Set123 komentáře u knih

Jednoho dne před osmi lety, když jsem byl někde v osmé třídě, přišla nám na hodinu, už nevím jakou, suplovat jiná učitelka. Patrně neochotna věnovat se dalším harantům nad běžnou kapacitu, pustila nám tehdy místo výuky film. Nikoho z nás, myslím, nijak zvlášť nezajímal. Osobně jsem na ní však (byla to milá dáma) nechtěl udělat špatný dojem a tak jsem se díval. A zamiloval se. Ano ano, Vyšetřování ztráty třídní knihy byla první hrou, kterou jsem od mistra Cimrmana měl tu radost vidět. A už tehdy jsem se do něj zamiloval. Vyšetřování má tedy nezbytně v mém srdci zvláštní místo, třebaže není rozhodně mou nejoblíbenější hrou – váhám v tomto smyslu nad Lijavcem a Záskokem.

Později měl jsem navíc tu čest v jedné inscenaci, bohužel nikoliv inscenaci přímo mistrova divadla, ale jakési pedagogické inscenaci, býti jedním z výjimečných blbečků sedících na konci vedle sebe. Můj nejlepší kamarád pak byl Hošek. Jojo, to bylo srandy.

Autoři hry jsou pedagogy. Vědí proto velice dobře, co píší. Vyšetřování svým extravagantním a poněkud groteskním stylem opravdu člověku připomene jeho základku v pozdějších ročnících, střední v její počátku. Panuje tu jistý kolegiální antagonismus mezi pedagogem a žákem. Antagonismus takřka bratrský. To autoři vystihli skvěle. Není pak patrně náhodou, že tato hra obsahuje snad vůbec nejvíce vulgarismů – tak trefných jak je pro autory příznačné (jen počkej, ty hajzle!, jste tupá, odporná, deprivovaná hovada, debil, blbeček, debil blbeček,...) a obsahuje snad nejemočnější scény celé Cimrmanovy tvorby "No tohleto tedy takoví velcí hoši jak se tak na vás dívám Úroveň!!!" (Jsa opět překvapen, že ve scénáři je jenom závěrečné "úroveň!")

Jedna věc mi už ale leta hlodá v hlavě. Jsou tu dvě možnosti. Buď jsem hru nepochopil (což je možné, ta interpretace se nabízí, ale nezdá se mi přeci pravděpodobná), nebo je v jednom bodě hra vnitřně inkonzistentní. Sice, v oběžníku pana ředitele je zmíněno, že v 8. C již sedmým rokem postrádají třídní knihu. Ještě předtím je zmíněno, že ředitel řekl na chodbě učiteli, ať se na třídní knihu už vykvazjne, to je však příběh očividně vymyšlený. Každopádně později se ředitel dorazivší do třídy podivuje nad tím, že se kniha stále postrádá („je jistě již dávno na světě“). A já si zaboha nemohu vysvětlit jak to tedy je. Buď je to inkonzistentní, čemuž se mi nechce věřit, nebo si učitel oběžník pana ředitele vymyslel, nebo, když to teď tak píšu jeví se to jako pravděpodobné, si to něj přimyslel zmínku o 8. c. Ano, to asi bude ono – třebaže v textu to není naznačeno třeba zaváháním.

Pokud jde o seminář, patří snad mezi nejslavnější. Trestání učitele učitelem je zcela legendární, právě jako vulgární materialista F. C. Bohlen a Cimrmanova teorie poznání též, ostatně jako úkrok stranou, který sám rád a často využívám. Je ostatně součástí nejedné přednášky na právnické fakultě – ano, i někteří docenti a profesoři se náramně vyžívají v referencích na Cimrmana.

4 30.01.2024

Druhý díl Neměl jsem ho jako malý rád, četl jsem jej tedy zákonitě nejméněkrát. Dnes bych ho hodnotil snad poněkud pozitivněji, ačkoliv se tedy dál o žádnou velkou literaturu nejedná. Komentář obsahuje

spoilery,

ačkoliv netuším jak by to někomu mohlo vadit.

Připusťme si předem jednu věc. Celá koncepce této knihy zdá se snad zajímavou, smysl ovšem v posledku nedává. Celý koncept Tajemné komnaty je trochu absurdní. Připusťme představu, že Zmijozel byl takový šikulka, že se mu na hradě podařilo vybudovat poměrně rozsáhlý komplex, aniž si toho zbylí tři zakladatelé všimnuli. Je to hovadina, ale proč ne. (Je to kouzelník, pravda, ale zde si připomeňme větu Popletala z předposlední knihy "To je ale náš nepřítel také.") Musíme už vysloveně ignorovat, že jinak zaostalí kouzelníci měli kanalizační potrubí vybudované někde na přelomu prvého a druhého tisíciletí, což se nejeví pravděpodobné, nebo ho někdo později na tu "tajemnou" komnatu napojil, což z její tajemnosti poněkud ubírá. Musíme dále předpokládat, že za celé generace Zmijozelových dědiců buď ani jeden na škole nebyl, což je, opakuji, hovadina, ale budiž, nebo připustit, že každý jeden potomek, který měl potenciál a schopnost komnatu odhalit, byl bytostně zlý (což je koncept, který je mi sám naprosto nechutný, od Rowlingové ovšem nepřekvapuje, existenciálně zlí lidé se v jejích knihách často objevují) a zcela postrádal touhu být zapsán v dějinách čar a kouzel tím, že by Tajemnou komnatu odhalil. Ne, promiňte, to fakt nedává smysl. Opakuji, celý tento koncept je vadný. Logický náhled na něj má v celé knize snad jen profesor Binns. To, že Bazilišek celkově také moc smysl nedává, nechávám již stranou.

Tedy ústřední koncept je vadný. Dobře. Co zbytek? Děj? Stejně děravý jako v prvém díle. Konzistence? Časová žádná – člověk je až v šoku, co všechno se stihne do Vánoc. Jazyk? Hloupý, lexikálně slabý. Postavy? Přibyde nám tady snad vůbec největší karikatura za celou sérii – drahý náš Zlatoslav. Aby bylo jasno, já jeho postavu rád a baví mne a jsem rád, že ji autorka do textu zařadila, možná právě pro něj mám přeci jenom ke knize kladný vztah. Míra, v jaké jej autorka zkarikovala je natolik ohromující, že se u toho jeden musí chechtat. Nadto zde autorka provedla něco, co, myslím, už později nezopakovala a je to tak dobře. Jedná se totiž o chybu. Potter závěrem poráží ústředního nepřítele. To se mu ani jednou nepovede. Jindy to za něj vlastně vždycky udělá Brumbál, respektive se mu to podaří za zcela mimořádné pomoci jeho schopnějších přátel a známých.

Jistě, i zde přichází jistá forma pomoci. Ale uznejme, představ dvanáctiletého haranta, kterak se mečem rve s ohromným hadem, je poněkud absurdní. A dobře, ať se klidně pere, nic proti. Ale na konci ať umře, jinak nelze tvrdit, že dává kniha smysl.

Inu, je to tedy dětská kniha nevalné kvality, ovšem jisté zábavné atmosféry. Stále platí, jako u prvního dílu, že to není kvalitní kniha. Já prostě nechápu, jak by někdo mohl tvrdit opak. Ale je zábavná a zabavující – je dětská, proto podle autorky nevyžaduje přemýšlení, to vám ji zkazí. Když u ní ovšem přemýšlet nebudete, můžete s ní nakonec být vcelku spokojení. A opravdu jo, přes všechny moje výhrady (a bylo by jich mnohem víc!) je autorka skvělá vypravěčka a příběh je skvěle vyprávěný, o tom spor vést nejde. Nu a je-li něco dobře vyprávěné, je to zpravidla i zábavné.

Rozečetl jsem v září tuto knihu a nepřízní fakulty a mimořádně obtížného zkouškového období, které do sebe pojalo hned tři z nejtěžších zkoušek studia právnického, dočítám ji nyní, koncem ledna. Bylo to tedy poměrně dlouhé a třebaže absence času byla objektivní překážkou čtení, přeci na mě kniha, nevlídná tvář Davidova, dosti nepříznivě shlížela a já se styděl. Jsem tedy velice rád, že to mám konečně z krku. Teď už si David může čumět jak chce.

Je to famózní kniha. Jeden z nejkrásnějších (míněno doslova – jedná se o estetickou krásu) románů co jsem vůbec kdy četl. Je to naprosto fantastický text, opravdu je. Tak tedy pár poznámek.

Že prý se Schulzovi vyčítalo, že nezvládl románovou formu. Je-li to pravda, jeví se mi tato kritika vcelku opodstatněná. I přes délku textu nevytane člověku při čtení na mysl zrovna slovo "román". Jedná se spíše o sérii obrazů, či sousoší – a mám pocit, že to ve vztahu k tématu bude patrně úmyslné. Kniha je neuvěřitelně statická. Nenarazíte v ní takřka na děj, narazíte jen na výjevy, které se chronologicky střídají, ukazují vývoj času z jednoho bodu do druhého, tomu však děj říkat nelze. Je to jen posloupnost.

