lze najít orákulum? Nebo že tu mají domov drakomyšky? Mimochodem ty, společně s Frénií, jsou mými top postavami. Obzvláště Frénie. Je to taková ta divnotetka, kterou nikdo moc nemusí, přitom se za jejím zvláštním zjevem a chováním skrývá zlomená duše. Nevím, proč jsem si vzpomněla na Hanu od Mornštajnové.
Děj se odehrává převážně v osadě, a to mi přišlo škoda. Chvilkama jsem ztrácela pozornost a některé pasáže mi přišly zdlouhavé. Co mi vyloženě vadilo, pak QR kódy na tajné bonusové kapitoly. Některé jsou k odemčení po zadání e-mailu, některé měly být v srpnu a nejsou, jiné vedou na FB. To vše je pro mě otravné, nechci klikat jinam. Asi 6x QR kód odkazuje na stejnou kapitolu, která se měla psát v září na FB za pomoci čtenářů. Za pár měsíců tak tento kód bude jaksi neaktuální a zbytečný. Občas byly popisy draků takové lidské – místo tlapek ruce, jindy ježení chloupků v zátylku aj.
Výsledek je opět skvělý a i přes pár much to rozhodně chcete číst a kochat se vnitřkem i vnějškem knihy! Moc děkuji Jitka Ládrová a Jan Tkáč za poskytnutí knihy. Hodnotím 4/5*.
„Ájo, že jsi jiná, neznamená, že jsi slabá. Je to dar. Zůstaň sama sebou.“
„Ukázala jsi světu, kdo doopravdy jsi. Jen to bude pro některé těžké přijmout. Buď trpělivá, má zlatá. Časem tvou výjimečnost přijmou.“
Na knihu jsem narazila náhodou ve slevě v Levných knihách, nestála ani stovku. Miluju komiksy na černém pozadí! Smutný příběh, občas jsou ilustrace těžko čitelné, ale jinak jsou originální a chaoticky skvělé!
Rozkošný komiks s tím správným autumn vibe! Jako víte, jak to dopadne, je to předvídatelné, ale nikomu to nevadí, protože je to skvělý. Hlavní hrdinka je trochu prdelatá a trochu víc odrzlá, hlavní hrdina je tak trochu natvrdlý trouba. Takže jejich výlet za životní láskou Josiaha se prostě musí zákonitě zvrhnout! Parádní jednohubka na odpoledne.
„Jemně ti olizuju bradavky. Jsou ztopořené vzrušením a strachem. Prosíš. Nenechám tě dlouho prosit. Vcucnu trčící růžovou bradavku do úst a saju tak silně, až šílíš rozkoší. Pomalu pronikám do tvého horkého a vlhkého lůna. Ze všech sil se bráníš a tvůj otvor se zúžil tak moc, že je skoro neproniknutelný. Musím ho do tebe tvrdě vrazit, až se mi zatmí před očima. Celý oslepený touhou pořád saju, až ten sladký hrbolek ukousnu. Trochu si drobnou bradavku poválím v puse a polykám.“
Alice si prošla domácím násilím a nyní se snaží jen… žít. Když pak ožralý manžel její nejlepší kamarádky ohrozí všechny, včetně dětí, zasáhne. A překročí hranici, zpoza které už se nelze vrátit. Odlehlá chata se jeví jako dokonalý začátek kapitoly. Tak proč má pocit, že ji někdo sleduje? Dýchá jí na krk a neviditelná oprátka se utahuje čím dál víc?
Autorka vdechla život příběhu, ve kterém neztvárnila hovado, nýbrž zmrda. Citlivé duše prominou. Doporučuji Alici všem bludičkám, které nahlas vzdychají po stalkerovi, ono by je to u první ukousnuté bradavky přešlo. Dráža Vejražková šla s kůží na trh, za což se můj klobouček válí v prachu země! Kniha dává naději obětem domácího násilí, že se lze vymanit a obzvláště chválím doslov o intervenčních centrech, kontaktech apod.
