tanuki
komentáře u knih
Loutka
Taylor Stevens
Zatím nejpovedenější dobrodružství Michael Munroeové, které se bohužel v závěru nevyhnulo stejné koncepci, jako předchozí dva díly. Tedy Michal se snaží zachránit, co se dá a zároveň se musí vypořádat s parťákem, který je jí přítěží. Je sympatické, že i mezi padouchy se najde nejednoznačná postava, na kterou můžeme v průběhu stránek měnit názor. Napínavý a rychle plynoucí děj, stránky se pod prsty otáčejí prakticky samy. Konec uspěchaný, ale kdyby nebyl podaný ve zkratce, čekalo by nás nejméně dalších 100 stran a to by asi pro někoho bylo příliš.
Čistý, skromný život
Viktor Špaček
Povídková kniha, u které se mne ani jedna z povídek nedokázala dotknout tak, abych něco cítil, abych soucítil, abych se vžil. Všechno mi to přišlo mírně vykonstruované, bezkrevné, za skleněnou zdí, která nepropustí žádnou vůni ani zvuk. Hrdinové jsou často zoufalci a ztroskotanci, buď životem vehnaní do slepé uličky nebo otupělí a odevzdaní. Nějaká naděje nebo světlo? Nějaká možnost, že okolnosti, které nás drží za kotníky, své sevření jednou povolí a my se hneme dál? Cítil jsem v sobě po přečtení beznaděj zabalenou do lyrických slůvek. A nedělalo mi to dobře....
Zůstaň se mnou
Ayobami Adebayo
Byla to láska na první pohled. Jeden oční kontakt a vnitřní magnet zafungoval naprosto spolehlivě. Přitáhl je k sobě silně a najednou bez sebe nemohli být. Zní to jako prefabrikovaná romantika, ale skutečnost je mnohem složitější. Jsme totiž v Nigérii a tamní společnost a rodinné vztahy fungují úplně jinak, než jsme v Evropě zvyklí. Zvlášť v případě, že se ženě v manželství nedaří otěhotnět, do věci se začne montovat tchyně a společnost přijímá polygamii jako něco běžného.
Ač mi příčina celé zápletky přijde vykonstruovaná a nereálná (hvězda pryč), tak všechno ostatní je popsané s velkým citem a pochopením. Pro bolest ze ztráty, pro bezmoc, pro tendenci upínat se ke stéblům, která mají tendenci se v našich prstech přetrhnout a uvrhnout nás do propasti vlastních běsů a trýzní. I když se to nezdá pravděpodobné, nikdy bychom neměli přestat doufat. Protože se může stát, že některé stéblo navzdory osudu bude dostatečně pevné a udrží tíhu celého lidského života.
Horkou jehlou
Rudolf Havlík
Máme jich tady plná obchodní centra. Jeden oděvní řetězec vedle druhého a v každém z nich plné regály. Slušivé, moderní, barevné věci, na kterých je velké logo, které slibuje, že si kupujete kvalitu, šetříte životní prostředí a zároveň lidé ve výrobní hale dostanou odpovídající odměnu. Je to však skutečně tak? Není to jen pozitivně laděný marketing, který se snaží uchlácholit naši potřebu pro spravedlivý svět, kde kvůli nám není ničena příroda a lidé zapojeni do výroby všech těch triček, kalhot a sukní pracují ve vyhovujících podmínkách a ze svého platu si mohou dovolit šťastný a spokojený život?
I když jsou to závažná témata, kniha se snaží vtipně a s nadhledem ukázat, že všechno je trochu jinak. Autor někdy přehání víc, než je nutné, občas zatlačí na pilu emocí se zbytečně velkou razancí, ale představu o stavu oděvního průmyslu v Asii nám tento místy mírně zmatený příběh dá dobrou. Šaty dělají člověka. Ale někde vzadu je taky člověk, stejný jako my všichni, který dělá právě ty šaty.
