Taive komentáře u knih

Víc jak tři roky od chvíle, kdy jsem odložila k odpočinku do knihovny čtvrté podhoubí, jsem se konečně dostala i k tomu pátému. Bála jsem se, že takhle řádně uleželé už mi v hlavě nikdy nevyklíčí. Omyl. V prvních kapitolách jsem sice tápala, ale sotva se příběh rozjel, bylo to jako naskočit do vlaku, v němž půlku kupé důvěrně znám a miluju a druhou děsně chci objevit. A ta jízda byla jako vždy prostě skvělá. Kniha zase trpí "neduhy" svých předchůdkyň. Je užvaněná, protahovaná do úmoru a půlka věcí v ní nedává smysl, nebo je něčí omyl či podvod. Ale přiznejme si to, můžeme na to stokrát nadávat, ale my všichni kdo už jsme se prokousali tolika stránkami až se nám z toho uši kroutí do ruličky, to takhle prostě chceme. Hodně věcí se tu konečně vysvětluje a příběh je tak nějak jasnější. Je cítit, že se schyluje k velkému finále. Poslední třetina mě nenechala ani na chvíli vydechnout a v závěru se mi povedlo pochopit i pár záležitostí, o kterých jsem byla přesvědčená, že mi jaktěživ nebudou dávat smysl (jako postava Aš-šáda). Na můj vkus tu bylo trochu moc Sofie (ne, nemůžu tu holku vystát) a zoufale málo Kamëlë - sakra, paní Kadlečková, koukejte ji přivést zpátky! A pocity po dočtení? Jsem přejetá parním válcem a naprosto spokojená.

4 20.05.2018

Jaké to je žít ze dne na den, od jedné večeře k zoufalému shánění druhé. Mezi rezavějícími stožáry elektrického vedení. Mezi sousedy, kteří poslouchají každé tvé slovo. Povinnými pracovními směnami trávenými nehybně v podřepu, protože není co dělat, není co vydělat a není možnost nezúčastnit se. Jaké to je, když jediné co odměřuje čas jsou narozeniny tvého zbožňovaného vůdce a úmrtí tvých blízkých. Jak je možné v takových podmínkách doufat, věřit a milovat. Jak? To nevím. Ani já ani nikdo jiný ze čtenářů si to nikdy (doufejme) nebudeme umět skutečně představit.
Přesto patří Barbaře Demickové obrovský dík za to, že lidi, kteří tímhle prošli, vyhledala a zprostředkovala nám jejich slova a osudy, jejich pocity a myšlenky a to do zarážejících podrobností. Všichni ti stateční lidé prožili většinu svých životů v pekle a já děkuji i jim, že nám dovolili do něj nahlédnout.
Po seznámení se s jejím úžasně citlivým a do hloubky mířícím stylem mám sto chutí vyhledat si ostatní práce paní autorky. Jen málokdo dokáže napsat dokument takovým způsobem.

6 01.05.2018

Ano, tenhle trend zkopírovat něco z internetu a vydávat to za knihu je blbost. A je tuplem blbost, pokud z toho vznikne téměř prázdná kniha o více než tři sta stranách. Ale já jsem prostě asi ta správná vražedná kombinace romantika a cynika, abych se u tohohle dokázala dobře bavit. Celému projektu fandím (i když asi vyzní lépe ve virtuální podobě)

2 30.04.2018

Zvláštní kniha. Hodně, ehm... ruská a dost náročná na čtenářovu pozornost. Ústřední zápletka je zajímavá, ale rozvíjí se jen velmi pomalu ve stylu jakési road story. Postavy jsou sbírkou prapodivných charakterů (ve sto procentech mužských, proč?). Dialogy jsou zvláštní, plné úvah, tu moudrých, tu prostě jenom absurdních. Nic z toho ale nemůže přebít fakt, že Glukhovkého svět je nejuvěřitelnější a nejvíc pohlcující postapo, které jsem kdy četla, viděla, odehrála... zkrátka mé osobní top. Zničená Moskva a její podzemí slupnou čtenáře jako malinu, důkladně ho přežvýkají a vyplivnou jiného, než jaký do ní, troufalec jedna, vlezl. Prostředí, atmosféra i akce jsou výjimečné a nervy drásající.

