Sisssi komentáře u knih

To nejdůležitější o HA a odkazy na spoustu další zajímavé literatury. Škoda, že některé důležité tituly nebyly do češtiny nikdy přeloženy.

1 11.04.2022

Opět kniha o ničem.

Perfektní, doufám, že autor připraví podobným způsobem i Za zrcadlem.

27.03.2022

Láska je prý (podle knihy) málokdy předmětem karikatur. Tak se autor asi pokouší tento deficit vyrovnat. Žasnu nad tím, jak nudně a vyprázdněně může někdo psát o něčem tak krásném, jako je láska. Souhlasím s jedním z předchozích komentářů, který říká, že text vypadá, jako by ho autor vyplodil jako vedlejší produkt masturbace. Velká reklama a oslavný humbuk skrývá další knihu o ničem.

Jeho knihy se stávají doporučenou literaturou na univerzitách? Vážně? Pak asi jako odstrašující příklad omezené slovní zásoby, ne? No, uznávám, že popsat přes 200 stran a nic přitom neříct vlastně je výkon. Užvaněná pseudospiritualita o ničem, místo slibovaného duchovního a sexuálního růstu nabízí jen prázdné plkání. Co nejdál od podobných "odborníků".

Pecičkózní kniha! A přitom je přes všechna ta čísla a statistiky velice čtivá. Doporučuji.

1 10.03.2022

Oddechovější než předchozí díl, ale stejně tak promyšlené a propracované.

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 24):
V tom srpnovém vedru stál s odkrytou hlavou u kamenných hrobek předků, mužů oděných od hlavy k patě v plátech a kroužkové zbroji, ruce v rukavicích sepjaté a strnule položené na kabátci, opancéřovaná chodidla opřená o kamenné lvy, gryfy, chrty: kamenní a oceloví muži, jejichž jemné ženy leží ve svých schránách vedle nich jako hlemýždi v ulitách. Myslíme si, že na mrtvé čas nedosáhne; dosáhne však na jejich pomníky, nehody a opotřebení je připravují o nosy a o prsty. Z drapérie vykukuje drobná, od těla tržená nožka (zřejmě náležející klečícímu cherubovi), na tesané podušce leží useknutá špička palce. "Napřesrok musíme dát naše předky vyspravit,"...

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 56):
(Když se probírá, zda je Cromwell Žid)
"Až budete příště u dvora," poradí mu Thurston, "vytáhněte ptáka, položte ho na stůl a schválně, co budou říkat."
"To dělám stejně," poznamená. "Vždycky, když začne váznout rozhovor."

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 162):
Ať to berete z kterého konce chcete, zasedání parlamentu je cvičení v marnosti, je to lekce trpělivosti: poslanci rozmlouvají o válce a míru, o nepokojích, svárech, debatách, různých fámách, křivdách, bohatství, chudobě, pravdě, falši, spravedlnosti, rovnosti, útlaku, zradě vraždě, vzdělávání a dalším rozvoji země; konají stejně jako jejich předchůdci - to jest tak dobře, jak svedou - a rozejdou se na tom, na čem se sešli.

Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 225):
Atmosféra u dvora mu tohoto dubnového pátečního večera připomíná veřejné lázně, jaké mají v Římě. Je tam dusno a kolem vás kloužou plovoucí postavy jiných mužů - možná jsou to známí, ale bez šatů je nepoznáte. Kůži máte hned studenou, hned horkou. Pod nohama kluzké dlaždice. Po obou stranách dveře pootevřené jen na pár coulů a mimo dohled, ale velice blízko, se odehrávají oplzlosti všeho druhu, nepřirozeně tu obcují muži se ženami i muži mezi sebou. Z toho lepkavého vedra a z toho, co víte o lidské povaze, se vám dělá mdlo a přemítáte, proč jste vlastně tady. Jenže vám někdo řekl, že muž musí do lázní aspoň jendou v životě zavítat, jinak neuvěří, až mu budou ostatní vykládat, co se tam všechno děje.

