Set123 komentáře u knih

No kniha... Spíš taková brožura. Leták. Jako váhal jsem, zda to sem vůbec přidávat, ale ISBN to má, tak proč ne.

Jelikož mi tento text byl doporučen coby studijní materiál v průběhu výuky insolvenčního práva, čekal jsem, že se bude... nevím... třeba věnovat právu. Není tomu tak, přátelé. Většinu textu zabírají účetní tabulky, rozprava je spíše nad tématy ekonomickými, méně nad kontextem insolvenčním. Tedy rozumějte, on je to institut insolvenčního práva, čili se tomu autoři tak trochu věnovat museli, ale není to primární zaměření textu. A to je samozřejmě škoda (pro mou osobu), jelikož se tím text efektivně posouvá mimo mé schopnosti kritického hodnocení.

Lze snad být v této míře kritický: právní témata jsou nakousnuta jen velice chabě a ta ekonomická se mi zase nezdají natolik hluboce pojednaná, aby kniha vlastně měla nějaký dobrý smysl. Možná je to dobré na jakési seznámení-se s tématem, prvotní přiblížení, abych tak řekl, v detailu se mi to ovšem nijak zvlášť zajímavé nejeví.

Dohromady je to krátké, vcelku srozumitelné, proč si to nepřečíst. Ale nijak velká očekávání bych od toho, na vašem místě, neměl. On je to spíše odborný článek, než kniha.

12.04.2024

Abych tedy byl úplně upřímný, jedná se o jedno z největších zklamání za poslední dobu. Ne snad, že by kniha nebyla hodnotná a zajímavá – to obé jistě je. Ale aureola která se kolem ní vznáší, coby kolem jakéhosi klenotu... nenašla u mne opodstatnění.

Rozumějte, je to zajímavý text, jehož hodnotu pro analytickou filosofii nelze zpochybnit. Je tu hodnota. Jen je otázka, jaká ta hodnota to je. Po mém soudu kniha dělá něco strašlivě tragického – ona odvrhuje metafyziku takřka carnapovsky drsně, na straně druhé je sama metafyzickou, aniž by si to uvědomila – či lépe, aniž by si to nezbytně uvědomil čtenář. Kniha cupuje metafyziku. Ale cupuje také analýzu jazyka. Ona ničí filosofii ne tím, že vyřešila, jak autor arogantně píše, její otázky. Ale tím, že ukázala její chybějící střed. Střed filosofie podle ní totiž neleží v racionalitě. On leží v emocionalitě. Je estetický, ne logický, ne racionální. Autor se tváří jako přísný kritik metafyziky (a jen tak dál, ona potřebuje kritizovat), naplnil však obsah vtipu "Když se potká kontinentální a analytický filosof, řekne analytický kontinentálnímu, že je nedostatečně jasný, kontinentální analytickému na oplátku to, že je nedostatečný." a sám, při nedostatku sebe sama, přistoupil k metafyzice.

Nu, ale abych přinesl některé konkrétní body. Největší chybou díla je jeho děravost. Struktura knihy naznačuje analytickou přesnost a argumentační hloubku – opak je samozřejmě pravdou. Ona struktura vychází spíše z metody jakési asociace – není argumentací. Autor přináší tvrzení, ta však neodůvodňuje, nevysvětluje. Hraje si na nietzscheovsky kryptickou moudrost – jenže v ní zpravidla mnoho není. Autor například zjevně pracuje s jakousi nutností mezi znakem a označovaným – ale vysvětluje jej? Ne. Je to metafyzika. Ono to tak je, protože to zkrátka je. Jenže jak pak může fungovat váš myšlenkový systém, budujete-li ho na jazyku a přitom nevysvětlíte jeho podstatu? Však se stačí podívat na prosté fungování světa abyste viděli, že zkrátka takto nefunguje. Jak se autor vypořádá s rozličnými jazyky? Jak s překlady? Jak se synonymy? Nevypořádá. Musel by se nutně pustit do (opět) nietzscheovského hledání perfektního jazyka. Ale pozor! Nietzsche hledá na poli estetiky! A to je jiná hra.

Nadto lze v díle najít jisté kontradikce. Na jedné straně autor tvrdí, že nelogické nelze myslet. Na straně druhé popisuje jsoucí mimo logiku jako nahodilé. To je, přátelé, kontradikce – pramenící z toho, že autor nevysvětlí vlastní myšlenky. Níže jeden komentující píše, že po Traktátu je třeba navázat Filosofickými zkoumáními, abychom pochopili autorovo dílo v jeho celku. Ale to přeci není pravda. Autor sám odvrhl Traktát. Jeho přístup k jazyku ve Zkoumáních není rozvinutím toho z Traktátu – je jeho nahrazením. Proč to píši? Nu, protože si autor právě prázdnost frází uvědomil a pokoušel se jí napravit.

Už jenom z jisté zlomyslnosti dodávám – už sám fakt, že je zde v komentářích hodnocena kniha jako vhodná k dlouhým rozsáhlým a skoro nekončícím úvahám, vede nás nezbytně k jednomu k autorovi nešetrnému závěru. Tvrdí-li, že vše, co lze myslet, lze myslet jasně a vše, co lze říci, lze říci jasně, stojíme před dvojí možností. Buď se autor mýlil, nebo autor selhal. Tak či tak je to in fine chyba autorova, nikoliv jeho výhra.

Nic z této kritiky (která je založena na trojím čtení a vcelku rozsáhlých hovorech o jeho obsahu, takže ne, že bych mu nevěnoval čas), asi nemá nijak zvlášť odrazovat od jeho četby a zájmu o něj vůbec. Je to kniha chytrá, revoluční a strašně podnětná. Jen bych jí zbytečně neglorifikoval a nepředstíral, že se jedná o jakési dokonalé dílo filosofie. Wittgenstein byl génius, neskutečně chytrý a inovativní člověk. Toto ale není to dílo, které by mělo být na prvém místě milováno.

Rudolf Carnap tvrdil, že metafyzikové jsou jenom špatní umělci. Prostě něco cítí a chtějí to vyjádřit, ačkoliv tomu nerozumějí – přitom ovšem nedisponují kvalitami, které by jim umožnily vyjádřit to v kvalitním umění. Tato knížečka mu i dává, i nedává zapravdu. Na straně je tak krásně, jasně a analyticky úctyhodně napsaná, že ji nelze označit za špatné umění – je pěkným uměním. Na straně druhé ukazuje, že Kantova etika, jedna z nejvýznamnějších v historii, je založena na estetických pocitech a na egoismu. Kant byl, ještě v době, kdy uměl psát srozumitelně, dobrým umělcem – ale jaká filosofie z toho mohla vzejít?

Dobře, v předešlém odstavci trochu opovážlivě (a opovržlivě) tvrdím, že Kant svou etiku založil na estetických pocitech (byl tedy emotivistou) a byl navíc egoistou. Je to odvážné tvrzení a podle laskavého čtenáře jistě nekorektní. Kniha se nezabývá etikou, ale estetikou. No dobře, dobře, ale čtěme pozorně následující:

"Dejme tomu, že vás tento pocit pohne k tomu, abyste ze svých prostředků pomohli nuzákovi, ale budete přitom dlužni někomu jinému, čímž přestanete plnit přísnou povinnost spravedlnosti. Toto jednání nemůže zřejmě pramenit z žádné ctnostné premisy, neboť ta by vás nemohla přimět k tomu, abyste obětovali vyšší závaznost tomuto slepému okouzlení. Když se však obecná blahosklonnost vůči lidskému rodu ve vás stane zásadou, jíž vždy podřídíte své jednání, zůstane ještě láska k nuzákům, pouze je nyní z vyššího stanoviska postavena do pravého poměru k vaší veškeré povinnosti."

To je přeci očividně základ kategorického imperativu. Nezdá se mi možné to popřít. Nu. Imperativ tedy přichází z řad estetiky – to by ještě nebyl problém. Problémem je, co Kant s tou estetikou prováděl. Jak píši, na jedné straně prokázal skvělý analytický cit a schopnost věci pojmenovat. To každopádně. Na straně druhé nedovedl zkrotit své ego. Nejedná se o pozorování vnějšího, ale o popis vnitřního. Stačí se podívat na některé příklady. Hovoří-li Kant o citu národů, říká, že umírněný Němec dokáže nejlépe vnímat krásné i vznešené a převyšuje v dokonalosti Angličany i Francouze. Tak i když se podíváte na jeho jistě zajímavé rozdělení temperamentů. Sám jsa melancholikem (tedy s "vytříbeným vkusem pro důstojnost lidské přirozenosti"), básní o nich, o jejich skvělostí, zatímco sangvinici a cholerici jsou taková nižší lidé a o flegmaticích je až marno hovořit. Ženy pak jsou sice krásné, ale jakmile se začnou vzdělávat a snažit se o vznešenost, kterou on jako muž, tak skvěle disponuje, stačí už jen vousy, aby ztratily veškeré své přednosti. Kant má navíc to štěstí, že je bílým mužem, (cituji) "negři" totiž nemají vůbec nijakých předností a jediné, co na nich zbývá, je směšnost.

