Sisssi komentáře u knih

Dávat Deidovi druhou šanci byla chyba, i tato kniha je o ničem, nedej bůh, jestli se touhle snůškou žvástů skutečně někdo řídí. Nehledě na to, že Deida má velmi omezený a stereotypní pohled na to, co dělají, co cítí, jak myslí a jak jednají muži a jak ženy. Udivuje mě, že se jeho knihy těší takové oblibě mezi feministkami, nebo asi spíš mezi pseudofeministkami. A schválně si zkuste ověřit, kolik internetových stránek, vzadu uvedených, dosud existuje, funguje, či kam se posunuly.

Docela mě zajímá, jak bude na tuto svou knihu autorka nahlížet, až vystuduje tu historii, na niž se nyní hlásí.

Knih na toto téma jsou nyní kvanta, tato nijak zvláště nevyniká, snad jen svou (často zbytečnou) mnohomluvností. Autorky slibují kvalitní a ověřené informace bez mýtů a stereotypů, což se ne vždy daří, v textu najdeme krom překlepů a chyb i různé rozpory se zdánlivě svobodomyslnými "nedogmatickými dogmaty" a nejrůznějšími stereotypy (dodejme: stereotypy dnešní doby) kniha přímo překypuje. Jde o typický produkt současné éry, takže bude nejspíš rychle zastarávat.

Mimochodem, Kinsey nenapsal Sexuální chování muže/ženy, ale Sexuální chování lidské/ho samce/samice, což vyvolává dost odlišné konotace. Letmý pohled na přístup k vulvě a penisu v dějinách je hodně zkrácený, zkreslený a zavádějicí, vnucuje nám představu, jak to vulvy měly (s nějakou tou výjimkou) těžké, zatímco vztah lidsta v penisu byl vlastně vždy pohodička - mýtus a stereotyp jako prase. Modelové komunikace jsou psány stylem špatných dialogů průměrného amerického seriálu, chápu, jaký byl záměr autorek, ale realizace je vše jiné, jen ne ze života. Vzhled knihy a členění textu je příjemné a lákavé, ale kniha je pro dospělé, pro rodiče, zatímco úprava láká spíš děti. Nevíte prosím někdo, kde je ten poznámkový aparát, na nějž jsou v textu číselné odkazy?

Možná by nebyl od věci podtitul "kniha o sexualitě se zvláštním zřetelem k LGBTQ+", protože zdánlivě neproblematickým hetero vztahům a zejména jejich citové stránce je věnováno velmi málo pozornosti, jsou upozaděny, což je i přes rostoucí počet lidí, hlásících se k LGBTQ+ poněkud disproporční.

Podobné návody na život a výchovu mi nejsou blízké, myslím, že člověk by měl víc používat vlastní rozum. Občas jsou některé výroky přes čáru. Například Růženka a princ, který neměl souhlas ji políbit, to už je opravdu vylévání vaničky i s dítětem. Plyšová chlamydie nebo kapavka mě v knize zaujaly, ale jejich realizace na internetu už zase tak skvělá není. Zaujala mě Věra Petlanová a její Freya.

V předmluvě autor zmiňuje jména středověkých irských soudkyň Bríg Briugaid, Áine Ingine Iugaire, Darí a zmiňuje, že brehonské zákony prakticky zaručovaly feministický ráj. To je sice hodně nadnesené, ale jde o jedno z lákadel, které sestře Fidelmě dodnes nahání čtenáře. Velmi úsměvné je autorovo lpění na obrazu starých bohů jako laskavých a spravedlivých, jsou to zkrátka i z hlediska novodobých měřítek sympaťáci, kteří nevyžadovali lidské oběti, na rozdíl od anomálie, zlaté modly zvané Cromm Cruach, boha krvavého půlměsíce. Toto jednostranné, idealizované a obdivné vidění keltkého dávnověku je v nás zakořeněno nejpozději od 19. století. Idealizovaný obraz Keltů si pak zpětně projikujeme do svého obrázku starých dějin. Proto autor vkládá svým postavám do úst takové výroky, jako že keltští pohani mohou věřit čemu chtějí, pokud jejich víra neubližuje ostatním, zatímco křesťané znají jen volbu mezi smrtí a vírou v jediného Boha.
Autor sice konečně zmíní 9 druhů manželstkých svazků, které tehdejší zákon zná, ale do podrobností se raději moc nepouští, aby nemusel odhalit, že ono proklamované skvělé postavení žen zas tak úžasné není. Přesto má plusové body za to, že zmiňuje, jak nevýhodný je sňatek dvou jedinců pro toho, který je výrazně chudší, to skutečně odpovídá irské středověké realitě.

