Tereza. komentáře u knih

Ano, nezaměnitelný styl Woodyho Allena se odráží i v těchto jeho povídkách, i když český překlad místy pokulhává. Kniha je protknutá ironickou parodií na konzumní společnost a točí se kolem témat jako je majetek, peníze, ženy nebo útěk. Texty s notnou dávkou humoru ukazují, jak se americký sen může zvrtnout ve hru, v níž se člověk žene za svým cílem bez ohledu na prostředky. I pro mě kniha ke konci přestala být záživná.

1 15.04.2017

Chytlavé verše o bitvě na život a na smrt. O bitvě, které se účastní rozum a srdce. A ti dva bojují o život proti smrti. Někdy jdou ruku v ruce, jindy si hrají na silácké sólisty. Surrealisticky okouzlující místa střídají ta, jež se příliš vlečou.

02.04.2017

Kdo řídí lidský osud, osud člověka? Jsou to jiní lidé, bytosti, jsou to mocné nepoznané síly? Nakonec je to jen a pouze člověk sám, kdo řídí svůj osud, kdo vede svůj život vybranou cestou - je to o obrovské svobodě, strachu a odpovědnosti. Je to o lidské přirozenosti, kterou poznáváme v pohádkových obrazech, jež nám uchvacujícím způsobem přináší autor (spolu s překladatelkou). Již název Pohádky mě navrací někam zpátky, do minulosti, do dětství, kdy jsem se na svět dívala jinýma očima. Probouzí ve mně ty zasuté, málem zapomenuté pocity a prožitky, které si ale nesu celým svým životem. Nádherná malá kniha!

3 18.03.2017

Podobně jako Čibi i autor nám ukazuje něco jako své pravé já prosté veškeré podlézavosti. Avšak právě proto je především na čtenáři, zda se nechá zaujmout, zda v sobě objeví dostatek trpělivosti a klidu, aby mohl zaměřit pozornost a objevit to kouzlo úžasných minimalistických popisů, ponořit se do prostého vnímání přírody a detailů okolo. Divokou kočku nelze lapit do klece a myslet si, že zlomíme její vůli po svobodě a nezávislosti. Ráda bych věřila, že ani lidskou duši nelze takto lapit. Co však nepopiratelně vlastní svobodu je čas. Plyne si volně a my ho nemůžeme zvrátit, nemůžeme ho zastavit, opravit. Můžeme se v něm alespoň zastavit a sledovat jeho proud. Sledovat, kam až nás zavedl, jaká setkání a jaké ztráty s sebou přinesl, jak nás čas proměnil. O tom všem je Kočičí host.

11 17.11.2016

Zpočátku mě kniha strhla. Byla jsem jako průzkumník, který poznává tuto originálně ztvárněnou kazuistiku, noří se do hlubin dvou lidských duší a přirozeně je pro něj vše nové a lákavé. Jakmile se však průzkumník zorientuje v příběhu a nabude trošku odstupu, začne vnímat i další jeho aspekty a vede ho to k zamýšlení se, možná i kritice, srovnávání. Přibližně v polovině knihy jsem si uvědomila, že ze strany dr. Yaloma postrádám více náhledů a zachytávání jemných spodních proudů. Postupy, které volil, a přístup ke klientce, který zaujímal, mi občas byly proti srsti, přesto jsem však viděla, že i tak mají něco do sebe, což ostatně dojemně vyjadřuje Ginnyina poslední věta.

01.11.2016

Úžasná malá knížečka s velkým srdcem! Myslím, že si z ní také udělám svůj lék na bolavou duši. Jinak vřele doporučuji všem psychologům, psychoterapeutům či psychiatrům.

1 18.10.2016

Zpočátku je kniha ohromující, vlastně je ohromující až do konce. Jen mě místy trochu rušila jedna věc, a to neustálé narážky na osoby, jež pohádky znehodnocují svým nevzdělaným a rádoby moderním pojetím. Je to jistě oprávněný fakt a je v pořádku na něj upozornit, avšak činí-li to autor opakovaně, jako by tím knize ubíral na kráse. A tak se z průvodce odkrýváním tajemství stává obhájcem a knize prokazuje medvědí službu, když se mu spolu s "otravnou mouchou" podaří (při)zabít i "poustevníka". Autor na pohádky nahlíží odlišným způsobem než např. H. P. Röhr, jeho výklad pohádkových symbolů a motivů je však stejně tak obohacující. Přece si však kladu otázku, zda autor příliš nestraní rodičům, když předpokládá, že většina z nich se k dítěti chová tak, jak by se od dospělých lidí očekávalo.

2 17.10.2016

Tato kniha mě oslovila svou schopností otevírat dveře k novým oblastem porozumění procesu tvorby v psychoanalýze a v poezii. Uvedla mě na pole francouzské analytické tradice, jež pro mne doposud zůstávalo neprozkoumané či spíše nepochopené a tedy nedoceněné. V jejím závěru mne zaujal velmi zdařilý pokus umístit psychoanalýzu a surrealismus do současného společenského rámce a také do vztahu k sobě navzájem.