Kant tedy sám rasistou, sexistou a nacionalistou a egoistou vyzývá k zásadovosti, která jediná může správně ovládat lidské jednání - byl tedy i pokrytcem. Já se vám omlouvám, ale... Jo a ne. Žádné "ale na jeho dobu to bylo normální". Toto jsou závěry, které plynou z Kantova myšlení, ne jeho absence – a to v době, kdy již pomalu tvořil Jeremy Bentham, progresivnější, než naši nejliberálnější liberálové. Problém není v době – Kant byl geniální. Problém je v Kantovi a v jeho způsobu uvažování. Benthamův způsob uvažování vedl ve stejné době k zavržení homofobie, sexismu, rasismu i jakéhokoliv jiného kategorizování lidí. Abych ale nekřivdil Kantovi – přinejmenším rasismus v budoucnu zčásti (velké části, abych byl korektní) opustil. Je otázka, zda v jeho uvažování tato výše popsaná báze nezůstala.

Přes toto všechno však tvrdím: je to zajímavá kniha, která se nejen vyplatí přečíst, ale dokonce to asi bude celkem zábava – což není samozřejmostí.

1 29.03.2024

Tak jsem s mírným zpožděním přečetl i tuto knížečku z famózního Tolkienova výtvoru. Na první pohled je patrné jisté odcizení knihy od Tolkiena samotného. Už Christopherovy knihy měly spíše charakter studií, než fantaskních textů jako takových, zde už přecházíme zase o kousek dál. Sibley zajisté dělal co se dalo a nemyslím si, že by jeho práce na tomto monumentálním světě byla nezbytně horší, než byly výtvory původního mistra a jeho žáka-syna, přeci tu ale je rozdíl. A nemohu si pomoci, považuji knihu za přece jenom trochu hůře zpracovanou.

Předně má samozřejmě jiný charakter, než Pád Gondolinu, Húrinovy děti a Beren a Lúthien – nejedná se o příběh o příběhu, ale o kroniku druhého věku, do značné míry v předešlých dílech opomíjeného. A za to si zaslouží ocenění – věnuje se poměrně neprobrané látce na úctyhodném prostoru. Ale přeci je to textuálně méně ucelené a ediční zpracování formátováním textu počínaje a umístěním poznámek konče, jeví se mi trochu nepovedené. Třebaže se člověk zvykne.

Ale to je vlastně všechno, co lze dílu vyčítat. Stále je to velice kvalitní čtení, které neohromí tolik jako Zpěv Leithian, ale doplní střípky a vlastně je celkově sympatické. Propracovanost a monumentálnost světa jako takového, dodávají knize něco, co třeba Martinova násobně obsáhlejší kronika Oheň a krev nemá a mít nemůže. Je to pocit celistvosti, velkoleposti a nezbytnosti. Pocit přítomnosti sil, které žádný jiný fantastický svět nikdy neměl a nejspíš mít nebude.

Pán prstenů prezentuje nám výseč konce Třetího věku, hlavním antagonistou příběhu je Sauron – Temný pán, jenž dlí na trůně v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. A to je vše. Je to tento Temný pán, který pozoruje. Třetí věk již nepatří Sauronovi, třebaže je mu největší hrozbou. Třetí věk po mém soudu mnohem více patří Sarumanovi. Ve Druhém věku nebyl Sauron němým pozorovatelem, hrozbou z povzdálí, hrozivou a zdánlivě nezadržitelnou, ale přeci anonymní. Ve druhém věku byl Sauron na vrcholu a jak čtenáři Tolkien naprosto famózně formuluje: "Sauron byl vlastně ve Druhém věku větší, než Morgoth na konci Prvního. ... Protože byl sice přirozeně daleko menší, ale dosud neklesl tak hluboko. ... Do tohoto stádia nihilistického šílenství Sauron nikdy nedospěl. Neměl nic proti existenci světa, dokud si s ním mohl dělat, co chtěl."

Nebudu popírat, děje Númenoru mi nikdy nepřišly nijak zvlášť lákavé. Jsou to lidé, zvláštní lidé, ale lidé – a Arda dokáže nabídnout mnohem poutavější příběhy, třebaže nepopírám, že Ar-Pharazôn a jeho činy mají jakési kouzlo a to, s jakou láskou a péčí pojednával mistr o Númenoru člověka musí zaujmout. Přeci se mi ale jedná právě o Saurona (a je třeba zdůraznit, že Ar-Pharazônovy činy jsou zajímavé díky Sauronovi), Galadriel a Gil-galada. Právě pro ně budou mi příběhy Druhého věku milé.

Švestka je snad nejméně vtipnou Cimrmanovou hrou. Rozumějte dobře, to neznačí, že není zábavná. Jen není vtipná. Kde črtám dělící čáru? Jde mi o to, jestli se u sledování hlasitě řehtám, nebo jenom radostně usmívám. A u této hry se člověk usmívá neustále. Samozřejmě je na ní, jak postupně zraje, něco podobně mrazivého, jako na loučení Smoljaka na záznamu, či Svěráka v divadle, v roli Smrťáka ve Vizionáři. Člověku je z toho tak nějak tísnivo.

Podtitul sklerotikon je vzat velice doslovně a snahou o prozkoumání tohoto fenoménu jde hra poměrně daleko, blíží se skoro povídkovému stylu Sapkowského, jen je v tom méně násilná. Vše začíná už v semináři, popisem ubývajících autorových tvůrčích schopností, či otevřeným vysloveném (ve scénáři), že humor je poněkud roztěkaný a humor nemá takovou brizanci jako zamlada. O to působivější toto prohlášení je, že je svěřeno do úst profesora Smoljaka v jeho proslovu o stařeckých neduzích. Ta je sama o sobě naprosto legendární a fantastická.

Hra sama zkrátka nenabízí přílišné množství silných komických scén. Ona je vtipná spíše roztáhle, po celou dobu, opatrně. Jistě, je to kompenzováno některými šrapnely, typu Pulcovo "Já vůl!", "Ty taky drž hubu, laskavě!", či Motyčkovo "Poblil jsem se!".

Stáří hry je patrné i z jejích konzervativních, ovšem očividně parodických, rysů. Stojíte tu jak dva buzeranti a sufražetka hovořící o poživačných samcích. Někdo by se mohl cítit skoro uražen, byla by to ale podle mě chyba. Důležité je uvědomit si, z koho a čeho si dělí hra srandu. Z mužů. Převážně starých mužů, ale Patka taky není zrovna výhra, co si budeme. Kdybych měl být úplně jasný – hra si podle mě dělá srandu z typu "Václav Klaus".

Dohromady chápu, že toto drama může být hodnoceno snad méně příznivě, než jiné hry Mistra da Cimrmana. Ono to je ale zkrátka tím, že ta hra je trochu jiná. Já si ale nemyslím, že by musela být horší. Třebaže jiná, stále je totiž skvělá.

2 01.03.2024

Tak jsem se po čase vrátil na Zeměplochu, k dávno pozapomenutému příběhu. A bylo to osvěžující, to musím říct.

Tato kniha pro mne rozhodně není tím nejlepším, co Zeměplocha vyplodila. Přesto se ale jedná o příběh, který mám vcelku rád.

Ne, že by děj jako takový byl nějak zázračný. Jestli je to něco, tak takový Pratchettovský průměr. Začátek naprosto fantastický, konec také, ale ten střed je takový slabší. Autor má, jako obvykle, potřebu přehánět, multiplikovat, házet na sebe jeden skvělý nápad za druhým, až je toho moc. Závěr vše ale tak pěkně rozřeší, že na to člověk vzpomíná až s láskou.

Zajímavější ale kniha je z pohledu její idey. Víte, pokud si přečtete Pohyblivé obrázky, můžete se pomalu vykvajznout na Adornovu kritiku kulturního průmyslu a na Postmanovo křičení na konzumní mraky. Pratchett to všechno obsáhne a to obrazněji, přesněji a zábavněji. Je škoda, že knihu nenapsal dnes, zajímalo by mne, jak by příběh pokračoval, jak by aktuální kultura byla reflektována ve světě Zeměplochy. Protože to, co autor předvedl, je krásným shrnutím dějin filmu se všemi jeho vadami. Je to krása, opravdu krása.

Fanoušky samozřejmě potěší nadprůměrný výskyt lovecraftovských referencí, o to vtipnějších, že je zkrátka objektivní pravdou, že Lovecrafotvo dílo a Hollywood si ve skutečnosti úplně nejdou k duhu a co Hollywood v tomto směru vyprodukuje je pravidelně opravdu jakousi chodící bestií. Osobně jsem byl nadšen z žáby s milionem mláďat, nebo co to tam hned na začátku bylo.