Každý jeden presentovaný obraz má vlastní charakter, je dokonale stínován, sahá do hloubky. Vykreslit jej ovšem trvá – odtud ta strnulost. Každý obraz má dominantu a ta dominanta své specifikum. Jakési epiteton constans – skřehotavý hlas skřehotavého mnicha, či klepající se ruce Sixtovy, kterého straší ve snách podivný obr Lorenzo il Magnifico. Neustále se opakující fráze, donekonečna opakovaná charakteristika toho kterého obrazu, té které postavy, toho kterého miniaturního děje, který se podařilo dostat na plátno. Je to možná trochu unavující čtení. Unavující, ale velkolepé, krásné. Schulzův jazy a cit neuvěřitelným způsobem popisují famózní dílek historie světa, obalený zhruba kolem života jednoho velkého umělce – ale jen zhruba. Ve skutečnosti má kniha širší záběr. Myslím, že sotva tak třetina knihy se odehrává v přímé přítomnosti Michelangelovy. Autor nepojímá jednoho známého umělce, který hovořil s duší kamene, autor pojímá celou jeho dobu, a nejen osudy Florencie, ale osudy celých království, osudy Evropy. Při čtení, naprosto kouzelném, člověk se neubrání lítosti – pětina. Vznikla pětina těchto obrazů, zbytku se nedočkáme. A přitom už ta pětina je zkrátka velkolepá.

Umělcův jazyk a cit je zkrátka ohromující. Dovolím si skor závěrem odcitovat jednu scénku, která se obzvláště dotkla mého srdce. "Oč lepší by bylo nyní sedět doma a číst Senecu, popíjet chlazené víno, a ne to bankéřské, ledabylé, trpké víno, ale víno opravdové, labužnicky vybírané, dobře kořeněné a připravené, víno vhodně zvolené, neboť každý večer pro svoji chuť potřebuje víno jiné a zvláštní, popíjet, lehce hladit lesklou srst chrta umdlenou rukou a číst." Já se vám omlouvám, ale tahle scéna, tenhle jemně a dokonale vytříbený obraz, je mi rájem na zemi. Prostě ohromující. A takových scén je tam samozřejmě víc. Hned úvodní kapitoly, ještě před narozením umělce, kapitoly, v nichž "zatím tři muži nesli na [Sixtův] rozkaz smrt do Florencie.", vůbec mě nejvíce z celé knihy snad bavil titánský souboj Sixta a Lorenzem.

To mne přivádí k poslední obecné poznámce. Kniha není dokonalým obrazem reality, je jen její nedokonalou, ale snad upřímnou, reflexí. Přeci je ohromující, jak dobře se autorovi podařilo mimo jiné vystihnout právě jednotlivé papeže, včetně zvěrstva jehož se počátkem knihy dopouští papež Sixtus IV., pánům Braitovi, Dacíkovi či Vodičkovi, kteří se pokoušeli v době jejího vzniku, o cenzuru, respektive úplný zákaz této knihy, navzdory. Kniha naštěstí přetrvala – na rozdíl od jejího autora.

Co jiného po Vraždě v salónním coupé, když ne Hospodu ně mýtince? Chronologicky si stojí opačně, Trachta je nám nicméně představen ve Vraždě, když ho pak vidíte i tady, potěší to.

Přítomnost inspektora Trachty nezbytně implikuje jednu věc. Ne, že by to byla přímo detektivka, to ne, ale jsou tu prvky záhady, které, při zpětném pohledu, dávají poměrně souvislou linku „stop“ vedoucí k danému závěru. Je tedy patrné, že tvorba Hospody na mýtince, která samozřejmě není primárně detektivní, inspirovala autory blíže se podívat na daný žánr.

Dílo je samozřejmě primárně o operetě. A v té se já naprosto, ale naprosto neorientuji. Prostě nevím, o co jde. Ostatně proto byla Hospoda (spolu s Cimrmanem v říši hudby) mezi posledními, ke kterým jsem se před léty dostal. Přeci jsem si je ale obě oblíbil.

Už úvodní semináře jsou bravurní. Pohybuji se aktuálně na akademické půdě. Nevěřili byste, jak časté jsou odkazy na "Tito mužové se nepochybně domnívali, že celá soutěž bude pro ně hladkou záležitostí, při níž si navzájem pochválí svá vlastní díla a rozdělí se o ceny. Jak to tak chodí. Tedy jak to tak chodilo!" (Jsem, mimochodem, překvapen, že ono "Jak to tak chodilo!" není obsaženo ve scénáři.) Vůbec celá scéna s uměleckou krádeží je rozkošně vtipná.
O nic horší není následná geniální parodie referátů (míněno shrnutí operety Proso), či zesměšnění odborných studií.

Samotná hra nabízí mnoho skvělých, nezapomenutelných scén. Mezi mé oblíbené samozřejmě patří „justiční omyl!“ a závěrečné "Byl jste vždycky poctivý člověk? Byl. Odseděl jste si poctivě dvacet let? Odseděl. Vidíte? Poctivost se nakonec vždycky vyplatí." To je tak krásná scéna! Nabízí úžasný podnět, ano, jistě parodický, ale přece, k zamyšlení. Mimochodem, těch právnických prvků je ve hře z nějakého důvodu více. Na začátku se ostatně setkáváme s notářem, závětí, té tematizace je tu mnoho. Nevím opravdu čím to je, že zrovna v téhle hře je toho vícero.

Nezbývá než se nakonec ještě jednou poveselit nad tím, že si dědeček otevřel hospodu, ale chodili mu tam lidi. Což je, myslím, mimořádně zlidovělé.

2 28.01.2024

Další z množství knih, které mi poměrně dlouho leží v knihovně. A další sborník. Tento se, poměrně očividně, zabývá problematikou dělby moci ve státě. Obsahuje celkem deset více či méně zajímavých příspěvků, které se tématu týkají. Měl-li bych úvodem sborník zhodnotit jako celek, netvrdil bych patrně, že je tím nejzajímavějším, co si ke čtení pořídit, obsahuje ale jistě podnětné úvahy, které vám jakousi potravu pro mozek nabídnou. Osobně jsem si ho vlastně dost užil. Kdybyste věděli, jak moc mi za poslední rok chybělo ústavní právo...

Dělbu moci kniha pojímá ve třech pozicích. Jsou jimi 1) teoretické uchopení, 2) horizontála a 3) vertikála. Nejbohatší je část věnovaná horizontále – nikterak překvapivě, třebaže je pravdou, že je to asi nejlínější přístup. Časové aspekty dělby moci nejsou per se řešeny, zastavuje se u nich jenom Jan Kysela ve stručné poznámce prvého příspěvku.

Teoretické uchopení nabízí Kysela. Kosař s Kadlecem a Šipulovou, trochu Göttinger. Jenom jmenovaná skupina autorů příspěvku Konec montesquieovské triády, věnuje se čistě teorii – zabývají se koncepcí čtvrté moci (jako více autorů v publikaci, ovšem tito tři na zdaleka nejdokonalejší a nejkomplexnější úrovni). Jejich příspěvek je neuvěřitelně zajímavý a propracovaný, osobně si myslím, že má nejvíce zajímavých podnětů z celé knihy. Osobně ovšem s jeho, skvělým!, obsahem nesouhlasím. Kysela se zabývá kontextem vzniku dělby moci v naší Ústavě, kterou v tomto smyslu analyzuje. Později se dostává k prezidentu Zemanovi a jeho idiotském výkonu své funkce, konkrétně se pozastavuje nad jeho vztahem ke jmenování ministrů. V tomto smyslu jeho příspěvek silně odráží jeho mediální výstupy. Prvá polovina jeví se mi poněkud banální, druhá zase nikterak osvětová – to je ale můj problém, neměl bych si jeho rozhovory pouště stále dokola... Göttingerův článek je snad zajímavý potud, pokud shrnuje dění kolem zrušení části volebního zákona v roce 2021, to je ovšem horizontální působení dělby moci. Dokud se drží teorie, je zastíněn oběma výše zmíněnými články, jelikož právě jejich témata obsahuje, ovšem v menším a nepříliš zajímavém provedení.

Horizontála je pojata v dalších pěti článcích. Ty jde dělit na covidové a necovidové. Zkrátka, tři z nich řeší témata vzešlá z covidové krize. Sice je to článek Wintrův který se zabývá nouzovými stavy, Mikešův, kterému jde o ochranu práv právě za takových stavů (a zde je opět zastíněn Wintrem), poté Moravcův zabývající se prominutím daně, kteroužto nadílku nám připravila Alenka Schillerová. Všechny články jsou patrně zajímavé, ale jisté no, ne trauma, ale znechucení covidem mi brání je řádně docenit. Dále však obsahuje publikace článek Malířův o nejusticibilitě politických otázek, který je velice zajímavý (třebaže podobný a rozsáhlejší obsahuje i publikace Ústavní soud ČR: strážce ústavy nad politikou nebo v politice?, stále je však zajímavý,, zvláště v kontextu nového nálezu ÚS 30/23, vyhlášeného v tomto týdnu. Kokešův článek "Boj o moc" zase velice pěkně poukazuje na některé problémy našeho legislativního procesu, což za přečtení také rozhodně stojí.