„Během prvního těhotenství ji znásilňoval téměř každou noc. Čím víc se bránila, tím víc ho to nejspíš bavilo. Nezastavilo ho ani pokročilé těhotenství. A s ním rostoucí bříško. Miminko sebou vždycky hrozně mlelo a celé to bylo k nevydržení. Divila se, že přes všechny útrapy se jí narodil zdravý chlapec.“
Bohužel mi nestačí jen silný základ polévky, chci tam mít i písmenka, dokonale nakrájené kousky mrkvičky a úhledně tvarované játrové knedlíčky. To jsem zde úplně nenalezla. Chybí mi zmínka v anotaci o tom, že je to částečně duchařina. Duch zde má dokonce vlastní myšlenky a bohužel mi to lehce přišlo jako parodie Ducha a jen jsem čekala, kdy vyskočí Whoopi Goldberg. Redakce a korekce by zasloužila kolo navíc, střídání minulého a přítomného času, skákání v pohledech postav bez oddělení aj.
Asi nejvíc jsem bojovala s faktem, že Alice má být inteligentní žena, přesto zůstává na odlehlém místě, kde má nejen pocit, ale i důkazy, že je sledována. Připomnělo mi to béčkové americké horory – jéé opuštěná chata, co by se asi tak mohlo stát? Navíc se scény v divném domě opakovaly bez přílišné gradace. Pracuje jako kriminalistka, ale vlastně je to zcela nepodstatná informace. Pachatel se v knize de facto neobjeví celou dobu, proto je těžké to odhadnout a je to trochu nefér vůči čtenáři. Konec je už tak překombinovaný, že místo výsledného wau přišel spíše úsměv.
„Nešlo to.
Nebyl únik.
Jeho ruce znovu cloumaly dveřmi.
Rám praskl. Dveře povolily.
Alice ztratila své útočiště.
Držela si břicho. Zalykala se pláčem.
A pak…“
I přes výhrady doporučuji k přečtení. Hlavní hrdinka je jako štvaná zvěř a tak nějak mimoděk vyvolává otázku – jednou oběť, vždycky oběť? Kniha se zabývá domácím násilím a už jen to je důvodem k přečtení, aby se o tom mluvilo. Protože zlo se většinou skrývá za zdmi na pohled dokonalého domova a sympatického úsměvu. Hodnotím 3/5* a děkuji George Publishing za poskytnutí knihy.
Jak moc drzé je dát vlastní knize 5/5*? No ale jaké jiné knize, než té vlastní, že jo? Vždycky jsem si chtěla sama ohodnotit vlastní tvorbu, takže pojďme na to.
Donuť mě cvičit se sice tváří jako oddechová romantika, je protkána vtipem a humornými situacemi, ale stejně tak zpracovává i závažné téma. Body shaming, nízké sebevědomí, ztráta blízkého, nevidomost... Jasný, je tu plno klišé a asi nikoho nepřekvapí předvídatelný konec. Ale kdo by u romantiky chtěl na konci mrtvé hlavní hrdiny, že jo :D .
Na své si přijdou i milovníci zvířátek - králice Hokaidó, asistenční pes Nero, adoptovaná fenka Koule, ara jménem Kakadu, nebo gekončíci Lady a Trump. Snad si všechny zamilujete stejně jako já!
Takže ať už máte radši gauč a něco sladkého v ruce, nebo dřinu ve fitku, je dost možné, že se vám příběh bude líbit. A pokud ne, nezoufejte, ročně vyjde jen v ČR přes 15.000 nových titulů, určitě vaše ruka příště bude mít šťastnější výběr!
Morální ambice začíná zcela prostým uvědoměním – život je jen jeden a čas je ta nejcennější komodita, kterou máme. Nejdůležitější otázkou tedy je, jak s touto komoditou naložíme. Autor se s tím nemaže. De facto obviňuje každého člověka, že by mohl být přínosem pro svět. Kdyby chtěl. Kdyby měl ambice. Mluví o tom, že ty největší mozky aktuálně místo léků na rakovinu vymýšlí způsob, jak lidi udržet co nejdéle na sítích. Na „woke“ aktivistech nenechá nit suchou. Ve zkratce – mají plnou hubu keců, ale chybí dostatečná ambice a slova nikdy nebudou mít větší váhu než činy.
