Snoopi komentáře u knih

Můj návrat ke starým dobrým proslulým hrdinům... a jsem moc ráda, že k umocnění celého zážitku jsem navíc zvolila i skvělé vydání s nádhernými ilustracemi.
Říká se, že dvakrát do téže řeky nevstoupíme: u většiny knih to tak skutečně je, neboť s narůstajícími roky a zkušenostmi nám při každém čtení nabízejí zcela jiný potenciál. Existují však i takové, které jako by čas zvláštním způsobem "konzervovaly": jejich svět zůstává neměnný a my si tak i po letech můžeme dovolit luxus stejných prožitků, jaké jsme cítili při prvním čtení. Harryho Pottera bych - spolu s jinými knihami pro děti a mládež - směle zařadila do druhé skupiny.
Když jsem se k této sérii před pár lety dostala, nečekala jsem od ní vlastně nic. Pouze mne zajímalo, "co na tom Potterovi všichni tak mají": čím to je, že si získal srdce miliónů čtenářů, že se na něj pějí takové ódy, že se z něj stal doslova kult... Vrtalo mi hlavou, jakým zázrakem ke čtení přivedl i zaryté odpůrce, a proč se čtenáři nejen z naší knihovny doslova rvou o nově vycházející díly, které hned jdou z ruky do ruky... Takže i já nakonec hrábla po prvním díle - a byla jsem dočista ztracená :-) V té době také už v kinech běžel i první natočený film, což mi poněkud "ulehčilo práci", neboť jsem k postavám mohla přiřadit konkrétní obličeje. A u knih též zůstalo: další díly jsem již vidět nepotřebovala.
Nejsem přímo zapálený fanoušek, který by si domov vyzdobil vším, co jen vzdáleně připomíná svět Harryho Pottera. Ale ze čtení mám moc dobrý, ba velmi příjemný pocit :-)
Kniha toho nabízí spoustu: poměrně napínavý příběh s mnoha nečekanými zvraty, vystavěný na pevném základu a odehrávající se v atraktivních kulisách kouzelnické školy. Zabývá se tématy jako síla přátelství, víra v dobro a věčný souboj dobra a zla. Zároveň je oslavou nezlomného charakteru a jistých mravních zásad, takže mírnému moralizování se neubráníme. Samotný příběh je dnes již notoricky známý svým filmovým zpracováním, ale čtenářům, kteří se na Pottera vrhají poprvé, zajisté nabídne četné překvapující momenty. Nezbývá než ocenit autorčinu skvělou práci s napětím a obdivovat značnou míru její fantazie. Šikovně a naprosto nenásilně propojila svět ryze současný s tím pohádkovým /mudlové, čarodějové, magie, draci, jednorožci, duchové, trollové/, jenž navíc obohatila o velmi originální prvky /hra famfrpál/, a přidala i zajímavé relikvie /Kámen mudrců, Elixír života, neviditelný plášť, tříhlavý pes/. Aby toho nebylo málo, líčení mnohdy příjemně okořenila decentním a vlídným humorem. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout i povedenou práci překladatele, díky němuž jsme objevili spoustu zvláštních novotvarů a pojmenování /zlatonka, Zmijozel, Nebelvír, Havraspár.../ Osobně mě velmi okouzlil i jazyk a užití neotřelých výrazů a přirovnání jako např. "tvrdolící" děvče, "spratkový" kožich, "vypadal jako zpuchřelý ořech", atd.
Snad jen postavy se v rámci děje jeví jako lehce typizované, neboť každá z nich má v textu svou funkci. Nechybí tedy šprtka, věčný smolař, namyšlený záškodník, pan důležitý, ba ani outsider s nečekanými schopnostmi - však už víte, o kom se mluví :-)
Nakonec se nijak nedivím boomu, který kniha vyvolala. Je nadčasová - řeší se v ní témata, která budou aktuální stále: osiřelost, šikana, hledání vlastní identity a sebe sama... ovšem spolu s tím se zde objevuje problém skrytý, leč daleko závažnější: jakási "rasová nadřazenost" dětí z "čistokrevných" kouzelnických rodin.
Čtení mi evokovalo film "Muži v černém", kdy jednotka zvláštního týmu "šikovně likviduje" jakékoliv důkazy a zmínky o mimozemšťanech, jejichž výskyt měl zůstat v utajení: v Harry Potterovi se takto v lidském světě popírá existence čarodějů. Zároveň se mi vybavila kniha "Tajemství 13. nástupiště": tematicky jsou si velmi podobné a není zcela od věci myšlenka, že Rowlingovou hodně inspirovala. Akorát u Pottera je naprosto jasné, že půjde o sérii: kniha působí jako uzavřená epizoda daleko většího celku.
Jsem ráda, že jsem si toto malé "retro" dovolila a znovu se tak ponořila do kouzel prvního dílu: těším se, až přelouskám všechny ostatní díly.

105 06.03.2023

Přiznávám, že od knihy jsem moc neočekávala a přistupovala jsem k ní skepticky. Také nejsem zrovna přívrženec "rychlokvašek z blogů", kterým se brzy po "naplnění kapacitních možností" dostává knižní podoby. Zde jsem však byla mile překvapena už od začátku: zdá se mi, že záměr autorek - jednoduchou a zábavnou formou přiblížit obyčejnému uživateli češtiny četné pravopisné záludnosti - se vydařil. Dokonce mne přesvědčily o tom, že podobně čtivých příruček by klidně mohlo být víc. Nečekejme žádnou nudu ani suchopárné výklady: vybrané jevy, v nichž často chybujeme, jsou vysvětleny stručně a srozumitelně, navíc za pomoci smajlíků a vtipných ilustrací. Velmi oceňuji, že po "pravidelném nářezu teorie" následuje diktát, v němž si můžeme nabyté znalosti otestovat, a správnost odpovědí ověřit v klíči na konci knihy.
Pro lepší orientaci jsou všechny tyto "jazykové perličky" řazeny abecedně a spolu vytvářejí jeden úžasný, dokonale propletený náhrdelník. Věřím, že po něm rádi sáhnou nejen dospělí, ale i děti.
Souhlasím s metaforickým přirovnáním autorek, že "čeština je sval, který ochabne, když jej netrénujeme". Vidím to všude kolem sebe: zdá se mi, že s ukončením povinné školní docházky značně klesá snaha většiny lidí o jakoukoliv korekci vlastního písemného projevu. Jakmile si osvojíme určitá pravidla pravopisu, měli bychom je dále "cvičit", než nám přejdou do krve - a v případě nejistoty se nebát do patřičných příruček nahlížet. Hodně mě mrzí, když například i na zdejší platformě nalézám v četných komentářích chyby veskrze školácké.
Kniha je určena široké veřejnosti. Je jasné, že v ní nemůžou být zachyceny všechny problematické jevy - k tomu slouží další odborné publikace. Při pročítání zde svá "slabá místa" objevíme asi všichni - i já jsem odhalila jevy, jež jsem si vykládala špatně /kardamom, holt X hold/. Ráda jsem se nechala poučit a velmi mě těší, že klasika jako "mě X mně, ji X jí, výjimka, fobie, permanentní, tip X typ" tady rozhodně nechybí. Těším se i na další podobně zaměřené knihy od těchto dvou autorek.

103 24.02.2023

Komiksový příběh o ženách pro ženy, odehrávající se v kulisách dalekého vesmíru. Těžko říct, do jaké míry bude vyhovovat i mužské části čtenářské populace - možná se budou cítit lehce ukřivděni, že zde chybí chlapský element, ale pokud se s daným faktem smíří, čeká je určitě zajímavý zážitek.
Je to zvláštní dílo: už jen tím, že hrdinkami jsou samé ženy, děj je založený na logice jejich myšlení a uvažování a vychází z jejich vlastních konfliktů. Takové "vylepšené ženské čtivo", kde to sice jen "vře v kotli emocí", ale přesto nás neotráví nadbytkem dojmů a pocitů, které hrdinky prožívají. Velmi důležitou roli zde hrají přátelské a partnerské vztahy.
Autorce se nepochybně podařilo vytvořit zajímavý a ryze snový svět, ovšem s ignorací veškerých fyzikálních zákonů a dalších pravidel, a proto nám tak trochu dluží vysvětlení, jak takový svět vůbec může fungovat - např. vůbec neřeší, jak je možné, že lesbické páry mají děti... Spousta věcí nám uniká, některé informace jsou poněkud zmatené a jiná fakta zase nedomyšlená. Přiznávám, že jsem si knihu musela číst dvakrát, a abych se v textu lépe orientovala, dělala jsem si i zápisky. Také mi vadilo neustálé přeskakování z jedné časové roviny do druhé, bylo těžké je od sebe odlišit, přestože se po nějakém době zcela logicky propojí. Při čtení musíme být pozorní, některé věci se vysvětlí až později. Přitom děj není ani nijak složitý a na pořádné dobrodružství dojde až ke konci knihy. Co musím vyzdvihnout, je právě kvalita ilustrací a neuvěřitelná fantazie autorky. A na závěr malý spoiler s otázkou - asi jsem nepochopila, proč se o postavě Elliot mluví stále v množném čísle a všichni ho oslovují "oni".