Posledním aspektem je vertikála o dvou článcích. Prvý je Balíkův, zaobírá se územní decentralizací. Pokud jde o mě, vůbec nic by se na tomto světě nestalo, kdyby nevznikl – snad bychom ušetřili papír. Nařkl-li jsem část Kyselova článku z banality, ten Balíkův je jeho kvintesencí. Z větší části se skládá z tabulek, které ukazují jistý problém ČR, který pak autor vlastně bez racionální argumentace bagatelizuje. Jemu se líbí, že máme 6000 obcí a proto je dobře, že je máme, třebaže jsme v tom podle jeho vlastních dat raritní a přitom se neukazuje, že by ostatní státy fungovaly méně dobře, než ten náš. Snad nejzajímavějším článek sborníku je mi ten kratičký poslední. Benákovo pojednání o duchovní samosprávě jako skutečně opomíjeném prvku samosprávy zájmové. Je to téma absolutně opomíjené (na což autor ostatně sám upozorňuje), což je veliká škoda. Tohle rozhodně stojí z přečtení.

28.01.2024

No dobře, přestanu se tomu konečně vyhýbat. Knihy se snažím komentovat všechny okamžitě poté, co je dočtu. Za dobu, kdy zde komentáře publikuji, přečetl jsem tuto knížečku nejméně třikrát a ne a ne se k tomu dokopat. Fajn, tentokrát jdu do toho.

Mám ke knize silně ambivalentní vztah. Na straně jedné jsem ji četl (a poslouchal audioknihu) již od útlého dětství a vždy mne bavila – i dnes mne baví. Na straně druhé se za celou tu dobu nemohu zbavit jednoho pocitu. Ona je to vážně dost špatná kniha.

Nenenene, nekamenujte mě, prosím. Podívejme se na to objektivně. Kniha nevymyká jazykovou perfekcí. Ani originál ani překlad nejsou nijak zvlášť lexikálně pestré, autorka opakuje fráze neustále dokola, sloh je skřípavý a až podivuhodně jednolitý. Děj? Ale notak. Jednak je podezřele nevyvážený, čas letí tu jako splašený, tu se vleče, opakují se tam hloupé dějové zkraty, které nelze ospravedlnit, v textu najdeme mezery, nedokonalosti, úplné nesmyslné hlouposti (Hagrid musel s malým Harrym obletět polovinu Anglie a celá scéna s drakem je tak hloupá a zbytečná, že to snad ani netřeba zdůrazňovat). Pokud jde o charaktery postav, jsou to často karikatury, vyobrazující základní charakteristiky způsobem až nezdravým (rodina Dursleyových je jen nejkřiklavějším příkladem, Brumbál po dlouhou dobu není ničím, než moudrým starcem a většina postav je na tom stejně), když už se Rowlingové podaří nějakou postavu opravdu dobře vykreslit, vyleze z toho nějaký zmetek jako Potter. To vše musí nezbytně vést k závěru, že je to mizerný brak, kterým člověk jenom ztrácí čas.

No ale ono asi ne, ne? Už proto, kolik hodin svého života jsem jen s touhle jednou knížečkou (natož celou sérií) zabil, nemohu to postavit takhle najisto. Protože já to od dětství opravdu poslouchám a čtu jak blbec stále dokola. Tak čím ono to je? Některé scény jsou samozřejmě prostě krásně napsané. Třebas nedávají vždy smysl, autorka je geniální vypravěčkou. Třebaže je děj děravý a nelogický, je strašně poutavý a zábavný. Třebaže je to celé takové mírně parodické, je to přeci jenom strašně... no nezbývá napsat než fajn. A smysl to vážně nedává! Ale člověk se u toho směje jak blbej, prožívá to kolikrát mnohem víc, než by bylo na dětskou knížečku zdravé a pokaždé, když na konci dojde závěrečného odhalení, pachatel je odhalen a Brumbál si na konci zahraje na Holmese a vše nám odhalí, vysvětlí a objasní, člověk zase a znovu cítí jistou lásku a uspokojení. Nerozumím tomu, ale je to tak. Nu a na tohle konstatování se zde omezím.

Tuhle hru miluju! To sem v nejbližší době napíšu téměř jistě patnáctkrát, protože miluju, a to zcela upřímně, každou jednu hru z Divadla Járy Cimrmana. Vražda v salónním coupé není výjimkou, je samozřejmou součástí.

Je zvykem všech her do jedné, že parodují nějaký literární žánr či typ, postavu, archetyp či děj a pustou legrací nečiní z nich absurdity, ne, nýbrž rozkrývá jejich pravou podstatu, obnažuje je světu a dovoluje nám se jim smát. V tomto smyslu se jedná o pravou klasickou komedii v tom nejlepším smyslu. Vražda soustředí se očividně na detektivky. A svou práci dělá dokonale. Shodou okolností (no dobře, úplně shoda okolností to zase není) jsem zhruba před rokem četl naprostou většinu příběhů Sherlocka Holmese a mírně jsem se zajímal o ten žánr vůbec. Při sledování a tím více při čtení detektivek, kde vás neruší estetické působení provedení, člověk samozřejmě naráží na žánrové dominanty, archetypy, které už od zakladatelského díla zkrátka nemohou chybět. Cimrmanova hra je obnažuje zcela nezakrytě, sic ne hloupě a tupě.

Inspektor Trachta je kvintesencí takového archetypu (Auguste Dupin, Sherlock Holmes, Hercule Poirot, House ovšem i každý jeden detektiv zůstávající na poli klasické detektivky). Génius, jehož geniální postřehy jsou v posledku absurdní. Nejsou takové jen ty Trachtovy! Jsou takové postřehy všech výše jmenovaných, jen to není tak okaté. Od pozor k Dardanelám a od Dardanel k Bosporu a bum, je tu Popleta. Aby autoři mohli absurditu detektivek odkrýt precizněji, přidali Trachtovi něco z jiných postav, některé klasické složky přesunuli jinam. Trachtovi bylo přiděleno to, co obecně přináleží jejich kolegům (snad nepojmenovaný pomocník Dupinův (v povídkách vypravěč), Watson, Hastings, Wilson), tedy svalstvo, zdravé tělo. Ovšem odejmeme-li jim tuto charakteristiku, zbude už jen druhá polovina jejich charakteru – poněkud komická hloupost (ve srovnání s jejich detektivními kolegy), přičemž tedy na Hlaváčka zbyde jen ubohost. Detektivové bývají rovněž charakterizování laickostí, nezačleněním do policejní komunity. Ta je Trachtovi odebrána a přidělena Mayerovi. Je plně ukázáno jak podezřele to působí, je ukázáno to, co jinak ukazuje třeba seriál Sherlock s Cumberbatchem – ono je to tak trochu podezřelé. Nesmí nám chybět ani tak trochu hloupý detektivní konkurent Klečka.

A to je jen část charakteristik a hříček demonstrovaných na hlavní postavě detektivky. Je jich tam ovšem více, je jich tam strašná spousta. A všechno to dohromady tvoří fascinující guláš, který je parodií detektivky – a přitom jakoby její uměleckou definicí.

Vedle toho nesmí chybět naprosto geniální semináře, z nichž, tak jako ze hry, vzešlo kvantum vynikajících hlášek a prohlášení, která ovlivňuji českou kulturu en bloc. Pro nás právníky (ve výrobě) je takovým klasickým pionýrem slepých uliček Nejvyšší soud a šrapnel se v učebnách rozléhá pravidelně.

Nu dost. Prostě je to skvělé. Textové vyhotovení je oproti živému provedení očividně v lecčem velice ochuzené – ostatně zrovna herci Divadla Járy Cimrmana jsou proslulí jistým živým dotvářením svých kousků. Stejně je to však ohromně zábavné, takže doporučuji i ke čtení.

4 27.01.2024

Stále zajat v étosu pozkouškové úlevy, dostal jsem se k dalšímu drobnému spisku, který se mi za poslední dobu usadil v knihovně. A musím říct, že tento mne zaujal poněkud více, než ten Adornův. A jsem k němu také o něco kritičtější, nutno podotknout.

Hned v úvodu mám dvě poznámky ke konceptu pro Voegelina zjevně důležitého – ke konceptu zla. Souhlasím s ním, že humanita a osvícenství byly prostředkem pro vyvrcholení nacionálně socialistických hnutí a genocida je jejich úplným vrcholem. V tom se shodneme a můžeme si tedy spolu dělat srandu z těch, kteří považovali a považují tento jev za vzpírající se osvícenství. Dále se však autor přimyká ke konceptu zla – považuje za nezbytné přijmou jeho bytí jako bytí faktického jevu, moci, síly ve světě, která je per se schopna působit. Přiklání se navíc ke konceptu radikálního zla. A zde se s autorem shodnout nemohu. Jednak je zlo předmětem morálního soudu, nikoliv fakticity bytí. V tom smyslu nemůže zlo samostatně působit. Museli bychom totiž pak akceptovat, že třeba povodeň je zlá, morálně odsouzeníhodná – a to je natolik neintuitivní a po rozvaze hloupé, že to nelze brát vážně. Koncept radikálního zla je navíc nepřesvědčivý a už leta se kloním naopak k Arendtovou prosazené koncepci zla banálního. Trochu se bojím, že autor sklouzne přesně k tomu, před čím Arendtová varovala. Jeho strach z radikálního zla učiní z patřičných osob lucifery a ze sféry jistého podivu nad tím, jak někdo natolik prostý dovedl něco takového, do sféry magického ohromení nad velkolepostí činu.