Nu a osobně za největší tahák téhle knížky považuju Výsměška. Geniální představení geniální postavy, kterou snad nikdo nemůže nemít rád. Už kvůli němu, představenému očima chudáka Kvestora, stojí čtení za to, i když vám třeba k srdci až tak moc nepřiroste samotný Viktor, který je jistě zábavnější jako student, než jako herec.

Po čase jsem se vrátil k této fascinující filosofce – k jejímu snad trochu slabšímu, nikoliv však nezajímavému textu.

Arendtová patří mezi ty filosofky a filosofy, kteří se nechají vcelku silně ovlivňovat žitým světem. A je to tak dobře. Nejedná se samozřejmě o každé její dílo a každou myšlenku v něm, ale přeci jenom to dělá. Ostatně Původ totalitarismu je přímou reakcí na historické události, Eichmann v Jeruzalémě taktéž, Vita Activa je otevřena povídáním o prvních letech do vesmíru, O násilí reflektuje dobové události 60. let a atomové zbrojení. Tento spis je podmíněnější než jiné, řekl bych. Historickou tendenci vcelku samozřejmě reflektuje jen dosti částečně – na jiné úrovni a v jiné kvalitě lze doporučit spíše Foucaultovo dílo. Jedná se jí spíše o rozbor dobově podmíněného fenoménu, který je nezbytně přenosný jen zčásti.

Dílo je mi méně akceptovatelným, než bych čekal, i po terminologické stránce. Arendtová je natolik laskavá, že čtenáři jasně vymezí svůj slovník (bůh ji za to požehnej, co bych za to aktuálně dal, kdyby měl takovou potřebu i, dejme tomu, Frege), jeho obsah je však také poměrně složitě přenositelný a použitelný – třebaže výhradně na poli politologie patrně není jeho použití nemožné.

Přeci nelze tvrdit, že by kniha neobsahovala mimořádně zajímavé poznatky. Jednak je zajímavý, třebaže nikterak šokující, či závratně objevný, komentář k opozičnímu postavení moci a násilí – přibyde-li jedno, druhé nezbytně zajde na úbytě. To je velice zajímavá poznámka, která dokazuje význam kontinentální filosofie. Jasně ukazuje, v čem je její význam. Přesně tenhle typ pozorování dokáže zjednodušit popis charakteru toho kterého politického režimu. Jak říkám, není to nijak revoluční, ale je to zajímavé a má to svůj význam.

Další zajímavou poznámkou je ta k "vládě nikoho". To je poměrně zajímavý koncept, který skoro dystopicky charakterizuje byrokracii, jako odosobněné těleso, které je jakousi kvintesencí tyranie. Přiznám se, že se natolik nevyznám v dějinách státu a práva, nota bene amerických, abych byl schopen konstatovat v jaké míře Arendtové popis odpovídá dobové realitě byrokracie. Upřímně si nejsem jist detaily fungování soudní kontroly veřejné moci v USA (respektive vím, že ta kontrola není striktně soudní, spadá do výkonné moci, ovšem in fine se soudnictví podobá – Státy jsou fakt divné, pokud jde o právní systém, věřte mi), ale minimálně pro dnešní dobu mohu i tento, zajímavý, Arendtové poznatek považovat za přežitý a trochu si myslím, že i ve své době byl nedokonalým pozorováním. Ve výsledku se autorce jedná o to, že byrokracie je natolik zbytnělá a odosobněná, že v ní neexistuje již žádný prvek odpovědnosti. To ale není pravda hned ze dvou důvodů. Tím prvním je právě správně-soudní ochrana veřejných subjektivních práv. Ta je zárukou odpovědnosti, třebaže ta odpovědnost nemusí být plně emočně uspokojivá, jelikož člověk nevidí dopadnou sekeru na krk konkrétní osoby. Druhá poznámka sice trochu odporuje mému vlastnímu pojetí státu, ale zato vyhovuje pojetí obecnému a vím s jistotou, že byla relevantní už v době vzniku článku – za tu zbytnělou byrokracii přece nese stát jako právnická osoba, reprezentovaná politiky. Zde už je odpovědnost osobní. Jen se nesmíme (a zdá se, že to děláme) nechat těmi chudáky politiky vmanipulovat do názoru, že oni za to přeci vlastně ani nemohou, že to je chyba toho kterého úředníka Ne, politik je odpovědný za funkci státu. A vykonává-li špatně své úkoly úředník, narušuje tím kvalitu výkonu funkce státu – a za to je politik odpovědný.

Poslední poznámka, již velice krátce – Arendtová se závěrem poslední kapitoly pozastavuje nad tím, že USA v jisté věci hodlají napodobit chybu svého rodiče, Evropy. Ta její poznámka po mém soudu vzbuzuje oprávněné otázky o tom, jestli je pravdivá ta neustále opakovaná paremie, že Evropa zaostává za USA a "ono to se zpožděním dorazí i do Evropy" a jestli ono se nejedná o zmatení se vizáží – ze Státu přicházejí témata, ale jejich dialektické řešení už má Evropa dávno nacvičené, Státy ne – v tom jsou ony pozadu a bolí je to nad víc, než to kdy bolelo fragmentárnější Evropu.

Dodatek po čase... Kniha stojí za zvýšenou pozornost hlavně pokud jde o Sobkův příspěvek názvem "Etika svobody", který je jednak skvěle napsaný a užitečný (sám jsem jej již v nejedné semestrální práci citoval), ale hlavně v něm pokládá základy nové normativní teorie - jichž jsem si při čtení nevšiml, jelikož jsem o faktu formování této teorie nevšiml. Jedná se o teorii kontroly, která je velice zajímavá (ale velice!), pokud ne jednoznačnou akceptovatelností (a nic takového ostatně beztak neexistuje), tak alespoň její hodnotou coby příspěvku do diskuse. Pokud byste o ní měli větší zájem, mohu s klidným svědomím velice doporučit knihu Jany Kokešové "Vládnoucí a ovládaní" a následně vydanou publikaci "Nepřirozené právo" opět od Tomáše Sobka, kde se do ní hlouběji noří. S teorií kontroly bude patrně souviset i jeho (údajný, ale informaci od mého informátora nemám důvod nevěřit) příklon ke kontraktualismu, který by se měl promítnout do další jeho chystané knihy.

09.02.2024

Na knihu jsem se celkem těšil. Říkal jsem si, že by se mohlo jednat o takovou jednodušší a svižnější učebnici státovědy, která by se mohla pozitivně odlišovat od té Filipovy a Svatoňovy. A ono svým způsobem jo. Je to celkem čtivé. Až pohádkové. Skoro mám potřebu udělat vtip na to, že jak si neustále lidi z Prahy zvou do televize něco komentovat, odnaučili se psát odborné publikace a raději volí pohádky pro laické publikum. Je to takové trochu užvaněné, takové trochu nic neříkající... Nu ale to by nebyla pravda, pravidelně v televizi narazíme snad jen na Antoše a ten zde dostal pozoruhodně (a trestuhodně) málo prostoru s pouhou jednu kapitolou – která je na straně druhá oproti zbytku knihy hotovým klenotem. Takže tím to nebude. Zkrátka se asi jedná o jiný styl, než na který jsem zvyklý – a upřímně se mi nelíbí. Autoři (Buďme k sobě upřímní, vedoucí kolektivu, docenta Reschová, která si pro sebe zabrala až absurdní množství prostoru, devět kapitol z patnácti + úvod, což mne o to více překvapilo, že posud jsem se s ní setkal jen v kontextu jejího velice nezajímavého příspěvku do celkově pochybné knihy Finanční ústava. A nic proti ní, tak to nemyslím, jen mne překvapilo, kolik místa zabrala.) se sice vykecávají dlouze, ale čtenáři nic moc koherentního nesdělí.

Takže ano, kniha je po mém osudu ukecanější, než je obvyklé, což furt samo o sobě není špatně. Kniha to není špatná – je celkem zajímavá. Zaujala mne už proto, že je mi jistou změnou prostředí. Z Brna jsem se přesunul do Prahy a tím jsem kupodivu zcela změnil primární zdroj právního zkoumání. Z Německa jsem se tím totiž přesunul do Francie. Osobně si myslím, že i tím lze jistý neobvyklý styl vysvětlit. Německá literatura je jiná, než francouzská, německé myšlení o právu jakbysmet. Tato zdrojová diversita asi dělá opravdu hodně.