01.03.2022

Už dlouho se mi nestalo, že bych si při čtení beletrie říkala: tohle si ráda za pár let přečtu znovu. Není to červená knihovna, na jakou jsme u románů o Tudorovcích zvyklí, naopak, je to do detailu propracovaný, spletitý příběh, plný skutečných historických postav, dobře vykreslených, byť ne zcela v souladu s tím, na co jsme zvyklí z naučné literatury. Autorka si vyhrála se spletitým provázáním různých časových rovin. Dobře se jí podařilo i zakomponovat do povětšinou politického příběhu kusy Cromwellova soukromého života včetně občasných vhledů do nejtajnějších zákoutů jeho srdce. I náklonnost k Janě Seymourové, která se ve zkratce jeví jako vlastně velmi banální zápletka, je popsána přirozeně a uvěřitelně.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 50):
Jeho (Tyndaleův) Nový zákon je osmerkového formátu, na umolousaném laciném papíře; na titulní straně, kde by měl být tiskařův kolofón a adresa, jsou jen slova "VYTIŠTĚNO V UTOPII". Doufám, že Thomas More některý exemplář viděl. Je v pokušení mu tu knihu ukázat, jen aby viděl, jak se bude tvářit.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 51):
"Tak si zapiš za uši tohle: žádný divný holandský chlast. Žádné ženské. Žádné zakázané sklepní mše. Já dobře vím, co vyvádíš."
"Nevím, jestli to bez těch sklepů vydržím."
"Dobře, dohodneme se. Když ho nezatáhneš do bordelu, můžeš ho vzít na bohoslužbu."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 103):
Tenhle zvyk citovat je neklamným znamením zmatků v hlavách.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 104):
"Smlouva o věčném míru? Počkejte, kdypak jsme to měli poslední věčný mír? Dávám tomu tři měsíce."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 285):
Vroucně doufám, dodal Norris, že každý z nás alespoň jednou za život tento zvuk z ženy vyloudí.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 290):
A mimoto král není zrovna odborník na posuzování panenství. Sám to přiznává. S Kateřinou mu trvalo dvacet let, než zjistil, že tam jeho bratr byl první.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 403):
Poslední zákon o velezradě se tvořil v dobách, kdy nikdo nemohl svá slova šířit prostřednictvím knih a pamfletů, neboť o knihtisku nebylo ještě ani zdání. Zahlodá v něm závist k mrtvým, k těm, kteří sloužili králi v době pomalejší, než je tato; dnes se plody koupených či otrávených mozků mohou po Evropě rozšířit během měsíce.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 407):
Alice není žádné neviňátko. Ale na tom nesejde. Jen se podívejte, jak končí nevinní; ti, kdo jsou skrznaskrz hříšní a cyničtí, je využijí, vytlučou z nich to, co potřebují, a zadupou je do země.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 422):
Všichni jsme plody téže díry, pomyslí si, a téhož pokoutního vyjednávání: miláčku, vzdej se mi.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 490):
...od Cranacha každý vypadá jako vepř.
To je pravda. Dokonce i ty stříbřité akty, které maluje, mají něžné prasečí tváře, nohy nádeníků a chrupavčité uši.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 501):
Všímáte si, pane sekretáři, té smutné pravdy, že čím je člověk starší, tím pěknější jsou děvčata?

5 19.02.2022

Tak to je sádlo-máslo! Když jsem před lety narazila na pár autorčiných rozhovorů o bezmyšlenkovitém předepisování HA a jejích úskalích, v zásadě jsem s ní souhlasila. Rozvinutí do větší šíře a napsání knihy však tomuto tématu neprospělo, ba právě naopak - ukázalo se, že autorka je zdatná manipulátorka, která si vyzobává z různých oborů jen to, co se hodí pro obhájení jejího světonázoru, aniž by přiznávala také druhou stránku věci. Nemohu sympatizovat (a to hodnotím pouze ty části knihy, k nimž mám co říct - ty části, které se týkají proměn náhledu na plodnost v dějinách, zatímco k medicínským/chemickým/... záležitostem se nevyjadřuji, nejedná se o mé obory). Tolik polopravd, překrucování, zkratkovitosti a mnohdy i vyložených nesmyslů jsem nečekala. Bohužel, spousta čtenářů tuto knihu spolkne i s navijákem, aniž by se sama trochu zamyslela.

