telileov komentáře u knih

Neděle. Tradiční oběd s rodinou. A pak vám někdo zaklepe na dveře. Jdete otevřít a za nimi stojí cizí žena, která tvrdí, že je vaše sestra.

Touto scénou začíná román Sandie Jonesové, která v Česku debutovala psychothrillerem Matčina hra. Nyní nakladatelství Cosmopolis vydává další její knihu – Nevlastní sestra.

Do knihy jsem se pustila s očekáváním thrilleru, to se ale úplně nenaplnilo. Nevlastní sestra je spíš psychologické, rodinné drama, s mírným náznakem thrilleru hlavně ke konci. Musím přiznat, že mě to trochu zklamalo, ale nakonec, když jsem ke knize přestala přistupovat jako k psychothrilleru, jsem byla spokojená. Je tedy potřeba si nenastolit špatná očekávání.

Příběh je vyprávěn střídavě očima dvou sester – Lauren a Kate, které by nemohly být odlišnější. Nebo se to alespoň tak zdá.

V Kateiných očí má její sestra všechno, co si může přát: tři děti, rodinu, zatímco ona se už léta marně pokouší o umělé oplodnění.

Lauren vnímá sestru jako úspěšnou kariéristku, která cestuje po světě a užívá si svobody, o které by se Lauren mohlo zdát. Navíc se potýká s toxickým manželstvím, ze kterého, zdá se, není úniku...

Sesterský vztah je významným prvkem této knihy. Ženy si nebyly nikdy zvlášť blízké, když se však objeví Jess, jejich údajná nevlastní sestra, hluboké rány se ještě prohlubují. Autorka nám postupně odhaluje historii celé rodiny, jejich zesnulého otce a dalších temných částí jejich minulosti. Zároveň můžeme sledovat další vývoj rodinných vztahů a postav a to, kam je náhlá událost v životě posune.

Na závěr čtenáře překvapí nečekaným koncem, který byl na můj vkus poněkud uspěchaný oproti tahlému zbytku knihy. Přesto se celá kniha četla velmi příjemně a rychle, stránky utíkají pod rukama a některé kapitoly nutí číst čtenáře dál a dál, aby zjistil, jak to tehdy všechno bylo a kdo je vlastně Jess zač.

Ve výsledku to není špatná kniha. Pokud hledáte thriller, nejspíš budete z knihy zklamaní. Jestli vás však baví psychologická rodinná dramata a ženské romány, pak se do ní klidně pusťte. Není to něco, co vás vyloženě zvedne ze židle, ale poslouží jako fajn oddechové čtení.

Do knihy jsem se pustila s očekáváním thrilleru, to se ale úplně nenaplnilo. Nevlastní sestra je spíš psychologické, rodinné drama, což ale nevnímám jako nedostatek, jen je do čtení potřeba si před čtením nastolit vhodná očekávání.
Příběh je vyprávěn střítavě očima dvou sester, Lauren a Kate, které si tak nějak vzájemně závidí své životy. Přitom nevidí, s čím ve skutečnosti ta druhá musí dennodenně bojovat...
Závěr mě překvapil, ačkoliv byl na můj vkus trochu uspěchaný, škoda, že jej autorka víc nerozepsala, když zbytek knihy se děj poměrně táhl.
Se vším všudy to nebyla špatná kniha, četlo se to velmi lehce, bavilo mě to. Není to něco, co vás vyloženě zvedne ze židle, ale jestli máte rádi rodinná dramata, věřím, že by vás to mohlo bavit.

Mé druhé setkání s autorkou Darcy Coates, již jsem si neskutečně zamilovala především díky knize Duch domu Ashburnů. Ačkoliv jsem hororovým příběhům nikdy neholdovala, Darcy mě dokázala skvěle vyvést z omylu, že horory nejsou pro mě. Jsou. Alespoň ty její. Znovu mě o tom přesvědčila i ve své další knize - Přízraky domu Carrowů.

V tomto díle se společně s průvodkyní Remy ocitáme v domě, který je svou strašidelností přímo vyhlášený natolik, že na něj lidé jezdí na prohlídky. Jednou však jeden z návštěvníků dostane "geniální nápad" - strávit v tom domě dva týdny vkuse. A chce, aby mu Remy dělala společnost. Mladá průvodkyně nakonec souhlasí a k těmto dvěma se přidává několik dalších dobrodruhů. Ze začátku to zní všechno jako nevinná zábava... A když si návštěvníci uvědomí, že jsou v nebezpečí, je už příliš pozdě, z domu není úniku...