Nu, kniha to tedy špatná není. Ale učebnice je to na prd. Její ukecanost brání čtenáři v tom, aby si odnesl kompaktní znalost. Autoři se nadto často zastavují nad banalitami, neposkytnou ale čtenáři významné znalosti. Nezapomeňme, státověda je koncepční obor, jde mu o podchycení základních státních institucí. Kde je tedy institucionálně uchopeno ústavní soudnictví? Hlavně, že tu máme filosoficko-teoretický pojem testu proporcionality, který tu naopak po mém soudu nemá co dělat. Kde je třídění lidských práv podle statusu, kde máme rozdíl mezi Rule of Law a Rechtsstaatem – přičemž popření tohoto rozdílu implicite potírá distinkci kontinentálního a angloamerického pojetí práva, respektive státu. A upřímně? Přejdeme-li od obsahu k formě, kde máme nějakou logickou strukturu? Proč je, krucipísek, demokracie pojata v kapitole o teorii ústav, nikoliv u formy vlády? A proč je v téže kapitole právě koncepce právního státu? Ta kapitola je vůbec dost koncepčně pochybná, ale sakra, ono to celé nedává smysl! Proč je pojem státu a suverenity najednou přerušen globalizací a europeizací, vztahem státu a člověka, lidskými právy, abychom pak navázali na teorii ústav, která je zase přerušena kapitolami o politických stranách a volbách, přičemž až potom přichází zcela zmateně tripartice moci? Ta struktura je strašně chaotická a obsah v kapitolách tomu leckdy není lépe. Absurdní je pak poslední kapitola, která neříká čtenáři doslova nic, není v ní nic zajímavého a naprosto ignoruje reálná témata státovědy, kterými akademie žije? Čtvrtá moc ve státě? Třeba? Nebo zpochybnění konceptu suverenity? Chjo...

A ano. Ono je to furt docela dobré jako kniha. Ale selhává to jako učebnice. A kdyby to byla učebnice něčeho, tak ne státovědy, ale Theory of Governance. A to není špatně! To je zajímavý multidisciplinární obor, který se tu dost ignoruje. Ale měli bychom si to přiznat.

A ještě jednou ano, specificky pro Antošovu kapitolu o volebních systémech stojí za to knihu vést v patrnosti. Jedná se o nejlépe podaný výklad v našem prostředí, pokud jde o toto téma. Ta je vážně super.

08.02.2024

Banální. Banálně banální. Banalitou oplývající banální banalita. Je to prototyp absurdního dramatu. Hra má neskutečné množství začátků – víte kolik má point? Ani jednu, přátelé! Tedy viděl jsem inscenaci, kde dojde hned ke dvěma vyvrcholením. Ta inscenace je podle mě mimořádně špatná.

O čem Zpěvačka je? No o ničem, samozřejmě. Je prázdná, ale to tak, že úplně. Nejspíše zhruba tak prázdná, jako vaše každodenní životy. Ne, nechci o vás dělat unáhlené soudy, ale nejspíše to tak bude. Nejdéle byste si to měli uvědomit, pokud ne u prvého monologu paní Smithové, u vyprávění o skandálním muži, který si na ulici zavazoval tkaničku u bot. Ta hra je banální. Nemůže vyvrcholit, jak by to udělala? Jak banalita může dojít nějakého vyvrcholení? To by přeci nebyla banální.

Pokud se u hry bavíte... Přečtěte si ji ještě jednou. A pokud to nepomůže, čtěte, dokud se bavit nepřestanete. Po mém soudu není toto drama zábavné, je strašidelné. Čtěte ho. A pak se rozhlédněte.

A pak tu jsou Židle. A to je trochu jiný příběh. Velice silný, velice působivý. Ale strašně divný. Když nad tím zpětně zvažuji, ze všeho nejvíc mi průběh této hry připomněl Pratchetta. Kumulací, ohromnou, absurdní, groteskní kumulací, která v jistém okamžiku jakoby zakryla realitu. Extrémní proliferací zatemňuje střed. Co je tím středem? V tomhle případě patrně vcelku smutný život. Život nenaplněný, přetékající ovšem jistou touhou, ambicí, která nikdy nebyla naplněna. Ovšem! Ovšem pozor. Nezdá se mi, že by, kupodivu, byl závěr knihy tragický. Já vím, působí to zvláštně vzhledem k osudu hlavních postav. Ale přeci si stojím za tím, že je ve své podstatě konec spjat s jistým optimizmem. Je to svým způsobem jisté... vyřešení problému nenaplnění, zoufalství. A zde spatřuji očividný rozdíl oproti Plešaté zpěvačce, který ve mně zasívá pochyby o tom, zda je to vlastně vůbec absurdní drama. Hra má vyvrcholení, a to zcela jasné a svým způsobem dosti očistné. Stařečci udělali ve svém ustrnutí krok. Sice možná do temnoty, ale je to krok.

Já váhám. Jsa celkově překvapen, váhám. Hledím zde totiž do komentářů a nestačím se divit. Opakuje se zde, že je Aeneis horší knihou, jakousi, doslova tu stojí, fanfikcí. Pokusím se k tomuto tématu učinit několik poznámek, snad až ostrých. Samozřejmě se pokusím neopomenout v důsledku tohoto cíle zmínku i o knize samotné.

Upřímně zdejšímu hodnocení knihy nerozumím – nebudu zapírat, že se mi jeví dokonale absurdní a nezbytně neupřímné. Argumentů je zde pomálu, hlavním problémem, který je zde presentován, je podobnost obsahu s Homérovými eposy. Jednak, je to relativní a i podobnost obou (všech tří) eposů je dosti problematická. Navíc, i kdyby to tak bylo, kritika tohoto jevu je spíše jistou ukázkou, promiňte, nepochopení dějinného vývoje literatury.

Abych to rozvedl. K danému hodnocení zjevně vede fakt, že prvých šest knih Aeneis reflektuje Odysseu zbylých šest pak Ilias. To je fakt. A je to fakt úmyslný, přiznaný a natolik očividný, že to, napadlo by čtenáře, patrně bude mít nějaký důvod. Jaký ten důvod bude? Umělecký. Prozkoumejme ho. V době tvorby slavného Vergila, panuje doposud poměrně jasné přesvědčení – největšími literárními díly do těchto časů jsou ony dva řecké eposy. Vergil pak sám je největším básníkem své doby a to vcelku bez větších, složitějších diskusí. Vergil je génius a, stejně jako další umělečtí géniové po něm, má velké ego. Čili, vy jste génius a zároveň hledíte na geniální dílo. Co chcete? Překonat jej. Jak se to nejlépe dělá? To je otázka. Vergil ji vyřešil. Tím, že vezmete něco zdánlivě precizního – a zlepšíte to. A to udělal. Udělal to formou a udělal to obsahem. Vergil se rozhodl vypořádat se se stínem Homéra, ve kterém se nezbytně musel cítit být, tím, že jednak vylepší formu, jednak doplní obsah.

Forma je jasná. Homérovy eposy jsou – a o tom nejde vést polemiku, to je prostě fakt – plné chyb. Jeho verš zkrátka nebyl dokonalý – mimo jiné možná ústní tradicí. Vergil se tedy rozhodl pro vlastní formu, složitější a preciznější. Vergilův hexametr je důkladnější a lehčí (čtenářsky), opak zkrátka není pravdou, než ten Homérův. Je chybou světa, nikoliv Vergila, že jeho epos obsahuje stylistické chyby, snad 27 nedokončených veršů a jiné nedokonalosti. On byl připraven je odstranit, jeho smrt mu to však neumožnila – volil pak raději zkázu svého díla, než představu, že bude uveřejněno s vadami. Jeho přání se nevyplnilo. Naštěstí.

Obsah je složitější. Při snaze vypořádat se s Homérem, volí poměrně zvláštní přístup. Důvodem toho je jistě i Augustova poptávka po národním eposu, který by vystihl velkolepost národa. Nu a tak trochu zpropagoval Augusta samého. Vergil se do toho pouští s vervou. Navazuje na Homéra, jistě, ale převrací ho. Doslova (obrací děje Ilias a Odyssey), i v jemnějších nuancích. Pohleďme na Odyssea a Achilla. Z dnešního pohledu jsou očividně a nezakrytě opovrženíhodní. Ne tak v duchu díla – to je vykresluje jako hrdiny, veliké muže své doby. Dělá to Vergil s Aeneem? Nikoliv. Vergil ukazuje svého hrdinu jako slabého, nejistého, pochybovačného a zcela jasně omylného. Tam, kde Homér zcela nepatřičně ukazuje velikost, Vergil přiznává nízkost. Ostatně, jak se Didona staví k velikému a hrdinnému Aeneovi, když jej potkává v podsvětí? Vergilův děj a postavy jsou nízké, podivuhodně přízemní – a tudíž skutečné. Jsou lepší. Jistě, jeho dílo je svým způsobem oslavné. Ale na rozdíl od Homéra je reflexivní. Augustus, vzato do důsledku, pochází od bohů – a to je oslavné. Ovšem jací ti bohové jsou? A jací jsou Augustovi předci? Abych připojil i další posuny, Vergil se vrací do slepých míst Homéra a doplňuje to, co nám bylo zamlčeno - požár Troje - a ukazuje to, co zbylo - čtenářské znovusetkání s Polyfémem.

