Metcheque
komentáře u knih
Tvrdohlavý oslík
Raim Chakimovič Farchadi
Pohádková knížka mého nejranějšího dětství, díky níž jsem věděl, co je to meloun, a to ještě dřív, než se začaly objevovat na pultech československých obchodů! Ty ilustrace se vryly hluboko do nevědomí.
Tím se všechno mění: Kapitalismus versus klima
Naomi Klein
Velmi pečlivá analýza, podrobné rešerše, vynikající investigativní novinařina, ALE... připomeňme, že kniha vznikla v původním vydání před více než deseti lety a od té doby se skepse vůči pozitivním klimazměnám ještě prohloubila. Popírači klimatu přitvrdili, klimatickým konferencím dominují průmysloví lobbisté a bezradné environmentální hnutí přistoupilo k rozporuplnému přilepování k silnicím, čímž si ještě více znepřátelilo dezinformacemi zmasírovanou veřejnost. Klein v něčem připomíná utopické socialisty 18. století, kteří věřili, že když králům a císařům představí svůj skvělý recept na společenské uspořádání, tito se zcela racionálně vzdají své moci, protože jim někdo nabídne efektivnější model. Nevyšlo to tehdy a nevyjde to ani dnes, kdy racio ustoupilo zcela do pozadí a politika je založena výhradně na emocích a manipulacích. A naději nedodá ani několik kapitol o tom, jak kdesi indiáni zablokovali stavbu ropovodu, anebo domorodá aktivistka oddálila vykácení pralesa. Kdyby stát chtěl, rozdrtí indiány ve jménu volného trhu pod pásy tanků a svět se to ani nedozví.
Bůh je mrtev, nic není dovoleno
Tereza Matějčková
Eseje Terezy Matějčkové trpí jistou intelektuální nepoctivostí – relativizovat důležitost feminismu v době generové nerovnosti či vědecký konsensus nad klimatickou změnou sice může být vstupenkou do společnosti Klausů, Jaklů a Hamplů, otázkou však je, jaká je relevance takovýchto úvah. Česká filozofická polistopadová tradice byla vždy postavena spíše na kritice mocných a hledání alternativ (Škabraha, Bělohradský, Bondy, Hauser), myšlenky Matějčkové oproti tomu působí tak, že autorka si vybere nepodstatné, ale diskutované téma a rozvine jej do takřka transcendentálního problému.
Jistě, v Británii či USA byly zaznamenány případy velmi bizarní generové sebeidentifikace, je ale korektní toto vztahovat na celou LGBT komunitu a vyvozovat z toho obecný závěr? Ano, názor Virginie Despentes o tom, že „znásilnění není konec života“ či lamentování s Norbertem Bolzem nad tím, že bílí muži jsou utlačováni sice může přitáhnout čtenáře, neboť jde o věrné téma kulturních válek, nicméně role veřejného intelektuála by měla být jiná, než role poslance SPD.
Snaha otevírat nepříjemná témata má však vede i k velmi svěžím a inspirativním rozhovorům či esejům. Polemika s Haraldem Welzerem třeba tematizuje současný ukrajinsko-ruský konflikt a zaznívá zde doposud stále nepopulární teze o tom, že Putina nelze porazit vojensky, ale diplomaticky.
Klubovna Naděje
Tomáš Paprštein
Velmi cenné a důležité svědectví. Kniha ukazuje, jak rafinované mohou být manipulační techniky sexuálních predátorů a zároveň i zdůrazňuje bezbrannost jejich obětí. Hvězda dolů snad jen za časté rozsekávání příběhu rozhovory s odborníky, které by mohly být umístěné snad až na konci knihy.
No future?
Simona Dlouhá
Devadesátkový bizár pokračuje! Tentokrát jsem narazil na půdě na hodně vzácný klenot. Stereotypní příběh o bezbožných punkerech, kteří najdou smysl života mezi adventisty, je v tomto případě zajímavý v tom, že punková subkultura vůbec není líčena jako pure evil, naopak autorka oceňuje, že punk přispěl ke kritickému myšlení a politické angažovanosti. Škoda, že je kniha tak krátká a po autorce se slehla zem.
Proč je v umění tolik nahých lidí a další zásadní otázky o umění
Susie Hodge
No teda. KONEČNĚ jsem po nekonečném hledání našel knihu na téma interpretace slavných děl výtvarného umění. Kdo by to byl řekl, že to bude v dětském oddělení městské knihovny...
Češi 1948: Jak se KSČ chopila moci
Pavel Kosatík
Skvělý komiks od autora, který dějinné logice rozumí (a ještě lepší seriál), nicméně jednu hvězdu ubírám za nesrozumitelnost pro mladší čtenářstvo (pro které je dílo určené). Bouřlivé debaty o počtu demisí demokratických ministrů či o tom, jestli Zenkl půjde na ruku komunistům či Benešovi, mají sice svou nespornou historickou hodnotu, ale běžný středoškolák mnohdy netuší co to je demise, ani kdo byl Zenkl.