Pokud jde o jeho pojetí státu. Úvodem přináší tříprvkovou definici klasika Jellineka (v tomto ohledu nelze nedoporučit ke čtení jeho Všeobecnou státovědu, na stránkách MUNI ji najdete zdarma naskenovanou), ovšem v prvku posledním posunutou. Třetí prvek se totiž stojí jako státní organizace sloužící k výkonu státní moci – ne tedy nezbytně jakousi původní panovnickou mocí, které Jellinek přisuzuje unikátnost, absolutnost a původnost. Moderní státověda je už zcela jasná. Hovoří o nezávislosti, výlučnosti a neomezenosti a to ve smyslu relativním. Státní moc (moc sloužící k prosazení zájmů státu) se neodvozuje od jiné podobné moci (tedy státní, to neznačí, že legitimita panovníka nemůže být čerpána z náboženství, to je jiná otázka), je na daném území uplatňována pouze jedna (opět ve smyslu státní moci, to neexkluduje jiné mocenské faktory) a z hlediska své suverenity je neomezená (tento prvek je právem hodný kritiky, ovšem sem se to nehodí). Voegelin tako stát nechápe, kritizuje-li tedy jeho konceptualizaci, kritizuje vlastně strawmana. A to není pěkné. Zdá se mi vůbec, že si autor za stát zvolil to, co státem chce mít a jeho popis proto, ač hodný kritiky, kritizovat nelze, jelikož by bylo třeba vyvracet každou větu. Vymkneme-li se ovšem, stejně jako autor, této juristicko-sociologické definici a přesuneme se k hegeliánskému pojetí státu (po mém soudu špatnému, ale to říkám z roku 2024 do toku 1820, respektive 1937, takže jsem pokorný) nelze jistě s autorem nesouhlasit, pokud jde o shodné prvky státu a náboženství. Ty ostatně, byť proměněné, ostávají doposavad.

Z díla zapáchá konzervatismus jako nic dobrého (Zde si musím, promiňte, přisadit k jednomu z níže komentujících – často danou skutečnost ignorujeme, nikoliv méně je proto však pravdou to, že konzervatismus, klademe-li jej jako protiklad liberální levice, je nejen právě tak, ale mnohem více způsobem kolektivního uvažování, které je obecně pokládáno (v důsledku i autorem knihy) za něco nebezpečného. Levice (v sociálním smyslu) je ve skutečnosti mnohem rozštěpenější směr, než vy se na prvý pohled zdálo (neřeším již ten fakt, že postmoderna není ideologií (a priori), nýbrž stavem a metodou) a rozhodně je méně koherentní a vnitřně naopak mnohem rozpornější, než konzervativní, tradicionalistické směry uvažování.) a i z výše podané kritiky Voegelinem zvolené koncepce státu, ne nabízí, že zůstal mentálně zaseklý někde u sporů o investituru. Nepojímá stát jako možně pozitivistický. Nezbytně tedy politiku, stát a náboženství směšuje. Nehledá snad ani tolik paralely (což jsem od díla čekal), jako spíše definiční spojnice. Problémem je, že aby tyto mohly existovat, musíme si překreslit realitu.

Nechci však, aby to vyznělo jako prostý odsudek díla, tak to nemíním. Ta kniha je zajímavá a mě dala něco velice důležitého. Nezůstává toliko u konceptuálního uchopení a neomezuje se na vnější symbolickou rovinu, zabývá se rovněž individuální, osobní prožitek náboženství, respektive politicko-sociální příslušnosti. A to je mi obzvláště cenné, jelikož sám jako ateista, s náboženským cítěním natolik omezeným, že i můj kocour má větší, nejsem schopen tento prožitek řádně docenit. Opět i zde podotýkám, že individuální základy masovosti kolektivistických ideologií minulého století, pojmenovala a obsáhla po mém soudu mnohem lépe Hannah Arendtová a její pojetí nedostatku myšlení je mi bližší, než Voegelinovo pojetí náboženské seberealizace. Realita je však komplikovaná a v zásadě nepochybuji o tom, že obě pojetí mohou být uplatněna vedle sebe.

Nu, to by bylo. Jistě mi prominete jistou sníženou koncepčnost komentáře, už jsem dlouho žádné nepsal. A mimochodem, vážně bych nerad, aby to vyznělo jako odsudek díla. Naopak, mě se velice líbilo a dalo mi nejeden podnět k úvahám. Celá kniha zkrátka je zajímavá a zajímavě se kouká na svět – nutno povědět, že z pozice roku 1938, což je zkrátka jiný rok, než 2024 a můj pohled na svět musí nezbytně být jiný než autorův. Dohromady je to dílko, které rozhodně stojí za přečtení.

Ambivalentní pocity nad tímto textem jsou, jak koukám na níže napsaný komentář, běžné. Pravda, u mě jsou vzbuzeny jinými důvody. Od září loňského roku je to první ryze neprávní kniha (když jsem v ní narazil na slovo vindikace, trochu mě to nakrklo), kterou jsem přečetl. A to ve mně vzhledem k mimořádně nechutnému semestru a ještě nechutnějšímu zkouškovému (tolik plačících lidí jsem ještě na chodbách nepotkal), vzbuzuje mimořádnou radost.

Na straně druhé je to vlastně text poměrně nezajímavý. Ne, nechápejte mě špatně, on obsahem asi přísně vzato zajímavý je, ale pokud jste četli Dialektiku osvícenství (a měli to štěstí, že jste ji pochopili – sám mám s texty frankfurtské školy poněkud problém, jsou napsány zpravidla volnějším slohem a ne se zrovna nejpevnější myšlenkovou strukturou, to platí i o této publikaci) a znáte obecně výhrady které Adorno ke kulturnímu průmyslu má, nepřekvapí vás vlastně ničím a stane se z ní spíše poněkud nepřehledný textík, který zaujme, ale nic moc nedá. Ostatně Adornova aktuální masová kultura, jak ostatně správně poznamenal níže David, byla dosti jiná, než je naše aktuální masová kultura a třebaže obecné fenomény, které Adorno bystře analyzoval, zůstávají v zásadě podobné, kontext knihy stal se poněkud nudným.

Nemám rád pracovní právo. Řekl jsem si ale, hele, bojuj se svými strachy, zkus nějakou knihu, třeba se do toho dostaneš. Doktor Blažek je mladý, můžeš k němu mít různé osobní výhrady, ale přeci jenom to asi pujde číst a ještě to může být zajímavé...

Ze všeho nejvíce mi text připomínal Marxův Manifest. Posečkejte, ne snad tím, že by byl Blažek šílený komunista volající po oběšení buržoazie. Nene, jeho názory nejsou nijak šíleně levicové (někdy dokonce naopak), jedná se mi prostě o celkový tón práce. Volá k akci, píše se v ní, že "bude přejmenováno", nebo "bude změněno", "bude doplněno", to už je jen kousek k "bude obsazeno" a podobně. Autor jakoby ze stylu vědecké práce sklouzl k manifestačnímu zvolávání až příliš politizujícího charakteru. Ale to je problém stylistický, ten není tak důležitý.

Ale já mám trochu problém, obsahový. A předem upozorňuji, prakticky se nevyznám v pracovním právu, takže mě neberte moc vážně. Vím, název knihy v tomto směru napovídá, ale přeci jsem byl překvapen prázdnotou první poloviny knihy. Nejdelší je první kapitola, v ní autor vyjmenovává problémy současné úpravy pracovního práva. Ale bez ustanovení zákona, konstatuje problém a bez důkazu, bez diskuse, bez kritické analýzy jde dál. Konstatuje, že pracovní právo je neaktuální, ale neukáže kde a podobně. Nezpochybňuji, že to tak je, ale takhle se přeci nepíše. To si tu subkapitolu o čtyřech řádcích mohl odpustit.

Nu a když se k nějakému zajímavému vlastnímu obsahu konečně v poslední kapitole dostává, zase s ním nemohu souhlasit. Osobně bych neměl, dejme tomu, nic proti pracovnímu ombudsmanovi, prosím, proč ne, ale další formalizace uzavírání pracovních smluv, snaha o jakousi revoluci ve smyslu "Inspekce práce bude zrušena a nahrazena ombudsmanem!" – no nezní to jak od Marxe? -, či vyzývání k větší fragmentaci našeho soudnictví v obecné justici (kde už tak má Nejvyššák dost bordel ve sjednocování judikatury, protože se ani není schopný sám se sebou dohodnout, kam jednotlivé kauzy patří – a teď si představte, že by svoje kompetence řešil samostatný pracovněprávní specializovaný senát! Nemluvě o tom, že snahu o další a další diversifikaci osob na schopnější, které je třeba chránit méně a neschopné, které je třeba moc, moc chránit, považuji nejen za ústavněprávně spornou, ale také škodlivou pro právní řád, jenž by díky tomu hypertropoval ještě víc, častěji a bujněji, až už by se v tom nevyznal opravdu nikdo. A dovoluji si prohlásit, že odborové organizace USA nejsou zrovna vzorem, ke kterému by se měl kdokoliv upírat – autor tak vlastně vyzívá k růstu osobního antagonismu zaměstnanců a zaměstnavatelů.

Když jsem si z textu nakonec vytáhl autorovu definici, respektive souhrn definičních znaků zásad, měl jsem k nim sice jenom pár výhrad (autor dost ignoruje problematiku poměřování a neurčitost respektive nedefinovatelnsot po mém soudu sotva může být prvkem definice), nemohu mu ale přiznat, že by přišel s něčím výrazně novátorským, jedná se spíše o jakousi sumu, než zajímavý výtvor.

