Taťka Hraboš
komentáře u knih
Ti, kteří raději kopřivy
Džuničiró Tanizaki
Působivá studie rozpadu jednoho manželství. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, takových knih (a také povedených) byla napsána už spousta. Tahle je ale specifická prostředím a dobou, ve které se odehrává - Japonsko už pomalu opouštějící své staré tradice pod sílícím vlivem západních hodnot. I proto je pro hlavní dvojici tak složité učinit nutné kroky k rozchodu a nepřešlapovat na místě. Tradice a zažité způsoby myšlení velí setrvat i v neuspokojivém svazku, odvaha ke svobodě a samostatnému jednání po západním vzoru je zatím příliš slabá. Tanizaki je mistr ve zpodobnění svých postav, jejich charakterů, myšlení a chování jen za pomoci jemných náznaků.
Dům na rozhraní
William Hope Hodgson
Velmi zajímavá kniha, která - pokud jde o hodnocení - doplácí zřejmě na svou nejednoznačnost. Dnešní čtenář si žádá jasné rozuzlení příběhu a ne výzvu k přemýšlení, "jak to vlastně ten autor myslel". Pokud by tuhle látku vzal do rukou současný mistr hororu Stephen King, tak by zřejmě hodnocení poskočilo o dvacet procent výše. Přitom je to kniha svědčící o mimořádně bohaté fantazii autora, napsaná na svou dobu velmi poutavě, zvláštním poetickým způsobem, kladoucím nároky hlavně na čtenářovu vizuální představivost.
Bledý oheň
Vladimir Nabokov
Po doslovu Václava Jamka na konci knihy jsem upustil od jakéhokoli pokusu o nějaký výklad knihy – jen bych se při něm ve srovnání s Jamkem ztrapnil. Takže jen povím, že jsem zpočátku pochyboval, do čeho jsem se to pustil, protože to vypadalo na nějaký nudný výklad dlouhé básně (byť ta sama o sobě je určitě také zajímavá). Nicméně brzy se z toho vyklubalo velmi poutavé a vtipné vyprávění, které (jak si čtenář sám uvědomí či se nejpozději dozví z výše zmíněného Jamkova výkladu) lze pojímat mnoha různými způsoby. I tato kniha potvrzuje, že Nabokov je jedním z nejlepších spisovatelů, které kdy tato planeta zrodila.
Jaromír Roller
Pavlína Vogelová
Soubor černobílých fotografií, které zaujmou spíše tematikou než originalitou pojetí a kvalitou provedení. Najdou se ovšem i výjimky svědčící o schopnostech autora, paradoxně – z mého pohledu – spíše tam, kde opustil své oblíbené téma jazzu a vytvořil obyčejný portrét nebo momentku z ulice. Celá publikace je příjemné pokoukání a zvláště pro milovníky jazzu, kteří na rozdíl ode mne možná i dokáží identifikovat na fotkách některé známé osobnosti tohoto hudebního žánru.
Děti Duny
Frank Herbert
(SPOILER) Ani trojka není srovnatelná s prvním dílem, ale to plyne už z prostého faktu, že se jedná o „pouhé“ pokračování, nástavbu, něco, co autor zřejmě neměl v plánu od prvopočátku, ale rozhodl se napsat teprve dodatečně. Mé hodnocení pak snížil ještě závěr – autor tradičně shromáždil na jednom místě všechny důležité postavy, vypadalo to, že směřuje k rafinovanému řešení ve stylu úskoku v úskoku, ale nakonec v podstatě zvítězila nelidská, hrubá síla. Přesto je to velmi dobrá kniha. Oproti dvojce totiž – podle mého názoru ku prospěchu díla – Herbert ubral na složitosti, byť se stále jedná (a to platí i o jedničce a dvojce) ve své podstatě nejen o klasické scifi, ale také do značné míry i o svérázné filozofické dílo. Z každého dílu je patrno, že Herbert byl velmi inteligentní a přemýšlivý člověk, jehož úmyslem nebylo ve svých knihách čtenáře jen pobavit, ale také přimět k rozmanitým úvahám – o ekologii, politice, moci, významu informací, morálce, tradicích a svobodě, rodinných vztazích a kdoví, o čem všem ještě. Takže každá z jeho knih má řadu vrstev, z nichž některé si čtenář možná ani neuvědomí.
