OnlineSet123

Příspěvky

Mistr a MarkétkaMistr a MarkétkaMichail Afanasjevič Bulgakov

Upřímně si nejsem jist, jak tuto knihu okomentovat. Respektive, mohu napsat, že byla naprosto geniální, že jsem si ji neuvěřitelně užil a je mi líto, že už skončila, ale co dál? Upřímně si teď připadám jako při komentování „Tak pravil Zarathustra“. Ač tyto knihy nemají nic moc společného, jedna věc je pro mě spojuje. Jejich obsah je tak mnohovrstvý, tak široký, spletitý a obtížný na vyložení, že je z toho člověku až úzko.

Ano, jedná se o černou komedii, potažmo o karikaturu ruské společnosti, ale to není všechno. Ta věc filosofuje, odkazuje, rozebírá a zase skládá mnohé myšlenky, velice dobře zamaskované pod onu komedii a kritiku. Ale nemohu tvrdit, že bych z knihy vyšel s nějakou ucelenou myšlenkou, či filosofickým postojem, které jsem v ní našel. To ne. Upřímně pro mě čtení Mistra a Markétky bylo něco jako pozorování delfínů. „Hele, hele! Támhle je! / Kde? / Už se zase ztratil… Nenene, počkej, to je on! A sakra, zase je fuč…“ Stejně tak myšlenky v knize obsažené. V jeden okamžik jsem ji našel, chytil jsem ji, šel po její stopě a! Nic. Ztratila se a našel jsem ji až o sto stran dál.

Nejzajímavější pro mě byla – na rozdíl od mnohých zde komentujících – linka pátého prokurátora Judeje, jezdce Piláta Pontského. Tato reinterpretace evangelií pro mě byla neuvěřitelně úchvatným čtením. Ze samotných evangelií nejčastěji přicházím – z důvodů raději neuvedených – do kontaktu s Markem XV., Lukášem XXIII a snad nejčastěji Janem XVIII. a XIX, kde je rozebírán Ježíšův soud před Pontiem Pilatem. Nutno podotknout, že podání v Mistru a Markétce dává mnohem větší smysl, bere skutečně v potaz reálie tehdejšího Jeruzaléma a Ježíš se v knize chová mnohem lidštěji a uvěřitelněji, nežli v evangeliích. Upřímně by pan Bulgakov měl mnohem větší šanci udělat ze mě křesťana, než evangelisté. Ježíše totiž prezentuje do značné míry sekulárně, prostě jako člověka, nikoliv jako nelogického aroganta, který si vysloveně koledoval o to, aby byl ukřižován. (Ano, chápu, že do jisté míry bylo jeho ukřižování důvodem jeho existence, tuto debatu si nechme jinam.) Ale to je vedlejší. Obecně mě bavila postava Piláta Pontského a prostředí Jeruzaléma. Vždy jsem se těšil na další kapitolku tohoto příběhu a byl jsem smutný, když končil. Tím bych ovšem nerad snižoval kvalitu zbytku. Protože skupinu Woland a spol. jsem si užíval neméně. Občas mě dokonce dohnala k pláči z neřízeného veselí.

Měl bych mnoho co říct o této knize, která se neuvěřitelně krásně čte, pobaví, donutí přemýšlet a má absolutně famózní konec, ale nechce se mi zbytečně zabírat ještě více místa tady v komentářích. Knihu doporučuji, za mě je to druhá nejlepší kniha, jakou jsem letos četl – zatím –, po Židovce z Toleda, která má pro mě osobně zatím maličko navrch. Ale i tak je to sakra úspěch a Mistra a Markétku řadím mezi knihy, které mě bavily obecně nejvíce.

P.s.
Dočetl jsem knihu podruhé, tentokrát v novám vydání s překladem paní Morávkové a ilustracemi Iwana Kulika. Ilustrace - kvaše - se svým stylem ke knize dokonale hodí a knihu příjemně oživují. Vůbec musím uznat, že nové vydání knihy od Rybka publishing, je krásné. Dlouze jsem přemýšlel, který překlad se mi četl lépe a musím uznat, že to byl ten od pana Dvořáka. Nejlepší je podle mne mít doma oba dva, ale pokud vám jde o vizáž knihy, doporučuji nové vydání od rybky, pokud jste na decentnější provedení a jde vám o lepší čtenářský zážitek, musím doporučit vydání od Odeonu.

13.09.2020


KyticeKyticeKarel Jaromír Erben

Až notoricky známá sbírka poesie. Ale to vlastně není zcela dobré označení, že? Kytice je jedna velká báseň, jejíž struktura a obsah jsou dlouze promyšlené, rozvážně rozvržené a geniální myslí vytvořené.

Nemá smysl zde komentovat geniální Erbenův jazyk, či obsah jednotlivých básní, snad jenom zmíním ty, které mám nejraději a které ve mně vzbuzují nejhlubší city.

Sama Kytice je takový hymnus, který by mohl klidně býti státní hymnou. Vím, nehodilo by se, ale bylo by to krásné.

Když jsem byl malý, nikdy jsem nepochytil děj Záhořova lože. Báseň jsem jednoduše nechápal a myslel jsem, že je o ničem. Když jsem ji četl nyní? Bože, to je dokonalé! Téměř k smrti vyděšený lidožrout, který nakonec najde jakéhosi pokání u starého kněze, který viděl na vlastní oči trest nejstrašnější. Jaký? Záhořovo lože. Co to je? Neznámo. Strach z věci, která vyděsí i čerta, proč by však mělo děsit nás? Může to být cokoliv.

Vedle Záhořova lože shledávám naprosto úžasnou – a doceňuji ji více a více – báseň Svatební košile. Symbolika a verše povídky na mne mocně působí a vždy mi leze mráz po zádech, když si některé pasáže pročítám.

Dále bych jmenoval Holoubka, Vodníka a samozřejmě Zlatý kolovrat.

To, že zmiňuji pouze šest básní, nikterak nemá snižovati krásu zbytku. Všech třináct básní má své kouzlo – každá trochu jiné, ale vždy poněkud depresivní. Například Poklad je něco co by si měla každá dnešní maminka před spaním odříkat, svět by byl potom možná o něco lepší.

Vůbec doporučovat Kytici zavání nadhodnocením svého ega, dokonce ani dnes neznám mnoho lidí, kteří by snad Kytici nečetli, ale nemohu jinak. Čtěte, čtěte, čtěte! Je to geniální dílo.

22.07.2020


Poslední přáníPoslední přáníAndrzej Sapkowski

Dlouho, hrozně dlouho se snažím donutit se k tomu, okomentovat knihy Zaklínače. Jedná se totiž o mé nejoblíbenější fantasy vůbec. A já hrozně nerad hodnotím věci, které mám rád. (Viz. Komentář u Ztraceného ráje“
Tato první povídková kniha je pro mne mnohem významnější, nežli kniha druhá. Pamatuji si dokonce, kde jsem kterou povídku četl a to pro mě není typické.
Inu, dosti řečí, směle do toho. Kniha „Poslední přání“, je spíše takovou předzvěstí budoucí ságy Zaklínače. Konec konců, román je postaven na alegorii Druhé světové války, kdežto povídky parodizují tradiční pohádky. Více se dozvíte u mých komentářů ke každé povídce zvlášť.

V této knize ani Geralt, ani další postavy, ba co více ani svět nedostávají ostřejších obrysů. To vše se bude formovat teprve v knihách následujících. Není však možné tuto knihu přeskočit. V několika povídkách je obsažen zárodek celého románu a čtenář, který by povídky přeskočil, by nedokázal plně pochopit příčiny budoucího děje.

Autor používá jednoduchý jazyk, umí s ním však nádherně kreslit. Děj je vždy jednoduchý a povětšinou vtipný. Knihu plně doporučuji a i když nedosahuje plné kvality knih následujících, stejně se jedná o jednu z nejlepších povídkových knih co jsem kdy četl.

11.08.2020


Společenstvo PrstenuSpolečenstvo PrstenuJ. R. R. Tolkien

Jako nemálo z nás jsem i já nejdříve viděl filmovou verzi tohoto výtvoru a až po několika letech jsem si konečně pořídil a přečetl i knihu.
Rád bych zde umístil nějaké objektivní hodnocení, kde bych se snažil vyhledat všeliké vady na kráse tohoto díla, ale mám-li býti upřímný, i přes veškerou mou snahu jsem nebyl schopen žádnou chybu nalézt.
Kniha od prvního okamžiku nebyla napínavá, to je pravda, ale pouze pomalu a obezřetně nakusovala děj a to podle mne není vůbec špatné. Ano, někdy by si mohl stěžovat, že je děj pomalý a na začátku nezáživný, nebo snad dokonce nudný, já mám ovšem jiný názor. Ne každá kniha musí přetékat krutými řežbami a boji o moc, kde tečou potoky krve. Pán prstenů není druh fantasy, které se vás snaží ohromit brutalitou a silou svých bojovníků. Pán prstenů buduje silný děj, historii a boje proti obrovským armádám dává spíše za odměnu, nežli jako samozřejmost na každé páté stránce.
Společenstvo prstenu neobsahuje de facto žádné krvelačné boje. Tato kniha postupně buduje děj a odhaluje svůj pohádkový svět.
Svět obsahuje mnoho kouzelných bytostí a míst, doslova nasáklých magií a emocemi.
Co se týká dlouhých popisů: Netvrdím, že tam nejsou, ale snad nikdo si nemůže stěžovat, že by pan Tolkien psal stejně jako Victor Hugo. No a můj osobní názor na dlouhé popisy je v tomto případě rozhodně pozitivní, proč by někomu vadil popis něčeho nádherného od člověka, který to se slovy, archaismy a jazykem uměl tak dokonale jako filolog John Ronald Reuel Tolkien?
Pokud se někdo snaží tvrdit takové věci, jako to, že počítačová grafika dokáže v dnešní době vytvořit mnohem hezčí světy, musím říct ano, to samozřejmě dokáže. Ale jenom málo brilantních autorů bylo schopno vytvořit svět s tak bohatou historií a atmosférou. Jediní, kdo mne napadají, jsou pan Martin a Sapkowski a ani jeden z nich, dovoluji si tvrdit, nevytvořil tak bohatou historii ke svému světu jako pan Tolkien.
Co se týká obálky a ilustrací, považuji za zcela zbytečné je tu řešit, jelikož existuje několik různých vydání a každé vypadá úplně jinak.
K filmovému zpracování povím jenom tolik, že je neskutečná škoda to, jakým způsobem vynechali postavy jako je Tom Bombadil a mnohých dalších.
Nyní ke konci svého hodnocení musím uznat, že by se dalo říci, že jsem zde až přehnaně hájil pana Tolkiena a hodnotil jsem spíše celé jeho dílo, nežli pouze Společenstvo prstenu, ale dle mého názoru nelze děj prvního dílu trilogie plně pochopit bez toho aby, jste si přečetli alespoň ještě nadcházející dva díly, Hobita a Silmarilion.
Mé rozhodnutí je jasné. Za krásně jazykové, popisné a vyprávěcí prvky knihy dávám 5 hvězd a zdá se mi to málo. (Třeba, že připouštím, že tento díl by se dal z trilogie považovat za nejméně zábavný.)

10.03.2018


VladařVladařNiccolò Machiavelli

„Když už musíte dělat hloupost, alespoň ji nedělejte tak hloupým způsobem.“ Tak nějak to myslím řekl sir Humphrey Jimu Hackerovi v Jistě, pane ministře. Jak moc by nejspíše Machiavelli souhlasil!

