Snoopi komentáře u knih

Kniha, která snad ani nepatří do rukou dětem. Temná obsahem, ponurá atmosférou, brutální líčením násilných scén. Ze své čtenářské zkušenosti jsem zvyklá na ledacos, v knihách už jsem se setkala opravdu se vším /ne/možným... ale ještě se mi nestalo, že by se mi nad popisovanými scénami v některé z nich dělalo chvílemi až fyzicky nevolno. Což mne nutilo knihu odložit jako nedočtenou, ale nakonec jsem ráda, že jsem tak neučinila: cosi mě neustále ponoukalo číst pořád dál. Zaujala mě totiž hra, kterou se čtenářem autor rozehrál - nabídl dílo mnoha vrstev a bylo opravdu zábavné je všechny postupně sloupávat a odkrývat: dobrodružné putování plné nebezpečí, nástrah a ohrožení... rytířský román s drsným líčením krvavých bitev... drastický bildungsroman o postupném sebeuvědomění a těžkém přerodu chlapce v muže... hrdinský epos... a další.
Nabídl nejen fantaskní svět popletených pohádek, drsnějších než ty původní od bratří Grimmů, depresivnějších než ty Andersenovy, ale i bizarní svět podivných mutantů, a krvelačných příšer, bažících po moci. V jeho pojetí se prvky světa reálného prolínají se světem snovým: žádný z nich není dokonalý a nenabízí klid ani pokoj: příběh toho skutečného se odehrává v Anglii na počátku 2. světové války, příběh světa fantaskního se odehrává v blíže nespecifikované zemi, v níž chřadnoucí král postupně přichází o moc a očekává svého nástupce.
Autor se zároveň nebránil jisté absurditě, vzbuzující úsměv, kterou dokonale ztvárnil v postavách trpaslíků, zarytě vyznávajících ideály komunismu. A nebál se přidat i závažnější téma, téma homosexuality, letmo naznačené v postavě rytíře Rolanda. Nechybí ani téma proměny - David, 12iletý chlapec, se v cizí zemi ocitá sám, bezbranný a ustrašený, zprvu potřebuje ochrannou ruku, ale postupem času se vymaňuje z moci okolností, iniciuje odpor vůči nepřátelské síle, která zemi ničí, a překonává i sám sebe. Postavy Dřevorubce a rytíře Rolanda mají zprvu jen "doprovodný charakter", kdy jej mají chránit, zároveň však hrají důležitou roli jakýchsi "vypravěčů" příběhů, v nichž Davidovi předávají cennou moudrost. Postava podivného "Hákáče" je asi nejzajímavější: dodává textu příchuť tajemna a čiré hrůzy, vzbuzuje spousty otázek a jeho význam není až do závěrečné scény zcela jasný.
Bavilo mne v textu vyhledávat bohaté zdroje autorovy inspirace a narážky, které používá: kromě klasických bájí, mýtů a pohádek se zde objevuje celá řada aluzí na díla jako Nekonečný příběh, Jack a stonek fazole, Alenka v Říši divů a za zrcadlem, Letopisy Narnie, Harry Potter, Čaroděj ze země Oz, Most do země Terabithia, Bratři Lví srdce... každý si najde svoje, záleží na čtenářské zkušenosti. Ač jsem s autorem mnohdy nesouhlasila a kniha ve mě chvílemi vzbuzovala téměř fyzický odpor, ráda jsem do jeho fantazijního světa zavítala. A protože nešlo o pohádku, vzhledem k době, kdy se děj knihy odehrává, příběh nespěje k umělému happy endu, ale dostává se mu poměrně reálného vyústění.

"Válka je pro lidi jenom záminka, aby se nemuseli ovládat a mohli beztrestně vraždit. Války byly a budou, jenže problém je, že lidé mezi sebou bojují a ubližují si, mrzačí se a zrazují jeden druhého, i když žádná válka zrovna není, protože to zkrátka dělali vždycky."
"Zbytek odpoledne strávil tím, že listoval starými knížkami Jonathana Tulveyho. Seděl ve výklenku arkýřového okna a myslel na to, že možná i Jonathan v něm čas od času sedával. Procházel těmi stejnými chodbami, jedl jídlo ze stejné kuchyně, hrál si ve stejném obývacím pokoji, a dokonce spal i ve stejné posteli jako David. Možná že v Davidově době se Jonathan míhal neviděný v podobě ducha, aniž si kdy uvědomil, že spí každou noc v posteli s cizím člověkem. Při tom pomyšlení se David zachvěl, ale současně pocítil i radost, že je spojuje takové pouto, když si byli navzájem tak podobní."

89 20.11.2023

Vyprávění balancující na hranici pohádky a motivační knihy, které v poslední době hodně získávají na popularitě. Samotný příběh není nikterak složitý: pojednává o tom, jak se malá holčička Františka rozhodne "objevovat i jiné světy" - vykročí z nudného světa šedi, v němž dosud přežívala, a dostává se do říše Fantazie, která jí doslova vyrazí dech. Není to však lehké: musí překonat svůj strach i obavy a se svým objeveným darem - vidět svět barevně - se musí naučit zacházet. Zprvu je jen zvědavá, ale postupně dospívá k závažnému rozhodnutí: vnést barvy i do nudného světa své rodiny. A tady její úsilí málem ztroskotává, když naráží na zeď v podobě autoritativních rodičů, kteří dívce - v dobré víře - jakékoliv prožitky zakazují.
Textu docela škodí absence stoupajícího napětí - chybí v něm pořádná zápletka, zásadní moment, který by mu dopřál větší sílu. Jde spíše o vrstvení dojmů a zážitků, které se postupně zintenzivňují tím, jak Františka poznává moc své vlastní fantazie. Vyprávění je to poklidné, bez zbytečných konfliktů, protkané jasně formulovanými myšlenkami a úvahami, které mají čtenáře nutit k hlubšímu zamyšlení. Body mu ubírá i přílišná snaha o edukaci a výchovný charakter díla - naštěstí je tato tendence dovedně ukrytá v dialozích postav a nepřekračuje rámec přijatelné motivace. ("Máš Františce všechno vysvětlovat, ne se chvástat tím, co umíš. Učíme se nápodobou.")
Největším kamenem úrazu celého textu se však stává používaný slovník. Opravdu pochybuji o tom, že by sedmileté dítě rozumělo pojmům jako "energie, intelektuál, polemizovat, elegantní, finta, optický klam, intuice, rozšafně, placebo, ingredience"... a spoustě dalších abstraktních výrazů.
Jinak musím vyzdvihnout autorčinu vlastní představivost a kreativitu, jíž využila při vytváření jmen postav i ilustrace zákulisí - restaurace Příběh, pan Trudný, slečna Slaměnka, byliny letounka letní a žabákovník, pokrm jáhlovníček, podivní "strachobylové", cupekárna, píšťalka Sněžilka... Jen některá přirovnání se jeví poněkud neobratná: "Potopil se hluboko pod vodu", nebo: "Jak to tak bývá, Vánoce utekly rychle jako projíždějící vlak."
Šikovně se zde mísí svět fantazijní s tím skutečným: nepochybně se inspirovala knihou "Nekonečný příběh" Michala Endeho, z níž převzala některé motivy - ukradenou knihu, létajícího psa, samotnou říši Fantazie. Tu svou říši však naštěstí zabydlela spoustou dalších vlastních postav a postaviček. Úvodní setkání s hadem Otakarem, který v ději působí jako iniciátor, vyvolává asociace v podobě Malého prince... a paralel s jinými díly bychom zde určitě našli hodně.
Podstatné je, že dílo si po celou dobu zachovává ráz pohádky - a pohádkově i končí. Záměr autorky - ponoukat čtenáře ke změnám, vytyčovat si cíle a nebát se překonávat překážky při jejich plnění - je jasný, přičemž ve výsledku je to kniha milá, hřejivá, působivá a motivující, s překrásnými ilustracemi, které si spisovatelka sama vytvářela.

"No tak se posaď. Na co čekáš. Čaj ti dám. A deku. Samozřejmě. Asi to nebyla moc příjemná cesta. To se rozumí. Ale člověka takovéto události tuží. Můžeš si pak dosyta vychutnat ty blaženější okamžiky. Jakpak by sis chtěla užívat teplo, kdybys neznala zimu? Řekni."
..."Rodiče nemají rádi déšť. Pokaždé jim něco zkazí," přiznala Františka.
"Přesně tak, Františko. To, co bychom měli vnímat jako krásné, vnímáme jako ošklivé a škodlivé. Po dešti touží všechny rostliny a země, jinak by nic nekvetlo a nežilo. My zatracujeme déšť, protože nám nevyjde slunné počasí na koupání. Mohlo by se ti podařit ukázat rodičům, že život je pestrobarevný a krásný, to by byla nádhera!"
..."Nechtěj nikoho změnit. Můžeš mu jen ukázat cestu, nabídnout rodičům svůj vnitřní barevný svět. Máš odhodlání, Františko?" Františka se muži podívala do očí. Věděla jistě, že jestli něco skutečně vlastní, je to odhodlání."
..."Je jenom jeden svět, není jich spousta. Ale je mnoho a mnoho pohledů na svět. Každý ho vidíme a vnímáme skrze naše smysly, tudíž je to pohled ryze osobní. Nacházíme se na místě, kde normálně stojí váš řadový domek, kde se teď asi ukládá k spánku tvá maminka a tatínek. Ale oni sem nepatří, protože žijí jiný život. Žijí černobílý, bezbarvý život. tohle je stejný svět jako ten tvůj, jen jsi našla jeho jinou podobu. Jestliže se tvým rodičům podaří vrátit vnímání barevného světa, váš dům tady bude stát."...