Blbější vyhrává aneb místo mozku malou kostku
Jiří Krampol
Nebudu zastírat, že jsem se u četby Krampolových anekdot smíchy lámal v pase... ale upřímně - autorsky i literárně ta kniha nestojí za nic. Kdyby měla alespoň víc stran, ale takto to vypadá, že Krampol se prostě jeden večer ožral s Ringo Čechem, sedl k počítači a nakopíroval do něj na první dobrou pár highlight momentů ze svých pořadů. Aby to mělo víc než padesát stran, šoupl tam pár náhodných fotek (většina opravdu nesouvisí s obsahem) - a hle! Jiří Krampol už není jen moderátor a herec, ale i spisovatel! Tak ještě přihlášku do Obce spisovatelů!
Feminismus je pro všechny
bell hooks (p)
Jaký byl probůh cíl textu? Autorka v úvodu tvrdí, že feminismus byl co do teorie vždy poněkud roztříštěný a ona chtěla být tou, která vše srozumitelně sepíše do jedné knihy, aby vytvořila „příručku – krátký, snadno stravitelný text“. Z toho by čtenářstvo pochopilo, že cílovou skupinou budou právě neprivilegované, chudé a barevné ženy, které po pochopení feminismu v třídním kontextu mohou vytvořit masové sesterstvo. Kniha je však pravým opakem – změť akademických výrazů a teoretických hypotéz má potenciál oslovit výhradně feministy a feministky z privilegovaného akademického prostředí.
Žena, která má kvůli patriarchální a třídní diskriminaci menší přístup k informačním zdrojům, si po večerech nebude číst o „tělesné integritě“ ani „paradigmatech dominance“. Knížku prostě odloží. Jak by se dal text napsat lépe a čtivěji? Třeba ubrat na akademičnosti a zahrnout do knihy více příkladů z praxe. Zmínit situace, kdy se patriarchát projevuje v běžném životě, zejména takové, které už ženám s patriarchálními vzorci vůbec nepřijdou toxické. Ilustrovat na nich důsledky této dlouhodobé tolerance.
Století nevysvětlitelných záhad
Hartwig Hausdorf
Tak to byl úlet. Kniha dobře ukazuje, jak nízké nároky na podobnou literaturu v devadesátkách existovaly. Žádné zdroje, žádné kritické zhodnocení. Hromada bizarních historek, z nichž většina vypadá, jako kdyby si je autor vycucal z prstu. Mezi případy všeobecně známými (Muži v černém, Rosenheimský poltergeist) je spousta zcela neznámých urban legends, takže ani výběr událostí není příliš reprezentativní.
U těch, kteří se záhadami zaobírají do hloubky a požadují důkazy, kniha neobstojí.
Přečteno v nemocnici po operaci.
Věk zdí: Proč dnes všude na světě vyrůstají nové hradby
Tim Marshall
Zatímco V zajetí geografie byla profesionálně zvládnutá a vědecky poctivá, Věk zdí už mírně trpí autorovou zaujatostí. Je samozřejmě v pořádku kritizovat německou vítací politiku, v geograficky zaměřené knížce to však působí, jako kdyby do toho plácl redaktor MF Dnes svůj politický komentář.
Studie a kritiky
Zdeněk Kožmín
Dávno zapomenutá knížka, z které jsem 15 let zpátky čerpal informace k dílům klíčových českých spisovatelů 60. let. Kožmín mě jako literární teoretik silně inspiroval k mé vlastní literárněkritické práci. Díky, Zdeňku!
Lásky slavných mužů
Reinhold Dörrzapf
Je vidět, že kniha je těžce devadesátková, protože o nějaké genderové spravedlnosti neslyšela ani z rychlíku. Ženy, o nichž je v knize řeč, jsou vykresleny zpravidla jako milenky, v lepším případě můzy, které byly jen jakýmsi módním doplňkem svých mužských protějšků. Otázkou je, proč autor mezi "slavné" muže vybral zrovna Adolfa Hitlera, Josifa Stalina či V.I. Lenina. Jako kdyby se mezi slavné osobnosti nepočítali vědci, sportovci, herci či zpěváci.
Osobně bych téma uchopil jinak. Knihu bych nazval "Lásky slavných lidí" a zaměřil se třeba i na příběhy úspěšných žen a jejich mužských lásek.
Vyhlaďte všechny ty netvory
Sven Lindqvist
Kdyby se objevila čtenářská výzva „Kniha, jejíž děj se odehrává na hranici Alžírska a Nigeru“, titul Vyhlaďte všechny ty netvory by byl žhavým kandidátem. Strhující román na pomezí cestopisu a eseje střídá příběhové roviny, kdy na jedné straně sledujeme osudy utlačovaných národů na konci 19. století, na druhé straně prožíváme se Svenem Lindqvistem strastiplnou cestu nehostinnou Saharou.