Poukazuje na fakt, že lidé jsou stádní zvířata a dělají to, co jim někdo předvedl a berou to, co jim někdo podává. Strach z jinakosti je v lidské povaze hluboce zakořeněný. Touha někam patřit a zapadat je silnější než vnitřní kompas.
„Je tragické, že spousta nerdů a hnidopichů sedí uvrtaná na poměrně zbytečných pozicích. Ti nejlepší právníci, poradci, programátoři, účetní a bankéři zřídkakdy pracují na těch nejdůležitějších problémech – ať už se jedná o nedostatek vody nebo obchod s lidmi, o antibiotickou rezistenci nebo změnu klimatu.“
Ne vždy se s autorem ztotožňuji, občas sám zní jako idealista, ale ve spoustě věcech má pravdu. Například že když občas vyhazujeme jídlo, pijeme minerálku z plastové láhve, objednáváme si kávu sebou nebo si kupujeme oblečení, které sotva nosíme – jsme nechutně bohatí. Jsme pokrytci – když si kupujeme řezané květiny, nemyslíme na vykořisťované migranty v holandských sklenících. U trička s ňuňu králíčkem nechceme myslet na malé bangladéšské dítě, jehož slzy smáčely látku. Jde vlastně o poměrně depresivní čtení. Víte, že v tuhle chvíli je na světě přes tři tisíce atomových bomb připravených k odpálení? A pouze sto jich stačí k vytvoření „nukleární zimy“.
„Žijeme v pesimistické době. Pravice touží po starých dobrých zlatých časech, které nikdy neexistovaly, zatímco levici znepokojuje nespravedlnost současnosti.“
Kromě jiného autor varuje před umělou inteligencí a upozorňuje na další katastrofu lidstva – patogeny uniklé z laboratoře. Čtení Morální ambice je silně znepokojivé, ale zároveň na příkladu boji s malárií či otrokářstvím, vývoji očkování nebo prosazení práva žen ukazuje, že i jeden člověk může měnit svět. A v tom je ta naděje. Jde o náročné čtení plné studií, jmen a historických příkladů, ale stojí za to. Hodnotím 4/5* a děkuji Kosmas za poskytnutí knihy.
„Krutou realitou je, že toho nikdy nebudete dělat dost. Vždycky se objeví nová hora, na kterou je třeba vyšplhat, nová mise, kterou je třeba splnit. Vždycky se v nějakém mělkém rybníčku topí dítě, které musíte zachránit. Nikdy to neskončí. A skutečně se v tom skrývá velké nebezpečí. Morální ambice může pohltit celý váš život.“
Pokud nemáš rád vulgarity, na tuhle recenzi se rovnou vyser!
„Jestli si nepamatuješ, zachránila jsem ti život před vlky a pak ještě svým ďábelským lízáním před kostlivci a přízraky. Já ti nevím, holka, ale beze mě jsi marná. A navíc tohle je příběh, který můžu vyprávět, který za mě žádná vypíčená umělá inteligence nenapíše.“
Ocitneš se ve světě, kde už nejsou žádný jistoty. Už ani starej dobrej syfl neexistuje, jen ta africká mrdka rezistentní na antibiotika. Lidi tu přestali šukat lidi a radši se nechaj ojíždět biontama, co maj péro jak prvotřídní hřebec. Nejsem si jistá, kdo by chtěl mít v prdeli narvanou kládu, ale očividně je to o preferencích. Erekce takových biontů jsou masivní. A víš, co ještě je masivní? Eva Kosková. Nevím, jak to ta holka dělá, ale všichni jí chtěj prohnat buď kulku hlavou, nebo jazyk frndou. Někteří obojí, v libovolném pořadí. Jestli sis sem přišel pro kvalitní příběh s přesahem, tak dopadneš jak ten mamrd s šesticentimetrovým pérem, co bylo vzhledově nejblíž umírajícímu slimákovi, kterej dostal chuť na exotickou Evku.
Kde je sex, tam je magie. A naopak. Minimálně v týhle knize. Eva svoji práci vyšetřovatelky bere svědomitě. Vlastně by klidně vykouřila Satanovi, když jí to pomůže. Ruce má plný práce, jednou je to vyjebaná sumerská kunda, jindy nácíček, tu zombík či striga a taky spousta kokotů, co jen překáží. Krev a mrdka tu stříkaj zběsilejc jak dobrovolní hasiči na soutěži, často v jednom mohutným proudu. Vžum a je šmitec. Prásk! Prásk! Kde nepomůže křída a rituál, poradí si starej dobrej zabiják agentů KGB – Vula. No a zapomenout nesmím na biče, co pamatujou ještě vůni tmavý pokožky dobrovolných sběračů bavlny.