Už jen to, že na obálce je Afrodita z Knidu předělaná na těhotnou ženu, dává nápovědu, že tady neůjde o seriózní zkoumání, ale o líbivou iluzi. Proč upravená Afrodita, vždyť by se našlo tolik historických ztvárnění těhotných žen. Ale což, obálka je druhotná záležitost, to nemusí být chyba autora, mohlo ji prosadit nakladatelství.

Zmíním nejkřiklavější nedostatky: autorka trestuhodně motá dohromady plodnost a porodnost, má velmi idealizované představy o minulosti, ať už té vzdálené, nebo i modernější, neobtěžuje se uvádět zdroje přímých citací, poznámky a odkazy na prameny a literaturu se objevují jen občas, když se to autorce hodí a některé zdroje jsou uváděny nepřesně. Schválně si přečtěte jak Sedmero krkavců, tak i pohádku se stejným námětem u Grimmů (a také Babičku - že i myslivec může být voják se autorce asi nedoneslo, přitom myslivecké sbory byly součástí rakouské armády již od 18. století, tedy žádný archetyp myslivce u vojáka), uvidíte, že autorka si vyzobala jen to, co se jí hodilo a zamlčela to, co se neslučovalo s její osobní ideologií. Občas vám postačí i zcela obyčejná wikipedie, abyste zjistili, že s vámi autorka hraje nečistou hru (např. mluví o neexistujících dětech císaře Ferdinanda a Marie Anny, císařovnu Alžbětu uvádí bůhvíproč až pod nadpisem 20. století se spoustou dalších úsměvných nesmyslů - Alžběta se s neplodností nikdy neléčila, naopak, otěhotněla záhy po svatbě a ve dvaceti měla již za sebou 3 porody, pak se naopak snažila dělat vše pro to, aby z manželské ložnice prchla a další děti již neměla, výjimku učinila teprve v době uherské korunovace - takový pěkný příklad regulace porodnosti a strachu ze ztráty krásy v důsledku opakovaných těhotenství už v 19. století a autorka si ho takhle sama pokřiví, mimochodem, Rudolf byl prý nemanželský :-); u dětí posledního vládnoucího císařského páru píše, že se rodily v intervalu 2-3 roky, což je rovněž snadno vyvratitelný nesmysl, stejně jako dvacetiletá neplodnost Polyxeny z Lobkovic (syn se narodil cca 6 let po svatbě). Zcela mimo mé chápání je však především zkratkovité scvrknutí dějin jen na šlechtické rody, jako by šlechta, měšťanstvo i venkovské obyvatelstvo (ještě dále rozdělené do několika stupňů) mělo zcela stejné problémy, zvyky, strategie a porodnost jako urozené/panovnické rody. Zvláště scvrknout renesanci jen na syfilis je směšné, škoda, že si pisatelka nepřečetla třeba Malé dějiny brambor, to by zase za všechno mohly brambory... O tom, jaký vliv měla průmyslová revoluce, potažmo 19. století celkově, na sňatkový věk a proměny porodnosti, naopak vůbec nemluví, ale drží se jakýchsi zkratkovitých iluzí o tom, jak dívce na venkově stačila jedna sezóna tancovaček a šlechtičně/měšťance jedna sezóna plesů... Ať si žije dál ve svých iluzích. Historická demografie se téhle vědě říká a její výsledky jsou bez problémů dostupné, jen by se asi nehodily paní Máslové do krámu. Pakliže považuje za tak důležité porozumění minulosti, musí onu minulost předkládat v poněkud širší podobě, než jen v mezích dnes tolik moderního bláznění po ezo/přírodním životě, který ale se skutečnou přírodou nemá moc do činění (podobné je to třeba se "slovanskými výšivkami"). Takto by se dalo pokračovat dlouho.