Vladimír Birgus - Fotografie 1981-2004
Vladimír Birgus
Fotografie Vladimíra Birguse v uvedeném výběru jsou - eufemisticky vyjádřeno - zvláštní; zaujmou především svou okázalou barevností, ale také častým porušováním základních pravidel fotografické kompozice - lidé přeseknutí v půli (ať už horizontálně nebo vertikálně), čouhající končetiny, chybějící hlavní motivy a tak dále. Někdy jsem z nich měl pocit, jako by autor jen od boku střílel náhodné záběry. Nicméně platí, že čím lepší fotograf, tím spíše si může dovolit základní pravidla fotografie porušovat - a Birgus je výborný fotograf. Fascinující jsou na jeho snímcích lidé - působí jako autisté zahledění do svého vnitřního světa a nevnímající dokonce ani samotného fotografa (je umění někoho zblízka vyfotit tak, aby si toho nevšiml a nereagoval). A pak ty všudypřítomné stíny - jako duchové, které místy na snímcích plnohodnotně nahrazují osoby, které je vrhají (včetně autora). Určitě je to publikace, která si zaslouží pozornost - jen škoda, že těch snímků je tak málo.
Kokain
M. Agejev
Kniha obestřená tajemstvím okolo osoby autora. Pokud jím skutečně nebyl Nabokov, jak se někteří odborníci domnívají, je škoda, že zůstalo jen u tohoto skromného počinu, protože vypovídá o velikém potenciálu autora. I sama o sobě však tahle útlá kniha relativně samostatných epizod ze života hlavního hrdiny stojí za přečtení. Kromě vybroušeného stylu a zajímavého pokusu o vhled do psychiky teenagera mě zaujala hlavně syrová upřímnost vypravěče i některá překvapivá fakta z ruské reality v meziválečné době - především neskrývaná sexualita středoškolské mládeže, dokonce už v době, kdy u nás děti teprve dostávají první občanku.
Svět hor
Jan Štursa
Hory mě vždycky přitahovaly. Jen tam – v našich podmínkách – ještě člověk může zažít relativní ticho, klid, jen málo člověkem poznamenanou přírodu. Kromě toho mám rád fotografie – jako konzument i jako amatérský producent. Tahle kniha ideálně propojuje obě zmíněná témata. Z hlediska informační bohatosti (pro laickou veřejnost) k ní nelze mít žádných výtek. Ještě více to pak platí o kráse a kvalitě fotografií, pocházejících z bohaté tvorby jednoho z našich nejznámějších krajinářů (jediné, co mi občas vadilo, byla nutnost provést ořez některých fotografií, což narušilo jejich kompozici a výsledný dojem, ale tomu se v podobných publikacích zřejmě nelze vyhnout). Krásná kniha, která je ozdobou každé knihovny.
Panský dům
Hermann Hesse
(SPOILER) Anotace u knih čtu obvykle až po jejich přečtení, ale že se jedná o autobiografii, je v této knize patrno od začátku. Je zřejmé, že pro Hesseho to byla jakási autoterapie – snaha vyrovnat se s nevydařeným prvním manželstvím a faktickou ztrátou jednoho syna a odcizením druhého. Je to vlastně hlavně kniha na téma týkající se řady velkých tvůrčích osobností – ať už v umění, vědě, medicíně či v jiných oborech, jak skloubit jejich tvůrčí činnost s osobním životem a vztahy k blízkým; nezřídka, jako právě Hessův hrdina v tomto románu, dají přednost své práci před rodinou a jinými vztahy. Je ostatně otázka, bez kolika velkých děl, objevů a vynálezů by se lidstvo muselo obejít, kdyby tomuto specifickému typu sobectví (vůči nejbližším) takové osobnosti nepodlehly. Hessův poměrně jednoduchý a přitom čistý styl mi sedí, takže i přes velmi smutný příběh to bylo příjemné čtení.
