Stammel komentáře u knih

Malá velká románová kronika. I když se celá kniha odehrává během jediného dne, pokrývá téměř půlstoletí německých dějin, včetně obou světových válek. Ze vzpomínek jednotlivých členů Fähmelova rodu se zde skládá mozaika lidskosti, která bojuje o své místo ve světě lidskosti zbaveném.

Böll se nezabývá velkými událostmi, ale existencí lidí ve stínu dějin. Detaily, okamžiky či obrazy z Fähmelovic života jsou mistrovsky zachycené. Často navíc z různých perspektiv, protože Böll úžasným způsobem střídá vypravěče a jejich vnitřní monology. Postavy jsou velmi živé a není těžké k nim získat vřelý čtenářský vztah. Můžeme tak plně prožívat rodové "prokletí" Fähmelových, jímž je svědomí. To jim nikdy nedovolí tak úplně splynout a jít s dobou a činí jejich život velmi hořkým. Což je také chuť celého románu - velmi zdravá chuť.

12 12.07.2016

Děj se odehrává na počátku 19. století uprostřed tvrdé severské přírody. Stylově je někde mezi romantismem a realismem – jsou tu precizní popisy i ponory do emočních bouří postav, místy skoro hysterických. To ale jen naznačuji, jak vypadá povrch románu. Pod něj se přes hutný a někdy trochu rozvláčný Gulbranssenův jazyk dostává trochu ztěžka, ale stojí za to se jím prokousat.

Těžištěm knihy jsou velké a silné postavy. Od „Starého“ Daga, mocného sedláka, ovládajícího svojí tvrdostí i moudrostí celý kraj, po Adelheid, která do hospodářství přišla z města, když se provdala za Dagova syna. Velikost těchto postav ale nespočívá v tom, že by to byly hotové charaktery. Jsou to lidé, kteří stále znovu a znovu bojují o svůj život, jeho podobu a smysl. Každý cíl, kterého dosáhnou, každá moudrost, ke které skrze své strasti dospějí, před ně staví další, ještě namáhavější úkoly. Je tu mnoho drsných scén, kdy jsou duše postav nataženy na skřipec až k prasknutí. Přesto se nevzdávají, nenechají se ukonejšit úspěchem ani odradit ranami osudu. Tato jejich vytrvalost a vnitřní poctivost vůči sobě samým i svému okolí dává knize velikou cenu. Ukazuje totiž velmi dobře, že náš život není nikdy hotový, není možné dojít do jeho cíle, není možné nad ním „vyhrát“ – je ale velmi snadné prohrát, pokud o sebe a své nejbližší přestaneme bojovat.

Je to hodně těžké čtení, především emočně, protože kniha je plná náročných, vypjatých scén a těžkých, často úzkostných myšlenek. Díky tomu je ale přes svůj věk stále aktuální a cenná ve svém přemýšlení o životě. A ve výsledku rozhodně čtenáři nebere naději, právě naopak.

„Něco takového zasáhne naši pýchu. Ale sám život naši pýchu rozbíjí. A my životu nejlíp porozumíme, až bude naše pýcha rozbita.“ [Starý Dag]

18 23.06.2016

Zich skvěle ukazuje, jak jemná jsou přediva, ze kterých bývají tkány básně. A ačkoli je až aristotelovským systematikem, je ve svém zkoumání dostatečně jemný (něžný) na to, aby tuto živou tkáň svým výkladem nijak neumrtvoval. Nejde tedy o žádnou suchou vědu či školometské tlachy, žádné dogma nebo pamflet za oblíbený druh poezie. Tak, jako je dle Zicha myšlenka a slovo jedním nerozlučným celkem, tak u něj samého je takovým celkem věda a žitá zkušenost. Jak vzácné! Jak cenné! Jak inspirativní!