Informace, že s koncentračními tábory přišli poprvé Britové během Bůrských válek, je relativně známá. Ovšem o pozadí kolonizace černého kontinentu, řádění evropských imigrantů v Tasmánii či vytlačování indiánů anglosaskými osadníky toho víme poměrně málo. Lépe řečeno, nechceme vědět. Jak zdůrazňuje autor knihy, dokud se genocidy původních obyvatel neodehrávaly v srdci Evropy, budily kontroverze pouze v intelektuálních kruzích. Konec 19. století poznamenaný boomem Darwinovy evoluční teorie žel lidským právům a demokracii příliš nepřál.
Varování
Marek Technik
I když to na první pohled vypadá jako samoúčelná intelektuální egomasturbace, časem si na šroubovaná souvětí zvyknete a zjistíte, že všechno do sebe zapadá. I ta forma! Velmi osvěžující a nezvyklý literární zážitek, který synesteticky propojuje hudbu s prózou a kromě mezigeneračních konfliktů otevírá navýsost aktuální téma katolického ultrakonzervatismu. Doporučuji!
Těžký boty to vyřešej hned
Filip Vávra
Toto má být vizitka české krajní pravice? Jako beletristický pokus by to možná obstálo. Autor píše čtivě, trochu to obsahem připomíná něco mezi Pelcem a Bukovským. Ale Vávra absolutně postrádá soudnost. Myslet si, že vytvořil jakýsi historický příspěvek k dějinám hnutí, je zcela mimo realitu. Knize chybí struktura, je to jen sled drobných historek o tom, kde se kdo ožral, koho zmlátil a kdy si koupil prvního bombra. Přesto kniha obsahuje řadu cenných příběhů, které dobře vykreslují tehdejší dobu, zejména pak útok na vietnamskou tržnici, legendární prvomájový střet v roce 1992 či koncert Bránická žízeň.
S nadhledem je třeba brát i Vávrovu obhajobu tehdejší ideologie. Z knihy vyplývá, že náckové vlastně byli nácky omylem, hajlovali jen tak, ze srandy, chtěli být opozicí proti bolševikům, tak si jen vybrali opačný extrém apod. Z úst jejich předního věrozvěsta to zní komicky. Dokázal by se pozůstalým po Filipu Venclíkovi, Tiboru Danihelovi či Zdeňku Čepelovi Vávra podívat do očí?
Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Tomáš Morávek
Tato kniha je možná pro mnohé natolik šokující, že nevěří v její autenticitu. Já ale vím, že podobně shnilý obsah pod naleštěnou slupkou se skrývá i ve školství či zdravotnictví a nevím, proč by ústavní péče měla být výjimkou. Zejména ve chvíli, kdy páteř systému tvoří vyhořelé ženy před důchodem. Morávek ťal do živého, přesně takové knihy mají potenciál vyvolat veřejnou debatu.
Hry, sítě, porno
Michaela Slussareff
Je pozitivní, že se na pultech objevila kniha, která není akademicky psanou sociologickou sondou do digitálních trendů mládeže, ale praktickým rádcem rodičům. S nástupem umělé inteligence to budeme potřebovat jako sůl.
Lopaty a Vykořisťovatelé
Jaroslav Kuboš
Píšete-li knihu jako naštvaný dělník, jehož šéf porušuje zákoník práce, zřejmě se vám dílo podaří. Píšete-li knihu jako znechucený šéf, kterému dělníci rozkrádají fabriku pod rukama, zřejmě budete také úspěšný. V obou případech tam bude jasná motivace, cílová skupina, praktické zkušenosti. Ovšem co v případě, že píšete střídavě z obou úhlů pohledu? Jaroslav Kuboš nám v publikaci Lopaty a Vykořisťovatelé ukázal, že to jde.
A jde to tak dobře, že autor nenechal na ani jedné skupině nit suchou, přičemž nestraní jedněm ani druhým. Dost mu v tom pomáhá velká nadsázka, těžká ironie a humor tak černý, že by mohl v Johannesburgu prodávat zeleninu. Zatímco lopaty tráví volný čas s lahváčem u televize, vykořisťovatel nechává o svou vilu pečovat služebnictvo. Zatímco lopaty mezi sebou zásadně nesoutěží, vykořisťovatel likviduje konkurenci ještě dřív, než stačí vzniknout. I když nehrozí, že by kniha byla fádní a schematická, autor do jednotlivých kapitol vždy přidává ještě pohled třetí osoby. Jednou je to vrátný, jindy hrobník či progresivista.
Není
Mariusz Szczygieł
Zřejmě patřím k těm, kteří si po zkušenosti s Láskou nebeskou a Udělej si ráj neuvědomili, že by tentokrát mohli šlápnout vedle a Szczygiela brali jako jistotu dobré četby. Nicméně dostali do rukou rozplizlý nicneříkající text, z něhož vlastně ani není patrný záměr. Postavy, o nichž autor mluví, tentokrát nejsou příliš známé a autor patrně zkoušel rozvést na 300 stran svébytnou filozofickou pointu o tom, že "každý něco postrádáme", ale výsledkem byla tato banalita.