Lze tedy hovořit o opisování, či vykrádání, o fanfikcích? Snad tehdy, pokud připustíme, že Shakespeare nebyl ničím jiným, než vykradačem Plútarcha a Apuleia, Homéra i Vergila a mnoha dalších autorů. Shakespeare nevymyslel jediný zcela vlastní příběh, většinu vyloženě "opsal". Ale přidal jim sebe, svůj um a svého génia A právě v tom jediném smyslu je zde spojení Homéra a Vergila. Kritika jeho díla v tomto smyslu je zcela absurdní. Dějiny literatury vznikají na přebírání témat a dějů, jejich přemodelování a v tom smyslu dialektickému posouvání kultury. Po Vergilovi přichází Dante, který ne Homéra, ale Vergila nazývá mistrem. Po nich přichází Milton. To jsou dějiny. Dějiny Evropy jako celku, mimochodem.

Nu a jak to tedy je? Pro mě osobně se Vergil nejen vším výše popsaným Homérovi vyrovnal. On jej předčil. Aeneis je mi milejším čtením, než oba z homérských eposů.

Osobně jsem si čtení strašlivě užil. Je to naprosto bravurní kniha (nepopírám slabší části – nejsem magor, abych tvrdil, že ona slavná soutěž pátého zpěvu není mučivá, druhá polovina knihy je pak pro mě celkově méně zajímavou (ne však nezajímavou) než polovina práva), jejíž verše jsou kouzelné. Smrt krále Priama, plameny požírající Tróju, nejvíce pak sestup do podsvětí. To jsou zcela mimořádné části. Když se Aeneas prochází pod vedením Sibyly Kumské podsvětím, pochopil jsem plně a nezvratně, proč je to právě Vergil, ne nikdo jiný, kdo Peklem provádí Danta.

Mohl bych na závěr připojit Vergilovy verše. K celkovému charakteru komentáře coby apologetiky se však uchýlím k veršům jiným:

„Ty naše světlo a cti básníků,
kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře
a hodně vyčet ze tvých veršíků.
Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře,
jen od tebe jsem přijal krásný styl
a za své pocty vděčím jen tvé jiskře.“

5 06.02.2024

Á bože, tohle bylo skvělé. Sobkovy knihy takové bývají, to je pravda. Ale tahle byla snad zatím nejlepší. Je pozoruhodné sledovat jakým vývojem postupem času autor prošel. Jak se mění jeho dílo. A mění se. A zásadně. Jisté obsahy mne v průběhu čtení nutily otevřít po čase jeho knihu Nemorální právo. A bůh ví, jeden by neřekl, že je to ten samý člověk.

Každopádně... Pokud jste jako já posud četli alespoň některé autorovy knihy, bude se vám na první pohled zdát, že tato nepřináší zase nic moc zvláště nového. A je to pravda. Nepohybujeme se již v okamžiku autorovy tvorby, kdy byl nosičem vody ze studny – přenášel znalosti a koncepty ze zahraniční doktríny do té naší, žalostně zaostalé s největším odborníkem na filosofii práva v podobě Pavla Holländera, což zase také není taková výhra. Tuto fázi překonává - a snad ji v čase překoná i zbytek akademické obce. V této knize už autor nenosí. Už tvoří.

Předkládá nám již jednou dané informace, ovšem v novém kontextu. V tom smyslu je mimořádně důležitá prvá kapitola, která stanoví jisté výkladové paradigma, které je třeba mít při čtení na pozoru, nezapomenout na něj, protože pak zapomeneme na smysl textu. Tím paradigmatem je kontrola. Schopnost kontrolovat, ovládat, mít pod kontrolou, nebýt ovládán. Nejsem si jist, zda se mi v posledku jeho koncepce teorie kontroly líbí. Ale jistě je zajímavá. Sobek při jejím vymezování postupuje skoro dekonstruktivisticky. V různých pojmech relevantních pro právní a morální argumentaci odhaluje pojem kontroly – ty dekonstruované koncepty, jako zásluha, odpovědnost apod., odhaluje nakonec jako fíkové listy, sloužící k zakrytí jejich pravé podstaty, kontroly. Ale já si nejsem jist, zda do značné míry nepřehlíží, že sám pojem kontroly je takovým fíkovým listem, za nímž se ukrývá pojem "moc". Což by nás přeci jenom přesunulo někam jinam. Dále autor naráží na jisté problémy s koncepcí svobodné vůle, která se v některých ohledech s jeho tezí může trochu tlouct. Je i toho však vědom a vyvozuje z toho patřičné závěry – možná to sice oslabuje pozici kontroly jako ústředního konceptu, ne ale jako mimořádně významného konceptu, který je třeba zkoumat. Pominu-li ovšem tuto koncepční a veskrze názorovou polemiku, není knize co vytknout.

Obsahuje klasicky ohromující množství poznatků, které mají schopnost ovlivnit aktuální pohled člověka na svět. Navíc nebývale dobře a snadno formuluje – stylistika autora e neustále posouvá k lepšímu. Je to příjemné a zajímavé čtení – z nějž mi vzešlo hned několik nahusto popsaných stran poznámek, které zde nemá smysl replikovat. Stačí shrnout, že kniha neobsahuje chyby, nepřesnosti, či klamy. Obsahuje maximálně teze, o kterých je lze vést polemiku. A to je dobře. Teze to nadto nejsou jednoduché a jistě požadují po čtenáři opakované a hluboké čtení. Sám jsem se ostatně snažil číst nejvýše kapitolu denně a sám text mne nutil číst pokaždé vícekrát.

Jistě, některé pasáže knihy se trochu vzdalují od jejího jádra a jsou mi méně zajímavé - hodnotím tak kapitolu třetí, zabývající se tradičně distinkcí norem a faktů , u které si vůbec nejsem jist novým přínosem (v tom smyslu, že mi nepřináší nic nového, pokud jste autorovy předešlé knihy nečetly, tato kapitolka se vám bude hodit), osmou, která přeci jenom není, pokud jde o vysvětlení ontologické podstaty lidských práv nijak zvlášť hluboká a navíc s její argumentací mám vícero výtek (polemických; poznamenávám k tomu, že rozvahy nad morálním realismem a expresivismem jsou jistě zajímavé, osobně se mi však nelíbí jak lehce se k nim vloudil třeba Alexy, doporučil bych v tomto směru spíše Haplovy knihy) a devátou, která celkově vybočuje, soustředí se totiž na polemiku s Markem Káčerem. (K tomu viz i Hapla a jeho Utilitarismus a filozofie lidských práv, na stranách 28-30.)

Naopak již zmíněná prvá kapitola, ale i kapitola čtvrtá o srovnávání, pátá o kontraktualismu či sedmá o expresivismu a charakteru liberalismu, tolerance a indiference, jsou čtením nezapomenutelným a mimořádně podnětným. I kdyby zbytek knihy nestál za nic, a to není pravda, i zbytek je naprosto precizní, jen jej subjektivně shledávám méně podnětným, už pro tyto části se čtení více než vyplatí. (Je tolerance liberální ctností?)

Jenom jedna poznámka, snad pro mne netypická, závěrem. Kniha (fyzický objekt, artefakt, daný svazek) je naprosto krásná. Nádherná, precizně vyvedená. Je to nádherný artefakt, který se velice hodí do knihovny, navíc je každý výtisk signovaný autorem. Honem si to kupte, ať to máte doma. V tomto případě totiž autor provedl svou práci geniálně a navíc i Akademie věd předvedla mimořádný výkon. Prostě lahůdka.

1 06.02.2024

Když se mi do ruky dostalo souborné vydání Cimrmanových her, nemohl jsem samozřejmě nezačít od jinud, než od... Vraždy v salónním coupé. Nu ale po čase jsem se dostal zpět na začátek.

Akt jsem viděl až jako jednu z posledních Cimrmanových her (od té doby samozřejmě mnohokrát) a musím říct, že jsem se s ní nikdy zase tolik nesžil. Ne, že bych ji neměl rád. Mám. Ale méně než jiné, ne-li dokonce nejméně. Je mi na pomyslném dnu, vedle Němého Bobše. Obě samozřejmě mají naprosto vynikající momenty, ale zase tolik je nemiluji. A tedy patrně i toho Bobše mám rád, jeho struktura je strašně poutavá.

Akt nejméně, pokud mohu soudit, odpovídá klasickému cimrmanovskému meta humoru. Toho humoru, o kterém říkáme, že je chytře vtipný, tak dlouho, že se z toho stala banalita popírající původní výrok – až tak vtipné to není, z čehož (další meta) se opět stala banální sentence při odkazu na to, že to ve skutečnosti opravdu chytré bývá a průměrně, ba dokonce ani nadprůměrně vzdělaný člověk zpravidla veškeré hry a hříčky hlavního dramatu neodhalí. To tu prostě není. Hra je to velice jednoduchá, přímočará. Do značné míry to platí i pro část seminářů – třebaže něco z nich jistě vstoupilo do legend, ať filosofie externismu a uříznuté šle, či "Rád jsem se hry ujal, přátelé!", nebo dále "takové nešvary, jako plivání na podlahu ve veřejných místnostech, karban, hamižnost, zbabělost, přetvářku, čemuž bychom dnes ani nerozuměli!" Je to spíše jen vtipné. A to věru není špatně! Jen je to jiné.