Jak bych knihu popsala dvěma slovy? PROSTĚ KOTLETA. Ultimátní nášup prcačky, s neotřepanými hláškami, ale otřepaným opakujícím se šukem. Koktejl co bych svojí matce fakt vypít nedala, ale já si v něm občas ráda smočím jazýček. Ostatně smáčení a jazýčků si tu užijete taky dost. Už míň si užijete slibovaného kyberpunku, toho je troška v první povídce a ve zbytku je ho míň jak chlupů na Evině vyholený kundičce. Rychlost je tu zběsilá tak, že by i Semir Gerkhan sotva popadal dech. Propojení mytologie, pověstí, vulgarismů, budoucnosti kdy lidem mrdne z celý AI a nenápadný politický názory autora? Lízačky co připomínaj nálet srnek na solnej liz uprostřed krutý zimy.
monstrózní sexuální bohové s ještě monstróznějším nádobíčkem? Ale proč ne!
Chtěla bych to číst furt? Možná kdybych chtěla dopadnout jak Cibulka a vyhledávat ruský agenty kyvadlem. V rámci zachování příčetnosti si Kotletu přečtu zase za nějaký čas, děkuji pěkně. Hodnotím solidních 3/5* a děkuji KNIHY DOBROVSKÝ za poskytnutí knihy.
„V krku mě pálí, to ten syrový vzduch. Slyším, jak zrychleně dýcháme. Držíme se za ruce. Možná si je vzájemně rozdrtíme. Dusot těžkých bot dopadajících na bahnitou půdu ukazuje na to, že jsou blízko. Tak blízko, že přijde rána – jedna, druhá, další a další.“
Dvě ženy, tři časové linky. Jana, která se jen snaží přežít a být dobrá máma a její dcera Stela. Té všechny ty věci z minulosti brání, aby roztáhla křídla a zkusila alespoň na chvíli letět. Jana si přeje jediné – hlavně aby nebyla stejná jako její matka. Přísahá si, že nikdy taková nebude! Jenže v onen osudný večer nedokáže Stelu ochránit. A dvanáctiletému děvčeti je najednou násilně ukončeno dětství a je nucena předčasně dospět…
Námět knihy je skvělý a stejně tak se Zuzce podařilo na pár místech vykreslit ponurou atmosféru a některé myšlenky mě zaujaly. Ale… tři dějové linky dvou postav a všechny na jedno brdo, vlastně kdyby nebyla napsaná jména, nerozlišila bych je. Jedna dějová linka je dvanáctileté holčičky, ale byla napsána z pohledu dospělého a chyběla mi v řádcích taková ta dětská naivita a jiné vnímání světa. I přes malý rozsah jsem knihu četla několik dní, protože nebylo nic, co by mě táhlo ke stránkám a nutilo číst. Romantická linka mi přišla zbytečná úplně.
Co je ale tristní, je stylistika. Nahodilé střídání přítomného a minulého času, nehodící se nespisovná čeština v nepřímé řeči, v jednom odstavci přímá řeč dvou postav a co bylo nejhorší – každá postava mluvila snad nachlup stejně nespisovně. Všechny tyhle „drobnosti“ mi kazily čtení. Určitě v knize lze najít přesah, ale asi mi nestačí mít jen silný příběh a tragédii, abych byla nadšena.
I když kniha nenabízí žádný extrémní zvrat a mám výhrady, stále hodnotím jako nadprůměr – 3/5* a ráda jsem si přečetla knihu od další české autorce, které fandím.