Zicha si tímto řadím do přihrádky učitelů čtení poezie, ke kterým posvátně vzhlížím. I když si uvědomuji, že takové soustředění, vnitřní klid a hlavně čas, které Zich a jemu podobní básním dopřávali, a za které se jim tyto odvděčily mimořádnými zážitky, já vůbec neumím. Ale umět chci! Sakra chci!

11 18.12.2013

Cosi mezi Wildem, Stevensonem a Arbesem. Mystery detektivka a zároveň parodie na ni. Kniha fanaticky aristokratická a aristokratičnost neustále bezuzdně ironizující. Szerb jedním dechem heroizující vzdělanost i se jí vysmívající. Postavy, u kterých nevíte, jestli je máte mít rádi, nebo si nad nimi ťukat na čelo. Taky divoká erotika v puritánském hávu. Dohromady sice někdy roztěkaná, většinou ale úžasně vtipná historka plná skvostných hlášek - viz nezapomenutelné scény dvojice Osborne-Lene. Kdyby Szerb udržel trochu semknutější děj (časté a zbytečné střídání míst v poslední třetině mě dost rušilo), byla by to pecka absolutní. I tak ale tahle feérie dává čtenáři pěkný nášup. Já ho zhltnul jak Lene svůj ranní steak s pivem.

15 18.12.2013

Rozmluvy s měsícem, vtělování do společenství zvířat, podivuhodných lidských i ne-tak-úplně-lidských osudů... Mahen měl schopnost se od konkrétního zážitku či dojmu skrze svoji senzitivní, neposednou, svobodnou, anarchií políbenou fantasii přehoupnout do jakéhosi světa za světem. Vesele jak do rybníku hupsnout rázem do vesmíru ducha, ve kterém věci jsou nasvíceny nově, překvapivě, v podivuhodných barvách - a přesto přese vše pravdivě. V jeho lyrismu jako by vířily významy, nebo jako by vířila perspektiva a zjevovala vykulenému čtenáři věci z neuvěřitelných úhlů s Mahenovsky potměšilým pošťouchnutím: "Tož a teď si s nimi poraď!"

Mahenův citlivý vhled do života kolem něj, jeho suverénní jazyková bravura i lehkost, jeho geniální kondenzované zkratky. To vše mě táhne do jemnějších vrstev vnímání světa a jeho souvislostí, než na jaké jsem v běžném bytí zvyklý. A tohle když dělá kniha se čtenářem, je paráda.

6 18.12.2013

Smutné, přesmutné je to, Matthias, jak se člověk pinoží světem od louže k louži. Jak chce žít, ale ono není kam uhnout z deště, a tak se musí žít v mokru, mráz nemráz. Co, Pulcino, jakéhopak Boha jsi našel v tom blátě vezdejším? Blátě rozcákaném po těle i po duchu? A jaké lekníny Ti z toho svinstva vykvetly? Stály za to plahočení? Zdobí jílovitý hrob Tvých mrtvých, nebo jsou jenom posledním křivým úsměškem té pimprlové komedii, které jsi říkal život?

Těžko mi bylo s Tebou ve Tvé duši, Matýsku. Přetěžké byly i Tvé myšlenky, jimiž bylo Ti dáno se brodit. Málem jsi mě uondal, chlape, to nemůžu tajit. Jenže ono bylo i veselo, a to náramně - to se Ti musí nechat Ty tatrmane nšťastnej. A hlavně, Mates, byl jsi člověk. A v Tvých smutných pomněnkových očích zrcadlil se vesmír. Tak, jak se právě jenom kdesi v člověku dovede zrcadlit.