Asi nejsem dost kreativní, abych k této knize dokázal říct něco originálního. Ale alespoň zopakuji některé body. Prvně si řekněme, o čem tato kniha je. Bylo by chybou k tomuto dílu přistupovat jako ke knihám typu Leviathana, O společenské smlouvě, nebo O duchu zákonů. Tato kniha neřeší jaké by věci měly být v dobrém státě. Tato kniha říká vladařům přesně to, co říká sir Humphrey ve výše zmíněném citátu. Když už se jednou rozhodnete pro tak hloupou věc, jako vládnout nějakému státu, dělejte to alespoň chytře. Což v pojetí pana Machiavelliho značí přežijte a zajistěte, aby přežil i stát. Což samo o sobě nezní nijak strašlivě, že? Tak proč se Machiavelli stal symbolem proradnosti, lstivosti a podobných jiných legrácek? Odpověď je jednoduchá. Autor byl realista. Dopsal bych ještě cynik, ale to by nebyla pravda. On byl prostě absolutní realista.

Jednou z implicitních myšlenek, se kterou se setkáte, je předpoklad inherentního zla v každém jednotlivci. Doslova Machiavelli říká, že lidé jsou dobří, jen pokud je k tomu člověk donutí. Pakliže si uvědomíme tento autorův postoj, není překvapením nic z toho ostatního, co nám předestírá.

Ovšem není pravdou, že by považoval Machiavelli za pro vladaře dobré pouze morálně špatné vlastnosti, jak by mohl člověk neobeznámený s obsahem knihy předpokládat. Machiavelli pouze říká, že aby vladař přežil, musí být občas schopen přejít ze stezky „dobra“ na stezku „zla“. To jest, musí být praktický. Proto můžeme tvrdit, že měl Shakespearův Richard III. Pravdu, když řekl, Machiavell je proti mně jen břídil. Richard byl ztělesněním zla, Machiavelli neztělesňuje nic, snad jen skutečnost.

Není ovšem pravda, že je Vladař naprosto aktuální kniha. Není. Vyvraždit rodinu ve volbách poraženého politika se nezdá být v současném rozložení světa úplně vhodné. Knihu lze považovat za úplně aktuální tehdy, kdy na ní provedete tutéž odpudivou násilnost jako na Umění války od Sun-c‘. Všechno pojmete jako metaforu a nejlépe budete tvrdit, že se ve svém podnikání řídíte Machiavelliho Vladařem. Ale to by podle mne dost zničilo krásu tohoto spisu jakožto zajímavého historického dokumentu, který byl naprosto zásadní pro politologii a můžeme s jistotou tvrdit, že extrémně ovlivnil historii v mnoha jejích ohledech.

Kniha je z jednoho pohledu pro současného čtenáře (respektive většinu z nich, nebo alespoň pro mne, abych snad někoho neurazil) dosti nepotěšující. Machiavelli jakožto člověk racionální a moudrý podkládal svá tvrzení historickými reáliemi. A ano, sice jsem většinu ze zmíněných jmen už někdy slyšel a o událostech četl, ale přesto pro mě byly tyto pasáže (upřímně asi přes polovinu knihy) poněkud obtížné. Nu a dovoluji si tvrdit, vím dost drze, že budou obtížné pro téměř všechny, kteří se aktivně nezabývají historií. Nepopírám, vydání od Arga z roku 2012 má celkem dobrý poznámkový aparát, ale i tak…

A to je asi vše. Kniha jistě stojí za přečtení a určitě si z ní lze vzít mnoho dobrého. Typu: „Je velký rozdíl v tom, jaký život je a jaký by měl být, a kdo nevidí, jak lidé jednají, ale jen to, jak by jednat měli, učí se spíše své zkáze, než záchraně.“ To je můj oblíbený.

P.S.
Komentář pode mnou jsem si přečetl až po napsání toho mého. Tady alespoň vidíte, že mám s přirovnáním k Sun-c' pravdu. Chudák Sun-c' a Machiavelli.

10.08.2021


KrysařKrysařViktor Dyk

Poprvé jsem tuto knihu četl před dvěma lety, tehdy v duševním rozpoložení k tomu nevhodném. Nechtěl jsem tehdy knihu vnímat a vnitřně jsem ji bojkotoval. Dnes jsem si ji přečetl znovu. Dnes jsem ji vnímal a dnes jsem ji cítil.

Jedná se o jednu z nejdůmyslněji napsaných knih, které jsem kdy četl. A to co píši myslím zcela doslovně. Kniha je neuvěřitelně promyšleně komponovaná. Nehovořím pouze o geniálním rozvrhnutí kapitol, ale i samotných odstavců, respektive vět, respektive slov. Každá tečka, každá čárka je tam kde má být a dělá přesně to co dělat má.

Právě takto dokonalá kniha si se svým čtenářem může dělat doslova cokoliv chce. Její dokonalost je podmanivá. Hned první kapitola je toho dokonalým příkladem. Aniž kniha cokoliv explicitně předvede, lze první kapitolu vnímat bezmála jako porno. Ze scény přímo prýští erotika, sexuální napětí v literatuře ne zcela běžné. A taktéž konec. Země sedmihradská vás vábí a vábí až vás přivábí ke své bráně, která zeje do světa. Kdo by odolal? Kdo by odolal knize, která je tak moc podobná krysařově píšťale?

Sám námět knihy je prastarý. Váže se tuším k pověsti, či historce o německém městě, v jehož kostelním okně bylo nalezeno ztvárnění podivného muže kolem něhož tančila skupinka dětí. K témuž městu se vázal kronikářský zápis který říkal, že „Je tomu sto let co jsme přišli o naše děti.“. (Je to silná parafráze, neberte mne za slovo.) Inu, za několik stovek let se tato zvěst rozšířila po celém světě a stala se jedním z nejoblíbenějších motivů vůbec. Každý zná Krysaře, no ne? A ono to má svůj důvod. Jedná se o historku neuvěřitelné mystérie a neuvěřitelné romantiky. Ovšem prvek erotiky, čí lépe vyjádřeno lásky, do ní přidal až pan Dyk. A toto vylepšení s příběhem udělalo divy. Konec konců jak jinak vyznívají verše jednoho z největších básníků vůbec, Johanna Wolfganga Goetha, kterým tento motiv schází:

Já jsem ten zpěvák veleznámý, / co cestuje a krysy mámí. / Zdejšího města rada ctná / mne obzvlášť zapotřebí má. / A nechť i Krys je sebevíce / a třebas šlo i o lasice, / já pomohu vám od nich všech, / nic nezbude tu v městských zdech.

Já jsem ten šprýmař všude známý, / co, dětičky, to umí s vámi. / Divousy všechny podmaním, / své pohádky když zpívám jim. / A nechť jsou kluci vzdorovití / nechť se se mnou dívky nechtí míti, / na zlatých strunách zahraji / A děti za mnou cupkají.

Já jsem ten kejklíř chvalně známý, / co chytá holčičky a dámy; / z jednoho města jde-li dál, / nejedné v městě udělal. / A nechť i děvčátka se pýří, / a nechť se ženské se mnou štíří, / všem láskou vře i stydne krev, / Když zvoní struna, láká zpěv.

Cynickým stává se zde krysař, u Dyka tak romantický. (Prosím ponechme stranou změnu nástroje.)

Inu, dalo by se o knize ještě mnohé napsat, konec konců, nenapsal jsem toho mnoho. Mohl bych zde rozebrat alegorii Ježíšova pokušení na poušti, mohl bych se zde rozepsat o Jorgenovi, který sám o sobě není na rozebrání jednoduchý, i o tajemném konci, ale nevím, jaký limit na množství slov má Databáze, takže to tu raději zapíchnu. Snad mi ještě dovolte říci, že na tak kraťoučkou knížečku ukrývá Krysař mnoho moudrého, mnoho složitého a obecně mnoho zajímavého k zamyšlení.

01.02.2021


Krev elfůKrev elfůAndrzej Sapkowski

Ve své podstatě se mi komentář ke Krvi elfů píše neobyčejně těžce. Tuto knihu, krátkou a jednoduchou, už znám více či méně zpaměti. Pokolikáté jsem ji četl? Po šesté? Nejsem si jist, prostě jsem ji četl mnohokrát. A když máte něco opravdu rádi, nekomentuje se to lehce.

První román je vlastně dost nepřiléhavé označení. S těží bychom mohli tvrdit, že se jedná o souvislý děj, s jednotným vypravěčem a fokalizací. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují spíše volně a pan Sapkowski si s vypravěčem mimořádně pohrává. Pravda, ne tak jako v dílech pozdějších, ale pohrává. Některé narativní postupy z této knihy začnou dávát úplný smysl až později, kdy se propletou s jinými vypravěči a jinými příběhy, ale i bez této hlubší rešerše jsou velice zajímavé.

Kniha je soustředěná a priori na výchovu dívek ve světě zaklínače… Echm… Pardon, na výchovu mladé Ciri. A vzhledem k tomuto hlavnímu tématu jsou nám podávány některé nezapomenutelně anekdoty, které jen podtrhují to, jak skvělý je autor vypravěč. Málokdo po přečtení knihy podle mne zapomene na šatičky a indispozici, na sundání pásky z očí, nebo na příhodu s kůlnou Na druhé straně jsou nám předváděny i silné a vypjaté scény, které dodávají knize punc vyšší literatury. Yarpen hledící na lidi je jen jedním z mnoha případů.

Pro mne je velice přitažlivé to, že se Sapkowski nesoustředí výhradně na tři, čtyři hlavní postavy, ale poskytuje čtenáři pohled z poněkud vyšší perspektivy. Nezapomenutelná je pro mne kapitola šestá, rada králů a setkání s postavami pro svět a charaktery Zaklínače nebývale důležitými. Ať už hovoříme o Bílém plamenu, Vilgefortzovi, Dijkstrovi, Filippě a dalších. A každá jedna z nich, do poslední bude mít ještě velice významnou roly v následujících příbězích.

Samozřejmě už v Krvi jsou některé symboly, které se nám budou prolínat celou ságou. Některé převzaté již z povídek, osud, Calanthé, Pahorek, některé nové, jako například Věštba, která nám uvozuje celou knihu a tím i celou ságu.

Mnoho, opravdu mnoho bych mohl vyprávět o tomto literárním skvostu. Nejedná se o mou nejoblíbenější knihu ze ságy, ale i tak jistě o jednu z mých nejoblíbenějších knih vůbec.

08.09.2021


Pražský hřbitovPražský hřbitovUmberto Eco

Naprosto fantastická kniha. To je první myšlenka, která mě napadá čerstvě po dočtení. Proč?

Inu, nejdříve si vezměme literární styl. Eco v této knize píše jednoduchým, příjemně čtivým jazykem, který používá složitější věty pouze výjimečně. Opravdu se kniha čte velice příjemně a jedna stránka za druhou vám uteče až podezřele rychle.

Hlavní hrdina knihy je sympatický asi jako vřed, ale stejně čtenáře zajímá, jak to s ním vlastně dopadne. Rozdvojená osobnost byl velice zajímavý nápad, který přinesl spoustu prostoru pro velice vtipné situace a stejně tak dobře umožňuje velice zajímavý vypravěčský styl.
Když píši o „vtipných“ situacích, musím upozornit, že Pražský hřbitov má v sobě spoustu milého, vlídného humoru, možná s lehkým nádechem sarkasmu.