Nu a tak se mi to vlastně moc nelíbilo. Formálně, ani obsahově (čistě estetická poznámka, není dobré prvou stranu vlastního textu vytvořit stylem 4 řádky textu, 35 řádek poznámek pod čarou – vypadá to hrozně) a zůstávám tak nadále kritický k samotnému předmětu, autorovi, i této knize.

24.01.2024

Nu, co k tomuhle tak dodat. Student civilního procesu v Česku stál posud před trojí volbou. Učebnice Wintrové z Prahy, která je sice většinou (!) obsahově nezávadná, na straně druhé je plochá, stručná a nejde do hloubky, navíc je dosti nepřehledná. Případně učebnice Šínové Z Olomouce, která je rozhodně důkladnější, představuje větší výběr judikatury, je koncepčnější pokud jde o její strukturu, obsahově ovšem vykazuje značné nedostatky už na poli konceptu civilního procesu jako takového. Hypotetickou třetí možností je pak Plzeňská učebnice od Zahradníkové – nemyslím si však, že by byla relevantní alternativou (třebaže jsem ji celou nepřečetl) vzhledem k rozsahu (na absurdním rozsahu 600 stran pojímá spor, nespor, insolvence i exekuce, což je naprosto mimo realitu) i obsahu (nahlédl jsem do několika míst a tedy...). Ani jedna z možností nebyla označitelná za dostatečnou, za kvalitní, za aktuální, ani jedna nedosahovala úrovně vědecké práce a nebyla schopná studentu opravdu ukázat co je to moderní civilní proces a připravit jej na možnou rekodifikaci.

Nyní ovšem, přátelé, nastalo jaro. Po noci nastal den a my se můžeme radovat. Brno vystoupilo do steče a svou silou rozdrtilo nepřátele na prach. Nebo tak něco. Ne, zcela vážně. Tohle je zcela mimo dosavadní měřítka.

Katedra civilního procesu v Brně konečně začala s vydáváním vlastní učebnice – patrně poté co se její osazenstvo smířilo s faktem, že to na nový civilní řád procesní v nejbližší době tak úplně nevypadá – bohužel. Toto je první díl. Pokud správně chápu, první díl ze šesti. Zde nalézáme obecný úvod do civilního procesu (chápejme do sporného řízení, nesporu se kniha z očividných důvodů nevěnuje, jen občas naťukne některé zásadní rozdíly), procesní podmínky, vztahy, subjekty, náklady řízení. Nedostáváme se ani k předběžným opatřením, natož k žalobě či jiným dispozičním úkonům. To vše s průběhem řízení u soudu prvého stupně, dokazováním a rozhodnutím má být součástí dílu druhého. Třetí má být věnován opravným prostředkům a jiným prostředkům nápravy. Lze tedy říci, že obsahem tři díly kopírují strukturu Ottova Soustavného úvodu ve studium nového řízení soudního. Což je symbolické, vezmeme-li v potaz, že autoři intelektuálně navazují právě na rakouský civilní proces, potažmo německou a švýcarskou doktrínu. Samostatné díly by pak, jak tomu rozumím, měly být věnovány nesporu, exekucím a insolvencím, někde bude patrně také ADR.

Obsahově je to opravdu nesouměřitelné. Podrobnost rozboru a důkladnost doktrinálního vymezení, včetně reflexe aktuální právní úpravy, judikatury, doktrinálního přístupu tuzemského i zahraničního, je naprosto mimořádná. I v tomto dílu, který se zatím předmětu řízení nevěnoval, je mu mimochodem věnováno zdaleka více pozornosti, než v knihách shora zmíněných. Dobrou ukázkou je rovněž taková vedlejší intervence, které je věnován velký a hluboký prostor, nebo třeba postulační způsobilost. Výklad je systematický a kritický, autoři se nebojí prezentovat své názory, které jsou pohříchu většinou očividně správné. Přichází s instituty a koncepty, které do civilního procesu očividně patří, dosavadní literatura jim ovšem nevěnovala pozornost.

Rozsahem se učebnice zdá spíše drobná – a je to tak. Ostatně, jak výše poznamenávám, obsahuje spíše menší část sporného řízení. Nejblíže zahájení řízení se člověk dostane u povidání o soudních poplatcích. Když se ale podíváme na reálný obsah, zjistíme, že autoři věnují tématu více než dvakrát tolik prostoru co Wintrová a o třetinu více než Šínová. Hloubka rozboru je tedy opravdu na jiné úrovni.

Kniha tedy studentům nabízí zcela jasnou volbu. Pokud se chcete dozvědět co nejvíce o civilním procesu na opravdu dobré úrovni, včetně kritiky a návrhů de lege ferenda, je Brněnská učebnice ale zdaleka nejlepší. A nejvtipnější. Ať docent Lavický promine, ale sledovat jej vztekat se nad těmi největšími zrůdnostmi, které náš civilní proces nabízí (ehm ehm rozsudky pro fikci uznání ehm ehm), je zkrátka kouzelné. A to ještě nedošlo na náš absurdní a nefunkční systém opravných prostředků. To vše neznačí, že bych neměl drobné dílčí výhrady. Skoro bych čekal, že bude větší pozornost věnována funkční příslušnosti a jejímu zkoumání, jako i pojednání o notářích a advokátech. Náklady řízení by mohly zase být vzaty trochu polopatičtěji, takto působí mírně nepřehledně – je to spousta materie, která není na první dobrou zcela jasná. Jsou to ovšem výhrady zcela marginálního charakteru. V souhrnu tedy nezbývá než se těšit na snad brzké vydání dalších dílů. Už teď vím, že to bude stát za to.

29.12.2023

A tak přečetl... nepopírám, že bych přečetl úplně každý smluvní typ, to ne. Ale obecnou část a většinu – ty důležité – smluvní typy samozřejmě ano. Nu a že by to byla špatná kniha, to se rozhodně říct nedá.

V našem prostředí až tragicky absentuje alespoň trochu funkční učebnice závazkového práva. Většina textů, které se v dané oblasti objeví stojí, nebojme se si to přiznat, za prd. U nás na fakultě (MU) proto probíhala a do značné míry probíhá výuka závazků bez učebnice. Jednoho dne však vstoupil do přednáškové místnosti docent Melzer a sdělil nám, že tento kousek bude nově naší učebnicí. Problém je, že usuzoval na základě autorstva, ne obsahu díla. Na příští přednášku tento nedostatek již napravil a knihu nám zase oddoporučil. A já chápu proč.

Kniha obsahuje chyby, nebo při nejmenším názory, které jsou obtížně obhajitelné, nebo alespoň neodpovídající přístupu k závazkům, jak je podáván na naší fakultě. Za vyloženou chybu lze označit tvrzení, že prodávající je u kupní smlouvy věřitel a kupující dlužník. Takové tvrzení ukazuje na nepochopení synallagmatických závazků. Problematickým je pojetí darovací smlouvy za současného nepředání předmětu darování, za smlouvu reálnou – je to jakési terminologické zjednodušení, které ovšem v důsledku zkrátka nedává smysl. Za názor hodný polemiky (no dobře, podle mě je vyloženě špatný, ale co já vím?) je pozastavení se nad tím, zda solucí s vadami dochází ke splnění dluhu, nebo jeho legální novaci. Samozřejmě, že splnění, autoři však jakoby se přikláněli k opačnému názoru.

Obecně ale lze tvrdit, že je to dobrý text. Ano. Dílčí chyby, jak jsem ukázal, obsahuje, ale nelze požadovat dokonalou učebnici. Těch chyb je v porovnání s masivem knihy vcelku málo. Jinak učebnice podává vcelku ucelený výklad, který většinou i dává smysl. Jistě, občas se proto nevyhne jisté simplifikaci (třeba u problematiky nepostupitelnosti pohledávky), ale to jí snad i lze odpustit. Pro základní přehled dostačuje – tedy kromě plurality subjektů – ta kapitola je vážně špatná.

29.12.2023

A tak dohromady je to velice dobrá kniha, nebudu to popírat. Jako ne že by mi to dělalo radost, to rozhodně nedělá, ale je to přeci kvalitní čtení. Víte, autor publikace patří mezi nejarogantnější právníky, co znám. Není na tom ještě nejhůř, ale řadí se ke špici. Je přitom samozřejmě odborníkem primárně na občanské právo a úplně nejúžeji na závazky ze zákona – jeho komentář je v této oblasti zdaleka nejlepším dílem v naší provenienci. Doufal jsem přirozeně, že tato kniha bude stát za prd a dostanu možnost si tu s ním hezky pěkně anonymně vyříkat to, jak mě trápí v přípravě na zkoušku ze závazků. A ne no...

Rozumějte, kniha je plná drobných chyb, nepřesností, tezí se kterými částečně nebo dokonce kategoricky nesouhlasím. Ale jsou to v zásadě drobnosti, které jsem objevil ve své rýpavosti. Věci typu nedocenění jazykového výkladu a jeho složitých pravidel, která nám ukazuje například docent Škop, očividná předpojatost proti normativní teorii práva, kterou já sice také nerad, ale Melzerovy argumenty nejsou dost hluboké na to, aby se nad ni mohl povyšovat, a tak dále a tak dále.