1 05.02.2024

Na to, jak upřímně rád mám ústavní právo, věnoval jsem v prvém semestru studia až nepoměrně málo pozornosti státovědě – patrně proto, že výuka sestávala z velké části z banalit, které jsem znal ze střední. Problém je tento – máte-li pět seminářů, na kterých můžete problematiku státovědy procvičit, nestihnete nic víc, než tyto banality. Četl jsem z této oblasti pouze jednu publikaci – mladší sestřičku té, kterou nyní komentuji, podstatně rozšířenou, zato už bez třetího autora, doktor Zimek se od kolektivu oddělil. Rozhodl jsem se tedy po čase vrátit k tomuto oboru, abych si osvěžil některé kategorie. Co lepšího by mohlo být, než "Základy státovědy"?

Kniha je to, myslím, dobrá. Je poměrně krátká, výše zmíněná Státověda je obsažena na větším formátu na 400 stranách, myslím, že tato publikace bude skoro o polovinu kratší. Navíc psaná vcelku velkým fontem, takže se rychle a lehce čte. Tedy lehce... pro oči to lehké patrně bude, intelektuálně ale jistě není nenáročná. Obsahuje opravdu takřka všechny nejvýznamnější státovědné koncepty. Obsahuje je ve velice zhuštěné formě, aniž by se obtěžovala je dovysvětlit, přiblížit je (nedej bože!) čtenáři pomocí praktických ukázek a tak podobně. Nejabsurdnějších rozměrů tento problém nabývá u volebních technik. Nejsem si jist, co si prvočtenář a prvotní zájemce o státovědu odnese z tohoto: "e) Hare-Niemeyerova formule „Ms = [(Hs x M) / H]"

Lze tedy konstatovat, že základy obsahuje dostatečně, stylistikou a celkovou strukturou textu (ne výkladu, ten je strukturován velice dobře a přehledně), co chybí? Rozhodně ne historický pohled, toho je zde dost, rozhodně ne málo odkazů na normativisty, těch je tu také dost – až mě to překvapilo. Neobsahuje moderní koncepce objevující se ve státovědě, neproblematizuje některé problematické koncepty. A to je mi líto. Chápu, že to do obsahu a smyslu učebnice asi nešlo narvat, s tím souhlasím. Ale stejně je to škoda. Je to opravdu prvotní přiblížení státovědě, není to její aktuální výklad. Ten je však veden na platformě akademických sporů, které se nezdají blížit rozřešení, takže je to patrně deficit odpustitelný. Obsahuje ji některé nepřesnosti, či při nejmenším pochybná, diskutabilní tvrzení. Profesor Filip v určitém bodě píše, že nepsané jsou takové ústavy, které jsou krom psaného práva tvořené i jinými prameny. Při takové definici daná distinkce (psané/nepsané) postrádá smyl, jelikož každá ústava bude nezbytně nepsaná, na každou se vztahují určité ústavněprávní zvyklosti. Ale to vem čert.

Kniha mimochodem, díky později nepřítomnému, doktoru Zimkovi obsahuje jednu vcelku raritní pasáž, na kterou stojí za to upozornit. V závěru publikace, v kapitole věnované samosprávě, poměrně nezvykle štěpí zájmovou samosprávu na několik podsložek a mezi ně řadí i samosprávu duchovních společenství, což do klasické státovědy přináší poměrně zajímavý prvek. Ale to já jen tak.

04.02.2024

Česká právní doktrína nepatří mezi to nejskvostnější v naší zemičce, soukromoprávní doktrínu nevyjímaje. Zdeformovaná postupnou retardací v průběhu socialistické zákonnosti, od právní dvouletky (OZ 1950) po "atentát na soukromé právo" (OZ 1964) a jeho pozdější neslavné novelizace, vykazuje i současná právní doktrína jistou... nedobrou kvalitu. No prostě tady většina lidí občanskému právu vlastně nerozumí, protože mentálně zakejsli v 70. a 80. letech a mladší generace právníků vytlačuje tu starší velice zvolna, nepříliš kvalitní Nejvyšší soud není navíc zrovna pomocný. Podle toho vypadá i stav vědecké literatury, respektive učebnic. Vyházejí další a další, větší část z nich však nestojí za papír, na které jsou vytištěny, natož za čas, který byste těm rozsáhlým svazkům snad chtěli věnovat.

Je proto vždy poněkud napínavé, vyjde-li nám nová učebnice oboru práva občanského. Když už k tomu dojde, je dané publikaci věnována vcelku rozsáhlá pozornost. To nás konečně přivádí k této knížečce. Trochu překvapivě to byla již několikátá učebnice občanského práva v roce 2023. Předcházela jí vcelku dosti kvalitní publikace Základů občanského práva hmotného – závazkové právo I a její sestřička věnovaná absolutním majetkovým právům (které jsem posud neměl příležitost věnovat čas – jsem však skeptický, vzhledem k tomu, že obsahuje celá věcná práva a k tomu ještě dědice). Zde si všimněme jedné věci. Vyjadřuji jistý skepticismus učebnici, která věnuje 300 stran třetí části OZ, a za relativně dost kvalitní považuji takovou, která věnovala 550 stran závazkům (4. části OZ) bez mimosmluvních závazků. Nu a před námi stojí kniha o 640 stranách, věnovaných úplně celému zákoníku.

Tedy, vyjde-li nová učebnice, panuje jistý skepticismus. Vyjde-li něco, označeno za "souhrnný výklad občanského práva", skepticismus u některých nabude na intenzitě, jiní (a zde počítejte i mne) se rozesmějí. Každopádně se učebnici, po té krásné recenzi doktora Vychopeně v Bulletinu advokacie, nedalo odolat.

Málokdy, pokud někdy, se mi stává, že bych cítil potřebu okomentovat knihu, kterou jsem nepřečetl celou, ba u které jsem přečetl snad méně než polovinu. Zde se mi to stalo. Přečetl jsem pouze pro mne aktuálně relevantní části. Mimosmluvní závazky, některé závazkové typy, obecnou část závazků, rodinu, něco z obecné části. Absolutní majetková práva jsem, přiznávám, úplně ignoroval, většinu z obecné části taktéž. Po přečtení toho, co jsem přečetl, je každopádně poněkud zbytečné číst dál. Je to naprostá katastrofa. Ale jako úplná. Věnujete-li se kupní smlouvě na jedné straně (ano, přesně tolik prostoru si zasloužil bezkonkurenčně nejdůležitější smluvní typ, který je v OZ obsažen ve více jak stovce ustanovení) a ještě se tam stihnete dopustit když ne chyby, tak alespoň nepřesnosti, patříte jistě do kategorie nevědecký odpad.

Ostatně nemá smysl, abych se tu o tom blíže rozepisoval. Udělal to za mě člověk povolanější, který soukromému právu na rozdíl od mé osoby a osob autorů této publikace, rozumí. Doktor Bezouška z Olomoucké právnické fakulty. Dovolím si zde na jeho, brilantní a velice trefný, článek odkázat a doporučit každému, kdo by snad za učební text zvolil tuto zhůvěřilost, aby začal u této recenze:

https://advokatnidenik.cz/2024/01/09/kindl-m-rozehnal-a-a-kol-obcanske-pravo-souhrnny-vyklad/

03.02.2024

Již poměrně dlouhou dobu se nikterak netajím tím, že příběh Berena a Lúthien je mým zdaleka nejdražším z Ardy. Vlastně již od prvého přečtení Silmarilionu. Je to po mém soudu naprosto neuvěřitelný příběh, který v plné šíři ukazuje možnosti, nevídané možnosti, fantastické literatury. Je to příběh ukazující, jak hluboké utrpení a sebeobětování může v říši Elfie trýznit její obyvatele. Opravdu, ten pohled je naprosto neuvěřitelný.

Celek příběhu, který je čtenáři předkládán je zkrátka famózní, jeho konec svou tragičností a krásou, a ono je tam opravdu obé najednou, se může rovnat snad jen Mistrovi a Markétce a objemem daleko předčí jakkoliv tragické příběhy shakespearovského střihu. Neomezuje se totiž na realitu, překračuje jí a tím překračuje míru tragédie obsaženou v žitém (a jemu podobném) světě.

Nadto mám příběh rád z několika dalších důvodů. Jedním z nich je existenční propojení autora a jeho díla. Jindy proponent smrti autora, zde nemohu to propojení ignorovat. Tolkien pracoval na jeho zdokonalování desetiletí – část, podstatnou část svého života mu věnoval. A co víc, věnoval mu i svou smrt. Beren John a Lúthien Edith. Na tom je cosi neuvěřitelně mystického.