86 05.11.2023

Velmi zdařilý výběr Halasovy poezie, který v celé šíři zachycuje a obráží pestrost a rozmanitost jeho tvorby. Sbírku začíná lyrickoepický text "Já se tam vrátím" z roku 1947. Inspirací mu byla milovaná rodná krajina u Kunštátu, místo, kam se často a rád vracel.
Na relativně malém prostoru se snaží co nejlépe vystihnout a popsat své vzpomínky a dojmy, výsledkem čehož je pak zvláštní, hutná koncentrace poetických výrazů a obratů, jimiž šikovně šimrá čtenářovu představivost a probouzí v něm chuť do jeho světa vstoupit také. Nabízí lehce zidealizovaný obraz poklidného domova, viděného dětskýma očima. Inspiraci čerpá i z lidové slovesnosti, vyzdvihuje lidové tradice a zvyky, jako např. přástky, draní peří, atd.. A nezapomíná ani na přírodu, s níž je člověk provázán, jejíž síly jej doprovází od narození až do smrti.
Svému textu dal sice podobu prozaického útvaru, ale tím, jak své věty umně vyšperkoval četnými básnickými obrazy a prostředky, jej povznesl na vyšší úroveň. Stavbou věty místy připomíná slova dětské říkanky či rýmovačky z dětského slabikáře (Majko, Majko, dej mi masti na bolesti), místy naopak odkazuje k vyšším hodnotám, hlavně sepjetí člověka s přírodou, koloběhu lidského života od jara do zimy (Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy.).
Ve sdělení samotného textu lze vycítit jisté napětí: obsah lehce osciluje mezi konkrétnem a abstraktnem - na pojmy "domov" a "dětství" je nahlíženo z hlediska konkrétních vzpomínek a obrazů, zároveň zde fungují i jako zcela zásadní hodnoty lidské existence.
Myslím si, že jde o neprávem opomíjený klenot naší literatury. Čtenáři se tu nabízí tolik asociací a motivů, zvláštních spojení a obrazů (v čase mezi skřivánkem a sovou... lípy budou pobzukovat chorál... bude přištěbetáno jaro...) Typická je i jistá zvukomalebnost, aliterace - a mnohokrát, v četných obměnách, zde básník pateticky proklamuje: "Já se tam vrátím!", neboť tu krajinu svého dětství nade vše miluje a ze všeho nejvíce touží zde spočinout (...jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás.)

Sbírka "Naše paní Božena Němcová" vyšla prvně v roce 1940. Je inspirovaná 120. výročím spisovatelčina narození. Básník její utrpení zpodobnil s utrpením národa - už jen v názvu sbírky "NAŠE paní..." ji přibližuje všem. Vytváří z ní téměř ikonu, v jeho pojetí se stává symbolem porobeného lidu.
Znázorňuje ji jako ženu statečnou, bojující s osudem, zároveň i jako oběť tragických okolností, její nešťastný osud se mu svým způsobem "hodí do karet" - může jej šikovně využít při působení na čtenáře. Jeho verše jsou velmi úderné, stručné, strohé a rázné, hojně využívá infinitivů, jednoduchých vět, nekomplikovaných obrazů. Často také odkazuje ke známým pohádkovým postavám /Popelka, Smolíček Pacholíček, kmotra Liška/, které se díky sběratelské činnosti B. Němcové staly jakýmsi ústním tradovaným národním pokladem.
... Devatero hlav
sťala bídě sama
První
Kouska chleba není
Druhá
Co na sebe vzít
Třetí
Nářek dětí z nachlazení
Čtvrtá
Jak zaplatit byt
Pátá
Botky nadranc rozbité
Šestá
Z uhlí spálen prach
Sedmá
Kdypak ten dluh splatíte
Osmá
Nemoc v útrobách
Devátá je
Láska za horama
Ale Pánbůh chodil za ní s pokladničkou
jak už chodí za chudáky...
... Paní
chlebem, plátnem voníte nám celá
pohádkám jste ústa otevřela...
Paní
pláč Koruny české srdce nám tak svírá
kde by byla bez Vás paní naše víra...

Sbírka "Tvář" vyšla poprvé v roce 1940, od 4. vydání v roce 1946 rozšířena o oddíly "Hořec" a "Tiše". Je věnovaná Josefu Horovi, umělci. Obsahuje melodické, kratší básně, jejichž forma se ustálila na pravidelných tří a čtyřverších. Básnický subjekt se vyznává ze svých milostných prožitků a horoucích citů, ze vztahu k dětství - odkrývá nám bohatý intenzivní vnitřní svět, ovšem ke konci sbírky již lze vystopovat jasné tendence odklonu od introspekce a reflexivnosti. Opakují se zde motivy plamenů, těla, krve, noci, dítěte, květiny, prázdna, ale i občasné narážky na dávnou mytologii /Sphynx, Léthé/.

88 04.11.2023

Název tohoto výboru Hlaváčkova díla jakoby přímo evokoval rys, který je pro jeho tvorbu typický: hudebnost a melodičnost. Kniha se skládá ze čtyř oddílů, jejichž jména též záměrně odkazují ke světu hudby: Preludium, Věta první, Věta druhá a Torzo věty třetí.
Preludium obsahuje výběr veršů, předcházejících knize Pozdě k ránu - jde o čtyři básně z jeho básnického debutu Sokolské sonety a několik dalších ukázek jeho rané tvorby, které uzavírá básnicky reflexivní text Byl o tom hluboce přesvědčen. Druhá část obsahuje celou jeho druhou sbírku Pozdě k ránu, jejímž textovým východiskem je první vydání. Ve třetím oddíle najdeme celou druhou Hlaváčkovu sbírku Mstivá kantiléna, vycházející též z prvního vydání. Závěrečná část pak přináší verše, které byly uveřejněny až po autorově smrti, a vycházejí ze závěrečného období jeho života. Mezi první a druhou částí je vložen výběr z Hlaváčkovy milostné korespondence s Marií Balounovou a mezi druhým a třetím oddílem najdeme pásmo ukázek Hlaváčkových výtvarných referátů, uveřejňovaných v časopise Moderní revue v letech 1896 - 1898. Doplňkem tohoto pásma je básníkova předmluva k cyklu vlastních kreseb Prostibolo duše.

Karel Hlaváček je trochu zvláštní osobnost, často přirovnávaná k Máchovi - nejen svým tragickým osudem, ale i tím, jak rozporuplně byl přijímán dobovou kritikou: odsuzovali ho za provokaci, F. X. Šalda dokonce o jeho verši prohlásil, že je "zvětralý". Je spjatý s časopisem Moderní revue, s nímž v roce 1894 navázal spolupráci.
Na jeho tvorbu mělo vliv hned několik faktorů: studia francouzštiny a překlady poezie Prokletých básníků, z nichž také čerpal inspiraci... ztotožnění se s ideály sokolského hnutí... velmi intenzivně prožívaná láska k učitelce M. Balounové... brutální realita vojenské služby v Tridentu... zájem o výtvarné umění a snaha o seberealizaci i tímto způsobem... a nakonec vážná nemoc v podobě tuberkulózy, jíž bohužel podlehl příliš mladý, v pouhých 24 letech.
Pro celé jeho dílo je typický určitý rozkol a rozpolcenost ve spojení s roztříštěností - na jedné straně člověk plný sil a života - a proti němu člověk sice mladý, ale ztracený, neustále hledající sebe sama, tápající a nejistý. Do své tvorby vnáší revoltu, spojenou s literárním experimentem, jakým v té době volný verš byl, ovšem na pozadí tradičních forem /alexandrin/, a pozorný čtenář v jeho básních objeví četné odkazy i na P. Verlaina, Rimbauda a další francouzské básníky té doby.
Asi nejvíc mě zaujala sbírka "Pozdě k ránu". Sám ji považuje za nehotovou, nevyrovnanou, jako "víno teprve kvasící". Obsahuje 23 básní s volným i pravidelným veršem, objevují se dokonce naratologické postupy, typické spíše pro prózu, např. předmluva... V básních lyrický subjekt zachycuje nálady a pocity, které zažívá během dne, převažuje u něj pesimismus, melancholie, osamění a bolest ztráty, bázeň, stísněnost, marnost, ale i ironie, která mu pomáhá vyrovnat se s prožívanými emocemi... Pohybuje se v tajuplné krajině, postupně ztrácející jasné obrysy, rozmělněné do nejasných kontur... ocitá se v jakémsi snu a bloudí...
Jeho poetika je založena na libozvučnosti, zpěvnosti, melodickém opakování hlásek, často užívá refrénů... slova skládá do různých celků, které různě přeskupuje, navíc hojně užívá i francouzských výrazů, bez jakýkoli vysvětlivek, což je asi jeho záměr, ať si čtenář s textem pracuje, jak chce, ať luští symboliku, s níž ve verši volně nakládá... K častým motivům pak patří jakási pohádková zahrada, rostliny, ušlechtilí psi, konkrétně chrti, aristokracie - básník v převleku za aristokrata...
Podstatné je, že se ve své tvorbě hodně vymanil z převažujícího vlivu poezie 19. století, pro níž byly nejdůležitější hodnoty národa a lidstva s pevně vymezeným místem pro člověka. Svými postupy pak dále ovlivnil básníky Vítězslava Nezvala a Jana Zahradníčka.