Pak mám některé ryze osobní výhrady pramenící z jiného pohledu na právo, jeho systém a potřeby jeho interpretace. Autor textu se hlásí například hlásí k historicky subjektivnímu výkladovému cíli (podřazuje jej objektivně recentnímu výkladu, ale stále s ním pracuje), což je po mém soudu naprosto špatně. Na stranách 80 a 81 přibližuje výklad práva výkladu literatury, sice tzv. pozitivistickému výkladu literatury, který pracuje se záměrem autora. Cituje i ono vyčpělé „co tím chtěl básník říci“. Poznamenávám, že tento postup je v literární vědě považován celkem obecně za imbecilní – docent Melzer navrhuje abychom v právu postupovali metodou, která byla například v literatuře zavržena ji před padesáti lety. V čem je problém? Ve smrti autora. Smrt autora není nový koncept. S trochou zjednodušení říká, že autorovy záměry jsou čtenáři nejen nedostupné, ale i nežádoucí – nejenže nikdy, ale opravdu nikdy nezjistíme, jaký skutečně záměr autora byl, ve velkém množství případů ale tento záměr může dílo navíc poškodit. U právních předpisů je tento problém o to dramatičtější. Nejenže v případě kolektivního tělesa nejsme schopní jeho názor zjistit, ono ho prostě ani nemůže mít – teorie pakt, kterou docent Melzer na obranu přináší, není řešením, konstruuje totiž jenom fikci a fikcí se snad řídit nechceme. Navíc původní zákonodárcův záměr je nebezpečný – změnily-li se socioekonomické podmínky společnosti, proč bych měl zákon interpretovat prostřednictvím vůle někoho, kdo v nich nežije a tak tento zákon interpretovat do žitého světa? Nemluvě už o tom, ze vůle zákonodárce by nás v demokratickém právním státě ale vůbec neměla trápit. Vůle zákonodárce je relevantní v totalitních systémech, kde je možné jako pramen práva něčí vůli brát (ale ani tehdy, autorovu tvrzení navzdory, nejsme schopni vůli diktátora zjistit), v demokratickém právním státě ovšem disponuje zákonodárce legislativním procesem, kterým normy formalizovaně produkuje – jeho vůle (interpretace) je pak irelevantní. Jistě, právní předpis by posléze měl sehrát úlohu jakéhosi obrazu jeho vůle – ale obraz už nemáme dotvářet vůlí jako takovou.

A takových, opravdu čistě ideologických, problémů bych měl poněkud více. A jistě, mohou se mi takové autorovy názory nelíbit, mohu s nimi polemizovat a nesouhlasit, nejsou proto však méně relevantní (a ony jsou relevantní!) a kniha pro ně není o nic horší, méně kvalitní. Autorem prezentované názory navíc reprezentují právnický mainstream, je proto snad dokonce vhodné, aby byly prezentovány – jinak by kniha postrádala hodnotu „úvodu do právní argumentace“. Nakonec je tedy vlastně snad i vhodnější, je-li kniha taková jaká je. A lze ji proto jistě hodnotit jako mimořádně kvalitní, třebaže ne dokonalou. Navíc ji lze silně ocenit, že věnuje jistý prostor některým méně běžným otázkám, jako je problematika poznámek pod čarou, zásada in dubio pro mitius, či teze essante ratione legis cessat ipsa lex. Nezbývá než knihu hodnotit jako mimořádně kvalitní v tom co dělá, třebaže ideologicky mohu s některými jejími obsahy nesouhlasit.

28.12.2023

I k této učebnici mám poněkud nejednoznačný vztah. Když člověk studuje práva a dostane se k civilnímu procesu, váhá v zásadě nad dvěma učebnicemi. Pražskou a Olomouckou - Plzeňská nepadá v úvahu. Teď s vydáním prvního dílu začíná vznikat třetí alternativa, bezesporu nejlepší - Brněnská učebnice. Každopádně doposud to bylo dilema. A měl-li bych se už pro jednu rozhodnout, volil bych Olomouckou. Třebaže záleží na tom kde studujete, samozřejmě.

Tato kniha je bezesporu hlubší a detailnější než ta Pražská. Na větším prostoru se věnuje menšímu množství problémů. Nenajdete zde nespor, část V. OSŘ, arbitráž... Je to v zásadě jen jádro civilního soudnictví - sporné řízení. Pravda, velká část látky (hlavně judikatura) je podávána prostřednictvím poznámek v jiném formátu, než zbytek knihy, což po mém soudu práci s ní činí méně pohodlnou, ale obecně je to zkrátka lepší text, ve kterém se člověk dozví poměrně mnoho zajímavých informací.

Na straně druhé se mi nelíbí už samotné pojetí učebnice, respektive civilního procesu v ní obsažené. Autorstvo vychází z představy jednotného procesu, tedy z představy, že spor, nepsor, arbitráž, insolvence a exekuce jsou jednotným celkem. Což je ptákovina. Už nemáme jeden OSŘ socialistického typu, který kompletně devalvoval civilní proces jako disciplínu. Tato jednotlivá odvětví civilního řízení jsou natolik odlišná a vychází z natolik rozlišných principů, že je zkrátka nejde míchat dohromady. Ostatně aktuální vymezení civilní pravomoci v § 7 OSŘ je očividně směřováno jen na civilní sporné řízení, je pak směšné tvořit z něj jakýsi celek.

To má své následky. Třeba při typologii žalob se autorka dostává do absurdní situace, vymezuje-li jako samostatný typ žaloby žalobu statusovou, což je při nejlepším subtyp konstitutivních žalob – to ale není problém. Problém nastává, je-li jako ukázka takové žaloby uveden návrh na rozvod manželství. Což očividně není žaloba, ale návrh, že ano. Podobně podivná je situace při které se autorstvo snaží podřadit arbitra pod nějakou kategorii procesních subjektů. On tam prostě nesedí, nemůže patřit mezi hlavní účastníky, ani mezi zvláštní subjekty, ani mezi osoby zúčastněné. Prostě tam nepatří, protože se tato kategorizace hodí jen pro sporné řízení jako takové. A takových podivností je kniha plná.

Na straně druhé platí, že je to kniha obsáhlá a jistě nápomocná. Teoreticky podle mě vadná a v Brně se vymstí učit se podle ní, ale stále dobrá. Jistě, budete-li váhat mezi Šínovou a Lavickým... nerozumíte civilnímu procesu, není nad čím váhat, Lavický je o několik řádů větší odborník než kdokoliv jiný v našem prostředí, pokud jde o civilní proces. Stále je to ale dobrá kniha, která je obecně užitečná.

Jen podotýkám, že tato kniha absentuje některé důležité instituty (posesorní řízení, evropské řízení o bagatelních sporech, úpravu předmětu sporu, stipulační způsobilost atd.) a šířeji celý cyklus olomouckých učebnic ledasco postrádá (rejstříkové řízení, mediaci atd.), to je tedy jistě další deficit.

25.12.2023

Bohužel musím konstatovat, že mám s touto knihou poměrně dost problémů. Když jsem se do jejího čtení pustil, neodolal jsem, abych se svého oblíbeného učitele závazků nezeptal, zda to také četl a co si o tom myslí. Jeho odpověď byly ve smyslu "Já bych se o tom raději nebavil." Samozřejmě jsme se pak o tom bavili. Shodli jsme se tehdy na jednom, prvém, zásadním problému. Formuloval jsem jej takto "Profesor Tichý neprojevuje snahu být přístupný." Nu a pozor, on to opravdu problém je. Některé odborné texty jsou špatně čitelné, protože obsahují složitou materii (a jistě, obecná část občanského práva je složitou materií), jiné proto, že je autor intelektuál s potřebou exhibovat svůj intelekt psaným slovem. Profesor Tichý je určitě vzdělaný, inteligentní a jistě velký odborník. Nu a exhibuje. Nedokončuje myšlenky, protože to by přeci jeho knihu činilo plochou, takto se zdá obsahovat jakýsi vzlet moudrosti, používá krkolomná souvětí nejasných významů, jelikož moudrá prohlášení musí být kryptická. Čte se to vážně bídně.

Ale to bych i prominul, nemít další, zásadní výhrady. Nevím vpravdě, co je úlohou knihy. Běžný student to číst nemůže z důvodů vylíčených výše. To autor ani netvrdí. V úvodu konstatuje, že se nejedná o vědeckou monografii a že se snaží, a to je významné, "zprostředkovat poznání základních kategorií" a vůbec hodně hovoří o "pojmech" a "kategoriích", ne pak o právních odvětvích (chápu, i já jsem k nim skeptický), či institutech právního řádu. Nu a ono toto varování celkem sedí. Člověk se v textu nedočká soustavného výkladu, který by podal člověku přehled o celistvém fungování nového občanského práva, či komplexních pojednání o jednotlivých právních institutech. Místo toho zde máme... no ano, jakousi sadu poznámek, které si autor jakoby mimochodem nesouvisle zapsal do deníčku. Výklad skáče, vyzdvihuje toliko některé individuální zajímavosti, aniž by je skutečně stavěl do jakéhokoliv komplexu. Nadto jsou čtenáři předkládány v podivném sledu "obecných obecných poznámek" a "obecných poznámek k NOZu". To činí výklad repetitivním, nezáživným a ubíjejícím. (Autor se navíc rozhodl pojmout pojem "obecná část" šířeji, než by čtenář čekal. Na první dobrou si při čtení slov "obecná část občanského zákoníku" vybaví no obecnou část občanského zákoníku, tedy paragrafy 1 – 654. Ne tak autor. Ten ji (nikoliv vadně po obsahové stránce, ale rozhodně to výklad činí komplikovaným) pojímá dohromady s paragrafy 1721 – 2054, tedy obecnými ustanoveními závazkových práv. A přitom pokud jde o obecnou část celého zákona, neváhá ignorovat takové podružnosti jako je právní úprava věcí, či osob.)