7 17.12.2013

Velmi mrazuplný příběh podivného tvrdohlavce, který odmítne odejít z evakuovaného města a dostává se do středu šílené válečné mašinerie, ve které se snaží přežít. A z tohoto přežívání stává se vývojem událostí nenápadné, skromné, nechtěné, ale vpravdě hrdinské gesto lidství navzdory bídě války. Zatvrzelost, paličatost a nezlomná vnitřní síla, s jakou tento nenápadný strýček háji člověčí důstojnost svoji i dalších lidí, kteří se na něm stanou závislými, ač jsou naprostými cizinci, je obdivuhodná. Timo si lehce získal můj obdiv a nepodmíněnou čtenářskou přízeň.
Originální román z války. Nejen proto, že se týká konfliktu, který není u nás zrovna notoricky známý. Mě si kniha získala hlavně tím, že vypráví o hrdinství. Ovšem nikoli hrdiny, ale malého velkého člověka. Jacobson v Timově příběhu nikdy nic nepatetizuje, a to včetně kterékoli ze stran konfliktu. Přesto, nebo právě proto z Dřevařů i skrze třeskutou finskou zimu a všudypřítomnou melancholii sálá teplo.

14 15.12.2013

Milé i hořké i úsměvné vyprávění o jednom osudu, který se snaží zrát v kulisách poněkud zatuhlého Islámu a navzdory jemu. Scénky jsou ale tak útržkovité, že vyznění zůstává dost ploché a nemá moc čím by silněji zasáhlo. I samotný "hrdina" je při vší subjektivitě hry neprokreslený a mlhavý. Spousta potůčků, které se nespojí v řeku, která by měla pořádný tah. Je to škoda, protože téma je samo o sobě silné až až. Možná právě proto by mu slušela spíše tradičnější forma. Ta post-dramatičnost za každou cenu může někdy fakt citelně škodit.

3 15.12.2013

Upřímně jsem se bál, že Zázemí, coby osobní literární zpověď, bude zástupcem žánru "nemám o čem psát, tak píšu o sobě". Že tedy bude jakousi bezradnou snůškou náhodných pocitů a prázdnotou nafouklých myšlenek. Že aura kolem Jany Šrámkové tout knihou poněkud vybledne... Nakonec jsem ale u této knihy plakal.

Obdivuji Janu Šrámkovou pro to, že je v třiceti letech tak zralou osobností, aby se její niterný život mohl stát silným tématem. I že je tak zralou spisovatelkou, aby z vrcholně náročného materiálu, jakým je ona sama, dokázala vytvarovat knihu, kterou má smysl si pustit k tělu. V Zázemí se Janě Šrámkové daří něco, co mnozí z nás zatím neměli tu možnost vůbec zažít. Pohlédnout na svůj život v zrcadle smrti na jedné straně a zrození na druhé. Se zrakem zostřeným tak, jak už snad ničím jiným více být nemůže, si pak klást nejpalčivější možné otázky a čelit nejbolestivějším pochybám. To vše bez jalové spekulace, ale upřímně, plně a celistvě prožitě. Díky svému talentu navíc nezůstává jen u mrazivě syrových popisů, ale vede je ještě hlouběji pod povrch pomocí metafor, které se zatínají čtenáři až do morku.

Je vzácné najít osobnost, která žije svůj život do krve. Děkuji, že se můžu učit u Jany Šrámkové.

27 01.10.2013

Myslím, že vtip, který Weil zvolil pro svůj komentář, Frommovu knihu nevystihuje ani trochu. Vlastně je úplným opakem Frommovy absolutní, byť nenaivní, důvěry v kvalitu člověka (čímž nemyslím v sučasnou civilizaci). Povýšená lhostejnost a rezignovanost, na kterých se daná anekdota zakládá, jsou Frommovi (na rozdíl od mnohých jiných filosofů a vizionářů) vzdálené mnoho světelných let.

9 30.05.2013

Pro mě jedno z vrcholných Brechtových dramat. Hluboce a citlivě se zabývá otázkami poznání, vědy a pravdy. Způsobem, kdy si čtenář může živě dotknout toho, co znamená vášnivá zvědavost, radost z poznání i víra v jeho lidské poslání. Ale také na to, co to znamená obhajovat pravdu vůči zvůli moci a jaké to je nechat si v takovém zápasu zlámat hřbet.