Ironie
Vím, dneska půjde zas, až pozdě, neospalý,
a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení,
mé myšlénky, jež zvečera již usínaly,
svým vytím probudí - dva chrti mdlí a zrosení...

Je jisto: půjde opět s kytkou u fleretu
a ponese si pro vše v kapsách vonnou šarpii,
bez bázně, hany, úsměv kolem retu,
jak Bayard chodil v duel pro běloučkou Marii.

Ač na dnešek ho sami zase vyzývali,
vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení,
dva chrti, již se cestou po celou noc rvali,
poběhnou před ním, schváceni a mdlí a zroseni.

84 29.10.2023

Fascinuje mě svět ptáků. Obdivuji lehkost, s níž se pohybují prostorem, ať už různě máchají, plácají či třepotají křídly, nebo jen tak klouzají a plachtí vzduchem kdesi vysoko nad našimi hlavami. Uchvacují mne svou elegancí, s níž vzdorují gravitaci, i odvahou a odhodláním, s nimiž se každý rok vydávají na dalekou, dobrodružnou pouť. Podmaňují si mne svým zpěvem a já jim ráda naslouchám. Zvlášť když se oteplí, sedávám na lodžii u šálku kafe, kolem mě to švitoří a cvrliká a někdy se nestačím divit, jaká dramata se před mýma očima neodehrávají, kolikrát i doslova...
Letos mamka celé zábradlí opět ověsila truhlíky muškátů a jejich vůně sem nalákala nejen hejna opylovačů - všimla jsem si, že sem čím dál častěji zalétávají dva ptáčci. Zprvu jen sporadicky, při sebemenším vyrušení totiž hned odletěli pryč, postupně se však osmělovali čím dál víc. Jako by je to místo přitahovalo nějakou zvláštní, magickou silou: ve stavu podobném rauši se doslova mohli přetrhnout, jak se předváděli se svými tanečními kreacemi, a tím svatebním trylkováním div nepřišli o hlas, což jim bylo dočista ukradené - oči měli jen pro sebe.
Z příruček jsem vyčetla, že se jedná o konipase luční, vzácnější formu druhu konipasů. Nestačila jsem se divit: oba dočista zapomínali na přirozenou plachost, vůbec jim nevadilo, že se za záclonou občas mihne něčí stín. Nejčastěji nalétávali do skuliny mezi dvěma rostlinami, kde se asi cítili nejvíc bezpeční a chránění, a tady započali své budovatelské úsilí.
Byli úžasní. Napřed v hlíně uprostřed truhlíku vyhloubili kruhovitou jámu. Neopomněli ji patřičně vyztužit a zateplit stébly trav a dno pak vystlali chuchvalci psí srsti, které samozřejmě netahali našemu Rexovi přímo z kožichu, ale jak líná, nalézali je všude možně na zemi. Ve svých rolích se hezky střídali: zatímco jeden stavěl, druhý zpovzdálí přihlížel, hlídal a "kolaudoval", a jen zřídkakdy na sebe "zvýšili hlas", když se jim něco na práci toho druhého nezdálo. Fascinovaně jsem sledovala jejich úsilí a obdivovala jejich vytrvalost, ale i sílu vzájemné náklonnosti a pevnost jejich pouta - opravdu jsem jim držela palce.
Když pak samička do toho pracně zbudovaného zánovního "hnízdečka lásky" snesla pět vajec, opravdu mě to dojalo. Na lodžii jsme přestali chodit, abychom mladý pár nevyrušovali a dopřáli jim soukromí. Sameček svou družku často krmil, a rozhodně to nevypadalo, že by nějak strádala. Z celé snůšky se nakonec vylíhla tři mláďata a já jen zírala na sílu té lásky, která se přetransformovala do lásky rodičovské, neboť u krmení se již střídali oba.
Zvykli jsme si na sebe: nevylekala jsem je, ani když jsem občas k jejich hnízdu přistoupila - jen někdy oba odletěli na okolní dráty, kde rozčileně čiřikali, "nadávali" a zlobili se, že ruším jejich kruhy. Bylo to lepší než ten nejnapínavější film, jaký jsem kdy viděla, bylo krásné sledovat, jak ptáčata postupně rostou a sílí - moc jsem jim fandila.
Jenže tenhle příběh nemá happy end: příroda je nemilosrdná - jakoukoli chybu tvrdě potrestá. Jejich hnízdo bylo příliš vysoko na to, aby se z něj sotva opeřená ptáčata dokázala dostat bez nehod: konipasi si staví hnízda daleko níže, u břehů potoků a řek. Když jsem tedy zaregistrovala poplašný vřískot samičky, bylo již pozdě: jedno mládě dost nešťastně spadlo na betonový chodníček na zahrádce a svůj kaskadérský kousek nemělo šanci přežít. Druhé ptáče ho za pár dní následovalo: dopadlo sice do měkkého, jenže po něm ihned chňapla naše kočka a než jsme stihli zareagovat, bylo pozdě. A to poslední... Rodiče jej opečovávali snad nejlépe ze všech a když jsem truhlík přesunula na bezpečnější místo, mohlo klidně poskakovat po lodžii, z dosahu všech predátorů... Avšak touha létat byla silnější - než jsem se nadála, udělalo frrrrnk!, přeletělo celou zahrádku a přistálo v trávě kdesi za potokem. Popřála jsem mu hodně štěstí a doufala, že tentokrát se zadaří... Ale druhý den nám ta naše lovkyně složila k nohám ptáče, jemuž už nebylo pomoci... Nemělo cenu ji trestat, lov je její přirozenost. A tak jen doufám, že z neúspěšného vrhu se mladý pár stihl nějak poučit a příště se jim podaří mláďata úspěšně odchovat...
Na této příručce oceňuji hlavně ilustrace. Díky nim jsem mohla jasně určit některé druhy, které jsem dosud neznala a které se u nás objevily. Jako základ pro pozorování ptáků a uvedení do problematiky kniha postačí: informace zde uváděné jsou ale kusé a přinášejí skutečně jen to nejnutnější. K hlubšímu zkoumání slouží jiné, daleko obsáhlejší publikace.

93 24.10.2023

Asi nejlepší ze všech těch různých herbářů, které doma máme. Je výjimečný i z estetického hlediska - nabízí nespočet překrásných ilustrací, které umně doprovázejí text. Občas po něm sáhnu /už jen svým formátem láká k vytažení/, abych se pokochala a našla zde trochu poučení. Když mi na něj padne zrak, vybaví se mi vzpomínka z léta: mamka právě sklidila bohatou úrodu bylinek, které si vypěstovala, a všechny je rozložila na kuchyňský stůl. Jak božsky to tam hned zavonělo! Těch léčivek bylo opravdu hodně, jenže si s nimi poněkud nevěděla rady: k zasázeným semínkům, získaným od přátel, totiž zapomněla napsat cedulky.
A tak se celá akce ihned zvrtla v jedno velké detektivní pátrání, jaký že "předmět doličný" to právě svíráme v rukách. Za tím účelem jsme tedy vybrakovaly naši knihovnu a při horečnatém listování všemi těmi příručkami se nejvíce osvědčil právě tento herbář. Byla to sázka na jistotu: díky detailním ilustracím i popisu jsme všechny druhy bylinek určily bez potíží a s úkolem jsme se tak vypořádaly se ctí.
Kromě notoricky známých bylin zde najdeme rostliny se zvláštními názvy jako: krkavec menší, planika obecná, pískavice řecké seno, rozchodník nachový, ožanka kalamandra, kyprej vrbice, hulevník lékařský, drnavec lékařský, brutnák lékařský, posed dvoudomý a další...
Napřed se dozvíme něco o zrodu klášterní medicíny a historii nejvýznačnějších opatství. Následují kapitolky věnované samotným rostlinám: jejich věcné biologické roztřídění, tabulky sběru a rady pro jejich trhání a přechovávání, fakta v podobě seznamu účinných látek, informace ohledně výroby preparátů a nezbytný slovníček lékařských pojmů. Samotné jádro knihy tvoří podrobný popis asi 120 bylinek spolu s kapitolou o kytici prostých květin. V závěru pak nechybí podrobnější popis chorob včetně bylin, které je mohou léčit, příprava krémů a mastí a něco málo informací o aromatických bylinkách v kuchyni. Knihu uzavírá rejstřík.
Hodí se nejen všem, kteří se o léčitelství zajímají více a nějaké znalosti již mají, ale i těm, kteří se o bylinkách chtějí něco dozvědět, popř. nějaké rostlinky identifikovat. Při jejím čtení rozhodně nikdo nesáhne vedle.