80 23.02.2023

Velmi zajímavá a poutavá kniha z kategorie non fiction, zvláštní sci-fi, spjatá se skutečným prostředím, odehrávající se v reálných kulisách 90. let na ostrovech ve Švédsku. Autor v ní dětskýma očima nahlíží na jeden obří experiment zvaný Smyčka, díky němuž lidé mohli snad i cestovat v čase. Ve vzpomínkách se vrací do minulosti, do kulis již rozpadajícího se světa zrezivělých pozůstatků monumentálních staveb a podivných strojů, které ho nepřestávají fascinovat. Rekonstruuje průběh všech důležitých událostí, které měly zásadní vliv nejen na osudy všech lidí z ostrovů, a co nejvěrohodněji se nám snaží přiblížit svět, který ve skutečnosti nikdy nebyl.
Jedná se o jakési "memoárové záznamy", občas doplněné "skutečnými" reportážemi z dobového tisku: různě dlouhé texty připomínají spíše směs bizarních povídek, příběhů a zážitků z minulosti, která se tváří tak skutečně, že bychom ji autorovi snad zbaštili i s navijákem. Napomáhají tomu i jeho zcela věrohodné, úchvatné a dech beroucí ilustrace, které texty šikovně doprovází - v první chvíli jsem se i já nechala oklamat, než mi došlo, že jde o velmi povedenou fikci :-) Nesmím opomenout nejen skvělou technickou propracovanost jeho kreseb a maleb, ale i značný rozsah vědeckých poznatků, které nám předestírá.
S chutí a ráda jsem vstoupila do jeho svět a nechala se jím doslova unést. Jenom jedinou výtku bych měla k většímu formátu knihy, takže je poněkud neskladná, ale přenášet se ještě dá. Její velikost vlastně chápu: díky ní nám zase neuniknou podstatné detaily. Mohu jedině doporučit.

85 23.02.2023

Musím říct, že se jedná o skvělý počin. Jak po stránce grafické, tak po stránce obsahové - zamlouvá se mi daleko víc než diář DK 2023. Nalezneme zde spoustu prostoru na vpisování poznámek, doprovází ho mnoho krásných barevných ilustrací a nezabývá se pouze pravopisem - již v úvodu mě mile překvapila Knižní výzva, pozitivně motivující případné nové čtenáře. Není sice tak obsáhlá jako ČV zde na Databázi, nabízí však další zajímavá témata k vyplnění. Navíc si sem můžeme vepsat jak knihy přečtené, tak i ty, které si přejeme sehnat, a do začátku nového roku si připsat i novoroční předsevzetí.
Každý měsíc je vlastně taková uzavřená kapitola, začíná vždy plánovačem a "to do" listem, nechybí ani pranostiky a původ názvu daného měsíce. Ve druhém týdnu se nám odkrývají perličky v podobě nečekaných záludností, nad nimiž se můžeme zamyslet, a v týdnu následujícím se celý jev vysvětlí. V týdnu čtvrtém nás čeká diktát, jehož se nijak obávat nemusíme, a pokud o svých odpovědích přesto pochybujeme, správné řešení si můžeme ověřit v klíči na konci publikace. K měsíci červenci si můžeme připsat i své tipy na dovolenou, kam se chceme podívat, a již u měsíce října přidat seznam dárků, které si kdo v našem okolí přeje.
Diář velmi oživují i zajímavé názvy některých zvláštních "svátků", jejichž dodržením si můžeme zpestřit život - Mezinárodní den štěstí, Mezinárodní den čokolády, atd. :-) Moc mě baví jím listovat, a to i přesto, že z hlediska obsahu mi nemá již tolik nabídnout - s valnou většinou popisovaných jevů se setkáme již na druhém stupni ZŠ, popř. na střední škole.

82 22.02.2023

Taková zvláštní všehochuť - a pěkně ujetá. Zpočátku jsem vůbec netušila, co od knihy čekat, ale mile mě překvapila. Asi se dá vnímat různě - já ji chápala jako zajímavou, vcelku vtipnou recesi a parodii na špionážní romány, všemožné thrillery a detektivky. Co ji značně obohacovalo, byly četné aluze a odkazy na knižní klasiku /Máj, Kytice, Shakespeare, Alenka v Říši divů, Patnáctiletý kapitán, Hrdinný kapitán Korkorán, Mrtvá a živá, Cesta kolem světa za 80 dní/, ale i na mnohé filmy /Nuda v Brně, Lepší to nebude, Kill Bill, atd./ Líbilo se mi, jak si autor vyhrál s jazykem, a také že se nijak nebál utahovat si ze současného dění v Čechách a Evropě - Brexit, vysoká politika, korupční skandály, praní špinavých peněz, nadvláda developerů, problematika utečenců, atd. Při čtení mě velmi bavilo všechny tyto narážky, ať už zcela zjevné či naopak důmyslně maskované, v textu objevovat. Pouze názvy jsou poněkud pozměněné - ocitáme se v srdci "Entropy", v zemi "Bojohemii", jíž před lety okupovali zlí "Moskalové", kterým nyní vládne "Ivan Ivanovič Rasputin"; brzy si uvědomíme, kde jsou "Korunní Zřídla", "Hrachovo Mědiště", tunelový komplex Barka, či kde hledat Bluser, a co se míní společenstvím "OTAN".
Bohužel velkou slabinou románu je samotný příběh - a jeho protagonisté. Myšlenka začlenit do textu jakési "post-románové samostatné bytí" několika literárních postav je určitě zajímavá a originální, ale autorovi se zcela vymkla kontrole, spolu s motivem dvojnictví. Kniha nemá pevný děj, při bližším čtení se neustále rozpadá a "drobí" na stále menší a menší kousíčky: nakonec vůbec nevíme, kdo je kdo, natož co se přesně stalo a proč. K porozumění též nijak nepřispějí naprosto nečekané, prudké posuny v čase i prostoru. Je to škoda, ze zajímavého a netradičního tématu se rozhodně dalo vytěžit daleko více: pomohlo by děj více zpřehlednit a ujasnit motivaci postav. Soudím však, že o příběh autorovi zrovna nešlo.

..."Například od jisté doby se tam pohybují neobvyklé osoby. Jsou úplně bezúhonní, nemají v rejstříku ani žádný dopravní přestupek. Divné, že? A vznikla tam nějaká pokusná farma, kam jezdí lidé až odtud, z hlavního města. Jaké pokusy tam dělají? A co dalšího - jen o kus dál od vaší operační oblasti bývalo rejdiště Tranhů. Pěstírny marihuany, pervitinové laboratoře a kdo ví co ještě. Protidrogovka tam udělala několik dobrých zátahů, ale jistě nezlikvidovala všechno. A najednou je tam klid!"
..."Jste schopný řídit tak velké auto?" "Řídil jsem jsem kamion, lokomotivu a tank," řekl věcně Pešta. "To by mohlo stačit," konstatoval Killy."
..."A hleďme, tady jsou naše CV s uvedením zvláštních kompetencí. O mně se tu píše, ehm, že mám schopnost velet, plánovat a řešit mimořádné situace... a co má být tohle? Logické myšlení skloubené s téměř uměleckou představivostí - to bych ani sám do sebe neřekl. - Billy má zvláštní kompetence... to ani nebudu číst." Billy drapla po archu. "Tak abyste věděli, souhrn mých zvláštních kompetencí je, že se umím postarat o misi jako o rodinu."
..."Tiše!" ozvalo se za ním. A z čista jasna ho kdosi srazil k zemi, do křoví na okraji paseky, dlaní mu mlčel ústa a pak si bolestivým chvatem vynutil nehybnost a poslušnost. "Omlouvám se, nechci vám ublížit, všechno vysvětlím, jen buďte zticha a ani se nepohněte," šeptal sytý mužský hlas. "Hlavně klid. Sledujte, co se děje." Na pasece přistávala helikoptéra. Přistávala bez hluku, s tichým hukotem a bzukotem. Větve okolních stromů se nezmítaly ve vichru vrtule, jen se lehce zachvívaly. Stroj dosedl a pustil dokola salvu reflektorů."
..."Jasmínu loubí, sedím u vína, zve dobré druhy dobrá hodina," oslavuje přátelské popíjení čínský klasik Li Po. "A já jsem sám," pokračuje posmutněle; osamělý piják v uvedené básni se však brzy dočká zajímavých kumpánů. Samotářské pití je totiž méně příjemné a více rizikové, zejména pokud má přinést přechodnou úlevu rozhárané mysli."
..."Jaksi se tu rojí kapitáni," poznamenal Patnáctiletý kapitán. "Ale jenom ty jsi můj," řekla Alice a objala ho. "Nepůjdeme nahoru? Moc ráda bych se trochu tulila a mazlila. Pak si ještě spinkneme. Svět počká, ne?"
..."Patnáctiletý kapitán a Alice našli stolek na terase mezi několika skupinami cyklistů, kteří rozprávěli o trasách, kilometrech a převodech."
..."Tady v Korunních Zřídlech je to zcela nezáživné," pokračoval Philleas Fogg. "Jenom obchodní válka mezi různými moskalskými mafiemi. Tím se nehodlám zabývat."
..."Tma tak hustá, že by se dala krájet a snad i jíst, ale žádná hladová ústa by se takovou tmou nezasytila. Tma černá jako uhel, černější než ztuhlý asfalt, o to černější, že před okamžikem ji prořezávalo prudké světlo svítilny."