Postavy nejsou nijak černobílé a především Galileo je nesmírně živě vykreslený člověk. O to bohatěji skrze jejich jednání vystupuje Brechtovo nahlédnutí tématu, pronikající až k úvaze nad tím, co je lidskost jako taková - a co ji ohrožuje. Ať už jde o síly v nější, nebo ty, skrývající se v nás samých. No a jak to tak bývá, čím lépe je problém vykreslen a čím hlouběji pochopen, tím těžší je si odpovědět, zda je Galileo této hry člověk dobrý nebo špatný. Odpovědi povrchní totiž Brecht moudře vylučuje.

9 29.05.2013

Je zajímavé, jak Klaus píše úplně odlišně než jeho otec. Žádná uměřenost, ale divoká expresivita; žádná jemná ironie, ale jízlivé plivance do ksichtu vší blbosti; žádná psychologická drobnokresba, ale břitké karikatury. Takový je Klaus Mann v Mefistovi. Co ovšem po otci rozhodně podělil, je přesnost. Celý ten groteskní příběh totiž podává stylizovaný, ale výstižný portrét nástupu hitlerismu, včetně celé palety charakterů, které se s touto nešťastnou dobou vypořádávají. Tey přesněji řečeno v ní různými způsoby selhávají. Od oportunních bestií až po smutnou postavu dýchavičného herce, ublíženého chudáka s upřímnou vírou v to, že nacionalismus nastolí na světě spravedlnost. Toho zničí pozdní prohlédnutí, že je to celé jen bizarní mocenská fraška ambiciózních hovad. Mechanismy tyranie a její hnijící podstata jsou Mannovými zběsilými tahy načrtnuty výborně. No a hlavní "hrdina" Hofgen, slepě a trochu tupě prodávající své geniální nadání zlu, to je dokonale nadčasový typ duševní kurvy.

Po několika neblahých zkušenostech s McCarthym, kdy mě jeho díla především štvala, jsem rád, že jsem objevil knihu, pro kterou si ho můžu začít vážit.

Cesta je sugestivní obraz totálního zmaru a lidské bídy tváří v tvář konci civilizace. Popsaný je tak věrohodně, až se těžko věří, že to McCarthy neviděl na vlastní oči. Zároveň kniha není vůbec depresivní, ba naopak. Alespoň pro mě všechnu tu hrůzu přebila fascinace ústředními postavami. Jejich silou, odhodláním a lidskostí navzdory všemu. Jejich vírou, že i v tak beznadějné (?) situaci má smysl "být těmi dobrými".
Za tyhle dva má autor můj dvojitý obdiv, protože ve světě, který zde stvořil, mu muselo dát ukrutně zabrat, než nalezl někoho ochotného "nést oheň".

27 30.04.2013

Vyprávění o historii autorčiny rodiny mě rychle vtáhlo. Bavil mě na tom střet tragických událostí se zdánlivě nezlomnou vitalitou a živostí Poirierových (tedy hlavně autorčiných prarodičů). Zajímavé bylo sledovat postupný rozmach duševních chorob v další generaci a dumat nad tím, odkud se vlastně vzaly. A ačkoli obvykle nemám rád, když spisovatel komentuje průběh psaní knihy, v tomto případě to dávalo velmi dobrý smysl. Autorka totiž jako první člověk v rodině osud svého rodu jen trpně nepřijímá, ale pokouší se s ním poctivě vypořádat - se všemi nezhojenými jizvami a bolestmi. Díky tomu "rozhýbává ledy" nejen v sobě, ale i v dalších příbuzných a potažmo také ve čtenáři. Převážně popisnou knihu tyto osobní kapitoly pozvedají z pasivity vůči životu a zároveň tvoří silnou pointu celého příběhu.

Smůla je, že vše podstatné se řekne a do sebe zapadne nedaleko za polovinou knihy. Poslední třetina je pak již jen nezáživným, opakujícím se popisem, který nesděluje nic nového. Tenhle nudný dojezd knize dost uškodil.