88 23.10.2023

Tu knihu jsem darovala své mamce, potrefenou specifickým druhem poklidné a pohodové mánie - zálibou v pěstování rostlin. Je to vášeň tichá: sdílejí ji nejen nepřístupní introverti, kteří se svými úspěchy kochají kdesi v ústraní, ale i komunikativní extroverti, kteří se naopak svými výpěstky nadšeně chlubí, a všechny spojuje jediné: láska ke všemu, co roste, slouží užitku, okrase a hlavně neškodí. Je to vášeň neškodná: tihle blázni se od jara do pozdního podzimu hrabou v hlíně, vedou vážné diskuze o tom, jak vyhánět ze svých zahrad krtky a další "podvratné živly", a když svou úrodu sklidí a udeří mrazy, ani doma nijak nezahálejí a svou péči zaměří aspoň na "tropy a subtropy", nastrkané do květináčů.
Mamka svým květinám skutečně rozumí: ví, co každá z nich opravdu potřebuje, zná jejich bolesti a umí léčit jejich rány a neduhy - občas mám dojem, že ty rostlinky rostou jen kvůli tomu, aby jí tu péči mohly vracet. A pak ta nepokrytá radost, když na jaře zasázená semínka vyklíčí... když rozkvetou všechny orchideje... když v létě balkón oživne truhlíky plné muškátů... když se svět rozzáří pestrou škálou barev kvítků, jimž pomohla na svět... to je panečku štěstí! A rozumím tomu i já, přestože takhle vášeň mě jinak zcela míjí.
Mamka má doma spousty příruček o pěstování rostlin, ale vlastně do nich ani nemusí nakukovat - péči o rostliny zvládá s přehledem. Trochu jsem se tedy obávala, jak knihu přijme, ale nakonec v ní listujeme obě. Příručka není příliš obsáhlá, zaujme však svým obsahem a úžasnými fotografiemi. Jednotlivé kapitoly se věnují trvalkám na slunce, trvalkám do polostínu, trvalkám do stínu... letničkám, dvouletkám, cibulovinám, dřevinám - a nakonec pokojovým rostlinám. Některé květiny dobře znám - hluchavka, chrpa, růže, kdouloň, kala, asparágus... Jiné mě nepřestávají fascinovat už jen svými názvy: janeba, bělozářka, čistec, srdcovka, dlužicha, třemdava, udatna, krásenka, mračňák, štěničník, kořenokvětka, popelovka... Takže i to srdce lingvisty zaplesá :-)

86 20.10.2023

Pro všechny zapálené vyznavače přírodní medicíny, ale i pro ty, kteří kolem tématu jen krouží a chtějí se o léčivých rostlinách dozvědět trochu víc. Najdeme zde shrnuty ty nejdůležitější informace, který by měl každý "bylinkář" či milovník bylinek znát: kdy léčivky sbírat, jak je nejlépe uchovávat, jaké terapeutické účinky a vliv na lidské zdraví mohou mít, v čem nám mohou pomoci či naopak uškodit. Příručka samozřejmě obsahuje i spoustu praktických rad a návodů, jak si připravit účinné čajové směsi, bylinkové masti, vína, likéry, masážní oleje a různé léčivé tinktury.
Jednotlivá hesla nejsou uspořádána abecedně, ale chronologicky podle měsíců v roce.

83 19.10.2023

Zajímavá exkurze do vzrušujícího světa hub. Znamenitá praktická příručka, která vhodně doplňuje knížku "Atlas hub a houbařské recepty" z edice Receptáře. Určená pro všechny milovníky "kloboučků s nožičkou", tedy nejen těm, jimž se sbírání sametových kopečků v lese a jejich konzumace stalo zábavou, vášní a požitkem, ale i těm, kteří je nechtějí pracně vyhledávat a přejí si je sami vypěstovat.
Receptů sice není mnoho, některé z nich jsou však velmi netradiční i originální a díky krásným fotografiím se nám nad těmi chuťovkami a předkrmy, polévkami a hlavními jídly určitě budou sbíhat sliny. Leckteré názvy doslova podněcují naši zvědavost či rovnou vzbuzují údiv a překvapení: Plátky pana nadlesního, Podruchelská klouzanda, Zelenina po šanghajsku, Zlatí úhoři Oty Pavla, Sejkory s opeňkami, Křemenáče "na ježka", Chuťovka pro unavené hosty, Lišky utopené v sýrové smetaně... Kromě rad, jak s houbami správně nakládat, se dozvíme i něco málo o nejrozšířenějších houbařských pověrách. V závěru pak nechybí důležité informace ohledně jejich pěstování, abychom se nakonec neochudili o radost z jejich úrody.

78 19.10.2023

Pro všechny, kteří rádi cestují, láká je kraj dolního Posázaví a chtějí se svézt Posázavským Pacifikem. Najdeme zde důležité informace a odkazy - včetně ubytování a stravování - nechybí krásné fotografie a samozřejmostí jsou i mapy.

74 19.10.2023

Když jsme nedávno jeho sbírku "Svítání na západě" dostali jako téma jednoho literárního semináře, radost jsem zrovna neměla a rozhodně jsem nezáviděla tomu, kdo si ho na referát vytáhl jako "Černého Petra".
Jako autor mě děsil. O jeho díle jsem samozřejmě nějaké ponětí měla, byť je to již řádka let, co jsem se s ním seznámila... a moje čtení se tehdy podobalo spíše "nucenému" zápasu.
S obavou a velmi opatrně jsem tedy knihu otevřela... a musím přiznat, že jsem byla mile překvapena. Jako by ze mě někdo sňal prokletí, které mne ve spojení s podobnými básníky provázelo, a mé emoce, namíchané z bázně, posvátné úcty, obav, strachu a předsudku, že "takovým dílům nikdy neporozumím", vzaly brzy za své. Jak jsem zjistila, nejsou vůbec na místě.
Ale číst takové velikány není jen tak: předpokládají čtenáře zdatného, zkušeného a poučeného; nárokují si jej celého, vyžadují jeho maximální pozornost, spouštějí celou řadu asociací, vyvolávají řetězce otázek bez možnosti dopátrat se těch správných odpovědí - a vůbec zkouší jeho trpělivost, když mu na ramena nakládají břímě svých slov. Zvlášť Březina nikoho nešetří. Vrstvení vzletných metafor, jimiž víří prach naší obrazotvornosti , magie slov a kosmického čarování, s nímž nás bere do jiných světů, odkazování k čemusi tajemnému, mystickému a nedosažitelnému, síla paradoxů, s nimiž se v životě setkáváme, obracení se k entitě, kterou nazýváme Bohem... a vedle toho náš všední život s vědomím konečnosti, smrt jako nový začátek, bolest, samota, láska, naděje, smíření...
Zalíbil se mi pobyt v tomto jím stvořeném světě. Užívala jsem si, jak pracuje s jazykem, s metaforami... Bavilo mě "překládat si" ty jeho "věčné anakoluty spletitých, dlouhých vět" do běžné řeči, abych mu aspoň trochu porozuměla. Zaujala mě krása jeho oxymór, nečekaných synestézií a dalších výrazových prostředků... a nejvíc mě uchvátila ta preciznost, na níž vystavěl svůj verš.
Jsem moc ráda za lektory, kteří nás trpělivě zasvěcují do problematiky výkladu jednotlivých děl a autorů, ukazují nám cesty, jimiž se naše interpretace mohou ubírat, a zároveň nás šikovně ponoukají k interpretacím vlastním. K nemalému pochopení mi pomohl i komentář J. Vojvodíka, zmíněný v závěru této knihy, a studie Miroslava Červenky, které doporučuji všem, kteří se o téma zajímají hlouběji.
A těm, kteří váhají, vzkazuji: nebojme se poezie. Nebojme se děl "velkých" básníků. Nebojme se žádných básníků. A rozhodně se nebojme interpretace. Úkolem čtenáře opravdu není "nadrtit se" nějaká fakta, metody a postupy, a pak je bezhlavě "aplikovat" na dílo nějakého básníka. Čtení poezie není pitva. Není to "flákota masa", jíž je třeba dle daných instrukcí "rozřezat co nejprecizněji", abychom od "operace" dostali, co potřebujeme, tedy jednotlivé "součástky" v co nejlepším stavu.
Samozřejmě že vnímání specifického básnického jazyka od nás vyžaduje jisté znalosti, hlavně tedy dobové souvislosti včetně kontextu díla. Neměli bychom se však bát otevřít bránu vlastním dojmům a své asociace si plně užívat. Neexistuje "jedno jediné a správné možné" řešení - poezie není matematika.
I proto doufám, že si Březina najde své obdivovatele, přestože jej někdo může považovat za autora dávno přežitého. Má co říci i dnes - a věřím, že své čtenáře bude nacházet dál. Těžko říct, jak by jeho tvorba vypadala, kdyby se skutečně věnoval tomu, s čím původně začínal - psaní realistických románů. Takhle však máme velkého básníka - a přestože jsme malá země, můžeme klidně říct, že autora světových rozměrů.

...Zpívaly hořící hvězdy
Každou vteřinou, vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
V zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich
aureolami zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.
Do tváří našich, jež v extázi hoří,
chladivé věky nám vanou
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž leží nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.
Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími,
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mysteria.