82 14.02.2023

Kniha, která klame tělem :-) Působí jako "zaručeně pravdivé" vzpomínky 90ileté služebné Taki: jejíma očima poznáváme domácnost paní Tokiko, manželky pana Hiraie, s nímž vychovává syna Kjóičiho ze svého přechozího manželství. Zápisky působí velmi idylicky a uhlazeně, vnesou nás do atmosféry nadějných 30. let v Tokiu a bez velké újmy nás provedou i léty válečnými. Není divu, že se rádi necháme ukolébat jejím poklidným líčením, a nebýt určitých náznaků, zbaštili bychom autenticitu jejích poznámek i s navijákem.
Hloubavý čtenář totiž po určité době začne v rámci textu vnímat jisté napětí: o dramatických historických událostech té doby, které pomalu, ale jistě zasahují do života celé rodiny, se dozvídáme "jen tak mimoděk". Navíc se na scéně objevuje mladík Takeši, jenž její značně naivní pohled na tehdejší dění vyvažuje svými racionálními glosami. A když už jsme si téměř jisti, jak to s její minulostí bylo ve skutečnosti... přichází poslední, závěrečná kapitola, která všechny naše domněnky rozmetá jak domeček z karet :-)
Nabízí se srovnání s knihou "Soumrak dne" od Kazua Ishigura - obě postavy mají mnoho společného. Taki se také stává nedílnou součástí života "malého domu", ale platí za to vysokou daní: potlačuje své emoce a zcela ztrácí svou osobnost. Jejím údělem je pouze mlčet, stát stranou a být kdykoliv k dispozici. Svým zápalem a "pracovním nasazením" je postava až téměř děsivá, v jistém směru vzbuzuje i lítost: její vzpomínky nabízí šokující obraz života tehdejší vyšší společnosti v Japonsku.
Samotný příběh je v knize ovšem poněkud upozaděn: velmi důležitou roli zde hraje atmosféra a smyslové dojmy, převážně chutě a vůně světa, který si Taki tak paličatě přála zachovat. Při čtení však vyvstává velmi důležitá otázka: do jaké míry jsou naše vlastní vzpomínky věrohodné?
Kniha se mi moc líbila, četla se snadno a lehce. Mrzí mne snad jen občasné chyby v překladu, hlavně některých vazeb a spojení. Jinak jsem byla spokojená a mohu doporučit.

..."Líbí se ti tvůj pokoj?" "Ano, je moc..." určitě jsem se začervenala. Já jsem ten pokoj milovala. Měla dokonce vlastní záchod a všechno vybavení bylo zbrusu nové. "Paní..." pamatuji se, že jsem najednou vážně pronesla: "Paní, já se o tenhle dům budu starat až do smrti!" Paní se pobaveně rozesmála: "Ale, nic takového. Vždyť brzo budeš mít léta na vdávání." "Proč bych se měla vdávat? I kdyby se taková jako já vdala, neumím si představit, že bych mohla mít skvělejší život než v tomhle domě s vámi. Taky bych nesnesla mít v pokoji cizího člověka!"
..."Paní, rozhořčená, že na ni křikl, vběhla do kuchyně: "Už toho mám dost! Kdyžtak vezmu Kjóičiho, odejdu a zařídím si papírnictví." Poté pokaždé, když se manželé pohádali, paní vždy uzavřela slovy: "Zařídím si papírnictví!" Tehdy se papírnictví považovalo za vhodné podnikání pro vdovy."
..."Mým úmyslem je zaznamenat zde své vzpomínky na rodinu Hiraiových, nikoliv psát o sobě, ale chci se tu o něčem zběžně zmínit. Na podzim toho roku jsem totiž dostala nabídku k sňatku."
..."Postupně začalo být méně lepšího zboží a potravin, a abych mohla rodině poskytovat stravu, na kterou byli zvyklí, bylo nutné mít vliv mezi prodavači. To každá služebná jen tak nedokázala. Už s tím vychloubáním radši přestanu, ale netřeba říkat, že v těch dobách jsem měla možnost plně rozvinout a uplatnit své schopnosti."
..."Většina lidí věřila, že je v Japonsku dostatek surovin, ale považovali za nutné "pro jistotu" nakupovat do zásoby, protože v důsledku vládních nařízení začalo být obtížné leccos sehnat. Jinak ne že bychom se občas nedoslechli o nějakých nepokojích, nebo že ten a ten byl zatčen jednotkou Zvláštní policie, ale nikdy o tom, že by naše armáda utrpěla v Číně závažnou porážku, a obchodní domy stále ještě pořádaly výhodné výprodeje."
..."Manžel se v poslední době změnil," pronesla náhle paní. "Nemyslíš, Taki?" "No, já..." "Dřív takový nebyl. Býval velkorysý, víš." Abych neřekla něco nevhodného, radši jsem se mlčky napila čaje."
..."Služebná se však musí řídit pokyny své paní. Pán dá příkazy paní a služebná jedná teprve podle jejích pokynů. Jinak se naruší posloupnost."
"Takeši mi vyčítá, že moje vzpomínky jsou nějak moc příjemné, že za války nemohla vládnout taková spokojenost, ale pokud já se pamatuji, od útoku na Pearl Harbor do městských voleb jsme žili celkem v klidu. Samozřejmě postupně nastaly různé změny: i zelenina začala být na lístky, prodávala se pouze neleštěná rýže a cukroví bylo těžko k dostání."

106 07.02.2023

Skvělé, monumentální dílo českých dialektologů - skláním se před jejich piplavou prací, tleskám a vzdávám hold výsledné podobě všech svazků. Podává první úplný obraz o územním rozrůznění českého jazyka a převážně se zaměřuje na větší i menší nářeční celky a vztahy mezi nimi. Přináší výsledky přímého terénního výzkumu z let 1964 - 1972, prováděného ve vybraných obcích, a z let 1973 - 1976, prováděného ve městech.
Publikace jsou určeny spíše do rukou odborníků či studentů bohemistiky. Ale ani laici, kteří se aspoň trochu o náš jazyk zajímají, nemusí mít z objemnosti svazků strach: najdou zde zajímavá témata a přehledné mapy. Český jazykový atlas patří mezi knihy, které se nečtou od začátku do konce, zato se do nich nahlíží a se zájmem se jimi listuje.
Zároveň daleko přesahují své jazykovědné zaměření - přinášejí cenné poznatky i pro badatele jiných oborů, např. archeologie, historie či geografie.
Jazykové mapy totiž klidně můžeme přirovnat k těm geologickým, z nichž lze odhalovat i vývoj zemské kůry v daném teritoriu. Navíc zde použitá netradiční zobrací technika - kombinace izoglos s nápisy, šraf a značek - umožnila vypracovat mapy, jejichž velkost nepřekročila formát běžné knihy. Nechybí k nim detailní výkladové komentáře, které doplňují získané informace, shrnují výsledky výzkumu, hodnotí jazyková fakta, zkoumají vztah regionálních útvarů k spisovnému jazyku a informují o pojmenovávaných jevech.
Každý díl obsahuje vysvětlující části, které se pravidelně opakují: Předmluva, Obsah, Úvodní část s pojednáním o historii vzniku atlasu českých nářečí, Výzkum nářečí, Kartografické zpracování materiálu, Lexikální část atlasu, Komentáře, Grafická stránka jazykových map, Seznamy zkoumaných obcí a explorátorů, Pravidelné regionální obměny... a v závěru nesmí chybět rejstřík. Právě díky němu můžeme lépe nalézt pojmy, které nás přímo zajímají, s odkazem k číslu stránky, na níž je rozebírán.
První díl zpracovává slovní zásobu z významových okruhů: člověk, domácnost a místní prostředí. Druhý se věnuje slovní zásobě k tématům: zahrada, les, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábava, zvyky. Třetí se zabývá tématy: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek, drůbež. Čtvrtý díl zpracovává téma tvarosloví, konkrétně územní diference morfologických forem všech ohebných slov. Pátý díl se věnuje hláskoslovné části, dále zpracovává syntaktické jevy, obsahuje i část pojednávající o adverbiích a část věnovanou dodatečnému výzkumu ve městech.
Zprvu je trochu oříšek se v té změti map a faktů orientovat, ale když si čtenář zvykne na uspořádání knihy /hesla jsou řazena tematicky, nikoliv abecedně/, může se dozvědět mnoho zajímavostí. Přiznávám, že mě moc baví sledovat, jak se lidé kolem mě baví, jak mluví... a když v jejich řeči najdu nějaké výraznější nářeční stopy, vrhám se do "pátrání téměř detektivního", abych zjistila, odkud daný člověk asi pochází. Nikdy si takové dobrodružství nenechám ujít: zabavím se a zároveň oživím své znalosti. Náš jazyk nabízí nečekané možnosti.
K jednotlivým dílům se určitě budu v průběhu let ještě vracet, studovat v nich, bádat a hledat odpovědi na své otázky.