Bylo obtížné se zorientovat v dějinných událostech, které nám pan Eco představoval a věřím, že pro někoho kdo o těchto událostech nemá nejmenší tušení, musí tato kniha opravdu být náročnou. Já měl to štěstí, že jsem se před nedávnem rozhodl „nastudovat“ si něco málo o papežích. A pokud se zajímáte o toto téma, Piu IX. se prostě nevyhnete, což vede i ke Garibaldimu a tak dále a tak dále. Opravdu neprobádané pro mě byly dny Prusko-francouzské války a komuny, i tyto informace jsem si však byl schopen doplnit za pochodu.

Antisemitismus, kterým je celá kniha prosáklá v té nejčistší podobě, je odporný a krutý, ukazuje však dokonalý dobový obraz, stejně jako téma zednářských lóží a podobně. Když si člověk čte o masivním prezentování falzifikátů a konspiračních teorií bez důkazů, musí si říct: To snad není možné! To by se nikdy u rozumných lidí nestalo! A ejhle, potom se podíváte na internet…

No, každopádně jsem si knihu užil, dozvěděl jsem se až nepříjemné množství zajímavých informací a hlavně jsem se ještě jednou ujistil, jak skvělým autorem Eco je. Plně doporučuji.

28.04.2020


KoránKorán neznámý, neuveden

Inu, pusťme se do toho. Mnozí zde přítomní hodnotí Korán hodnocením „odpad“ – což je mimořádně neuctivé vůči jakékoliv knize, o knize, která je pro stovky milionů obyvatel této planety svatá ani nemluvě – a to většinou s tím komentářem, že to nedočetli. Já se na to pokusím jít poněkud jinak.

Nežli jsem se konečně dostal ke čtení této knihy, myslel jsem si, že je stejné struktury jako Bible, což byl hrozivý omyl. V pravdě jsem překvapen, že tolik lidí považuje tuto knihu za slovo boží, protože když člověk pochopí účel vzniku jednotlivých textů – za což v mém případě může doktor Ivan Hrbek a jeho naprosto geniální poznámky a komentáře – nemůže se již na knihu dívat jinak než jako na souhrn právních a sociálních norem, která stanovují velice účelnou morálku a vlastně do jisté míry převracejí běžný proces – morální pravidlo tvoří zákon – a boha de facto odsouvají na druhou kolej. Samozřejmě se na tuto knihu nelze dívat takto kriticky, jste-li vychování v dogmatické společnosti, jak tomu bývá u muslimů. Mohamed opravdu stavěl své texty tak, jak se mu co nejvíce hodilo podle jeho konkrétní životní situace, což je zcela pochopitelné, ale dosti to podle mě podrývá onu „svatost“. Konec konců už dělení Koránu je velice politicky motivované. Korán se skládá ze tří Mekkánských období a jednoho Medínského. Mekkánská období se dělí podle toho, jak moc zrovna Mohamed nenáviděl své drahé spoluobčany z Mekky. U prvního období je ještě naděje na usmíření a texty jsou o něco více odpouštějící, kdežto třetí období všechny jeho politické nepřátele posílá rovnou do Pekla.

Když už jsme u toho Pekla… Bible, hlavně poté Nový zákon, se snaží hrát si na hodnou knížečku, která se vás snaží utáhnout na Ráj. Mohamed si u Ježíše zjevně povšiml jedné chyby. Ježíš hlásal svou víru pouze dobrým slovem (pomineme-li vyhnání penězokazů z chrámu a podobné legrácky), kdežto Mohamed v průběhu svých kázání přišel na efektivnější způsob. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. A na řadu přišla válka. I Korán je tedy koncipován spíše na principu zastrašování dnem soudným. Na druhou stranu ale v Koránu netrhají dvě medvědice čtyřicet dětí, aby pomstily proroka. To najdete jenom v Bibli.

Chování k ženám bylo z dobového pohledu v Koránu dokonce pokrokové, což dnes mnoho lidí nechápe. To jak je zacházeno s muslimskými ženami dnes – tedy některými – není ani tolik problém Koránu – ten samý problém by měla i Bible – ale spíše problém dogmatického fanatismu některých psychopatů. Rozhodně se však tento problém nedá svalovat na všechny muslimy. Obecně právo šaría není tak hrozné jak ho například pan Ok… ehm, tedy někteří prezentují. Vše je jenom o osobní interpretaci a většina muslimů toto právo prezentuje tak mírně jak to jenom jde.

Korán je hrozný – podle mne – ze čtenářského hlediska až přehnanou repetetivností. Opravdu vám stačí přečíst si pár súr z každého období a k tomu několik těch důležitějších, abyste celou knihu pochopili. V některých částech – a to se musí uznat – je však Korán co do obraznosti úžasný.

Nepíši zde vše, co by bylo potřeba napsat, ale není zde pro to prostor. Tento komentář nemá být obhajoba toho, či onoho náboženství – náboženství je podle mne dosti anachronický konstrukt -, ale spíše žádost. Nemějte zbytečné předsudky a neposlouchejte hlupáky, kteří hrají svou politiku jenom na zastrašování. A už vůbec neházejte celou množinu lidí do jednoho pytle s fanatickými blázny, kteří vše zbytečně vyhrocují. Děkuji vám…

11.08.2020


Romeo, Julie a tmaRomeo, Julie a tmaJan Otčenášek

Jsem mimořádně ohromen. Musím se vší upřímností přiznat, že toto jsem nečekal.

Už název samotný jistým způsobem nutí srovnávat. Kupodivu je však srovnání s Romeem a Julií méně trefné, než srovnání s Rollandovým Petrem a Lucií. A dovoluji si zde tvrdit, s veškerou úctou k panu Rollandovi, že Otčenášek je v každém směru lepší.

Plastičnost, s jakou se mu podařilo vykreslit tmu, je naprosto úžasná a počas celého čtení mě fascinovala. Od začátku knihy, do jejího konce jsem nebyl ve svém pokoji, ale v temné komůrce, za jejímiž zdmi hrozí nebezpečí, usilující o holý život. A tma je v ní nekonečná. Ano, ustupuje, když příjde Pavel. Tehdy přebírají vládu nad strachem, smutkem a nejistotou – tmou – pocity štěstí, lásky a něžnosti – světlo -, ale tma se nikdy nevzdává. Nikdy. A vždy se vrací a vystavuje Ester boji podobnému tomu Reovu s Apopem.

A konec tohoto boje nastává až s koncem světa.

Kniha mi byla o to bližší, že mi Ester hrozivě připomínala jednu slečnu, která je mi blízká a příběh jsem tak prožíval ještě citlivěji. Postava Pavla je mi také velice příjemná, stejně jako postava jeho „táty“ a tovaryše Čepka. A když má dojít ke střetu s postavou zápornou, stává se i nenávist stejně plastickou, jako láska k výše zmíněným.

Konec byl strašlivý. Nikoliv neočekávaně, ale stejně jsem celou dobu doufal v jiný konec. Doufal jsem ve světlo. A nepřišlo. Přišla jenom ukázka Otčenáškova mistrovského umu. V jednom bodě se mi dialogy zdály být poněkud nemotorné, ale tento pocit se objevil jenom v jedné kapitole a nepřetrval více než dvě stránky, takže pro knihu nemám vlastně nic jiného, než chválu.

06.10.2020


Ohněm a mečemOhněm a mečemHenryk Sienkiewicz

Upřímně jsem byl knihou překvapen na všech frontách. Čekal jsem suché povídání o vojně, dostal jsem epický příběh. Čekal jsem krkolomný jazyk, dostal jsem text, který se četl sám a utíkal jedna báseň. Čekal jsem něžné vypravování o rytířské cti a dostal jsem zatraceně drsné vyprávění, ve kterém se autor s ničím nemaže a z knihy tak doslova cítíte pach tlejících mrtvol. A největším mým omylem bylo, že jsem čekal čistou fantazii a přitom jsem dostal lekci z Polských dějin. Ale k tomu později.

Kniha úctyhodných rozměrů mi nějaký ten měsíc ležela v knihovně, koukala na mě, já koukal na ní a oba jsme čekali, kdy se dáme do boje. Nakonec z toho dlouhého očekávání nebyl boj, ale pětidenní pijatika. Víte, kniha má příliš mnoho rozměrů, abych ji zde pojal celou, nejsa si jist, co vlastně za zmínku vůbec stojí a co nikoliv.

Nutné tedy podotknout, že jazyk panem Sienkiewiczem užívaný, byť ze začátku působil poněkud příliš archaicky a krkolomně, se po dvaceti stránkách proměnil v čistou jemnou smetanu, která plynula bez zaseknutí. A když už jsme u prvních dvaceti stran, musím zmínit ještě jednu věc. Právě lehoučká archaičnost slohu, i narativu umožňovala mimo perfektních dialogů, také neuvěřitelný popis. Dlouho, opravdu dlouho jsem už s takovou radostí v duši nečetl popisy krajin. Ale v Ohněm a mečem jsem si je mimořádně užíval.

U popisu bitev jsem shledal – i když ne pouze v nich – že se pan Sapkowski při psaní svého Zaklínače velice inspiroval u tohoto majestátního díla. Bitvy jsou dobrá čtvrtina knihy, počítám-li v ně i popisy bitevní krajiny, atmosféry, vojenského způsobu života. Obecně popis bídy válečné zabírá tím či oním způsobem možná více než polovinu knihy. Popisy bitev jako takových byly nejen dost rychlé, ale i přehledné a hlavně heroické. Člověku kolikrát až běhal mráz po zádech. Popis hrůz nejen Kozáky, ale i Poláky páchaných, byl naprosto mrazivý, jak už jsem ostatně psal výše.

Teď to hlavní. Historická autenticita. Víte, knihu bych možná přečetl ještě rychleji, kdybych si co chvíli neutíkal ověřovat podané informace. A musím konstatovat, že pan Sienkiewicz byl velice šikovný človíček a psycholog, který ty informace podával relativně přesně (až na nějaká ta číslíčka sem tam), ale velice si vyhrál s tím, kdy, jak a v jakém kontextu to či ono zmíní. Jestli to je napsané tak, že to zapadne do textu? Není problém. Kostra děje však přesně kopíruje první vlnu Chmelnického povstání. Nelze se však v knize vyhnout krutému nadržování Polákům a Polsko-Litevské unii. Ostatně byla kniha napsána pro povzbuzení národa, nikoliv jako dílo kronikářské.

Závěrem ještě podotknu, že se člověk u čtení nekřesťansky zasměje, hlavně vinou pana Zagloby a Podbipiety, avšak nejen jejich a jednou nebo dvakrát dokonce snad i slzička ukápne.

Kniha je prakticky dokonalá a musím konstatovat, že jsem se asi zamiloval. Snad nebude ještě delší Potopa v ničem horší.

P.s. V průběhu čtení jsem byl v kontaktu s jedním přítelem, rozeným "Ukrajincem". Bylo mimořádně zábavné s ním na toto téma konverzovat, zvláště pak, při zveličení všeho co udělali Poláci a hanění Kozáků. Další důvod proč jsem se velice bavil.

28.10.2020


Komturova smrtKomturova smrtHaruki Murakami

Humpfrey: „‘Všechno souvisí se vším ostatním!‘ Kdo to řekl?“
Bernard: „Tajemník vlády?“
Humpfrey: „Hmmm… Těsně vedle, byl to Lenin.“

To je citát ze seriálu Jistě, pane ministře, který mne stále napadal při posledních sto padesáti stranách Komturovy smrti. Vše souvisí se vším! To by vskutku mohlo být motem této knihy.

Ale teď zcela vážně. Po dočtení Komturovy smrti si pohrávám s myšlenkou, že bych pozměnil mé hodnocení u povídek od pana Murakamiho (Podivná knihovna, Útok na pekárnu a Birthday girl). Komturova smrt mne ve všech směrech tak příjemně překvapila, že povídky vedle ní opravdu vypadají jako odpad.