A přitom ono to není čtení nezajímavé. Je jistě intelektuálně stimulující a nabízí zajímavé podněty. Na straně druhé podněty nikoliv neproblematické. Na straně 20 jsem se musel začít krotit, jelikož jsem měl už plnou A4 výhrad k výkladu. Pak navíc přišel semestr, takže poznámky utichly úplně. Ale teď při dočítání se zase objevilo více času, takže některé přibyly. Abych uvedl některé. Hned úvodem autor pojednává (velice ploše) o teoriích oddělujících ius publicum a ius privatum. Přichází přitom s teorií mocenskou (samozřejmě), ke které vznáší podle mě velice závažné výhrady. Aniž by pak výhrady jakkoliv řešil, ignoruje je a prohlásí ji za jedinou správnou. Dále například pokládá ochranu spotřebitele za inspirovanou socialistickým právem – což je hovadina, absolutní většina této úpravy pochází z EU a bůh jí za to žehnej. Dále se dopouští neuvěřitelné kritiky OZ tím, že obsahuje instituty v právu zastaralém (s poukazem na služebnost svodu dešťové vody), aniž by uvedl jediný argument (jako ostatně ostatní podobní kritikové), proč ono to je vlastně špatně. Co je sakra princip antropocentrismu? Jistě, je to nějaký přirozený prvek, ale princip? A co má ten sakra společného s tím, že chceme základní (lidská) práva vztáhnout i na... no je to divné, nepopírám, děti? Autor se dopouští zcela zásadní chyby, v kontextu omezení svéprávnosti. Píše, že je-li nezletilému staršímu 16 let přiznána soudem plná svéprávnost, nemůže ji již "pozbýt". Což evokuje, že lze pozbýt svéprávnost. Což je naprostá hloupost, to náš právní řád vůbec neumožňuje. Na straně druhé ale ani není pravda, že by nebylo možné sedmnáctiletému, který v šestnácti letech nabyl plné svéprávnosti, možné tuto soudem omezit – to lze zcela bez problému, jsou-li proto naplněna materiální kritéria. Na druhé straně knihy se v kontextu téže problematiky dopouští dalšího omylu, pojímá-li kritérium minimální svéprávnosti jako "právních jednání nanejvýš osobních". Náš zákon podobné kritérium nezná, ten hovoří o "běžných záležitostech každodenního života". I za tak osobní věc, jako je například souhlas s osvojením dítěte, může za osobu omezenou na svéprávnosti udělit opatrovník. A poznámek by bylo mnohem více. Chovám jistou obavu, že u mnoha těchto přešlapů je na vině právě složité vyjadřování autorovo. Ve skutečnosti to mínil jinak, ale básnil a básnil, až to přebásnil. Ale což, napsal to a já to mohu kritizovat.

Nic z toho navíc neznačí, že by v knize nebyly moc zajímavé části. Například autorova typologie nemravných jednání, jeho důraz na subjektivní výklad právních jednání. A i v této kategorii by bylo pozitivních poznámek jistě více.

Specifickou kategorií by pak byla děsivá terminologie. Ale ta je věcí v našem prostředí natolik rozbitou, že o ní nemá smysl pojednávat, nedej bože ji autorovy vyčítat.

22.12.2023

Nnnno... Nebudu popírat, že mám z knihy pocity dosti nejednoznačné. Již podle názvu obsahuje tři relativně samostatné kapitoly, pokusím se alespoň stručně ke každé vyjádřit.

Pokud jde o nespor, zabírá z knihy nějakých 230 stran, tedy absolutní většinu. A to je dobře, ZŘS má nějakých 500 paragrafů, odhadnuto asi 50 samostatných typů řízení, je tedy očividně nezbytné věnovat jim dostatek prostoru. Ostatně si zaslouží mnohem více prostoru, než jim věnuje tato kniha. Pozůstalostní řízení v ZŘS tvoří nějakých 200 ustanovení a tato kniha jim věnuje asi 30 stran. Každopádně je to nejrozsáhlejší učebnice jim věnovaná. Delší jsou v našem prostředí už jen monografie, odkazuji se zvláště na tři knihy Karla Svobody. Takže pro rozsah a hloubku lze jistě tuto knihu ocenit v tom smyslu, že z učebnic je největší. Rozhodně však není dostačující. Kniha je stále značně povrchní. Problém nesporu je obecně jeho úzká vazba na právo hmotné. Jednotlivá řízení jsou navržena tak, aby na hmotnou úpravu přesně navazovala. Proto chce-li člověk dostatečně pojednat o nesporných řízeních, musí pojednat o hmotněprávní úpravě. A to se tu, zdá se, nedaří. Respektive jedná se o pojednání značně kusé a proto nedostatečné. Ale opět, stále ještě nejrozsáhlejší. Vedle této nevyhnutelné chyby má učebnice ještě jednu. Strukturu. Vedle naprosto otřesně provedeného obsahu, budiž to autorům prominuto, je strukturálně špatná i po stránce samotného textu. Velká část výkladu je vedena ve formě poznámek a příkladů. Chápu, že příklady jsou vyznačeny speciálním formátováním textu, ale jsou-li takto vedeny i poznámky a tvoří-li poznámky snad více než polovinu textu, stává se text roztříštěným, nekoherentním, nepřehledným a vůbec čtenářsky nekomfortním. Absurdních rozměrů to nabírá v části věnované péči soudu o nezletilé, kde jsou standardním formátováním toliko vyjmenována jednotlivá řízení podle §466, ke kterým je zmenšeným formátem veden rozsáhlý odstavec odkazu na hmotnou úpravu. Po obsahové stránce lze občas polemizovat s některými názory, ale budiž, od toho názory jsou.

Pokud jde o rozhodčí řízení, jedná se o snad nejlepší část knihy. Ač relativně krátká pokrývá rozhodčí řízení bez dalšího, její struktura je významně koherentnější a obecně se mi zdá tato část nejlépe vypracovaná. Nebyl bych to já, kdybych si nedovolil přeci jednu kritickou poznámku - kapitola by se pro úplnost série olomouckých učebnic procesu neměla jmenovat "rozhodčí řízení", ale "ADR" a měla by obsahovat mediaci. Takto celá zmíněná série ani v jednom dílu mediaci neobsahuje, což je značný nedostatek a mě je to dosti líto.

Nu... vzhledem ke všemu bych čekal, že třetí částí bude řízení podle části V. OSŘ a rejstříkové řízení. Jsou to jednoznačně nesporná řízení, jen upravená ve zvláštních předpisech. Kupodivu a pro mne dost nepochopitelně tomu tak ale není. Část V. autoři přenechali do dílu o exekucích a insolvencích, kam rozhodně nepatří a rejstříky, myslím, neřeší vůbec. Místo toho se nám nesourodě vedle nesporu a arbitráže v knize ocitá řízení s mezinárodním prvkem. V zásadě se jedná o souhrn evropské a mezinárodní úpravy mezinárodního práva soukromého a procesního, který je snad užitečný právě pro jeho přehledovost, na straně druhé si nejsem jist, proč se mu vůbec autorstvo mělo potřebu věnovat. Výklad musel být nezbytně povrchní, navíc se jedná o jiné právní odvětví, které vůbec neřeší proces jako takový, jen kolizi právních řádů. Pro nastínění povrchnosti textu uvádím, že je zde nařízení Brusel I Bis věnováno 8 stran. V učebnici mezinárodního práva soukromému mu zpravidla bude věnováno něco přes sto stran.

Jako kniha rozhodně není špatná. Já jsem za její pojednání o nesporu vážně rád. Na straně druhé, když se nad tím zamýšlím, má opravdu mnoho vad a nedostatků. Budete-li ale váhat nad pražskou a touto učebnicí, vemte tuhle. Očividně není dokonalá, ale furt je lepší. Ale mezinárodní právo procesní se z ní prosím neučte. (A pro pořádek, pro rozsah běžného magisterského studia civilního procesu na našich fakultách stačí až bohatě, v tomhle směru se nebojte. Naopak je ještě až moc podrobná.)

16.12.2023

Bavil jsem se tento čtvrtek s učitelem závazkového práva o literární produkci v oblasti občanského práva. Shodli jsme se na tom, že by bylo vhodné pro povolení vydání učebnice v dané oblasti vydávat něco jako zbrojní průkazy. Ne, vážně, většina toho, co v občanském právu přečtete nestojí za nic. (Ostatně nám onehdy vyšla nová a hádejte za co kousek "Občanské právo. Souhrnný výklad", stojí. Přesně tak, vůbec za nic. Brzy vyjde recenze Petra Bezoušky a já se na ni strašlivě těším.) Je tu ale, myslím, všeobecná shoda, že existují celkem dvě světlé výjimky, které jsou naprosto skvělé. Je to Spáčilova učebnice věcných práv a je to Králíčkové učebnice práva rodinného.