Prostě Agatha. Navíc se děj odehrává ve skutečném sídle autorky, v Greenway House.

Agatha Christie - Hra na vraždu (str. 40): "No tak vám to budu muset vypravovat. Jenže já moc dobře vypravovat neumím. Totiž když píšu, tak je všechno úplně jasné, ale když mluvím, tak to vždycky vypadá strašně zmateně; proto taky o svých zápletkách nikdy s nikým nemluvím. Naučila jsem se to nedělat, protože jinak na mě každý tupě zírá a řekne: ,Ehm - ano, ale - já pořád nechápu, co se stalo - a z tohohle přece nemůže být knížka.´ Hrozně to člověka odradí. A není to pravda, protože když to napíšu, všechno klape!"

Sigmund Freud: Krysí muž a Vlčí muž (str. 115):
"To je přece tak velkolepý pocit, pro ten by člověk dokázal udělat cokoli, např. zavraždit svého otce."
- tak smýšlí Krysí muž o sexu.

Freud a Jung jsou sice již dávno překonaní, přesto se dodnes těší velkému zájmu čtenářů, kteří je však bohužel často vnímají velmi nekriticky a dodnes pro ně horují. Přitom například Freudův názor, že léčba probíhá vpodstatě proti vůli pacienta, za jeho stálého odporu, je v rozporu s dnes populární celostní medicínou a vědomým přístupem ke svému zdraví. Tyto přístupy mají mnoho společného, především to, že jde o přehnaně nafouflé módní záležitosti.

Je zajímavé sledovat, jak lékaři okolo již považují masturbaci za celkem běžnou věc, ale Freud ji stále má za jakousi patologii. Rovněž výraz mineta (Minette) pro felaci pobavil.

Na obálce je obrázek Vlčího muže (Sergeje Konstantinoviče Pankejeva). Léčba probíhala 6x týdně v letech 1910-1914. Pankejev měl i s odstupem let k Freudovi velmi důvěrný a především důvěřivý vztah, věřil, že Freud zcela rozuměl tomu, co pacient prožíval, měl dojem, jako by byl spíše spolupracovník než pacient (nebo badatel, který studuje nově objevenou zemi). Měl pocit velké úlevy, když se ho Freud ptal na dětství, vztahy v rodině a pozorně ho poslouchal. To je myslím velmi typický obrázek lesku a bídy psychoanalýzy.

Opět je v knize na středověk trochu moc židlí a nočních stolků, nespokojený podkoní, který se užírá tím, že to on ani jeho rodiče nikam nedotáhli, přitom se má na svou dobu neobyčejně dobře, je trochu moc novodobý motiv, ale jak oddechovka - proč ne.

Ačkoli se autor snaží vycházet z historických skutečností, mnohé mu buďto uniká, nebo určité věci záměrně opomíjí, aby byly knihy současnější a jednodušší. Například velmi moderní postup vyšetřování a neúprosná Fidelmina logičnost je značně nestředověká (žádné přísahy a boží soudy, losy, žádné placení otrokyněmi, nemluvě o tom, že homosexualita je považována za zcela nezávadnou a o devíti formách soužití mezi mužem a ženou rovněž ani zmínka). Irské právo je líčeno jako nějaký vrcholně demokratický právní systém, kde neexistuje mnohoženství ani rozdíly mezi společenskými vrstvami a postavení žen je viděno až příliš růžově. Jako oddechovaka postačí, ale pokud si čtenáři myslí, že takto vypadal středověký každodenní život, irská církev a právo, pak bude lepší sáhnout po spolehlivějších zdrojích. Opravdu byly v 7. století v irských kostelích lavice?