Něco se muselo stát: Nová kniha proměn
Václav Cílek
Nevýhodou těchto Cílkem organizovaných „sběrných spisů“ je velmi rozmanitá kvalita příspěvků. U některých má člověk pocit, že autor vůbec nevěděl, co napsat, tak prostě něco sesmolil, aby se neřeklo. Jiné jsou sice informačně poměrně hodnotné, ale s vyjadřovacími schopnostmi autora už je to horší. Pak jsou tu naopak jazykově vytříbené příspěvky o ničem, resp. na téma, které může zajímat tak autora a pár nadšenců z oboru. Lze tu ale naštěstí najít i příspěvky, které se nejen dobře čtou, ale člověk se z nich opravdu i leccos zajímavého dozví, a těch je naštěstí většina. Žádný příspěvek není přehnaně dlouhý, takže i těmi méně zajímavými se člověk rychle prokouše a výsledný dojem (tedy alespoň můj) je takový, že to rozhodně nebyla ztráta času (koneckonců lze číst jen to, co čtenáře opravdu zajímá). Bonusem a příjemným osvěžením jsou vsuvky v podobě fotografií, kreseb a citátů (ať už z pera G. K. Chestertona, převážně bulvárního tisku nebo anonymních autorů z MHD). Samozřejmě je nutno mít na mysli, že příspěvky pocházejí z doby před deseti lety, což pro někoho může znamenat mínus; mně se naopak líbilo srovnávat tehdejší představy autorů o budoucnosti s dnešní realitou.
Město a psi
Mario Vargas Llosa
Mario Vargas Llosa se řadí k autorům, jejichž prvotina patří k tomu nejlepšímu, co v životě napsali (tím nechci shazovat jeho pozdější tvorbu, zatím všechno, co jsem od něj četl, se mi hodně líbilo). Tady se ostatně asi ani není čemu divit, protože nejlepší školou je praxe a prvopis téhle knihy (jak se člověk dozví v krátkém, ale na informace bohatém, i když socialisticky tendenčním doslovu – vzhledem k době vydání) vydal na 1200 stran, než je autor důkladně seškrtal. Je to kniha velice působivá – v prvé části sice vypadá jen jako takové zajímavé vyprávění o nelehkém životě studentů vojenského gymnázia, druhá část je ovšem napínavá jako nejlepší detektivky (ostatně část odborné veřejnosti knihu jako detektivní román také označuje, byť se tomu autor vehementně bránil). Přinejmenším zčásti je to v použité metodě, kdy čtenář kousek po kousku odhaluje, co se stalo a proč, hlavně z vnitřních monologů hlavních hrdinů, přičemž až do postupného odhalení jednotlivých mluvčích může pouze hádat jejich totožnost. Možná trochu škoda těch radikálních zásahů do knihy ze strany autora – osobně si myslím, že konec původně autor zamýšlel trochu jiný – nikoli z hlediska toho, kdo je pachatelem činu určujícího děj druhé poloviny knihy, ale z hlediska jeho motivace. V každém případě je to ale kniha, kterou vřele doporučuji k přečtení.
Spasitel Duny
Frank Herbert
Docela by mě zajímalo, co Herberta k napsání druhého dílu ponouklo – jestli jeho vlastní puzení vrátit se do tohoto působivého světa, nebo přání fanoušků nebo snad vidina výdělku ... Každopádně na sebe vzal velmi nelehký úkol, který podle mého názoru dost dobře nezvládl. Pokud vytvoříme skoro dokonalé hrdiny, jakými jsou Paul Atreides a jeho sestra, stěží se pak pro ně hledá rovnocenný protivník. Pak nezbývá, než – jak to udělal Herbert – v podstatě vybočit z mezí žánru scifi a vytvořit postavy vlastně už z oblasti fantasy, protože jak jinak schopnosti Tleilaxanů označit. To je jedna věc, která mi vadila. Tou druhou je zbytečná složitost (hraničící až s nesrozumitelností) knihy a téměř absence akce, kterou je jednička přímo prostoupená a kterou Herbert umí.
Oceán příběhů 2
Bhattva Sómadéva
V tomhle oceánu se lze docela snadno ztratit. Je to sbírka obrovského množství příběhů různé délky (od několika řádků do několik stran) a zábavnosti, některé příběhy se větví tak, že už ztrácíte představu, kdo a komu vlastně ten příběh vypráví (tak trochu jako ruské panenky matrjošky – v jednom příběhu se skrývá jiný, v tom zase další a ještě jeden nebo i dva). I žánrově je to kniha bohatá – indické mýty, pohádky, bajky, některé příběhy mají možná i reálný základ. Většina příběhů obsahuje i mravní či praktická ponaučení, ve světle dnešních zvyků a pravidel někdy docela úsměvná; v tomto ohledu je zajímavý zejména tehdejší pohled na manželství a vůbec vzájemné vztahy mezi muži a ženami, z něhož muži vycházejí často jako počestní hlupáci, zatímco ženy jako prohnané nevěrnice (ale je tu i spousta opačných příkladů). Knížku si vybraly k večernímu čtení samy děti a kupodivu u ní vydržely až do konce, i když to rozhodně není četba pro jejich věk (ale i ty věci, na které ještě mají čas, jsou tu naštěstí podávány jen v náznacích). Co asi děti také neocení, ale přinejmenším část dospělých čtenářů ano, je poetičnost vyprávění; text je plný různých originálních, květnatých přirovnání a krátkých, ale působivých lyrických pasáží. Nechybí ovšem ani humor, byť je takový zaobalený, nikoli přímočarý a zjevný, na jaký je člověk zvyklý v dnešní době.