Zařekla jsem se, že po přečtení HA 1 mě nikdo nedonutí číst dvojku. Jistá osoba mi ale neustále posílala části příběhu a prostě zlomila mé přesvědčení, znělo to totiž jako pořádně nadupaný příběh. A taky že jo! HA 2 je zcela odlišná od jedničky a bavila mě. Prvních 300 stran bylo de facto bez výhrad. Addie byla unesena, stala se z ní taková kapesní kundička, trestaná za vše, bez ohledu na zavinění. Muži si s ní hráli, jako by byla méně než zvíře. Při Odstřelu jsem měla slzy v očích a husí kůži. Proč? Kurva! Vždyť takových Addie v tuhle chvíli je na světě kolik? Desítky tisíc? Víc? Nikdo nemluví o obchodu s krásnými těly, protože jsou do něj zapojeni hodně vlivní lidé…
Bože, autorka mě překvapila a donutila kouskovat si knihu, nadávat a přát si, ať už to skončí. Stvořila monstrum jménem Rocco a nechala Addie plazit se po zemi takřka ¾ knihy. Zlomila ji, zohavila její tělo, ale především zpochybnila vlastní příčetnost. Jop, tenhle příběh nasere spoustu lidí. Svou syrovostí, brutalitou, autentičností i každodenní realitou spousty dívek a žen. Nikdo přece nechceme číst až příliš živé vyprávění něčeho, co se děje. Právě teď.
Možný spoiler!
Asi je zřejmé, že se Addie a Zade znovu setkají. Jestli mi z něčeho trčely vlasy hrůzou, tak z představy, že se potkají, vrhnou se na to jak nadrbaný stepní kozy a zabije to dosavadní emocionální nálož. Ne, nestalo se to! Addie si měsíce procházela PTSD, autorka si s tím vyhrála a Zade pro jednou jen vyčkával. Sice jako zmije útočná nad chuděrkou tarbíkem, ale aspoň čekal…
Ohledně stylistiky mám výtky jen k hloupému skloňování přezdívky Diamant, idiotky a pak opakování výrazů (perlící se pot na čele, vytřeštěné oči apod.). Výhrady mám ke konci, byl jako z béčkového filmu a zkrátka Claire co sedne na lep a mele o čipech v mozku? To bylo tak zbytečný. Úplný závěr byl parádní, skončil přesně tak, jak jsem si u těch dvou magorů představovala.
Je to trochu jiné čtení, musela jsem si zvykat na to, že Zade a Addie vedle sebe jsou toxičtí jak rtuť z prasklýho teploměru, ale zároveň se i neskonale milují, až bezmezně zbožňují. Vše tu funguje, charaktery jsou perfektně vykreslené, zápletka mě bavila, Sibby miluju nejvíc a snad se někdy přeloží její příběh. Co je dobře, že autorka rozsekla dohady u prvního dílu, zda byla Addie znásilněna, či nikoliv. Rovnou dvakrát zde sama Addie řekne, že ji Zade znásilnil, takže konec diskuzí. Knihu jsem si užila, hodnotím 3,5/5* a rozhodně doporučuji k přečtení.
Tak jo, můj nejbližší kontakt s UFO doteď byli tak leda Muži v černém, takže jsem se na knihu těšila. Jaké bylo mé zklamání, že jsem v této knize nenašla souřadnice na planetu, kde bych našla Thea (Hledá se Theo), Vektala nebo Raakoshe (Barbaři z ledové planety). No dobře, asi bych měla přestat číst ty sci-fi eroťárny, očividně mi to leze na mozek. Takže teď vážně!
Vyňuňanej průvodce od pyramid v Egyptě, Stonehenge v Anglii, přes hradby Inků v Peru až po za ty zatracený kruhy v obilí! Tohle všechno mají na svědomí mužičkové v obleku, co jsou jen zřídkakdy zelení. Dozvíte se, jak vznikl název UFO (neidentifikované létající objekty), podíváte se do Oblasti 51, která nedá spát nejednomu ufomilovníkovi, zjistíte z výpovědí, jak probíhají hloubkové prohlídky mimozemšťany od přeživších!
Když říkám hloubkové, tak to myslím doslova. Konečně totiž vím, odkud se vzal problematický gag ze South Parku o rektální sondě. Zkrátka, tenhle díl je souborem análů, pěkně rok po roce. Ty ilustrace jsou nejen boží, ale když si dáte tu práci, podle názvů si můžete vyhledat více, či méně kvalitní záznamy na internetu. No, spíše méně, občas jsou zrnitější než VHSka se stokrát přehraným Vetřelcem a sexy Ripleyovou.