Nevím jak vy, ale kdyby mi někdo nabídl, abych strávila dva týdny pod jednou střechou s mrtvým šíleným vrahem a duchy jeho obětí, zasmála bych se a vzdálila se na pár set kilometrů. Naši hrdinové jsou ale zřejmě z jiného těsta a mně se fakt těžko odhadovala hranice mezi odvahou a bláhovostí.

Při čtení se mi to nepovedlo a zřejmě se mi to nepovede ani teď, nesrovnávat Přízraky domu Carrowů s Ashburn. Což bylo možná trochu na škodu, nerada bych knize uškodila jen proto, že zkrátka není tak dobrá jako Duch domu Ashburnů. Což o to, ona není.

Nicméně ony se už výstavby příběhhu velmi liší. Zatímco Ashburn nám nabízí jen velmi málo postav - až na Adrienne se jich v knížce moc neobjeví - tady je postav hned celá řáda. Zatímco v Ashburnu o minulosti domu a jeho tajemstvích nic nevíme, v Carrow je nám vše známo, máme tu několik expertů na duchy a na dům samotný. A mně ten tajemný, osamělý příběh Adrienne zkrátka sedl o něco víc.

Co musím knížce vytknout a co mě nejvíc mrzelo, byl konec. Závěru předcházelo pár překombinovných scén, ale ty bych ještě celkem snesla. Korunku zklamání tomu nasadil ten pohádkový konec, až naivně a nereálně pohádkový, což k příběhu prostě ani trochu nesedělo. A celkově je horor s koncem jako z pohádky trochu podivná záležitost.

Každopádně mě Darcy ani tentokrát nezklamala. Stejně jako ostatní její knihy je to velmi lehké, napínavé a hlavně zatraceně čtivé. Těším se, až si od ní přečtu něco dalšího.

O bylinky jsem se začala zajímat už před nějakou dobou. Pomalu jsem si hledala cestu k bylinkovým čajům a míchání vlastních bylinných směsí... Informace jsem většinou hledala po internetu.

Dneska už místo prohlížeče otvírám Bylinkovou terapii. Monika Golasovská je bylinová královna a její knížka to jen dokazuje.

Kniha je rozdělena na 4 hlavní části podle ročního období. Monika nás provází celým procesem - jak, kdy a kde bylinky sbírat, jak je zpracovat i užívat. Zatím jsem vždy kupovala, ale určitě se chystám projít si tím celým úplně sama a učinit tak další krok k přírodě.

Pro mě nejdůležitější část knížky jsou léčivé účinky, které jsou u každé bylinky rozepsané. Skvělý je taky rejstřík zdravotních problémů a bylin, které nám s nimi mohou pomoct.

Líbí se mi také receptury na vše, co se z určité bylinky dá dělat - tinktiry, čaje, koupele, masti, oleje... Dosud jsem se do ničeho kromě čajů nepouštěla, ale návody jsou přehledně a srozumitelně napsané. Čtenář tak nemusí nic vyhledávat jinde, v knížce je fakt všechno potřebné.

Jako bonus nás autorka zasvěcuje do starých zvyků, rituálů a slovanské mytologie.

Musím vytknout trochu chaosu. Bylo by super, kdyby v rejstříku byly doplněny i strany, na kterých danou rostlinku najdu. Nebo třeba kdyby tam byl obsah podle abecedy. Obsah tam je, ale není nijak seřazený, navíc některé byliny jsou tam dvakrát, takže ve chvíli, kdy si chci něco najít o nějaké bylince, hledá se docela složitě. Navíc někdy jsou různé informace na více místech v knize, takže je občas těžké se zorientovat.

Naopak vyzdvihnu grafické zpracování, to je vážně nádherné. Knížka je hojně doplněna kouzelnými ilustracemi Terezie Vavrošové, do kterých jsem se zamilovala.

Bylinková terapie je skvělá pro ty, kteří s bylinnou medicínou teprve začínají. Všechno je opravdu jednoduše vysvětleno, Monika představuje i základní pojmy a fakt je to jako by vás vedla za ručičku. Věřím ale, že ji ocení i zkušenější bylinkářky. Knížka je velmi komplexní, takže určitě má čím obohatit každého.

Háčkuji už pár let, ale většinou jsem si vystačila jen s krátkým a dlouhým sloupkem, které jsem se naučila tehdy. Nikdy jsem moc nejela podle nějakých návodů.

Proto mě knížka Moderní háčkování od A do Z a s ní příležitost naučit se nové styly zaujala. A rozhodně mě nezklamala, hned jsem spoustu stylů musela vyzkoušet.