76 03.02.2023

Skvělé, monumentální dílo českých dialektologů - skláním se před jejich piplavou prací, tleskám a vzdávám hold výsledné podobě všech svazků. Podává první úplný obraz o územním rozrůznění českého jazyka a převážně se zaměřuje na větší i menší nářeční celky a vztahy mezi nimi. Přináší výsledky přímého terénního výzkumu z let 1964 - 1972, prováděného ve vybraných obcích, a z let 1973 - 1976, prováděného ve městech.
Publikace jsou určeny spíše do rukou odborníků či studentů bohemistiky. Ale ani laici, kteří se aspoň trochu o náš jazyk zajímají, nemusí mít z objemnosti svazků strach: najdou zde zajímavá témata a přehledné mapy. Český jazykový atlas patří mezi knihy, které se nečtou od začátku do konce, zato se do nich nahlíží a se zájmem se jimi listuje.
Zároveň daleko přesahují své jazykovědné zaměření - přinášejí cenné poznatky i pro badatele jiných oborů, např. archeologie, historie či geografie.
Jazykové mapy totiž klidně můžeme přirovnat k těm geologickým, z nichž lze odhalovat i vývoj zemské kůry v daném teritoriu. Navíc zde použitá netradiční zobrací technika - kombinace izoglos s nápisy, šraf a značek - umožnila vypracovat mapy, jejichž velkost nepřekročila formát běžné knihy. Nechybí k nim detailní výkladové komentáře, které doplňují získané informace, shrnují výsledky výzkumu, hodnotí jazyková fakta, zkoumají vztah regionálních útvarů k spisovnému jazyku a informují o pojmenovávaných jevech.
Každý díl obsahuje vysvětlující části, které se pravidelně opakují: Předmluva, Obsah, Úvodní část s pojednáním o historii vzniku atlasu českých nářečí, Výzkum nářečí, Kartografické zpracování materiálu, Lexikální část atlasu, Komentáře, Grafická stránka jazykových map, Seznamy zkoumaných obcí a explorátorů, Pravidelné regionální obměny... a v závěru nesmí chybět rejstřík. Právě díky němu můžeme lépe nalézt pojmy, které nás přímo zajímají, s odkazem k číslu stránky, na níž je rozebírán.
První díl zpracovává slovní zásobu z významových okruhů: člověk, domácnost a místní prostředí. Druhý se věnuje slovní zásobě k tématům: zahrada, les, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábava, zvyky. Třetí se zabývá tématy: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek, drůbež. Čtvrtý díl zpracovává téma tvarosloví, konkrétně územní diference morfologických forem všech ohebných slov. Pátý díl se věnuje hláskoslovné části, dále zpracovává syntaktické jevy, obsahuje i část pojednávající o adverbiích a část věnovanou dodatečnému výzkumu ve městech.
Zprvu je trochu oříšek se v té změti map a faktů orientovat, ale když si čtenář zvykne na uspořádání knihy /hesla jsou řazena tematicky, nikoliv abecedně/, může se dozvědět mnoho zajímavostí. Přiznávám, že mě moc baví sledovat, jak se lidé kolem mě baví, jak mluví... a když v jejich řeči najdu nějaké výraznější nářeční stopy, vrhám se do "pátrání téměř detektivního", abych zjistila, odkud daný člověk asi pochází. Nikdy si takové dobrodružství nenechám ujít: zabavím se a zároveň oživím své znalosti. Náš jazyk nabízí nečekané možnosti.
K jednotlivým dílům se určitě budu v průběhu let ještě vracet, studovat v nich, bádat a hledat odpovědi na své otázky.

69 03.02.2023

Skvělé, monumentální dílo českých dialektologů - skláním se před jejich piplavou prací, tleskám a vzdávám hold výsledné podobě všech svazků. Podává první úplný obraz o územním rozrůznění českého jazyka a převážně se zaměřuje na větší i menší nářeční celky a vztahy mezi nimi. Přináší výsledky přímého terénního výzkumu z let 1964 - 1972, prováděného ve vybraných obcích, a z let 1973 - 1976, prováděného ve městech.
Publikace jsou určeny spíše do rukou odborníků či studentů bohemistiky. Ale ani laici, kteří se aspoň trochu o náš jazyk zajímají, nemusí mít z objemnosti svazků strach: najdou zde zajímavá témata a přehledné mapy. Český jazykový atlas patří mezi knihy, které se nečtou od začátku do konce, zato se do nich nahlíží a se zájmem se jimi listuje.
Zároveň daleko přesahují své jazykovědné zaměření - přinášejí cenné poznatky i pro badatele jiných oborů, např. archeologie, historie či geografie.
Jazykové mapy totiž klidně můžeme přirovnat k těm geologickým, z nichž lze odhalovat i vývoj zemské kůry v daném teritoriu. Navíc zde použitá netradiční zobrací technika - kombinace izoglos s nápisy, šraf a značek - umožnila vypracovat mapy, jejichž velkost nepřekročila formát běžné knihy. Nechybí k nim detailní výkladové komentáře, které doplňují získané informace, shrnují výsledky výzkumu, hodnotí jazyková fakta, zkoumají vztah regionálních útvarů k spisovnému jazyku a informují o pojmenovávaných jevech.
Každý díl obsahuje vysvětlující části, které se pravidelně opakují: Předmluva, Obsah, Úvodní část s pojednáním o historii vzniku atlasu českých nářečí, Výzkum nářečí, Kartografické zpracování materiálu, Lexikální část atlasu, Komentáře, Grafická stránka jazykových map, Seznamy zkoumaných obcí a explorátorů, Pravidelné regionální obměny... a v závěru nesmí chybět rejstřík. Právě díky němu můžeme lépe nalézt pojmy, které nás přímo zajímají, s odkazem k číslu stránky, na níž je rozebírán.
První díl zpracovává slovní zásobu z významových okruhů: člověk, domácnost a místní prostředí. Druhý se věnuje slovní zásobě k tématům: zahrada, les, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábava, zvyky. Třetí se zabývá tématy: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek, drůbež. Čtvrtý díl zpracovává téma tvarosloví, konkrétně územní diference morfologických forem všech ohebných slov. Pátý díl se věnuje hláskoslovné části, dále zpracovává syntaktické jevy, obsahuje i část pojednávající o adverbiích a část věnovanou dodatečnému výzkumu ve městech.
Zprvu je trochu oříšek se v té změti map a faktů orientovat, ale když si čtenář zvykne na uspořádání knihy /hesla jsou řazena tematicky, nikoliv abecedně/, může se dozvědět mnoho zajímavostí. Přiznávám, že mě moc baví sledovat, jak se lidé kolem mě baví, jak mluví... a když v jejich řeči najdu nějaké výraznější nářeční stopy, vrhám se do "pátrání téměř detektivního", abych zjistila, odkud daný člověk asi pochází. Nikdy si takové dobrodružství nenechám ujít: zabavím se a zároveň oživím své znalosti. Náš jazyk nabízí nečekané možnosti.
K jednotlivým dílům se určitě budu v průběhu let ještě vracet, studovat v nich, bádat a hledat odpovědi na své otázky.