77 19.10.2023

Zajímavá příručka, která v sobě dovedně propojuje učebnici s čítankou, a zároveň své čtenáře /studenty/ vede k samostatným úvahám nad přečtenými texty. Je určena převážně maturantům: obsahuje menší počet autorů, jsou zde však zastoupeni ti nejvýznamnější. Oproti předchozím dílům je tu věnováno více prostoru ukázkám, což umožňuje podrobnější rozbor děl - hodí se tedy i pro práci v literárním semináři. Navíc obsahuje jména, která v dosavadních učebnicích chyběla.
Autor nám v úvodu naservíruje trochu toho nezbytného dějepisu - načrtne celou historii 2. poloviny 20. století:
zmíní politický, umělecký a společenský vývoj po 2. světové válce, ale dotkne se i oblastí rozvoje vědy, výzkumu a techniky. V následujících čtrnácti kapitolách pak tematicky rozebere nejvýznačnější autory světových literatur (anglická, americká, francouzská, italská, německá, ruská...), upozorní na významné představitele "malých" literatur a nakonec zamíří do domácích vod, kde rozvíří hladinu povědomí o známých i méně známých autorech, kteří utvářeli naši literaturu do konce 20. století.
Závěrečná příloha obsahuje nezbytný slovníček, rejstříky a seznam autorů, kteří v letech 1944 - 2004 obdrželi Nobelovu cenu za literaturu. Jako velmi podnětný pro studenty považuji přidaný návod na sepsání školní eseje.
U každého tvůrce je uveden stručný medailon a charakteristické ukázky díla, obohacené o citace literárních kritiků. Jako hlubší vhled do problematiky v jednotlivých kapitolách fungují menší podkapitoly: "Úvahy a názory", "Tipy pro četbu" a "Literární obzor". Je sympatické, že kniha čtenářům nabízí značnou svobodu v interpretaci - v žádné z kapitol nechybí velmi podnětná část "Námět k zamyšlení", s otázkou, vybízející k zamyšlení, a je ukončena stručným seznamem doporučených děl.
Nemohu posoudit, do jaké míry kniha sama o sobě postačí obsáhnout výuku 4. ročníku středních škol, to ponechám jiným, každopádně mě mrzí, že se mi nedostala do rukou již během mých středoškolských studií. Věřím, že díky ní bych spoustu faktů z probírané látky viděla v jiném světle a jistě by mi pomohla získat potřebné kritické myšlení a nadhled.
Líbí se mi, že se nejedná o žádný suchopárný výklad: texty skvěle doplňuje bohatá tematická fotodokumentace, dobové obrázky, fotografie obálek knih i karikatury autorů.
Rozhodně se dá použít jako nadstavbová učebnice i jako odrazový můstek pro další, hlubší studium a samostudium. Pokud si zvykneme na její koncept, není nijak složité se v ní orientovat a patřičné informace se dohledávají velmi snadno. Dostala jsem od ní, co jsem potřebovala - vhled do dějin české i světové literatury, podklady k četným zamyšlením a úvahám - a přiznám se, že některé zmiňované autory jsem ani neznala. Příručku mohu jen doporučit - a moc bych si přála ji sehnat do své knihovny, což je v současné době bohužel nemožné.

Pro zajímavost dodávám několik citací z výše zmiňovaného návodu na sepsání školní eseje. Myslím, že mnozí tvůrci zdejších "recenzí" by se jimi mohli klidně řídit:
"Při popisu literárního díla užívejte přítomný čas historický..."
"Varujte se výrazů jako "Já myslím", "Zdá se mi", "Mám dojem", "Podle mého názoru" - uvědomte si, že to jsou "pouze" vaše osobní pocity a názory, a nemají tudíž žádnou objektivní platnost (účelem práce není podávat zprávu o sobě, o svých náladách a pocitech). Očekává se od vás, že dokážete konkrétní fakt zjistit, pojmenovat, nalézt souvislosti, rozlišit skutečnou hodnotu od zdánlivé, zkrátka že z věcných zjištění vyvodíte logický, obecně platný závěr. (Samozřejmě máte právo i na subjektivní pohled, máte projevit osobní vkus, ba máte právo i na nejistotu, ukazuje-li se možnost několikerého výkladu a interpretace faktů - ale užívejte toho ve svém textu jen jako vzácného koření.)"
"Když hodnotíme smysl a význam umělecké výpovědi, etická složka je nepominutelná."

101 11.09.2023

Knížka malá velikostí, dalo by se říci až kapesní, ohromí silou svého vyprávění a barvitým líčením prostředí.
Příjemná jednohubka, jistojistě vhodná i pro předčítání dětem - některé motivy a slova se opakují, v textu se objevují verše a lehké rýmovačky, četné citoslovce a zdrobněliny, takže mu nelze upřít jistou melodičnost. Personifikované postavy - kocour Simpkin a zpívající myšky - dodávají nevelké próze ráz pohádky.
Čtenáři se zpočátku může ze všech těch látek a krejčovských pojmů (hedvábí, satén, taft, brokát, tyl, žinylka) poněkud zamotat hlava, ale když se rozkouká, rozvíjí se před ním krásný příběh nečekané solidarity, přátelství a napravené zlomyslnosti: vždyť se odehrává v kulisách Vánoc! Díky autorčiným původním ilustracím, které text doprovázejí, si uděláme přímo plastický obrázek o celkové atmosféře a prostředí, kde se děj odehrává. A klidně by mohl být i o něco delší...

"V dobách, kdy se nosily meče a paruky a nabírané kabátce s květovanými klopami - kdy pánové nosili krejzlíky a hedvábné či taftové vesty se zlatým krajkovím - žil v Gloucesteru jeden krejčík. Od rána až do tmy sedával se zkříženýma nohama na stole v okenním výklenku malé dílničky v ulici U Západní brány. Celý dlouhý de, dokud mu stačilo světlo, šil a cvakal nůžkami, stříhal satén, květovaný brokát a lesklý taft; za časů gloucesterského krejčíka měly látky cizokrajná jména a byly drahé."
"Fidli fidli na housličky, vyhrávaly dvě kočičky... Všecky kočky z Gloucesteru - jen já ne," naříkal si Simpkin."

95 10.09.2023

Poutavá knížka pro děti, v níž se protnou osudy tří kočiček - Lady, Klotyldy a Čičika. Každá z nich žije trochu jinak a ve zcela jiných podmínkách: Ladu s bílým kožíškem nechává její panička Květa většinou doma o samotně, takže není divu, že se často nudí. Také druhou kočičku, zrzavou Klotyldu, její pán Adam poněkud opomíjí, dopřává jí však štědrou dávku velkorysé volnosti. Asi nejhůře z nich se ovšem má černý kocourek Čičik, který žije na ulici. Všichni tři hrdinové jsou nešťastní, každý svým způsobem, a když se jednoho dne setkají, jejich životy se nečekaně změní.
Samotné vyprávění je zcela prosté, nijak nekomplikované, jako stvořené pro začínající čtenáře - ti zkušenější poměrně brzy pochopí, kudy se děj bude dále ubírat. Poselství této knihy téměř až "fosforeskuje do noci", jak je jasné a zřetelné: oslava přátelství, víra v dobro a naději. Malým čtenářům text může pomoci při uvědomování si prvních hodnot i cílů a při budování vlastního sebevědomí. Nutí je k zamyšlení: kniha je koncipována tak, aby se děti pozastavily nejen nad jednáním hrdinů, ale hlavně nad jednáním svým. Výchovný podtext je zvláště zřetelný v krátkých poučeních, vkládaných do příběhu, která se obrací přímo ke čtenáři: obsahují náměty k zamyšlení, malé psychologické rady, jak se zachovat, vysvětlují jednání postav apod. Velmi mne překvapily svou radikálností, např. když nabádají ke zdravému stravování a trochu brojí proti stravování ve fastfoodech. Přišlo mi to už lehce přehnané, ale dítě to bude vnímat jinak. Celý příběh vkusně doplňují překrásné ilustrace a umocňují tak příjemný dojem ze čtení.

"Lidi, to je vám taková paráda, když víte, že se máte večer kam vrátit, oni vám dají něco k žrádlu a pohladí vás. Jenže já se zase nemám kam vracet. Teď nemám kam jít," mňoukal nahlas."
"Už jsi viděl/a, jak kočka nese ulovenou myš? Líbilo se ti to? Kočky loví a vždy budou. Dříve kočičky v domech žily hlavně proto, aby lovily myši. Je to jejich přirozenost, jak se nasytit. Ty také přece potřebuješ jíst a jdeš do obchodu nakoupit. Kočička jde takhle na pole a uloví myšku. Ty si však bez dovolení nikdy nic neber, nejsi takový lovec."
"V tom kočičím světě je to zvláštní. Jednou jste nejlepší kamarádi, a najednou na sebe prskáte jako největší nepřátelé, abyste se další den zase skamarádili."
"Také někdy trucuješ, když se ti něco nelíbí? Věř, že tvoji rodiče to s tebou myslí dobře."
"Chodíš někdy domů a už je velká tma? Raději se snaž dorazit domů za světla, a pokud musíš třeba z nějakého kroužku jít potmě, tak jen tam, kde je hodně lidí. Nejlepší by bylo, kdyby tě doprovodili rodiče nebo starší sourozenci."
"Nebe bylo, je a bude pro všechny a nikdo nesmí dělat rozdíl mezi lidmi ani mezi zvířátky."