01.10.2016

Chlapec, co raději chce "neslyšet, jak míjí čas". Chlapec, co "má za kloboučkem rozmarýnku a ta to poví". Chlapec, co táhl "beze slova sáňky ... aby ji dolů svez". Takového chlapce jako bych znala. Takového, který dnes snad chce zachytit alespoň vzpomínku na dětství v proudu mysli a udržet ji živou tak dlouho, jak jen to půjde, než prosmýkne se mezi prsty.

4 12.09.2016

Než jsem se dostala ke knize, shlédla jsem film. Pro Michela Gondryho mám tak trochu slabost a byla jsem tedy hodně zvědavá, z jakého textu asi tak mohlo vycházet jeho filmové ztvárnění. Kniha s přehledem dostála mým vysokým očekáváním a v mnohém je dokonce předčila. Byl to doslova útok na smysly, na představivost, na emoce. Když jsem četla ty řádky plné úžasně fantastických popisů a obratů, nepřestávala mě strhávat jejich obnaženost, která dosáhla až k naprosté "opravdovosti" lidského bytí a prožívání. Autorovy metafory skrze mou mysl nacházely své protějšky v realitě. Text neoslovoval mou racionální část, ta v těch "hala bala" naházených větách a slovech jen ztuha hledala nějaký smysl a pochopení. Avšak moje část emocionální a intuitivní, smysl nacházely zcela přirozeně. A odtud, jak se mi zdá, i pramení ta neuvěřitelná hřejivost a hravost textu. Pro mne se v příběhu střetává jakési racionálno a emocionálno a tyto střety často vedou k převrácení zaběhlých rolí. Závěrem snad jen malá asociace s filmem Requiem za sen.

1 12.09.2016

Autor se při líčení postav hned na úvod věnuje i jejich tvářím, vzezření a způsobu, jakým působí na druhé. Vždy zmíní nějakou zdánlivou maličkost, která však postavu dokonale vystihne. Sem tam přidá vysvětlující poznámky k chování hrdinů - jako by pouze autor byl ten, kdo je zná nejlépe. I přes zajímavě řešený popis postav mi tam stále něco chybělo, a to obzvlášť na moři. Jakmile se děj přesunul na souš, začal být příběh doslova strhující. Totéž se děje i s jednotlivými postavami: jakmile autor poodhalí zákoutí Jørgenova příběhu a jeho duše, stane se pro mě postava poutavější. Avšak nenechte se mýlit, odhalování se odehrává „po kapkách" a často mi zoufale chyběly informace, až jsem se zlobila, že si nemohu utvořit vlastní názor, když skoro nic nevím. Ve vyprávění se ukazují protichůdné pocity a myšlenky a nastiňuje se hned několik způsobů, jak se s ambivalencí lidé vypořádávají. Radko Kejzlar píše o útoku na čtenářovo svědomí a mně se zdá, že podle toho, v jaké životní etapě se člověk nachází, takový na něj bude mít kniha účinek. V příběhu samém je pak hezky vidět, jak člověk touží po tom, co nemá. Jak každý na první pohled dokonalý plán má své slabiny. Jak láska člověku zatemní mysl. A jakou sílu a moc může mít v lidském jednání a prožívání intuice. Tři hvězdičky jdou na vrub pro mě nudným pasážím a také mému úzce zaměřenému očekávání po tom, co jsem od Sandemoseho četla Uprchlík kříží svou stopu.

05.09.2016

Ze začátku knihy jsou zmíněny teoretické podklady, ze kterých hodlá autor dále vycházet. Pro pokročilejšího čtenáře se zde opakují základní věci a text se zdá snadno srozumitelný. To se ale postupně mění a objevují se i dosti komplikované pasáže. Některé z nich jsou až zdlouhavé. Takto na mě text působil hlavně v momentě, kdy bylo rozebíráno dílo, které je mi neznámé. Když jsem se těmito částmi ale prokousala, na několika místech jsem objevila jakési „perly”, které upoutaly mou pozornost a povzbudily mě k pokračování v četbě. Jinak mě velmi těšilo propojování literatury a jazyka s psychoanalytickými koncepty a uvedení do souvislostí a vztahů mezi psychoanalýzou a jinými obory.

28.08.2016

Šiki nás přenáší do krajiny jednotlivých ročních období - ať už je venku zima, jako by v mé duši právě rozkvétalo jaro. Verše jsou poklidným zastavením nad krásou všedních vjemů. A právě kombinací autorova skvělého postřehu a smyslu pro detail a umění citlivého překladu Antonína Límana se z všednosti stává mistrovské zachycení zlomku okamžiku. Mistrovské také v tom, že zapojí všechny smysly. A smysly zapojujeme nejen při čtení textu a rozvíjení fantazie, ale i při vnímání knihy jako objektu. Překrásné ilustrace, materiál, z kterého je kniha vyrobena, příjemná vůně listů knihy. Oceňuji i doplnění o původní text a jeho přepis do latinky a také poznámky, jež dokreslí případná prázdná místa, i když nám tím upřou naprostou volnost ve výkladu haiku.