Karneval zvířat
Zuzana Dostálová
Muzikanti jsou zvláštní skupina lidí. Celé mládí dřou, snaží se mistrovsky ovládnout svůj hudební nástroj, věnují tomu neuvěřitelné množství času, velké úsilí a neskutečnou píli. Pak ale přichází problém. Je třeba si vydělat na živobytí. Je to možné? Je to možné nějak důstojně?
Naše parta filharmoniků vyráží na zájezd do Německa a my můžeme sledovat kontrast mezi jejich oduševnělými a vzletnými hudebními výkony v porovnání s tím, jak se snaží přežít s co nejmenšími výdaji, aby jim v peněženkách po návratu domů nějaký výdělek zůstal. Nákupy v Lidlu, vařiče na pokoji, zásoby z domu, paštiky, rohlíky, čínské polévky...vše zalévané bohémským množstvím alkoholu. Večírky na pokojích se neobejdou bez vznikajících milostných vzplanutí, ale přece jen pánové už jsou středního věku (dámy spíše mladší) a životní zkušenosti, zklamání a jizvy se projeví i zde. Něco je stmeluje, něco rozděluje, občas se nepohodnou nebo dokonce pohádají, ale nakonec si stejně snaží vzájemně pomoci, když jde do tuhého a na pódiu dýchají a fungují jako jeden organismus.
Příběh je značně repetitivní, od koncertu ke koncertu se děje téměř to samé. Zkouška, koncert, večírek, kocovina, autobus, ubytovat se, odpočinout si, čekat, zkouška, koncert, večírek, kocovina, autobus... V celém tom kolotoči se nic moc nemění, jen pomalu roste napětí a únava, ale na druhou stranu i soudržnost a kamarádství. Když už je to všechno na hraně, tak se jede domů.
Tady by to klidně mohlo skončit. Poslední covidová část už s předchozím vyprávěním úplně neladí. Jiná tónina, jiné nástroje, jiné tempo, jiný rytmus. Outro bez výraznější souvislosti s hlavním motivem.
Kdo se postará o Annu
Kateřina Pantovič
Než se na světe objevila akvarijní rybka Anna, patřilo její vědomí dívce Olívii, která si nevážila života a chtěla ho ukončit jen proto, že se mírně nudila. Nezažívala žádná osobní dramata, žádné deprese ani vleklé osobní krize. Vzdala se žití tak snadno, jako včerejších přečtených novin, o kterých si myslí, že v nich už žádný nový a zajímavý článek nenajde. Jako by ve třiceti nevěděla, že život neustále přichází s novými sloupky, fejetony a příběhy. Stačí jen vyčkat. Těžko nalézt pro tak radikální krok byť jen špetku pochopení.
Už jako akvarijní rybka pak Anna putuje od člověka ke člověku a my se spolu s ní můžeme na malou chvíli podívat do životů a domácností jiných lidí. Je to ale pohled jen letmý a povrchní. Sotva se o těchto lidech něco málo dozvíme, už je opouštíme a jsme zase někde jinde. Naštěstí se postupně dozvídáme něco víc alespoň o samotné Olívii. Její příběh je jediný zajímavý. Ty ostatní jen profičí kolem jako rychle otáčené fotografie v albu a nakonec v nás nezanechají žádnou hlubší stopu. A Olívie? Nebo spíš Anna? Pozná, že její reinkarnace jí měla něco sdělit o ní samotné a to se nakonec přece jen povedlo.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Monumentální dílo překlenující desetiletí komunistické nadvlády v českých zemích. Ústava sice zaručovala svobodu vyznání, ale skutečnost vypadala úplně jinak. Řádové sestry internované v klášteře v Bílé Vodě o tom do jedné věděly své. Kniha svým stylem vyprávění připomíná literaturu faktu, ale čtenář se nesmí nechat zmást. Kateřina Tučková přiznává, že spousta událostí se stala jinak, někomu jinému a někde jinde, ale do příběhu jsou zasazeny tak, aby podporovaly vyprávění a aby si čtenář udělal ucelený obrázek o době, kdy se režim snažil náboženské cítění v zemi potlačovat veškerými možnými prostředky. Šikana, násilí, tresty, vězení, vydírání, odloučení, těžká práce, nedostatek jídla, sledování, špiclování. Praktiky státních úředníků byly nevyčerpatelné.
