„Tobě se takový život líbí, viď?” pronesl Halvorsen najednou. „Sedět celý víkend sám doma a nahánět duchy.” – s. 24
Laťka, kterou jsem měla pro tuto sérii nastavenou, bohužel tímto dílem klesla ještě níž. Je možné, že v jiném psychickém rozpoložení bych to hodnotila jinak, ale za mě tohle byl totální přepal. Kdo si Harry myslí, že je? Hercule Poirot?
Působilo to jako všechny díly Prolhaných krásek narvané do jedné knihy: „Ne, udělala to tahle osoba… tak ne. Ne, tak takhle to bylo. Ne, bylo to takhle. Ne, ne, ne.“ U Červenky jsem velmi oceňovala originalitu v podobě pohledu zrazeného norského vojáka, ale tady jsem podobné zaujetí nenašla. Možná jen v přirovnání Waalera k běhulíku pestrému.
Nesbø se tak moc snaží zápletkou šokovat, až je to zdlouhavé a únavné. Koncept jako takový je zajímavý a jen tak popsaný na papíře by se mi asi líbil, ale reálné provedení mě neoslovilo. Ano, dostala jsem to, po čem jsem sáhla, ale na můj vkus jsem si až moc uvědomovala, že čtu severskou detektivku a že tomu vlastně nevěřím.
Pak je tu Raskol, postava, co vše ovládá z vězení – takový rádoby filozofický final boss. Zrcadlící motiv bratrů a nešťastné lásky je fajn, a možná, že kdyby na to ta kniha byla zaměřená více, hltala bych ji až do poslední stránky. Ståle Aune je zas postava, kterou Nesbø vytvořil jen proto, aby mohl uplatňovat informace, co si zrovna přečte na Wikipedii. Taky mě tento rádoby filozof štve.
A Harry? My jsme spolu skončili v momentě, co podvedl Ráchel. To mi chcete říct, že Harry je takový sub a nedokáže říct holce ne? Jak mám jeho postavu brát vážně, když podle svých vlastních slov zradil to nejdražší, na čem mu záleží? Přestaň myslet tím, co máš v kalhotách!!! Ráchel možná zapomene, ale já ne!!!
Lítostivě musím oznámit, že mi stovky let trvalo, než jsem se dobabrala na konec tohoto díla. Holt, bohužel, akademické povinnosti umí zprotivit i ty nejlepší knihy. Ucelenější názor přijde s druhým čtením.
“Marianne had the sense that her real life was happening somewhere very far away, happening without her, and she didn’t know if she would ever find out where it was and become part of it.” – s. 11
“Marianne, he said, I’m not a religious person but I do sometimes think God made you for me.” – s. 113
“Marianne had a wildness that got into him for a while and made him feel that he was like her, that they had the same unnameable spiritual injury, and that neither of them could ever fit into the world. But he was never damaged like she was. She just made him feel that way.” – s. 169
K Normal People jsem přistupovala s obrovským očekáváním. Kniha na mě v knihovně čekala opravdu dlouho a moje povědomí o ní bylo ještě delší. Myslela jsem si, že přesně vím, do čeho jdu – že mě čeká příběh o lásce poznamenané 21. stoletím, která mě hluboce zasáhne, která mě přinutí myslet na někoho, s kým jsem si také myslela, že mám tu stejnou “unnameable spiritual injury”. Po dočtení ale cítím hlavně zmatek. Kniha (nebo spíš její konec) ke mně nepromluvila, jak bych si přála, anebo o tom v té prázdnotě ještě nevím. Když k ní opravdu musím něco říct, tak myslím, že úvodní citát od George Eliot vystihuje opravdu vše.
Po mé nedávné knižní historii, Sally Rooney pro mě byla novinka. Vynechává zdlouhavé popisy, všechny momenty jsou tady a teď, to nejdůležitější se odehrává v tichu. Jako čtenář cítíte tu nevyřčenou blízkost; hrdinové si nemusí nic říkat, a vy stejně víte.