Nejsem asi schopen šířeji se rozepisovat o obsahu knihy, ale přesto mám několik poznámek.

Ta první bude asi mnohými považována za značně heretickou, ale nemohu si pomoci. V průběhu čtení jsem jednomu mému příteli napsal, že Murakami, kdyby jen trochu chtěl, by mohl být mnohem lepší King, nežli je King. Nezdá se mi totiž, že by Murakami s trochou snahy nedokázal vymýšlet obdobné příběhy jako King a osobně považuji jeho jazyk za mnohem lepší. Ne, opravdu jsem si knihu z čistě čtenářského pohledu ohromně užíval, protože ten styl…. Owww ten styl! Ač je kniha dosti rozsáhlá, právě díky formě jsem se k ní vždy rád vracel a používal jsem ji jako takový uklidňující, či lépe možná meditativní materiál.

Ale když už hovoříme o délce… Musím uznat, že té knize, inu pokud ne škodí, tak alespoň dosti přidává na obtížnosti v chápání. Tolik motivů, tolik komplikací, tolik podivností… No proč to okecávat, prostě jsem se v polovině začal dost ztrácet co do množství kliček a odkazů a… věcí. Aby bylo jasno, mě to setsakra bavilo, ale plně chápu, že pro mnohé se tím kniha mohla stát nestravitelnou.

Neuvěřitelnou radost mi v knize udělalo hned několik věcí. První věcí byla zmínka o Praze (Připouštím, zde si připadám dosti infantilně, ale prostě mne to potěšilo. Jo a nejsem Pražák!). Druhou věcí byla hudba. Jsem milovníkem klasické hudby (Jo a jsem sakra nasranej jak dlouho jsem už nebyl ve filharmonii!) a zvláště pak miluji Schuberta, takže jistě chápete, že jsem si to užíval. Nu a největší radost mi udělala z knihy plynoucí potřeba zjistit si konečně taky něco o Japonsku. A zjistil jsem tedy různé věci…

K příběhu, ideám, metaforám… Nemám asi moc co říct. Vše co bych napsal, vyznělo by špatně. Bylo celkem zábavné napsat si na papír vývoj děje, ale chronologicky pozpátku, to bylo opravdu úsměvné. Také mne fascinovalo zakončení (skoro) ve světě metafor. To člověku opravdu přineslo mnoho námětů k přemýšlení a dále… no to už bych se zase zakecával. Prostě je to skvělá kniha. Končím.

21.01.2021


Továrna na absolutnoTovárna na absolutnoKarel Čapek

Stejně to byl neuvěřitelně chytrý člověk, ten Karel Čapek, jen co je pravda. Víte, jako malý jsem měl s Čapkem hrozný problém. Asi jako se Shakespearem. Každý do vás dokola, jak do blbého hustil, jak byl skvělý a úžasný a že je to nadčasový klenot a tak dál a tak dál. Člověku tak lezli ušima, že bylo snad nemožné nepocítit k tomu Čapkovi, Shakespearovy, Němcové a kdovíkomu jinému odpor. Pak si člověk ovšem něco přečetl a bylo, alespoň tedy u mě, po odporu.

A tady máme toho Čapka. Ten vám v jedné tenké knížečce napíše neuvěřitelně sžíravou kritiku církví, kapitálového trhu, ale i komunismu, předpoví Druhou světovou válku, vynález zbraní hromadného ničení, změnu formy válečnictví, dlouhý mír, který bude po válce následovat a pak tedy také to, že nakonec se vůbec, ale vůbec nic na lidech nezmění. Ano, všechny tyto „předpovědi“ obsahují větší, či menší míru omylnosti, ale i tak poukazují jednak na ohromný přehled pana Čapka, jednak také, a to možná hlavně, na jeho vynikající intelekt a pozorovací talent. Inu, ne nadarmo byl Čapek jedním z blízkých známých prezidenta Masaryka, toho člověka, který ve věku osmdesáti tří let napsal jednu z prvních, ne-li první kritiku (a nikoliv zrovna mírnou) knihy Mein Kampf Adolfa Hitlera.

Pěkné je – a v tom se Čapek také silně shoduje s Masarykem), že kniha obsahuje silnou kritiku církví, ale nikoliv kritiku náboženství, pouze náboženství fanatizovaného. Zároveň však více nežli cokoliv jiného prosazuje sekulární humanismus a toho si já neuvěřitelně vážím.

Kniha se čte lehce jako pohádka a přitom obsahuje až neuvěřitelné množství moudrých myšlenek. Samozřejmě obsahuje i některé vědecké nepřesnosti, ale toho času Čapek nemohl tušit, že se o vědecké nepřesnosti jedná a když si je tedy odmyslíme, čistě z důvodu, že v jeho době se o nich nevědělo, zjistíme, že i jeho vědecký přehled byl nemalý a úžasně propojoval některé filosofické směry s vědeckým poznáním.

Říkám bravo a tleskám. Dnes již nemohu neuznat, že Karel Čapek patří k nejlepším českým spisovatelům a je potěšující, že to jistě bude právě jeho literatura, která se přenese dalším generacím.

15.03.2021


Myši Natálie MooshabrovéMyši Natálie MooshabrovéLadislav Fuks

Nečekal jsem nic a dostal jsem opravdu mnoho. Musím říct, že letos se mi celkem daří číst knihy, které nabízejí opravdu mnoho podnětů. Myši – na to jak krátká kniha je – jich opravdu nabízejí mnoho. Jedná se o knihu pro Fukse zdá se typickou. Stejně jako například Spalovač mrtvol, je kniha z formálního hlediska detailně propočítaná. Fuks rád opakuje a opakuje precizně. Mnoho lidem jistě může tato repetetivnost vadit, ale ve skutečnosti je to upřímně dost přirozené. Konec konců, uvědomte si, kolikrát v týdnu jste schopni říct, či udělat opravdu identickou věc. Fuks touto metodou dociluje neuvěřitelného napětí, zdůrazňuje motivy a mate čtenáře. Zároveň však ještě posiluje onen pocit způsobující husí kůži. Opakující se dialogy mohou člověku až připomínat absurdní drama.

Celá novela se nese v atmosféře antiutopického světa, který je nepříjemný, až groteskní. Tato grotesknost je způsobena i výše zmíněným opakováním. Nelze ovšem říci, že by se jednalo o fantasy, či sci-fi, jak je kniha občas označována. Označení fantasy je tu prostě zaměňováno za antiutopii a není obhajitelné, myslím, nijak. Sci-fi je pochopitelnější a opravdu, lidé osidlující měsíc působí dosti sci-fi dojmem, ale tento prvek v knize nenese významnější roli a vlastně by mohl bát opomenut. Nemluvě o tom, že se technologický pokrok kniha nesnaží nijak komentovat, rozebírat, či vysvětlovat.

Zvláštní ladění antiutopického světa, který snoubí prvky pokroku, i degradace, je posilováno všudypřítomnou lží. Čtenář je obelháván a klamán od samého začátku, až do úplného konce. Jmenování konkrétních případů by znamenalo silné vyzrazení děje, čehož se tu nechci dopustit, ale lež je tam opravdu všude a tak, ač třeba rozuzlení zápletky je jasné velice rychle, čtenář stále zažije mnohá překvapení.

To bylo takové obecné shrnutí, nyní bych si dovolil zmínit některé méně obecné prvky knihy. Jednak je zajímavé, že ač se scény neustále opakují (ať už hovoříme o práci u Péče, o návštěvě dětí, či policie), nezůstávají stejné. V knize se vše násobí. Dva konkrétní případy. Cvičený Rekviem je zmíněn, myslím, čtyřikrát. Pokaždé se konstrukce scény opakuje, ale něco se mění. Množství účastníků. Začínáme, myslím, na třech stovkách a končíme na třech tisících. Stejně tak životopis předsedy Albína Rappelschlunda. Prvně se o něm dozvídáme velice kuse podané informace od maldého Fabera, ke konci knihy nám již Oberon vyvrací veškeré spekulace a velice konkrétně podává fakta. Toto násobení motivů silně podtrhává některé drobnosti a opět, jak jsem již jednou zmiňoval, také některé maskuje.

Další poznatek se týká stereotypních představ. Myši je zcela převracejí. Zmíním dva případy, které jsou velice do očí bijící. Většinou jsme zvyklí vnímat domácí, či správce v nepříliš pozitivním světle. Jsou to ti, kteří zvyšují nájemné, kteří vyhazují z domů, jsou to ti zlí pedanti, kteří si na vás kdoví proč zasednou. Nu, správcová zde je vlastně asi nejpříjemnější postavou, se kterou se Natálie Mooshabrová dostává do kontaktu. Druhý případ je policie, která u Natálie vyzvídá a obecně působí dosti jako STB (a ak jsme ostatně naučeni tajnou policii vnímat) a nakonec policie hraje vlastně velice kladnou úlohu. Konec konců, je úlevou, když se ve dveřích octne policie nikoliv děti a ten podivný Černý pes!

Závěrečná poznámka a pak končím. V knize jeden z hráčů na lesní roh říká, „Copak policii neplatí stát? Copak nemá sloužit státu? Musí sloužit státu stejně jako vojska, od toho je placena!“. Tato replika nutí člověka uvažovat nad tím, zda v tom Egyptě když do své Ústavy začlenili větu „Stát založí ozbrojené složky, které budou náležet lidu.“, neměli přeci jenom celkem dobrý nápad.

27.03.2021


Věž vlaštovkyVěž vlaštovkyAndrzej Sapkowski

Věž vlaštovky a Paní jezera jsou dvě knihy, které se od zbytku ságy celkem výrazně odlišují. Zajímavý na nich není ani tolik příběh, ten pokračuje stejně perfektně jako v dílech předchozích, ale spíše vypravěč. Protože tam žádný není. Opravdu, Věž vlaštovky nemá jednotného vypravěče, ani jednotnou fokalizaci. Tu nám vypráví deník jistého Vysogoty, tu nám vypráví Marigold a jeho Půl století poesie. Občas je to Ciri, občas je to výpověď před soudem. Opravdu se v rámci nikoliv knihy, ale dokonce jednotlivých kapitol převaluje vyprávění z jedné postavy na druhou a tak je nám příběh vyprávěn naprosto netypickou, ale bravurní a zajímavou cestou, bez jednoty místa a času. Zvláštní struktura knihy je navozena i jistými refrény, z nichž je nejvýraznější jistě „Kdyby se toho dne/večera…“

Dominanci v příběhu do značné míry přebírá Ciri, ačkoliv Geralt dostal přirozeně také dost prostoru a nakonec i Yennefer nakonec jistý prostor dostala, ač politováníhodně málo. Mimořádně zajímavou je pro mě nejspíše kapitola Kovirská. Král a arcišpeh spolu vedou dialogy a mnohých tématech, na pozadí mistrovsky popsané historie jedné malé provincie, ze které se stal kolos, jež se neobává ani Velkého slunce Nilfgaardu. A zde se mimochodem také objevuje jedna ze scén ságy, u které mi vždy vlhnou oči. Nevím proč mne zrovna ten Zaklínač tak bere, no… Ta scéna je úplně na konci dané kapitoly a nutno podotknout, v knize není jediná. Stejného vlivu na mne se dostalo také kapitole, v níž Ciri zakončuje své vyprávění a pokračuje ve své cestě. I konec té mne velice dojímá.