12 30.04.2013

Na Zapadlé vlastence jsem se dlouho těšil a byl na ně zvědavý. Teď, když jsem se k nim konečně dostal, mně mnoha věcmi udělali radost a zároveň mě mnoha věcmi naštvali.

Je to kniha s krásným jazykem, střídajícím Raisovy možná až moc elegantní popisy a jadrné krkonošské / jizerskohorské nářečí. V mluvě rázovitých osob a osůbek jsem si liboval i proto, že se povedlo Raisovi své postavy vykreslit hodně živě. Charaktery jsou výrazné, snadno jsem si k nim našel vztah a se zájmem sledoval jejich život. Obzvlášť, když mnozí z nich jsou lidmi, které bych sám chtěl v životě znát! To se týká především hypersympatického, bodréh faráře Stehlíka. Zaujal mě také citlivý vhled do duše mladého introvertního učitele Čermáka, jehož vztah s Albinou mě (do jisté chvíle) upřímně dojímal.

"Do jisté chvíle" píšu proto, že i když mám v sobě kus sentimentu a jsem za to rád, vadilo mi, že milostná dějová linka knihu nakonec pohltila. Dokonce nejen, že z děje vytlačila vážnější témata, ale sama se rozmělnila v celkem plytkou červenou knihovnu. Můžou za to hlavně milenci, kteří už postupně nedělají nic jiného, než že se strachují o to, zda je ten druhý ještě má rád a jejich hloupý citový stihomam se tak bohužel postupně stane hlavní náplní knihy.

V tom se trošičku zračí i druhý důvod, proč mě kniha provokovala, a to je to slavné vlastenectví. Pominu, že se v Pozdětíně a jeho okolí o národní hrdosti a podobných věcech neustále pateticky básní, aniž by padl jediný argument pro jejich smysluplnost. To nakonec mohou zastoupit samy ústřední postavy či popis tísnivých etnických poměrů. Horší mi přijde něco jiného. Rais velmi dobře vidí problematickou stránku celé věci, a tou je všudypřítomné "čecháčkovství", český oportunismus, poddajnost, lenost, plané pozérství... to, že skuteční vlastenci jsou vlastně luzný společenský okraj a jejich sny o kulturním národě vůbec neodpovídají pakulturní realitě. Vidí to, ale netroufne si to nazvat zostra a zpříma. Natož z toho vyvodit klíčovou otázku, jestli má vůbec smysl český národ obrozovat. Tam, kde by měl o vlastenectví myšlenkově bojovat, ustrašeně utíká k slepému řečnění o věčné slávě Čechů, blablabla.

Jistě se dá pochopit, že ještě na konci devatenáctého století, kdy kniha vznikla, se češství takto nekriticky vnímalo všeobecně. Ale velký spisovatel by měl podle mě vidět dál, než jeho okolí. A když vidí, nebát se o tom, co zahlédl, podat upřímné svědectví. K tomu má ale měkkoučký a opatrný Rais bohužel trochu daleko.

Ale přes všechno mé prskání je to kniha, která se dobře čte, která podává sugestivní obraz horského venkova, která nabízí inspirativní postavy... a která je vůbec docela fajn. Navíc mě vyprovokovala nejen k brblání, ale k důslednějšímu zájmu o české obrození, takže jsem se díky ní konečně vrhnul na tolik odkládaného Vladimíra Macuru. Ale to už je jiný příběh...

10 22.04.2013

Skladba, která mě neskutečně bavila, a to v až překvapivě velkém množství svých rovin. První je nápaditý, sugestivní jazyk, jímž ožívá asijská džungle temnou, divokou, exotickou, vzrušující nádherou - a který zároveň dovede být neskutečně ironický, jízlivý a kousavý tam, kde od popisu prostředí přechází k popisu dění. Čímž se dostávám k rovině další, asi nejdůležitější. Tou je geniální bajka-podobenství o lidských mravech. Hanuman do své opičí říše zavádí evropskou kulturu a stává se tyranem etikety. Čech na opičácích v celé své obnaženosti ukazuje, jak snadno se může kultura vyprázdnit, pokud je povrchně a plytce kopírována, pokud se stává pózou beze smyslu. Nad knihou se dá více než dobře přemýšlet o tom, v čem spočíá rozdíl mezi autentickým životem a odvozeninou, případně proč má smysl usilovat o to první a jak.