V závěru autorka píše, že dnes přeceňujeme detaily a podceňujeme souvistlosti. Asi ano, sama její kniha je toho hezkým důkazem. Souhlasím však s jejím názorem, že se dnes víra v sebe sama a ve své neomezené možnosti (dokážu všechno, co si zamanu) stala novým náboženstvím a neumíme se smířit s prohrou a poddat se tomu, co nám život přináší.

Krásný katalog, díky němuž si čtenář udělá představu o keramické produkci kultury s MMK.

17.12.2021

Obálka je vskutku nádherná, zpracování příběhu však bohužel pokulhává. Vyprávět příběhy z řecké mytologie z pohledu žen se stává novou módou. Bohužel autorky vždy sklouznou k zjednodušenému, černobílému pohledu na oddělený svět žen, utlačovaných chudinek, mezi nimiž se čas od času objeví pár silných výjimek, a svět násilných a brutálních mužů, kterým jde jen o slávu, moc a zotročování. Opravdu si ještě dnes někdo myslí, že svět funguje či fungoval tak černobíle? Opravdu si někdo myslí, že všem mužům vyhovuje válka? Autorky zpravidla bohužel postrádají hlubší vhled do mužské psychologie.

Kniha o hře na život v souladu s přírodou a přirozeností. Ano, o hře, protože o nic jiného než o dětinskou hru tu nejde. Krásně to ukazuje dnešní přístup k životu od zdi ke zdi - ženy do sebe léta cpou hormony, aby se menstruace zbavily a pak otočí o 180 stupňů a hrají si na přírodní bytosti. Směšné. O skutečném vnímání menstruace v dávných dobách toho mnoho nevíme, to je jen iluze dnešních "přírodních žen". Ve skutečnosti měly pro častá těhotenství a kratší dobu dožití daleko méně příležitostí takto měsíc po měsíci zkoumat svůj cyklus.

Překvapilo mě, jak je komiks starý.

St Aubyn opět nezklamal. Prohnilé zákulisní praktiky v udílení literárních cen jsou platné i pro fungování jiných podniků, nejen kulturních. Všeobecné zhnusení a nuda, rodiče, zanedbávající a ničící své děti z kariérních důvodů, zhrzené děti, které jim to oplácí, z nudy se opouštějící milenci, u nichž konec vztahu ovlivní jen jejich literární tvorbu, aniž by se skutečně dotkl jejich nitra a citů, apely na ochranu životního prostředí ze stran, které se na jeho destrukci značnou měrou podílí a v neposlední řadě bestseller, který vznikl omylem. To vše zabalené do celofánu sarkasmu a ironie, který by byl k popukání, kdyby to všechno nebylo tak realistické (nebo právě proto?). Obzvlášť mě bavily pomstičky zhrzených a odkopnutých postaviček - Nicola, která práskne na slavnou maminku, že se o ni nikdy pořádně nestarala, Didier, slibující si napsat něco tak velkolepého, že na to Katherine v životě nezapomene - jak výstižné, jak naivní, jak malé a lidské... Roztomilá kniha.

Francouzská lolitka, která si své zneužívání užívala do chvíle, než jí okolí vtlouklo do hlavy, že by se měla cítit jako oběť.

Opět kniha plná infantilního pseudojungiánství a nesmyslných plků o tom, jak nám chybí přechodové rituály (nechybí, máme je pořád, jenže forma, kterou v naší době mají, není většině uživatelů dost nóbl). Autorce chybí odstup, protože člověk, co sám bojuje s anorexií, by se sám neměl pokoušet stejnou poruchu uzdravovat u druhých. Sympatické je alespoň to, že Woodmanová nemá k archetypům onen nekritický a 100% obdivný vztah, jak to v podobných textech zpravidla bývá, ale přiznává, že archetyp může i škodit. V každém případě, jungiánské škatulkování je dnes již dávno překonané, bohužel je teprve nyní začíná spousta naivních lidí (ke své vlastní škodě) objevovat a věří tomu.