Věž vlaštovky je také veliká kniha otázek. Kniha morálky a etiky. Co je právo? A co je správné? Co je pomsta? A co je spravedlivý trest? Co má být učiněno? A co se v žádném případě nesmí stát? Co lze zahubit? Lze zahubit zlo? Lze mu setnout ruku, aby již nikomu neublížilo? Nedorostou zlu za každou useknutou ruku další dvě? A nepohltí nakonec zlo i toho, kdo s ním příliš dlouho a urputně bojuje? Ano, takové otázky kniha pokládá. Ústy Dijkstry a Esterada, ústy Vysogoty a Ciri, ústy pana Fulka a Geralta, ústy rytířů bez bázně a hany a ústy druidů, ústy čarodějek a ústy císaře. „Tedy oko za oko, zub za zub, krev za krev. A za tu krev další krev, moře krve. Celý svět chceš utopit v krvi? Tak chceš bojovat se zlem, zaklínačko? Naivní děcko!“ Ptá se například Vysogota.

V neposlední řadě se příběhem opět prolínají mytologické odkazy. Tentokrát už nikoliv slovansko folklórní, ale stejnou měrou, v určitém bodě možná ještě více odkazy na mýty germánské a skandinávské. Yennefer se s některými setká na vlastní kůži.

Ano, zkrátka se jedná o skvělou, mimořádnou knihu, která toho nabízí neskutečně moc.

13.09.2021


SilmarillionSilmarillionJ. R. R. Tolkien

Tato kniha je dle mého snad vůbec nejgeniálnější kniha profesora Tolkiena a tím pádem jedno z nejlepších děl na poli fantasy, vůbec.
Kniha zacházející hluboko do historie světa Pána prstenu, ukazující jeho bohatou historii a mytologii, svědčící o tom, jak malou historickou událostí vlastně byla Válka o prsten.
Úžasné postavy, fantastický děj, brilantní vypravovací sloh a bezkonkurenčně používaný jazyk. To všechno mi dopomohlo tuto knihu přečíst jedním dechem.
Ano, přečetl jsem ji jedním dechem, ale až na podruhé. Poprvé jsem knihu začal číst ve svých čtrnácti letech a tehdy jsem nebyl schopen knihu, se spoustou složitých jmen přelouskat a raději jsem ji odložil.
Podruhé jsem se k ní dostal o nějaký rok později a to byl zážitek. Atmosféra Ardy na mě dýchala na každé stránce a čtení jsem si velice užil.
Hodnotím bez kompromisně 5 hvězdami.
+Také bych podotkl, že až po přečtení této knihy začnete chápat Tolkienův svět, v plných rozměrech a mistrovu geniální představivost, tvůrčí elán a brilantní mysl.

12.03.2018


MájMájKarel Hynek Mácha

Máj je prazvláštní kus poesie, jen co je pravda. Na jednu stranu je obecně brán jako jedna z nejúžasnějších česky psaných básní, na stranu druhou se jedná o dílo čtenářsky hůře přijímané, hlavně poté mezi mladšími lidmi – mými vrstevníky.

Báseň je kraťoučká a jednoduchá. Na základní škole mi dělalo poněkud problémy se ve verších zorientovat a když jsem se musel učit zpaměti ono pověstné „Byl pozdní večer – první máj –„, vůbec jsem se nebavil a báseň jsem na šest let odložil k vodě.

Nyní, když jsem se konečně zbavil svého strachu a s tím, že už jsem nějakou tu poesii přelouskal, jsem se u básně nejenom bavil, ale dokonce jsem si ji i několikrát recitoval.
Temnota, která je ukryta ve verších, stejně jako láska, pomsta a mnohý jiný cit, mě ohromila. Vedle krásně popsaných citů, však kniha obsahuje neuvěřitelně krásné popisy přírody a krajiny vůbec. Tyto popisy vyvedené cele dokonale vás vtáhnou do děje a nepustí.

Děj básně je depresivní, konec smutný. Zároveň je však kniha protknuta romantickým citem. Tento cit je však zkalen zklamáním… „ Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“
Když jsem smutný, vzpomenu občas na verše této skvělé básně. Neřadí se mezi mé nejoblíbenější, ale daleko v listu také není. Jsem rád, že jsem si ji přečetl a klaním se před panem Máchou a jeho geniálním talentem.

22.07.2020


Pád GondolinuPád GondolinuJ. R. R. Tolkien

Gradující frustrace vrcholící absolutním zhroucením.

To je podle mě nejlepší popis této knihy v jedné větě. Ale stejně jí dávám nejlepší možné hodnocení. Působí to maličko zavádějícím dojmem?

V průběhu čtení jsem poslal mému známému zprávu: „Připadám si maličko jako idiot, když teď potřetí čtu jeden příběh a vím, že ještě jednou mě to čeká.“ Nepřipsal jsem k tomu, že už jsem ho jednou četl v Silmarillionu, tudíž poslední verze v této knize – nepočítám-li ještě vývoj příběhu – byla pátým dočtením. Byla to naprostá pravda a chápu, že to mnohé od knihy zradilo a nebavilo je to. Mě také ne. Ale svým způsobem zase ano.

Pokud jde o příběhový obsah knihy, toho je tam vlastně na cca osmdesát stran. Ale hlavní snahou této knihy nebylo představit příběh, ale mysl tvůrce. Příběh známe ze Silmarillionu a bohužel se žádná delší ucelená varianta nezachovala, respektive nevznikla. Tedy ne taková, aby zastala samostatnou knihu. To hlavní co dělá tato kniha, je přesný popis vývoje pana Tolkiena. Jsou nám předloženy čtyři texty: Pověst, Náčrt mytologie, část Quenty Noldorinwa a Poslední verze. Tyto texty nám úžasně ukazují neuvěřitelnou fantazii pana profesora, ale také vývoj jeho vypravěčského génia. Každá verze se čte lépe, navazuje na okolní svět a dokonce někdy na variantu předchozí. Člověka to může frustrovat, ale například mě to i přes to mimořádně nadchlo. A nakonec se dočtete k Poslední verzi. Dočtete ji a! A to je to zhroucení.

Poslední verze Pádu Gondolinu je neuvěřitelný text. To je pravý mistr vypravěč, kterému se jenom málokdo vyrovná. Úžasné plynutí textu, vývoj děje, dokonaly dílek dokonale pasující do dokonalého světa Prvního věku. A konec. Příběh se sotva dostává do… no ani ne poloviny a konec. Pan Tolkien přestal bojovat. Autor, editor, i čtenář došli vyvrcholení frustrace. Autor s vypětím všech sil dokončil masiv Pána prstenů a jeho prokletí bylo zrušeno, frustrován a vyčerpán končí. Editor – Christopher Tolkien -, i čtenář jsou zničeni ze stejného důvodu. Krása byla useknuta, propadla se v nicotu.

Čtenář se nediví autorovi, ale bolest přetrvává. A právě tuto bolest považuji za následek čehosi velikého. To je znak dobré knihy.

Poznámky Christophera Tolkiena jsou opět brilantně provedené a člověk se dozí neuvěřitelné množství informací. Ale jedna věc mi přeci jenom velmi vadila. Nemůže za ni nikdo jiný, nežli nakladatelství. Celou knihu se editor odkazuje na svou předchozí knihu, Berena a Lúthien. A tato kniha z nějakého důvodu – nevím jakého, doufám, že dobrého – posud nebyla vydána v českém překladu. A tak Argo přeskočilo jednu knihu a vrhlo se na další, ve které se ovšem editor velice často odkazuje na tu předchozí. To mě opravdu maličko… nedělalo radost. Ale jinak se jednalo o velikou knihu, která po sobě zanechala veliké znalosti a veliké emoce.

04.11.2020


Doktor ŽivagoDoktor ŽivagoBoris Leonidovič Pasternak

Do čtení této knihy jsem šel naprosto, ale naprosto naslepo. Netušil jsem o čem kniha může být, neviděl jsem film, nečetl žádné recenze.

Abych byl naprosto upřímný, ze začátku čtení jsem byl poněkud rozpačitý. Začátek značí odhadem tak sto stran. Příběh jakoby neměl žádnou strukturu a ač hned první strana (pohřeb) ukázala neuvěřitelnou lyriku textu, četlo se mi špatně. Několik dní… mno, vlastně týdnů, mi trvalo se začíst. Nejen, že se v textu hned od začátku vyskytovalo i na mne až moc velké množství postav, což by se dalo snést, ale autor měl ještě k tomu tendenci neudržovat souvislý text déle než čtyři stránky a najednou hop k jiné postavě, do jiného měsíce, či dokonce do jiného roku. V jedné kapitole byl autor schopen přeskočit i několik let života postav. A tak se všechny charaktery najednou téměř bez kontextu, zmíněného jenom okrajově, ocitaly v různých, zdánlivě nesmyslných situacích.

Na rozdíl od mnohých si nechci stěžovat na užití otčestva sem, příjmení tam a titulu zase jinde, protože kdybych se v tomhle nebyl schopen orientovat, nemohl bych vůbec číst ruskou literaturu, ale i přes to pro mne faktory výše zmíněné od četby velice odrazovaly.

Po překonání těchto asi sto stran se to zlomilo. Děj se ukotvil (s odbočkami samozřejmě) na Živagovi. Text začal konečně být jakž takž konzistentní a jeho krása se začala plně vykreslovat. A jaký ten text je? Inu, abych to vyjádřil co největší oklikou, nepíší to takto: Pokud si správně pamatuj, měl Pasternak obdržet, potažmo obdržel, Nobelovu cenu hlavně za svou básnickou tvorbu. A kdybych měl ve svém životě od Pasternaka přečíst pouze Živaga, mohl bych si myslet, že jinou literaturu, nežli poesii, ani netvořil. Text je neuvěřitelně básnický a ač je to samozřejmě román – epický, celou dobu na člověka vyskakuje neuvěřitelně poetická lyrika. Nejsem si jist k čemu Doktora Živaga přirovnat. Ano, podobně konstruovaných knih jsem již četl více, ale z Živaga přeci jenom sálá jakýsi neuchopitelný chlad, navozený literárním mistrovstvím Borise Leonidoviče Pasternaka.

Děj knihy je mnohem drsnější než s čím jsem počítal. A musím říct, že Pasternak musel mít v krvi mnoho odvahy, protože s revolucí a „socialismem“ si nebere servítky. Doktor Živago krásně demonstruje osudy ruské inteligence a nutno podotknout, nebyly to osudy nikterak záviděníhodné. Krev, bolest, ztráta, to jsou esence jejich tehdejšího bytí.

Jurij Živago sám mi byl velice sympatický - nad veškerá očekávání, abych tak řekl – a nesmírně si ho jako postavy a do té míry jako osobnosti vážím. Ač na tu drobnou, řekněme, charakterovou vadu. A to sice že byl až přílišným milovníkem dam a zároveň byl člověkem slabé vůle, leč silného magnetismu. Tím způsoboval svým blízkým myslím neméně utrpení, nežli sama revoluce, ale tu už je asi jenom můj osobní pohled na věc. (Ne že by to tak samozřejmě nebylo s celým komentářem…

Závěrem už jenom zmíním poslední kapitolu, Básně Jurije Živaga. Jsou ohromné. Můžeme je rozdělit na dva druhy. Lyrické, čistě citové, které popisují vnitřní rozpoložení Jurije. A potom tam jsou epické, povětšinou náboženského charakteru. I to mnoho vypovídá nejen o Juriji Živagovi, ale také o Borisu Pasternakovi. Jak jsem řekl, všechny jsou fantastické a okouzlující. Kdybych měl však vyzvednout jednu, která mne asi nejvíce zaujala, budou to nejspíše Zlé dny. Ani nevím proč, ale je to tak.