Čech samozřejmě satiricky útočí především do vlastních kulturních řad. Geniálně ale také předjímá (i když možná nevědomky), budoucnost mnoha asijských a jiných národů, jejichž elita se jednoho dne vypraví studovat "na západ" a po návratu využije své vzdělání k založení brutálních diktatur...

8 22.04.2013

Novela začíná jako zcela předvídatelný sociálně kritický příběh své doby. Kupí obrazy chudoby, beznaděje, nemožnosti slušně žít v obklopení lidmi, kteří se dělí na svině z povolání a na ty zdánlivě počestné, kteří jsou ale v důsledku svině ještě větší. To vše ještě vyostřuje Vildeho emotivita a patrná naštvanost, se kterou svoji dobu kouše jako pes. Dobře napsané, pravdivé... ale nijak objevné. Těch prvních pár desítek stran jsem byl rozpačitý. Ale ouha!

O to silněji mě zasáhlo překvapení nad tím, jak nečekaně se příběh začne vyvíjet. Psychologie postav a běh událostí se začíná střemhlav prohlubovat; poseltsví se zdaleka nespokojí s laciným konstatováním, že "svět je zlý a basta". Zápletka je čím dál napínavější a nic v ní není předem jasné - především jak dopadne boj o duši hlavního hrdiny Jaana. Sondy do jeho horečného vědomí v kritických okamžicích jsou sugestivní jako např. u Hamsunova Hladu.

Po strhujícím vývoji tu nakonec nic nedopadá jednoznačně či šablonovitě. Spíše s ironickou tragikou jak z antického dramatu spěje k víceznačnému závěru, který je plný štěstí i neštěstí, žalu i naděje, selhání i vytrvání, zlé lidské malosti i nejvyššího člověčenství (úžasná postava Anni). To už je pravda složitější, ale životu mnohem bližší. Pravda, která nevyžaduje od čtenáře (a člověka vůbec), aby jí přijal nebo zamítl, ale pravda, která ho nutí se s ní nějak vyrovnat. A tenhle fascinující emocionální nářez rozhodně čtenáře bez boje nepustí.

Estonská literatura po Dvou rodech z Vargamae znovu naplno boduje.

6 09.04.2013

Kniha, od které odcházím, stejně jako její postavy z rodného kraje, s bolavým srdcem.

Vargamae je statek v bažinaté krajině, která klade velmi tvrdé podmínky těm, kteří by ji chtěli obdělávat. Sem přijíždí mladičký pár plný sil, nadšení a snů o zvelebení svého nového domova. Rámec celé knihy tvoří příběh jejich drsného zápolení s přírodou a se sousedním statkářem při cestě za vydobytím si trochy toho štěstí. Kniha takto vypadá jako prostý vesnický román z doby zhruba sto let staré a jako vesnický román by také byla úctyhodnou. Život na statku je zachycený barvitě, s velkým citem jsou stavěné obrazy přírody - její krásné strany i té kruté, peripetie hrdinů jsou často hořké, ale často i směšné... Je to rozhodně bohatá, vtahující exkurze (alespoň pro člověka, který má k venkovu nějak blízko).