Marianne a Connell vyrostli ze stejné hlíny. Jsou na sebe napojeni a vy tu blízkost cítíte společně s nimi. Škoda jen, co mohlo být, kdyby ji Connell tehdy pozval na ten ples. Můžete říkat, že už je to dávno, že je vše odpuštěno, ale byl to ten moment, který jejich vztah poškodil už navždy. A hlavně Marianne. Moment v čase, který ve vás zanechá stopu.
Connell půjde dál, ona zůstane. Je to celé hrozně smutné. On dokáže zažít zdravý vztah, dokáže milovat, dokáže se otočit a jít dál, i když si myšlenku na ni bude navždy ve svém srdci hlídat, ale ona ne. On je ten, kdo se změní, ona stagnuje. Můžou si k sobě najít opět cestu, ale jen on je ten, kdo z ní dokáže sejít.
Rooney umí psát tak, abyste postavy znali stejně dobře, jako ony se znají mezi sebou. Jste jejich součástí. Musím přiznat, že jsem se víc našla v Connellovi, v té absurdní úzkosti ze světla, když ve skutečnosti nad tím všichni ostatní mávnou rukou, konec světa nenastane. Možnost konečně udělat něco, co pro ostatní bylo tak přirozené. Shoda okolností v podobě oboru a mizerného uplatnění je jen úsměvný detail na konec.
“Connell wished he knew how other people conducted their private lives, so that he could copy from example.” – s. 44
“He gets up and showers every morning, he turns up for work in the library, he doesn’t really fantasise about jumping off a bridge. He takes the medication, life goes on.” – s. 243
Jsem teď ještě mnohem víc zvědavá, jak si s prózou pohrála seriálová adaptace. Jakou esenci citů dokázali zachytit oni. Já bych také v těchto pár řádcích chtěla vyjádřit mnohem víc, ale musíte mě však jen vzít za slovo, že ta myšlenka za nimi je.
Další případ Harryho Holea mám za sebou. Hned na úvod musím vyzdvihnout to, co mi přijde jako nejlepší téma celé knihy: frontové vojáky. Velmi oceňuji, že se Nesbø pustil do motivu zrady, kterou tito vojáci pociťovali. I přes veškeré výhrady k samotnému případu a vrahovi jde podle mě o nejsilnější stránku díla. Sama od sebe bych se totiž nad poválečným Norskem asi nikdy nezamýšlela. Dávám mu spoustu plusových bodů za to, že mě donutil přemýšlet nad morální rovinou toho všeho a že osudy vojáků z fronty vytáhl na světlo.
Samozřejmě musím zmínit i svou oblíbenou Ellen a „fun facts“ o ptácích. Kniha mě donutila nejen doplnit si mezery z válečné historie, ale asi si v knihkupectví přihodím do košíku i atlas ptáků. Doufám, že se sýkorka Helge má u Ses dobře. Když už je řeč o Ellen, hrozně se mi líbila část „Sedm dní“, kde kapitoly tvoří jen Harryho vzkazy na jejím telefonním záznamníku, než jí ho definitivně odpojí. Je to skvělý nápad, jak nám zprostředkovat jeho smutek.
Další věc, která mě na Nesbøm ohromně baví, jsou kapitoly z pohledu antagonisty. Jsem ráda, že Sverreho Olsena nevykreslil jen jako plochého agresivního nacistu, ale jako člověka, který má vystudovaný učební obor elektrotechnika, strach a obyčejné sny. Ve zkratce: moc se mi líbí, jak komplexní postavy dokáže napsat.
Trochu mě mrzí, že indicie k Waalerovi víc nepromíchal a nezkryl, ale rovnou je na nás všechny vysypal a hned vzápětí odhalil. (Nebo je taky možné, že mi dřívější nápovědy zkrátka unikly, protože jsem na začátku čtení brala svou ADHD medikaci dost sporadicky...)