Příběh navíc v plnosti ukazuje podstatu Tolkienovy tvorby a podstatu Ardy. Na tu narážíme již v úvodu Silmarillionu, v Ainulindalȅ. Hudba Ainur. Podstatou Tolkienova světa je hudba. Bůh tvořil slovem a vytvořil náš nekouzelný svět, budiž. Eru tvořil písní a vytvořil svět kouzel. Je cosi rouhačského na této Tolkienově idee, pravda? Proč o tom mluvím? Nu protože je to píseň, je to zpěv, co provází Berena v osobě Lúthien, nejdokonalejší postavě Silmarillionu. Píseň zde opět ukazuje moc, které se jí na Ardě dostalo. Je to píseň, nic jiného, co poráží Morgotha Bauglira, Temného nepřítele světa.

Nu a také ten příběh mám rád pro jeho estetickou krásu. A víte, co je esteticky nádherné? Zpěv Leithian. Neříkám, není to nijak zvlášť vysoká poesie, to asi ne. Ale je to krásná, ohromně krásná poesie. Je to zajímavé, od autora Pána prstenů, toho "třísettisici-slového monstra", by člověk skoro nečekal, jak skvěle bude vládnout slovem v poesii. Osobně si myslím, že poesií (a je to příznačné vzhledem k postavení písně v jeho díle) dokázal popisovat lépe. Jeho sloh občas působí... fanoušci prominou... poněkud pateticky. V Pánovi prstenů je to obzvláště časté, ale i zbytek jeho díla takový občas je. Důvodem patrně bude, že Tolkien psal poesii, i když psal prózu. A to co si v poesii dovolit lze, v próze vždy dokonale nesedne. Mám rád jeho Legendu o Sigurdovi a Gurdún, mám rád jeho Artušův pád a mám rád, velice rád, Zpěv Leithian obsažený v této knize.

Chtěl bych tu několik pasáží básně opsat. Ale bylo by to snad zbytečné, nedovedl bych si ani vybrat, co přesně sem cpát a co ne. Místo toho ještě jedna, možná trochu naivní, úvaha. Editor (míněn Christopher Tolkien) nám podává, tak jako třeba v Pádu Gondolinu, nejen příběh, ale celou jeho historii. Od jeho prvopočátku. A ten mě zajímá. Je to úplně, ale úplně jiný příběh. Nu a nepřekvapí, že v něm mne nejvíce zaujal Tevildo (tedy kromě celkové grotesknosti příběhu – je sice silně pohádkový, ale obrovské kočky a jejich kuchyň v čemsi připomenou Alenku v říši divů – a ta je taktéž silně groteskní), který se později promění v Thȗ a ten později v Saurona. A právě o tuto pozoruhodnou událost v historii děje mi jde. Když je Tevildo připraven Huanem o Morgothův dar, pronese vypravěč toto: "neměly kočky již nikdy žádného pána ani přítele a jejich hlasy jsou jen práskáním a vřískáním, neboť jejich srdce jsou nesmírně osamocená, zahořklá a naplněná zklamáním". Povšimněte si, je zde vyslovena svého druhu předpověď, věštba. Již nikdy více nebudou mít kočky hlas. Melkorova kletba je o něj připravila. A autor tuto kletbu naplnil. Kočky se z příběhu a světa Ardy vůbec, tímto okamžikem vytrácejí, nemohu nám již nikdy víc nic sdělit. Morgoth Bauglir ukázal svou moc, sahající přes příběhy, knihy a celá desetiletí.

1 02.02.2024

Jednoho dne před osmi lety, když jsem byl někde v osmé třídě, přišla nám na hodinu, už nevím jakou, suplovat jiná učitelka. Patrně neochotna věnovat se dalším harantům nad běžnou kapacitu, pustila nám tehdy místo výuky film. Nikoho z nás, myslím, nijak zvlášť nezajímal. Osobně jsem na ní však (byla to milá dáma) nechtěl udělat špatný dojem a tak jsem se díval. A zamiloval se. Ano ano, Vyšetřování ztráty třídní knihy byla první hrou, kterou jsem od mistra Cimrmana měl tu radost vidět. A už tehdy jsem se do něj zamiloval. Vyšetřování má tedy nezbytně v mém srdci zvláštní místo, třebaže není rozhodně mou nejoblíbenější hrou – váhám v tomto smyslu nad Lijavcem a Záskokem.

Později měl jsem navíc tu čest v jedné inscenaci, bohužel nikoliv inscenaci přímo mistrova divadla, ale jakési pedagogické inscenaci, býti jedním z výjimečných blbečků sedících na konci vedle sebe. Můj nejlepší kamarád pak byl Hošek. Jojo, to bylo srandy.

Autoři hry jsou pedagogy. Vědí proto velice dobře, co píší. Vyšetřování svým extravagantním a poněkud groteskním stylem opravdu člověku připomene jeho základku v pozdějších ročnících, střední v její počátku. Panuje tu jistý kolegiální antagonismus mezi pedagogem a žákem. Antagonismus takřka bratrský. To autoři vystihli skvěle. Není pak patrně náhodou, že tato hra obsahuje snad vůbec nejvíce vulgarismů – tak trefných jak je pro autory příznačné (jen počkej, ty hajzle!, jste tupá, odporná, deprivovaná hovada, debil, blbeček, debil blbeček,...) a obsahuje snad nejemočnější scény celé Cimrmanovy tvorby "No tohleto tedy takoví velcí hoši jak se tak na vás dívám Úroveň!!!" (Jsa opět překvapen, že ve scénáři je jenom závěrečné "úroveň!")

Jedna věc mi už ale leta hlodá v hlavě. Jsou tu dvě možnosti. Buď jsem hru nepochopil (což je možné, ta interpretace se nabízí, ale nezdá se mi přeci pravděpodobná), nebo je v jednom bodě hra vnitřně inkonzistentní. Sice, v oběžníku pana ředitele je zmíněno, že v 8. C již sedmým rokem postrádají třídní knihu. Ještě předtím je zmíněno, že ředitel řekl na chodbě učiteli, ať se na třídní knihu už vykvazjne, to je však příběh očividně vymyšlený. Každopádně později se ředitel dorazivší do třídy podivuje nad tím, že se kniha stále postrádá („je jistě již dávno na světě“). A já si zaboha nemohu vysvětlit jak to tedy je. Buď je to inkonzistentní, čemuž se mi nechce věřit, nebo si učitel oběžník pana ředitele vymyslel, nebo, když to teď tak píšu jeví se to jako pravděpodobné, si to něj přimyslel zmínku o 8. c. Ano, to asi bude ono – třebaže v textu to není naznačeno třeba zaváháním.

Pokud jde o seminář, patří snad mezi nejslavnější. Trestání učitele učitelem je zcela legendární, právě jako vulgární materialista F. C. Bohlen a Cimrmanova teorie poznání též, ostatně jako úkrok stranou, který sám rád a často využívám. Je ostatně součástí nejedné přednášky na právnické fakultě – ano, i někteří docenti a profesoři se náramně vyžívají v referencích na Cimrmana.

4 30.01.2024

Druhý díl Neměl jsem ho jako malý rád, četl jsem jej tedy zákonitě nejméněkrát. Dnes bych ho hodnotil snad poněkud pozitivněji, ačkoliv se tedy dál o žádnou velkou literaturu nejedná. Komentář obsahuje

spoilery,

ačkoliv netuším jak by to někomu mohlo vadit.

Připusťme si předem jednu věc. Celá koncepce této knihy zdá se snad zajímavou, smysl ovšem v posledku nedává. Celý koncept Tajemné komnaty je trochu absurdní. Připusťme představu, že Zmijozel byl takový šikulka, že se mu na hradě podařilo vybudovat poměrně rozsáhlý komplex, aniž si toho zbylí tři zakladatelé všimnuli. Je to hovadina, ale proč ne. (Je to kouzelník, pravda, ale zde si připomeňme větu Popletala z předposlední knihy "To je ale náš nepřítel také.") Musíme už vysloveně ignorovat, že jinak zaostalí kouzelníci měli kanalizační potrubí vybudované někde na přelomu prvého a druhého tisíciletí, což se nejeví pravděpodobné, nebo ho někdo později na tu "tajemnou" komnatu napojil, což z její tajemnosti poněkud ubírá. Musíme dále předpokládat, že za celé generace Zmijozelových dědiců buď ani jeden na škole nebyl, což je, opakuji, hovadina, ale budiž, nebo připustit, že každý jeden potomek, který měl potenciál a schopnost komnatu odhalit, byl bytostně zlý (což je koncept, který je mi sám naprosto nechutný, od Rowlingové ovšem nepřekvapuje, existenciálně zlí lidé se v jejích knihách často objevují) a zcela postrádal touhu být zapsán v dějinách čar a kouzel tím, že by Tajemnou komnatu odhalil. Ne, promiňte, to fakt nedává smysl. Opakuji, celý tento koncept je vadný. Logický náhled na něj má v celé knize snad jen profesor Binns. To, že Bazilišek celkově také moc smysl nedává, nechávám již stranou.