I v těchto těžkých dobách se však našli lidé, kteří se dokázali vzepřít. Nezalekli se perzekucí a stáli si za svými názory a svou pravdou. I když stáli proti všem. Bez ohledu na následky.
Naštěstí i staré časy jednoho dne skončily. Vítr změn přivál svobodu, ale některé kádry ukázaly nebývalou pružnost a přizpůsobivost a dávné křivdy nejde ukončit a odčinit ze dne na den. Vše pokračuje dál a musí přijít někdo nový a nezatížený, komu se podaří to klubko konečně rozmotat a vnést světlo do záležitostí, se kterými se řádové sestry stále nemohou vypořádat. Pak teprve je možné začít znovu. Budovat svou budoucnost, svobodně žít, modlit se, pracovat, pomáhat potřebným. Úradky Boží jsou nevyzpytatelné, ale každému se nakonec dostane, co jeho jest.
Zítra přijde Olah
Martin Sichinger
Základní škola ve Vimperku v době tvrdého socialismu. Třída C, ve které se schází žáci bez perspektivy, kterým povětšinou není další studium od vedení školy doporučeno. Protloukají se životem s obtížemi, nikdo se s nimi nemaže a jeden školní týden, který je v knize popsán, je nabitý událostmi, které zamíchají životy každého z nich. Poměrně syrové čtení o bezvýchodných situacích v českém pohraničí, kde je lidově demokratická armáda hysterická z každého čundráka, který si v blízkosti hranic vyrazí do šumavských lesů, kde ideologický nátlak na žáky nezná mezí a pár obyčejných věcí propašovaných ze západu má nevyčíslitelnou hodnotu.
Neviňátko
Taylor Stevens
Problém s vírou je ten, že v jejím jméně je možné konat jak skutky dobré a prospěšné, tak i páchat špatnosti všeho druhu. Kromě staletími prověřených cest, jak následovat Boží vůli, se vyskytují i menšinové undergroundové organizace, které si vytvoří vlastní výklad slova Božího na míru svým osobním potřebám. Jednou z nich jsou i Vyvolení v jejichž komunitě je všeobjímající láska směřována také na děti a to velmi traumatizujícím způsobem. Michael proto neváhá ani minutu a když je požádána, aby jedno dítě tohoto osudu ušetřila, vydá se opět do akce.
Autorka využila kostru příběhu podobnou z prvního dílu, na kterou navěsila jiné prostředí, ale základ zůstává stejný. Potěší osobní vývoj hlavních postav, ale trochu mi chybí, že se o Michael vlastně tolik nebojím, protože vím, že další díly budou následovat. :o) Jelikož jde jen o vlastní záchranu dítěte, tak tolik nepronikneme do života samotné sekty, což bych ocenil, protože téma je to zajímavé a zasloužilo by si podrobnější rozpracování. Možná v jiné knize, v jiném druhu příběhu.
Lovkyně informací
Taylor Stevens
Napínavý akční příběh z prostředí Afriky, kde život funguje trochu jinak, než jsme u nás zvyklí. Místní podsvětí, které je úzce propojené s vládními strukturami, dokáže být nemilosrdné a pokud někomu šlápnete na kuří oko, tak to dost dobře může být vaše šlápnutí poslední. V příběhu se vyskytne několik zvratů, které čtenáře udrží v patřičném napětí a možná je fajn, že hrdinka není bezezbytku kladná postava a občas Vám dokáže lézt i pěkně na nervy.