Kniha odpovídá prvním třem dílům stejnojmenného seriálu z roku 2021. S postavou rakouské císařovny a s 19. stoletím má kniha jen málo společného, jedná se jen o velmi, velmi volnou inspiraci. Spíš tuctová verze pohádky o Popelce, celkem zbytečný knižní počin. Reálie vůbec neodpovídají, pohled na fungování rakouského císařského dvora i na vztahy mezi jednotlivými protgonisty je velmi naivní.

Další knižní úlet. Nic tajného v knize nevidím, jen změť dezinterpretací a zjednodušení, lpění na zastaralých faktech a vytváření umělých konstrukcí tak, aby do sebe vše hezky zapadalo na úkor logiky a znalosti hlubšího dobového kontextu.

Proč je podtitul knihy "Od vzniku české kotliny po zrod Keltů", když kniha skáče po časové ose sem a tam a míchá dohromady Kelty, země Koruny české, pravěk, Karla IV., Rudolfa II., antiku, Germány,... zkrátka vše, co autorovi přišlo pod ruku? Kvantitou se snaží dohnat deficit kvality?

Jen namátkou - na obraze Růžencová slavnost Rudolfa II. lákalo především to, že jedním z korunovaných je jeho prapradědeček Maxmilián. Rovněž Rudolfova kunstkomora, jeho sbírka kuriozit, nebyla žádným "klíčem, kterým lze odemknout veškeré vědění", ale tehdy běžným módním trendem (velice nákladným). Podobné sbírky kuriozit si zakládali i mnozí další šlechtici, jen třeba neměli tolik finančních prostředků jako císař. Tuto módu napodobovali i bohatí měšťané, jak máme doloženo mimo jiné třeba i z Českého Krumlova. Také volba císaře kurfiřty byla v Rudolfově době již značně formální záležitostí, navic svého nejvyššího číšníka (ale i stolníka, maršálka/stájníka, komorníka...) měli po vzoru franských dvorů i jiné evropské panovnické a šlechtické dvory. Alegorická mapa Evropy na straně 7 a 11 - bodejť by neměla hlavu ve Španělsku a srdce ve středu Evropy, když její autor byl přívrženec Habsburků, jejichž nejdůležitejšími državami byla právě tato dvě území.

Žižkův doslov je stejná změť nesmyslů. Schválně si některé uváděné informace ověřte, třeba i jen na obyčejné wikipedii, v etymologických slovnících, heraldických encyklopediích a podobně. Žižka nezachází poctivě ani se zdroji, které cituje (vybírá si to, co se mu hodí, překrucuje, nadsazuje) a jeho etymologické rozbory (třeba slov Čech, člověk, Čech = Kelt...) nejsou vůbec seriózními pátráními po skutečném původu slova, ale jedná se o takzvanou "učeneckou" (amatérskou, zkreslenou, nepřesnou, fakty nepodloženou a přehnaně intuitivní) etymologii.

Jen pár poznámek: Ne, slovo Märchen = pohádky není odvozenou od názvu Moravy, ale jde o zdrobnělinu od Mär = příběh, zkazka, něco známého. Ne, vůbec není tak jisté, zda koruna královny Blanky vznikla opravdu v Čechách. Ne, není pravda, že Keltové se od nás "vydávali na všechny strany". Předpokládaná keltská pravlast nezahrnovala pouze území Čech, naopak, naše území bylo spíš východním okrajem keltského "centra", "historičtí" Keltové sem pak vtrhli snad odněkud z jižního Německa, Švýcarska... a kdo ví, jak zacházeli s původními obyvateli. Ne, Maďaři neříkají bratislavskému Děvínu Theben (to je německé označení), ale Dévény. A co je tak senzačního na tom, že jsou Théby i v Řecku a Egyptě? Div, že nám nepřisoudí i stavbu pyramid. Autorův údiv nad tím, že to vše znal už Palacký, se mi zdá nepochopitelný. Co je tak divného na tom, když historik zná zprávy antických autorů o Keltech, že zná několik názvů pro jedno místo a jeho proměny v čase? Tím spíš, když uvážíme, že Palacký v Bratislavě studoval. Podobně by se dala rozebrat celá kniha, ale to by byla ztráta času, lépe číst něco kvalitnějšího, u čeho není třeba ověřovat každý odstavec, jestli vás autor náhodou nehoupe.