Knížka obsahuje všechny informace, které k háčkování můžete potřebovat - přehled háčků a přízí, jak si je vybrat, popisy mnoha sloupků a stylů a následně návody na některé konkrétní výrobky, kde nově naučené styly hned využijete. Najdete tam i užitečné rady, jak práci ukončit, změnit barvu a další.

Všechno je velmi srozumitelně popsáno a doplněno fotkami, které postup znázorňují. Vyzdvihnout musím také nádherné grafické zpracování, které čtenáře zaujme už od prvního prolistování.

Určitě ji můžu doporučit těm, kteří chtějí s háčkováním teprve začít, i zkušenějším háčkařům, kteří se chtějí naučit nové moderní styly. Zdrojů k háčkování jsem za poslední roky našla mnoho, ale tahle knížka patří stoprocentně mezi ty nejlepší.

Tahle knížka od úžasné Jojo Moyes mi ležel na poličce už pár let. Kdysi jsem od ní četla Stříbrnou zátoku a naprosto se do ní zamilovala. I po letech si živě pamatuji pocity, které ve mně vyvolala. Byla jsem proto moc ráda, když jsem se znovu mohla nechat vrhnout do dalšího působivého příběhu této autorky - Dívka, již jsi tu zanechal.

Tentokrát nám Jojo nastiňuje dvě časové roviny a dvě hlavní hrdinky. V roce 1916 se setkáváme se Sophií, manželkou malíře Édourada Léfévra, který byl odveden do války. Sophie se se svou sestrou Hélene snaží přežít válku v malém městečku severní Francie, okupovanou německými vojáky... A pak se v městečku objeví nový Kommandant, který se stane posedlým obrazem Sophie, jenž Édouard namaloval... Co všechno je Sophie ochotna obětovat, aby se znovu shledala se svým milovaným?

V roce 2006 v Londýně nám pak autorka představuje Liv - mladou ženu žijící v osamělém skleněném domě, které se vyrovnává se ztrátou manžela, po kterém jí zůstal obraz s názvem Dívka, již jsi tu zanechal. Seznamuje se s Paulem a poprvé po letech má pocit, že by snad mohla znovu milovat... Jenže pak se ukáže, že Dívka má cenu milionů liber a Édouardovi potomci jej chtějí zpátky. A Paul jim má pomoct ho získat... Co všechno je Liv ochotna obětovat, aby si mohla nechat to jediné, co jí po manželovi zbylo?

Obě hrdinky jsem si zamilovala. Byly to silné ženy, leckdy trochu naivní, ale to vše ve jménu lásky, kdy je občas naivita na své půdě. Jojo mistrovsky vykreslila prostředí - ať už se jednalo o atmosféru okupovaného městečka, nebo o duši skleněného domu uprostřed Londýna, totálně jsem jí to žrala a byla přímo tam, v hotelu Le Coq Rouge, a pak zase na břehu Temže...

Četba pro mě byla ještě emotivnější tím, že jsem si loni v létě mohla díky skvělé zážitkovce vyzkoušet, jaké to je, ocitnout se v roli obyvatel, do jejichž života vtrhnou okupanti... Vše jsem prožívala znovu a milovala jsem, co ve mně Jojo dokázala vzbudit za pocity.

Kromě hlavních hrdinek se střetáváme i s řadou dalších postav. Za sebe musím vyzdvihnout Mo, Livinu gotickou kamarádku, která mě neskutečně bavila a každou její větu jsem si užívala. Přihazovala mezi ty těžké emoce vtip a odlehčení, což příběhu svědčilo. Na její vúdú panenky budu vzpomínat ještě dlouho. Líbilo se mi, že romantická linka zde ustupovala trochu do pozadí a tím hlavním, co táhlo děj dopředu, byly právě osudy ženských hrdinek.

Tomu všemu nasadil korunku spisovatelčin styl psaní, který je stejně perfektní jako ve Stříbrné zátoce. Knížky od Moyesové se čtou skoro samy. Přečteno během tří dnů, no kdybych se nemusela věnovat jiným povinnostem, asi bych to slupla celé najednou.

Přesto tam bylo pár detailů, kterým jsem úplně nerozuměla a přišly mi trochu nevyjasněné, například Édouardovi potomci nebo občasné chování některých postav. Byly to ale skutečně drobnosti, které mi nezabránily užívat si příběh.