Napsané je to chvílemi trochu neuměle a fráze o tom, jak se hrdince "odstíny barev změní v šedou" je použita častěji, než by Vám bylo milo. Nicméně jsem si s potěšením u map nastudoval africké reálie a jsem zvědavý na další případ.
Chromý bůh
Steven Erikson (p)
Byla to dlouhá cesta, mnohaletá a často nelehká. Množství postav celé série by vydalo na jedno malé městečko. Udržet si přehled ve všech příběhových liniích, osudech národů i jednotlivců, bylo téměř nemožné. Vdechnout každé jednotlivé postavě unikátní a nezaměnitelný charakter nebylo prakticky proveditelné, ale kdyby se o to pan Erikson pokusil, asi bychom se potýkali ještě s větším počtem stran, takže možná že dobře.
Na rozdíl od jiných dlouhých sérií byl závěr této poměrně uspokojivý a je vidět, že celé by to mohlo pokračovat stále dál, stejně jako pokračuje život. Škoda, že už asi nikdy nenajdu sílu si to přečíst ještě jednou. :o)
Komnata ozvěn
John Boyne
Svět se hnul. Normálně žít svůj život už nestačí. Abychom se cítili naplnění a spokojení, musíme o svých zážitcích a myšlenkách dát vědět ostatním, sdílet je s celým světem, se všemi těmi neznámými lidmi, které jsme nikdy neviděli a nepotkali. Potřebujeme obdržet lajky, palce a srdíčka, které nás ujistí, že o nás někdo ví, že si nás někdo všiml, že nás někdo poslouchá, i když to může být jen iluze.
Komnata ozvěn je černou groteskou, která si bere na paškál spoustu moderních trendů - od snahy zveřejňovat na sociálních sítích každou hloupost, která nás napadne přes touhu získávat co nejvíc sledujících, kvůli čemuž vytváříme na sítích svůj alternativní život, který s tím skutečným nemá téměř nic společného až po možnost považovat se za nebinární osobnost a být háklivý na to, když se někdo odváží určovat naše pohlaví podle...našeho pohlaví. Všechno je to dohnáno ad absurdum až do zhroucení celé jedné rodiny a následné katarze, která dává naději, že se z celého toho kolotoče je možné vymanit. Takže především všeho s mírou...
Pustiny
Stephen King
Roland a jeho suita pokračují na cestě k temné věži. Zpočátku je tempo vyprávění pozvolné, ale po tom kvapíku z minulého dílu asi chvíle na vydechnutí neuškodí. I když se nejedná o vydechnutí relaxační, protože se na scéně opět objeví trocha psychedelie a hlavně spousta dusivých snů, které naše hrdiny postrkují tím správným směrem. Vždycky se ošívám, když tím hlavním motivem pro konání postav je to, že se jim o něčem zdálo. A tady se po nocích zdála spousta věcí spoustě lidí a mně to zastínilo jednu hvězdu v hodnocení. Když jsou konečně naši hrdinové pomocí snů seskupeni do správné formace, může konečně začít další přímočará vypravěčská jízda, která se žene krajinou jako nadzvukový psychicky narušený vlak nabitý nejmodernějšími technologiemi. Dojde na soupeření fyzické i intelektuální. Zda bude mít navrch šílenstvím postižený stroj, nebo lidská inteligence, se teprve uvidí.
A co vy, máte taky rádi hádanky? Některé z nich jsem příliš nepochopil, tak nevím, zda je chyba v překladu či na mém přijímači. V duchu knihy tedy nelze tento komentář zakončit jinak než hádankou. Tak třeba:
Nemá plíce, přece dýchá, studená a věčně tichá, věčně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví.