A ono opravdu ano. Přes jistou počáteční nejistotu prvních dvou kapitol, vyklubala se z knihy opravdu dobrá učební pomůcka, volící cestu nejmenšího odporu - nepokouší se o teoretické vymezování (což by mi třeba osobně vadilo, kdyby se ovšem nejednalo o rodinné právo, které mě ani maličko nezajímá), nezabředává do technicistních detailů (což člověk obzvláště u sociálně-právní ochrany dětí ocení), nepoužívá dlouhá souvětí, nekonečné odstavce, aditivní kapitoly bez obsahu. Na straně druhé se nebojí sem tam zopakovat již jednou podané, je-li to zapotřebí pro provázání látky. Do textu samotného netahá ani konkrétní judikaturu, což na straně samé neznačí, že by se vám jí nedostalo, je zařazena na konci každé dílčí kapitoly. Odkazuje se vždy na probírané paragrafové znění, člověk se tedy vcelku snadno v aktuální právní úpravě zorientuje. Dohromady je to opravdu mimořádně vyvedený kousek. Osobně jsem u něj stejně trpěl - je to rodinné právo a to já bych se raději zakousl do vlastní tepny, než dobrovolně věnoval čas rodinnému právu, ale to je očividně můj osobní problém.

Jedinou možnou výtkou je občasně přehnaná povrchnost. Jsou místa, kde by čtenář pro opravdové pochopení potřeboval hlubší výklad – tehdy se ovšem lze odkázat na komentář profesorky Králíčkové a dalších, k patřičné části občanského zákoníku. (https://www.databazeknih.cz/knihy/obcansky-zakonik-ii-rodinne-pravo-655-975-528391) Ten dokáže prohloubit libovolnou tematickou problematiku - látku dvou set padesáti stran této učebnice probírá na rozsahu stran třinácti set. Učebnici proto lze nadále brát jako výchozí orientační bod, který je v případě nutnosti prohlubován právě komentářem. Oba texty tehdy dávají dohromady celkem solidní celek.

Nu a jinak učebnice opravdu vady neobsahuje. S některými tvrzeními z ní lze polemizovat, jistě. Ale většina těch tvrzení, která se jeví polemická, pochází z doslovného znění zákona - a tak se člověk může vztekat na vadnou úpravu, ta ale není vinou autorstva této učebnice. Takže chválím a doporučuji ke čtení.

1 16.12.2023

No přečetl... je to cvičebnice, takže tam je celkem dost volného místa, že ano? Ale dejme tomu. Nebudu předstírat, že mám tuhle věc rád. Nemám. Dokonce ji nesnáším. Jak bych tuhle mrchu ostatně mohl mít rád, když jsem do ni musel čumět každý týden jak blb, dokud jsem za pomocí učebnice a ZOKu nevypracoval těch 20 – 30 stran.

Ne, vážně ji nemám rád. Ale to asi není relevantní. Svůj účel plní. Kniha je navržena přímo pro studijní program obchodního práva II na brněnské právnické fakultě. Odpovídá tedy zhruba struktuře výuky, přičemž studenta nutí zamýšlet se nad problémy korporací z "praktického" hlediska a to leckdy v modelových situacích dosti složitých. A nepřehledných – to je výtka autorům, občas by prostší formulace vůbec ničemu neuškodily.

Autoři se navíc pokusili o využití Poláčka. Takže pokud jste četli Bylo nás pět, jistě se pobavíte nad trablemi Bajzy, Bejvala spol. Osobě jsem spíše došel přesvědčení, že se ještě pár let k přečtení dané knihy nedokopu, pánové mi to dost zkazili.

Kniha je dělená do bloků podle jednotlivých korporátních témat, která jsou přibližována přes právní úpravu s.r.o., s tím, že je-li daný institut výrazně jinak upraven v jiných formách, hodí vám tam autoři navíc speciální příklad. Obsahuje i specifičtější, složitější otázky nad rámec studia, které mohou korporace zase přiblížit z trochu jiného pohledu.

Nu nic no, dohromady je to celkem dobrá publikace plnící svůj účel. Nemohu si pomoc, bylo by poněkud akceptovatelnější, kdyby nebyla směřovaná na tři měsíce studia, ale spíše na půl roku. To je ale problém programu, ne knihy.

A mimochodem, málem bych zapomněl (zapomněl jsem a uvědomil si to druhý den) na tu nejvýznamnější část knihy. Judikatura. Málokdy najdete tak pečlivě vybrané stovky judikátů ovlivňujících korporátní život, z nichž je navíc povytahovaná právní věta, takže se od vás nečeká, že to po nocích budete všechno číst. To je mimořádně užitečná záležitost, za kterou lze autorům děkovat.

08.12.2023

Tento díl série obchodního práva z brněnské právnické fakulty lze bez nadsázky označit za skvělý. Skvělý bezesporu neznamená perfektní, to ne. Ale učebnice je to opravdu vysoce kvalitní, dejme tomu takové Právo obchodních korporací z Prahy se s tímto kusem vlastně nemůže srovnávat. Snad krom jednoho ohledu, k němuž se vrátím.

Učebnice je to značně rozsáhlá. Ono 476 stran tohoto formátu není nic droboučkého. Rozbor jednotlivých institutů korporátního práva podává velice detailně a hluboce, včetně vhledů do ekonomických souvislostí. Méně času tráví historickými exkurzy, což v tomto případě považuji za výrazně pozitivní.

Těžiště knihy je věnováno s.r.o., méně hluboce, ale přeci ještě přesvědčivě pak a. s. Osobní společnosti přijdou trochu zkrátka, ostatně stejně jako evropské formy. To ale není překvapivé, vzhledem k rozsahu magisterského studia, pro které je učebnice určena. Na škodu po mém soudu je poměrně malý prostor věnovaný družstvům. Nepopírám, že tyto podivné sekty nerad, ale takhle s nimi vytřít podlahu nemuseli. V tomto jediném bodě považuji za kvalitnější pražskou učebnici, která se k družstvům staví méně macešsky.

Jinak lze o knize tvrdit, že je teoreticky koncepční, kde je třeba ohrazuje se proti judikatuře, autoři se nestydí prezentovat vlastní názory. Obsaženou látku staví do celkového kontextu, nezapomíná, že obchodní právo už není separovaným odvětvím, ale je pevnou součástí práva občanského a hrdě se k tomu hlásí. Díky tomu kniha přináší přesahy právě do, dejme tomu, závazkového práva a obecné části občana. Docent Kotásek navíc přináší přesah na kapitálový trh, což je ostatně u nás na fakultě oblíbené téma.

Celkově lze přes jisté výhrady, charakterem spíše drobné, konstatovat, že se jedná o vysoce kvalitní text, který může ke studiu korporací reálně pomoci. Třebaže je nepokrývá plně a například pojednání o přeměnách i zde považuji za dost trapné. A to píši i po tom, co jsem byl nucen přes semestr tuhle mršku přečíst asi pětkrát.

08.12.2023

Hrozně rád bych napsal, že je to dobré. Že je to skvělé! Už proto, že mám rád docenta Kotáska. Ale ona by to nebyla pravda. Je to kniha kolísavé kvality, zastaralé úpravy a podezřele mnoha děr.

Kolísavá kvalita. O knize lze v zásadě říci, že probírá dané instituty do hloubky a přináší hlubší teoretický i praktický vhled do jednotlivých problematik. Nepřekvapí, že nejlepší práci v tomto ohledu vykonal docent Kotásek, který napsal zdaleka největší část knihy o směnkách. Na straně druhé hned tři úvodní kapitoly doktora Vítka jsou nejen nečitelné (po mém soudu opravdu stylisticky nepovedené), ale nepřináší ani potřebný vhled – nebo přináší, ale čtenář celý konsternován formou není schopen jej zaregistrovat.

Úprava je samozřejmě zastaralá – ne že by za to mohla kniha. Prostě to vyšlo 2014, od té doby se v akciovém právu mnohé změnilo. A nejen v něm, samozřejmě. Teď nás ostatně čeká novela dluhopisů, které ostatně vůbec doznaly mnohých změn. Je zkrátka potřeba nové vydání, které tento deficit doplní. Naštěstí se na něm pracuje, podle docenta Kotáska by někdy v první polovině roku 2024 mělo vyjít.

Je to kniha velice děravá. Člověk si čte a diví se, co všechno by tam mělo být – a není. I ve směnkách jsou některá témata opomenuta (jestli se nemýlím, neobsahuje kniha pojednání o diferenciaci zajišťovacích a utvrzovacích směnek, absentuje zde pojednání o vyšší moci jako překážce prezentace směnky, druhy protestů (proti stěně, proti větru), v dluhopisech pak zcela absentuje pojednání o prospektech. A mohl bych pokračovat. To vše volá po nápravě, která nad přijde.

To na straně druhé neznačí, že kniha nemá mnoho skvělých vlastností. Jednak vyšla v rámci kurzu obchodního práva, pojednává tedy o cenných papírech v širších souvislostech, bere je jako ekonomický nástroj. V tom je očividně velice praktická. Minimálně o částech docenta Kotáska lze navíc klidně konstatovat, že přináší neuvěřitelné praktické náhledy, pokud jde o posuzování platnosti směnek. Nu a samozřejmě obsahuje poměrně zajímavé teoretické meze práva cenných papírů – bohužel občas ztracené v nepřehledném textu.

Nu a tak to zároveň stojí i nestojí za přečtení. Určitě bych doporučil nové, chystané, vydání. Tehdy to jednoznačně bude mít mnoho důvodů. V aktuálním stavu tohoto vydání si spíše najděte podcasty docenta Kotáska na Youtube. A ve zbytku si poraďte s přednáškami.

06.12.2023