Dívka, již jsi tu zanechal je další vynikající kousek od výjimečné autorky. Vyvolala ve mně desítky emocí, přenesla mě zpátky v čase i na různá místa po světě, dovolila mi poznat obdivuhodné a silné ženské hrdinky. Čtení Dívky je velmi příjemná záležitost, která vás hladí po duši a zůstane člověku ještě nějakou dobu v hlavě. Dojemné, silné, milé, romantické, vtipné. Má to zkrátka všechno, co můžete od románu pro ženy chtít. Doporučuji!

Čtyři a půl hvězdičky. :)

Nikdy jsem nečetla nic, co by bylo tak blízké, tak realistické, tak zatraceně aktuální. Od problémů, kterými se Meta zabývá, po jazyk, kterým dneska lidi v mém věku mluví, co řeší. Určitě na tom přispělo i české prostředí a vysoká škola... Zkrátka to všechno mi dalo pocit, že je to o mém světě, že se mě to zásadně dotýká.

Jo, dotklo se mě to. Dotklo se mě to tak šíleně, až mi z toho bylo zle. Fakt by to chtělo na knize nějaké TW, ale stejně vím, že bych ji četla i tak...

Sexismus, sexuální násilí, stalking, obtěžování... ale taky očekávání lidí, nepochopení generace, problémy mladých dospělých. Všechno, co je pro mě důležité řešit, o čem potřebuju mluvit. Způsobem, jakým to málokdo otevře.

Adept na povinnou četbu našich dětí, protože to je TAK vystihující dobu, TAK opravdové...

Bolelo to. Fakt hodně. Zasáhlo mě to jako dlouho nic. Ale stálo to za to, protože takovou knihu česká literatura potřebovala. DĚKUJI za ni.

Senzační růžovou obálku a tématem, které mi tu chybí fakt žalostně, mě přilákala knížka Holky odnikud od Amy Reed. Vzteklé holky, co se postaví proti mysogynii? Hell yes!

V knížce máme tři hlavní hrdinky, ale při čtení se setkáváme s řadou dalších dívek s různými příběhy. Na tuto formu jsem četla dost kritiky, ale mně se to líbilo. Vzbuzovalo to ve mně pocit, že jsme v tom fakt spolu. Různorodost vnímám jako ukázka toho, že jsme v tom spolu. Ať už jsme jakékoli, odkudkoli - sexuální násilí se týká každé z nás.

Měla jsem strach, že si knížka nesedne s mými hodnotami, ale to sr naštěstí nestalo. Má to naprosto skvělý feministický vibe, který se mnou silně rezonoval.

Jo, mám VZTEK. I při čtení jsem ho měla. A to je dobře, protože jestli mají ve čtenáři Holky odnikud vzbudit nějaké emoce, pak je to rozhodně vztek.

Bonusový bod pro Yoli za TW na obálce.

Doporučuju! Víc takových knih. Víc knížek, co už nechtějí mlčet.

Další skvělá knížka od Darcy. Ashburnové mi asi sedli o něco víc, ale i tak mě to neskutečně bavilo a hned jsem koupila další knížku od této autorky. Lehké, nenáročné, strašidelné a zatraceně čtivé.

Hlavní hrdinka, nebo překladatelka? Fakt nevím, kdo mě vytáčel víc.

No kde začít... Zkusím to tentokrát těmi pozitivy.
• knížka se zabývá vážným tématem, o kterém by se mělo mluvit, jsem ráda, že u nás taková knížka vyšla.
• Dobře se to čte. Navzdory všemu mě to fakt bavilo, chtěla jsem vědět, co se stane dál.
• Obálka je pěkná.
• Postavy, které nejsou Sage, jsou bezva. Hlavně Luca.

ALE, teď to přijde, pane bože! Většinu času jsem fakt nevěděla, koho přetáhnout pánvičkou dřív - Sage nebo překladatelku. Nebo autorku, která zjevně píše o věcech, kterým vůbec nerozumí.

První polovinu knihy Sage pořád fňuká a opakuje to samé dokola. Když zrovna nekňourá, tak slintá, jak má Luca sexy břišáky a jak je z něj vzrušená.
A ty sexuální scény? Fascinuje mě, jak je autorka mistrovsky sepsala, aniž by jedinkrát použila slovo penis. Zato jestli ještě jednou uvidím "velké přirození", asi mi navždy vyschne vagína (ano, toto slovo taky existuje, Lauro) a prohodím knihu oknem.
Kromě toho, že je Sage ufňukaná, je pěkně sobecká. Ke všem se chová hnusně a vše se točí jen kolem ní. Prostě příšerná hrdinka, fakt.