93 09.09.2023

Ta malá knížka mě upoutala svou obálkou, ztřeštěným názvem - a pak i upozorněním, že jde o logopedické hrátky. Hrábla jsem po ní čistě ze zvědavosti, a nelituji. V rámci své funkce - procvičování a trénování mluvidel a správné výslovnosti - asi neexistuje nic ujetějšího a bláznivějšího :-) Jednotlivé básničky - říkačky mají děj, mají příběh, verše jsou vcelku pravidelné a rýmy sedí, ale o to zde nejde: hlavní je jejich účel, tedy hlasitý přednes. Svým absurdním obsahem mohou zaujmout i děti, avšak ti mladší některým výrazům nemusí porozumět, takže patří do rukou spíše dospívajícím. V rámci recitačních soutěží jsou pro ně ty básně přímo ideální. Jsou psané s lehkostí a příjemnou nadsázkou, mají čtenáře pobavit, vzbudit úsměv na tváři, což se vcelku i daří, právě díky originálním hříčkám s jazykem. Potkáme zde skutečně pestrou řádku hrdinů: kudlanky na velocipedech, datla, který neplatí daň a dostane se do dluhové pasti, žížalu, jež chce být mažoretkou, mloky v limbu - a spoustu dalších bizarních postaviček, pro něž nic není nemožné.
Publikace se určitě hodí pro pilování vad řeči, některé verše možná aspirují na funkci budoucích jazykolamů :-) Jen je škoda, že básně nemají názvy a jsou řazeny podle písmen, jejichž výslovnost mají trénovat. Bohužel však nikoli abecedně, což může trochu ztěžovat orientaci v knize. Ovšem ilustrace, které knihu doprovázejí, jsou opravdu zdařilé, trefné a vtipné.

...Cestoval cejn Cyril Cihla
co se nikdy neculí
aby se mu nemoc vyhla
cucal citrón s cibulí....
- - -
...Bosorka Saskie
řekla si: Zkus to
bez pravé lásky je
na světě pusto...
- - -
...Čečetka je mistr čači
je to psáno v počítači
učiní z nás během chvíle
tanečníky pokročilé...
- - -
...Ezoterik Erik
trnul ráno strachem
když jeho chrt Žeryk
sežral bednu s hrachem...
- - -
...Foxteriér Alfons Bílý
ať mu feny prominou
potkal jistou Ofélii
s fialovou ofinou...
- - -
...Když budete skřípat křídou
tak si pro vás skřítci přijdou
zbaští vaše svačinky
pak vás zavřou do skříňky...

87 09.09.2023

Tak už se dočkal i on, figurka malého rozumbrady, v sáčku a s nezbytnou žlutou šálou kolem krku. Existuje v rozhlasovém zpracování, byl zfilmován, objevil se na divadelních prknech... a stal se už i výraznou komiksovou postavou, takže stanul na zaslouženém místě po boku mnoha světoznámých a "překreslených" děl. Docela by mne zajímalo, jak by takový komiks vytvořil sám Exupéry - věřím, že by šlo o dílo velmi zdařilé, přestože sám tvrdil, že malovat neumí, a svůj talent vkládal raději do slov. Uznávám, že jsem hodně konzervativní: z jeho nemnoha obrázků mám prostě zažito, JAK musí svět malého prince vypadat, a vůči jiným pokusům o jeho ztvárnění jsem silně skeptická. Po této knize jsem sáhla hlavně ze zvědavosti, a abych si splnila i jednu ze čtenářských výzev (klasické dílo, převedené do komiksové podoby). Není divu, že jsem zprvu byla zklamaná, některé ilustrace mi připadaly téměř až humpolácké a nepříliš zdařené, asi nejvíce mě zlobilo zobrazení lišky a růže... Jenže když jsem si zvykla na kresbu a ponořila se hlouběji do příběhu, cosi se změnilo. Autorovi se totiž podařilo něco víc: šikovně zachytil tu něhu, veškerý cit, který pilot k princi cítil, a vystihl celkovou atmosféru díla a podstatu řečeného... A přestože jsem věděla, co mě čeká, ten ilustrovaný příběh si mě podmanil natolik, že jsem v závěru plakala...
Myslím, že komiks je schůdná cesta pro ty, kteří příliš neholdují dlouhým textům, i pro ty, kteří vyrostli spíše na technice míhajících se obrázků. Najdou zde vše podstatné a možná si uvědomí ještě víc, než kdyby ten text jen četli.
Zdá se mi to neuvěřitelné, ale občas mám dojem, jako kdyby mě "Exupéryho duch" tak nějak pronásledoval. Začalo to novým vydáním Malého prince ve dvou českých nářečích, pokračovalo zakoupením té původní pohádky pro dospělé do vlastní knihotéky... a tím to zdaleka neskončilo: když jsem v knihovně hledala vhodný komiks pro splnění výzvy, zrak mi automaticky padl na toto zpracování... Ráda také jezdím vlakem, je to pro mě vítané zpestření stereotypu všedních dní. Často pokukuji po lidech kolem a jsem nesmírně zvědavá, jakou knihu kdo na svou cestu vytasí. Nedávno si ke mě do kupé přisedl mladý muž. Mluvil špatnou češtinou, jeho telefonáty a exotický vzhled odkazovaly k tomu, že jde o Španěla. K mému údivu však vytáhl český výtisk "Malého prince" a jal se jím prokousávat... a mě najedou cosi uvnitř zahřálo. Litovala jsem, že v sobě nemám víc odvahy, tak moc mě to zajímalo: jak se mu čte, jak češtině rozumí a jak se mu tady líbí - a chtěla jsem to vědět nejen kvůli tomu, že tu knihu jsem pár dní předtím přelouskala. Celou cestu jsem k jeho oslovení sbírala odvahu, ale pak už jsem musela vystupovat: velmi nerada ruším cizí lidi, zvlášť při čtení, a ode všech si držím patřičný odstup. Uvědomila jsem si však, že jedna malá knížka může dělat zázraky - tedy pokud se člověk osmělí...

"Řeč je pramenem nedorozumění."
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal."
"Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit."
"Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."
"Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Kdo by mě jinak navštěvoval?"
"Vy na zemi jste příliš malí, než abyste si mohli vymetat sopky. Právě proto vám způsobují spoustu nepříjemností."
"Osaměli jsme i mezi lidmi."
"Lidé nemají představivost. Opakují, o se jim řekne."
"Všechny cesty vedou k lidem."
"Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme."

94 05.09.2023

Byla jsem na ni hodně zvědavá: vyštrachala jsem ji na půdě mezi starodávnými exempláři. Chtěla jsem ji porovnat s knihou "Kubíkova cesta", pro níž byla inspirací, a mě to přišlo zajímavé. Takže jsem s chutí podnikla tu zvláštní "exkurzi do starých časů" - a zároveň jsem se i ve svém životě vrátila o pěkných pár let zpátky, neboť tuhle knihu jsme všichni povinně louskali ve škole a učili se na ní číst, hezky nahlas.
Docela mě překvapila: není tak hrozná, jak jsem si myslela. Jenom kdyby tam autor pořád necpal to slovo "družstvo" a "věci družstevní", až tím byl neskutečně otravný, ale chápu, že s ohledem na dobu vzniku asi nemohl učinit jinak. Bylo to takové hezké počtení z dob dávno minulých a věřím, že každého dospělého se při čtení prostě musí dotknout závan lehké nostalgie: kuličky nikdo necvrnká, neboť nejsou ani "retro"... děti rozhodně nejezdí samy vlakem, neboť je rodiče všude vozí auty a na plácky před domy se je bojí vypouštět, i kdyby to mělo být jen na chvilku... podzimní proudy již nevynášejí do výšin žádné draky, neboť jejich létání zřejmě není bezpečné... na polích se při sklizni nevážou snopy, ale vrčí tam obří mašiny... a nač si vyrábět nějaké hračky, konkrétně lodičky a letadla z kůry a dřeva, když se všechno dá sehnat v hračkářství, e-shopech a zábava se stahuje do tabletu...
Ale i přes tu jistou "patinu let minulých" má kniha své kouzlo - kouzlo jednoduchého, nekomplikovaného a příjemně plynoucího vyprávění bez složitých zápletek, které nikde zbytečně nedrhne. Honzíkovo myšlení je roztomile naivní: ve své důvěře se nechává vícekrát obalamutit, pokaždé se mu však dostává zadostiučinění. Poznává hodnotu pravého přátelství a tíhu odpovědnosti, zároveň prožívá první pocity viny a musí čelit i vlastnímu strachu: je totiž klučina čiperný a zvídavý, jenže poněkud nesmělý. A přestože je hlavní postavou, o ten největší "hybný moment" se starají hlavně zvířata, s nimiž se setkává, a přátelé, které poznává - Punťa v drůbežárně, agresivní kohout, kocourek ve škole, koza, co si dělá, co chce, lehce proradný Ferda...
Celý text je nejen oslavou dětské duše, toho krásného, čistého a neposkvrněného světa dětství, který si v sobě hýčkáme až do sklonku života. Je také oslavou skutečného a opravdového přátelství a dalších hodnot, navíc se nese ve znamení víry ve spravedlnost a odpuštění.
Občas mě mile překvapil autorův slovník a přirovnání, která užívá: "Vlak jel jako čert... ocas jí stál ztuha jako list zimního zelí... ocas mu vlál jako babí léto... cupala za nimi... začal ho klofcovat... ve vysoké trávě vrzaly kobylky..." Malým čtenářům se může líbit, že první písmena na začátku jednotlivých kapitol jsou vyvedena ozdobnými iniciálami; určitě je zaujmou obrázky Heleny Zmatlíkové, které k této knize prostě patří, a díky krátkým větám se jim příběh bude rychle číst.