Určitě musím zmínit i romantické linky díla – ať už Gudesona s Helenou, nebo Ráchel a Harryho. Nečekala bych to, ale Nesbø mě donutil usmívat se nad knížkou s motýlky v břiše snad stejně jako Jojo Moyes.
A teď konečně k největší Achillově patě knihy, kterou bohužel tvoří vlastně celý smysl díla – k samotnému případu. Uznávám, že MPD (multiple personality disorder) je zmíněná už v první kapitole, za což dávám palec nahoru jako za fajn Easter egg, ale božíčku, tohle je to nejhůř zpracované MPD, co jsem kdy četla. Korunu tomu autor nasadil na konci knihy, když Gudeson přemohl skutečného záporáka – svoji druhou osobnost.
Taky mi vadí závěr případu. Even Juul ve svém hrobě snad nikdy nenajde klid, protože pro veřejnost a pozůstalé už navždy zůstane vrahem své manželky a svého psa. (Opravdu musel ten pes taky umřít?) A Ráchel si dál v klidu žije s představou, že její otec byl jen starý bručoun. Samotný pokus o poslední vraždu navíc postrádal napětí. Jelikož Nesbø zasazuje svůj příběh do reality, bylo předem jasné, že krále zkrátka nezastřelí.
Nakonec, abych se držela svého typického formátu, přidávám citát na závěr (ke kterému mám jen komentář: Jsme si tímto opravdu jisti?):
„Víte co, Hole?“ pronesl Weber nakonec. „Je fajn, že se někdo v tomhle sboru ještě pořád chová profesionálně.“ – s. 526
Když jsem The Bell Jar dočetla, zůstalo ve mně prázdno. Velké prázdno cítím i teď, když píšu tuto polovičatou recenzi. Plathina próza je nádherně sevřená a obrazná – některé věty se vám vtisknou pod kůži:
“Every so often a beam of light appeared out of thin air, traversed the wall like a ghostly, exploratory finger, and slid off into nothing again.”
Závěr sice nese náznak naděje na lepší dny, ale někteří z nás vědí, jak těžké je z toho opravdu uniknout. Člověk se znovu ocitá na stejném místě, dusí se ve vlastním zkyslém vzduchu. Možná právě s tím se pojí i mé velké prázdno.
Také si říkám, jestli mému čtení neuškodilo, že kniha nebyla v mojí mateřštině. Určitě si ji později přečtu znovu, protože mám pocit, že člověk je se svou rodnou řečí více svázaný a více cítí – a možná by na mě měla úplně jiný účinek.
Na závěr chci říct, že mi nepřijde fér redukovat román na problematické rysy postavy a používat je jako jediné měřítko díla. The Bell Jar je pro mě spíš svědectvím o tom, jaké to je, když duše těžkne a svět se zužuje do skleněné kopule.
“I wanted to do everything once and for all and be through with it.”
„A jsi aspoň šťastnej? S tou paní dokonalou, co umí hrát Mozarta a má ráda designovej nábytek?”
„Jsem.”
„Tak proč nemůžeš spát?” – s. 203
Dešťová hůl působí skoro jako detektivka, jen místo vraždy se tu řeší stavební pozemky. Byla to moje první zkušenost s Hájíčkovou tvorbou a přiznávám, že samotné téma mě příliš neoslovilo. Když mě ale děj nakonec vtáhl, přišlo mi rozuzlení příliš uspěchané a nepřesvědčivé. Rozpadající se manželství je najednou „zachráněno“, protože si manželka s jeho ex přátelsky popovídají u láhve vína; vleklé spory se vyřeší nálezem v špinavé troubě a do závěru se ještě přidá těhotenství – přitom to není Tereza, ale Bohunina dcera, takže se autor vyhýbá úplnému klišé happy endu.