Konec to úplně zabil. Najednou se Sage i Luca začali chovat tak nesmyslně, že to zas málem letělo oknem.

Teď k té paní překladatelce. Teda nevím, jestli ji tak nazvat, protože tak špatný překlad jsem dlouho nečetla. Jednak neumí psát, druhak řadu věcí přeložila zjevně blbě a nedávalo to smysl. Koukám, že nic jiného dosud nepřeložila. No doufám, že už ani nepřeloží...

Ale i v samotném ději byla řada divností. Autorka by si měla zjistit, jaký je rozdíl mezi psycholožkou, terapeutkou a psychiatričkou, a ne to vše používat jako synonyma. Nemluvě o tom, že paní terapeutce by měl někdo zakázat činnost, jelikož porušuje řadu zásadních pravidel.
Takových problémů tam byla spousta...

A nakladatelství musím vytknout absenci jakéhokoli TW, to je prostě mega problém!!

Zkrátka ne, ne, ne. Tady toho bylo blbě tolik, že to ani není možný.

Génius, nebo psychopat? Sebastian je snad obojí. Už zase mě totálně dostal od první stránky. Krátké kapitoly s šokujícími závěry mě nutily číst dál a dál, od knížky se nedalo odtrhnout. A když jsem ji zrovna nečetla, musela jsem na ni myslet. Jak je autorovi zvykem, skoro celou dobu víc otázek otevírá, než zavírá. No a na závěr mě Fitzek šokoval ještě třikrát tolik, i když už si člověk myslí, že to nejde.

Tento spisovatel si získal místo mezi TOP 3 autory, které jsem za poslední rok objevila, a fakt nevím, jestli někdy najdu autora psychothrillerů, který by Fitzeka překonal. Geniální zápletka, velmi čtivý styl psaní, ani chvíli se člověk nenudí, jen lapá po dechu.

Po ne úplně nadšených recenzích jsem přistupovala ke knize skepticky a se strachem, že jsem ji možná neměla kupovat. O to víc jsem však byla příjemně překvapena. I přes chaotický začátek a chvílemi příliš pomalé tempo se mi kniha četla skvěle. Styl Magdy Knedler mi nakonec fakt sedl a jeho nesnesitelná lehkost mě fascinovala. Porodní sestra z Osvětimi ve mně zanechala hodně podnětů k přemýšlení a zabodla mi do srdce ledový střep, který odtamtud už asi nikdy nedostanu.

Snažím se uvěřit.

Není to ten typ thrilleru, kde je všechno do puntíku promyšlené, kde do sebe všechny detaily najednou zapadnou. A kdyby jo – Colleen tomu ani nedá prostor. Když vysvětlujete vtip, není to vtipné. Když vysvětlujete, proč má být čtenář v šoku, nebude v šoku.

Kdybych měla knihu ohodnotit jedním slovem, bylo by to zklamání. Moje očekávání se nenaplnila. Autorka si vybrala skvělé téma, ale neuměla ho dobře zpracovat. Má velmi čtivý styl psaní, ale neuměla v něm promítnout správný žánr.

Co mě u knihy nejvíc mrzí, je ten obrovský nevyužitý potenciál, tohle mohla být taková pecka! Oceňuji snahu vykročit ze svého žánru, ale byl to krok vedle. Nemastné, neslané, nedomyšlené, bez wow efektu. Nenáročné čtenáře určitě může nadchnout, ale jestli už máte v thrillerech trochu načteno, Pravda, nebo lež asi nebude pro vás...

Obě hrdinky jsem si zamilovala. Byly to silné ženy, leckdy trochu naivní, ale to vše ve jménu lásky, kdy je občas naivita na své půdě. Jojo mistrovsky vykreslila prostředí - ať už se jednalo o atmosféru okupovaného městečka, nebo o duši skleněného domu uprostřed Londýna, totálně jsem jí to žrala a byla přímo tam, v hotelu Le Coq Rouge, a pak zase na břehu Temže...

musím vyzdvihnout Mo, Livinu gotickou kamarádku, která mě neskutečně bavila a každou její větu jsem si užívala. Přihazovala mezi ty těžké emoce vtip a odlehčení, což příběhu svědčilo. Na její vúdú panenky budu vzpomínat ještě dlouho. Líbilo se mi, že romantická linka zde ustupovala trochu do pozadí a tím hlavním, co táhlo děj dopředu, byly právě osudy ženských hrdinek.