Naivní feministické plky o ničem, o posvátné prostituci jsem se vlastně nic nedozvěděla.

Žen, které tvrdí, že jim tato kniha "otevřela oči", je mi hluboce líto. Kniha není o tom, jaká byla naše historie, ale jakou by si ji autorka přála mít. Podle předmluvy autorka "odmítá neutralitu bádání jako předsudek a přiznává praktickou intenci" (!). Už to by mělo být varovně vztyčeným prstem pro čtenáře. Ideologická angažovanost z knihy přímo čiší. Už jen úvod je k popukání, například demagogické formulace typu "je nanejvýš pochopitelné, je logické,...", náledované něčím, co rozhodně není logické či pochopitelné. Černobílá teorie o dominančním a partnerském modelu společnosti neobstojí a snaha zneužívat historii při úvahách o budoucím směřování lidstva na mě působí dost odpudivě. Poslední kapitola je obzvlášť úsměvná. Zvláštní, že podobné škváry milují právě lidé, co jsou jinak velkými demokraty a odpůrci komunismu a spol. Podobnost asi nevidí.

Potěšilo, pobavilo, zaujalo. Povídky od starých autorek sci-fi, navíc i spousta informací o dalších autorkách, podobných námětech v jiných dílech a navíc pěkné zpracování. Jen víc podobných knih.

Zneužívání a účelové interpretování historie či mytologie pro účely politiky vadí skoro všem. Zajímavé je, že u (rádoby)psychologických textů to nevadí skoro nikomu, lidé je hltají a věří, že najdou cestu k sobě, k pochopení svých problémů,... Naivní a primitivní femismus, hledání spojnic tam, kde nejsou a opomíjení těch, které existují, vytržení z kontextu a ignorování vývoje dějin (politických, náboženských, kulturních,...) - to je v kostce asi tak vše, co kniha nabízí.
Ne, znásilnění v mytologii není vyjádřením vítězství "patriarchátu", je to častý motiv, který se objevuje v mnoha mytologických příbězích a daleko víc spojnic má s Gaiou než s Persefonou (když už chceme hledat antické analogie).
Místy jde o opravdu zcestné čtivo. Ztracená a zoufalá žena (str. 61), která není schopna se zavděčit otci má nalézt úlevu ve feministickém náhledu na věc: celé ženské pokolení je přece utlačováno, což z ní snímá břímě vlastní nedostatečnosti - to je rada psychologa, vážně? Nahradit jeden komplex komplexem jiným? Od podobných "odborníků" ruce pryč.
Muže asi autorka viděla jen z rychlíku, protože jak jinak si vysvětlit černobílé a jednoduché soudy typu: mužům se dostávalo podpory od vnějšího světa a nezažívali vnitřní konflikt. Rovněž zkratkovité myšlení typu "věřící - inkvizitor - upalování nevinných žen" mi připomíná zjednodušování, jakých se dopouštíme, když se nás malé dítě zeptá na fungování nějkého složitého technického stroje.
Autorka je toho názoru, že jen po přijetí a procítění temných aspektů ženství budou moci muži a ženy prožít opravdový, hlubký, citový vztah. Já myslím, že lidé by spíš měli používat zdravý rozum, lásku, toleranci - a hlavně by sebou neměli nechat manipulovat podobnými nesmysly.

Pohled na ženy a jejich postavení ve starověku přes růžové brýle. Příliš ženské, příliš idealistické, ale jako oddechovka dostačující - do chvíle, než se Dína zamiluje, protože příběhem její lásky k šekemskému princi se kniha začíná řadit k rychlospotřební a nezajímavé červené knihovně.