Motiv, který celým románem prostupuje, Zdeňkova nespavost, zůstává v otázkách. Může teď konečně spát? Vyřešil si své resty z minulosti? Nebo ho teď pro změnu bude ve tři ráno pronásledovat vzpomínka na Bohunu v růžovém upnutém tričku bez podprsenky? Možná by pro mě román získal víc, kdyby prostor dostala Eva a její vztah se sestrou, který se jen letmo načrtne.
Kniha má silné atmosférické momenty, zajímavé postřehy o vlastnictví půdy a mezilidských vazbách, ale závěr mi snížil celkový dojem.
„Ak nám, pán inžinier, naopak neveríte, kludne vám podpíšem, že Gustáv Husák je starý kokot!” – s. 191
Normalizace očima dítěte – chvílemi úsměvné, chvílemi hořké, ale tím typicky českým ironickým způsobem, kdy si z všeho děláme srandu, protože co jiného nám zbývá. Celkově neurazí ani nenadchne.
„Ach jo, paní Müllerová, povzdechl jsem si, to nám to pěkně začíná.” – s. 13
Avion ve mně zanechal silný dojem nejen svou originální poetikou, ale i tím, jak důmyslně je celý text vystavěn. Díky tomu se stal dílem, ke kterému se budu ráda v myšlenkách vracet.
„Dialog je iluze, všichni lidi na světě chtěj pokud možno bez přestání žvanit vo tom svým!” – s. 18
O rodičích a dětech je krátká, ale intenzivní novela, která se čte rychle, a přesto v člověku zanechá trvalý dojem. Čtenář v ní najde humor, melancholii a jemné postřehy o mezilidských vztazích. Hakl ukazuje, že skutečný dialog není žádná samozřejmost – a možná vlastně ani není doopravdy možný.
„Uvažoval jsem, kolik tváří má smrt a proč někdy přichází nepozorovaně a tiše jako letmé políbení uprostřed spánku a jindy s řinčením a bolestí, kterou oběť vyždímá jako plátek citronu.” – s. 243
Tohle bylo silné. Hana Androniková má neuvěřitelný jazyk – poetický, citlivý, a přitom popisuje ty nejhorší hrůzy. Bavilo mě, jak do sebe zapadají časové roviny jako puzzle. Člověk se v tom neztrácí, naopak ho to táhne dál, aby zjistil, co se stalo.
„Ty příběhy osvobozovaly.“ Je fascinující sledovat, jak se dá přežít peklo díky fantazii a lásce.
Úvaha o tom, že smrt milionů je statistika, ale smrt jednoho psa je tragédie. Androniková dokázala vykreslit osud Ráchel a Tomáše tak, že ta statistika zmizela a zůstal jen čistý, lidský příběh.
Hodiny jsou kniha, u které mám pocit, že mnohému rozumí. Nacházím v ní samu sebe, něco, co cítím, co jsem cítila. Chápu, co se mi snaží říct. Hodiny plynou dál, já nemůžu udělat nic, čím bych je zastavila. A utéct od nich je tak děsivé.
Cunningham dokázal zachytit tu křehkou hranici mezi tím, kým jsme uvnitř, a tím, kým musíme být pro svět. Myslím, že se mu povedlo přesně to, čeho chtěl dosáhnout. A já ho za to obdivuji.