Čtení Dívky je velmi příjemná záležitost, která vás hladí po duši a zůstane člověku ještě nějakou dobu v hlavě. Dojemné, silné, milé, romantické, vtipné. Má to zkrátka všechno, co můžete od románu pro ženy chtít. Doporučuji!

Kniha Porodní sestra z Osvětimi si získala na českém knižním trhu obrovskou pozornost, očekávání čtenářů teda byla jistě vysoká.

Autorka vykresluje pravdivý příběh Stanisławy Leszczyńské, polské vězenkyně, která působila ve funkci porodní sestry v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. Příběh nám knížka předkládá očima jedné z desítek těhotných vězenkyň, které Stanisława v Osvětimi úspěšně odrodila. Mně se vypravěčka zapsala do paměti jediným jménem –⁠ sochařka.

Kapitoly v ich-formě se střídají s útržky že života porodní sestra před i po táboře, ale také pohledem Josefa Mengeleho, s důrazem na jeho vztah právě k Stanisławě. Kromě střídání úhlu pohledu Knedler také ráda skáče v čase. Děj není chronologický, postupně ho jako skládačku tvoří střípky ze života postav před táborem, v něm, i po něm.

Uznávám, že z počátku bylo trochu těžké se v této složité formě zorientovat –⁠ jakmile jsem si však na ni nevykla, četla se knížka skutečně lehko –⁠ alespoň co se stylu týče.

Události se naopak četly velmi těžce. Porodní sestra z Osvětimi dodává všemu zlu a zvrácenosti úplně nový rozměr –⁠ velmi často se zde totiž jedná o děti, o zabíjení novorozenců. Leckteré scény byly vylíčeny až naturalisticky a neumím si představit, že by takové čtení kohokoliv nechalo chladným. Tento naturalismus je velmi výrazný v kontrastu jemným, lehkým, až poetickým stylem vypravování jiných odstavců. Tato kombinace na mě ale dost silně zapůsobila.

Nejsilnějším motivem knížky, díky kterému se mi Porodní sestra zapsala do srdce, je mateřství, které se samozřejmě prolíná celou knihou. Pro mě osobně jde o téma velmi citlivé, velmi osobní, a ze stránek této knížky by se dalo ždímat. Setkáváme se s matkami –⁠ se spoustou matek, s různými postoji k mateřství, k dítěti, k volbám... A hlavně s tou hlavní –⁠ Stanisławou. Protože Stasia všem těm ženám nebyla porodní sestrou –⁠ byla jim Mámou. Je to právě tohle, co ve mně při čtení nejvíc rezonovalo.

Naopak nejslabší byla třetí čtvrtina. Autorka už čtenáře seznámila s postavami, prostředím, ukázala mu všechny ty hrůzy, které se děly, a najednou –⁠ nic. Část, kdy bych čekala vrchol, přišel pokled, celý děj zpomalil a začal se táhnout spolu s končící válkou. Ke konci pomalé tempo zůstalo, ale probouzelo emoce, a tam bylo na svém místě.

Po ne úplně nadšených recenzích jsem přistupovala ke knize skepticky a se strachem, že jsem ji možná neměla kupovat. O to víc jsem však byla příjemně překvapena. I přes chaotický začátek a chvílemi příliš pomalé tempo se mi kniha četla skvěle. Styl Magdy Knedler mi nakonec fakt sedl a jeho nesnesitelná lehkost mě fascinovala. Porodní sestra z Osvětimi ve mně zanechala hodně podnětů k přemýšlení a zabodla mi do srdce ledový střep, který odtamtud už asi nikdy nedostanu.

Snažím se uvěřit.

Senzační růžová obálka a téma, které na českém knižním trhu žalostně chybí. Amy Reedová v knize Holky odnikud přichází s příběhem holek, které se rozhodly postavit proti mysogynii a rape culture, což jsem si prostě nemohla nechat ujít.

V knížce máme tři hlavní hrdinky - Grace, Rosinu a Erin, které se v kapitolách střídají ve vyprávení. Ale při čtení se setkáváme s řadou dalších dívek, s různými příběhy, různými příběhy a z různých prostředí. Četla jsem spoustu kritiky na střídání ich-formy a er-formy, ale mně se to fakt líbilo. Originální a trochu zvláštní styl psaní i jeho forma ještě posiloval pocit, že jsme v tom všechny spolu. Různorodostí autorka poukazuje na fakt, že ať už jsme jakékoli, sexuální násilí se týká každé z nás.