6 30.04.2018

Thriller není můj obvyklý žánr, tuhle knihu jsem si vzala na základě doporučení. Musím uznat, že stránky mi letěly pod rukama jak divé, opravdu skvěle se to čte. Na rozdíl od většiny čtenářů nicméně tohle nepovažuju u knihy za důležitý faktor. Mnohem víc mě zajímá, co mi po ní zůstane, poté co ji dočtu, a v tomhle případě, no... nevím nevím. Hlavní postavy byly uvěřitelné a dostatečně propracované (až na samotného Billyho, který jako by byl víc noční můra než člověk). I ústřední myšlenka vztahu matky a dítěte v nesnázích, kterému zoufale touží pomoci, by mohla být skutečně silná. Jen kdyby nevedl postup jejího "vyšetřování" od ničeho k ničemu, s výpadky paměti násilně narvanými tam, kde se to zrovna autorce hodilo. Rozřešení celého případu tak nahodilým způsobem mi nesedlo. Knize navíc hodně škodí český překlad zodpovědný za to, že chatová konverzace (opravdu důležitá pro děj a navíc hlavní prostředek napětí) je matoucí a čtenáře zbytečně odvádí na falešnou stopu. Zmizelý mě skvěle zabavil při dlouhé cestě autobusem, nic víc pro mě ale neznamená.

1 25.04.2018

Zajímavá antologie s obdivuhodným rozsahem témat a psaná tak rozličnými styly, že si svou oblíbenou povídku najde snad každý.
Za mě vítězí část první, předválečná, přišla mi nejrůznorodější a nejoriginálnější. Hned první kousek - Oni mě potěšil jak svojí čtivostí, tak aspoň symbolickým zabroušením do problematiky Čínsko-japonské války (škoda, že událostem na Dálném východě se pak už žádná z povídek nevěnuje). Pan Bandžuch s Jitrem po zlé noci mě ani tentokrát nezklamal. Jeho schopnost fabulovat alternativní historii je prostě ohromná. K dalším dvěma povídkám z téhle části mám sice svoje námitky, ale Dým nad Mnichovem má skvělou atmosféru a Julie Nováková stvořila sice spíš poučný než zábavný kousek, ale za představení tématu, o kterém jsem toho moc nevěděla, jí děkuji.
V prostřední, válečné části byly některé povídky dost předvídatelné a popravdě mě moc nebavily (Tenkrát na Ukrajině, Dokud nás smrt nerozdělí), ale i tak byly řemeslně dobře napsané a já prostě nejsem velká čtenářka military. A protože nejsem ani fanynka páně Kotletova, ani jeho povídka u mě moc nebodovala. Napsaný je to bezesporu dobře, ale člověk nad tím nesmí moc myslet, aby si neuvědomil, jaká je to kravina. Naopak to, že mě zase dostal Stančík, přičítám svému špatnému duševnímu stavu (a nebo je opravdu šílenec a génius v jednom). Meyrink trpí nápady, které by vystačily na románovou ságu, nacpanými do rozsahu nějakých třiceti stránek. Chlad věčnosti je pak příjemná a tak nějak pohodová urban fantasy. Zlatý hřeb prostřední části je O lidskému dobytku, naprosto úžasná věc (s děsným názvem). Tohle děsivé, zábavné a trhlé spojení dvou pekel mě nadchlo tak, až jsem se okamžitě začala shánět i po románech Romana Bureše, protože ten chlapík má zjevně potenciál.
Poslední, poválečná část byla snad až příliš ujetá. Možná i proto mě nejvíc zaujalo Argentinské probuzení Jana Kotouče, špionážní příběh ze staré školy. Na nic si nehraje, ale přitom je zábavný, čtivý a nutí k zamyšlení. Digimengele sice umí rýpnout a občas jsem se u něj smála i hodně nahlas, ale celé je to zbytečně dlouhé a čtenář se přestane bavit dřív než se dostane k pointě. Nacimars beru jako brutální experiment. Jediný člověk měl být asi psychologický horor, ale popravdě to nebylo ani moc strašidelné, ani psychologické. Do frustrace znuděného moderního člověka v Na vlastní kůži se naopak vžívalo až nepříjemně snadno a ze závěru mi přejel mráz po zádech. Stroj na Výrobu havranů byl jediná povídka ve sbírce, kterou jsem nedočetla. Autorka si to sice nemyslí, ale opravdu není zábavné prokousávat se zjevně druhým dílem od něčeho, co jsem nečetla.
Celkově mě ale kniha nezklamala ani trochu, má krásný vizuál, celkem kvalitní zpracování a zabavila mě na pěkných pár večerů. Kritická jsem k některým povídkám snad právě proto, jak moc je komplet dobrý. Jsem ráda, že má u mě čestné místo na poličce. Myslím, že pro milovníky fantasy a historie dvacátého století je to must-have.