Lusovci
Luís de Camões
Tak tohle pro mě byl opravdu tvrdý oříšek. Nemám k poezii moc blízko; dokážu sice ocenit jazykovou originalitu až genialitu básníka, ale pocit krásy (jako třeba při poslechu kvalitní hudby, pohledu na krásný obraz či stavbu) se jaksi nedostavuje. Navíc u překladové poezie je otázka, jestli vlastně čteme spíše dílo autora, nebo jeho překladatele (v tomto případě v mém vydání Jaroslava Vrchlického), protože čistý překlad je jednoduše nemožný. Proto, i když občas po poezii sáhnu, je to obvykle epika, ať mám alespoň potěšení z příběhu. Tahle knížka je ovšem problematická i z tohoto pohledu. Přiznám se, že jsem dosud netušil, že Lusovci (Lusitané) je označení přímo pro portugalský národ, takže jsem předpokládal, že budu číst nějaký hrdinský epos o slavném rodu či něco podobného. On to svým způsobem trochu i hrdinský epos je, jen v hlavní roli není rytíř, ale mořeplavec a objevitel Vasco da Gama. Kromě toho je to ale i složitý mišmaš portugalské historie, tehdejší geografie a antické (hlavně římské) mytologie. Kdo by si chtěl knížku opravdu užít a co nejlépe ji pochopit, měl by mít při četbě po ruce minimálně wikipedii a co chvíli do ní nahlížet.
Duna
Frank Herbert
Dunu jsem četl tak před třiceti lety a v paměti mi zůstaly jenom střípky děje, takže jsem se bez obav mohl pustit do opětovné četby – částečně i proto, abych si ujasnil, zda už ji můžu zpřístupnit mladšímu synovi. Druhé čtení mě utvrdilo v názoru, že tahle kniha opravdu patří do top ten světové fantastiky. Je to od úplného počátku až do konce jedna velká jízda – skoro jako by si člověk šlehnul pověstného koření z planety Arrakis (nebo něčeho jiného z planety Země). Přitom je to kniha – jak po stránce děje a jeho zápletek a zvratů, tak po stránce samotného autorem stvořeného světa a jeho zákonitostí i po stránce psychologie postav - velice dobře promyšlená (byť by se drobné pochybnosti – hlavně o myšlení, motivaci a jednání některých postav – mohly vyskytnout, ale to platí o jakékoli knize). Smekám před autorem a minimálně další 3 díly si ještě hodlám dopřát (k těm jsem se v mládí nedostal).
Tajný agent
Joseph Conrad
Síla knihy spočívá hlavně zpočátku především v postavách; je to takové panoptikum města Londýna. Každá je velice originální (většina má i nějaký skutečný předobraz), má své specifické chování, myšlení, názory i motivy jednání. Conrad v nich projevil jak skvělou znalost lidské psýché, tak schopnost vnějšího popisu i smysl pro směšnost a ironii. Děj je nejprve spíše okrajová záležitost, pozadí pro působivé výstupy jednotlivých postav. Postupně se však rozvíjí v tragický příběh (postavený na reálných základech), osudový, jak už to často chodí nejen v knihách, ale i v realitě, především pro ty nejsympatičtější a nejnevinnější postavy.
Skořicové krámy (15 povídek)
Bruno Schulz
Poctivě přiznávám, že číst tuhle knihu pro mě bylo docela náročné. Proto taky jen čtyři hvězdičky, i když by si objektivně zasloužila nejvyšší hodnocení. Schulz měl neskutečnou vnímavost a představivost, smysl pro absurditu a schopnost své fantastické obrazy také převést do slov. Mě osobně moc nedokázaly oslovit jeho lyrické obrazy města, Krokodýlí ulice či měsíce srpna, stejně jako svérázné teorie v povídkách o manekýnech, ale jeho příběhy s tatínkem nebo příběh se štěnětem jsem si opravdu vychutnal. Autora i knihu lze určitě doporučit, ale není to čtení pro každého.