66 03.02.2023

Skvělé, monumentální dílo českých dialektologů - skláním se před jejich piplavou prací, tleskám a vzdávám hold výsledné podobě všech svazků. Podává první úplný obraz o územním rozrůznění českého jazyka a převážně se zaměřuje na větší i menší nářeční celky a vztahy mezi nimi. Přináší výsledky přímého terénního výzkumu z let 1964 - 1972, prováděného ve vybraných obcích, a z let 1973 - 1976, prováděného ve městech.
Publikace jsou určeny spíše do rukou odborníků či studentů bohemistiky. Ale ani laici, kteří se aspoň trochu o náš jazyk zajímají, nemusí mít z objemnosti svazků strach: najdou zde zajímavá témata a přehledné mapy. Český jazykový atlas patří mezi knihy, které se nečtou od začátku do konce, zato se do nich nahlíží a se zájmem se jimi listuje.
Zároveň daleko přesahují své jazykovědné zaměření - přinášejí cenné poznatky i pro badatele jiných oborů, např. archeologie, historie či geografie.
Jazykové mapy totiž klidně můžeme přirovnat k těm geologickým, z nichž lze odhalovat i vývoj zemské kůry v daném teritoriu. Navíc zde použitá netradiční zobrací technika - kombinace izoglos s nápisy, šraf a značek - umožnila vypracovat mapy, jejichž velkost nepřekročila formát běžné knihy. Nechybí k nim detailní výkladové komentáře, které doplňují získané informace, shrnují výsledky výzkumu, hodnotí jazyková fakta, zkoumají vztah regionálních útvarů k spisovnému jazyku a informují o pojmenovávaných jevech.
Každý díl obsahuje vysvětlující části, které se pravidelně opakují: Předmluva, Obsah, Úvodní část s pojednáním o historii vzniku atlasu českých nářečí, Výzkum nářečí, Kartografické zpracování materiálu, Lexikální část atlasu, Komentáře, Grafická stránka jazykových map, Seznamy zkoumaných obcí a explorátorů, Pravidelné regionální obměny... a v závěru nesmí chybět rejstřík. Právě díky němu můžeme lépe nalézt pojmy, které nás přímo zajímají, s odkazem k číslu stránky, na níž je rozebírán.
První díl zpracovává slovní zásobu z významových okruhů: člověk, domácnost a místní prostředí. Druhý se věnuje slovní zásobě k tématům: zahrada, les, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábava, zvyky. Třetí se zabývá tématy: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek, drůbež. Čtvrtý díl zpracovává téma tvarosloví, konkrétně územní diference morfologických forem všech ohebných slov. Pátý díl se věnuje hláskoslovné části, dále zpracovává syntaktické jevy, obsahuje i část pojednávající o adverbiích a část věnovanou dodatečnému výzkumu ve městech.
Zprvu je trochu oříšek se v té změti map a faktů orientovat, ale když si čtenář zvykne na uspořádání knihy /hesla jsou řazena tematicky, nikoliv abecedně/, může se dozvědět mnoho zajímavostí. Přiznávám, že mě moc baví sledovat, jak se lidé kolem mě baví, jak mluví... a když v jejich řeči najdu nějaké výraznější nářeční stopy, vrhám se do "pátrání téměř detektivního", abych zjistila, odkud daný člověk asi pochází. Nikdy si takové dobrodružství nenechám ujít: zabavím se a zároveň oživím své znalosti. Náš jazyk nabízí nečekané možnosti.
K jednotlivým dílům se určitě budu v průběhu let ještě vracet, studovat v nich, bádat a hledat odpovědi na své otázky.

64 03.02.2023

Skvělé, monumentální dílo českých dialektologů - skláním se před jejich piplavou prací, tleskám a vzdávám hold výsledné podobě všech svazků. Podává první úplný obraz o územním rozrůznění českého jazyka a převážně se zaměřuje na větší i menší nářeční celky a vztahy mezi nimi. Přináší výsledky přímého terénního výzkumu z let 1964 - 1972, prováděného ve vybraných obcích, a z let 1973 - 1976, prováděného ve městech.
Publikace jsou určeny spíše do rukou odborníků či studentů bohemistiky. Ale ani laici, kteří se aspoň trochu o náš jazyk zajímají, nemusí mít z objemnosti svazků strach: najdou zde zajímavá témata a přehledné mapy. Český jazykový atlas patří mezi knihy, které se nečtou od začátku do konce, zato se do nich nahlíží a se zájmem se jimi listuje.
Zároveň daleko přesahují své jazykovědné zaměření - přinášejí cenné poznatky i pro badatele jiných oborů, např. archeologie, historie či geografie.
Jazykové mapy totiž klidně můžeme přirovnat k těm geologickým, z nichž lze odhalovat i vývoj zemské kůry v daném teritoriu. Navíc zde použitá netradiční zobrací technika - kombinace izoglos s nápisy, šraf a značek - umožnila vypracovat mapy, jejichž velikost nepřekročila formát běžné knihy. Nechybí k nim detailní výkladové komentáře, které doplňují získané informace, shrnují výsledky výzkumu, hodnotí jazyková fakta, zkoumají vztah regionálních útvarů k spisovnému jazyku a informují o pojmenovávaných jevech.
Každý díl obsahuje vysvětlující části, které se pravidelně opakují: Předmluva, Obsah, Úvodní část s pojednáním o historii vzniku atlasu českých nářečí, Výzkum nářečí, Kartografické zpracování materiálu, Lexikální část atlasu, Komentáře, Grafická stránka jazykových map, Seznamy zkoumaných obcí a explorátorů, Pravidelné regionální obměny... a v závěru nesmí chybět rejstřík. Právě díky němu můžeme lépe nalézt pojmy, které nás přímo zajímají, s odkazem k číslu stránky, na níž je rozebírán.
První díl zpracovává slovní zásobu z významových okruhů: člověk, domácnost a místní prostředí. Druhý se věnuje slovní zásobě k tématům: zahrada, les, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábava, zvyky. Třetí se zabývá tématy: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek, drůbež. Čtvrtý díl zpracovává téma tvarosloví, konkrétně územní diference morfologických forem všech ohebných slov. Pátý díl se věnuje hláskoslovné části, dále zpracovává syntaktické jevy, obsahuje i část pojednávající o adverbiích a část věnovanou dodatečnému výzkumu ve městech.
Zprvu je trochu oříšek se v té změti map a faktů orientovat, ale když si čtenář zvykne na uspořádání knihy /hesla jsou řazena tematicky, nikoliv abecedně/, může se dozvědět mnoho zajímavostí. Přiznávám, že mě moc baví sledovat, jak se lidé kolem mě baví, jak mluví... a když v jejich řeči najdu nějaké výraznější nářeční stopy, vrhám se do "pátrání téměř detektivního", abych zjistila, odkud daný člověk asi pochází. Nikdy si takové dobrodružství nenechám ujít: zabavím se a zároveň oživím své znalosti. Náš jazyk nabízí nečekané možnosti.
K jednotlivým dílům se určitě budu v průběhu let ještě vracet, studovat v nich, bádat a hledat odpovědi na své otázky.

71 03.02.2023

Když mi na něj padne zrak, neubráním se nostalgii. Ten autoatlas je již dočista opotřebovaný, celý omšelý, ohmataný léty neustálého používání a téměř se rozpadá pod rukama, jakmile na něj sáhnu. Přesto nemám sil jej vyhodit do starého papíru: provázel nás na cestách a vykonal pro nás mnoho dobrého. Právě díky němu jsme se vždycky dostali tam, kam jsme zrovna potřebovali. Za své služby si rozhodně zaslouží vlastní důstojné místo v knihovničce, ačkoliv své nejlepší roky má již dávno za sebou.
Když jím zalistuji, ihned se mi vybaví i náš moskvič. Ti dva k sobě prostě patřili a byli nerozluční: dýchavičný ruský mercedes... a v přihrádce spolujezdce jeho nezbytný parťák. Oba se narodili v dobách, kdy net byl ještě utopií a cosi jako GPS pouhý výplod fantazírující mysli, a přesto jsme s nimi procestovali skoro celou republiku. Asi nejvíc na sklonku 90. let, kdy se mnou rodiče jezdili po přijímačkách. Poznali jsme tak mnoho měst: Plzeň, Hradec Králové, Ústí nad Labem, Olomouc, Brno, České Budějovice... asi nejdál jsme ovšem byli v Opavě... anebo snad ve Zlíně? :-) Večer před jízdou jsme vždy zasedli k poradě, táta jakožto řidič se ponořil do tajů čísel cest a křižovatek, jezdil prstem po mapě a v duchu vypočítával čas, zatímco mamča připravovala občerstvení pro všechny a oba se snažili na sobě nedat znát nervozitu, která se jich zmocňovala.
Zní to až neuvěřitelně, ale pokaždé jsme nějak zvládli dojet ve stanoveném limitu, zpravidla na osmou hodinu ranní. A že to mnohdy nebylo nijak jednoduché! Přestože si táta každou trasu doslova "vtloukal do hlavy" tak pečlivě, až ji dokázal namalovat snad i se zavřenýma očima, realita se tištěné skutečnosti v mnohém vzdalovala: na silnicích čekala spousta nástrah - objížďky, opravy, uzavírky, slepé ulice, cesty do nikam... a k tomu všemu ještě zácpy, kolony a sebevrazi na rychlých kolech... Fofr a stres na entou. V rodičích to jen vřelo, štěkali na sebe v kulometné palbě a navzájem se obviňovali z neúspěchu, když se ztratili v jednosměrkách, aniž si přiznali, že jsou v koncích, že mají dost, že už fakt nemůžou, takže nezbylo než stočit okénko a zeptat se náhodných kolemjdoucích na cestu, pokud někdo byl zrovna nablízku :-)
Ale vždycky jsme k cíli dospěli, i když, pravda, občas celí pomačkaní, rozbolavělí a otlačení, jak se auto věčně natřásalo, jak námi házelo ze strany na stranu... a my z něj vystupovali celí unavení, utahaní, zmordovaní, na hranici sil a dočista vyčerpaní tím jednotvárným hukotem silničního provozu, který od počátku cesty útočil na naše ušní bubínky. Obdivuji tátu, jak to všechno zvládal... jak bleskově reagoval, jak dovedně kličkoval labyrintem ulic pražské magistrály, s jakou neomylností vždy zvolil ten správný pruh a prostě věděl, kdy a kam odbočit, a záludnosti mnohých rozestavěných okruhů a obchvatů ho nechávaly chladným... Dostal nás z kdejaké šlamastyky, a že těch situací, kdy brzdy skřípěly a rozhodovaly centimetry, nebylo málo... Nikdy nehavaroval - a taky NIKDY za volantem neusnul, přestože nalítal stovky kiláků a měl toho vždycky po krk...
Některé jízdy jsou nezapomenutelné, jiné kuriózní, humorné či naopak velmi dramatické, každopádně jsem ráda, že si máme o čem vyprávět: staly se legendami, které si v rámci rodiny ústně předáváme stále dokola.
Ten stařičký autoatlas stále ještě máme schovaný. Pamatuje doby, kdy se mnohé komunikace teprve stavěly a budovaly, nebo byly jen vizemi v hlavách odvážných projektantů. Jenže s každým dalším rokem přibývajících kilometrů dálnic zůstával stále více pozadu. Přestával stačit našim požadavkům, stejně jako jeho chrchlavý společník, který již pěkných pár let "spočívá v automobilovém nebi". Jen ten atlas zůstal - a já do něj občas nahlédnu, a dovolím mu tak poslední cestu, cestu časem do minulosti.