Toto není kniha o dějinách Čech, Moravy a Slezka, ale o falešném, nakašírovaném obrazu dějin, prodchnutém jakousi autorovou naivní ideologií. Je to kniha o tom, jak si posílit národní sebevědomí a utvrdit se v iluzi, že naše území je pupek světa, že jsme vlastně Keltové, že jsme vyvolený národ... Triviální pocit, který se objevuje v jakékoli době, v jakékoli zemi, jakýsi kříženec mezi krátkozrakým vlastenčením a spasitelským komplexem.

Cílek neurazí, ale ani nenadchne. Jeho knihy jsou o třídu lepší než tradiční, populárně naučný bulvárek, ale o dvě třídy horší než skutečná odborná literatura. Je zajímavé, jak v kapitolce o Kounovských řadách autor vůbec nepřipouští, že by řady mohly být mladšího (středověkého? nebo dokonce novověkého?) původu. Přitom ústní tradice v okolí mluví o tom, že kamenné řady byly vytvořeny cca před 200 lety jako hranice pozemků.

Autorovy rozverné a diskutabilní postřehy by mohly zaujmout i čtenáře, kteří rádi sahají spíše po bulvárních titulech. Knihu si užívám, obtížně srozumitelná mi nepřipadá. Hned na začátku autor zmiňuje, že se zabývá Kosmovou verzí pověstí, ne mladšími variantami, snad proto Maškova práce chybí, jak se píše v jednom z předchozích komentářů.

Pokud čekáte fakta a něco zajímavého a věrohodného o problematice, která se váže k Marii Magdaleně, pak sáhněte raději po něčem jiném. Autorka mluví o svitcích z Nag Hammádí - přitom nešlo o svitky, texty byly nalezeny v knižní podobě. Císař Konstantin roku 313 rozhodně neudělal z křesťanství jediné náboženství Římské říše, jak autorka uvádí, naopak, tehdy bylo křesťanství teprve zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími a přestalo být pronásledováno. Nemá smysl rozebírat další nepřesnosti a zkreslení, protože by to vydalo na objemný článek. Pokud se chcete dozvědět, jak přesně zní onen inkriminovaný text Filipova evangelia, kde se píše, jak Ježíš miloval Magdalenu víc než ostatní učedníky a často ji líbal, sáhněte raději po článku "Nově objevený koptský zlomek tzv. "Evangelia Ježíšovy ženy"" od Zuzany Vítkové, "Konec příběhu zlomku o Ježíšově ženě" od téže autorky (volně dostupné na internetu), nebo po knize Oertera a Pokorného Rukopisy z Nag Hammádí I.

Tentokrát to není pohádka o zlé Camille a hodné Dianě, ale naopak o zlé Dianě a hodné Camille. Zkrátka další neobjektivní kniha, ukázkový příklad toho, jak se nemá dělat biografie (ale stejně tak většina biografií vypadá :-)). Je zajímavé porovnávat různé verze stejných událostí v jednotlivých knihách, ale nějakého objektivního pohledu se v dohledné době asi nedočkáme. Autorka mě pobavila hned v úvodu, když několikrát zmínila pravdivost předkládaného příběhu. Věřit jedné straně je vždy ošidné.

Jak říká sám autor: nejde o žádné veledílo, cituje i populární literaturu a beletrii, takže nečekejte žádné důvěryhodné závěry, kniha slouží spíš jako rezervoár podnětů k dalšímu, hlubšímu a kvalitnějšímu studiu a upozorňuje na zajímavou ikonografii. Autor bohužel považuje za seriózní vědeckou knihu titul Na počátku byl sex, což bohužel rozhodně není pravda, tento pseudovědecký počin dělá víc škody než užitku právě proto, že ho mnozí berou vážně. Ale Horákovu knihu si užívám.