..."Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl."
"To je družstevní."
"Co to je družstevní?" vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl.
"To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil."
"A dědečku," zamyslil se Honzík, "co je ještě družstevní?"
"Třeba pole," odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. "Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu."
..."Pes slyšel dědečkovu řeč a slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano! Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád."
..."Konečně vjel vozík na náves. Babička se dívala po Honzíkovi. Jestlipak chlapec opravdu přijel? Najednou se usmála. Honzík byl na vozíku! Seděl vedle dědečka a něco křičel. Punťa přitom štěkal na celou náves. Vozík přihrčel až k vrátkům. "Jedete, jako by hořelo," zlobila se babička, ale její tvář se smála."
..."Náhle se stalo něco hrozného. Drakovi se utrhl ocas a plul sám a sám na vzdušných vlnách do cizích dále. Nejprve vypadal jako bílá dešťovka a taky se tak kroutil, pak to byl červíček docela teninký a nakonec se ztratil i tenhle červík."

99 04.09.2023

Na knihu jsem byla hodně zvědavá. Trochu jsem se obávala, aby autor jen nekopíroval příběh známější "Honzíkovy cesty", nebo aby se ho až příliš usilovně nesnažil "zmodernizovat". Jsem ráda, že se tak nestalo a jeho tvůrce si zvolil vlastní cestu. I když i ona kniha zde hraje svou roli: babička z ní čte Kubíkovi před spaním.
Srovnání se samozřejmě nabízí: Kubík je o něco starší, absolvoval první třídu, umí již číst i psát, je přirozeně zvídavý a nebojí se jednat samostatně. Příběh je ryze současný, takže nechybí vymoženosti dnešních snů: prarodiče píší místo dopisů maily, chlapec používá mobil a ve svém domácím prostředí běžně obsluhuje některé přístroje. O prázdninách se však doma již poněkud nudí a není divu, že přijme nabídku své babičky a dědy, aby k nim na nějaký čas přijel. Už jen sama cesta k nim je pro něj zajímavý zážitek - a co teprve, když mu děda připraví nečekané překvapení: vlastní verzi hry "na schovávanou". Kubík se brzy seznámí s partou místních dětí: Eliškou, Petrou, Šárkou se psem Kilem, Radanem, kteří ho přijmou mezi sebe, a prožívá s nimi spousty dobrodružství. Zároveň může porovnat dva zcela rozdílné světy: ten zaplněný různými vymoženostmi u nich doma - a ten "normální" u babičky a dědy. Jeho prarodiče jsou aktivní, berou ho i na své pracoviště, a děda ho zase seznamuje s jiným druhem zábavy: ukazuje mu letité stolní a karetní hry, které spolehlivě zahání nudu.
Kniha pojednává nejen o odvaze a hodnotě přátelství: Kubík poznává, že ne všichni přátelé jsou přátelé opravdoví a ne všichni nepřátelé jsou nepřáteli skutečnými - zároveň řeší první konflikty a pochopí, jak je někdy těžké říci pravdu.
Je to takové milé, příjemné a hřejivé čtení. Díky zajímavým epizodám plným napínavého děje, mnohdy s nečekaným vyústěním, může oslovit spoustu malých čtenářů. Líbil se mi i jazyk a neotřelá přirovnání, např.: "Dopoledne se vleklo jako šnek... Společně se nechali spolknout bytovkou..." Autorovi se navíc podařilo velmi věrohodně zachytit uvažování a chování jednotlivých dětských postav. Krásné ilustrace, které knihu doplňují, beru jako další přidanou hodnotu.

... "Strašně moc se na dědu těšil, a teď byl celý zaražený. Na stolku si všiml obálky, nebylo na ní ni napsané, jen velký vykřičník. "Babi? Nevíš, co je tohle?" ukazoval na obálku. "To nevím, kde jsi to našel?" zeptala se babička. "Tady na stole. Můžu se podívat dovnitř?" ukazoval Kubík. "Podívej," pobízela ho babička. Zašustil papír a Kubík vyndal přeložený lístek. Rozbalil ho a udiveně četl: "Hledej dědu neposedu! Jsou tam tři křížky u bílé břízky."
... "A protože děda ještě musí pracovat a čekali bychom na něj dlouho, mohli bychom se cestou zastavit na koupališti," dodala. Na to už Kubík nic neříkal, místo toho udělal překvapený obličej, jak to znal z kreslených pohádek v televizi, vykulil oči a otevřel pusu. Babička se rozesmála. "Komediante," řekla. "Běž si pro plavky, ty Belmondo."
..."A ty se nebudeš koupat, babi?" zeptal se Kubík a rychle se vysvlékl do plavek. "Já ne, Kubíku," usmála se babička, "já se budu slunit." "Co se budeš, babi?" zeptal se starostlivě Kubík. Nechtěl, aby se babičce něco stalo nebo aby musela dělat něco nepříjemného. "Slunit," zopakovala babička, "budu na sluníčku, užívat si tepla," vysvětlovala. "Aha, tak já se budu vodit," přikývl Kubík, rozeběhl se k menšímu bazénu a babičku nechal za sebou."
..."Když Kubík zahlédl, na čem Radan vyjel zpoza domu, už věděl, čemu dopoledne Šárka říkala elektrika. Radan totiž stál na elektrické koloběžce, a to na naprosto úžasné elektrické koloběžce! Byla černo-zelená, lesklá a jemně, povzbudivě bzučela, jak se na ní Radan elegantně blížil."
..."Na hraní máme hry," mrkl na Kubíka děda a vytáhl ze skříně několik krabic. Byly už trochu ošuntělé a občas chyběla kostka nebo figurka, ale děda si uměl vždycky poradit. Kostku vzal z jiné krabice a místo figurky hrál Člověče, nezlob se s pěšcem ze šachů, kde chyběly dvě věže. "A správnej chlap umí hrát karty," prohlásil nakonec. "Umíš?" zeptal se vyzývavě Kubíka a vytáhl balíček karet. Ty byly kompletní. "Neumím," přiznal Kubík. "Tak sedej, naučím tě prší, Koubine," ukázal děda ke stolu."

88 03.09.2023

Železniční mašiny, to je svět sám pro sebe. Je smutným paradoxem, že nás sice poměrně bezpečně dopravují tam, kam potřebujeme, ale blíže se o ně zajímají jenom skuteční železniční fajnšmekři. Nejsem přímo zapálený fanoušek, akorát jsem se tak trochu zakoukala, a od té doby mě moc baví sledovat tyto krásky na nádražích. Přiznávám, že toho o nich zatím moc nevím, ale dokážu je již aspoň rozlišovat a těší mne, když na svých cestách natrefím na nějakou zvláštnost.
Docela nedávno se mi dokonce podařilo v jednom dni zahlédnout dva skvosty, které už moc nejezdí - tažné mašiny s přezdívkou "Bardotka". První z nich jsem spatřila na Hlaváku. Celá se blyštěla zánovním červeným nátěrem, ozdobená žlutým pruhem, umně zakončeným krasopisným nápisem "Brigitte". Hrála si na "velkou paničku", zamračený čumák bojovně vystrčený dopředu: stála tam u nástupiště tak majestátně, tak sebejistě, jen jen zakřičet: "JÁ jsem TADY, podívejte, JÁ pokořím všechny tratě světa, JÁ nepatřím na vedlejší kolej - a do starého železa už vůbec ne!!!" Nedivím se, že si ji nějaký nadšenec fotil: výstavní modelka v plné kráse, retro celebrita, čekající na cvakající spouště reportérů, dobře si vědomá svých předností, nezlomená ve své pýše.
Ta druhá mašina, to už byl dočista jiný kalibr: unavená dělnice v plném zápřahu, vytrvalá pracovnice na věčné šichtě bez odpočinku, jež si ovšem ani slůvkem na svůj úděl nepostěžuje. Povšimla jsem si jí na malém nádraží, kam ji spolu s obřím nákladem dřeva přivlekla její supící kolegyně, která hned vyrazila směrem na Brno. Jen ta milá, zamračená Bardotka zůstala a poněvadž její sílu potřebovali, neboť její provoz nezávisí pouze na trakčním vedení, okamžitě ji "přešíbovali" na jednokolejnou trať. I na tu dálku bylo znát, jak se na ní již podepsal čas: jevila znaky viditelného opotřebení, celá byla taková omšelá, narezlá, a s oprýskaným šedě-červeným lakem působila tak zdrchaně, až mi jí bylo líto. Říkala jsem si, co ji ještě asi čeká, jestli jí ti její lidé také někdy dopřejí krásný přeliv a hodí ji pořádně do gala, nebo ji příště s díky pošlou do šrotu... Jenže tyhle ženský, ty se nedají! Ty není radno podceňovat, ty mají za ušima, ty dokážou neuvěřitelné, ty umí klamat tělem! I proto věřím, že jich ještě spousty budu dále potkávat na kolejích: takové dámy rozhodně nepatří do muzea.
"Bardotky" neboli "Zamračené" či "Prsaté" mám moc ráda, ale nejvíc miluji Brejlovce. Podivní elegáni, gentlemani kolejí, kteří vypadají, jako by jim někdo místo hledí nasadil obří svářečské brýle, snad aby "lépe viděli". Díky své image jsou nepřehlédnutelní - a budí také i patřičný respekt. Jejich výhodou i prokletím je, že jsou to dieseláci: sice s nadhledem tahají obří náklady po neelektrifikovaných tratích, jenže jejich spotřeba je obrovská. Vídám je již o něco méně, většinou vypadají sešle a kolikrát je zdobí již značně oprýskaná patina, avšak i přesto se mi někdy povede potkat skutečně zajímavý exemplář. Zrovna v Kolíně jeden takový fešák občas pobývá: přímo výstavní kus, oděný do zářivě žlutě-zeleného hávu jako nějaký kanárek, jak jemu to sluší! Práce zřejmě moc neudělá, tenhle marnivec je tu opravdu jenom pro parádu. A když se tam občas setkám s jednookým Kyklopem, který jako prototyp existoval pouze ve dvou kusech, mé srdce jenom plesá.