80 31.01.2023

Skvělá kniha pro děti - obsahuje vše, co má taková kniha mít: zajímavé téma, silný příběh s velkou dávkou napětí a dobrodružství, tajemství, pevné přátelské vazby, atraktivní reálie, věrohodné postavy. Mladší čtenáře oslovuje i díky tomu, že problémy, s nimiž se hrdinové setkávají, velmi připomínají jejich vlastní svět všedních starostí /škola, šikana, úspěchy a neúspěchy, vztahy/. A to i přesto, že se děj odehrává ve smyšleném prostředí kosmické lodi.
Je znát, že autor něco o vesmíru ví, a své znalosti nám nenápadně podsouvá. Zároveň precizně pracuje s naší pozorností: v momentě, kdy se nám zdá, že děj již sklouzává do jisté rutiny, objeví se nečekaný zvrat, a spolu s tím i spousta dalších otázek. Jeho fantazie je obdivuhodná: i proto mě mrzí, že tak trochu "vykrádá" Harryho Pottera. Je ovšem chvályhodné, že tyto reálie, postavy a motivy umístil do naprosto odlišného prostředí a přebudoval je po svém, čímž vznikl příběh zcela nový a tím i jeho vlastní.
Akorát postavy mají již pevně daný vyhraněný charakter, takže jsou buď jasní "záporáci", nebo "klaďasové". Text se díky tomu neobejde bez několika klišé, ztvárněných např. v podobě jakýchsi "outsiderů", stojících proti skupině "vyvolených", a samozřejmě nechybí postava "zlého" profesora, který těm "snaživým" neustále škodí.
Zajímavý je i originální jazyk a zvláštní výrazy: HOP = Hadice Odborné Pomoci/, letkus, graviton, PROS = Pouzdro Rychlé Ochrany Skafandru, gravitační křídla, pátrač, Insekti = hmyzáci, gravitechnika, exobiologie, hydroponické pěstitelství, G-Mech, přístroj sextant, gravibal = hra připomínající famfrpál od H. Pottera, záchranný modul, úniková kapsle... Zdá se mi však, že některá použitá cizí slova jsou dětem od 9 let bohužel ještě nesrozumitelná. A zpočátku mě i lehce iritovaly časté zmínky a přirovnání o kaktusech, které byly snad všude, dokonce i v jídle :-)
Kniha působí dojmem, že jde o první díl chystané série. Epizoda prvního ročníku se sice uzavře, ale konec je otevřený a vysloveně volá po dalším pokračování: je zde příliš mnoho nezodpovězených otázek a faktů, které žádají vysvětlení. S povděkem jsem zaregistrovala, že již vyšlo druhé pokračování, a moc se těším, až si jej přečtu. Kniha se mi moc líbila, byla jsem příjemně překvapená: četla jsem ji docela dlouho, ale o to víc jsem si čtení vychutnávala. Zároveň musím ocenit i krásné ilustrace, které text doprovází.

"Oba museli vypadat jak propíchnutí kaktusem..."
"Alice byla zelená jak čerstvě rozříznutý kaktus a podobně se i tvářila."
"Jakmile Tomáš uchopil graviton oběma rukama, ucítil jemné brnění. Disk ožil, nepatrně se vzdálil od natažených prstů a v jeho středu se rozzářilo slunce obíhané planetkou, přesně jako tomu bylo u gravitonu profesora Pulsara. Tomáš zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit. Umístil prsty do správné vzdálenosti okolo disku, a jakmile ucítil bod, vystřelil ho přes všechny dráhy mimo přitažlivost středu. Disk se rozzářil."

85 29.01.2023

Vcelku povedená fikce v reáliích skutečného města. Přiznávám, že moje hodnocení tentokrát nebude nezaujaté, jelikož autorku osobně znám a vážím si jí. Navíc dům, kolem něhož se všechno točí, doopravdy v Havlíčkově Brodě stojí. Jsem ráda, že jsem jej díky knize objevila, jinak bych ho slepě míjela. Ještě prozradím, že uvnitř se skutečně nachází i kavárna... a pro čtenáře i menší překvapení :-)
Kniha je to hřejivá a milá, a přestože v ní není nouze o tragické momenty, rozhodně nevyznívá pesimisticky. Četla se mi dobře, ovšem vzhledem k bohatému výskytu postav, jejich vzájemné provázanosti a obsáhlému časovému období, vměstnanému do malého prostoru, doporučuji čtenářům dělat si poznámky, které jim pomohou s orientací v textu.
Největší slabinu knihy bohužel vidím ve značně nevyvážené a rozkolísané roli vypravěče. Dokud události vypráví personifikovaný dům - velmi citlivě a vnímavě - nechá se v celém dění poměrně dobře orientovat. Jakmile se však děj překulí do 20. století, vypravěči se stávají přímo sami aktéři. Tehdy přibývá i mnoho postav, které se náhle objevují a zase mizí, je těžké se v nich orientovat a děj se zbytečně zašmodrchává. Líčení je rychlé a klouže po povrchu, působí poněkud uspěchaným dojmem, zvlášť když se delší časový úsek koncentruje do jedné kapitoly.
Právě v těchto momentech se tvorba knihy autorce lehce vymkla kontrole. Možná si ukousla příliš veliké sousto, když chtěla čtenářům přiblížit dramatické osudy majitelů jednoho domu, navíc čtivě, a zvolila proto velmi široké časové rozpětí. Líbí se mi ale její myšlenka, kterou nám skrze dílo předává: mění se lidé, mění se dějiny, mění se čas, jenom ten dům zůstává, jenom on představuje stálici a přežije nás.
V textu se objevují i dobové výstřižky z novin a vtipné aluze na reálie, charakterizující danou dobu - mne například hodně pobavilo označení Havlíčkova Brodu jakožto "megapole brambor". Také musím ocenit práci, kterou si autorka dala s dohledáváním faktů, určitě to nebylo nic snadného. Kniha je to určitě zajímavá a mohu ji doporučit.

"Poprvé po několika staletích mě potkal nejsmutnější osud nás domů. Nikdo se o mě nestaral, v zimě nezatápěl v kamnech, nevětral, aby se mi do koutů nedala plíseň, nevyměňoval tašky, které odnesla vichřice. Ještě pár let a bylo by po mně. Člověk, o kterého nikdo nestojí a nedbá, také brzo umře, i když ho žádná nemoc nerozežírá."
"Vily jsou pyšné a drží se spolu. Moderní a elegantní Knopova vila se jednou řadou oken dívá na romantické věžičky a arkýře Šupichovy vily a druhou na melancholicky pustnoucí dvojvilu bratří Veselých. Na nás obyčejné domy shlížejí svrchu, a my jsme přitom mnohem užitečnější - i když možná ne tak krásné. Kolik lidí by beze mě nemělo práci!"
"Svět se uvelebil v orosené pavučině babího léta a teď si v ní hoví."
"My domy tušíme, že se něco nedobrého chystá, i když ještě nevíme co, i když ještě doufám, že se ve svých pocitech mýlíme. Zrovna tak jako vy lidé."