Oblíbené citáty:
„Jsme dva lidé středního věku a jsme mladí milenci a stojíme u jezírka. Jsme všechno možné, a všechno najednou. Není to zvláštní?“ – s. 57
„Já vlastně ničeho nelituju – jenom jedno mě mrzí. Chtěl jsem psát o tobě. O nás. Opravdu. Víš, jak to myslím. Chtěl jsem psát o tom všem, o životě, jaký vedeme, i o životě, jaký jsme spolu mohli mít. Chtěl jsem psát o všech způsobech, jakými nás mohla potkat smrt.“ – s. 57
„Za ta léta se naučila, že má-li se jevit jako člověk se zdravým rozumem, vyžaduje to jistou dávku hereckých schopností; nejen kvůli manželovi a služebnictvu, ale především ve Virginiině vlastním zájmu – aby přesvědčila samu sebe. Ona je autorka; Leonard, Nelly, Ralph a ostatní jsou její čtenáři.“ – s. 69–70
„Vždyť jsem nic neprohrála, říká si. To přece není životní prohra, pohybovat se v těchto místnostech, být v téhle kůži, zkracovat stonky květin. Není to prohra. Jenom to na člověka klade stále větší nároky – všechno, co dělá; už jenom tady prostě být a být za to vděčný; být šťastný (hrozné slovo).“ – s. 78
„Stejně je však ráda, že to ví (protože – sama nechápe, jak se to stalo – najednou to skutečně ví): že je možné přestat žít. Přináší to do duše klid, mít před očima úplnou paletu voleb, možnost si vybrat, beze strachu či lstivých úskoků.“ – s. 123–125
„Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další… Já už nemůžu.“ – s. 160
(SPOILER) „Ale mycelium si stejně vždycky najde cestu na povrch, když přijde jeho čas.” – s. 239
K Houbařce jsem přistupovala s jistým handicapem – zaměnila jsem si ji s knihou Do tmy od Anny Bolavé. Kvůli tomu jsem měla ústřední zápletku a „šokující odhalení“ ohledně zneužívání otcem vyspoilerované už dopředu. Tím pro mě postupné odkrývání Sářina traumatu v dřívějších fázích textu ztratilo moment překvapení a samotné téma mi nepřipadalo originální.
Kniha se sice čte rychle a stránky ubíhají, ale nemůžu říct, že by mě příběh vyloženě strhl. Můj největší problém totiž tkvěl v uvěřitelnosti – hlavní hrdince Sáře jsem její osud prostě „nevěřila“. Koncept dívky, která sedm let žije v polorozpadlé chatě bez hygieny a peněz, živí se prakticky jen houbami, a přitom se to na jejím zdraví podepíše až na úplném konci, mi přišel nerealistický. Stejně tak některé náhody působily až moc příhodně, jako by autorka potřebovala nutně posunout děj a nevěděla, jak to udělat přirozeněji.
Rozhodně nechci zlehčovat závažnost tématu sexuálního zneužívání a traumatu – to je zde zpracováno opravdu tíživě. Z literárního hlediska mi to ale nepřineslo nic revolučního. Jazyk je průměrný; neurazí, ale ani nenadchne. Pro mě je to zkrátka průměrná kniha, která si zaslouží své 3 hvězdičky.
„Víte, jak se říká lidem závislým na moci? Močky.” – s. 331
Ne, ne a ne. Sáhla jsem po knize s touhou se vrátit ke čtení Nesba, a protože první díl série Harryho Holea byl vypůjčený, skončila jsem u téhle moderní adaptace Macbetha. Asi kolem stodvacáté stránky mi došlo, že tohle po mně přece nikdo nemůže chtít číst. Jenže já se zařekla. Slíbila jsem si, že každou rozečtenou knížku dokončím, a shodou nešťastných okolností měla tahle skoro 550 stran.
Co k tomu můžu říct? Začátek mě bavil, to nepopírám. Byla tam akce, Macbeth mi zpočátku přišel i sympatický. Jedna věc je, že fikční svět nebude odpovídat realitě – s tím jsem naprosto v pořádku, neočekávám, že tamní policie bude fungovat jako ta skutečná. Co ale neskousnu, je ta úděsná práce s psychologií postav. Ne, tohle jsem Nesbovi prostě nevěřila.
Když někdo začne dělat naprosto „out of pocket” věci, chci za tím vidět vysvětlení. Potřebuju chápat, jak k tomu došlo, vidět nějakou hlubší reflexi, proč si myslí, že tím něco získá, proč to vlastně chce získat. Tady ale žádný velký vývoj nebyl. Náhlý přerod Macbetha v záporáka neměl jiné opodstatnění, než že je to tak strašný podpantoflák, že víc pod pantoflem už člověk snad ani být nemůže. Jak se mám na takovou knížku dívat? Za mě se tahle adaptace Shakespeara vážně nepovedla.