Povedené. Sočit na muže - ale jen do chíle, než se ztratí dítě nebo rozbije auto a ženy si neví rady. Vzývat Bohyni - ale jen do té chvíle, než mi skutečně začne téct do bot, pak automaticky naskočí "Ježíšikriste". Obdivovat domorodce - ale jen do té doby, než začne jít o mé vlastní pohodlí. Být sesterská - ale jen do té doby, než se objeví první záchvěv jiného názoru. Být ekologická - ale jen ústně. Martha je přitahována k ženám, co jdou za Bohyní, ač si celou dobu říká, jak je jejich počínání vlastně směšné, chování hloupé a mluva pokrytecká. Škoda, že toho od autorky česky nevyšlo více.

3 27.09.2022

Skvělé! Elain v labyrintu ženských vztahů, jehož zákruty jsou pro ni nepředvídatelné a plné nástrah. Dětské a ženské vztahy bez pozlátka a načančaných filtrů. Doporučuji.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 63): ...kdybych tu s ním byla sama nebo v klučičí bandě, náramně by mě to bavilo. Teď prostě jen mlčím.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 65): ...poví mi, že jsem její nejlepší kamarádka. Carol má ještě jednu nejlepší kamarádku, která je někdy nejlepší, ale někdy se s né Carol zase vůbec nekamarádí.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): ...poznám, že si to vůbec nemyslí, že se jim ta jejich paní a jejich stránka zdá mnohem hezčí. Ae takhle se to říkat musí, a tak se to taky učím.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): Úplně mi stačí sedět na zemi a vystřihovat pánvičky ze zásilkových katalogů nůžkami na yšívání a říkat, že se mi to nepovedlo. Zčásti se mi ulevilo.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 105): Ne všem se musí moje tvorba zamlouvat. A ne proto, že jsem žena. Když se někomu nelíbí nějaká mužská tvorba, není to proto, že jejím autorem je muž. Zkrátka se jim nelíbí, tečka.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 118):...a když se ráno probudím a vykouknu z okna pokojíčku, roztávají dole v poprašku krasopisně vyčůraná počáteční písmena jejího jména a příjmení.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 134): Čekala jsem na sebemenší náznak: na noční můry, apatii a sklíčenost. Ale nic jsem nevysledovala, což mohlo znamenat, že se naučily dobře přetvařovat, stejně dobře, jako kdysi já.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 136): Vůči nepřátelům můžete pociťovat nenávist a štvou vás. Ale Cordelie je moje kamarádka. Má mě ráda, chce mi pomáhat, všechny tři jsou moje přítelkyně a chtějí mi pomáhat, jsou to moje nejlepší kámošky.(...) Nenávidět je by šlo mnohem snáz. S nenávistí bych si poradit uměla. Nenávist je jasná, kovová, jednostranná, neochvějná: na rozdíl od lásky.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 167): Nazvala jsem cyklus Papiňák. Kvůli atmosféře, která panovala v době, kdy jsem ho dokončila, si lidi občas mysleli, že je to bohyně země, což mě vážně pobavilo s ohledem na to, jak máma nesnášela péči o domácnost. Další v něm hledali kritiku zotročování žen, další odmítaný stereotyp ženy zredukované na vykonavatelku triviálních domácích prací. Ale byla to jen máma při vaření a kde a jak na konci čtyřicátých let připravovala jídlo.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 210): Slyším jejich zlobu, ale taky potřebu. To ony mě na tohle potřebujou, ale já je už ne.Už mi na nich nezáleží. Něco ve mně ztvrdlo, vykrystalizovalo, proměnilo se ve skleněnou kuličku.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko: strany 362 a 398-9 - skvělé, přípané, výstižné.

Bulvárek na odlehčení.

Stejně slabé jako předchozí díly. A to, jak Regin na konci udělá z nothungu excalibur, tak to jsem tedy nepochopila, časově to nevychází.

Populárně naučná kniha, kterou autorka zkompilovala na základě starších prací. Není to žádné veledílo, ale určitou úroveň si autorka drží. Tedy, až na občasná sklouznutí k některým překonaným domněnkám. Jako oddechovka dostačující.