Pokud vás nepřesvědčí k přečtení láska Amíků ke zkrátkám a hromadě zbytečných organizací zabývajících se objevením pravdy, pak tu mám na konec intergalaktickou lahůdku. REPTILIÁNI! Na téhle teorii si ujíždím, takže jsem lhala, že mě mimozemšťani nezajímají. Doporučuji videa s Pekovou, které regulérně přeskočilo a mluví o Reptiliánech s takovým přesvědčením, že po večerech čekám, kdy se mi královna Alžběta zahryzne do krku!
Tahle jednohubka nepřináší nic extra nového, je to ale moc krásně ilustrovaný souhrn informací. Hodnotím 4/5* a děkuji Kosmasu za poskytnutí knihy k recenzi.
Mohla to být fajnová harémovka, kdyby… autorka nenasedla na trend dark romance a absolutně se to nezvrhlo, jenže ne kýženým směrem! To že praskaj gumičky na bombarďácích a ty lítaj vzduchem příběh neudělá drsnějším. Stejně jako černý tílka a TEPLÁKY, které nosí hlavní hrdinové, kteří se označují za ďábly tak často, že bych jim doporučila vymítače. Černé duše, kouřově černé oči… Zkrátka tady není rovnítko – čím víc černé, tím víc dark! Pojďmě na hlavní postavy.
Čtyři kluci, co jsou postrachem okolí, ale proč, to se nedozvíme. V knize jsou popsaní jako zvrácení magoři. Nebo mi něco uniká? Skott a Kill jsou pro děj zcela nepodstatní. Chudák Kill natolik, že při jedné er.oti.cké scéně dokonce vysublimoval a puuuuf, zmizel. Ray si nejspíš rád dá Earl Grey když svým temným pohledem drtí nepřátele, protože vůně bergamotu ho doprovází na každém kroku a Nath očividně potají žere vanilkový rohlíčky z loňska, protože vanilkou voní 25 hodin denně. Bohužel, všechny postavy jsou ploché jak prsa mladé Thajky, ze který se nakonec vyklube Thajec.
Sloveso JSEM je v knize použito více než 3.500x! Bože tu najdete 65x. A desítky a desítky Áchů, Mmmámů, Plesků a dalších. Jako bych četla nějaký komiks. DING DONG. Nadužívání citoslovců příběh degradovalo ještě víc. Sssss sykla jsem, mmmmm zamumlala jsem, plesk! ozvalo se plesknutí, bang bang, ozvaly se výstřely, grrrrr zachrčel, buch buch ozvalo se zabušení, fuuuu fuuuu oddechovala jsem… Bizarnosti napomáhají i jména jako Shadows, Evils, Bones, Hard, Broken, Kill, Danger, Darkson, Ghost a…. sladká Candys, snad aby vyvážila tu hroudu temnoty.
Užili jsme si doma zábavu, donutila jsem chlapa vyzkoušet některý pospaný pozice a s nostalgií jsme zavzpomínali na Twister. Skoro jako pravá ruka na modrou, levá noha na zelenou… Výsledkem bylo, že postavy v knize tak trochu popírají fyzické zákonitosti. Candy je samozřejmě neuvěřitelně úzká, ale to zkrátka patří k žánru. Nikdo nechce číst o vykajdaný kačeně, co je jak když hodíš štangli Vysočiny do tmavý chodby. Ani když je ta štangle fakt macatá a má dva piercingy!
Ráda si přečtu erotiku a Míša ji píše obstojně. Zvrácené příběhy, až na nějaké výtky, byly fajn. Ale tady dupou jak králíci i v těch nejnevhodnějších situacích tak, že mít je po ruce, dostanou za uši tyčí, aby byl klid. Pominu-li fakt, že je Candys několikrát znásilněna a kromě och božeeeee, prosím neeee, prosím anoooo skoro celou knihu nepromluví a vlastně se znásilnění přejde, protože se jí to líbilo, nemohu opomenout tolik nelogických chyb. Na konci je poděkování betám, copak to nečetly? Mizí tu zbraně, lidi, skáče se z místa na místo, je tu použito sérum pravdy a pokud Ray není alter ego profesora Snapea, nic takového neexistuje.