A Seyton dokáže vyčuchat chlapečka v nějaké chatě, ale nedokáže vyčuchat Duffa, když se před němi schovává o pár metrů vedle pod plachtou v autě? To vážně? Když už píšu fantasmagorii, tak ať je ta fantasmagorie aspoň konzistentní. V polovině čtení jsem se od toho musela odosobnit, protože jsem to nedávala. Vražda, vražda, vražda. Ale Macbeth by nikdy nezabil bezbranného člověka, jen vydává rozkazy zabít bezbrannou rodinu.
Upřímně? Tuhle knížku jsem při čtení nenáviděla. Jsem teď na pochybách, jestli vůbec sáhnu po dalším Nesbovi. Možná jsou mé představy o užívání si četby Harryho Holea zkreslené. Čemu teď mám věřit? S každou další stránkou mi to přišlo jako větší a větší blbost - jak obsahově, tak i z hlediska psychologie. Zatím mám tohle dílo zafixované jako nejhorší knížku, co jsem tento rok přečetla. Sice to byly zatím jen dvě, ale mám pocit, že tuhle pozici si Nesbův Macbeth udrží hodně dlouho.
P.S. A co se týče drog? Ne, to nic neomlouvá. Tomu jeho přerodu prostě stejně nevěřím.
„Její argumenty neměly hlavu ani patu, a přece se mu zadřely pod kůži.” – s. 134
„Má víra kolísá a začínám
již tušit obojetnost ďáblovu,
jenž pravdomluvně lhal.” – s. 111
Přišlo by mi divné dát nadčasovému Shakespearovi cokoliv jiného než 5 hvězd. Je fascinující pročítat si všemožné interpretace jeho děl. Četla jsem klasický Sládkův překlad a myslím, že s ním nikdo neudělá chybu. Krásné. Děkujeme, Shakespeare, za komplexní ženské postavy v 17. století.
Chudí lidé:
„Ach příteli, neštěstí je nakažlivá nemoc. Chudí a nešťastní lidé se mají vyhýbat jeden druhému, aby se nenakazili ještě víc.” — s. 62
Dostojevského prvotina Chudí lidé je obdivuhodná sonda do života v bídě 19. století. Spousta detailů zůstává skrytá, protože Makar a Varvara o nich vědí a nemusí si je vysvětlovat. Díky tomu působí ten vztah opravdově a intimně, ne jako nastrojené kulisy pro čtenáře.
Líbilo se mi Makarovo nekonzistentní chování, jak pod vlivem emocí mění své názory – chvíli je dojemně obětavý, pak emočně vydírá… Není to postava bez psychologické hloubky. Je to chudák, který se bojí klepů víc než smrti hladem, a jehož snaha zachovat si důstojnost je někdy až tragikomická. Konec je drsný, ale realistický. Svatba z rozumu jako jediné východisko z bídy.
„Někdy se stává, že člověk zabloudí ve svých vlastních citech a žvaní nesmysly. To nevzniká z ničeho jiného než z hloupé vřelosti srdce.” — s. 14
Hráč:
„Zvláštní věc, nevyhrál jsem dosud, ale jednám, cítím a myslím jako boháč a nedovedu si sám sebe představit jinak.” — s. 153
Ze začátku jsem byla zmatená počtem postav – generál, Francouz, Angličan, Polina... Chvíli trvá, než se v tom zorientujete. Ale jakmile se člověk začte a pochopí dynamiku, mění se zmatek v čistý adrenalin. Dostojevskij přenesl na papír tu nekonečnou smyčku hráče, který si říká:
„Zítra! Zítra už to vyjde a bude všemu konec.“ Alexej je tu jako já, co se týče mé víry v to, že zítra už budu určitě produktivní.