Tedy ústřední koncept je vadný. Dobře. Co zbytek? Děj? Stejně děravý jako v prvém díle. Konzistence? Časová žádná – člověk je až v šoku, co všechno se stihne do Vánoc. Jazyk? Hloupý, lexikálně slabý. Postavy? Přibyde nám tady snad vůbec největší karikatura za celou sérii – drahý náš Zlatoslav. Aby bylo jasno, já jeho postavu rád a baví mne a jsem rád, že ji autorka do textu zařadila, možná právě pro něj mám přeci jenom ke knize kladný vztah. Míra, v jaké jej autorka zkarikovala je natolik ohromující, že se u toho jeden musí chechtat. Nadto zde autorka provedla něco, co, myslím, už později nezopakovala a je to tak dobře. Jedná se totiž o chybu. Potter závěrem poráží ústředního nepřítele. To se mu ani jednou nepovede. Jindy to za něj vlastně vždycky udělá Brumbál, respektive se mu to podaří za zcela mimořádné pomoci jeho schopnějších přátel a známých.

Jistě, i zde přichází jistá forma pomoci. Ale uznejme, představ dvanáctiletého haranta, kterak se mečem rve s ohromným hadem, je poněkud absurdní. A dobře, ať se klidně pere, nic proti. Ale na konci ať umře, jinak nelze tvrdit, že dává kniha smysl.

Inu, je to tedy dětská kniha nevalné kvality, ovšem jisté zábavné atmosféry. Stále platí, jako u prvního dílu, že to není kvalitní kniha. Já prostě nechápu, jak by někdo mohl tvrdit opak. Ale je zábavná a zabavující – je dětská, proto podle autorky nevyžaduje přemýšlení, to vám ji zkazí. Když u ní ovšem přemýšlet nebudete, můžete s ní nakonec být vcelku spokojení. A opravdu jo, přes všechny moje výhrady (a bylo by jich mnohem víc!) je autorka skvělá vypravěčka a příběh je skvěle vyprávěný, o tom spor vést nejde. Nu a je-li něco dobře vyprávěné, je to zpravidla i zábavné.

Rozečetl jsem v září tuto knihu a nepřízní fakulty a mimořádně obtížného zkouškového období, které do sebe pojalo hned tři z nejtěžších zkoušek studia právnického, dočítám ji nyní, koncem ledna. Bylo to tedy poměrně dlouhé a třebaže absence času byla objektivní překážkou čtení, přeci na mě kniha, nevlídná tvář Davidova, dosti nepříznivě shlížela a já se styděl. Jsem tedy velice rád, že to mám konečně z krku. Teď už si David může čumět jak chce.

Je to famózní kniha. Jeden z nejkrásnějších (míněno doslova – jedná se o estetickou krásu) románů co jsem vůbec kdy četl. Je to naprosto fantastický text, opravdu je. Tak tedy pár poznámek.

Že prý se Schulzovi vyčítalo, že nezvládl románovou formu. Je-li to pravda, jeví se mi tato kritika vcelku opodstatněná. I přes délku textu nevytane člověku při čtení na mysl zrovna slovo "román". Jedná se spíše o sérii obrazů, či sousoší – a mám pocit, že to ve vztahu k tématu bude patrně úmyslné. Kniha je neuvěřitelně statická. Nenarazíte v ní takřka na děj, narazíte jen na výjevy, které se chronologicky střídají, ukazují vývoj času z jednoho bodu do druhého, tomu však děj říkat nelze. Je to jen posloupnost.

Každý jeden presentovaný obraz má vlastní charakter, je dokonale stínován, sahá do hloubky. Vykreslit jej ovšem trvá – odtud ta strnulost. Každý obraz má dominantu a ta dominanta své specifikum. Jakési epiteton constans – skřehotavý hlas skřehotavého mnicha, či klepající se ruce Sixtovy, kterého straší ve snách podivný obr Lorenzo il Magnifico. Neustále se opakující fráze, donekonečna opakovaná charakteristika toho kterého obrazu, té které postavy, toho kterého miniaturního děje, který se podařilo dostat na plátno. Je to možná trochu unavující čtení. Unavující, ale velkolepé, krásné. Schulzův jazy a cit neuvěřitelným způsobem popisují famózní dílek historie světa, obalený zhruba kolem života jednoho velkého umělce – ale jen zhruba. Ve skutečnosti má kniha širší záběr. Myslím, že sotva tak třetina knihy se odehrává v přímé přítomnosti Michelangelovy. Autor nepojímá jednoho známého umělce, který hovořil s duší kamene, autor pojímá celou jeho dobu, a nejen osudy Florencie, ale osudy celých království, osudy Evropy. Při čtení, naprosto kouzelném, člověk se neubrání lítosti – pětina. Vznikla pětina těchto obrazů, zbytku se nedočkáme. A přitom už ta pětina je zkrátka velkolepá.

Umělcův jazyk a cit je zkrátka ohromující. Dovolím si skor závěrem odcitovat jednu scénku, která se obzvláště dotkla mého srdce. "Oč lepší by bylo nyní sedět doma a číst Senecu, popíjet chlazené víno, a ne to bankéřské, ledabylé, trpké víno, ale víno opravdové, labužnicky vybírané, dobře kořeněné a připravené, víno vhodně zvolené, neboť každý večer pro svoji chuť potřebuje víno jiné a zvláštní, popíjet, lehce hladit lesklou srst chrta umdlenou rukou a číst." Já se vám omlouvám, ale tahle scéna, tenhle jemně a dokonale vytříbený obraz, je mi rájem na zemi. Prostě ohromující. A takových scén je tam samozřejmě víc. Hned úvodní kapitoly, ještě před narozením umělce, kapitoly, v nichž "zatím tři muži nesli na [Sixtův] rozkaz smrt do Florencie.", vůbec mě nejvíce z celé knihy snad bavil titánský souboj Sixta a Lorenzem.

To mne přivádí k poslední obecné poznámce. Kniha není dokonalým obrazem reality, je jen její nedokonalou, ale snad upřímnou, reflexí. Přeci je ohromující, jak dobře se autorovi podařilo mimo jiné vystihnout právě jednotlivé papeže, včetně zvěrstva jehož se počátkem knihy dopouští papež Sixtus IV., pánům Braitovi, Dacíkovi či Vodičkovi, kteří se pokoušeli v době jejího vzniku, o cenzuru, respektive úplný zákaz této knihy, navzdory. Kniha naštěstí přetrvala – na rozdíl od jejího autora.

Co jiného po Vraždě v salónním coupé, když ne Hospodu ně mýtince? Chronologicky si stojí opačně, Trachta je nám nicméně představen ve Vraždě, když ho pak vidíte i tady, potěší to.

Přítomnost inspektora Trachty nezbytně implikuje jednu věc. Ne, že by to byla přímo detektivka, to ne, ale jsou tu prvky záhady, které, při zpětném pohledu, dávají poměrně souvislou linku „stop“ vedoucí k danému závěru. Je tedy patrné, že tvorba Hospody na mýtince, která samozřejmě není primárně detektivní, inspirovala autory blíže se podívat na daný žánr.

Dílo je samozřejmě primárně o operetě. A v té se já naprosto, ale naprosto neorientuji. Prostě nevím, o co jde. Ostatně proto byla Hospoda (spolu s Cimrmanem v říši hudby) mezi posledními, ke kterým jsem se před léty dostal. Přeci jsem si je ale obě oblíbil.

Už úvodní semináře jsou bravurní. Pohybuji se aktuálně na akademické půdě. Nevěřili byste, jak časté jsou odkazy na "Tito mužové se nepochybně domnívali, že celá soutěž bude pro ně hladkou záležitostí, při níž si navzájem pochválí svá vlastní díla a rozdělí se o ceny. Jak to tak chodí. Tedy jak to tak chodilo!" (Jsem, mimochodem, překvapen, že ono "Jak to tak chodilo!" není obsaženo ve scénáři.) Vůbec celá scéna s uměleckou krádeží je rozkošně vtipná.
O nic horší není následná geniální parodie referátů (míněno shrnutí operety Proso), či zesměšnění odborných studií.

Samotná hra nabízí mnoho skvělých, nezapomenutelných scén. Mezi mé oblíbené samozřejmě patří „justiční omyl!“ a závěrečné "Byl jste vždycky poctivý člověk? Byl. Odseděl jste si poctivě dvacet let? Odseděl. Vidíte? Poctivost se nakonec vždycky vyplatí." To je tak krásná scéna! Nabízí úžasný podnět, ano, jistě parodický, ale přece, k zamyšlení. Mimochodem, těch právnických prvků je ve hře z nějakého důvodu více. Na začátku se ostatně setkáváme s notářem, závětí, té tematizace je tu mnoho. Nevím opravdu čím to je, že zrovna v téhle hře je toho vícero.

Nezbývá než se nakonec ještě jednou poveselit nad tím, že si dědeček otevřel hospodu, ale chodili mu tam lidi. Což je, myslím, mimořádně zlidovělé.

2 28.01.2024