100 18.01.2023

Pozoruhodná a zároveň i hodně kontroverzní kniha, která u čtenářů budí silné a rozporuplné emoce: někteří autorce za tu "fantasmagorii" spílají, jiným se líbí. Zabývá se v ní totiž podivným a naprosto skandálním "vztahem" 30ileté zralé ženy s nezletilým chlapcem. Servíruje nám téma dost drsné, něco na způsob "obrácené Lolitky", lehce říznuté nehorázným stalkerstvím, přičemž však nestojí o to, aby pouze lacině šokovala.
Na celé dění nahlížíme očima hrdinky, kterou její pocity, když jí zcela učaruje cizí kluk, dočista paralyzují. Potud by jejich láska snad ještě šla akceptovat, kdyby ovšem chlapec nebyl zároveň i "dítě školou povinné", a navíc - vlivem okolností - také pěkně cynické kvítko. Oba protagonisté se tak dostávají do víru událostí, jež je zákonitě semelou.
Přiznávám, že jsem čekala spíše nějaké porno nebo něco daleko horšího, ale před mýma překvapenýma očima se pomalu a nenápadně odvíjel příběh nešťastné lásky dvou smutných postav, které spolu prostě nemohou být, ukryté pod nánosem hrubosti a vulgarit. Závěr je hodně překvapující: kniha vzbuzuje daleko více otázek, než aby nabízela odpovědi: netušíme, proč chlapec jednal právě tak, jak jednal, příliš toho o něm nevíme. Velmi oceňuji dosti pikantní slovník, který autorka používá - češtinu hovorovou i obecnou, nářeční prvky, neologismy, novotvary, anglicismy, vulgarismy i poetická přirovnání a výrazy, z nichž mnohé jsem si musela dohledat, což ovšem hodnotu knihy nijak nesnižuje.

"Šatní skříňky dětí z prvního stupně jsou k prasknutí přecpané mikinami, bundami, kšiltovkami, svetry. Ráno co ráno vyrážejí do školy navlečené do chladu a odpoledne v horku zapomenou, co bylo před rozvleklými hodinami výuky. Mokvající rány znalostí, dovednosti nula od nuly pojde, holota nevědomí... V pátek většina matek vyrazí k plechovým šatnám, aby z boxu vyndaly neforemný textilní chuchvalec a odnesly jej na víkend domů, tam ho rozmotaly, vypraly, usušily a některé možná i vyžehlily."
"Denně, vždy dvě minuty po zvonění, potkávám chlapce s kohoutem a pokaždé mě napadne to samé. Jsou ty oči modré nebo zelené? Míjíme se takhle celý půlrok, nebo dokonce od září? Jsme tady zase jenom my dva? Dřív jsem to ignorovala! A teď? Co je mi do toho? Používá samozřejmě výrazy: je to v hezu, akamaféra, ášram, hedka, vodprejskni? Mluví jako synové mého bratránka? Obrací taky žvýkačky v puse? Lajknul sem to s vodporem, ty seš tvoje instamatka, bezďáci ležej mrazem, stupidnější než sex pěti armád?"
"Jak bezpečně se děti cítí u své školy, u organizace, napojené na ochranné složky státu, na cestovky, na lokální pseudokulturní spolky, veřejné knihovny... A jak bezpečně se nezajímají o úchyly, taky proč, co je jim do jakéhokoli idiota, frustranta, blázna... dobře vědí, že víc jich běhá po síti než tady v ulici..."
"Byl to malý šílenec, od pohledu bylo jasné, že dosáhne v životě na nejeden trik. Vylíhnul se z divokých vajec, snůška, nad níž každý druhý vrtí hlavou, anebo se otočí zády."
"A jsem šťastná, protože nějaký cizí kluk chodí do školy pozdě a mě zajímá proč! A je to! Definitivně. Jsem jasná. Vyhořelá, přetažená perka. Pako. Hrabe mi. Už nic v mém dni není ucelené, nic nedokážu vnímat jakožto kontinuum. Vše mi uniká z rukou. Postrádám celistvost, která by mě mohla uklidnit. Všechno je tak prchavé. A přeci si dokážu uvědomit, že to tak nechci - byť se to děje zatím pouze ve vzteku. Jediným celistvým ostrovem, který dokážu vnímat neroztříštěně, je moje dítě."
"Před školou se sjíždějí auta. Hluková smyčka neurotického velkoměsta. Děsivá SUV, z nichž vypadne nejdřív aktovka, pak dítě, někdy dvě děti, nikdy už rodič. Motorizované rakve, pažravost přestříkaná metalízou, filozofie ofenzivy, i se žraločí ploutví."

83 16.01.2023

Krásná kniha s neobvyklým, ale stále velmi aktuálním tématem. Přiznávám, že podle názvu jsem čekala poněkud jiný příběh, neboť výraz "modrá pilulka" již zcela automaticky navozuje naprosto specifické asociace :-)
Autor se rozhodl formou komiksu otevřeně zpracovat kontroverzní téma lásky, milování a sexu HIV pozitivních lidí. Činí tak velmi citlivě a ohleduplně, s maximálním pochopením pro konání svých postav, ostatně ani není divu, vždyť vychází ze svých vlastních zkušeností.
Hrdina Fred zpětně komentuje svůj příběh: v myšlenkách se vrací do minulosti, do roku 1999, kdy navázal hluboký a silný vztah s dívkou Cat. Na tom by nebylo nic divného, kdyby jeho přítelkyně a její čtyřletý syn neměli nemoc AIDS. Sám jakožto HIV negativní řeší dilema, jak se k celé situaci postavit, neboť se svých blízkých nechce vzdát. A tak se rozhodne s nimi zůstat, přestože to znamená stálý lékařský dohled a všudypřítomný strach ze smrti.
Text je to velmi emotivní a nečekaně poetický, např. když Fred přirovnává svůj příběh k notám: "Notový záznam se rozeběhl drobnými tóny... důrazy... pomlkami... na první poslech ta melodie zněla příjemně povědomě. A najednou synkopa... překvapení skladatele... závratné ticho... klapy klap... notový záznam se zase rychle rozeběhl, i když nástroje zůstaly ještě chvíli rozladěné..." Trochu mu škodí, jakým způsobem se Fredovo myšlení prolíná s děním a rozhovory postav, a také větší časové skoky. Příznivce komiksů si však určitě získá svým grafickým provedením: krásné skici, vzniklé z jednoduchých tvarů, ze zdánlivě ledabylé změti čar, přitom pečlivě zaměřené na detail. Kniha se mi moc líbila, nejen svým tématem, ale hlavně pro své zpracování.

"Malý byl vždycky neduživý, náchylný k různým nemocem... ale na jaře 2000 se situace výrazně zhoršila a rozbory ukázaly, že se virus probudil a začal se kalupem množit.. Padlo nevyhnutelné rozhodnutí nasadit tvrdou léčbu... Cati z toho byla zničená... Předně ji ta zpráva zavalila pocitem viny... to ona přece zavinila, že se její syn nakazil, a měla by tedy onemocnět dřív než on, dokonce by, ještě symboličtěji, měla umřít, aby on mohl déle žít... a pak... vedlejší účinky téhle dost brutální kúry, se kterými si nevědí rady u dospělých, jsou v případě tříletého dítěte o to nevyzpytatelnější, zvlášť když má léčba trvat léta nebo desítky let... Jestli věda něco nevymyslí, bude se tohle dítě do konce života plácat v jakési životně nutné závislosti na drogách, které mu bude dávkovat jeho vlastní máma... nemají na výběr, nic než obavy a otázky..."
"Lidé se na doktory často obracejí s očekáváním a nadějí... vyzařují totiž zvláštní auru... asi proto na ně přenášíme odpovědnost za část našich životů... a pak mají výhodu, že nás vidí ta, jak se nám nikdy nepoštěstí... Někteří se snadno uzavřou v jakési povýšenecké nadutosti, jiní se zase skrývají za přehnanou starostlivost hraničící s pokrytectvím... Tenhle je mi mimořádně sympatický... nebere se příliš vážně, má své nálady... připadá mi lidský... a myslím, že mu s Cati za hodně vděčíme."