Mou nejoblíbenější postavou se ale nestává nikdo jiný než „la baboulinka”. Všichni čekají na její smrt a ona, čiperná jako nikdy, tam vtrhne jako totální vichřice. Její vzestup měl ale ještě silnější pád. Hráč je skvělý popis mentality závislosti. Je to o tom, že člověk musí vědět, kdy přestat, ale nikdy to neudělá. Velká škoda Alexeje, velká škoda Poliny. Dostojevskij umí vykreslit postavy tak, že vás to bolí za ně.
„Hrom do něho!” zlobila se. „Kdypak už padne ta zatracená nulka? A kdybych měla duši vypustit, počkám si na to zéro!” — 180
„Ano, jsme-li nešťastni, cítíme neštěstí druhých silněji; cit se netříští, ale soustřeďuje.” – s. 52
Dostojevskij s každým dílem, co od něj čtu, opravdu potvrzuje čest svého jména. Bílé noci jsou nádherně napsané. Je to až bolestný vhled do duše snílka, který žije ve svém vlastním světě. Některé věci se opravdu vůbec nemění – ten pocit, že vám život protéká mezi prsty, zatímco vy sníte o něčem, co nikdy existovat nebude. Opravdu krásné čtení, ale některé pasáže můžou pro ty zamyšlené citlivé dušičky působit jako rány do břicha (stejně jako Nastěnka dává jednu ránu za druhou hlavnímu hrdinovi).
„Přitom slyšíš, jak kolem tebe halasí a víří lidsky dav ve vichru života, slyšíš, vidíš, jak lidé žijí — skutečně žijí, vidíš, že život pro ně není zapovězen, že jejich život se nerozplyne jako sen, jako vidina, že jejich život se věčně obrozuje, je věčně mladý a ani jediná z jeho hodin se nepodobá druhé, kdežto plachá obraznost je sklíčená a přízemně jednotvárná, ta otrokyně stínu, myšlenky, otrokyně prvního mraku, který náhle zakryje slunce a rozteskní pravé petrohradské srdce, které si tak váží svého slunce — a jakápak je fantazie ve stesku!” – 35
„Nebyl to strach o nemocnou paní, ale hrůza z plynoucího času, obavy z vlastní budoucnosti. Ludmila Karásková pro ni byla nepříjemným setkáním s tím, co se lidem může přihodit. Připomínkou, že v životě existují věci, jako je stárnutí, nemoc, zoufalství a bezmoc.” — s.151–152
Kniha je neuvěřitelně čtivá a stránky mizí doslova pod rukama. Původně jsem měla v plánu román přečíst ještě před tím, než vyrazím na jeho divadelní adaptaci v Mahenově divadle. To se mi sice nakonec nepodařilo, ale vlastně toho vůbec nelituju. Samotné čtení pro mě bylo krásným připomenutím skvělého divadelního zážitku a jednotlivé scény se mi díky tomu promítaly přímo před očima.
Román navíc nabízí spoustu vrstev a detailů, které se do inscenace přirozeně nevešly. Byla jsem například docela v šoku ze zjištění, že Karásek Rosu podvedl. Jistě, v celkovém tíživém kontextu příběhu se to může zdát jako malichernost, ale o to více to utvrdilo mou nelibost k této postavě. Moc se mi líbí, jak právě takové drobnosti dodávají knize hlubší lidský rozměr a dělají celý příběh ještě o poznání uvěřitelnějším.
Na konec bych se asi měla vyjádřit k hlavnímu tématu knihy – k tomu těžkému vědomí všeho toho zbytečného úmrtí, kterému by se dalo předejít, kdyby se lidské srdce rodilo milosrdnější a mozek rozumnější. Hana zachycuje nejen hrůzu války, ale i absolutní temnotu jejího přežití.