3 26.08.2016

I český překlad se doslova krásně čte. Z teoreticko-praktického hlediska se pro knihu opravdu nejlépe hodí pojmenování "kuchařka". Z hlediska obsahového mohu říci, že mě nemálo kapitol dojalo. Autorka dokáže citlivě vyjádřit spletitosti lidské povahy a vložit do textu tolik empatie, kolik jen jde. Oceňuji schopnost sebereflexe, kdy se autorka zamýšlí, jak její osobní postoje modifikují napsaný text. Taktéž si vážím pasáží, ve kterých se se čtenáři dělí o své vlastní strasti na cestě stávání se psychoanalytičkou. Dalo by se toho napsat mnoho, avšak tyto postřehy mi na mysl přišly jako první …

3 26.08.2016

Při čtení tohoto útlého spisku mi hlavou běželo, že u čehokoliv, co mě k textu napadne (otázky, nesrovnalosti či jiné úhly pohledu), si mohu být téměř jista, že autor se o tom zmíní, rozebere to, osvětlí (což ostatně bývá jeho zvykem i v dalším jeho dílech). Tak široký je jeho záběr a pečlivost jeho úvah. Text je i prezentován jako rozhovor s potencionálním kritikem, a tak jsem se vlastně cítila - jako bych měla možnost vést rozhovor s někým, kdo sice není přítomen, ale poskytuje mi odpovědi. Tedy alespoň nějaké. S jinými odpověďmi se to má tak, že si je pokouším nalézt sama. Ostatně i přes značnou nadčasovost Freudových úvah přeci jenom žiji v jiné době.

1 26.08.2016

Sbírka básní, kde je cítit sepětí s přírodou, mě nemůže neoslovit. Jak jsem básně pročítala, napadalo mě, že autor řeší svůj vztah ke světu, oprávněnost či správnost své cesty. Řeší, co svým rozhodnutím ztrácí, a nechává řečené mezi řádky, co získal. Za své rozhodnutí přebírá odpovědnost a zároveň lidsky a otevřeně sděluje své pocity. Napsat báseň znamená předat poselství, zkušenost, prožitek, sdílet je. Jako čtenářce mi tyto básně daly možnost pocítit souznění s někým, kdo je sice stovky, možná tisíce let a stovky, možná tisíce mil daleko, ale koho potkávám na části své cesty, po které v jednom okamžiku oba kráčíme.

4 26.08.2016

"Přesvědčivá perokresba dětství" i dospělosti. Pro mne to byly strhující až neuvěřitelně vylíčené prožitky obyčejných lidí. Příběhy na mě působily otevřeně a upřímně a právě v tom jsem nalézala jakousi čistotu líčení. Líčení něčeho opravdového, něčeho, co je nám všem společné, i když jsou naše příběhy jiné. Nosíme masky a pod maskami je něco skrytého a autor to něco odhalí v pár větách, při jejichž čtení se až tají dech. Také mě napadalo, že jako dítě jsem takhle snad ani neuvažovala. Jako dítě jsem prostě žila, ale teď jako dospělá vidím své dětství jinak. A právě o tom povídky jsou: propojují dětství a dospělost. Aneb "... že najdeme něco, co se nám nějak ztratilo."

26.08.2016

Povídky se točí kolem několika aspektů lásky, které sám čtenář může při jejich četbě zakusit na vlastní kůži. V jedné povídce jsem ponechávána ve zmatku a nejistotě, jak to tedy bylo a co se stalo. V jiné se mohu až příliš stát součástí příběhu na to, abych viděla věci jasně. V další spolu s vypravěčem strhávám masky a vytvářím scény, na kterých si hrdina může uvědomit, že uvnitř něj přeci jen něco žije a že se vždy najde skulinka, kterou lze za temné bouřlivé noci uprchnout z vězení, jež se tváří jako nenapadnutelný ideál. Zatímco v jiném příběhu pocítím neochotu vzdát se ideálu, jenž byl tak prudce a bez varování sražen do bláta. A další příběh mě ochromí svou nevázaností, drsností a hrubou upřímností. Zakouším (ne)jistotu ohledně toho, co je pravda. Zakouším pomíjivost a trvání lásky, přestože se stala zraňující. Cítím neochotu dívat se dál než na ideál. Vnímám lásku jdoucí ruku v ruce se smrtelným strachem a mám chuť lásku spolu s hrdinkou spoutat. S avantgardním umělcem mě přepadá chuť hýbat se kupředu a být slepá k tomu, co nechávám za sebou, chuť zavřít oči a vykašlat se na empatii k druhé lidské bytosti. To jsou příběhy jedné noci, té kterou je každá lidská bytost odsouzena prožívat až do konce života.

4 25.08.2016