Vozíčkov
Markéta Vítková
Pokud bydlíte ve větším městě, určitě potkáváte lidí na vozíku poměrně dost. Každý jeden z nich by mohl vyprávět příběh plný bolesti, smutku, překonávání obtíží a touze nevzdat se, pokračovat v životě dál a vytřískat z něj co nejvíc. Zbyňkovo vyprávění je zaměřené především na mladší čtenáře, ale své si v něm najdou i dospělí. Nenadálý pád z kola Zbyňkovi zamíchal kartami a některé z nich z balíčku natrvalo odebral. Teď je však potřeba pokračovat dál. Nejde to snadno, bolí to uvnitř i navenek, ale důležité je se nevzdávat a překážky překonávat, ne si kvůli nim jen stýskat.
Zbyněk se nepřestal dívat ke hvězdám a dokázal věci, které jsou i pro většinu zdravých lidí nepředstavitelné. Kniha je inspirací pro všechny, kteří něčím podobným prochází, ale také varováním pro ostatní - dávejte na sebe pozor, neriskujte zbytečně tam, kde to není potřeba. Stačí lusknutí prstů a vše se může nenávratně změnit. Úrazům se dá v rozumné míře předcházet. Buďte rozumní...
Tři vyvolení
Stephen King
Po psychedelickém Pistolníkovi se hned od začátku rozjíždí přímočarý příběh, který má již podle názvu jasný směr a cíl. Jde o tři vyvolené, které musí pistolník kontaktovat a zapojit je do svého počínání, které ho má dovést k Věži. Samozřejmě nemá ponětí, kdo jsou ti tři zač a co s nimi bude nutné provést. Je to dechberoucí a napínavé dobrodružství. Tři dveře a tři různí lidé. Každý svým způsobem vyšinutý, každý něčím zvláštní a neobvyklý. Je těžké se zorientovat, je náročné odhalit, co je potřeba udělat. Pistolník často tápe. Nerozumí, co se po něm chce, často musí jednat rychle a intuitivně. Ve světě, který je pro něj cizí a neznámý. Gangsteři, feťáci, narušené osobnosti, neznámé psychické poruchy - opravdu na něj nečeká trojice kladných postav. Nicméně pistolník má za sebou cenné životní zkušenosti a výcvik jako nikdo jiný. Ač je to mnohdy na hraně, umí si poradit. Lítost nad sebou samým či ostatními je mu prakticky neznámá. Důležitý je cíl. Svět se hnul a on jediný může zjistit, jak to napravit.
Děti nade vše
Delphine de Vigan
Co se stane, když celý svůj život podřídíme všem těm neznámým lidem, kteří nás sledují na sociálních sítích? Co když už budeme žít jen proto, abychom měli co sdílet? Abychom mohli vložit příspěvek na Facebook, fotku na Instagram, komentář na Twitter nebo video na YouTube? A naše štěstí a celý smysl toho, co děláme, se začne odvíjet jen od počtu "lajků" a "palců" a "srdíček" a přestaneme pro nás být důležité, jak se cítí naši nejbližší. Z našeho života se stane prázdná bublina vyslaná po větru do světa. Krásná, blyštivá, dokonalá ve svém tvaru a uvnitř naprosto prázdná. Náchylná k prasknutí. Co když k tomu všemu navíc využijeme své děti, které si nemohou vybrat, jestli něco takového chtějí. Jak je to poznamená, co to s nimi udělá? Vypadá to, že nic hezkého.
Pistolník
Stephen King
Psychedelické vyprávění na hranici noční můry, které sleduje pistolníka v honbě za svou obětí. Nebo snad sledujeme oběť chystající past na svého lovce? Svět, ve kterém se nacházíme, je pokřivený a jaksi mimo čas. Možná je to jen jeden z mnoha světů, do kterého se mohou prolínat i světy jiné. Jeho zákonitosti nemají pevné kontury a mění se nám před očima i pod nohama. Čas se může zastavit i nečekaně poskočit. Vize a obrazy, které se naskýtají našim očím a mysli, víří jako písek za divoké pouštní bouře a jen velmi pozvolna se vynořují obrysy v dálce, které mají ustálený tvar a ke kterým se snad v příštím dílu vydáme.