Jenže tahle vrstva tvoří u Tammsaareho "jen" řemeslně skvělý základ. Z něj jako z dobře obdělané půdy pak lačně raší něco mnohem vzácnějšího. Něco, co se již netýká vnějšího popisu, ale nitra, hlubiny, smyslu všeho toho dění, které v knize sledujeme. Zdánlivě prostým postavám totiž Tammsaare právem přiznal duši a charakter. Jsou to osobnosti, které vnímají a cítí, které přemýšlí o tom, co se jim děje, které kladou životu otázky a na ně bolestivě hledají odpovědi. Tento jejich vnitřní příběh je pak tím, co tvoří hlavní jádro knihy a z čeho se čtenáři tají dech. Hledání to totiž není snadné a nevede ke snadným odpovědím. A pokud už nějaké snadné řešení některá z postav přijme, můžeme téměř s jistotou tušit, že je to chyba, která se brzy zle vymstí. Vargamae není skrytý ráj, spíše místo, které láme páteře a zatvrzuje srdce.

Snadno na své otázky nenalezne řešení ani čtenář, odtud také úvod mého komentáře. Kniha bolí jako bosé nohy na strništi. V těch ranách a v té krvi můžeme ale cítit skutečný, pravdivý život. Zachycený estonským mistrem bez špetky okázalosti nebo intelektuálního eskamotérství, přesto způsobem, který čtenáři otevírá obzory.

Takto pokorně a přitom mocnou silou otevírá Anton Hansen Tammsaare svoji vpravdě filosofickou pentalogii Pravda a spravedlnost. Nemohu se dočkat dalšího dílu.

14 13.03.2013

Zkusil jsem do tohoto výboru nahlédnout, ale brzy jsem seznal, že to nebude poezie, na kterou bych stačil. Za prvé je dost složitá, ale což o to... s trochou píle a potu se jí pod škrabošku jakž takž dostanu. Je to ale ta nejtemnější poezie, kterou jsem snad dosud četl. Plná smutku a zmaru a "nenaděje" tak hlubokých, že z toho mám až závrať. Ne, že by mě to zlobilo - "jen" tomu nerozumím. Nedokážu tak pesimisticky cítit a ve svém věku na to snad ani nemám právo. Snad až poznám ze života více, respektive ze života více prohraji; až se budu jednou nacházet v situaci, kdy "zahořím naposled výškami pádu", pak po této poezii sáhnu jako po jediné možné a srozumitelné. V současnosti ale nevěřím, že "kohout času hlásí jen noc" a nehodlám dopustit, aby "hlas můj přidal se k nářku těch jam".

Nutno podotknout, že Kostohryz není, jak by se teď dalo podezřívat, žádný nudně jednostrunný, vyhořelý skeptik. V jeho poezii je cosi jako naděje, láska... zkrátka něco hřejivého. Jenže je to skryté v tak temných hlubinách hoře a nicoty, že k tomu já nedovedu duší proniknout. Připadám si v tomto ohledu blíže Halasovi, Horovi, nebo i Tomanovi.

Bylo to zajímavé letmé setkání, ale na nějakou dobu (ideálně navždy) bude zatím stačit.

Brutální groteska polského socialismu (pro nepoučené: o dost hladovějšího, než byl náš; doslova i přeneseně). Atmosféra totální rezignace a vyhoření (haha) v prostředí, kde ani jinak žít nelze. Takováto uberskepse a zmar není v literatuře nic zvláštního a většinou je to spíše otravné. Čeho si ovšem cenním je, že Konwincki, i když v životě těmto pocitům (soudě dle jeho literárního ega) propadl, v literatuře nikoli. Na papír je tedy bezohledně neblije jako jiní, ale zodpovědně s nimi pracuje. Tím získává Malá apokalypsa několik zásadních předností. Jednou je mrazivý a přitom třeskutý humor karikatur, skrze které zachycuje Konwicki dobu a různé její typické postavičky. Je to šílené a bohužel pravdivé. Druhou je pak důmyslná tkáň divadla absurdity, která se příběhem proplétá a protkává ho symbolikou. Momenty, kdy se hlavní hrdina marně snaží zjistit, jaký je právě čas, datum či rok, jsou nezapomenutelné (dialog s policisty o tomto mi natrhl bránici).

Udržet nadhled a nadsázku v takhle osobním, existenciálním a drtivém díle... to muselo autora sakra bolet.

5 09.01.2013