Smrť komentáře u knih

Rozhodl jsem se, že tuto knihu ponechám bez hodnocení. To je totiž zcela závislé na pravdomluvnosti paní Sosnarové.

Pokud mluví pravdu, zaslouží si od nás velké uznání za vše, co prožila a přežila a jelikož je kniha napsána velice čtivým způsobem, neváhal bych ji ohodnotit čtyřmi hvězdičkami.

Pokud ovšem lže a celý příběh (nebo jeho velkou část) si vymyslela čistě kvůli získání odškodnění, je to od ní hanebnost nejtěžšího kalibru a zaslouží si pouze opovržení. V tom případě bych knížce navzdory jejím kvalitám napařil bez milosti odpad.

Jelikož netuším, kde se skrývá pravda, nebudu tuto knihu nijak hodnotit.

Motýlka jsem četl poprvé před 15-20 lety a docela se mi líbil, ale když jsem se k němu nyní vrátil nestačil jsem se divit, jak moc jsem byl z knihy zklamaný.

Je více než pravděpodobné, že můj názor ovlivnili tři roky, kdy jsem pracoval jako dozorce ve věznici. Za tu dobu jsem vyslechl hned několik povídaček o tom, jak si na odsouzeného zasedla policie a justice jen proto, aby zrovna jeho dostala za mříže. Jenže se pak stačilo podívat do složky odsouzeného, kde byl popis jeho trestné činnosti a bylo celkem zřejmé, jak se věci mají. Navíc Charrière hned několikrát píše, že byl odsouzen za zabití, což není pravda, protože to bylo za vraždu.

Ono vůbec o pravdivosti této knihy se dá dosti pochybovat, protože Charrière osobně prožil jen malou část toho, o čem tvrdí, že je v podstatě jeho autobiografie. Zbytek jsou historky jiných odsouzených, což je pro mě osobně zdroj nanejvýš nedůvěryhodný.

Takže jsem si po prvních kapitolách řekl, že budu raději ke knize přistupovat jako k románu. Jenže ani tak to nefungovalo. Jednak mi neskutečně vadila postava hlavního hrdiny. Nemám rád tyhle supermanovské typy. Motýlek je dle svého líčení nejkrásnější,nejrychlejší, nejsilnější, nejchytřejší, nejspravedlivější, zkrátka nejlepší. Každý se může přetrhnout, aby pomohl skupince uprchlých vrahů, všechny ženy jsou z nich hned naměkko a každý, kdo jim nechce v útěku pomoct je hned zkorumpovaný gauner. Tohle černobílé líčení mě neskutečně štvalo.

Horší ovšem bylo, že ta kniha je neskutečně repetitivní. Spravedlivý útěk, život na svobodě, zrada, chycení a další nespravedlivé uvěznění. V půlce už jsem měl všeho dost a ačkoliv to obvykle nedělám, nechal jsem knihu nedočtenou a odnesl ji do nejbližší knihobudky.

Na závěr bych ještě knihu porovnal s filmem, který jsem viděl několikrát a mám ho opravdu moc rád. Ve filmu je děj značně zredukovaný, ale tím i mnohem koncentrovanější a příběh tím lépe drží pohromadě. Navíc díky tomu, že divákovi nejsou předkládány Charrièrovi egomaniacké výlevy o vlastní dokonalosti a bezchybnosti, je Motýlek mnohem uvěřitelnější a sympatičtější postavou. Na film, který bych ohodnotil silnými čtyřmi hvězdičkami se kdykoliv rád podívám znovu, ale knihu, které dávám slabé dvě hvězdičky už do ruky nikdy nevezmu.

5 12.01.2024

(SPOILER) Miluju Zeměplochu. Mám doma všechny knížky a momentálně ji celou čtu už potřetí (některé díly (hlavně ty, v nichž hraje hlavní roli Smrť) dokonce počtvrté). Přesto nejsem nekritickým fanouškem a zastávám názor, že Nevídaní akademikové, Šňupec a hlavně Pod parou vůbec neměli vzniknout, protože už byl pan Pratchett asi silně ovlivněn chorobou a ty knihy jsou prostě příšerné.