Jde o téma, které je mi blízké, kterým se aktivně zabývám ve svém životě a které mě provází každý den, takže jsem se bála, že autorka v něčem půjde proti mým hodnotám, podpoří nějaký stereotyp nebo předá myšlenky, proti kterým se tak stavím. Nic z toho se ovšem nestalo a já jsem nadšená.

A ten feministický vibe je skvělý! Knížka ve mně vzbudila mnoho emocí, hlavně ale VZTEK, takže na otázku v anotaci odmovídám ano, ano, ano. Mám toho plné zuby a nemlčet jsem se rozhodla už dávno. Jsem ráda, že je v tom knížka se mnou!

Co musím ocenit je trigger warning, za které má u mě YOLI velký bonusový bod. Je to něco, co na českých knihách často chybí a to je velké špatné.

Jsou tam věci, co nejsou perfektní. Občas to může působit trochu nerealisticky. Nicméně vnímám knihu především jako zprávu, myšlenku, poselství, které ve mně silně rezonuje a za to všechno si těch 5 hvězdiček zaslouží. Protože takové knížky potřebujeme.

Doporučuju, doporučuju, doporučuju. Zdůrazňuji však trigger warning na obálce - dotýká se to témat jako sexuální násilí. Ale pokud to pro vás není příliš citlivé, rozhodně se do toho pusťte.

No. Ze začátku se mi líbilo, že autor rozjel docela slušný bizár s originálním námětem.
No velmi rychle jsem nabyla dojmu, že čtu geekovskou verzi Mean Girls, kde Lindsay Lohan příbrala tři tuny. Jak příběhově, tak kvalitou, tak řadou postav.
Postavy se chovaly úplně nesmyslně a nerealisticky. K žádné z nich jsem si nevytvořila žádný vztah, vůbec jsem nerozuměla, proč dělají, co dělají. Stejně na tom byly i vztahy mezi nimi, které prostě nedávaly smysl.
Čtivostí to autor taky moc nezachránil. Nedá se říct, že by se to četlo vyloženě špatně, ale ani mě to nenutilo pokračovat ve čtení.
Dospívající ale asi může zaujmout.

U knížky jsem se náramně bavila a přestože jsem věděla, co se stane, u knížky jsem si oddechla a hlavně se hodně smála. Předčítala jsem i přítelovi, který vůbec nečte, a smál se se mnou.

Lily mě první polovinu knížky hrozně štvala, Dashovy kapitoly mě bavily o dost víc a i mi byl jako postava sympatičtější. (Což je dost možná i tím, že nemám ráda Vánoce.) Postupně se to ale otočilo a ke konci už byla moje favoritka Lily a Dash tím negativním otravou.

Shrnu-li to, knížku jsem si fakt užila. Dlouho jsem se u žádné knížky tolik nesmála. Nebylo to ale jen o vtipu, několikrát mě i chytla za srdce a donutila se zamyslet.
Doporučuji, i pokud už jste viděli seriálové zpracování. :)

Hlavním hrdinou knížky Neandertálec otevírá dveře do vesmíru je Cliff. Cliff nesnáší střední školu a snaží se být co nejvíc neviditelný. Ale to nejde tak snadno, když měříte přes dva metry a vážíte tak tři tuny. Jenže jednou se objeví jeho nepřítel Aaron, nejpopulárnější kluk ve škole, který je přesvědčený, že viděl Boha, který mu dal seznam věcí, co se na jejich škole musí změnit. A že mu s tím má pomoct právě Cliff...

Všechno začalo docela dobře. Říkala jsem si, že Preston Norton rozjel docela slušný bizár, ale že je to originální, správně vyšinuté téma a byla jsem zvědavá, co všechno má pro mě autor ještě přichystané... no, moc toho neměl.

I přes to vyšinutost v příběhu narážíme na nějaká vážnější témata - problémy v rodině, smrt blízkého člověka, drogy, rozpor mezi náboženstvím a homosexualitou. Nic z toho ale není zapracované nijak jinak, než už to bylo tisíckrát v jiných YA knihách, takže v tomto ohledu to člověku nic nového nepřinese. Autor to moc nerozváděl, takže jsem většinu knihu nechápala, proč tam ty prvky vůbec jsou, ale ke konci to do sebe všechno celkem zapadlo.

Tím se dostávám k samotnému příběhu - celou dobu jsem u čtení měla dojem, jako bych četla geekovskou verzi Mean Girls (Protivný sprostý holky), kde Lindsay Lohan příbrala tři tuny. Jak příběhově, tak kvalitou, tak řadou postav.