Zahrada Finzi-Continiů
Giorgio Bassani
(SPOILER) Příběh, který Bassani vypráví, je v podstatě banální – tedy nikoli pro jeho aktéry, ale v tom smyslu, že si jej v mládí prožila většina mužů a logicky, z druhé strany, také mnohé ženy. Příběh mladého muže, který se zamiluje do krásné mladé ženy, jež jeho lásku neopětuje, ale jeho přátelství ztratit nechce (je otázkou, zda vůbec prosté přátelství mezi krásnou ženou a mužem je možné, ale to je na diskusi na nějakém jiném fóru). Co z této knihy činí literární skvost, je Bassaniho způsob zpracování. Stylistická a výrazová vytříbenost, psychologická hloubka, jakási lehkost a jemnost vyprávění, plastické vylíčení dobové atmosféry a prostředí. Příběh se odehrává v meziválečné době a na počátku druhé světové války a seznamuje čtenáře i s pozvolným utužováním poměrů v Mussoliniho fašistické Itálii, zejména vůči židovské komunitě, k níž téměř všechny hlavní postavy patří, což mu dodává další výrazný rozměr. Moc pěkná kniha.
Dárce
Lois Lowry
V doslovu autorky v mém vydání knihy o tom nepadlo ani slovo, ale nedivil bych se, kdyby se při psaní této knihy inspirovala i Překrásným novým světem od Aldouse Huxleyho (nebo Orwellem či Zamjatinem). Je to taková dětská verze Huxleyho románu – čímž ale vůbec nechci shazovat hodnotu Dárce. Naopak jej považuji za velice chvályhodný počin; knihu bych směle zařadil do seznamu doporučené četby na ZŠ. Děti si díky této knize mohou samy zapřemýšlet, jestli by daly přednost světu, v němž o všem podstatném v jejich životě rozhoduje pár vyvolených a v němž jsou pod neustálou kontrolou, ale který je snad bezpečný, bezbolestný a pohodlný, byť poněkud jednotvárný a nudný, anebo světu, kde sice vládne nejistota, ale o svém osudu si obvykle rozhodujeme sami a náš život může být nesmírně pestrý a bohatý. A to nemluvím o hlubších úvahách na téma hodnoty každého lidského života, včetně života těch nejmladších, nejstarších či nemocných.
Elementární částice
Michel Houellebecq
Z Houellebecqových hrdinů mám vždycky smíšené pocity – někdy je mi jich líto, jindy nad nimi nevěřícně kroutím hlavou nebo je mi z nich dokonce na zvracení. To je ovšem zjevně efekt, o který tomuto autorovi jde. Ačkoli se často nemůžu ztotožnit s jeho myšlenkami a už vůbec ne s jeho pohledem na svět, je to pohled nesmírně zajímavý a podnětný. Kromě toho je Houellebecq opravdu výborný spisovatel (snad jen nebýt těch častých obscénních vsuvek – ale to by zase nebyl tak úplně on) a má na laika obdivuhodný přehled v rozličných oborech. I v téhle knize jsou hlavními hrdiny dva outsideři - v doslovném smyslu tohoto výrazu stojící mimo společnost, rozdílní v tom, že jeden z nich by se do ní – svým způsobem - rád začlenil, ale nedaří se mu to, zatímco druhý v tom nevidí žádný smysl, ačkoli by s tím asi neměl žádný větší problém, kdyby o to stál. Bruno je takový zamrzlý puberťák, otrok svých sexuálních vášní, které rozumem není schopen krotit – sice podivínská, ale vlastně ani ne tak neobvyklá a rozhodně psychologicky pochopitelná postava. Michel je přesný opak – rozumová stránka jeho osobnosti jako by vůbec nedala šanci projevit se té citové; s psychologickou věrohodností této postavy jsem ale měl problém, její citový chlad mi nedával smysl. Autistou Michel zjevně nebyl (byť by se určité náznaky této poruchy v jeho myšlení najít daly) a jen z toho, že byl vychováván babičkou namísto rodičů, tyhle důsledky také vyvodit nelze (takových lidí, a přesto normálních, na světě je). Navíc ani Houellebecq v tomto u něj nebyl důsledný – něhy byl Michel schopen, ale mít někoho rád nikoli? Každopádně ovšem ve mně kniha zanechala hluboký dojem, a i přes výše uvedené výhrady jí dávám plný počet hvězdiček.