Ve stejné době, jako výše zmíněné knihy, byl napsán i Filuta a bohužel i on si drží stejnou úroveň. To, co mi na celé knize vadilo nejvíce, byl bezesporu hlavní hrdina. Spousta autorů se snaží udělat z hlavního hrdiny takového toho sympatického darebáka, který sice sem tam překročí zákon, ale srdce má na správném místě. Já osobně už mám všech těchhle vychcánků plné zuby. Trestný čin je zkrátka trestný čin.

Rovněž mi nesedlo, že do čisté fikce byly přimíchány skutečné historické postavy. Ale s tím bych se ještě nějak smířil. Horší je, že děj je natolik přepálený, že by mu mělo problém uvěřit i malé dítě. Celé to bylo naivní a přeplácané. Filuta je zkrátka největší borec, který každého přepere, kamkoliv se dostane a kdokoliv uvěří jeho stupidnímu přestrojení. Ale i tak mě to celkem bavilo a říkal jsem si, že hodně slabé tři hvězdičky bych tomu přeci jen mohl udělit. Jenže pak přišla poslední kapitola. Ve chvíli, kdy si Filutu pozvala královna Viktorie, kleslo moje hodnocení na dvě hvězdičky a poté, co jej pasovala na rytíře jsem koketoval s hodnocením odpad. Nakonec jsem tam tu jednu hvězdičku za snahu dál, ale tuhle knížku už rozhodně nikdy znovu číst nebudu.

3 04.11.2023

Film Jméno růže považuji za nejlepší historickou detektivku, co kdy vznikla, s vynikající zápletkou a nádherně ponurou atmosférou. Pro mě se jedná jednoznačně o pětihvězdičkový počin. Proto jsem byl hodně zvědavý na předlohu, ale hlavně kvůli tomu, že tento román bývá často označován jako filozofický, což je pro mě oblast jednak hodně neznámá a hlavně vrcholně nesympatická, dlouho jsem přečtení tohoto díla odkládal.

Co se týče románu, tak popis života v klášteře i samotného kláštera a hlavně knihovny je vynikající. Detektivní zápletka opět funguje na jedničku a hodně mě bavila i diskuse mezi františkány a zástupci papeže. Rovněž pasáže týkající se jednotlivých kacířských frakcí mě hodně zaujaly. Ale naopak filozofické pasáže byly prostě příšerné. Na můj vkus až moc učené a hlavně nekonečné (klidně i 10 stran naráz). U těchto částí jsem obvykle po přečtení odstavce nebyl schopen ani říct, o čem konkrétní pasáž vlastně pojednávala. Nakonec jsem je četl, aniž bych je pořádně vnímal a rozhodl jsem se, že pokud si budu chtít tento román někdy znovu přečíst, budu je rovnou přeskakovat, protože mě jenom zdržovaly a nijak mě neobohatily.

Kvůli filozofickým pasážím proto hodnotím knihu hůře než film, který dle mého mínění stejně dobře podchytil atmosféru i nejzajímavější části knihy a naopak se zbavil nadbytečného balastu.

8 15.08.2023

Nebýt Sinuheta, dal bych této knize bezpochyby pět hvězdiček, protože má jednak poutavý děj a rovněž zajímavě popisuje prostředí a zvyky jednotlivých zemí, jimiž Sinuhet prošel. Krom toho se poměrně věrně drží i historických faktů.

Po přečtení Světa podle Garpa jsem si myslel, že už nikdy nenarazím na hlavní postavu, kterou bych nesnášel více než Garpa. Sinuhet se mu sice nevyrovnal, nicméně se mu velice přiblížil. Po celou knihu jsem ho považoval za ukňouraného, zatrpklého, otravného a remcavého idiota, který není schopen pochopit, kdy má zkrátka držet zobák a začít se chovat jako normální člověk. Naštěstí se v takových chvílích pravidelně objevuje Kaptah, který vše vrátí do zajetých kolejí, vždy když Sinuhet znovu a zase sklouzne k sebelítosti.

Jako historický román se podle mě řadí Egypťan Sinuhet mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno a nebýt hlavní postavy, patřila by tato kniha mezi mé nejoblíbenější.