P.S.
Dovolím si zde vypsat jeden citát z knihy, se kterým dosti sympatizuji, Kniha je celá doslova narvaná úžasnými postřehy, ale není zde prostor se o nich rozvášňovat. Tak jenom jedna z posledních vět, kterou v knize Lara pronesla: " Život je vůbec strašlivá záležitost..." No není to rozkošné prohlášení?

16.02.2021


Bratři KaramazoviBratři KaramazoviFjodor Michajlovič Dostojevskij

Idiot, Zločin a trest, Uražení a ponížení. Teď Bratři Karamazovi. Člověku se do knihy která mám tisíc stran (dobře, devět set osmdesát) nechce. Zvláště pak když ví, jak pomalu se umějí knihy spadající do kategorie „ruská klasika“ táhnout. O to úžasnější pak je, když si člověk několik dní po sobě večer zas a znovu s nadšením sedá do křesla a těší se na další desítky stran tohoto geniálního počinu. Sto stran vám při této knize uteče jako voda a vám se prostě a jednoduše nechce knihu odložit, protože zrovna začíná další kapitola, možná úžasnější než ta předchozí.

Dostojevskij, a píši to všude, je geniálním psychologem a dokáže vytvořit charaktery, které jsou extrémní do všech stran. U mnoha autorů člověk naráží na neschopnost tvorby různorodých charakterů. Ne Dostojevskij. Ten je geniálním pozorovatelem a psychologem. Koho v knize potkáte? Arogantního Ivana, labilního Dimitrije, odpudivou – alespoň pro mne - mršku Agrofenu, šaška nad šašky Fjodora Pavloviče, prohnilého do morku kosti. A Aljošu. Jaký je vlastně Aljoša, když už jsme u toho? Já si upřímně poté bezmála tisícovce stran nejsem definicí jeho charakteru jist, ale nelze o něm neříct, že je dobrý. On je opravdu od základu dobrý. Což působí neuvěřitelně vedle Fjodora a jiných. Člověk se nad oním spletencem lidských příběhů takto různorodých charakterů zasměje, udělá se mu nevolno, chvíli se cítí schopen a připraven vstoupit na nebesa, chvíli si je jist, že se před ním otevírá propast do pekel, doslova cítí jak se mu ony háky zasekávají do ramen a strhávají ho do nekonečných ohňů.

Obzvláštním dojmem na mne působily tři pasáže knihy. Nikoho nepřekvapí ta první. Velký inkvizitor. Ohromnou radost mi ten Dostojevskij udělal, když tak nádherně popsal i některé mé postoje k bohu abrahámovských náboženství.

Druhá pasáž je již ke konci knihy. Ivan hovoří se Satanem. Nebo ne? Kdo ví, Ivan určitě ne a já jsem s ním v tom. Satanas sum et nihil humani a me alienum puto. Tato věta mne zahřála u srdce.

Třetí částí je samý konec knihy. Soud. Nevím kdo jiný by si mohl dovolit líčit sto třicet stran soudní řízení a ještě si u toho neustále stěžovat, že má pro tu příležitost málo prostoru. Kniha nekončí dobře, ale to od ní nikdo nečekal, tak aspoň končí geniálně. To jsem nečekal já a Dostojevskij mne opět příjemně překvapil. (Jo a musím se studem přiznat, že jsem se asi zamiloval do advokáta Feťukoviče...)

Celá kniha je protkána, mimo dosti vedlejší „detektivní“ dějové linky, která není vůbec detektivní a je podle mne chyba takto knihu definovat, také velice silnou filosofickou tématikou. Píši filosofickou a myslím teologickou. Existuje Bůh? Bylo jednání Ježíše Krista fér? Měli bychom se řídit zastaralým dogmatem, či jej vyříznout jako hnisavý vřed? Je tradice to nejdůležitější? Může existovat Bůh bez Satana? Konec konců ptejme se klidně, je přítomnost zla důkazem existence dobra? Mnoho dobrých otázek tato kniha předestírá... Není samozřejmě jediná, ale je v tom sakra dobrá. Pokud pak člověk nechce přemítat nad podstatou Hospodinovou, je tu jiná, světská otázka. Jaké je pouto mezi dítětem a rodičem? Je absolutní, nebo je relativní? A mnoho dalších otazníků, mohl bych zde vypsat.

Nevím zda mohu o Bratrech prohlásit, že by se stali mou nejoblíbenější ruskou literaturou. To asi ne, Mistr a Markétka je kniha v tomto směru těžko překonatelná. A nejsem si jist, zda jsou pro mne nejoblíbenější knihou od Dostojevského. K Idiotovi mám totiž speciální niterný vztah. Ale čistě objektivně vzato, jak z hlediska obsahu, tak z hlediska příjemnosti čtení jsou Bratři Karamazovi lepší.

24.02.2021


Meč osuduMeč osuduAndrzej Sapkowski

Žil jsem asi sedm let v domnění, že mne tato kniha bavila méně, nežli Poslední přání. Může za to asi především ta skutečnost, že zatímco Meč osudu jsem četl pouze jednou, nepočítaje první povídku a epilog, Přání jsem četl několikrát. To kvůli tomu, že Meč se mi po prvním přečtení prakticky rozpadl. Povídky jsem si téměř nepamatoval a to co jsem si pamatoval, pamatoval jsem si nepřesně. Vím, zní to divně od člověka, který je na samotnou ságu úchyl, ale co naděláme.

Nyní po druhém přečtení musím uznat, že tato kniha je vlastně lepší nežli kniha první. Povídky v ní jsou formálně, obsahově, i citově mnohem kvalitnější. Do značné míry za to samozřejmě může to, že svět Zaklínače už existuje a povídky jsou do značné míry konzistentnější protože jsou zasazeny do kulis povídek předchozích. Narativním vrcholem v tomto ohledu jistě je Něco víc, která nám předvádí mnohovrstevnost děje.

Poslední dvě povídky z knihy, nepočítaje epilog, který je opravdu lepší číst po přečtení ságy, jsou ve své podstatě přípravou na rozsáhlé vyprávění, které přijde v následujících pěti knihách. Pro celkový děj je taktéž důležitá povídka Střípek ledu. Nerad bych opomenul patrně nejlépe narativně zvládnutou (ač se s ní pere právě Něco více) povídku Trochu se obětovat, která je dost dobře možná nejlepší z knihy. Je neskutečně silná, to musím uznat…

Obecně se jedná o skvělou knihu a jsem strašně rád, že jsem si ji znovu přečetl. Bavil jsem se u ní ještě lépe než bych se vůbec mohl bavit dříve, protože tentokrát se mi do rukou ostalo vydání s rozšířeným množstvím ilustrací paní Komárkové. Opravdu, bez nich bych se snad ani z poloviny tak nenasmál. Což zní krutě, na druhou stranu musím říct, že kvalita je proměnlivá a některé ilustrace jsou opravdu pěkné.

07.09.2021


Křest ohněmKřest ohněmAndrzej Sapkowski

A je to tu. Má nejoblíbenější kniha ságy. Ano, je to tak, Věž vlaštovky, i Paní jezera mám velice rád, ale zkrátka je to právě Křest který si vždy nejvíce užiji. Vždy když se ke Křtu znovu dostanu, oslavuji to několika kalíšky pálenky, pravda, není to mandragorovice, ale i tak se do nastalé atmosféry chatky na hřbitově velice hodí.

Křest ohněm nás zavádí na dlouhou pouť neskutečně sympatické skupinky. Jedná se sice o klasickou fantasy výpravu známou už od Tolkiena, na druhou stranu na ní ovšem není nic typického. Sledujeme trpaslíky hrající gwinta, apatykáře ošmatávající rozžhavené podkovy, nenilfgaardské Nilfgaarďany, nezaklínačské zaklínače, sprosté polodryády a šumaře na cestě z lesů Brokilonu nikam. Křest začíná být více než předchozí knihy plný folklorních a náboženských aluzí a referencí a navíc je v knize nebývale humoru.

Sapkowski nám ukazuje svého génia, když nás nutí několik stran číst o vaření rybí polévky, přičemž my, čtenáři, doufáme, že to ještě není konec. A o pár stran dál se nám dostane dlouhé disputace na téma falešné mýty a legendy o mytologickém a legendárním netvorovi.

Zároveň sledujeme tajné plány nilfgaardského císaře a vznik jedné babské organizace s možná až příliš velkými ambicemi.

Co je ovšem vedle samotného putování hlavním tématem knihy, to je válka. Velké a slavné události, které započaly v knize předchozí jsou nám bez zbytečné citlivosti přiblíženy prostřednictvím puchu spáleného a hnijícího masa, které za sebou v té slavné válce armády nechávají. A to hnijící a hořící maso je důvodem proč u Sapkowského vidím velkou inspiraci v Sienkiewiczovi. Opravu jako bych se zase octl mezi kozáky, v armádě pana Chmielnického, která za sebou táhne jen smrt. Opravdu, tak i armády Severu a Jihu za sebou nechávají zemi pokřtěnou ohněm a pokrytou popelem.

Ano, tuto knihu miluji a patří mezi mé nejoblíbenější knihy, pakliže není úplně nejoblíbenější.

13.09.2021


Zločin a trestZločin a trestFjodor Michajlovič Dostojevskij

Toto dílo je geniální, o tom není sporu. Dostojevskij je neuvěřitelným psychologem (ano, vím, že je to objevná myšlenka z mé strany, ale některé věci je dobré opakovat) a postavu Raskolnikova popsal naprosto úchvatně. A jaký Raskolnikov je? Odporný. Vůbec celá ta kniha na mě působí poněkud… odporně.
Aby bylo jasno, snažím se tím říct, že Dostojevskij je opravdu geniálním spisovatelem, který dokázal přesně to, co chtěl – vykreslit pocity jednoho mimořádně odpudivého člověka, který spáchá vraždu.
Raskolnikov spáchal vraždu, je to však špatné? Bylo špatné zavraždit parazitující osobu, bez většího významu pro společnost? Těžko říct, o tom lze vést polemiku, důvody mladého Raskolnikova však špatné jsou, stejně jako je špatný jeho nadmíru egocentrický charakter.
Toto dílo velice důkladně rozebírá myšlení psychopata a otevírá několik velice zajímavých filozofických otázek. No a tato filozofie, která stojí za činy mladého studenta, spolu s Dostojevského schopností dokonalé psychoanalýzy, jsou důvodem slávy této knihy a kdybych se měl dívat pouze na tyto dvě objektivní skutečnosti, musel bych knize udělit pět hvězd.
Dávám však pouze čtyři. Proč? Protože se mi u čtení této knihy dělalo špatně, protože na mě působila depresivně – kvůli chorobnosti mysli hlavního charakteru, o nechutném prostředí ani nemluvě – a protože jsem málem bouchal šampaňské, když jsem to dočetl.
Jedná se o fantastické dílo a objektivně je to na pět hvězd (právě proto, že se mi u toho dělalo nevolno), ale z mého soukromého pohledu je to na čtyři.

26.04.2020


Geraldova hraGeraldova hraStephen King

Tato útlá kniha mi ležela v knihovně snad rok a půl, než jsem se konečně donutil k tomu si ji přečíst. A jak to dopadlo? Dva večery strávené s touto knihou mi konečně otevřely dveře k panu Kingovi. Doposud jsem od něj přečetl poměrně málo knih (King je asi jediný spisovatel, u kterého mohu tvrdit, že 8 knih je málo.) a žádná z nich Geraldovu hru nepřekonala.