„Kdyby mě poslali doprava, umřela bych najednou a nemusela bych umírat minutu po minutě, hodinu po hodině a den po dni. A neumírali by místo mě jiní.” — s. 286
(Stará, nedokončená recenze – více kontextu už nemám)
Takže… Co k tomu říct? Je to klasická Moyes, tudíž se čtivostí díla nebyl absolutní problém, ale v porovnání s ostatními knihami autorky to hodnotím dost slabě. Kdybych měla dělat hodnocení čistě podle jejích předchozích knížek, dílo by určitě dostalo méně než 3 hvězdičky.
Kniha mě bavila, ale zápletka nebyla nic extra a hrozně mi vadí jedno velké, přehlížené negativum. Když už čtu romantickou knížku, očekávám od ní to, co od žánru chci. Místo toho si přečtu, jak hrdinka zjistí, že ten očividný blbec, se kterým je, je zkrátka blbec, a tak se vrátí k tomu hodnému muži. Přitom je naprosto jasné, že kdyby ji ten první chtěl, tak příběh takhle vůbec nedopadne. Je mi Jensena prostě líto, myslím si, že má navíc a nezaslouží si být jen záložním plánem.
A taky mi přijde šílené, že by tolik lidí v příběhu četlo knížku o manželství, když v manželství sami vůbec nebyli. Oblíbená kniha herečky? No to určitě. Jensen ji četl? Proč by to proboha dělal? Celé to působí hrozně nepřirozeně.
„V noci a o samotě ze sebe alespoň na chvilku mohla setřást minulost i budoucnost. Mohla jen tak existovat a uklidňovat se vědomím, že tady je zkrátka jen Frances, že mezi nebem, mořem a hvězdami je maličká a bezvýznamná.“ – s. 224
Loď plná nevěst mi připomněla má raná pubertální léta, kdy jsem po večerech se zatajeným dechem hltala autorčiny knihy a počítala každou minutu čtení, kterou si ještě můžu dovolit, než si budu muset připustit, že je opravdu čas jít spát a román odložit.
Byla to krásná plavba plná emocí. Když jsem poprvé prstem přejela po vazbě knihy, neměla jsem mnoho očekávání. Rozhodně jsem nečekala, kolik radosti, smutku a rozechvění mě čeká. Srdce mi plesá štěstím ještě teď. Moyes mi emocionální jízdu zkrátka pokaždé zařídit umí.
Od začátku čtení jsem věděla, že jsem nesáhla vedle a že tato kniha patří mezi autorčinu absolutní špičku. Strašně moc jsem si oblíbila postavu Frances, Margaret a kapitána. Nahlas jsem se smála u Aviciných dopisů své sestře, cítila jsem motýlky v břiše při scénách s Henrym a u dalších pasáží jsem zase supěla rozčilením či se zajíkala smutkem.
Velmi oceňuji historické úryvky – celý tento koncept mě nesmírně bavil. I já, která jsem na žádné mořské plavbě nikdy nebyla, jsem se najednou cítila součástí letadlové lodi. I mě černé vlny oceánu unášely do hlubin a sůl jsem měla uvězněnou na konečcích prstů.
Chci zkrátka jen vyjádřit, jak obrovskou radost z této knihy mám. Tak intenzivně jsem se při čtení už dlouho necítila. Obdivuji, jak Jojo Moyes dokáže propojit dvě duše a tu moji s nimi. Jen za tuto knihu ji řadím mezi své nejmilovanější autory.
„Letadla se složenými křídly se naposled dívala k nebi. Některá si pořád nesla jizvy a spáleniny, jež jim zbyly po vzdušných vítězstvích. Trpělivě vyčkávala, až je naposled zkontrolují a odškrtnou v seznamu. Pak se na okamžik zakymácala na okraji, nepatrnou chviličku zůstala viset ve vzduchu a potom jejich poslední let skončil, s překvapivě tichým šplouchnutím zmizela pod hladinou a klesala dolů, jemně unášena proudy Indického oceánu, aby nakonec naposledy přistála kdesi na mořském dně.“ – s. 243