SPOILER!
Opět bojuji s přetékajícím koktejlem nitroglycerinu – prosím, já nepotřebuju v knize jednu šílenost za druhou, aby mě strhla! Tady je doslova všechno – rituální vraždy, upalování zvířat (které bylo jen tak mimochodem?), znásilňování, střelné a bodné zbraně, pití krve, incest... Velký důraz je kladen na vztah mezi Rayem a Nathem, ale pokud nejsem tupá kráva, nemůže mě šokovat vztah mezi dvěma chlapy. Pozitivem je, že díky této knize opět věřím na zázraky. Přimhouřím oči a budu dělat, že v anotaci se píše o nešťastném konci. Kdepak, my dostaneme rovnou double happy end. Candys má Ashermanův syndrom, ale přesto otěhotní. Čeká dvojvaječná dvojčata a aby se Ray a Nath nehádali, každý z nich je otcem jednoho. No nezní to úchvatně?
Zkrátka zatímco Candys se z těch chlípných slov svíraly poševní stěny, mně se svíral žaludek. Mezitím co ji plnili hříšným teplem, mě poléval studený pot. Proč? Protože autorka umí psát. Jenže tady udělala všechno pro to, aby čtenáře co chce víc než jen pich pich ááách ááách doslova nasrala. Nevěřila jsem recenzím, že je to až takové, ale bohužel zcela nerada musím dát za pravdu. Hodnotit budu 0,5/5, což je nejméně, co jsem českému autorovi dala. Protože tu knihu jsem měla chuť odložit od začátku. Ale dočetla jsem, abych si udělala názor, protože recenze jsou až neuvěřitelně nadšený, nebo naopak brutálně znechucené. A taky abych zjistila, zda je opravdu 21+. To vlastně po dočtení nevím, protože zbyla jen hořká pachuť na jazyku a přání, aby si autorka kritiku vzala k srdci a místo snahy šokovat se zaměřila na obsah příběhu.
Jade si žije svůj nudný život, když ji unesou mimozemšťani. Ještěrky nejsou příliš přátelské a co teprve, když se ocitne na neznámém místě o stovky planet dál. Naštěstí je tu stejná atmosféra a vlastně i stejní lidé, jen o něco větší a hezčí. Nucený sňatek? Hrňte to sem! Jasně, že si vybere toho největšího drsoně s jizvama a zachmuřeným pohledem. Theo je věčně nasranej, potetovanej hromotluk s komplexem méněcennosti. Když si ho Jade vybere za manžela, nevěří tomu a považuje ji za špiona.
Počáteční obavy Jade jsou pochopitelné, totiž co kdyby měl místo ptáka chapadlo, nebo nějaký podobný hnus? Jenže jak se ukáže, tenhle pitomej sexy mimozemšťan má péro jak stvořený pro Jade, no není to osud, tolik galaxií od sebe a přesto do sebe zapadnou líp jak vodka do ruskýho hrdla. Závidět musí i tetky z klubu paličkování, protože kdo by potřeboval vibrátor, když má rošťáka, co přede? Vrní jak kotě především ve chvíli, kdy Jade na poševních stěnách ucítí horký proud jeho ejakulátu.
Oddechovka u které člověk nesmí přemýšlet. Jinak by se začal ptát, proč sem autorka cpe finanční nerovnost, více než dvě pohlaví, neschopnost mužů přivést ženu k orgasmu a snahu o vytvoření matriarchátu, přičemž je to vlastně tak, že ženy jsou stále otrokyněmi své vagíny a de facto nuceny rodit. Anatomicky jsou totožní, ale neznají líbání? A hlavně! Když už hlavní hrdinka není pinda zralá na facku, tak je tu hlavní hrdina co si nevěří až do poslední stránky a po čase je to otravné.
Je to podobné jako Barbaři z ledové planety, jen míň… barbarské. Ač mám výhrady, bavilo mě to. Ňuňavý příběh s ještě ňunavějším Theem. Hodnotím 3,5/5* a dobře, možná bych se taky nechala honit po lese a olízala mu tetování, kdo jsem, abych odolala!
@terr_books
komentáře u knih