1 21.04.2018

Knihu jsem četla v době, kdy jsem sama byla stejně stará jako hlavní hrdina - pořád dokola a dokola. A i dnes si naprostou většinu pořád pamatuju. Hlavně ty pocity studu, beznaděje, strachu, ale i lásky. Všechno v knize popsané jsem prožívala s ním. Vlastně je to asi jediný thriller (tenhle žánr normálně nečtu), který se mi kdy tak zažral pod kůži. Z pohledu dospělého čtenáře není kniha opravdu nic zázračného, z pohledu puberťačky to byl překvapivě silný zážitek.

12.04.2018

Zvláštní, normálně nečtu ani Kinga ani knihy o psaní, ale tahle mi naprosto učarovala. Autor píše s lehkostí a zároveň zemitostí, jako by si úplně normální chlap, kterého dobře znáte, sedl vedle vás na gauč a začal vyprávět. Prokazuje skvělý smysl pro humor i nesporný vypravěčský talent. Životopisná část je málem strhující a ta poučná je úplně stejně čtivá. Má naprosto jiný přístup ke kreativní práci než já, takže většinu jeho rad asi nevyužiji. Ale k téhle knize se zaručeně (už po několikáté) zase vrátím.

3 11.04.2018

Čtvrtou hvězdičku dávám za jako vždy nádherný vizuál (a taky trochu neobjektivně protože tvorbu pana Čecha prostě nekriticky zbožňuju). Jinak ale pro mě patří tahle knížka k tomu slabšímu, co se mi od něj dostalo do rukou. Se závěry některých příběhů jsem bohužel nějak nesouzněla.

1 11.04.2018

Bohužel velmi průměrná kniha ve svém žánru. Ne nezajímavá, ale snadno zapomenutelná. Oceňuji i dnes pořád trestuhodně odvážné téma sexuální identity. Trojka Berni, Anita a Sonja mi přirostla k srdci, škoda, že se o jejich osudech skoro nic nedozvíme. Bylo by to asi zajímavější než tenhle závěr, který se nedokáže rozhodnout, jestli je nedotaženým rodinným dramatem nebo velmi špatným špionážním thrillerem. Anotace i obálka jsou skutečně naprosto zavádějící. Aspoň ten letopočet na titulce mohli změnit z 1943 na 1933.

2 11.04.2018

A jsem četla dvakrát se značným odstupem. Napoprvé mě tak nějak zklamalo, že jsem se nedočkala ničeho originálního. Vždyť tenhle příběh jsme všichni už tolikrát četli. Jenže pak mi došlo, že právě jeho známost a univerzálnost je jeho síla. Na dětskou knihu je to opravdu temné a dramatické. Že dokáží písmenka v abecedě přinést tolik naděje je malý a přitom úplně přirozený zázrak. Vždyť přesně to přece písmena (a obrázky) dělají.

6 11.04.2018

Tereza 'Temnářka' Matoušková umí psát čtivě. Text plyne a odsýpá a některé formulace jsou přímo neodolatelně trefné a poetické. To ale bohužel na dobrou knihu nestačí.
Univerzum Podmoří i příběh Vílích kruhů jsou neuvěřitelně zmatené. Absolutně nesourodé prvky jsou tu naházené na jediné hromadě bez jakéhokoli vnitřního řádu a smyslu. Co se zdá, že v jedné chvíli platí, za okamžik už není pravda. Já při čtení tápala a nakonec vzdala jakoukoli snahu se v tom mumraji vyznat.
Stejný problém se týká i postav. Část z nich si zřejmě může dovolit absolutně cokoli (ve smyslu hoďte na ně atomovku a oni odpoví podrážděným "Au!"), potenciál zbytku naopak v zoufalství vyskočil z okna. To platí i o chudákovi malé Ladoně, která zpočátku vytváří, bohužel klamný, dojem důležitého charakteru. Vztahy mezi postavami jsou nepřehledné a jejich vývoj mi v některých případech přišel vyloženě za vlasy přitažený.
Obecně se mi zdá, že autorka se až příliš spoléhá na to, že knihu budou číst především její skalní fanoušci. Ti možná lépe pochopí, nebo aspoň snáze odpustí, podivné náznaky z minulosti postav a světa, které nejsou nikde v knize vysvětlené, a není jasné, jestli mají na současné události nějaký vliv, nebo ne. Celý příběh, přestože je v podstatě zajímavý, se utápí ve zmatku a nevyzní. Já, přestože jsem přečetla od autorky už několik různých prací, jsem byla často úplně "v lese".
Co se týče úpravy knihy, korektura není ani zdaleka dokonalá a občasné překlepy a chyby se najdou. Co se mi naopak velmi líbilo, jsou černobílé ilustrace, mají duši.
Od Terezy Matouškové jsem četla už několik opravdu dobrých povídek a ráda si přečtu další, s Vílími kruhy u mě ale šlápla úplně vedle.

4 26.06.2015