Ano, opravdu tvrdím, že toto je pro mě zatím nejlepší kniha od pana Kinga. Mám pro to několik důvodů. Jedná se o ten nejodpornější horor, jaký jsem kdy četl a to myslím zcela vážně. (Přes to, že se nejedná o opravdový horor.) Duchové, stará ježibaba ve vaně, ani vesmírný klaun pro mě nejsou tak děsiví, jak jedna žena připoutaná k posteli a podivný vetřelec, který ji z nějakého – kdo ví z jakého? – důvodu sleduje.

Kniha pro mě byla neuvěřitelně napínavá a, jak říkám, děsivá. Jedná se také o doposud první knihu (opravdu), u které se mi udělalo fyzicky zle. Cítil jsem nevolnost, rozbolela mě hlava, klepal jsem se. Asi jsem na některé věci moc citlivý, ale v určitém bodě jsem si prostě musel začít dávat pauzy na rozdýchání.

A co mi prohloubilo požitek z této knihy? „‚Co jste?‘ vzlykla ‚Muž? Ďábel? Co v božím jméně jste?‘“ Ó ano, Havran. Má nejspíše nejoblíbenější báseň vůbec, hraje velice důležitou roli v tomto příběhu a je do něj krásně zakomponovaná.

Celá tato kniha je prostě nádhernou přehlídkou traumat, paranoi, stísněnosti a svého druhu i násilí. Až si jednoho dne budu připadat dosti silný, určitě se k této knize vrátím.

29.04.2020


Spalovač mrtvolSpalovač mrtvolLadislav Fuks

O smrti je třeba hovořit s pokorou a smířením. To je můj názor. Pokora nás nutí držet si ji od těla a dík smíření se s ní nakonec dokážeme setkat beze strachu, nemusíme celý život prchat a ohlížet se. Když o ní někdo hovoří s obdivem, ba dokonce s láskou, je zřejmé, že se jedná o psychopata. Pan Kopfrkingl je psychopat nejčistšího ražení.

Komentář obsahuje vyzrazení děje, dále tedy případně nečtěte.

Pan Kopfrkingl je velice hodný člověk, dobrák, který si o každém myslí to nejlepší a každému se snaží učiniti něco k dobru. Ale je to zároveň psychopat a hlupák. Když se hloupý, psychopatický dobrák setká s nebezpečnou, zlou a klamavou ideologií a když mu někdo tuto ideologii tluče do hlavy téměř metodou norimberských trychtýřů, musí to zákonitě dopadnout katastrofálně.

Celou knihou se dá sledovat to, jak pan Kopfrkingl o smrti hovoří s čím dál tím větší láskou, bere ji jako vysvobození od bolesti světa a tedy za nejskvělejší událost v životě lidském. Když pak vidí svou ženu smutnou… či když popatří na otázku utlačovaných židů… Inu, jeho čest a to nejlepší co v něm je, velí zasáhnout!

Jedna učitelka mi kdysi sdělila, že dívky tuto knihu nerady čtou, prý se jim z toho dělá nevolno. Úplně se nedivím. Může za to asi i sloh, který pan Fuks užívá. Označil bych ho za dokonalý. Ani slovo v knize není přebytečné, všechno má svůj smysl a motiv. Opakující se motivy zdůrazňují postup Kopfrkinglova šílenství. Motivy zůstávají stejné, ale zároveň se mění. Chápu, že to leckomu může připadat poněkud únavné, neprofesionální a otravné. Ale ani jeden z těchto vlastností není pravdivá.

Celá kniha je jaksi nepřirozeně vlídná, sluníčková a miloučká. Ale člověk zůstává neklidný. Za tou vlídností lze cítit něco špatného. Něco, co by mělo být jinak, Něco… nebezpečného.

Spalovač mrtvol asi nebude mnou nejoblíbenější knihou, ale musím uznat, že o ní budu asi dlouho přemítat a téměř jistě si ji někdy přečtu znovu. Memento, homo, quis pulvis es et in pulverem reverteris!

06.09.2020


Smrt krásných srncůSmrt krásných srncůOta Pavel

Obecně bývám k české literatuře dvacátého, nedej bože dvacátého prvního století velice skeptický. A ke čtení Smrti krásných srnců jsem se dlouho nemohl přinutit, očekávaje nudné dílo rádoby vtipné, či rádoby smutné, které není ničím zajímavé.

No ne no. Fakt ne. Když se člověk u této knihy směje, má k tomu dobrý důvod a když se mu chce plakat, má k tomu důvod ještě lepší. Proč? Inu je tomu tak kvůli sérii několika věcí, které se zde tak šťastně (ačkoliv toto slovo v kontextu knihy může být poněkud nevhodné) sešly.

Jednak je to vypravěčské umění pana Pavla. Já vlastně ani nevím proč, ale ony kraťoučké povídky v knize obsažené se opravdu neuvěřitelně dobře čtou. Kniha je napsaná jednoduchým jazykem, sic nespisovným, stejně velice příjemným. Člověk si najednou také připadá, že je mu dvanáct a sleduje vše vlastníma očima.

Druhým důležitým aspektem je životní příběh pana Pavla. Protože to byl opravdu neuvěřitelný příběh, který je v knize alespoň z části skvěle popsán. Byl to šťastný příběh? Inu, zpočátku byl, ale rychle ho to přešlo. Ano, je fakt, že vypravěč své mládí popisuje extrémně nostalgicky a očividně neobjektivně, obdivuje tatíka, miluje jej. Upřímně se mi zdá, že je to tak napsáno schválně.

Třetí aspekt, neméně důležitý, byla ochota vyprávět. Ne každý by chtěl psát knihu takovýmto způsobem o takovém příběhu a ještě k tomu si z toho dělat srandu. Obdivuhodné, co si budeme nalhávat.

Budu upřímný a napíši, že tato kniha pro mne byla povinností, nikoliv potěšením a asi se k panu Pavlovi nebudu vracet. Maximálně si tak přečtu Jak jsem potkal ryby. Na české literatuře tohoto usedlého druhu mi stále cosi vadí a nemyslím si, že se mi chce to překonávat. Ale Smrt krásných srnců je i přes mou trvající averzi krásnou knihou.

05.02.2021


Bible kralická šestidílnáBible kralická šestidílná neznámý, neuveden

Omlouvám se za délku. Opravdu. Fakt promiňte.

Dovolit si zde na této platformě komentovat Svaté písmo, Bibli, knihu knih, hraničí téměř s drzostí. Ostatně přemýšlím o napsání poněkud rozsáhlejšího pojednání, ale to ještě uvidíme. Předem je třeba si definovat co to vlastně komentujeme. Už tato prostinká otázka má několik rozměrů. Předně zde jsou dva zákony. Starý a Nový a je nutno si přiznat, že tyto dva texty mají naprosto rozdílnou podstatu. Jsou-li s vůbec v něčem podobné, je to spíše náhoda. K tomu přidejme tento fakt: Oba zákony obsahují mnoho zcela separovaných textů. A tyto texty jsou ještě k tomu děleny do několika formálních skupit. Texty pak dělíme na kapitoly, kapitoly na verše. A najednou tu máme několik tisíc (záleží na vydání) stran velice komplikovaného a pouze těžko v jednom celku uchopitelného textu. Ještě přidejme jeden fakt. Překlady Bible jsou od základu velice komplikovanou záležitostí. Část je původem v aramejštině, část máme v řečtině, něco v latině, další jazyky stojí v řadě. Ujednotit překlad je tedy samo o sobě obtížné. A překlad může být různý, pročež texty mohou vyznít velice různorodě. Já sám vlastním tři vydání Bible. Ekumenický překlad (Zde si dovolím vyjádřit smutek nad nedávným úmrtím jednoho z tvůrců ekumenického překladu a zároveň velkým člověkem a filosofem profesorem Janem Sokolem.) a poté dvě vydání Bible kralické. A ano, i tyto dvě Bible kralické se od sebe liší. Jedna z nich je totiž v původní formě vydané v šestnáctém století jako šestidílka a dokonce členění knih v ní funguje jinak, o poznámkovém aparátu ani nemluvě. Tak a teď si to komentujte.

Dovolím si tedy poněkud se zdržet komentování obsahu v surové podobě a pokusím se spíše vyjádřit co je Bible pro mne a jak o ní smýšlím.

Je naprosto neoddiskutovatelným faktem, že Bible nejen trochu, nýbrž zcela masivně ovlivnila historii našeho světa, ba co více, dodnes ovlivňuje svět více než mnohé jiné faktory, které bývají třeba i mnohem přítomnější. Bible ovlivnila veškerou kulturu, smýšlení, dějinné události, každého člověka. Lze jistě říci, že ji za mnohé vděčíme, protože na ní stojí, ať chceme, či nikoliv, celá naše kultura. A když se člověk kolem sebe podívá, řekne si, že ten náš svět vlastně vůbec není špatný. A teď přijde to, co si opravdu myslím. A nebylo by na tom světě bez Bible mnohem lépe?

Podívejme se na to prosím co nejobjektivněji (a připouštím, že můj pohled může být zcela neobjektivní, ale to samozřejmě nemohu posoudit) a položme si otázku, co pro nás z hlediska čistě morálního a mravního udělala, potažmo co pro nás udělalo křesťanství (judaismus protentokrát ignoruji). První myšlenka, která vás musí v tomto směru napadnout, směřuje jistě k desateru. No jo, desatero... Vlastně je třeba mluvit o sedmeru, nemá smysl do toho tahat přikázání vztahující se čistě na Hospodina. Ono je to pěkné, ale upřímně si někdo s mozkem na tomto světě myslí, že než přišlo desatero, lidé se vraždili, násilnili a kradli si, aniž z toho byly vyvozeny následky? Jistě že ne! Takové chování bylo přísně stíháno od prvopočátku civilizace, dlouho před tím, než někdo vůbec pomyslel na monoteistického boha. A co máme dál? Co je tu vedle desatera? Jaké že to morální principy vyvozujeme od Bible? Moc toho není, že? Ačkoliv, to také není pravda. Mnohé jiné principy které silně ovlivnily dějiny, do nedávna velice striktně platily. Jaké? Hmmm... Co třeba diskriminace žen? Co třeba diskriminace homosexuálů, či vlastně jakéhokoliv sexuálního sebeurčení? Pomněte o kolik požitků v oblasti sexuální, ale přirozeně ne jenom té, tolik lidí přišlo. Dodnes se do značné míry odvoláváme na antické tradice, řekněme si tedy jaký pohled měl antický svět na homosexualitu? Na sexuální svobodu? Mno, svobodný. A kdo to zkazil? Bible. Církev, která po dvě tisíciletí morálně terorizovala každého kdo se pokusil být šťastný, či vlastně se vůbec pokusil být svůj. Biblické hodnoty potlačily individualitu a vedly v úpadku vědomí sebe sama. Bible nastolila věk popírání sebe ve prospěch... Čeho vlastně? Jakéhosi hypotetického démona. Ke konci přihodím třeba ještě svobodu náboženského vyznání, což byl institut zdevastovaným křesťanstvím. Mnoho dalšího bychom mohli zmínit, ale není prostor.