Když říkám geekovskou, tak myslí doopravdy geekovskou. Knížka je plná narážek na řadu různých filmů a seriálů, hlavně scifáren, a to především těch starších. K tomu přidá partičku nechutně stereotypních ajťáků, až mě to jako ajťačku urazilo. S tím si ani neodpustím poznámku, že by si autor měl doplnit znalosti o počítačových sítích, když už začne mluvit o TCP/IP. Narážky lidé s podobným filmovým vkusem určitě ocení, já jsem většinu zmíněných filmů nikdy neviděla, takže jsem jen krčila rameny.

Pak tu máme postavy, které se chovaly úplně nesmyslně a nerealisticky. K žádné z nich jsem si nevytvořila žádný vztah, vůbec jsem nerozuměla, proč dělají, co dělají. Stejně na tom byly i vztahy mezi postavami, které prostě nedávaly smysl.

Často své nedostatky knížky vyvažují alespoň tím, že se snadno čtou. U Neandertálce to je pravda tak napůl. Nedá se říct, že by se to četlo vyloženě špatně, ale ani mě to nenutilo pokračovat ve čtení.

Kniha měla potenciál stát se vtipnou, bizarní knížkou s originální zápletkou a klidně i tím geek nádechem. Byl zde i prostor dotknout se nějakých vážnějších témat, i když by se mi to do toho bizáru moc nehodilo, ale kdyby se to dobře zpracovalo... Jenže v knížce bohužel nebylo dobře zpracováno skoro nic.

Jestli mohu knihu někomu doporučit, pak jsou to hlavně teenageři, u těch věřím, že by se jim to mohlo líbit. Některé YA pro náctileté mají přesah a ocení je i dospělí, četla jsem řadu takových, ale tato mezi ně bohužel nepatří.

Kniha Dash a Lily u nás poprvé vyšla v roce 2014. Pamatuji, že jsem ji zaznamenala, ale nenadchla mě natolik, abych si ji přečetla. Poté, co z knihy Netflix udělal minisérii, ji nakladatelství CooBoo vydalo znovu - a byl to rozhodně chytrý krok. Jelikož jsem si seriál zamilovala, knize jsem se už nemohla nadále vyhýbat.

Příběh je střídavě vyprávěn z pohledů Dashe a Lily, kteří se seznámí skrze červený zápisník schovaný v knihkupectví, dopisují si přes něj, plní úkoly a hlavně - navzájem se poznávají. Všechno se to odehrává v období Vánoc a z knihy tak na čtenáře dýchá kouzelná atmosféra vánočního New Yorku.

Hlavní postavy se u mě vystřídaly v oblíbenosti. Lily je taková nezkušená naivka - nadevše miluje Vánoce, psy a další věci, které já naopak nesnáším. První polovinu knihy byla neskutečně otravná, ale ne zas natolik, aby mi to kazilo zážitek ze čtení. Postupně se to s ní ale zlepšovalo a nakonec jsem ji měla docela ráda - buď našla rozum a začala se chovat normálně, nebo mě tou svou dětskou naivitou úplně nakazila.

U Dashe byl průběh opačný. Na začátku mi byl hned sympatický (ne, není to jen proto, že taky nemá rád Vánoce), rozhodně mnohem snesitelnější, než naše dívčí protagonistka. Na rozdíl od ní vypadal, že to má v hlavě trochu v pořádku a nežije ve světě duhy a jednorožců. V druhé polovině mi ale jeho negativita a mírná sebestřednost začala připadat otravná a z sympoše se v mých očích vyklubal takový otrava.

Mimochodem, tak trochu se nemůžu zbavit dojmu, že v poslední třetině byla korektorka namol, nebo nevím.

Hlavní věc, co musím na knize vyzdvihnout, je její vtipnost. Vážně - u knížky jsem se skoro pořád smála, i můj přítel, kterému jsem předčítala, se smál, bylo to zábavné, uvolněné, vtipné, hezké. Přestože se v knize našla i místa, která se mě dotkla, nějaké hlubší myšlenky a momenty, které mě chytly za srdce, většinu času to bylo hlavně o humoru.

Je to naivní. Je to trochu klišé. Ale má to všechno, co si od oddechové knížky můžete přát. Neočekávala jsem žádnou vysokou literaturu, čekala jsem milý, vánoční feel good příběh, který mě o Vánocích zahřeje na duši. A přesně to jsem taky dostala.

Nezbývá mi nic jiného, než vám příběh z celého srdce doporučit. Nejspíš to ve vás nic nezanechá, ale zasmějete se u toho, odpočinete si a budete se prostě jen cítit dobře. A takové knížky občas v životě taky potřebujeme.