Když se mi do rukou dostala tato publikace, neváhala jsem ani chvilku a symbolicky nastoupila. Byla to jízda dlouhá, se spoustou zastávek, a já rozhodně nelituji, přestože se kniha hodí spíše pro železniční fajnšmekry, odborníky, a samozřejmě i tzv. "šotouše". Do tajů té "vysoké železniční fyziky" kdesi u drátů asi už neproniknu, ale o to víc mě "svět na kolejích" fascinuje - asi nejvíc ovšem slangové názvy mašin. Bylo krásné podívat se na zoubek všem Bobinám, Žehličkám, Staročeškám, Peršingům, Asynchronům, Hrbounům, Banánům, Krysám, Bastardům... projet se Laminátkami, Plecháči, Belgičankammi, Ešusy, Hliníky... a skončit až u Pendolína. Zároveň jsem se doslova opájela tou krásnou češtinou, těmi božskými termíny a nádhernými odbornými názvy: sběrač, odpojovač, uzemňovač, stykač, usměrňovač, vlakový zabezpečovač, pískovač... pulzní měnič, brzdič, tlumič vrtivých pohybů, chladič, volič směru... rozvaděč, přivaděč... písečník, příčník, čelník, podélník, příčník, převodník, odporník... kluznice, pružnice, sběrnice, bočnice... pojezd, vzduchojem, tlumivky, spřáhlo, vratidlo... krouticí moment, točivý moment, pulzní regulace výkonu, táhlové narážecí ústrojí, brzdové zdrže, tlačítko bdělosti... Asi nejkrásnější mi ale přišel výraz, jehož bych hned zařadila mezi naše přední jazykolamy -"nezatrolejovaná trať" :-)
Oba autoři v knize tematicky zpracovávají pouze prototypová vozidla, ale věnují se i vozidlům, vyráběných rovnou sériově, bez prototypů. Je rozdělená na dvě části: první se věnuje lokomotivám, druhá elektrickým motorovým vozům a jednotkám. U všech prototypů je bohatě zdokumentovaná jejich minulost až do r. 2022, dozvíme se o jejich osudech, popř. v jakém depu jsou k dispozici. Jakožto "zapálený laik" velmi oceňuji vzhled do označování československých železničních vozidel, kapitoly o historii elektrizace našich drah, o životě Františka Křižíka a informace o známém tvůrci tvůrci škodováckých lokomotiv "Eso" Františku Palíkovi. Také nesmím opomenout krásné fotografie a technické výkresy.
S touto knihou si na své si přijdou jak laici, tak i odborníci a lidé, kteří mají železnici jako koníček.

87 01.09.2023

Pokračování jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít a sáhla jsem po něm hned, jakmile jsem dočetla první knihu. Jsem s ním velmi spokojená, přesto však jen nerada musím přiznat: vysokou laťku nasazenou předchozím dílem tato kniha bohužel nepřekoná :-) Při četbě se opět skvěle pobaví nejen děti, ale i dospělí.
Znovu se ocitáme na smetišti nedaleko Vizovic, kde si v zásuvkách šicího stroje našli svůj domov dva krysáci: lehce nabručený Hubert, citlivý Hodan a jeho nezbytný parťák, o něhož s láskou pečuje, sádrový trpaslík Ludvík. V poklidném tempu si zde žijí své pokojné životy, ovšem zároveň se jim hodně stýská po živelném Edovi a jeho vylomeninách, takže není divu, že jeho návrat nadšeně uvítají.
Oproti tomu světákovi s lehce nabubřelým egem z předchozího dílu se nyní jeví spíše jako fantasta s bujnou představivostí, jenž si moc rád vymýšlí a přikrášluje realitu - jako by se v něm prolínaly vlastnosti Dona Quijota a Barona Prášila. Se svými přáteli se suverénně a bez rozmyslu vrhá do odvážných dobrodružství, aniž by si jakkoli připouštěl, že těmito kousky může ohrozit nejen svůj život, ale i ostatních. Eda je prostě svůj: věčný popleta, jenž rád hází ramena a dělá haura, občas bývá legrační až směšný, chvílemi téměř nesnesitelný, ale disponuje vlastností, díky níž vyhrává nad nepřízní osudu: v každé situaci si ví rady. Prožitá dobrodružství nejen utužují jejich vztahy: poznávají i další obyvatele smetiště /rak Vincent, ježek Pančoška, zlatohlávek Záhoř, holub Emil, žába Dáša.../, a dokonce i na jedno malé detektivní pátrání dojde :-) Nezapomenutelná je Edova hláška, k níž se uchyluje pokaždé, když se "něco" pokazí: "A máme problém, pánové..."
Zase jsem se skvěle bavila a hodně nasmála: bylo to hravé i poetické, milé i vtipné... akorát ten první díl byl prostě lepší :-) I přesto bych klidně uvítala další sérii příběhů těchto svérázných postaviček. Kouzlo celé knihy spočívá v tom, jak autor šikovně "namontoval" reálie našeho světa do světa zvířat, a vtipně na ně aplikoval různé druhy vzorců lidského chování. Opět vzdávám hold jeho tvůrčí invenci. Velmi mne pobavil netopýr jako "průzkumník bezmotorového létání" a spousta dalších.
Každou kapitolu opět uvádějí a ukončují pravidelné rituály obou hlavních hrdinů, sem tam se objeví nějaké to moudro a v závěru samozřejmě nesmí chybět veselý dodatek v podobě "opravníku omylů pro malé rozumbrady", jichž se Eda dopouští. Knihu bych doporučila spíše starším a o něco sečtělejším čtenářům, kteří nebudou mít problémy pochopit některé obraty a hovorové výrazy. Bonusem jsou opět překrásné ilustrace. Vřele doporučuji všem, kteří se rádi zasmějí a klidně si chtějí trochu ulevit od starostí všedních dnů :-)

..."Paříž je vznešená, Řím je starobylý, Madrid je vzrušující, Vídeň je noblesní, Londýn je důstojný, New York je dobrodružný, ale nejkrásnější místo na světě, a možná v celém vesmíru, je malé útulné smetiště poblíž Vizovic."
..."Raději si dáme rozcvičku pro mozkové závity. Je to zelené, žije to pod zemí a žere to kamení. Co je to?" zeptal se Eda.
"Co by to tak mohlo být?" zamyslel se Hodan.
"Dáme se poddat, Edáčku," zabručel Hubert. "V tomhle vedru by se nám mohly zavařit mozkové závity..."
"Pánové, to je prosté," vypjal hruď Eda. "Je to kamenožrout zelený! Ale máte pravdu, slunce peče jako na Sahaře!" dodal a roztáhl paraplíčko."
..."Já vám k tomu tanci pustím trochu muziky," nabídl se Eda a zapnul rádio, z něhož se ozvalo kvílení kytar a rachot bubnů. "Máme štěstí, právě hrajou populární pražský šlágr Až najde trkule mykuli, vypije brkola čikuli..." To pražské nářečí, pomysleli si krysáci, je naprosto nesrozumitelné. Nebo to byla maďarština?"
..."Byl to postrach vizovických krys a potkanů - kocour Bruno. "A máme tu problém!" pokýval hlavou Eda. "Ty mě chceš sežrat, co? Ale děláš chybu, Bruno! Udělal bys líp, kdybys místo mě sežral hlávku zelí. Živočišná strava je nezdravá - a z toho přežírání tě nakonec skolí infarkt nebo mrtvička, ty škaredý vypasený kocoure!"
..."Vyčistili si zuby kartáčkem na ruční pohon, osprchovali se konvičkou, vyhřebelcovali si kožíšky myčkou z kuchyňského robota a hupli do výlevky s mydlinkovou vodou. Neošidili ani Ludvíčka, věděli, že ranní koupel mu zaručeně zlepší náladu."
..."A štrůdl," významně pravil Eda, "štrůdl si žádá spoustu jablek, pánové!"
"My víme, kde rostou slaďoučké renety," pochlubil se Hubert.
"Ale kdo ten štrůdl upeče?" olízl se mlsně Hodan.
"Že se ptáš! Kdo asi?" vypjal Eda hruď. "V pečení já se vyznám, přátelé! Jde se!" Eda si nasadil kuchařskou čepici s takovým sebevědomím, jako by to byla královská koruna."

104 14.08.2023