Krutě může vyznít onen předchozí odstavec, že? Ano, vím, možná to opravdu není fér. Ale toto vyvřelo z mého srdéčka. Teď abych se zase zachoval aspoň trochu férově ke všem, pro které je Bible svatou knihou. To že kniha sama má až neuvěřitelné množství nedostatků (a kdyby jen těch…), neznamená, že neobsahuje neuvěřitelně krásné věci. Já sám miluji mnoho textů v ní obsažených. Opravdu jsou skvělé, mnohdy ukrývají skvělá moudra a dokonce jakási ponaučení. Přirozenou lidskou tendencí není se myšlenkám adaptovat, nýbrž si je upravit do vyhovující podoby, pročež většina křesťanů žije výlučně na základě těch nejkrásnějších pasáží, připouští platnost jenom toho pěkného. Je to pokrytecké? Ano. Je to špatné? V žádném případě. Nic, absolutně nic nemám proti lidem žijícím v souladu s myšlenkami této knihy. Ba dokonce co se kněží týká, velice rád je poslouchám, velice rád si listuji v knize samé, rád chodím do kostelů (na mše myšleno). Jsem rád, že tato kniha lidem přináší uklidnění, spiritualitu, která asi opravdu je důležitá a jsem rád, že lidé jsou schopni v knize najít lásku. Poslední otázka však stojí takto: je tomu tak z podstaty knihy, nebo z podstaty čtenářů? Já nad odpovědí neváhám.

P.S. Nepopírám hodnotu jednotlivých příběhů, které jsou kolikrát skvělé, stejně jako nepopírám nutnost znalosti tohoto textu už jenom pro to, aby člověk chápal svět. Jenom kritizuji to, že taková nutnost vůbec vznikla.

25.02.2021


Na Větrné hůrceNa Větrné hůrceEmily Brontë

Jak?! Jak se vám povede napsat každou postavu tak, aby byla příjemná asi jako rozhovor s Okam… ehm totiž... s nepříjemným politikem? Chápu, že se to podaří u jedné, či dvou postav, ale u všech? Vážně? Snažím se vzpomenout na jednu jedinou příjemnou postavu a napadá mě nakonec jedna. Pan Liton, ten měl alespoň úroveň (občas). Josefa a jeho hlášky nepočítám.

Ale jinak? Jinak to byla lepší kniha, než jsem čekal. Pravda, chování a emocionální pohyby většiny postav byly logické, asi jako kdyby je psal pan Kafka a ona „láska“ – a vyberte si kterýkoliv z případů – byla také poněkud zvláštní, ale budiž.

Knize nejde odepřít bravurní um, se kterým vás vtáhne do děje a hlavně pak do velice atmosferické krajiny kolem Větrné Hůrky a Drozdova. Příběh je temný, okolí je temné a temné počasí knize nepřidává. Přihoďte k tomu spoustu – jak jinak – temných postav a získáte knihu, která vás na ty dva dny velice dobře zabaví, i přes to, že nad postavami budete sténat.

Po dočtení Jakuba Fatalisty jsem byl poněkud nervózní při zjištění, že kniha je vlastně vyprávěním staré služebné, ale ona na rozdíl od Jakuba neměla neukojitelnou touhu příběh trhat a přerušovat, takže to bylo také příjemné. Autorka navíc psala krásným jazykem, sem tam nějaká archaická forma, nějaká zvláštní věta… A to bylo velice příjemné.

No prostě se jedná o velice atmosferickou knihu, kterou vzato kolem a kolem asi mohu doporučit, sám se k ní však již nejspíš nevrátím. Popis občasného chování žen byl na mě až moc realistický, až moc bolestivý…

P.s. v komentáři níže je zmiňováno slovo „pochmurný“. Ano, to sedí dokonale.
P.p.s. Ohledně kladnosti, nebo zápornosti postav. Někdo zde zmiňoval, že "žádná nebyla zcela kladná". To není přesné vyjádření. Já bych řekl, že: "některé nebyly úplně záporné".

30.06.2020


AnarchokapitalismusAnarchokapitalismus. Urza (pseudonym)

Ankap je téma, které mě trápí již nějakou dobu. Před koupí této knihy jsem viděl několik přednášek a debat s panem Urzou a po celou tu dobu mi bylo jasné, že anarchokapitalistická společnost nemůže fungovat. Od knihy jsem čekal poněkud hlubší a komplexnější pohled na tento systém, byl jsem však zklamán. Předem se omlouvám, za rozměry tohoto komentáře, ale je tu několik věcí, které nemohu nezkritizovat. Těch, které se mi líbí je málo, ale také zde takové případy zazní.

Předem musím podotknout, že je hrozně nefér – a děje se to při popisu ankapu obecně, nejen v knize – porovnávat hypotetický systém, jehož problémy nebyly nikdy zaznamenávány (sám autor je schopen najít jenom dva velice marginální příklady) se systémem, který si prošel mnohou krizí a několika tisíciletími vývoje. Ano, anarchie zde byla před vznikem států, to je pravda. A tato věta samotná nám říká, že lidstvo asi není schopno v takovém režimu existovat. Kdyby bylo, státy by nevznikly. Pakliže tvrdíme, že státy vznikly diktaturou nějaké vyšší, bohatší vrstvy (za všechny zmiňme například patricie v Římě), je třeba si uvědomit, že totéž by se naprosto jistě opakovalo a anarchokapitalismus by vlastně jenom vrátil společenský vývoj do doby před dvěmi tisíciletími.

Ale teď k jednotlivostem. Začnu tím, o čem jsem přesvědčen, že by mohlo po vzoru ankpau fungovat – stále však ve státním zřízení:

Jednak je to školství. Ač nesouhlasím s většinou toho, co pan Urza o školství v knize píše, je pravdou, že oproti tomu nepříliš efektivnímu systému, který máme dnes, by mohlo dojít k jisté diverzifikaci a možnosti širšího výběru. Ač jsem člověk, který tvrdí, že nejdůležitější je rozšiřovat – kontrolovaně a tedy nechaoticky – povědomí lidí o mnohých věcech. Je třeba brát v úvahu rozdílnost jednotlivců a jejich schopnosti, potřeby a touhy. K tomu myslím základní a základní umělecké školy nestačí.

Druhá věc, která mě napadá jako alespoň částečně pravdivá, jsou drogy. Ač považuji za vrchol idiocie požívání „těžkých“ drog, myslím, že oblast těchto regulací je hloupá. Nereguloval bych je však tak jak to dělá ankap, ale tak jak to dělá stát například s cigaretami - spotřební daň bych navýšil až někam do... hodně.

Kritiku budu směřovat hlavně na styl argumentace a psaní pana Urzy, nikoliv na jednotlivé části, na to není prostor.
Autor si opakovaně stěžuje na propagandu ze strany státu, kterou do nás tluče již ve státním školství, sám však používá citově zabarvená slova (vladař, mocnář, poddaný, atd.) čímž zaujímá postoj hanobící svého oponenta – stát. Vlastně takovou negativní propagandu.

V knize se také vyskytuje fascinující ignorace věcí, které jsou důležité. Ne důležité pro štěstí lidí, ale pro svět (tím myslím takovou tu velkou kouli; ach pardon, vlastně geoloid). Tato obecná důležitost pro přežití lidstva – neb zničíme-li například ekosystém, zničíme i lidstvo - je v ankapu potlačována právě kvůli tomu, aby byl každý sluníčkové šťastný. Nevím, to už se mi začíná pozdávat býti na hranici se zločinem… (Já vím, že „zločin“ je vlastně pejorativní označení pro porušování pravidel toho odpudivého tyrana, jenž slove se Stát!)

Zajímavé je, že podle Urzy kapitalismus (a bůh ví, že já kapitalismus mooc rád, takže nic proti němu) řeší úplně všechno a všechno se točí jenom kolem volného toku kapitálu a volný tok kapitálu je vše na čem záleží. V čem je to myšlenka špatná jsem naznačil výše, zde se chci pozastavit nad tím, že Urza podezřele často podceňuje moc kapitálu. Tedy jeho schopnost korumpovat a kazit – ankap tak tedy spoléhá ve společnosti volného kapitálu na čest lidí. Slyšíte to? Čest! Lidí! To je velice odvážná myšlenka, jen co je pravda.

Urza za svůj nejsilnější argument považuje „morálku“ a naprosto ignoruje nekonkrétnost tohoto termínu a to, že každý člověk – doslova každý – chápe morálku jinak. Já například považuji za nemorální, cituji: „Se stejnými úvahami se lze setkat například ve zdravotnictví (lidé předpokládají, že cena nějakého zákroku je fixní a rovna současným nákladům; vůbec neuvažují, že zákrok by měl být prováděn levněji – ač třeba méně kvalitně).“ Zde je říkáno de facto, že je v pořádku, aby byli lidé mrzačení nekvalitními zákroky. Což je fascinující i z ekonomického hlediska, protože nevidí situaci, ve které je to efektivní…

Zde končím, ještě jednou se omlouvám za délku komentáře, ale musel jsem se někde vykřičet. Zmiňuji zde téměř vše, co na mě působilo možné, či pozitivně a snad jenom setinu toho, co se mi na knize, nebojím se říci, hnusilo. Upřímně pro mě kniha byla celkem vzatu zbytečným čtením, nenabízí nic nového, jenom jednu a tutéž „argumentaci“ stále dokola. Musím souhlasit s několika níže komentujícími, že svět ankapu je velice děsivou noční můrou.

04.07.2020


EragonEragonChristopher Paolini

Tuto knihu jsem ve svých osmnácti letech četl kvůli slečně. Tato slečna byla do Eragona zamilovaná již od svého útlého dětství a potřebovala nutně znát můj názor na něj.
Inu, obávám se, že má pozice byla poněkud nevýhodná – alespoň chtěl-li jsem jí udělat radost. Víte, kdybych knihu četl ve svým deseti, či jedenácti letech, jsem si jist, že bych ji také miloval. Teď, když už jsem o něco starší, byl jsem také o něco kritičtější, protože jsem již o něco zhýčkanější.

Kniha má dvě velice důležité vlastnosti pro to, aby se dětem líbila. Jednak se jednoduše čte. Opravdu, jazyk knihy je neuvěřitelně jednoduchý, sloh nenáročný a svižně čtivý. Druhou výhodou je mládí hlavního hrdiny, což umožňuje čtenářům totéž co Harry Potter – vyrůstat s hlavním hrdinou.

Od této části bude můj komentář poněkud méně pozitivní.

První výtkou, kterou pro knihu mám, je hlavní antagonista. Tím myslím Galbatorixe. Z toho co považuji za „lepší fantasy“ jsem zvyklý na vlastní pasáže hlavního antagonisty, na jeho pořádnou backside story a motivy jeho chování, které jsou alespoň maličko logické. Pan Galbatorix se v knize vyskytuje pouze jako tajemná hrozba, která není vůbec tajemná a všichni se ji bojí, protože je třeba se ji bát. Budiž, je možné, že v dalších knihách bude tento nedostatek napraven, to však nic nemění na tom, že v této knize to chybí.

Dalším problémem je pro mě nezvládnutá psychologie postav a jejich rozvoj. Rovnou to spojím se třetí výtkou – ta kniha má dvojí tvář. Zdá se mi, jakoby jednu část vždy psal mladý pan Paolini – to je část, která udává směr příběhu, ale nemá žádnou hloubku – a druhou část někdo starší, kdo se snaží získat u nás pro hlavní postavy alespoň nějaké sympatie – ne že by se tomu dotyčnému dařilo. A takhle pořád dokola a dokola a dokola…

Ono oslavovaná „hard magic“, která se měla v knize vyskytovat a která je obecně opěvovaná právě u Eragona, podle mě porušovala svá vlastní pravidla nejméně ve dvou případech, ale budiž…

Když se na to však podívám ze širší perspektivy, musím říct, že se mi kniha vlastně celkem „líbila“. Byla to pro mě taková oddechovka, která nebyla nikterak náročná a ihned po dočtení se mi ztratila z mysli, nijak í nezatěžujíc. Pro děti plně doporučuji, pro trošičku náročnější, či zkušenější čtenáře už méně. (Slečně jsem tu knihu vychvaloval o trošičku více, pravda…)

19.07.2020


1 ...