Z chýší do mrakodrapů - Dějiny architektury pro děti
Christine Paxmann
Před časem jsem si uvědomil, že všechno, co člověk potřebuje vědět o světě, najde v dětských encyklopediích. Tato se zabývá historií architektury od prvních lidských obydlí až po nejmodernější trendy. Zpočátku představí tradiční architektonické styly jako je románská architektura, gotika, renesance, baroko, klasicismus a pak se dostává ke stylům novodobým, které se přece jen začaly střídat s vyšší frekvencí a vyznačují se mnohdy značně extravagantními rysy. Na spoustu stylů se nedostalo, ale nebylo cílem sepsat všeobsažnou publikaci, ale srozumitelnými doprovodnými texty a krásnými ilustracemi vzbudit v mladých čtenářích zájem o architekturu. Tento cíl je bezesporu splněn a i laici staršího data narození budou určitě spokojení. :o)
Angličtí pasažéři
Matthew Kneale
Kniha několika rozdílných žánrů, které velice umně spojuje dohromady v jeden kompaktní celek. Ač se tváří jako běžná beletrie, tak je vystavěná na pravdivých historických událostech kolem kolonizace Tasmánie. V jedné linii sledujeme frustrující a nezadržitelný zánik celého jednoho domorodého národa, který nemá šanci se ubránit evropské rozpínavosti a víře o své nadřazenosti. Druhá linie sleduje snahu jednoho poblázněného vikáře o objevení a lokalizaci božské rajské zahrady, která ho zavádí na dlouhou plavbu skrz celou zeměkouli právě do Tasmánie. A do toho všeho zasáhne i osobitá posádka lodi, která tříčlennou výpravu přepravuje. Ta má své vlastní cíle, jichž chce plavbou dosáhnout a jejich angličtí pasžéři jsou jí jen na obtíž.
Výsledkem je tragikomické vyprávění, které je zčásti cestopisné, zčásti napínavé, občas úsměvné, místy absurdní a samozřejmě také poučné. Wikipedie a mapa jsou při čtení velmi užitečné a můžete žasnout, kolik těch neuvěřitelných věcí se skutečně přihodilo.
Co je odtud vidět
Mariana Leky
Okapi je údajně poslední velký savec objevený člověkem, k čemuž došlo v roce 1901. Na pohled okapi vypadá jako složenina částí různých zvířat, které k sobě moc neladí. Okapi knihou prochází od prvních stran až po poslední. Zjevuje se Selmě ve snu v případě, že má někdo zemřít a taky je použitá jako příměr, jak spolu může fungovat něco, co navenek vypadá natolik rozdílně a nesourodě.
Příběh nás zavádí do Německa, kde v jedné malé vesnici žije společenství osobitých lidí, jejichž životem prochází láska, stáří, smutek, odcizení, smrt i buddhistická moudrost. Vyprávění se zabývá mnoha vážnými tématy a přitom je podáváno s velkou mírou laskavosti a východní moudrosti, přičemž je zahaleno jakýmsi snovým přívětivým hávem, který obrušuje ostré hrany všech bolestí a strastí, se kterými se jednotlivé postavy musí vypořádávat.
Ač je to pro mnohé hlavní devizou knihy, tak mi tahle new age pozitivní oduševnělá atmosféra úplně nesedla. Působila trochu vyumělkovaně, jako z kurzu tvůrčího psaní, kdy je Vám od začátku do konce zřejmé, že pod líbivou slupkou se skrývá pouze myšlenkový konstrukt, ze kterého nedýchá skutečný život, jakkoliv může být zručně a řemeslně kvalitně zpracovaný.
Nicméně za okapi díky. Velmi zajívamá zvířata. :o)