80 15.01.2023

Nevím, proč je tak těžké začít. Vždyť na tom nic není: obrázky jsem tvořila ráda, zažila jsem i jednu malou vlastní vernisáž v knihovně, a se stejně praštěnými lidmi jsem navštěvovala kurzy malování pastelem. Právě ten mi učaroval nejvíc, ty čáry, které jedna malá, ať už tuhá či drolící se, tyčinka může dokázat… a přitom k tomu stačí tak málo. Pastely mě nepřestávají fascinovat, ráda o nich čtu a dozvídám se o nových technikách. Jenom v práci s nimi jako by mi stále cosi bránilo, snad strach a určité obavy z toho, že mé obrázky nebudou takové, jaké si je představuji, strach daný i tím, že jsem se nijak neodbývala a pořídila si prostředky skutečně kvalitní.
Tak trochu závidím dětem jejich spontánnost a kreativitu: neptají se na hodnocení, nezajímá je výsledek – prostě popadnou pastelku… a tvoří. Ta jistá přirozená tvořivost je nám vlastní, tak kam se časem ztrácí? Jsme snad vůči sobě až příliš kritičtí, neboť své výtvory časem začneme navzájem srovnávat, porovnávat, hodnotit… a zpravidla i odsuzovat? I to je možné.
Dlouho jsem se bála něco „jen tak namalovat“ – stále jsem to své „kouzlení s pastely“ odkládala. Až před minulými svátky jako by se něco změnilo. Vnímala jsem takové zvláštní „pnutí a nutkání" uvnitř sebe a podivný neklid, jako by mě „svrběly packy“. Vůbec tomu nešlo odolat: popadla jsem do rukou své oblíbené balení pastelek a pastelů – a rodeo mohlo začít.
Pustila jsem se do výroby vlastích vánočních přáníček, jimiž jsem chtěla potěšit své přátele a známé. Napřed jsem si vytvořila jakýsi "prototyp", kam jsem vměstnala vše, co jsem chtěla: kočku, psa, dárečky, stromek a ozdoby. Přání bylo otvírací, uvnitř zářila velká letící hvězda s péefkem a velkými číslicemi. Jako inspirace mi posloužila sádrová soška usmívající se kočičky, pejsek se nabídl sám. Kompozice vypadala „použitelně“ a já s úsměvem zalovila ve sbírce svých malovátek. Suchý pastel jsem zamítla rovnou, neboť dobře vím, jak škodolibě rád se rozmazává i drolí, a na závěr navíc vyžaduje fixaci postřikem. A tak jsem s rozechvěním hrábla po balíčku těch nejdražších pastelů, které jsem kdy měla, a srdce jen plesalo, když jsem je každý zvlášť opatrně vysvobozovala z obalu, když jsem je něžně brala do rukou, když jsem jemně zkoušela jejich odstíny a vybírala ten pravý… Celá jsem hořela nedočkavostí a já se dychtivě pustila do díla: začala jsem u větví a stromku, těšilo mě, jak hezky dostávají svůj tvar, jak hezky vystupují do popředí… má radost však trvala jen do té chvíle, než mi dočista zezelenaly prsty i dlaně a celý obrázek připomínal jeden velký, obří, nedefinovatelný zelený flek: ta barva byla všude.
Zabývat se dalšími detaily již prakticky nemělo smysl, navíc tuhý čtverhranný pastel jemné kontury prostě nevykouzlí, přestože je fungl nový… Nezbylo než umýt tlapy - a jít na "verzi číslo dva". Tentokrát jsem již kolem sebe rozmístila hned několik mokrých hadříků, za což jsem si pak jenom blahořečila. Zvolila jsem i jiný postup: začala jsem drobnými detaily u postaviček, k čemu jsem vytáhla i pastelky, a až teprve v závěru jsem obrázek doladila volnými tahy pastelem. Nakonec jsem mohla být spokojená – a já se hned pustila do dalších verzí téhož.
Paradoxně nejhorší to však bylo s motivem pěticípé hvězdy uvnitř přáníčka: komety se všemožně kroutily, o nějaké "geometrické symetrii" se rozhodně mluvit nedalo, jeden roh vždy o něco širší na úkor druhého, to vše poněkud rozplizlé, se spoustou čar z nekonečného gumování... Mordovala jsem se s tím pěkně dlouho a až teprve ke konci své "velkovýroby" jsem v nějakém časopise našla prototyp hvězdičky, který mi naprosto vyhovoval. Stačilo jen vystřihnout, obkreslit… a bylo po starostech :-) Nakonec jsem byla spokojená, svému slibu jsem dostála – a spokojení byli i ti, jimž jsem svůj obrázek zaslala. Ten pocit mě hřál ještě dlouho...
Ano, nejtěžší je začít. Za mnohé, co jsem se o pastelu naučila, vděčím této příručce. Může fungovat jako „základní kánon“ těm, kteří se rozhodli techniku pastelu vyzkoušet, používat, ale i dovézt k dokonalosti. O pastelu zde najdeme snad vše, včetně návodů a tvůrčí inspirace. Tu knihu jsem v rukách držela nesčetněkrát, stále v ní objevuji něco nového… a jednou si ji určitě musím už konečně pořídit. A taky už začnu zase malovat :-)

81 15.01.2023

Malování je nádherná a bohulibá činnost. Je radost i prosté štěstí, přináší klid a člověk si při něm krásně uklidí i v duši. Malování je vášeň a kdo umí vládnout barvám, ten je král.
Líbí se mi hezké obrázky, nejen ty od klasiků. Ráda se na ně dívám, těším se z jejich krásy, žasnu nad jejich dokonalostí, ale úplně nejradši bych takové malovala sama. Není nic snazšího: stačí pár barviček a papír už se někde najde, řeklo by se. Jenže… je tu jeden takový menší zádrhel: jakoby všechny ty krásné obrázky, které chci tak horlivě vytvářet, existovaly jen v mých snech; jakoby moje ruce byly nějak „prokleté“; jakoby na nástrojích, jimiž chci tak nadšeně kouzlit, dřepěla temná postavička, smála se mi do obličeje a vyzývala mne na souboj.
Zatím bohužel prohrávám – je totiž těžké zápasit s ďábly, které se v nás skrývají: vlastní nejistota, pochybnost a malé sebevědomí, násobené dávkou lenosti.
Jakmile do ruky vezmu tužku či pastelku, cosi ve mně zamrzne a já neudělám ani čárku.
Přitom však veškeré ty pomůcky a udělátka ve všech možných a nemožných podobách doslova zbožňuji. Často chodím do papírnictví, nasávám vůni, opájím se atmosférou, kochám se nabídkou, hledám oblíbené značky… až jednou za čas prostě „uletím“ a domů si nadšeně odnáším snůšku toho nejlepšího z nabídky obchodu. Jenže pak se kdesi uvnitř mě rozpoutá peklo pochybností a cosi se ve mně sevře: proč to kupuji, když stejně nemaluji, kdy hodlám začít a hlavně jak, copak to umím, nač to vlastně potřebuji...
Jednou za čas všechny ty své poklady vyndám, a není jich málo: balení různých druhů pastelů, voskovek, pastelek, akvarelových a akrylových barev, dokonce mám i olejové… Těším se z jejich krásy a zvláštní novoty, jíž si stále uchovávají, popouštím uzdu fantazii a jako v extázi listuji různými příručkami. Ta touha je silnější než já, tak hmatatelná a jasná… Co mi tedy brání? Pevně věřím, že nad tím nepřítelem jednou zvítězím – ale bude to těžké: jsem jím totiž jenom já sama.
Nejtěžší je začít. Hlavně se nebát, jít do toho s vervou. Svatá pravda, která říká, že „žádný učený z nebe nespadl“. Nic na tom není: obrázky jsem tvořila ráda, jednou jsem dokonce zažila i takovou malou vlastní „vernisáž“ v malé knihovně, a se stejně trhlými lidmi jsem navštěvovala i kurzy malování pastelem. Odnesla jsem si odtamtud pár cenných rad – a několik velkých obrazů, jež si nechám zarámovat. Občas je rozbalím a nestačím se divit: tohle že jsem namalovala já? Věřím, že to půjde: už mě zase nějak začínají „svrbět tlapky“. Asi nastal čas vyrazit do boje s temnotou :-)

Tato kniha mne provází mým „rádoby-uměleckým“ životem. Pořídila jsem si ji v době, kdy kurzů nebylo ještě tolik, v době, kdy neexistoval internet a znalosti se mnohdy musely pracně dohledávat v knížkách. Myslím, že mi dala to nejlepší, co mohla – a stále ještě mi to poskytuje. Když si nevím rady, ráda do ní nahlížím. Jako zdroj inspirace je neocenitelná – a její informace taky něco váží :-)
Obsahuje několik oddílů, věnovaných jednotlivým technikám: Úvod do kresby, perspektivy, akvarelu, pastelu, olejomalby, akrylové malby a smíšených médií, nechybí slovník ani nezbytný rejstřík. Kapitoly jsou poměrně obsáhlé, v každé z nich se o těchto technikách dozvíme něco víc, např. o jejich historii, charakteristice, technikách, popř. materiálech. Kniha je plná názorných návodů a bohaté fotodokumentace. Rozhodně patří do rukou všem, kteří se o malování zajímají, kteří zkoušejí malovat, ale i těm, kteří již nějaké ponětí o tvoření mají. S klidem bych ji zařadila mezi přední publikace, a mohu ji jen doporučit.

76 13.01.2023

Publikace, která dostála svému slovu, jež má v názvu: je opravdu přehledná. Má sloužit jako studijní příručka jak studentům SŠ, tak i širší veřejnosti. Jak autor v úvodu přiznává, pomíjí v ní literárně teoretické výklady /s výjimkou poučení o uměleckých směrech/ - v této oblasti odkazuje své čtenáře na jiné knihy.
Výběr autorů a děl není vyčerpávající: zahrnuje nejznámější autory, kteří se nějak podíleli na vývojovém procesu, a jejichž dílo představuje živou kulturní hodnotu.
Najdeme zde také krátké ukázky děl, rukopisů či dobových textů, u těch nejzásadnějších i stručné shrnutí jejich obsahů. Díky tomu kniha nepůsobí stroze a nezahlcuje nás pouze suchopárnými fakty.
Text doprovázejí dobové fotografie a ilustrace, myslím si však, že by nebylo na škodu mnohé z nich o něco zmenšit. Bonusem jsou zvlášť rozpracované dějiny slovenské literatury, i když ani není divu, publikace vznikla v době, kdy Slovensko ještě patřilo k Čechám. Do druhého vydání autoři navíc zařadili kapitolku o literatuře pro děti a mládež a výklad o secesi.
Šikovná publikace, kterou mohu jen doporučit.

81 08.01.2023